Měl jsem to vědět. Tušit. Nějak tomu zabránit. Udělat něco. Já nevím co, prostě něco.

Jenže než jsem si to uvědomil, už bylo pozdě.

Vešli jsme do chodbičky kanclu a převálcoval nás pach hodný deseti skládek.

Igor se vrátil domů!

Dokonce i šváb, který nemá zas tak dobrý čich v lidské podobě jako já, si musel přiložit rukáv k nosu a zpívat si v duchu Rammsteiny, aby se soustředil na něco jiného. Bohužel, tento pes je tvrdší než jakýkoliv metal, takže medicína nezabrala.

Igor seděl u počítače a sepisoval výpovědi, opisoval je z poznámek na papíru. Když zaregistroval příchozí dvojku, rázem se vyšvihl na nohy a otřel svoje zpocené ruce do jednoho ze dvou triček, které neustále nosí.

Nastavil dlaň panu Kolbemu, prohlížeje si ho pronikavým vlčím pohledem, jenž byl i přes vřele nastavenou ruku nepřátelský.

Abych se vyhnul bleskům a smradu, otevřel jsem okno na plný výkon a zapnul svoji elektronickou bedýnku.

„Igor Plevka, těší mě."

Pan Kolbe po mně krátce koukl, než dlaň váhavě sevřel a odvětil stejně chladným tónem.

„Henri Kolbe, také mě těší."

Upřímně, ani v jedné z jejich super natěšených frází nebyla žádná pozitivní a radostná emoce. Po překonání tohoto formálního úkonu se Igor prudce posadil zpět, ignoruje cizí zvíře, a pokračoval v sepisování. Já zase rozdýchával fakt, že náš pán ihned nevyhrkl, jaký odporný šestinožec to je.

Na druhou stranu, jakési zvuky navíc přilákaly natěšeného holuba, který vyletěl z dřevěné budky a sedl si na Martinovu židli.

„Tak, na co jste přišli? Igor mi řekl, že jste našli tu tělocvičnu či co. Hm? Theo? Co dál? Povídej. Šlo to dobře? Nebyly žádné problémy?"

To se ptá teď, když jsem se už ve svých sračkách vymáchal? Role starostlivého taťky mu nejde.

Odmlouvat šéfovi se ale nemá, takže jsem se rozpovídal o celé situaci v ubytovně, uzavřenosti naší oběti a o papírku s číslem. Tolik odvahy, abych mluvil o cizích exkrementech, jsem opravdu neměl. Tu mám pouze, když jsem s Ondrou, a dopíjíme flašku vodky.

Bohužel, neuvědomil jsem si, že Martin tu momentálně není a někdo musí přetlumočit Kolbeho slova našemu šéfovi. Takže jsem se tomuto explicitnímu rozhovoru přece nevyhnul. Snažil jsem se působit lhostejně, a dokonce jsem zvládnul při popisování, jak široká je každá skulinka v podlaze a kolik se nachází chlupů v odpadu, vyhledávat v databázi šváby. Ačkoliv ještě před odkliknutím enteru jsem se čím dál víc přikláněl ke Kolbeho odpovědi. A výsledky mi to vše potvrdily. Pravděpodobně se jedná o jeho příbuzného. O příslušníka DAMMu. Pravděpodobně.

S každým slovem, které pan Kolbe vypustil z úst, náš šéf chytal stále rudější barvu, až opět nevypadal jako sklenice vína, nebo flaška extra pálivé chilli omáčky.

Úplně jsem si dokázal představit, co se mu honí hlavou a jaké nadávky zrovna sype ve své mysli. Beztak nadává na neschopnost DAMMu, na jejich podlost, ignoranci cizích pravidel, když takhle vnikla na území Česka, přesto nic neřekl nahlas, aby pána neurazil.

Navíc, bylo příliš brzy. Ještě to nemáme potvrzené. Je nutné kontaktovat druhou stranu.

„Šéfe, vy máte lepší oči. Našel jsem tenhle sepraný papír. Co je tam přesně napsaného?"

Takový holub jako šéf se ani nedotkl papírku a už sebevědomě nahlásil čtyřicet sedm. Tolik k mé klíčové stopě.

Igor dopsal svou část a stručně a jasně povyprávěl, že sice náš mrtvý navštěvoval posilku pravidelně, nikdy s nikým nemluvil, dokonce ani ne v šatně. Že to byl cizinec, nikdo netušil.

Co to je za trend, aby DAMM byl plný takových introvertních lidí?

Víte, jak těžce se pak hledají stopy a důkazy?

„Jo, šéfe, zítra mám jít na návštěvu do Tábora. Nemůžeme to odložit?" zkoušel jsem své štěstí a bělost svých zubů, pokoušel se ozářit Tondovy oči a donutit ho se nade mnou smilovat.

„A do kdy to budeš tahat? Dokud neskončí případ? A kdy jako skončí? Jen tam jeď, zavolej a jeď. Klidně odpoledne, dopoledne tam stejně nikdo nebude. Jo, a to přijde už i Lucka, jakmile její přijede z té služebky. Takže se neboj, že nebudeš stíhat nebo tak. Zvládneš všechno," poplácal mě po rameni, čímž mě teda absolutně neuklidnil.

Takže zítra mám bloudit po městě, ptát se na mrtvou kočku a do toho pak ještě učit patnáctileté děcko zodpovědnosti měniče? Ten den zní strašně už sám o sobě.

A aby toho nebylo málo, bude mě čekat i návštěva kočičákových sousedů, kteří makají od rána do večera, takže mi nezvedají ani jeden telefon. Hned jsem se chtěl sesypat na stůl.

Už jsem dopisoval dnešní postřehy a schválně zredukoval moje psaní všemi deseti na pouhé psaní dvěma prsty, abych zabil co nejvíce času do konce dnešní směny. A když mi zbývalo ještě dlouhých dvacet minut, tak se i z těch dvou prstů stal prst jeden. Opřenou hlavu o ruku, skoro usínaje, ťukal jsem jak magor, ani nevěděl na jaké písmeno. Pan Kolbe se po příchodu Igora musel přesunout na místo s malou botanickou zahradou, ale zdálo se, že zelená barva mu vůbec nevadila, naopak mi přišlo, že se tolik nemračil. To však pokaždé do chvíle, než se Igor nějak zavrtěl a svůj pach o to více rozvířil po kanclu.

Abych se probudil, zvedl jsem se a opřel o parapet, hlavu strkal venku, že jsem se málem převážil a udělal vzdušný kotrmelec z pátého patra. A toto riziko se znásobilo, když se rázem rozevřely dveře a v nich se usmíval Martin od ucha k uchu, jeho obličej kulatější než kdy předtím. Musel jsem se zachytit o rám okna, abych nevypadl.

„Mám to! Mám!" téměř skákal do stropu a téměř udělal díru do podlahy. Jemu by se měl zakázat tanec, jinak tento kanclík nepřežije.

„Hm?" odvrátil jsem pohled od okna ve stejný moment, jako náš Němec, a oba jsme pozorovali usměvavého kolegu, který se téměř po podlaze sklouzl až k našim nohám.

„Mám to!" opakoval nadšeně.

„A co?"

„Jdi k věci," odsekl Igor, který se roztočil na židli jak baletka.

„Záběry z kamer. Zatím je to úplně první várka, čeká nás ještě hodně práce. Jdeme zpětně, ale potom to půjde rychleji. Jen jim musím doladit program," Martin se nesnažil skrývat svoji pýchu.

„Co jste našli?" pan Kolbe už nevydržel tohle natahování, ostatně jako nikdo z nás. Igor si nepohodlně zkřížil ruce.

„Kočku," vytáhl z kabele obálku, z níž vysypal před Kolbeho přes deset fotek z ulice, černobílých, čtverečkovaných, a se společným elementem. Jako profesorka McGonnagalová, tak naše oběť také vysedávala na vysokých betonových sloupcích plotů a pozorovala své okolí, lízala si tlapky nebo přebíhala zrovna přes silnici.

„Kdes to vyhrabal?" obrátil jsem se na našeho kouzelníka.

„Začali jsme s kamerami v okolí ubytovny, v posledních pár dnech. Vsázel jsem na nejvyšší pravděpodobnost. A trefil se!"

Zvedl jsem obočí, ale nic neříkal. Naštěstí rýpal ze západu mluvil za mě.

„A jste si jistý, že je to naše oběť?"

„Sekvence fotek jdou za sebou v časové návaznosti. Zato jsme nemohli skoro nikde najít našeho Friedricha. Kromě této podobné postavy, na fotce pár bloků od této. Takže to vypadá, že náš pan Friedrich trávil svůj volný čas jako chlupatý mazlíček."

Pan Kolbe uchopil jednu z fotek a přibližoval si ji k obličeji, pak ji vzdálil a následně kroky opakoval.

„Takhle tam naši oběť nevykouzlíte," musel jsem si rýpnout, přičemž šváb charakteristicky zakroutil hlavou, každopádně ten svůj domácí teleskop nadále nepraktikoval.

„Ano, není to samozřejmě stoprocentní. Jak říkám, čeká nás spousta práce. Možná v tom poznáme pravidelný režim, možná to nakonec nebude on, protože se nám podaří najít kočku v záběrech ještě před jeho příchodem. Musíme projít velké množství záběrů, to ano."

„Na jak dlouho to bude?" přísně vyhlížející agent zvedl zrak nad sebe, na největšího mistra v grafice a videích, Martina Okrajka.

Dotazem byl poněkud zaskočen, ale okamžitě se otřepal a přišel s barvami na povrch.

„Měsíc, pravděpodobně. Ale můžu přehánět, nebo naopak to podceňovat."

Náš host nebyl otřesen tou časovou zmínkou, možná to sám očekával. Kývl a opět přesměroval svůj zrak na fotku.

„Samozřejmě, že už zahrnuji záběry z dalších okolí, a pokud se zadaří, tak snad zpracujeme i veřejné kamery v centru. Igore, a ve fitku kamery neměli?"

„Ne."

Rychle, stručně, jasně. Igorova životní cesta. Ale aby nebyl také úplně bezcitný, půjčil si foto a doprovodil tak pana Kolbeho zkoumáním jednotlivých snímků. Aby to nebylo jenom o čumění na nedobrovolný photoshoot, Martin ještě dodal: „Jak se budou fotografie hromadit, sestrojím časovou osu a také mapu toho, jak se oběť pohybovala, co dělala, a co neobvyklého se pro příklad stalo."

Díval se přitom na mě, doufal, že ho informaticky podpořím a něco společně vymyslíme. Naznačil jsem mu, že má moji plnou podporu, ale nic neříkal nahlas, abych pány nevyrušil ze soustředění.

„Jestli se zítra stavíme do hotelu, měli bychom to vzít touto čtvrtí a poptat se na zatoulané kočky," prohlásil šváb a nikdo mu neodporoval. Měl pravdu. A souhlasil s ním i náš šéf, poté, co se k němu zanesly tyto novinky přímo na stříbrném podnose.

„Vy domů nejdete?"

Pátá odbyla, bylo na čase se sklidit. Doma mě, doufejme, čekala večeře od Ondry, který mi určitě bude zazlívat, že jsem si nevzal jeho pokrm na oběd; a večer strávený u televize. Igor se sebral a páchnul až rekordní rychlostí, stále ho ještě nepřešlo to období a dnešek na něj musel být příliš náročný. Martin se také chtěl pakovat, ale nad mojí otázkou se také pozastavil a pohlédl na Němce, který už určitě také musel být hotový se svojí prací. Přesto v klidu vysedával, obklopen zeleným porostem naší Lucie, a počítač stále nevypnul.

„Ještě ne. Rád bych tu zůstal déle," nato se otočil na pana Bobra. „Pane Okrajku, nemáte nějaké materiály u sebe, které bych mohl projít?"

Martin se trochu zdráhal, i přes druhý den v přítomnosti naší vážené návštěvy k němu choval jakýsi respekt, který asi zdědil po paranoidním šéfovi Tondovi. Nato se otočil na svůj počítač, na němž bylo vše nahrané. Jeho váhání jsem chápal, zapínat ty naše bedny ho okrádají o drahocenný čas, který by měl už trávit doma.

„Ano, něco... něco málo," rezignovaně se skláněl k bedýnce a já se v duchu smál.

„Tak jo, naschle!" zamával jsem a vesele vyskočil z budovy, zatímco jsem nechal svého kolegu napospas Německé vážnosti. Haha! Tady to máš! Takhle jsem já celý den trpěl!

Aspoň mají příležitost na utužení jejich vztahů, to ano. Já už utužovat nemusím, seděl jsem v ním autě, jedl a pil pivo, dokonce ho už viděl i nahého. My už si můžeme říkat vole, brácho. Takže tak!

Jiný brácha mě však čekal doma.

Měl jsem štěstí, že spolubydlení s Ondrou neznamenalo sdílet typický studentský byt o šesti lidech a jedné kuchyni. Díky našim pracím jsme si mohli dovolit tento byt pro šest lidí zaplatit ve dvou. Sice se jedná o typický panelák s umakartem a k tomu v přízemí, to nám možná vyhovovalo více, jelikož jsme pak při opici nemuseli vzpomínat na číslo patra a jednoduše jsme vklouzli do bytu. A to dříve, než bychom hodili šavli na podlahu výtahu. Takže spokojenost.

Úzká chodbička s věšákem a postranními dveřmi do záchodu vedla do našeho pokoje, kde se spalo v klidu a tichu, a obýváku, ve kterém docházelo k většině Ondrových dovádění. V kuchyňce nemohli vařit víc jak dva lidi, jelikož linka byla tak akorát na bordel toho jednoho, a věčně plný dřez nádobí by taktéž nesnědl ty misky navíc.

Všude bordel, poházené věci, ale pokaždé v rámci možností a hlavně – my se v tom vyznali. Sice už tak úzký prostor oproti lince byl zaplněn množstvím lahví piva a tvrdého, i tak to byl náš byt, ve kterém se dalo na pohodu žít a nikdy, téměř nikdy, jsem si nemohl stěžovat. Chtěl jsem sice vypadnout, jednou, ale... Už to bylo dávno.

Po pár krocích mě ovanul nepříjemný smrad, který ani právě navařené jídlo nepřebylo. Okamžitě jsem si strčil rukáv k nosu a nadýchal tak vlhký flek na mé bundě. Snad jsem ji nezaslinil příliš, chci si ji zítra vzít na výlet!

„Ondřeji, ty smrade. Už zas?" vtrhl jsem do obýváku, stále v botech.

„Já? Podívej se sakra na sebe!" odpověděl mi chlap, občankově starší o rok a půl, vzhledem naopak mladší. Vyhlížel na mě od balkonu kočkovitým výrazem, který momentálně řval na celé okolí, že jeho mysl je plná jenom zlomyslnosti, podvodů a povrchnosti. Číšila z něj mnohdy arogance hodná bohů, že bych jej mohl srovnávat i s naším návštěvníkem z Německa. Jenže Ondra měl tu schopnost, že jeho očima a celkovým výrazem vždy dokázal říct to, co potřeboval. Takže stačilo, aby dvakrát zamrkal a byl ten hodný soused Spiderman. Jindy, když jsem byl na dně, dokázal dokonale sehrát roli utěšovatele, a následně i učitele, který mě díky svým zkušenostem ukázal realitu světa. A následně, jako nejlepší přítel, vzal mě do klubu a po nějakém smutku a stesku nebylo stopy. A ještě tu samou noc, necelou půlhodinu po vstupu, už byl ten sexy chlap, co nabaloval každou kočku u baru.

To by možná nebylo tak zvláštní, spoustu lidí dokáže měnit své obličeje a přetvářet se jak největší herci. Jenže u Ondry to nebyla přetvářka. Každá jeho osobnost byla reálná, skutečná, stejně jako teď mě skutečně káral a s vysokým nosánkem sledoval moje boty a srážel tak moji připomínku na kolena, protože v této situaci nemám právo něco namítat.

Povzdychl jsem si, ačkoliv to znamenalo zvýšené množství cigaretového smradu v mém nose, a nejprve se hezky vyzul, sundal bundu a tvrdou džínovinu nahradil bavlněným tričkem, kterým jsem si svůj nos ucpal.

Nyní už se zdál spokojenější, přesto mu na ústech zůstal úšklebek, a nehodlal přestat v tom, co dělá, jedno, jak moc zmučeně se tvářím.

„To mi děláš naschvál, že?" postěžoval jsem si, ale držel si dostatečný odstup od otevřených dveří balkonu.

„Nemůžeš bránit mé svobodné vůle, tohle je demokratická země, takže si naser, Theo," a aby mi to rázně dokázal, zamával cigaretou téměř před mým nosem.

„Celý život tě žádám o jediné –"

„Celý život? Tak dlouho se neznáme," obrátil se ven, aby vyhlídl na paneláky a na pastelově zbarvenou oblohu zapadajícího slunce, nasál, ale už se krotil a nenapadlo ho ten smrad vydechnout dovnitř.

„Prosím!" hodil jsem brašnou o gauč, ale blíže zdroji kouře jsem se nedostal.

„Vždyť už končím, hele," ukázal mi vajgl, který típnul o popelník a vkročil do bytu. Dveře ale nezavíral, to aby ten kouř, který tam svojí činností nahnal, opět nějak unikl ven. „Jen se na mě tak nedívej, to máš za ten tvůj bordel, co furt všude necháváš. Boty jsou jen třešnička na dortu."

„Promiň, no. Jen se z toho neposer. Ale existují jiné formy pomsty, proč jsi vybral zrovna tu nejhorší?"

„Aby sis to sakra zapamatoval," odpověděl nezaujatě a mířil do kuchyně. „Pivo?"

„Jo," odpověděl jsem po krátké odmlce, kdy jsem se snažil uklidnit z jeho výstupu. On si očividně z ničeho nic nedělá, a já se urazit jen tak nemůžu. Usedl jsem na gauč, vyložil hezky nožky na konferenční stolek, který se pod mýma nohama mírně zatřásl. Moc vyšperkovaný náš byt nebyl, neměli jsme ani obývací stěnu, jen skříňku pod televizí, nějaké komody, které buď Ondra sám, nebo dokonce za mojí účasti, vytáhl od popelnic, a sedačku prosezenou až na dřevěné prkna, posetou fleky od vína, coly a jiných tekutin – nechci vědět jakých. Zachraňovali jsme ji vždy dekou, kterou jsme tu špínu zakryli a najednou se cítili jako v čisťounkém prostředí.

Každopádně ten náš stoleček, který mi teď sloužil jako odpočívalo na nožky, byl pouhá nalakovaná deska a čtyři šikmé nožky, vedoucí do všech světových stran. Doufám.

Ondra mi mezi nohy posadil lahev a sám se svalil o kostičku vedle.

Napil se způsobem, že polovina sedmičky zmizela rázem v jeho žaludku, a vydal spokojený zvuk.

Chňapl jsem také po lahvi, ačkoliv můj lok byl opravdu jen lok.

„Jedls dneska? Nevzdal sis jídlo. To už zapomínáš na takové primitivní věci?" pohlédl na mě s posměchem. Já vím, že nejsem tak inteligentní, jako tento bůh, ale zas tak blbý nejsem.

„Nebyl jsem v kanclu, tak jsem si nic nebral. Ještě by se mi to zkazilo."

„A nechceš teďka? Zavazí to v lednici."

Měl jsem sto chutí zakroutit očima, ale ačkoliv se upřeně díval na televizní obrazovku, kde zrovna ukazovaly strašně zajímavé zhoršené statistiky klíšťové encefalitidy, věděl jsem, že by mi to neprošlo. Ano, jedna z jeho jiných rolí je být dotěrný jak matka.

Takže jsem nakonec mlčel, odložil pivo na stůl a šel zkonzumovat ten zbyteček, který na mě chudák celý den čekal. Ale nebudu lhát, pod celém dni jsem měl hlad pořádný.

„Zítra zas nebudu v kanclu, takže se pak nediv," zvolal jsem na něj z kuchyně a strčil naložený talíř do mikrovlnky.

„Co to sakra máte, že jen lítáš po městě?"

„Kéž by jenom město..." povzdychl jsem si tiše, což můj spolubydlící nemohl z té vzdálenosti slyšet. „Co tvůj kšeft?"

Ačkoliv se to nezdá a já bych tomu v životě nevěřil, obzvlášť poté, co jsem byl svědkem některých Ondrových tváří – ten chlap je obchodník. A dost slušný. Když je v klubu, nebo tu kouří marijánku a zapíjí ji vodkou s holkou v klínu, ještě k tomu v otrhaných džínech, nenapadlo by mě to ani ve snu. Ale jakmile na sebe hodí košili a kvádro, jeho zářivé oči schované v obočí jsou rázem tak inteligentní, tak přesvědčivé, že by i prezident od něj koupil za ledvinu záchodové prkýnko. Nekecám.

Zrovna měl jít někam dohazovat důležitou zakázku pro jeho firmu. Z té by ho také dávno vyrazili, nebýt jeho úspěchů, nad nimiž zůstává rozum stát. Ostatně jako nad celou touto osobou.

„Co by mělo být? Podepsáno, zaplaceno, budou prémie," řekl tak monotónně, jak jen mohl, přesto mi to nezabránilo ve vylítnutí z kuchyně a zavěšení se o futra dveří. Na chlapíka na sedačce vykoukla moje usměvavá tvář.

„To nemyslíš vážně? Klaplo to? Tak to gratuluji!"

„Není za co, to by udělal i naprostý blbeček," napil se piva a zavrtěl se do gauče do pohodlnější pozice.

„Ale i tak. A jestli tě povýší, to bychom mohli najít nějaký lepší byt, nemyslíš?"

Tentokrát jsem jeho pozornost upoutal. Vzhlédl naprosto otráveně, jako jestli to myslím vážně, než se opět věnoval svíticí pohyblivé obrazovce.

„Sni dál."

„Proč?"

„Protože když už si najdu nový byt, tak to jen v nejvyšším patře, s bazénem, s výhledem na celou Prahu, se saunou a bez tebe."

Trochu jsem si odfrkl.

„Stačí mi postel. Klidně na terase."

„Ne," odsekl znova, a jeho oči kočičího tvaru, vhloubené do obličeje, na mě ani nemrkly. Přesto jsem věděl, že vtipkuje. Takový Ondra je. Občas bezcitný, občas soucitný, občas bez špetky inteligence, jindy inteligentní přespříliš. A kupodivu mi jeho nálada jak počasí nevadila. Byla mezi námi jakási symbióza. A kdo ví, jak bych skončil bez jeho pevné ruky a tvrdých, ale trefných slov.

Poté, co jsem nasytil žaludek těstovinami a smetanovou omáčkou, usadil jsem se zpět na své oblíbené místečko. Vidíte, pivo jsem nedopil!

Než jsem se pro něj stačil nahnout, Ondra se už škrábal na nose, odhodlaný začít konverzaci.

„Tak povídej. To tě vyrazili, že je z tebe bezdomovec?"

„Ne, to se neboj. Za nájem ti peníze dám," zasmál jsem se, ale souseda tím neuklidnil. „Jednoduše, nějak se to semlelo. Musím chodit ověřovat a vyšetřovat a co já vím, ještě k tomu s tak otravným partnerem. Jsem rád, že jsem doma, to mi věř. Druhý den a je to jako věčnost."

„To je to tak velký?" Ondřej, přestože vědomostí o metamorfech prostý, ví o charakteru mé práce. Že pracuji ve státním útvaru a že se občas potýkáme s policejními záležitostmi. Byl to on, se kterým jsem občas konzultoval některé případy; a to nemluvím vůbec o rozhodování, jestli opustit moji IT práci a do toho jít. Teda, sice byl na straně IT firmy než čumsa, ale jeho argumenty mi pomohly poznat, co vlastně od života chci. A být neustále honěn deadliny kvůli softwarům nebylo ono. Na to jsem příliš líný.

„Větší, než si myslíš. A jak jsem včera řekl, Lucčiny děcka chytly neštovice a Igor je zdravotně indisponován. Takže je to na mně."

„Stává se z tebe velký pán, pozor," ušklíbl se, a nevěděl jsem, jestli se mi vysmívá, nebo to řekl jen tak. U něco člověk nikdy neví. Ignoroval jsem to.

„No a zítra ještě k tomu jedu odpoledne na služebku, kdo ví, v kolik přijedu domů."

Náročný týden. Co říct.

„To abych jel služebním autem. A dopoledne ty vycházky... Vidíš, když tak přemýšlím, měl jsem si rovnou vzít klíčky a auto a vyzvednout ho přímo z hotelu. Ať ani jeden z nás nemusí tou prašivou mhd," uvažoval jsem nahlas, svíraje lahev piva, ale dalšího loku jsem se zdráhal.

„Nevím, o čem mluvíš, ale asi ano."

„Ale teď se mi pro klíček nechce. Vždyť jsem konečně doma..."

„Tak nikam nechoď, co to řešíš?"

„Protože pak ráno nemusím tak vstávat a můžu jet rovnou autem," vysvětloval jsem Ondrovi, který jen pokyvoval hlavou nad mojí samomluvou.

„To kvůli ranní lenosti teď poběžíš pro auto?" vzhlédl na mě a soudil mou sanitu.

„Nechce se mi," přiznal jsem, nato Ondra jen prokroutil očima jak na kolotoči.

„Tak nechoď."

Má pravdu. Co řeším. Teďka, když jsem se konečně po takové době dostal na měkký povrch gauče a moje nohy zažívají v tom vyzdviženém stavu naprostou extázi, opravdu není čas na to, abych se řítil zpět do klece, z níž jsem sotva vyvázl živý, jen kvůli nějakému pitomému autu. Jo, je pravda, není to úplně normální nápad. Vůbec není normální. Zůstanu doma, hezky v teple a v suchu, ačkoliv ten cigaretový dým zhola neopustil náš byt.

„A nemám něco koupit?" vyhrkl jsem najednou, čímž jsem si vysloužil další Ondrův soudivý pohled.

„Pro mě za mě, když chceš jít, tak už sakra jdi a neruš mě při seriálu."