,,Hyung! Hele, něco jsem našel!" zakřičel jsem na bratra, který pokojně seděl na lavičce s knihou v ruce.

Rodiče jej dnes zaúkolovali mým hlídáním, protože měli spoustu práce.

Byl krásný jarní den, napadlo ho tedy mě vzít do parku.

,,Namjoonniieee hyung!" zavolal jsem znova, jelikož mě předtím vůbec nezaregistroval.

Konečně zvedl hlavu. ,,Hmm? Co?" Rozhlížel se zmateně, dokud mě nevyhledal očima.

,,Děje se něco, Tae?" zeptal se s obavami v hlase, načež se nemotorně zvedl z lavičky a rychlými kroky zamířil ke mně.

,,Proč sedíš na zemi? Vždyť nastydneš," pokáral mě jemně.

I když jsem občas zlobil, nikdy nezvýšil hlas, přesto jsem jej respektoval. Dokonce víc, než naše rodiče...

,,Podívej, něco tam je," ukázal jsem na malé křoví, u kterého jsem seděl.

Namjoon nakrčil čelo a začal se opatrně prohrabovat listnatými větvičkami.

Zničehonic odtamtud vyrazila bílá, chlupatá koule, jež skočila přímo na mě a povalila mě na zem.

,,Tae!" vykřikl Namjoon vylekaně.

Taky jsem se vyděsil, ale nestihl jsem vydat ani hlásku.

Než jsem se nadál, byla koule pryč z mého hrudníku.

Namjoon již u mě klečel. ,,Jsi v pořádku?" ptal se starostlivě, přičemž mi pomohl zpátky do sedu a různě mi ohmatával hlavu. ,,Nepraštil ses? Nebolí tě nic?" 

,,Jsem v pořádku, hyung," ujistil jsem jej. ,,Co to bylo?" zeptal jsem se zvědavě.

Namjoon si oddychl, když viděl, že mi opravdu nic není. Následně jeho pozornost upoutalo něco za mými zády.

,,Vypadá to... na králíka," odpověděl zaraženě.

Okamžitě jsem se otočil a spatřil tak onu bílou kouli.

Opravdu to byl králík! A neuvěřitelně roztomilý!

Dýchal strašně rychle, ale jinak působil klidně, čemuž jsem se divil.

Čekal bych, že od nás hned uteče pryč, k mému překvapení však stál nehnutě na místě.

Měl jsem pocit, jako by mě pozoroval.

Opatrně jsem se k němu po kolenou vydal, zatímco si Namjoon pro sebe mumlal: ,,Co tu dělá králík? Chápal bych ještě divokého zajíce, ale králík? Že by někomu patřil? Možná utekl. Nebo že by to byl nějaký druh divokého králíka? Nežijou jen v Evropě a Austrálii?"

Jakmile jsem byl přímo u něj, pomalu jsem k němu sklonil hlavu. Vypadal, že se mě nebojí. Pořád setrvával na místě.

Zblízka jsem nyní viděl, že není jen bílý, ale měl černá ouška a k tomu pár malých, černých flíčků. Jeden měl u nosíku, další pod pusinkou, pak na krku a za ouškem.

Dokonce byla jedna z jeho předních tlapek také celá černá.

,,Ahoj, maličký," promluvil jsem na něj tiše. 

Několikrát pohnul růžovým čumáčkem, načež ke mně natáhl zvědavě hlavu.

Svými vousky se mi otřel o bradu, což mě rozesmálo.

Nad tím zvukem zbystřil a natočil hlavičku tak, že si mě nyní důkladněji po očku prohlížel.

Dokonce začal i lehce panáčkovat, z čehož jsem se málem roztekl.

Najednou se mi zadíval nečekaně přímo do očí.

Jeho pohled byl tak pronikavý, že mi z něj naskákala po těle husí kůže.

Měl jsem pocit, jako by snad ve mně četl. Každou myšlenku, každou emoci.

Nedokázal jsem se od něj odtrhnout.

,,Tae?" uslyšel jsem Namjoona, přičemž jsem měl pocit, že na mě již nějakou chvíli mluví.

Trochu jsem se probral a zamrkal.

Narovnal jsem se do sedu, čímž jsem se od králíčka vzdálil.

,,Promiň, cos říkal, hyung?" zeptal jsem se, hlavu zakloněnou tak, abych na Namjoona za sebou aspoň trochu viděl.

,,Říkal jsem, aby jsi se k němu moc nepřibližoval. Co když je nemocný?" obával se.

Uslyšel jsem tiché odfrknutí.

Podíval jsem se zpátky na králíčka, který vypadal lehce pohoršeně. Musel jsem se zasmát.

,,Myslím, že jsi ho urazil," poznamenal jsem.

,,Tae, vždyť víš, že nám zvířátka nerozumí," řekl opatrně, jako by mi snad tato informace mohla ublížit.

Nic jsem mu na to neodpověděl.

Bylo mi dvanáct a moc dobře jsem věděl o realitě kolem sebe, proto jsem si ovšem raději tvořil svůj vlastní svět a bylo mi jedno, co si o mně pomyslí ostatní.

Namjoon byl ten nejlepší bráška na světě, ale občas mi nerozuměl. Ovšem na oplátku, já sám mu také občas nerozumím.

Najednou jsem ucítil pohyb na klíně, až jsem sebou leknutím trochu cukl.

Pohlédl jsem dolů, abych spatřil králíčka, jak se mi bezstarostně usidluje na nohách.

Byl tak roztomilý, že jsem se musel usmát.

Opatrně jsem k němu zvedl ruku, kterou si nejdříve očichal, načež mi nastavil hlavičku.

Začal jsem jej po ní hladit, přičemž mě ohromila hebkost jeho srsti.

Králíček mezitím přivřel slastně oči. Usoudil jsem tedy, že je spokojený.

Sám jsem cítil, jak se ve mně samotném rozlévá pocit klidu a štěstí.

V tu chvíli jsem učinil jasné rozhodnutí.

,,Půjde s námi domů, hyung," oznámil jsem nekompromisně.

,,C-co?" vypadlo z Namjoona. ,,Tae, víš, že to není dobrý nápad. Rodiče nebudou nadšení," vymlouval mi.

,,Jenže já už mám pro něj jméno," řekl jsem klidně.

Uslyšel jsem Namjoonův povzdech. Byl to znak vítězství, dnes zřejmě neměl sílu se se mnou dohadovat.

,,Jaké?" zeptal se odevzdaně.

Přestal jsem hladit králíčka, který hned otevřel oči a podíval se na mě s určitým očekáváním, jako by sám byl zvědavý, jaké jméno jsem mu vymyslel.

Vzal jsem jej opatrně do rukou a vyzvedl přímo před svůj obličej. Nijak se nebránil.

Zadíval jsem se mu do očí, které mě na něm snad nejvíce upoutaly. Nesly v sobě něco krásného, hlubokého, čistého.

Proto byl výběr jména tak snadný.

,,Krásnoočko," oznámil jsem šťastně.

...

I když Namjoon neměl sílu se se mnou dohadovat, přece jen mi zkoušel ještě králíčka vymluvit.

Samozřejmě jsem své rozhodnutí nezměnil.

Pomohl mi tedy nakonec s koupí všeho potřebného, jako byla klec, mističky, podestýlka a krmení.

Ještě mi zdůraznil, že budeme muset zajít co nejdříve k veterináři, aby Krásnoočka prohlédl.

Musel jsem mu také slíbit, že pokud by králíček přece jen někomu patřil a majitel by jej později hledal, vrátili bychom mu ho.

Měl jsem však tušení, že jej nikdo hledat nebude.

Přesně jak Namjoon říkal, naši nebyli z králíčka dvakrát nadšení. Tedy hlavně máma, tátovi to bylo celé jedno, stejně jako většina věcí.

Samozřejmě se večer opět pohádali.

Dříve jsem si vždy vyčítal, když jsem jim nechtíc zavdal důvod k hádce.

Nyní jsem se však na vše díval jinýma očima. Došlo mi, že by mi s takovou mohlo být brzy líto se jen nadechnout.

Poslouchal jsem tak jejich křik, zatímco jsem seděl na posteli a koukal na Krásnoočka, jenž ležel v klícce naproti.

Doufal jsem, že nebude mít z toho hluku strach, nerad bych, aby se cítil špatně.

On mě však pouze jen pozoroval. Nevypadal vůbec vyděšeně, ba naopak.

Jeho přítomnost mě neskutečně uklidňovala.

Jako by tu vždy patřil.

,,Tae?" ozvalo se ode dveří. ,,Ještě nespíš?"

Namjoon mě každou noc chodíval kontrolovat.

,,Hmmm, nechce se mi spát," odpověděl jsem. 

Taková konverzace byla již mezi námi běžná. Stále stejná otázka i odpověď. Každou noc.

Věděl jsem, že za mnou přichází hlavně za účelem odpoutání pozornosti od křiku v kuchyni. Jen to ani jeden z nás neřekl nahlas, za což jsem byl vděčný.

Celkově jsem byl neskutečně vděčný za svého bratra.

,,Něco ti přečtu," pokračoval.

Vybral mou oblíbenou pohádku, prince Bajaju.

Uvelebil jsem se tedy v posteli a Namjoon si sedl na její kraj.

Miloval jsem jeho hlas, obzvlášť při čtení.

Pečlivě jsem poslouchal každý detail.

I když jsem Bajaju znal už zpaměti, pořád mi běhal mráz po zádech u těch strašidelnějších pasáží a stále mě příběh nutil si pokládat různé otázky.

Největší záhadou mi byl onen sněhově bílý koník, který svými radami pomohl princi se držet té správné cesty, jež mu nakonec přinesla vytoužené štěstí.

Co byl ten koník zač? Jak to, že získal schopnost mluvit? Proč si vybral zrovna prince?

Občas jsme se o tom s Namjoonem bavili.

Jeho teorie byla taková, že bylo ono zvířátko původně člověkem, který se choval za svého života zle a za trest se po své smrti proměnil v koníka, který musel pomáhat dobrým lidem.

Sám jsem nevěděl, jestli se mi ta teorie líbila nebo ne.

Svým způsobem však dávala smysl.

Někdo dokáže udílet moudré rady, až když nejdříve udělá špatná rozhodnutí.

,,Konec," dořekl a zavřel knížku, načež se podíval mým směrem, jestli už spím.

Předstíral jsem, že ano.

Uslyšel jsem jeho povzdech. ,,Dobrou noc, Tae," zašeptal.

Několikrát mě ještě pohladil po hlavě, než se zvedl a odešel pryč.

Jakmile se ozval zvuk zavírajících se dveří, otevřel jsem oči.

Chvíli jsem zíral do stropu, než jsem se otočil na bok tak, že jsem nyní koukal na Krásnoočka.

Taky ještě nespal.

,,Zůstaneš se mnou vzhůru přes noc?" zeptal jsem se jej.

Natočil tázavě hlavičku na stranu.

,,Nechci spát. Nesnáším spánek," řekl jsem tiše.

Pravda byla, že jsem se usnout bál. Měl jsem až příliš živé, realistické sny. Občas jsem nedokázal rozlišit, zda právě sním nebo se děj odehrává ve skutečnosti.

Měl jsem strach, že zapomenu jak se probudit nebo že si ani neuvědomím, že bych se probudit měl. 

Dříve jsem chodíval vždy k Namjoonovi do pokoje, jenže byl pak sám unavený, jelikož jsem sebou neustále házel a různě se převaloval, což jej budilo.

Rozhodl jsem se mu pak lhát, že se mi spánek zlepšil a zůstával tak přes noc sám u sebe v pokoji.

Krásnoočko mě stále zvědavě pozoroval.

Najednou přihopkal ke dvířkům klece, jež začal zběsile okusovat, což vydávalo poměrně hlasitý zvuk.

,,Pššš, Krásnoočko, takhle všechny probudíš," upozornil jsem jej, ale to ho nezastavilo.

Vstal jsem tedy z postele a přešel k jeho kleci. Až tehdy ustal.

Opět mi pohlédl do očí s nevyřčenou prosbou.

,,Chceš jít ven?" zeptal jsem se.

Souhlasně zahýbal čumáčkem.

Jak bych mohl takové roztomilosti odolat?

Dvířka jsem tedy otevřel, čehož Krásnoočko hned využil, vyběhl ven a vyskočil mi přímo na postel.

Pozoroval jsem ho s nadzvednutým obočím, jak se pohodlně uvelebuje na mém polštáři.

Musel jsem se nad tím pousmát, načež jsem zavrtěl hlavou a šel za ním. 

,,Tak dobře, ale ne, že se počůráš," varoval jsem jej.

Nad tou poznámkou si odfrkl, ovšem znělo to spíš pobaveně, než naštvaně.

Lehl jsem si až těsně k němu.

Automaticky jsem zvedl ruku a začal jej škrabkat na hlavičce a na hřbetě.

Byl jsem si jist, že kdyby byl kočka, určitě by vrněl. Měl totiž neskutečně blažený výraz.

Svůj obličej jsem zavrtal do jeho měkkého boku. Byl tak hrozně moc hebounký!

Cítil jsem se krásně.

Sám bych nevěděl, jak správně ten pocit vyjádřit, bylo v něm však tolik lásky a hřejivosti, až se mé tělo naprosto uvolnilo.

Jako by se všechny obavy, chmury, špatné myšlenky najednou vypařily.

Chtěl jsem Krásnoočkovi něco říct, ale úplně jsem zapomněl co.

Najednou jsem stál na louce, plné sytě oranžových a červených květin.

Uslyšel jsem ptačí zpěv a pocítil silné zmatení.

Usnul jsem snad? 

Jenže vše teď působilo tak reálně...

Začal pofukovat mírný vítr, který si pohrával jak s květinami, tak s mými vlasy. Po těle mi naskákala husí kůže. Ovšem nevěděl jsem jistě, jestli z chladného vzduchu, či narůstající paniky.

Je tohle skutečnost nebo sen?

I když to místo působilo krásně, začalo mi být do breku.

Sesul jsem se na zem a objal svá kolena, na které jsem si položil hlavu.

Zavřel jsem oči, přičemž jsem se kolébal zepředu dozadu, ve snaze se trochu uklidnit.

Najednou jsem ucítil lehké šťouchnutí do hlavy.

Opatrně jsem se podíval před sebe, načež jsem leknutím spadl na záda do trávy.

Srdce mi bilo jako o závod.

Chvíli jsem ještě zíral vyděšeně na nebe, zpracovávaje obrázek ve své hlavě, než jsem se odhodlal se vyhrabat na lokty.

Opravdu... přede mou byl Krásnoočko...

Jenže velký jako PES! Vlčák, abych byl přesnější.

Koukali jsme jeden na druhého.

Lehce jsem si odkašlal.

Ucítil jsem, jak se mi na tváři usazuje úsměv.

,,Tak... jak mi tohle vysvětlíš, kamaráde?" zeptal jsem se jej.

Chvíli jsem snad i čekal, že mi opravdu odpoví, on však jen několikrát zahýbal čumáčkem, načež se ke mně nahnul a začal mě lechtat svými vousky.

Ve smíchu jsem se válel v trávě a stále mu opakoval ať přestane.

Když toho konečně nechal, nemohl jsem si pomoci a silně ho objal.

,,Jsi můj bílý koník, viď?" zašeptal jsem.

Odtáhl jsem se od něj a zeširoka se usmál.

Krásnoočko mě opět něžně dloubl do hlavy, načež se otočil a začal utíkat, kdo ví kam.

Se smíchem jsem se rozběhl za ním. Byl neskutečně rychlý, obzvlášť, když byl teď tak desetkrát větší.

Už byl ode mě pěkný kus.

Chtěl jsem na něj zavolat ať počká, ale jako by si sám uvědomil, že mu nestačím. Zastavil se a čekal, až jej doběhnu.

Mezí vší tou ohnivě oranžovou barvou jeho bílá srst neskutečně vynikala.

Nevím proč, ale ten výjev mě silně zasáhl.

Uvědomil jsem si, že květiny kolem nás jsou tygří lilie.

Namjoon se mi o nich jednou zmiňoval. Říkal, že jedním ze symbolů těchto květin je důvěra.

Když jsem nyní viděl Krásnoočka, jak na mě tak trpělivě čeká, došlo mi, že si mojí důvěru získal už od prvního okamžiku a bude ji mít na věky...

...

Díky Krásnoočkovi jsem přestal mít problémy se spánkem.

Konečně jsem mohl zavřít oči beze strachu.

Neustále mě udivoval.

Čím dál víc jsem byl přesvědčen o tom, že nemůže být jen obyčejným králíčkem.

Svěřil jsem se s tím Namjoonovi, který se jen usmál a odvětil, že je samozřejmé, když mi to tak přijde.

Ptal jsem se jej, jak to myslí.

,,Vzpomínáš si, když jsme si četli ,,Malého prince"?" zeptal se mě.

Radostně jsem zakýval hlavou, měl jsem ten příběh velmi rád.

,,Tak si určitě pamatuješ i na jeho růži," poznamenal.

Nad tím jsem se musel zamyslet.

Samozřejmě byl Krásnoočko pro mě tím jediným králíčkem na světě, i když by jiným připadal pouze jako jeden z mnoha dalších králíků. Vzniklo totiž mezi námi pouto.

Přece jen jsem však cítil, že je v tom něco víc.

Postupem času jsem se ovšem přestal ptát, byl jsem zkrátka jen šťastný, že mi přišel do života.

Od doby, co byl se mnou, se všechny stíny z mé mysli stáhly postupně pryč.

Poněkud náročné a stresující období mi nastalo, když jsem měl nastoupit na gymnázium. Namjoon mě neustále povzbuzoval, ale nedokázal mě zbavit obav a nervozity.

Krásnoočko mě jako jediný zkrátka uklidnil.

Sice nebyl člověkem a nemohl mluvit, přesto mi rozuměl ze všech nejvíc.

Jako by pokaždé přesně věděl, co udělat a co nejvíce v danou chvíli potřebuji. Přičemž mi kolikrát stačila jen jeho přítomnost a hebká srst, ke které jsem se mohl přitulit.

Byl mým bezpečným místem.

Nejlepším přítelem.

Vším.

Největší oporou se mi stal, když jsem se dozvěděl, že bude Namjoon studovat vysokou školu v Seoulu, což znamenalo, že už nebude bydlet doma, ale na tamějších kolejích.

Samozřejmě mě neustále ujišťoval, že se domů bude snažit jezdit co nejčastěji. Bylo na něm vidět, že by mě nejraději vzal s sebou.

Jenže to ještě nebylo možné...

Věděl jsem, že nemůžu být smutný. Rozhodně ne před svým bratrem, kterého by to neskutečně mrzelo.

Cítil jsem, že potřebuje z tohoto domu odejít a já ho také budu jednou následovat.

Ale teď jsem musel být silný.

Slzy jsem vypustil, až když jsem byl sám s Krásnoočkem.

S ním jsem mohl být slabý.

Skočil mi do klína, zapanáčkoval, přičemž se mi opřel předními tlapkami o hruď a začal mi oblizovat bradu, dokud jsem nepřestal pofňukávat.

Snažil jsem se na něj zaostřit uslzenýma očima.

Intenzivně si mě prohlížel.

,,Neboj se, budu zase v pořádku," usmál jsem se na něj a podrbal ho na hlavičce.

Najednou ze mě seskočil a zamířil si to směrem k mé skromné knihovničce, kterou mi Namjoon kdysi sestavil, div si u toho nezlomil obě ruce.

Zvědavě jsem pozoroval Krásnoočka, co má za lubem.

Snažil se natáhnout k té nejspodnější poličce, ale bohužel byla na něj stále moc vysoko.

Usmál jsem se nad tím roztomilým výjevem a šel mu pomoci.

Jakmile mě zmerčil, přestal se natahovat.

,,Mám vzít knížku? A jakou?" zeptal jsem se.

Viděl jsem na něm, jak se mě snaží pohledem popostrčit.

,,Tahle?" ukázal jsem na jednu.

Ani se nepohnul, tak jsem pokračoval.

,,Tahle?.... Hmmm tato?.... Nebo ta?" zkoušel jsem postupně dál.

Krásnoočko stále nijak nereagoval.

,,A co tahle?" zeptal jsem se u malé, fialové knížečky.

Na to zapanáčkoval a několikrát zahýbal čumáčkem, což jsem pochopil, že znamená souhlas.

Nedočkavě jsem ji tedy hned vytáhl a přečetl si její název.

,,Mikrokosmos," zamumlal jsem.

Úplně jsem zapomněl, že ji mám. Koupil mi ji Namjoon, když jsem byl v první třídě.

Říkal sice, že jsem na ni ještě moc malý, ale mně se strašně líbil její obal a obrázky v ní.

Koupil mi ji tedy se slovy, že to bude má knížka do budoucna, až budu větší, budu si ji moct přečíst.

Rozlil se ve mně hřejivý pocit.

Podíval jsem se zpět na Krásnoočka, ale už tam nebyl. Zmateně jsem se začal rozhlížet po pokoji, pak jsem ho konečně uviděl, jak se mi již rozvaluje na posteli.

S úsměvem jsem si za ním lehl a rozsvítil lampičku.

Jakmile jsem se uvelebil, Krásnoočko mi vyskočil na hruď.

Zasmál jsem se a podrbal jej na hřbetě.

,,Já vím, chceš si číst se mnou, huh?"

Když se na mně rozvalil, otevřel jsem knížku.

Zjistil jsem, že je v ní několik krátkých textů.

Cítil jsem se poněkud unaveně, řekl jsem tedy Krásnoočkovi, že si přečteme dnes večer jen jeden a půjdeme spát.

Neprotestoval.

Odkašlal jsem si abych pročistil hrdlo a spustil jsem.

,,Chci létat, ale nemám křídla.
Tvé ruce se však mými křídly staly.
Chci zapomenout na temnotu a osamění.
S tebou."

,,Tato křídla pochází z bolesti, ale směřují ke světlu.
I když je to těžké a bolí to.
Pokud jen dokážu létat, poletím.
Už se nebojím.
Budeš držet mou ruku?
Ty a já, pokud budeme spolu.
Můžeme se smát."

,,Kráčej se mnou.
Létej se mnou.
Až k samotnému konci nebes.
Tak, že se naše ruce dotknou.
I když to bolí.
Ty a já, pokud budeme spolu.
Můžeme se smát."

,,Nikdy nekráčím sám.
Cítím hřejivost z tvých rukou.
Nikdy nekráčíš sám.
Cítíš mne, nejsi sám."

                       
              (BTS - A Supplementary Story:  You Never Walk Alone)

Jakmile jsem dočetl, ještě chvíli jsem zíral na onen text.

Cítil jsem, že ke mně opravdu promluvil. Srdce mi na něj jasně odpovídalo.

Nyní jsem už chápal, proč Namjoon říkal, že to mám jako knížku do budoucna.

Usmál jsem se.

S tou vzpomínkou a faktem, že mi Krásnoočko spal zcela poklidně na hrudi, jsem se cítil být opravdu milován.

Opatrně jsem odložil knížku, zhasl lampičku a s klidnými myšlenkami jsem se odebral do říše snů. 

...

Od té doby jsme si s Krásnoočkem každý večer přečetli jednu stránku.

Byl to jeden z našich mnoha dalších, společných rituálů.

Čas plynul a mně bylo čím dál jasnější, čemu se chci v budoucnu věnovat. 

,,Takže literatura a tvůrčí psaní?" zeptal se mě Namjoon v telefonu.

Souhlasně jsem zamručel. ,,Co na to říkáš, hyung?" zajímal mě jeho názor.

,,Myslím, že se to k tobě skvěle hodí, Tae," řekl spokojeně.

,,Zníš mi ale nějak ztrápeně," konstatoval.

Už nějakou dobu mi svírá srdce stín, který se stále rozšiřuje. Vždy, když jsem na to pomyslel, začalo se mi špatně dýchat.

,,Krásnoočko..." zašeptal jsem.

Uslyšel jsem bratrův povzdech.

,,Tae, víš, že s časem se nedá bojovat. Má už sedm roků, mrzí mě to, ale budeš se muset postupně připravit na nejhorší," oznámil mi opatrně.

Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, abych nevypukl v pláč.

,,J-já vím..." i když jsem se snažil, třepal se mi hlas.

,,Tae, promiň, budu teď muset už jít, ale tenhle víkend přijedu, ano?" ujistil mě.

,,Dobře, budu se těšit, měj se, hyung," rozloučil jsem se s ním.

Podíval jsem se na Krásnoočka, který ležel v klícce.

Spával teď čím dál delší dobu.

Věděl jsem, že má Namjoon pravdu, rychlost času neovlivním, jenže vědomí, že nic nesvedu, mě bolelo nejvíc.

Rozhodl jsem se dodělat ještě pár úkolů do školy, abych se alespoň nějak zaměstnal.

Podíval jsem se pak zrovna i na několik vysokých škol v Seoulu.

Byl jsem pevně rozhodnutý, že půjdu za Namjoonem, který si tam chtěl po ukončení studia najít práci.

Mezitím se již blížil čas ke spánku.

Začal jsem si tedy chystat věci na zítřek.

Krásnoočko se nejspíš díky tomu probudil a automaticky zamířil k mé posteli.

Bohužel už však nedokázal vyskočit sám nahoru, tak čekal na mě, až jej vyzvednu.

,,Nic si z toho nedělej, brachu. Kolikrát se tam sám sotva vyškrábu," řekl jsem konejšivě, přičemž jsem ho položil na polštář.

Spíš než jeho, jsem utěšoval sám sebe.

Šel jsem se připravit ke spánku, zatímco Krásnoočko trpělivě čekal v posteli. 

Vzal jsem si naši fialovou knížku a ulehl za ním.

,,Tak, co nás čeká dnes?" zeptal jsem se, načež jsem knihu otevřel a začal číst.

,,Chci, aby jsi byl sám sobě světlem, lásko.
Měl by jsi být svým vlastním světlem.
Tak už nikomu nikdy neublížíš, a budeš se moct více smát.
Chci, aby jsi byl sám sobě nocí, lásko.
Můžeš být svou vlastní nocí.
Budu k tobě dnes večer upřímný."

,,Nyní mi slib.
Několikrát za den.
I když se budeš cítit sám.
Nezahodíš sám sebe."

,,Zadrž na chvíli.
Chytneme se za malíčky.
A nyní mi dej slib."

(Jimin - Promise)

Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy.

Krásnoočko mi vylezl na hruď a svůj čumáček přiložil k mému nosu.

V tu chvíli jsem se rozbrečel ještě víc.

Příliš dobře jsem věděl, co mi chce říct, tak moc mě to bolelo.

Nebylo to fér.

Jeho oči, ve kterých bylo tolik lesku, mi říkaly, že svět férový není.

Ale byl tu nyní pro mě.

A bude tu pro mě i nadále.

,,Slibuju," zašeptal jsem, načež jsem dal Krásnoočkovi pusu na čelo.

...

Namjoon mi oznámil, že našel v Seoulu byt za dobrou cenu a že můžu bydlet s ním.

Neskutečně jsem se těšil.

Zbývalo jen zvládnout maturitní zkoušku.

A pokud ji zvládnu na výbornou, přijmou mě na vysokou školu i bez přijímaček.

Musel jsem se pořádně připravit.

Po pokoji jsem si vylepil všechny potřebné papíry, abych se učil při každé příležitosti.

Krásnoočko mi samozřejmě pomáhal.

Rád mě z učiva zkoušel. Vysvětlovat mu otázky nahlas, mi pomohlo si vše správně utřídit.

Nastal den D a já nakonec byl méně nervózní, než bych čekal.

Když mi oznámili výsledky, byl jsem neskutečně šťastný.

Zvládl jsem to a nyní jsem mohl svobodně odejít za Namjoonem.

Večer jsme měli společnou večeři i s našima na oslavu.

Samozřejmě se zvrtla a spustila se hádka, já se však musel stále usmívat.

Už mi to mohlo být jedno.

Před spaním jsme si s Krásnoočkem přečetli další stránku a pokojně usnuli.

Přede mnou se rozhostila louka, plná tygřích lilií, které mi okamžitě vykouzlily úsměv na tváři. 

Uhodila mě silná nostalgie, jelikož jsem si dobře vzpomínal, že byly v mém snu tehdy poprvé, kdy mi do života přišel Krásnoočko.

Rozhlížel jsem se kolem, ve snaze jej najít, ale marně.

Postupoval jsem tedy dál, skrze květiny.

Po nějaké chvíli, kdy už jsem si říkal, že tu nakonec není, jsem na něj konečně narazil.

Ležel mezi liliemi, ovšem tentokrát ve své normální velikosti.

Sedl jsem si k němu a začal jej hladit. Pootevřel oči, načež se mi pomalu přesunul na klín.

,,Zvládli jsme to, budeme konečně bydlet s bráškou," řekl jsem tiše s radostí.

Krásnoočko se opatrně natáhl a polechtal mě svými vousky na bradě, což mě rozesmálo.

Stejně jako poprvé.

Vyzvedl jsem jej s úsměvem před svůj obličej.

V ten moment mi to došlo.

Jeho oči mi vše prozradily a mně se ve vteřině zlomilo srdce na tisíc kousků.

Pocítil jsem tlak v očích, ale všechny slzy jsem silou zadržel.

Věděl jsem totiž, že jakmile se probudím, budu plakat bez přestání.

Donutil jsem se pro něj k úsměvu.

Nechtěl jsem, aby mě naposled viděl zlomeného.

,,Chápu kamaráde, lehneme si spolu, co říkáš?" zvládl jsem promluvit bez zádrhelu.

Položil jsem se do ohnivých květin a usadil si ho na hruď těsně pod bradu.

Tiskl jsem se k němu jak nejvíc jsem mohl.

Párkrát se mi otřel hlavičkou o krk.

,,Zazpívám ti, chceš?" zeptal jsem se jej.

Odpovědí mi bylo přitisknutí čumáčku k mé bradě.

Zavřel jsem oči.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a začal pobrukovat náhodnou melodii.

V mysli se mi vybavila Namjoonova slova, když popisoval tygří lilii, jež mě svou ohnivou barvou uhranula.

,,Lidé jí připisují mnoho významů jako je například důvěra, hrdost, nebo bohatství. Mně se ale obzvlášť líbí jeden konkrétní."

,,A jaký?" zeptal jsem se.

,,Prosba o lásku."

Stále jsem hladil Krásnoočka po hřbetě a tiše mu zpíval.

Cítil jsem, jak se jeho drobné tělíčko postupně uvolňuje.

Bylo čím dál těžší udržet melodii, když se mé hrdlo bolestně stahovalo.

Dokud se však neprobudím, zpívat ani držet jej nepřestanu.

Tu prosbu jsem vyslyšel a nikdy nehodlám litovat.

S touto myšlenkou jsem nakonec oči otevřel...

...

Dočtenou knihu jsem s povzdechem zavřel.

Přemýšlel jsem, zda otevřít další, ale slíbil jsem Namjoonovi, že dnes přijdu domů dřív.

Sbalil jsem tedy zbylých šest knih do batohu, oblékl si kabát a zamířil ven ze školní knihovny, jež se po dobu studia stala mým druhým domovem.

I když to bylo občas skutečně náročné, nestěžoval jsem si.

Vybral jsem si obor, který mě opravdu naplňoval. 

Pocítil jsem v sobě smutnou radost, když jsem tak vzpomínal na všechny chvíle, které mě k tomu rozhodnutí přivedly.

Mysl mi však přerušil hlasitý hrom, až jsem nadskočil.

Ani jsem nemrkl, rozpršelo se tak silně, že nebylo skoro vidět na krok.

Rychle jsem zaplul do nejbližších dveří nějakého podniku.

Ukázalo se, že se jedná o místní studentskou kavárnu.

Rozhodl jsem se tu alespoň na chvíli počkat, než se počasí trochu uklidní.

Svlékl jsem ze sebe mokrý kabát, který jsem pověsil na věšák a vydal se prozkoumat volná místa.

Brzy mi došlo, že je tu plno.

Nebyl jsem moc sociální člověk, ale zpět ven se mi nechtělo, rozhodl jsem se tedy zkusit si k někomu přisednout.

Většinou zde však byli lidé v páru nebo po skupinkách.

Pohled padl na malý stůl v rohu, u nějž se zdálo, že sedí pouze jeden zákazník.

Rozešel jsem se k onu stolu, avšak jakmile jsem byl těsně u něj a spatřil osobu, která tam seděla, nohy mi vypověděly službu.

Jako by mou přítomnost onen člověk vycítil, zvedl ke mně zrak a naše pohledy se střetly.

Srdce mi bušilo tak silně, že by jej mohl slyšet snad každý v okruhu pěti kilometrů.

Dívali jsme se jeden na druhého a já cítil, jak ve mně čte každou myšlenku, každou emoci.

Kluk s černými vlasy, pronikavýma, tmavýma očima, roztomilým nosíkem, pihou pod ústy a celou potetovanou rukou, kde jasně zářila ohnivá tygří lilie.

Prosba o lásku.

V mysli mi vyvstala část textu, který jsme jednu noc spolu četli.

Společný smích, společný pláč.
Tyto prosté emoce.
Byly pro mě nejspíš vším.
Kdy to jen nastane.
Jakmile tě znovu potkám.
Podívám se ti do očí a řeknu:

,,Chyběl jsi mi."

(Jungkook - Still with you)

<3

...

Děkuji za přečtení.

Upřímně nevím, jak bude na vás příběh působit. Je pro mě však velmi osobní.

Možná se s ním ztotožníte a najdete v něm něco svého, možná také ne.

Jedno z ,,poselství" tohoto příběhu by mohlo být, že i když ztratíme někoho blízkého, koho máme skutečně rádi, jeho láska zůstane a vrátí se k nám v podobě osoby, zvířátka, možná i záliby, co nám přijde do života.

Nic není věčné a přes některé věci se přenáší opravdu těžce.

Nesmíme ale zapomínat na to, co máme kolem sebe a co nás naplňuje.

Je možné, že vidím život až příliš naivně, ale to je už má nátura.

PS: králíček si s vámi opravdu dokáže číst

...

Jen pro upřesnění:

Na začátku by vám mohl Tae na svůj věk připadat až moc vyspěle. Cítila jsem, že by to tak mělo být kvůli situaci, která u nich doma vládla a obzvlášť díky tomu, že jej převážně vychovával Namjoon :)

V části, kdy Tae nevěděl, zda se nachází ve snu nebo realitě, mu králíček pomohl tím, že byl právě vzrůstem mnohem větší, než by bylo v reálu možné. Postupně mu pomáhal si všímat všech odlišností, díky kterým Tae poznal, že se jedná o snový svět.

...

Omlouvám se za případné chyby a také pokud vám bude připadat můj překlad textů písniček poněkud krkolomný :)

Mějte se hezky <3