Vánoce jsou tady a protože je to období klidu a míru, přináším delší Vánoční povídku plnou romantiky a našich známých postav.

Je to možná trochu (více) nudné, celkem přecukrované a netuším, co jsem měla za podivnou náladu :D

________________

„Co všechno jsi jim tedy řekl?" vyptával se Henri Kolbe, agent tajné německé organizace DAMM, zatímco svíral pevně volant nového bavoráka a pokoušel se dodržovat svůj jízdní pruh. Nešlo mu to úplně dobře, auto co auto z něj vyletěl, chvíli popojel v protisměru, a poté se opět zařadil do pravého pruhu jakoby nic. Ještě měli nějaký ten kilometr před sebou, ale už teď z něj Theo chytal závratě.

Měl sto chutí vystoupit, roztáhnout křídla a doletět do Pardubic „na svých", než aby riskoval své zdraví v tomto voze.

Ano, jasně, snad každý chlap miluje rychlé vozy, předváděčku, kolik koní co kde má, ale čeho je moc, toho je příliš a... Před Vánoci jsou silnice obzvlášť zacpané a nebezpečné.

A k tomu se obával, aby Henriho nervozita neovlivnila jeho schopnost řídit.

Samozřejmě se obával zbytečně - nejedná se o špičkového agenta pro nic za nic.

„No, že budeme mít na Vánoce návštěvu. Někoho, kdo je v mém srdci..." Theo zatajil, že jeho rodina nemá ani ponětí o jeho stěhování se do Berlína.

„Neví tedy...?" načal Henri, ale jeho hlas vyzněl do ztracena, jak se musel soustředit na cestu před ním.

„Neví," hlesl Theo a malinko zakrýval své rozpaky. Jak to bývá v těch bulvárních časopisech, hit or miss? Přesně tak to bude. Buď Vánoce proběhnou v klidu, nebo bude menší roztržka. Ale Theo mířil domů s jasnou strategií - pokud budou remcat, vytmaví jim jejich zatajování pravdy. To, jestli mu jednou nebo dvakrát naservírovali jídlo pod nos místo toho, aby si ho ohřál sám, tím si to neodčinili. Takže mají u Thea pěkně velký dluh. A přijetím Henriho do rodiny by si ho mohli krásně smazat.

„Nebylo by lepší jim to říci předem? Přeci se jedná o svátek jako jsou Vánoce. A neříkal jsi, že mě pozvali?"

„Pozvali, pozvali můj doprovod. A neměl by to pro ně být dárek na Vánoce, že jsem konečně šťastně zadaný?" mrkl na švába za volantem, ale ten jen z té idiocie semkl rty pevně k sobě.

Dost, že byl sám nervózní z narušování svátků cizí rodině. A nyní bude tím terčem nepohody, až se Theovy rodiče dozvědí pravdu?

Nelíbilo se mu to, vůbec. A jeho vráska mezi obočím to dávala jasně najevo. I jeho ramena zatuhla, stala se jedním s opěradlem sedačky.

„Neboj, všechno proběhne v pořádku. Moji rodiče jsou hodně tolerantní osoby, těm by to rozhodně nemělo vadit. A i kdyby jo, určitě se tě nepokusí unést a zlikvidovat, neboj."

Jako kdyby ho tohle mělo uklidnit. Sešlápl pedál až k podlaze a předjel další vozidlo, ačkoliv už nezpomalil tak jako předtím. Ne, polorozpadlou silnicí a přesto sto třicítkou, oplácel Theovi jeho podlé plánování.

Když dorazili konečně k Šapíkově statku, Theo byl bledý jako srst jeho koňské podoby. Rozhodl se příště Henriho nedráždit, obzvlášť ne při řízení. S žaludkem až v krku, pomalým pohybem vytahoval kufr ze zavazadlového prostoru bavoráka a raději se vyhýbal očnímu kontaktu s jeho spolujezdcem.

Byli tu. Doma. Tedy, v jeho bývalém domově. Nyní se stále trochu cítí jako bezdomovec, jelikož jeho přestěhování ještě plně nenabylo podoby - ještě stále má smlouvu s čumsem, a to do konce roku, a dovolené mu moc kvůli snaze o společné chvíle s Henrim nezbylo. Byl rád, že mu vůbec vystačilo na svátky. Ale pak... pak už to bude lepší. Pak už bude jeho definitivním domovem místo pár zastávek metra od legendárního Reichstagu.

„Tak, jsme tu," pronesl Theo jednoduše něco, aby cokoliv padlo a prolomilo to ticho, které mezi nimi nějakou dobu panovalo. Zdá se však, že Henrimu se do řeči moc nechtělo. Jen zabručel a pevně sevřel rukojeť jeho kufříku.

Pche, a teď je uražený? Neměl bych být já uražený, za to, co prováděl na silnici? Odfrkl si kůň a rozhodl se připojit do tiché domácnosti.

Přestože byla rodina srozuměna, že přijede jejich ztracený syn, nebylo to tak, že by nedočkavě tu ovečku vyhlíželi z okna. Josef Šapík celý den vysedával na gauči a sjížděl jednu pohádku za druhou, zatímco paní Šapíková vyvařovala všechna tradiční česká jídla, rybí polévku i hezky v trojobalu připravený filet kapra.

Byla to pouhá náhoda, že zrovna vykoukla z okna, možná to bylo pouze ze zvyku vyhlížet malého Adámka. Tedy, nyní neohrabaného koně a Pepova pomocníka Adama. Když spatřila dvě osoby na cestičce k domku, až jí zaplesalo srdce. Ano, její syn se vrací konečně domů.

„Pepo! Jdi otevřít! Theo už je tu! A vede si tu přítelkyni!"

Bylo štěstí, možná neštěstí, že Jana Šapíková už věkem přišla o schopnost rozeznávat osoby v dálce, a tak si vše musela hodně domýšlet, aby zastřela svůj deficit způsobený stářím. Když viděla dvě pohyblivé postavy, a k tomu jedna byla menší než druhá, nad ničím více nepřemýšlela. Proč taky, že? Možná, kdyby vyčkala o pár sekund déle, kdyby se více vynasnažila, vzala do ruky dalekohled, možná by pak spatřila zarostlou bradu černým rounem Theovy „přítelkyně", a široká ramena skrytá pod luxusním kabátem. Pro ten obzvlášť měl Theo slabost.

„Vždyť má klíče, ne?"

„Pepo! Vede si návštěvu! Chovej se pro jednou jako slušný hostitel!" seřvala Jana Šapíková svého manžela, který jednoduše nechtěl odtrhnout oči od dramatické scény Libuše Šafránkové v jeskyni solných květů.

„No jo," povzdychl si a kroutíc očima, pádil k vchodovým dveřím akorát v momentu, kdy Theo hrabal do kapsy pro klíče. A když chtěl mladý Pegas zastrčit klíček do dírky, dveře se akorát doširoka otevřely a zavanuly je teplým vzduchem i vůní jídla linoucí se z kuchyně. Obzvlášť zvířecí čich je velice citlivý, a Theovi se okamžitě sběhly všechny slinky!

A jak se tedy Theo primárně soustředil na jídlo, na okamžik mu vypadla z mysli skutečnost, že si sem vede svého švába.

A že první kontakt již byl zahájen.

„Ahoj Theo, vítám vás -" zasekl se pan Šapík, jakmile se zpoza Theových zad vynořil Henriho obličej.

„Oh, pan Kolbe," okamžitě přepnul na němčinu, která nyní nedělala Theovi absolutně žádný problém... Téměř.

Táta Šapík podal ihned ruku na přivítání, přestože měl pojem „zmatení" napsaný na čele. Snažil se odchytit si pohled svého syna, ale ten se jen usmíval a culil a beze slova vkročil do domu.

„Čau mami!" zvolal na ženu v kuchyni, jež si pohotově utřela ruce do utěrky poblíž a hnala se obejmout své jediné dítě.

„Theo!" okamžitě mu vlepila polibek na tvář a využila momentu, kdy mohla být těstě u jeho ucha, aby nedočkavě zašeptala, „Tak co, kde je ta tvá?"

„Ehm, mami -" chtěl něco říci, ale neměl příležitost. Zpoza jeho zad se již ozýval veselý hlas, až moc hlasitý, jak se snažil zakrýt rozpaky a překvapení. Přeci jen, jejich poslední vzpomínka na Henriho byla v létě při odhalení pravdy, ale přesto se poté po něm slehla zem a Theo... Sotva nějak vstřebával svůj nově zjištěný původ. Bylo to divné období, ale naštěstí jej všichni překonali.

Pan Šapík se vyptával jako každý hostitel na ty typické stereotypní otázky, kterými zatřel jakékoliv předešlé váhání. Přišel s celým seznamem obsahujícím například: jak dlouho tu jste, jaká byla cesta, přišel jste se podívat na české Vánoce, kdy odjíždíte... A Henri slušně vymyslel odpověď na každou z nich, tak, aby ji příliš neodsekl, ale rozvádění také není jeho věc. Přiměřeně, laskavě, co také chcete od agenta, že?

„...Theo zmiňoval něco o návštěvě, o doprovodu, takže jsme trochu měli zato, přijde Theova přítelkyně. Nevíte, nepohádali se? Nebo to na poslední chvíli odřekla?" přešel do šepotu a neskrýval znepokojení. Theovi táhlo na kolik, ha? A ještě se ani jednou neobjevil na prahu ruku v ruce s jinou osobou.

„Co meleš, tati, proč by to měla odříct?" pustil se do konverzace Theo, chtěl si podat otce na paškál.

„A proč by neměla? Podívej se na sebe, jak se chováš. Naprosto nezodpovědně, o koně se nestaráš, domů nechodíš, a když ano, tak hned pak zmizíš... Tvá matka v kuse lamentuje, kdy zase přijdeš na návštěvu!"

„A co to má společného s tím, že by mi to měla odříct?"

„A kdo by s tebou chtěl setrvat, když se chováš takto?"

„O někom vím," zazubil se Theo a jeho pohled krátce blikl na Henriho.

„Ne že bychom nebyli rádi z vaší návštěvy, pane Kolbe, to ne," pokoušel se zachránit si zadek před budoucím zetěm. Nevědomky.

„Co si to o mně myslíte, ha? Zmínil jsem snad, že přijdu s přítelkyní?" schválně použil pojem „die Freundin", aby bylo jasné, jak to myslí.

„Mluvil jsi o své drahé polovičce..." vykročila k dohadujícím se mužům paní Šapíková. Jako kdyby jí všechno náhle začalo docházet. Až se jí zatajil dech a pevně semkla rty. Aha...

„Přesně tak," potvrdil její vnitřní spekulace, ať jsou jakékoliv, přestože se zdálo, že najela na správné koleje. Zato pantáta Šapík byl poněkud stále ztracen.

„Šmankote..." zašeptala paní Šapíková a pohledem přeblikávala z Theodora na Henriho a zase zpět. A nějak jí to všechno začalo dávat smysl.

„Ehm... Mami, tati? Tohle je můj přítel. Henri Kolbe," ukročil Theo vzad, aby uchytl Henriho paži a stál s ním bok po boku. Tak, jak to má být.

Přestože svá slova pronesl na první pohled normálně, běžně a odhodlaně; jen Henri ucítil nervozitu z jeho těla, lehký třesot nezpůsobený zimou, a koutky úst padající dolů, přestože se je ten kůň snažil zuby nehty udržet vzhůru.

Už opět se Theo snaží být přehnaně silný, překonat všechny své pocity a stát tváří tvář nebezpečí. Ano, je jasné, že jsou lidé, kterým takovéto věci nevadí. Může se o nich tvrdit, že jsou silnější. Ale co je ta síla? Je to něco dané předem, nebo je to ta odvaha dosáhnout výš, kam běžně daná osoba ani neuvažuje, že by se pokusila natáhnout?

Theo byl silný právě tím druhým způsobem.

Henri velmi dlouhou dobu svého života více považoval za ohromnější lidi z té první skupiny. Bylo to logické, samozřejmě, kdo se bojí, nemá co kam lézt - jen zavazí při vyšetřování. Avšak až po Theově boku zjistil, jak hluboce se mýlil. A že schopnost odolat svým strachům mnohokrát převyšuje nějakou absenci těchto strašlivých pocitů.

Jakmile zazněl z Theových rtů hrdý pojem „der Partner", vše bylo rázem uvedeno na pravou míru.

„Ty... Ty a pan Kolbe..." koktal otec rodiny, jemuž se nedařilo chytit správnou nit.

„Ano. Chtěl jsem... Chtěl jsem vám říct konečně pravdu. A představit Henriho jako součást této rodiny."

„Popravdě... Trochu jsme to očekávali," sklopila hlavu Jana Šapíková, která místy nosila v srdci určité pochyby, jež se týkaly milostného života jejího syna. A obzvlášť návštěva pana Kolbeho na jejich statku byla opravdu nevídaná, tehdy... A pak... Nemusela být zvíře, aby neslyšela jejich hádku, kterou každý ignoroval pro jeho vlastní dobro.

„Tvá matka to očekávala," opravil manželku Josef Šapík, v jeho hlase špetka zlosti. On tuto možnost zavrhoval. Prostě to sváděl na rozpustilost svého syna, na jeho neschopnost chovat se zodpovědně, kterou vykazoval již od svého mládí. Tak co, nemá trvalé přítelkyně, domů nejezdí, má svůj divoký život v Praze. Nečekal, že místo přítelkyň to byli... Přátelé? Jak to vůbec nazvat?

„Pepo!" vrhla po svém manželovi ošklivý pohled paní Šapíková.

„A co po mně chceš? Opravdu mám věřit tady tomu, že -"

„Jo, jsem gay," pokoušel se pomoci otci s hledáním slov, přesto tímto moc dobra nevykonal.

„Theo! A proč - Proč si prostě nenajdeš přítelkyni, hm? Tvá matka se už těší na vnoučata, a co teprve Giorgos! Tolik se těší, že jeho rod bude zachován, že..."

„Ne, tati, to v žádném případě," odsekl chladně Theo. Jakákoliv připomínka potomků, celá ta záležitost, která v tomto roce proběhla... Ne. Přináší to jen smutek, násilí, jen pomatené psychopaty a jejich za vlasy přitažené ideologie. To není dobrý nápad. Je to strašný nápad.

Už byl smířen s tím, že rod Pegasů definitivně utne. Možná to je dáno osudem, že poslední přeživší si najde zálibu ve způsobu sterilního rozmnožování a rozhodně nechce bandu okřídlených hříbátek.

Letmo pohlédl na Henriho. Jeho kamenný obličej nic neříkal, ale Theovi bylo jasné, že on to musí brát poněkud jiným způsobem. Vždyť se s tou jeho pokoušeli o děti, ne? Byla těhotná a potratila, nebo vůbec, nebyla kompatibilní? Už jednou se setkal s nemožností založit rodinu. Nebude mu to vadit, že s Theem se opět nedočká svého snu?...

Přestože byl připraven na taková slova, očekával je, postavil si předem zeď, nepočítal se svým jediným slabým místem - Henrim.

„Theo! Jsi tak vzácný, jsi speciální, byla by škoda -"

„Ne. Prostě ne," odsekával, ale již ne tak prudce. Obával se, že brzo se obrana prolomí a on bude vydán na pospas očekávání ostatních.

Ale to nechce! Proti tomu tolik bojoval, přeci!

Náhle pocítil slabý dotyk na svých zádech. Nemusel se ohlížet, aby věděl, kdo to asi je.

Teplo přenášené do jeho těla mu dodalo odvahu i sílu odolat další kupě otázek i všelijakým manipulátorským hrám, dokud se domácnost nakonec neuklidnila, na cestě za smířením se s touto skutečností.

„Takže s panem Kolbem... už tehdy...?" pokračovala paní Šapíková, která jako jediná z rodiny asi měla šestý smysl a vytušila něco neobvyklého již při jejich návštěvě v létě.

„Eh, ne, ale brzo poté, asi," rozpačitě se usmál Theo a mrkl na švába po jeho boku. Ano, opravdu neobvyklé dotáhnout sem totálního cizince, aby se stal svědkem velkého rodinného odhalení, a k tomu ho posadit vedle sebe... Ne, vůbec to nebylo nápadné. Vůbec.

„Tak... tak tedy..." ztratila se paní Šapíková v tom, co nyní má udělat. Má se představit, navrhnout tykání, nebo... Nebo co vlastně?

„Nemusíte si dělat s ničím starosti, paní Šapíková," vytušil její boj Henri a načal sám, aby zachránil situaci od Theova přiblblého plánování. „Chovejte se ke mně jako předtím. A pokud byste si nepřáli moji přítomnost zde, mohu odejít. Nechci vám zde zavazet."

„Ále! Kdepak! To nemůžete, to ne! Když už jste sem přijel takovou dálku, rozhodně vás nebudeme vyhazovat na Štědrý den!" okamžitě se sebrala a chlácholila neočekávaného návštěvníka.

„Pepo! No tak! Je to Theův život, ne náš! Víš, že vždy měl svoji hlavu, tak to bylo, je a bude! Co my můžeme do toho co mluvit! Huš, pojď sem a omluv se!" spustila česky na svého manžela, a přestože Henri nerozuměl ani slovo, z vrásek na čele běžně usměvavé dámy si dokázal vyvodit obsah jejího seřvání.

Pan Šapík se jen zhluboka nadechl, než na Henriho pohlédl, a přestože to nebylo cílené, v očích mu blikla nepřátelskost. Ano, to se dalo očekávat. Henri si byl více než kdokoliv vědom, jak moc je pro Theovu rodinu důležité, aby měl děti. Aby předal své vzácné a ojedinělé geny, aby jeho rod pokračoval dál. Nebral si to tedy osobně. Naopak, bylo mu z nějakého důvodu Thea líto. Vzpomněl si na jeho slova, na jeho zoufání z toho, jak těžké je se jako člen této menšiny protlačit a být vnímán jako normální člověk. Jak těžké je takto bojovat den za dnem, jen aby se alespoň jednou v roce nemusel hrát na nic jiného.

Aby se Theo vyhnul těm trapným momentům ticha v domácnosti, po zavlečení Henriho do pokoje se spakovali se svými bundami a kabáty, směr procházka po statku. Přestože tu již Henri byl, nyní, když byl celý pozemek zakryt vrstvou sněhu, okamžitě celé okolí působilo naprosto odlišným dojmem. Jako kdyby byli v jiném světě. Samozřejmě, jelikož je Henri šváb a zimě moc nehodlá, Theo přichystal termosku s čajem, čímž si málem vysloužil nadávku od jeho matky, že se jí plete v kuchyni.

„Copak jdete někam daleko? Chcete jít po cestě až za vesnici? Nebo jedete do Pardubic?" vyzvídala, když jí došlo, o co se její syn pokouší.

„To ne, nebo, uvidíme. Moc si procházky nemůžeme dovolit, Henri je na chlad náchylný, nechci, aby promrzl," odpověděl jí, zatímco přeléval horkou vodu z konvice do termosky.

„Ah," paní Šapíková nenacházela odpověď, jen se pozorně po svém synovi ohlédla. Jakoby jí rázem dospěl. Už to nebyl ten kluk, co sem přijel se najíst a pak odešel. Přestože jim vždy něco donesl, ještě ho neviděla vynakládat jakékoliv snahy o péči ostatních. Možná jen o ni samotnou. Pan Kolbe je měnič, pokud si pamatuje dobře. Asi se s tím pojí něco, na co si dávat pozor.

„Jo a mami, vyřiď to i tátovi - až půjdeme kolem nebo tak, nenabízejte Henrimu kávu, ani černý nebo zelený čaj. Nepije kofein, jo, takže ani žádné energiťáky. Tak si to pamatuj, prosím," zamumlal za sebe, zatímco se hrabal pro nějakou ovocnou směs a bez nějakého dalšího slova utíkal opět na patro.

Ano, opravdu dospěl.

Její syn dospěl. A může za to pan Kolbe.

Paní Šapíková si byla vědoma, že přestože to bude nějakou dobu hodně zvláštní a náročné, sledovat ty dva, sedět s nimi společně u stolu, povídat si a večeřet, také jí bylo jasné, že stejně jako Theo sebral veškerou svou odvahu a svěřil se jeho rodičům, i oni musí udělat něco pro to, aby se necítil odcizeně.

Jak tak slýchává o gay komunitě a jejich lidí, jak nebývají zrovna dobře přijati... A Theo není zrovna puberťák. Jak dlouho se musel její syn trápit, za jejími zády? A ani jednou se jí s ničím nesvěřil?

Do očí se jí vehnaly slzy, zatímco jí Theova záda zmizela z dohledu. Rychle si je setřela, nepotřebovala osolit již tak přesolenou rybí polévku.

„Pepo. Až kluci odejdou, měli bychom si promluvit," přísně střelila očima po tom povaleči - alespoň bylo vidět, odkud tu lenost Theodor má - a dále se věnovala vaření.

Přestože ještě před vstupem do domu byl Henri podrážděn z celého Theova podrazu; nyní, po celé té scénce, z něj většina naštvání opadla. A když se navíc Theo najednou choval jak poslušný pejsek po výprasku, nemohl mu z části neodpustit tohle překvapení pro všechny.

A tak, když koník tiše pokukoval po okolí a kochal se zasněženým pozemkem, avšak z jeho úst nevzešlo nic kromě otázek, jestli mu není zima, jestli si nechce skočit pro čepici nebo si dát čaj; hrábl po jeho dlani schované v rukávu bundy a pevně ji sevřel.

Nic říkat nemuseli. Vychutnávali si ten moment svobody, ten moment, který ani jeden nikdy neočekávali.

Jakmile zabloudili i mimo pozemek do centra vesnice, Theovi se již otevřela ústa a zasypával švába všelijakými povídačkami a historkami z dětství.

Domů se vrátili akorát včas. Poslední filety kapra se koupaly v kotli přepáleného oleje, jehož pach prosytil celý dům. Pan Šapík byl zavřený v obývacím pokoji, veškeré škvíry utěsnil mokrým hadrem, jak to jeho nos nemohl nadále snášet. Přestože se jeho manželka snažila větrat, jak to jen šlo, dokonce poprvé v tomto roce zapnula odsávání digestoře, nedokázalo to odvát všechny karcinogeny z místnosti.

I Theo na tom nebyl zrovna dobře. Tento puch ho praštil silou pěti tisíci Newtonů a jen zatajil dech, zatímco se urychleně soukal z bot i bundy a hnal do pokoje, na Henriho téměř nehledě.

To přišlo švábovi poněkud vtipné, ale nenásledoval ho okamžitě. Místo toho se přikradl za paní Šapíkovou, obhlédnout, co to vůbec je za tak tajemné jídlo, které se chystá. Jsou Vánoce zde stejné, jako v Německu? Kachna, klobásy, pečínka, bramborový salát?

Nakoukl do misky, která již ležela na lince překrytá alobalem, a skrze škvíru spatřil známou a zároveň neznámou směs brambor se zeleninou.

Byl si jistý, že to je nějaká forma bramborového salátu, ale překvapilo ho, na jak jemné kousky jsou ty brambory nasekány. Na nudličky? Obklopeny množstvím zeleniny, téměř se topící v nějaké omáčce? Vypadalo to rozhodně zajímavě, a v porovnání s pokrmem o podobném principu v Německu, netradičně.

Na sporáku pak odpočívalo několik hrnců, ale raději se k nim nepřibližoval, jak nechtěl riskovat kolizi s ženou, jež se dnes snad ani nezastavila. Možná jen párkrát. Třeba teď, když spatřila Henriho u linky.

„Oh, pane Kolbe! Chcete něco k pití? Čaj, vodu?" naštěstí si ihned vzpomněla na Theovo varování a kafe ani jedinkrát nezmínila. „Nebo pivo?"

„Ne, děkuji, není třeba. A můžete mi říkat Henri, není třeba dodržovat nějaké formality, obzvlášť dnes," usmál se profesionálně na ženu, která s extrémní námahou vychovala jeho přítele v tu osobu, jakou teď je. Ačkoliv Theovy rodiče byli nevlastní, nikdo by tomu na první pohled nevěřil. Až příliš vlastností zdědil ten Pegas po paní Šapíkové i panu Šapíkovi.

„Tak tím pádem, prosím," utřela si ruce do zástěry, aby mohla nabídnout ruku. „Říkejte mi Jana."

Henri byl v tom momentě zaražen, jak přátelsky a otevřeně ho vítá Theova matka, i přes to všechno, co se dnes dozvěděla. Stiskl zpětně dlaň, pomalu, váhavě, jelikož takovýto přístup nečekal. Ani ten rozjařený výraz ve tváři, to nadšení z jejich potykání.

„Nejste odrazen tou vůní z pečení?" mrkla na muže s brázdou mezi obočím, jak si dělala srandu z jejích dvou simulantů. Henri jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Od té doby, co zná Theodora, se mu zdvihají koutky úst nějak často.

„Nejsem tak citlivý jako Theo. Musel jsem kvůli němu omezit parfém," dodal, čímž paní Šapíkovou u plotny rozesmál na celý dům.

„Ano, to je Theo! Kdybyste viděl to divadlo, jaké nadělal, když jsem mu omylem koupila parfemovaný sprej! A voňavky obecně, ty jsem si vždy musela koupit sama. A nastříkat se až na cestě do práce. Hoši by to nezvládli."

Hřejivá konverzace o incidentech, které by Theo sám z důvodu vlastního ztrapnění nezmínil, vyplnila zprvu nepřirozenou atmosféru mezi nečekaným hostem a milující matkou a proměnila ji v okamžik radosti a vzájemného poznání.

Henri nemusel předstírat slušnost ani zaujetí, naslouchal povídání té ženy z čisté zvědavosti a touze objevit další Theovu stránku, která nebyla jeho frajírkovská ani sváděcí. Bylo to osvěžující, pro změnu. S letmým úsměvem na tváři, tak zaměstnal paní Šapíkovou vyprávěním, že se jí podařilo připéct filet kapra ve friťáku. Tmavá strouhanka byla důkazem, jak svého nevlastního syna i přes to všechno milovala.

A zdá se, že si zamilovala i jeho přítele.

„Kdes byl tak dlouho?" podivil se Theo, když se jeho parťák objevil v pokoji až dlouhé minuty, možná celou půlhodinu poté, co sám vběhl na jeden nádech až nahoru. Copak se neurazil, že ho nechal u dveří samotného?

Zamračil se, když ho tato myšlenka popadla, a sám odvrhl pohled pryč. Jak se může kvůli tomu urazit? Pche. Tak ať se urazí! No a co!

Henri samozřejmě nebyl zasvěcen do myšlenkových pochodů toho koně na posteli, a tak ho jeho odmítavý přístup zmátl. Zlobí se? Proč se zlobí?

„Povídal jsem si s tvojí matkou," prohlásil, když si pokládal kabát na věšák a vysvlékal svetr pod ním.

Cože? Aha, takže planý poplach? Theo až nadskočil, na tváři mu vyrašil zářivý úsměv, který Henriho - jenž to naprosto nečekal - téměř oslepil. Zarazil se v půlce pohybu, než činnost dokonal a posadil se vedle koně.

„Je velice milá. Je vidět, že jí na tobě záleží."

„A... všechno v pohodě?" pohladil ho po zádech Theo a snažil se odečíst všechny emoce, které mohl v tom na první pohled netečném obličeji spatřit.

Věděl, jak na tom Henri je. Věděl, jaký je jeho vztah s rodinou, co všechno mu provedla vlastní matka, jak mu téměř zničila život. Věděl také, jak moc riskoval, když sem přijel s Henrim a všechno na ně náhle vybalil. Nechtěl ho nechávat samotného, kdo ví, co by mu řekli za jeho zády. Netuší. Nemá ponětí.

Ale v tom smradu oleje opravdu nemohl vydržet!

Henri uchytl Theovu volnou dlaň a jen se na něj vlídně usmál.

„Máš veliké štěstí, že je máš."

„Mám velké štěstí, že mám tebe," odvětil Theo okamžitě a na oplátku mu dlaň sevřel.

„Povídali jsme si také o večeři, co čekat, jaké jsou vaše tradice. Zdá se, že kapr je vaše národní jídlo."

„Jo, bez něj to nejde. Kdybys věděl, jak jsem ho nesnášel... Všechny ty kosti! Než jsem je obral, trvalo to celou věčnost. A když se dítě těší na dárky, nechce se zdržovat nějakými kostmi, že?"

„Poučujete kapří metamorfy o nebezpečí v předvánočním období?"

„Není třeba, žádné tu nemáme. Poslední zmínky byly někdy ve dvacátém století z Pohořelic. Otázkou je, jestli jednoduše zanikli, kvůli celé té genové věci, nebo byli vyloveni... Těžko říci," pokrčil Theo rameny a položil hlavu na Henriho rameno. „Obecně, moc vodních metamorfů neregistrujeme. Hodně jich podlehlo invazivním druhům, raci nějakým nemocem, a ušně raději na svoji metamorfní podobu zapomenou, než aby v ní lezly do vody. Ušeň, chápeš?"

Theo se krátce zasmál; říkal si, jaké má štěstí, že zdědil geny po koních - dobře, Pegasech - a ne ušních. Ať na svoji obří podobu už nadával jakkoliv, přesto nemůže být více vděčný.

„Jednou... Měli jsme jednu misi. Potřebovali jsme proniknout do určitého podniku zpracující mořské plody, který pod touto záštitou také distribuoval drogy. Byla to mise ve spolupráci s Německou policií. Protože je hmyz hodně náchylný na chlad a byl by příliš nápadný, požádali jsme tedy krevetího metamorfa, jestli by se inkognito nedostal na místo činu a nepozoroval celý provoz, případně nenainstaloval kamery. Nepatřil do stejného druhu, jaký prodávali, jelikož jejich krevety byly převážně importovány z Asie, přesto se mu podařilo snadno splynout. I tak to byl závod s časem. Krevety byly chlazené, a on byl zasypán dalšími krevetami do půlky nádoby. Měli jsme o něj strach, jelikož jsme čekali, že se objeví u dveří a vyběhne ven, ale nic se nedělo. Již jsem se chystal, že tam za ním proniknu," Theo poslouchal s vysmátým úšklebkem této absurdní historce, ačkoliv jakmile padla slova „chystal, že tam proniknu" a Henriho zvyk vysvlékat se všude možně mu vyskočil na mysl, nezabránil ztuhnutí těla, jak ho žárlivost kopla do zadku.

„Nakonec však vyšel ven, akorát... Měl jednoduše štěstí."

„Proč, co, přemrzl?" Theo zvedl hlavu, Henriho zdrženlivost ho napínala. Chtěl vědět, jak pátrání dopadlo.

„Drogy měli pachatelé v balíčcích schovaných mezi krevetami. Trochu se toho nadýchal, jak některé nebyly pevně uzavřeny."

„Haha! Zhulená kreveta, chceš říct?"

„Měli jsme alespoň přímý důkaz, že je v tom ten obchod zapleten, a druhý den jsme všechny zatkli."

„Mise úspěšná, ale za jakou cenu!"

Theův smích byl tak hlasitý, že přehlušil volání paní Šapíkové. Čas večeře se neprodleně blížil, hodovní stůl se dával do parády. Bylo potřeba svolat všechny dolů, ale jak, když se přes ten koňský řehot nedostala ani hláska? Až opatrné zaklepání na dveře panem Šapíkem upozornilo ty dva, že mají brzo sejít dolů.

Večeře také znamenala, že trička vystřídaly košile a kolem nich pak upevněná kravata. Henri v tom měl bohaté zkušenosti, než si Theo dokázal zapnout knoflík, Henri již zářil v celém slavnostním. Zato ten neohrabaný kůň bojoval s manžetami, u jeho krku stále ještě nesepnuté knoflíky; vypadal, jako kdyby zaspal do práce. Henri si musel povzdychnout nad tou jeho beznadějností.

„Nech mě," už mávnutím odhodil jeho ruce pryč, ať mu nezavazí, a soustředil se pouze na to, udělat z Thea správného syna jak se patří.

Že na jeho pasu přistála dvojice dlaní a přitiskla si ho blíže, s tím musel bohužel nějak počítat.

„Nech toho, už tak jdeme pozdě."

„Však počkají," zazubil se na Theo a zahleděl se šibalsky do těch karamelových očí jeho přítele. Bohužel, nesetkal se se stejnou chutí a touhou, jakou pociťoval on. Zřejmě je po celém dni Henri hladový, a ne po jeho polibcích. Lehce ublíženě, svěsil ruce z Henriho pasu a společně se odebrali do jídelny.

Bylo již tradicí, že na Vánoční večeři pozvou také starého Giorga. Dříve to bylo gesto Šapíků, jak se mu odvděčit za možnost vychovávat jeho vnuka, a zároveň mu umožnit se s vnukem scházet. Nyní, když byl oficiálně přiznán vztah mezi tímto starým, propitým dědou a Theem, bylo by neodpustitelné ho z večeře vynechat.

„Dědo!" usmál se doširoka mladík, když spatřil osobu za stolem. Ta až vyskočila na nohy, stáří nestáří, a hnala se k vnukovi, aby si ho mohla prohlédnout pěkně zblízka.

„Theo, ach, Theo! Tys mi zase vyrostl, rosteš jako z vody, a stává se z tebe chlap jako buk! Už aby sis našel dívku! Kdo by tě nechtěl? Takovýho kluka jako ty!" poplácal Thea po paži Giorgos, naštěstí si vůbec nevšiml toho zaraženého, rozpačitého úsměvu na jeho tváři. Očima hledal Henriho, jakoby doufal, že ho z celé scény vysvobodí, ale ten sotva rozuměl, co bylo předmětem diskuze.

Měl zato, že se Theo stal obětí pouhé přehnané afekce rodinného příslušníka, a tak se jen skromně usmál a kroutil hlavou nad Theovým uvězněním ve spárech starce.

Pan Šapík z této situace moc nadšený nebyl, přestože si s ním manželka promluvila, nějak... Možná to bylo tím, že i přes veškerou Theovu nechuť, vždy naivně věřil tomu, že nakonec se jeho syn zmátoří. Najde správnou cestu. Vrátí se na statek, převezme jej, zdědí, a že poté bude opět přenechán jeho vnoučatům, tak, jako to je v rodině Šapíků již po generace...

Věřil tomu, toužil po tom, nevědomky, z plného srdce. A nyní, Theodor přišel se svým... Přiznáním a naprosto pohřbil jediné sny Josefy Šapíka hluboko do země.

Ano, jeho žena s ním promluvila. Ano, Theo je trochu jinačí, zdá se veselejší - upřímně veselejší, ne jen ty jeho napůl úsměvy. Zdá se šťastnější, ale... Nemohl si pomoci. Prostě ne. Viděl v Henrim důvod, proč se jeho statek řítí do záhuby.

„Giorgu, no tak! Pojďte si sednout, kluci mají určitě hlad," nakonec jedinou záchranou byla nejobyčejnější dáma v místnosti, která rozpoznala nepříjemné pocity v Theově výrazu, a stáhla dědu ke stolu.

„A vás já znám! Vy jste tu byl minule!" Giorgos pohlédl na Henriho, a jelikož si okamžitě vzpomenul, že se jedná o Němce a pravděpodobně někoho, kdo má co dočinění s měniči, nebyl zrovna dvakrát důvěřivý.

Na to však byl Henri připraven již předem. Ze svých vzpomínek i Theových slov. Proto se usmíval, ať se ten dědek tvářil jakkoliv, a poprvé byl rád, že mu nerozumí ani slovo. Přesto, chtě nechtě, mu v srdci narůstala určitá frustrace a nepokoj z míry toho odsuzování, jak od pana Panagose, tak pana Šapíka.

Běžně, jakožto agent potýkající se s mnoha typy osob, by si z toho nic nedělal. Běžně. Ale tady se jedná o Theovu rodinu. O jeho jediné příbuzné.

Proč nemůže být někým, kdo by sem vnesl radost a světlo? Očekávali drahou polovičku a nakonec... Přišel on.

Semkl rty schované pod krátkými vousy a natáhl ruku k panu Panagosovi.

„Henri Kolbe," řečení jeho jména nic nezkazí, že? Zdá se, že ne. Přestože opětovné sevření bylo poněkud váhavé a stařík neskrýval mračení, také nebyl příliš odtažitý. Dobře. Tak tento krok splnil. Usadil se ke stolu vedle Thea a mlčky vyčkával na to, co se bude dít.

„Theovi to mimořádně sluší. Alespoň víme, od koho to má," mrkla na Henriho paní Šapíková, zatímco přinášela talíře s pokrmy na stůl. Chtěla trochu odlehčit atmosféru, která se jí zdála poněkud hustší.

Giorgos se mezitím nahnul nad stůl za Theem.

„Theo, proč jsi ho pozval? Je to cizinec, Němec, copak nemá vlastní rodinu, tam, aby s nimi Vánoce slavil?"

„Dědo, v klidu," usmál se na něj kůň bezostyšně. „Navíc, jeho vztahy s rodinou... Jako kdybych řekl, že žádnou nemá. Takže proto jsem chtěl, aby byl s námi. Nepřipomíná ti to někoho?"

Děda se jen nasupeně zaculil a stáhl zpět. Ten hoch, to je ale drzoun! Ví, že se staří lidé nemají dobírat? Ha?

Účelu to však posloužilo. Giorgos utichl, a dokonce i jeho nepřátelské pohledy trochu ustoupily na úkor nějaké Theem vštípené empatie.

„Máte tu peněženky? Vzali jste si šupiny?" dala ruce v bok Jana Šapíková, která již pomalu s těmi muži ztrácela trpělivost. Nejenže jí nepomohou, motají se jí pod rukama, přišli pozdě a ještě k tomu zdržují takovými maličkostmi!

„Ah, hned to bude. Henri, peněženku...?"

„Peněženku?" rýha mezi obočím šváb se zmatením prohloubila.

„Neboj, neokradu tě. Marky mi jsou k ničemu. Vlastně - ale nic," už chtěl málem prozradit, že naopak, nyní se mu budou hodit, jak si uvelebí svoji koňskou prdýlku v Berlínském bytečku.

„Anebo můžeš jít se mnou, dáme ještě dárky pod stromek, ať pak máti nevyvádí."

„Theo!" máti to očividně slyšela, a také i synovo pochechtávání při cestě nahoru. Co však mohla nadělat.

„Na, strč si to dovnitř, ať budeme bohatí," zazubil se na přítele Theo a strkal mu perleťově lesklý, usušený plátek z kapřího kabátku. Teprve s tímto talismanem a peněženkou schovanou pod ubrusem mohla být večeře zahájena.

Na stole blikalo světýlko svíčky, vykukovalo skrze drobná okýnka keramického kostelíku. Odráželo se od karafy vína, které teprve čekalo na rozlití do jednotlivých číší. Byl by tu voněl františek, nebýt koňské averze k silným pachům. Nejprve, jako správná polokřesťanka, paní Šapíková vyslovila modlitbu k Bohu a požehnala jídlo, které budou konzumovat.

Nějakým způsobem si Theo vzpomněl na Maroše, na jeho vyprávění o Vánocích na Slovensku, o česneku, medu a oplatku, o povinnosti mít lichý počet chodů, často sedm či devět. O zelí a pirozích a... co to bylo, bobaľky?

Moc dlouho nepolemizoval, jelikož jim bylo rozlito víno a každý mohl číši uchytnout, zahledět se do očí svým sousedům a přiťuknout si k zahájení tohoto kouzelného večera. A když spatřil Henriho jiskřivé, ohnivé oči, ihned zapomněl, nad čím před chvílí přemýšlel.

„Je tu takový zvyk, že během večeře nesmíš vstát od stolu. Takže, když budeš cokoliv chtít, řekni mé máti."

„Zajímavé. S čím je to spojeno?"

„Nevím, něco se smůlou, kdo ví."

„Kdokoliv během večeře od stolu vstane, druhý rok již nezasedne," uvedl pověru na pravou míru pan Šapík. Na to, jak většinou působí velice odměřeně a bezstarostně, nyní s jeho vážným hlasem a výrazem by přivedl i dítě k pláči. Naštěstí, Henri se nenechal rozhodit.

„Je to pozůstatek slovanské víry, nebo keltské?"

Hups, Henri se teď bude dělat strašně chytrým a vzdělaným. Theo jen zkousl svůj ret a přemítal, jak v delší diskuzi zabránit, přestože Henri to rozváděl z čistého zájmu, ne z žádného vnitřního ega.

Paní Šapíková byla opět zachránkyně, pomalu jí vířila za zády kápě a její hruď zdobilo lesklé logo superhrdinky, kterou nyní představovala. Nakládala polévku, a tedy každého vyrušila, aby se dostala k jeho talíři.

Byla pravda, že Henri na tyto chutě nebyl zvyklý. Přestože nepovažoval tyto pokrmy za vrchol české gastronomie, jelikož byl mnohokrát Theem upozorněn na svoji poněkud netradiční povahu, nechal si komentáře pro sebe a jen pokaždé zamumlal „It's delicious."

A Theo se více a více kvůli tomu poslušnému švábovi usmíval.

Překvapivě, večeře uplynula lusknutím prstů a přišla řada na rozkrojení jablka.

Toho se zmocnil táta Šapík.

„Je u nás tradicí, že po večeři se rozkrojí jablko. Takhle, ne podélně, ale příčně. A když uvnitř bude hvězdička, znamená to zdraví po celý rok. A když ne, tak... V podstatě to, co táta řekl na začátku," vysvětlil Theo tak, aby se vyhnul citlivým tématům a zároveň zabránil otci v dalším hrůzostrašném výroku.

„Hvězda!" prohlásil pan Šapík nadšeně, a ještě ji názorně před každým ukázal. Jeho syn si oddychl.

Úspěšně se vyhnuli hororovému příběhu. Navíc, smrt je svým způsobem tabu. Nejen tím, že byly Vánoce, ale už jen z principu... Tento rok byl nesmírně dlouhý, nesmírně náročný, těžko uvěřitelný. Theo měl co dělat, aby se vyhýbal nastraženým nožům a dýkám a doslova střelným kulkám. I Henri si zažil své, očividně má mindrák a jen letos se konečně začal nějakým způsobem otevírat. Duševně, nejen tam dole. Ale pověry na Vánoce jsou velice drastické, když se tak mladý kůň nad tím zamyslel. A to naštěstí nelili olovo, ani nepouštěli lodičky. Jak by se pak měli před rodinou usmívat, kdyby jim vyšlo něco děsivého? Sotva si vydobyli štěstí, po náročném a nebezpečném boji. Nechtě je žít chvíli s růžovými brýlemi nasazenými, alespoň tento moment, pokud to jde! Jako kdyby si vše nepřipomínali dostatečně pokaždé, když se oddávali sexu a Theo ucítil Henriho dlaně na svých zjizvených zádech!

Jo, kdyby se teprve o tomto dozvěděli jeho rodiče... Asi by ho už nikdy nepustili do Prahy. A co sotva do Berlína.

Udržoval úsměv, ale jeho ruka nervózně nahmátla Henriho koleno. Sama, od sebe. Instinktivně.

Samozřejmě, že šváb neměl ponětí, co se děje. Theo se zdál v pořádku, alespoň před chvílí. I tak stáhl svoji dlaň ze stolu, aby ji položil na nečekaného návštěvníka a pevně ho sevřel.

Zazvonil konec, a...

Ježíšek očividně přišel.

Pan Šapík zažíval strašné chvíle, když se pokoušel v bandě dospělých lidí probudit dětskou duši, nedočkavost a to čisté nadšení z toho pohledu na lesklé balíky.

Schoval se do obývacího pokoje, odkud se měl vyloudit cinkavý zvuk.

„Ježiš, tati, nech toho. Můžeme jít?" otráveně zvolal Theo, jelikož už od sezení dostával křeč do nohou. Nemluvě pak o močovém měchýři, který vyžadoval okamžitě vypustit. Jelikož byl zrovna po jídle, místa moc ve svých útrobách na přebytečnou moč neměl.

„Theo! No tak! Kvůli tobě žádný Ježíšek nepřijde!"

„Pro mě za mě," zamumlal pro sebe kůň, ale nepočítal, že není jediné zvíře v domě.

„Já to slyšel, Theo!"

Mezitím, co pan Šapík vyváděl se svým představením, Theo obrátil dlaň svírající koleno a pevně uchopil Henriho ruku v společný stisk.

Na okamžik se podíval do jeho očí. Do těch hřejivých očí, připomínající rozpálený karamel na plotně, připomínající mu chuť jeho těla a jeho něžné dotyky. Bylo to zvláštní, vidět Henriho obličej na tomto místě, v jeho domově, kde vyrůstal, kde prožíval veškeré své pubertální výstupy, kde se poprvé proběhl po čtyřech, a na nějakou dobu také naposledy.

Bylo to zvláštní, ale strašně ho to těšilo. Přinášelo mu to nepopsatelnou radost, kterou si ani nemyslel, že pocítí. Nečekal, jak se ho to dotkne.

A že jeho otec s tím nebyl smířen? Hlavně, že neměl uštěpačné poznámky a neprojevoval svoji nenávist. Už tohle byl neuvěřitelný úspěch, s nímž ani nepočítal. Nemohl počítat. Jak jen?

Uplynula celá věčnost, než byl ten malý, měděný zvoneček nalezen a všichni se konečně mohli vrhnout na dárky.

Bylo pochopitelné, že rodiče Thea neměli pro Henriho absolutně nic nachystaného. A když se ptali, jakou kosmetiku jeho přítelkyně používá, jakou vůni má ráda, nebo co ráda jí či pije; Theo je vždy odsekl poznámkou, že ať nic nechystají, že trpí množstvím alergií a striktních diet, že má ekzematickou pokožku a že bude nejlepší, když dárek pořídí on a jejich jménem jí ho předají.

Nezbývalo jim nic jiného než souhlasit.

A bylo to tak nejlepší. Jaký trapas by byl, kdyby byl Henri obdarován sadou s vůní růže či levandule, kdyby dostal sladký parfém od Diora nebo kosmetickou taštičku s řasenkou a laky na nehty.

Už jen z této myšlenky se paní Šapíková chtěla na místě propadnout, jelikož ještě před pár dny postávala v drogerii před regálem Maybelline a skládala do košíku dílčí části balíčku, který chtěla přichystat. Na poslední chvíli si to však rozmyslela, z pouhého důvodu, že neměla dost v hotovosti, aby všechno koupila najednou, a brzy jí měl jet autobus.

A tak předali Henrimu krabici, v níž teda Diora ani Maybelline nenašel, zato obsahovala celý dárkový set parfému, sprchového gelu a toaletní vody té značky, kterou jako jednu z mála Theo dokáže překousnout. Těžko říci, jestli to nebyl dárek více pro Thea než pro Henriho. A jestli Henri ve skutečnosti po Maybelline třeba netoužil.

Ačkoliv bylo na první pohled jasné, že to vyšlo z hlavy toho ukecaného koně a ne jeho v nevědomosti žijících rodičů, přesto se ze slušnosti usmál a poděkoval za dárek.

Rozbalování probíhalo v plném proudu. I Thea čekal pod stromečkem parfém - museli si udělat pořádnou zásobu, Protektoři stále nejsou plně vymýceni! Oba se pak pravděpodobně plácli přes kapsu, když jeden druhého obdaroval doplňkem z ne zrovna levného kovu. U švába to bylo v podobně masivního zlatého řetízku - z bonusů za úspěch při misi proti DOGu, kvůli nimž bývalý ředitel čumsa celý den a noc klečel před dveřmi ministra financí, aby mu navýšil rozpočet. Což se naštěstí povedlo, jinak by Theo musel pořídit levnou cetku ve stánku.

Theo naopak dostal od švába hodinky. Koukal na ně celé dvě minuty, a ne a ne zavřít ústa, jak nadšený z nich byl. No ještě aby ne, kolikrát je po tajnu Henrimu záviděl, ha? A který chlap by nechtěl rolexky, lesknoucí se v záři světýlek stromku, jako pod koulí diskotéky?

Ach, jak s nimi nyní jeho outfity budou kompletní!

Snad jeho oči vyjadřovaly touhu ho na místě políbit dostatečně.

Nakonec se přeci jen odhodlal k pohybu. Zvedl se, přesto setrvával v kleku. Spatřil dárek za Henriho postavou a rozhodl se pro něj statečně natáhnout a předat jej právoplatnému majiteli. Několikrát se posunul po kolenech blíže k Henrimu, takovým drobným vykrucováním, a ten už začínal mít obavy, co se ten kůň zase chystá provést. Minul ho těsně, jak natáhl ruku a celý se nahnul, aby na tu věc v balicím papíru dosáhl. A když už měl toho švába v takové blízkosti, neodpustil si drobné podráždění.

„A pak mám pro tebe ještě jeden dárek, nahoře, který pak můžeš ihned vyzkoušet," zašeptal při té příležitosti do jeho ucha, tiše a intimně, jako by se jeho rty měly každou chvílí dotknout Henriho ušního lalůčku.

Na švába totiž čekala zabalená celá lahvička lubrikačního gelu a piksle kondomů, a to samozřejmě nemohl strčit pod stromek a nechat to rozbalit před všemi přihlížejícími.

Ono stačilo dostatečně, že některá slova z jeho šepotu se i tak dostala do uší pana Šapíka, jenž jen pevně stiskl čelisti a ovládal se, aby nezačal řvát a Thea pořádně nevypráskal. Ne, prostě se nemohl na to dívat. A už vůbec to poslouchat! A co teprve v noci! Ne!

Co se to s jeho synem kruci stalo?

Tváře mu i přes veškeré sebeovládání zrudly, a jen superhrdinka máma si této změny povšimla a zpozorovala, že asi něco není v pořádku. Jelikož sama periferním pohledem spatřila ten krátký blízký kontakt těch dvou, vyvodila si okamžitě, s čímpak se tento hněv pojí.

Pleskla tedy svého muže přes stehno a vůbec se nesnažila držet zpět. Jeden upozorňovací pohled, kterým měla připomenout jejich diskuzi, a pan Šapík se natočil ke dvojici bokem a rozbaloval tiše další balík ponožek.

„Pepo, jdi naložit cukroví!" mávla na manžela s plastovým táckem v ruce. Bylo příhodné, že koni jsou více odolní chladu, takže nebyl problém poslat jednoho dva ven na terasu, odkud nabrali voňavé perníčky, marmeládou polepené linecké, bělavé, v cukru vymáchané rohlíčky a pracny, a další umělecké kousky, které ji zaneprázdnily v posledním měsíci snad na každý večer.

Rodina tak trávila příjemný večer u televize, a Henri měl možnost spatřit Tři oříšky pro popelku v českém znění. To mu již tolik nevadilo, po tolika letech každý Čech i Němec znal tuto pohádku nazpaměť.

Jelikož byl nyní každý upokojen, najezen, omámen vánoční atmosférou, i ta občas zvláštní atmosféra se pomalu rozvazovala.

Možná za to mohla právě Popelka, kdo ví, ale od rozebírání tohoto klasického štědrovečerního filmu se rázem dostala konverzace hlavy rodiny Šapíků a jednoho švába z Německa až do končin financí a investic, a dokonce v jednu chvíli byl vlastník pozemku ohromen zmínkou o koních a Henriho rozhledem v této disciplíně.

Po několika skleničkách vína pak nebylo takovým překvapením, že Josef Šapík nabídl projížďku na jeho miláčcích ve stáji, za co si vysloužil obdiv a neskonalou lásku své manželky. Pohladila ho po ramenu, spokojená, že nyní se zdála ta bariéra alespoň trochu odbouraná.

Jak svému slibu dojde, to byla otázka druhá.

Pozdě večer opustil rodinu Giorgos a opět si neodpustil vřelé obětí svého vnuka a další upomínky na budoucí pravnoučata.

„Jasně, dědo, neboj, v klidu," Pegas jen mával rukou, aby ho co nejrychleji odbyl. Již měl také trochu vypito, a tak pocit provinilosti byl vytlačen omamným kouzlem alkoholu, který přikrášloval každé světýlko v domě, každou třpytivou ozdobu, i samotný Henriho obličej vpovzdálí.

Jak se ručičky na hodinách blížili k půlnoci, Henriho zmohlo až přílišné teplo v domě, dané vytápěním, popíjením a zábavou. Potřeboval trochu čistého vzduchu na pročištění hlavy. Probuzení, osvěžení. A není nic lepšího, než pravý noční mráz a pohled na zasněžený pozemek. Šapíkovi pomalu u televize usínali, podobně jako Theo, a tak se šváb potichu vzdálil a vyklouzl na terasu.

V kapse ho něco pořád tlačilo.

Jen co otevřel dveře, ostrý vzduch ho okamžitě propleskal a navrátil mu alespoň trochu z jeho racionálnosti a pozornosti, kterou na pár hodin zatlačil do pozadí.

Noc byla nádherná. Nebe čisté, temné, pohlcující, a jako namalovaný obraz na něm zářilo nespočet hvězd. Jejich zář se prolínala do sněhu, který jak fluoreskující hmota vyzařoval namodralé světlo, takže i přes nynější podmínky, stále bylo vidět, kam každý zbloudilý muž kráčí. Navádělo ho to domů - kamkoliv, kde by mohl přečkat krutou noc. Navádělo ho to do bezpečí své rodiny, příbuzných, své lásky. Tato noc byla přímo dělaná pro osamělé lidi, aby mohli najít své drahé polovičky.

Theo také jednu našel.

Zakliknutí dveří indikovalo, že se koník probudil a zjistil, že jedna osoba u televize chybí.

Stoupl si vedle švába, předpokládal, že ho asi zaznamenal, přestože se po něm neohlédl. Co je tu tak zajímavého, zajímavějšího než on sám, ha?

Pohlédl před sebe, na tu kouzelnou noční krajinu.

„Theo," načal Henri, zatímco hleděl na hvězdami posetou oblohu, tak hustě osázenou těmi vzdálenými drahokamy, že žádný Swarovski ani Tiffany se jim nemohli rovnat. I kdyby nasedl na toho koně, příliš lísavého, přesto neuvěřitelně hřejivého a kouzelného koně, i kdyby se vynesli do výšky letadel či raketoplánů, stále by jim nebyli ani i trochu blíže.

Ano, je jasné, že každá hvězda znamená vlastní hvězdná soustava a pokud by ty hvězdy byly jen o trochu blíže, došlo by ke kolizi. Na druhou stranu, nejsou neobvyklé dvou a vícehvězdární systémy. Takto mohou tyto obří zásobárny vodíku spolu koexistovat na mnohem nižší vzdálenosti, biliony a biliony let společně.

Bilion je možná mnoho. I miliarda, či milion. Člověk se průměrně dožije kolem sedmdesáti let. Takže i stovka je zbytečně mnoho.

Ale už se blíží reálnému cíli.

„Děkuji ti za tento večer. Vím, jaké obtíže to muselo přinést tobě, i tvým rodičům. A nesmírně si vážím tvého pozvání."

Kůň po jeho boku jen mávnutím ruky odpinknul vážný tón toho švába a sjel rukou na jeho pás, aby si ho přitisknul k sobě. Na líc mu věnoval polibek.

„Jsi součást rodiny. Mé rodiny minimálně. Co by to bylo za Vánoce, kdybys tu nebyl?"

I Henriho ruka se nějak propletla skrze péřovou bundu, aby se držela Theova boku.

„Víš, že takové Vánoce jsem neměl již od Sophiiny smrti," pokračoval a zmínka Henriho zesnulé Theem trochu trhla. Není divu, nemohl si pomoci než být žárlivý na ta léta, která s ní strávil, přestože tato žárlivost byla neopodstatněná. A nebýt ní, dali by se vůbec dohromady? Henri poznal tu změnu v Theově pravidelných nádeších, ale ignoroval ji.

„Když jsem ji ztratil, myslel jsem, že už nikdy nebudu šťastný. Že nikdy nenajdu místo, kam patřím. Kde mě přijmou takového, jaký jsem," Henri se pomalu vymaňoval z Theova sevření, ale neopouštěl ho úplně. Uchytil tu vřelou dlaň, pevně ji stiskl a přitáhl k ústům, kde na ni vnesl letmý polibek.

„Bylo nejméně očekávané, že bych to místo našel u tebe," ušklíbl se a zahleděl se Theodorovi upřímně do očí. Světýlka vánočního stromku prokukovala oknem ven, odrážela se v jeho očích, i v očích Theodora. Byla jak ty hvězdy nad nimi.

„Nabídl jsi mi místo, kde najdu podporu. Kde najdu pochopení. Kde mohu být tím, kým jsem. Váhal jsem, jestli... Jestli do toho jít. Protože tě nechci ztratit. Nechci tratit dalšího člověka, na kterém mi záleží. A nakonec jsem si uvědomil, že právě naopak. Musím do toho jít, a to co nejdříve. Na můj vkus opravdu brzo, přesto si jsem jist jako nikdy dříve."

Henri volnou rukou začal hrabat ve svém saku, dokud jeho dlaň nesevřela malý předmět. Jeho pevné ruce jej objaly, vylovily ven pod tu hvězdnou oblohu, vystavily jeho temnou barvu na obdiv.

Theovi se zatajil dech. Jen tiché zašeptání jména jeho partnera bylo to jediné, co v této chvíli dokázal provést.

Koukala na něj černá krabička, hranatá, luxusní. Až se bál jí dotknout, ne, vůbec na ní pohlédnout. A co více, nebyla to samotná krabička, ani předmět uvnitř ní, co bylo tak ohromující. Ne. Bylo to poselství, které nesla.

Které Henri zrovna pronášel.

Odklopil víko, čímž odhalil stříbrný prsten. Byl jednoduchý, minimalistický, žádné složité vzory, žádné kameny, žádné experimentální prvky. Pouhá robustní obroučka protkaná kruhovými rýhami, drobnými, necelý půl milimetru hlubokými. Jako desítky, stovky kruhů naskládaných vedle sebe. Jako ty kruhy, které má Theo vytetované na pažích a stehnech.

„Ani v Česku, ani v Německu zatím není schválené manželství pro homosexuální páry, přesto... Brzo se překlopíme do nového tisíciletí. A já věřím, že to bude znamenat novou éru. Nové možnosti. A nechci to promeškat. Nechci otálet. Proto, až to bude možné... Theo. Theodore Šapíku. Jsi ochoten -"

„ANO!" vykřikl Theo před dořeknutím celé nabídky. Jednoduše nedokázal čekat, jak jeho srdce plesalo, napumpované adrenalinem a radostí. V jeho očích žhnuly jiskry, daleko odlišné od veškerých světýlek a hvězdiček. Nadšeně svítily, ohromovaly Henriho a zahřívaly jeho srdce.

„Ano?" opakoval Theovu odpověď a zároveň se ujišťoval, raději. Přesto to bylo zbytečné. Theo nedokázal ukočírovat svůj nával radosti. Okamžitě políbil Henriho, až ho málem udusil ve vší své dravosti a potěšení, a ten měl co dělat, aby udržel krabičku s prstýnkem v ruce.

„Samozřejmě že ano! Se vším všudy!" zvolal Theo a raději ještě jednou svého švába políbil, než aby ukázal ty slzy ve svých očích, které se mu tam nějakým způsobem nahrnuly.

No, nebyl sám, kdo to potřeboval zakrýt. I Henri měl co dělat.

Nakonec je však potřeboval setřít. Doufal, že chladné počasí přinese dostatečnou zástěrku, jak se vymluvit na slzící oči, což je běžná záležitost kombinace větru a mrazů. Zvedl tedy rukáv a jen ťukem do oka se zbavil přebytečné tekutiny. Ani si nevšiml, že Henri využil toho stejného momentu, aby provedl to samé i on.

„Tím pádem... mi dovol," vyjmul prsten ze saténového podstavce, přičemž s ním manipuloval s přehnanou pečlivostí, a natáhl se pro tu koňskou ruku. Avšak žádné stopy po koňských genech nebyly k nalezení. Setkal se s jemnou pokožkou, přesto patřící muži, působící elegantně díky dlouhým prstům, šikovným a obratným - Henri ví ze všech nejlépe, že? Prsten klouzal na místo určení přímo hladce. Zašedlé rýhy v kovu z něj dělaly záležitost opravdu moderní a zároveň nadčasovou, a hlavně osobitou, k Theovi ladící až neuvěřitelně.

Nyní je Henriho. Patří Henrimu. Oficiálně. Tedy, téměř oficiálně. Ale tohle je znak, který to dosvědčuje. Že i to nejmenší, nejodpornější zvíře pod sluncem je schopné si ochočit nejelegantnějšího tvora, bájné stvoření z řeckých mýtů.

A že jeho koňský šarm je prostě neodolatelný.

„A co ty? Ty nemáš?" koukal po Henriho dlaních narcistický kůň, ale nespatřil na nich ani sněhovou vločku.

„Mám, v pokoji, pro případ, že..."

„Že bych odmítl? Henri, miláčku, tohle není ani možnost!" popadl ho za pas a přitiskl ho těsně k sobě. Jejich obličeje jen centimetry od sebe, horké dechy kolem nich tvořily bublinu tepla a bezpečí.

„Tak šup, honem nahoru. A já ti ho pomůžu bezpečně nasadit..." svůdně na švábíka mrkl, ten však nehnul ani brvou.

„Theodore," opomenul ho Henri.

„Hm?" zubil se na svého milence pan opomenutý.

„Víš, že tu máš rodiče. Sotva se dozvěděli o tobě... Nebylo by vhodné je více dráždit."

„Ať si zvykají," mrkl hravě koník.

„Takže z tvého návrhu usuzuji, že to dnes necháš na mně?" chytl se Henri neúmyslné návnady.

„He... he..." docházelo koňovi, co vlastně před chvílí řekl. Nějak si v té chvíli, v opilectví lásky, neuvědomil důsledky své koketní narážky. Henri je však pozorný a hned toho využil. Hleděl na Thea temnýma očima, skrývajícími pobavení, ale také mimořádnou svůdnost.

Kdo by jim odolal?

A tak rozpačitý smích nahradil další polibek, při kterém si Theodor jen vnitřně povzdechl. Co nadělá.

„Ber to jako dárek ode mě na Vánoce," zašeptal Theo těsně předtím, než otřel své rty o Henriho a následně se jich plně zmocnil, s cílem je již nikdy neopustit. Henri nemohl vzdorovat. Proč by měl. Jejich vášnivý polibek tentokrát trval déle, mnohem déle, a setrvával s krátkými pauzami i po cestě na poschodí, do Theova pokoje.

Jestli se Henri dočkal nasazeného prstenu ještě ten večer, nebo až druhý den ráno, to ví jen dvojka samotná.

A možná pár poletujících mušek okolo.