Brr!

Zanořil jsem se obličejem do šály, abych si alespoň trochu ohřál tváře, ale bohužel to nebylo úplně dostačující. Tenký kulich na mé hlavě také nedokázal zabránit těm mrazům, aby neprostoupily k mým vlasům a pokožce hlavy. Rty jsem měl bezbarvé, s náznakem fialové, a ani skutečnost, jaké teplokrevné ohromné zvíře jsem, mi v ničem nepomohla. Mrzl jsem. Ne. Už byl dávno zmrzlý.

Nevím, kde nastala ta chyba, že se ve vlaku netopilo. Nebo přinejmenším v mém vagonu. A trávit dlouhé hodiny s několika vrstvami oblečení z mého kufru na sobě, to pomohlo jen z několika procent. Neochránilo mě to tak, jak jsem doufal. A pak jsem musel vše zase naskládat zpět svýma ztuhlýma rukama. Super.

Nakonec jsem musel sáhnout po balíčku poslední záchrany. Tedy, když se nikdo nekoukal a žádný průvodčí nehrozil, proměnil jsem si alespoň ruce a nohy, abych se zakryl chlupy, které mi přidaly další vrstvu tepelné izolace navíc.

A tak jsem skončil. Nyní stojím před vlakovým nádražím, které se zdá, jako kdyby ho postavili čistě ze skla; kolem mě spousta lidí se zavazadly, blikající světýlka a pobíhající Santové jak žebráci o peníze na chlast.

Pevně jsem stiskl ručku kufru. Váhal jsem, jestli jít zpět, nebo vykročit vpřed. Jednoduchá otázka se složitým řešením. Chtěl jsem se totiž nadýchat vánoční atmosféry, projít kolem budovy sněmu, mrknout na to, jak vypadá Braniborská brána v předvánočním období. Avšak byl jsem tak zmrzlý, že se tento plán hroutil jako domeček z karet.

Jestli nebude lepší sednout na metro a nechat se unášet těch pár zastávek na místo určení.

No jo, ale i tak tam budu čekat ještě pěknou hodinku dvě!

Zdá se, že je rozhodnuto. Alespoň si po cestě koupím nějaký ten vánoční drink, snad mě zahřeje a já se neopiju dříve, než jsem plánoval.

Podle předem nastudovaného materiálu mi stačilo se jen vymotat od nádraží kolem hotelů výškou převyšující snad i věž na Alexanderplatzu, která byla viditelná i z tohoto vzdáleného místa; pak přeplavat řeku, následovat trávu – nyní skrytou pod sněhovou pokrývkou, a hurá, jsme před sněmem!

Bylo fajn, že jsem si nemusel ani sundávat rukavice a luštit mapku. Bylo dostačující následovat davy, které se obzvlášť hromadily na tom výběhu před sněmem. Jo, tam by se daly pořádat i dostihové závody. Tyto davy odsud mířily dál, po silnici, pár zatáček, pár stromů, a již na mě ukazoval zadek osvícený vůz tažený čtyřmi koňmi. Jsme na místě.

Byl trochu problém protlačit se skrze lidi, kteří se obzvlášť chumelily v oblastech mezi osvícenými sloupy a v dalších prostorech náměstí. Dostat se do blízkosti vánočního stromu byl pak naprosto nemožný úkol. Ale to já ani nechtěl. Kochal jsem se místem, zdejší atmosférou, představoval si, jaké to asi bude za hodinu dvě, kdy zapadne slunce a vše bude pouze závislé na množství světýlek rozmanitých barev.

Dočkal jsem se nějaké horké alkoholické věci a již spokojeně vykračoval po ulici, ve snaze zabít čas a načerpat do plic německého vzduchu.

Vyšlo to akorát. Když jsem se ocitl na konci slavné ulice Pod lipami, neváhal jsem ani na moment sklouznout pod zem a nasednout na metro, překvapivě jedoucí každou chvilinku.

Ještěže není léto. I přes krátké intervaly byly vozy naprosto nacpané lidmi. Nejenže nastal čas dopravní špičky a každý se chtěl dostat domů, doplněno o turisty a návštěvníky, jako jsem já, vůz dosahoval své maximální kapacity. Výhoda zimy spočívala v tom, že každý člověk měl na sobě přirozený pérovací systém, takže naše tlačenice byly tlumeny mohutnými bundami a vrstvami oblečení na nás.

Alespoň zde mi již zima nebyla. Naopak, neuvěřitelné horko.

Konečně jsem se tlačil k východu a nadechl se mrazivého vzduchu. Má nosní komora si musela připadat jak miniatura sauny. Nejprve padesát stupňů, poté šup do mínusových teplot. Alespoň se prokrví a bude intenzivněji vnímat pachy! Ale... chci to?

Kolečka kufru hulákala na celou ulici. Klidnil jsem se jenom faktem, že už tam skoro budu. Že tu budovu mám před očima. Tu obří, napůl historickou, napůl moderní prosklenou budovu. Osvětlenou množstvím kanceláří stále osídlených pracovníky i sérií světel v obří hale, která neznala, co to je zdivo.

Vypadala jak maják uprostřed města. A k tomu ze skel visela četná vánoční světýlka.

Na co budu mrznout tady venku, jdu dovnitř!

Jakmile jsem se ocitl pod skelněnou kupolí, v příjemných dvaceti stupních celsia a obklopen všudypřítomnou vanilkovou vůní, připadal jsem si jak v ráji. Na druhou stranu, nejraději bych zatáhl hlavu do krunýře, když toto místo porovnám s naším skromným čumsem, kde se šetří na každé korunce. Tohle byl jak městský úřad, poletující pracovníci, návštěvníci v úředních hodinách, plno blikajících informačních tabulí, prostě dost vymakané. Jak stísněně se asi Henri musel cítit, když se ocitl u nás v tom komunistickém kanclíku s pouhými čtyřmi počítači v místnosti? Nechci ani vědět. Radši.

Sedl jsem si na koženou pohovku, kufřík přitáhl ke svým nohám, a přemítal, jestli mám chvíli počkat, nebo mu rovnou zavolat. Ale... můj kredit. Nevím, jak přežije místní roaming. Takže jsem se rozvalil, nohy doširoka rozevřené, a vyhlížel výtah i schody zároveň, jestli náhodou nespatřím toho chlápka v obleku a pravděpodobně zimním kabátu.

Naposledy jsem ho viděl v podzimním. Přesný střih kopíroval jeho křivky, zeštíhloval pas a byl nastaven přímo na jeho výšku. Nevydržel na něm moc dlouho, jak jsem mu ho strhl z ramenou a odhodil na zem. Asi musel být drahý. Měl bych se Henrimu omluvit...

Nyní jsem však žádný kabát neviděl. Ať jsem koulel očima jakkoliv, začínal se topit v místním horku, stále nebylo po švábovi ani památky. A dlouhé minuty dávno uplynuly, celá hala se již vylidnila.

Chtěl jsem si sundat bundu, ale neměl jistotu, že bych tu nezanechal svinčík. Takže jsem se rozhodl pro plán B.

„Ahoj Henri!" zubil jsem se i přes telefon.

„Theo. Co se děje?" zněl trochu unaveně. Rád bych ho nerušil, ale bohužel dnes tomu jinak nejde.

„Nic, jen tak ti volám. Jsi ještě v práci?"

„Ano. Bohužel, dneska tu zrovna došlo ke komplikacím, ještě chvíli zde strávím," povzdychl si, jelikož se zdálo, že sám toho má již dost. Není divu. Celý půlrok nonstop pracuje, do Prahy se stavil jen co bych na ruce spočítal. Pokaždé má propadlejší líce víc a víc, zřejmě si ukousl příliš velké sousto s tou celou reorganizací a zabásnutím celého DOGu. Ale kdo jiný by to dělal? Kdo jiný by měl tu moc, tu sílu, ten vliv i inteligenci všechny tyto osoby odhalit a vypořádat se s nimi, jak to nařizuje zákon a vyhlášky pro metamorfy?

Po odstupu paní Kolbe se nestal ředitelem. Sám zůstal na své pozici a doporučil tam Andrease. A ano, Andreas byl schopný, šel mu vstříc, ale přesto toho bylo moc i na dva. Nebo teda na tři, s Gebauerem. A postavené týmy z prověřených lidí se stále opíraly o finální rozhodnutí jedné z těchto tří osob, závisely na jejich rozkazech, na jejich doporučeních. Ne že by nebyly neschopné, ale aby se předešlo jakékoliv temné činnosti, všechny jejich akce musely být monitorovány. A kým jiným než právě Henrim.

Společně pak trasovali aktivity DOGu, snažili se vše převést do veřejné sféry, některé projekty přestali financovat, jindy provedli pár změn. Odřízli tajný tunel směřující do rukou metamorfních politiků na kampaně, zničili všechny nelegální vzorky DNA a pohlavních buněk, které měl DOG schovaný v mražáku. Což také znamenalo, že se vědci mohli rozloučit s mými spermiemi. Sbohem! Henri mě upokojil, že podle záznamů z nich žádné embryo dosud nevzniklo, že prozatím experimentovali se sekvenováním a řešili genetickou výbavu genomu. Mně spadl kámen ze srdce. Uf. Na druhou stranu, pobočku úplně nerušil. Po osobním dohledu nad likvidací ponechal laboratoř, aby vypomáhala párům, které nesly killing faktor. Pro ně dárcovská spermie nebo vajíčko bez této složky byla záchranou a cestou, jak porodit zdravé metamorfní dítě.

A tak teď zase dělá přesčas, a nechci vědět, kdy naposledy jedl nebo pil. Já sám byl řízku prostý. Budu muset pak vytáhnout nějaké rozměněné drobáky a směnit je za kus bagety z automatu. Kdo ví, jak je čerstvá, ale Henri s ní problém mít nebude. Po stránce minimální trvanlivosti, o chuti se zmiňovat nebudu.

„Někdo zas neudělal, co má? Nebo se to nakupilo?"

„Chyběla nám hlášení a kvůli tomu nemůžeme definitivně zavřít jednoho člena DOGu."

„Kruci. Tak to tě nebudu rušit. Ale dávej na sebe pozor. Jo? Dej si něco k jídlu, a moc se už v práci nezdržuj. Budeš mít z toho sezení špatná záda."

Henri si jen odfrkl.

„My tu nemáme takové židle, jako u vás, Theo."

„No jo, jen se neposer. Náhodou, od nového roku nám navýší rozpočet. Lucie by mohla udělat objednávku na nová křesla. To budeš koukat. Plánuje se mnou prodiskutovat i novější počítače."

„To je skvělé," zněl upřímně.

„To si moc nemyslím. Martin pak bude místo práce hrát hry."

To už se Henri rozesmál. Jeho smích byl i přes deformovaný zvuk mobilu jak pohlazení. Neubránil jsem se úsměvu.

„Pak ti dám vědět, až celá reforma proběhne. Musíš nás přijít navštívit," snažil jsem se znít strašně žádostivě, jako kdybych ho neměl vidět celé měsíce.

„Neboj. Bude to dříve, než si myslíš," odvětil již klidným hlasem.

„Možná bude," přitakal jsem, a pak už mu jen popřál hezký den a rychle uběhlou práci.

S čerstvě obdrženou bagetou v ruce, vytáčel jsem pro změnu jiné číslo.

„Hele, prosím tě, Marcusi. Jsi ještě v budově?"

„Theodore?" pan Gebauer byl poněkud překvapený, že mu volám zrovna o takovémto čase. Většinou, když jsem něco potřeboval do čumsa a k případu, vždy jsem volal dopoledne. Abych příliš Henriho nezatěžoval, spoustu jednodušších záležitostí, například týkající se Protektorů, jsem řešil s ním. A tak nějak jsme si velice rychle, již po jeho zotavení, taky potykali. Cítím, že si v rodině švábů začínám budovat pěkné zázemí.

„Já. Tak?"

„Ne, už jsem na cestě domů. Co potřebuješ?"

„Hele, kde má Henri kancl?"

„Co?"

„No, kde ho má? Kde je?" naléhal jsem, v plném pozoru kdykoliv vyrazit, ručka kufru se již topila horkem mé dlaně.

„Proč to potřebuješ vědět?" ptal se váhavě, podezíravě. Proč mi brání v mém překvapení?

„Protože mrznu venku a potřebuji zalézt do tepla."

Asi jsem mu sebral slova, protože se na minutu odmlčel. Přerovnával si v hlavě mé věty, pokoušel se pochopit, co je mým úmyslem, a uvěřit faktu, že jsem přijel ty stovky kilometrů z Prahy až do Berlína kvůli zahřátí se v Henriho kanclu. Mozek mu to moc nebral. Ale nakonec povolil.

Navigoval mě přesně, jako kdyby šel po mém boku. Bylo rázem jednoduché se zorientovat v té přemíře dveří o různých šířkách, barvách, číslech a kódech. Kufr jsem držel ve vzduchu, ať nedělám hluk a nedám o sobě vědět dříve, než jsem plánoval. A nakonec to tu bylo. Stál jsem od nich ještě dobrou celou chodbu, ale již jsem poznal, že zrovna tam je. Poděkoval jsem a položil telefon. Jde se na věc.

Postavil jsem se čelem ke dveřím. Bylo najednou těžké zvednout ruku a zaklepat. Asi nejtěžší úkol v mém životě. Těšil jsem se, nehorázně se těšil, až ho opět uvidím, obejmu a políbím. Ale zároveň jsem se bál jeho reakce. Co když... Co když nebudu vítán? Co když ho rozzlobím? Je to vůbec možné? Možná i jo, až se dozví, proč tu jsem...

Bylo to těžké.

Ale musel jsem to udělat. Jsem kruci Pegas. Já bych se bát neměl.

A tak jsem tedy rozduněl celou dřevotřískou.

„Dále!"

Henriho zvolání mi rozbušilo srdce. Je to jiné než ho slyšet jen po telefonu. Je to opravdu jiné. Nádherné. A já se rozklepal jak fretka, neschopen pořádně zatlačit do kliky.

Slyšel jsem, jak zavrzala jeho židle. Pravděpodobně očekával rychlé vtrhnutí poslíčka, rychlý oznam kolegy, ale nikdo nikde, takto mu krást čas! A tak se ohlédl po dveřích, jestli se mu to klepání jen zdálo. Nezdálo, Henri. Nezdálo. Jen ten člověk je rázem zbabělec.

Ale zbabělec se taky musí jednou sebrat a překonat se. A to se stalo i mně.

Otevřel jsem dveře dokořán. První krok hotov. Jestli dokážu překročit práh dveří, o tom jiná.

Henri zrovna sebral nějaké papíry a urovnal je v hromádku. Opět otočil křeslem, aby spatřil toho zdržovače, a hromádka, kterou stále držel v dlaních, se mu rozsypala po zemi.

Chtěl jsem se usmívat, ale zároveň jsem to nedokázal. Má ústa bojovala proti dvěma odlišným protichůdným pocitům, až jsem nakonec vypadal jak vyplašená slepice. Jaký Pegas!

Henri se zapřel dlaněmi do opěrek, ale také nebyl schopen vyskočit na nohy a udělat nějaký pohyb.

Prostě jsme se stali dvojicí soch, zamrzlých soch vlivem venkovních mrazů.

„Ahoj, Henri," nakonec jsem se přeci donutil k činům, a to byl pozdrav a úsměv. Mé nohy však nadále zůstaly přikované k podlaze.

„Theo..." stoupnul si a jak bezmyšlenkovitě udělal krok vpřed, dokonce přišlápl jeden z rozsypaných papírů.

„Veselé Vánoce!" rozmáchl jsem se rukama, ale rázem se zastavil, jak přiblblé a trapné toto gesto bylo. Měl bych se vážně zahrabat.

Ale Henrimu to bylo zřejmě jedno. Přiběhl ke mně i přes všechny dokumenty a pevně se mi vrhl kolem krku, tisknul tak, že jsem nedokázal dýchat.

Ach, Henri... Objetí jsem mu oplatil a vdechoval jeho mix vůní, po nichž se mi tak stýskalo. A ta vanilková, kterou pouští klimou do vestibulu, si může trhnout nohou!

Po chvíli povolil. Ale jen proto, aby mě mohl vášnivě políbit, a veškerý můj dosavadní strach a obavy vyhnat z těla pryč.

„Pojď dovnitř," pobídl mě i s kufrem, natož zavřel dveře a konečně se pustil do sběru těch papírů.

„Ehm, za to se omlouvám, já –"

„Omlouváš? Theo, já je upustil, nemáš se za co omlouvat."

„No jo, ale kdyby to bylo třeba horší, dostal bys infarkt nebo tak, tak by to byla moje vina. Takže..." chtěl jsem pokračovat, ale vražedný pohled, který vrhal ze své polohy dřepu, mě nadobro umlčel. Během chvilky již hromádka byla jako předtím.

„Proč stojíš? Posaď se, odlož si věci."

„S tím bych opatrně..."

„Proč, co se děje?" usadil se do křesla a zapřel lokty o stehna.

„Víš, mám chlupů plný celý svetr i kalhoty," poškrábal jsem se na bradě, ale i tak před něj položil bagetu, za což jsem si vysloužil překvapený výraz, a pomalu si rozepínal bundu.

„Cože?"

„Neptej se," péřová bunda padla na opěradlo křesel a s ní zavířilo pár chloupků. Zbytek mě lechtal pod rukávem. Jenže nechtěl jsem se tu úplně vysvléct, kdo pak bude vysávat ten koberec?

Zvědavý pohled mě přesto neopustil.

„Prostě byla ve vlaku zima," vysvětlil jsem co nejstručněji a vysloužil si Henriho kroucení hlavy.

„A co tě sem zatáhlo? Přijel jsi sem na Vánoce?" ačkoliv se tvářil kamenně, jak to jen uměl, nemohl jsem si nevšimnout zajiskření jeho očí, když padla ta druhá otázka.

„Ne," odvětil jsem naprosto nekompromisně, bez jakéhokoliv zaváhání. Zdálo se mi, že Henriho hlava trochu poklesla a jiskry byly převrstveny prachem. „To ne. Přijel jsem kvůli stěhování. A pozvat tě na Vánoce k nám."

„Cože?"

„Ja. Ich möchte hier mit dir leben. Ist es möglich?" vytasil jsem na něj s triumfálním úsměvem pár německých větiček, než mi došla kapacita. Zdá se, že o tom infarktu jsem si srandu nedělal. Mám zavolat záchranku? Proč vypadá, jako kdyby ho přejel vlak?

„Myslíš, že jsem se poslední půlrok jen flákal? To ne. Obětoval jsem své úspory, za které jsem si měl pořídit auto, abych si nabral kurz němčiny a trochu vylepšil své základy. Ještě je to v plenkách, ale nějak ten jazyk překousnu," byl jsem na sebe hrdý, jak krásně mi všechno vyšlo. Zatím. Teď vše vázlo na tom hlavním faktoru. Na Henrim Kolbe, který vypustil duši a zanechal za sebou pouze tělo o mentalitě jednoletého dítěte.

Udělal jsem zas něco špatně?

Můj hrdý úsměv opadal, jak jsem sledoval ten neměnný obličej švába. Asi... Asi to bylo hodně narychlo. Přijít sem a oznámit, že ode dneška s ním budu bydlet, bez jeho svolení, bez jakéhokoliv vědomí. Možná není zvyklý sdílet s někým své soukromí, ačkoliv, přeci jsme v Praze pár týdnů spolu pobyli. Nemluvě o tom, že jeho další následné návštěvy již nevyžadovali hotelové rezervace.

Ondřej se do měsíce nakonec probudil, což mi hrálo do karet, jelikož jsem zrovna našel pronájem. Zvedl jsem tak tu svoji koňskou řiť a přenesl ji do malé garsonky, čistě pro mě a Henriho občasnou maličkost.

Ale ta byla jen dočasná. Tušil jsem, že to takto nadále nepůjde. Henri sotva bude chtít dojíždět, trávit v autě dlouhé hodiny, a to kvůli pouhým víkendům, které utečou raz dva. V DAMMu mají navíc pěkný nepořádek, který padl na jeho bedra. Nemůže si dovolit opustit svoji práci. Pokud bych tedy nevyjádřil iniciativu já a neobětoval se, nenechal za sebou pouze vzpomínky a partu čumsa, které vděčím za svůj život, asi by náš vztah nadále nedokázal fungovat. Takže, co jsem dělal? Přihlásil se na večerní kurz němčiny, srozuměl Lucii s mým plánem od Nového roku ukončit svůj pracovní poměr a rodičům... No, ti to zatím neví.

Ale popravdě, loučení s Prahou nebylo nijak obtížné. Já sám v ní strávil pouhých pár let, obzvlášť pár let spojených s dospíváním. Pro nový začátek se hodí nové město. A Berlín... no, nějak si na něj budu muset zvyknout. Pokud se nerozhodne žít v Hannoveru.

Mým cílem bylo jediné. Aby jeho byt již nebyl jen místem na přespání, ale jeho domovem.

Ale jestli opravdu nechce...

„Hele, jestli se ti to nezdá, tak řekni. Najdu si pokoj na hotelu a po pár dnech odjedu zpět. Především tě chci pozvat k nám, takže to snad přijmeš, že? Rodiče chtějí vidět moji přítelkyni," mrkl jsem na něj. Jaké to bude překvapení, když se objevím s Henrim!

„Ne, to ne. Na hotelu spát nebudeš, vezmu tě domů, jen... Jsi si jistý, Theo? Opravdu chceš bydlet zde, se mnou?" konečně se probouzel z kómatu.

„Kdybych si nebyl jistý, vyhazoval bych prachy za kurz cizího jazyka?"

„Jen se mi to... nechce věřit," hlesl hlavou a nelhal bych, kdybych řekl, že se mu zaleskly oči. Ach ták! On je dojatý? Já ho tak moc dojal!

Henri, zlato, pojď ke mně, ať tě celého zulíbám!

„Jistější jsem si nikdy nebyl," také jsem se sklonil a zapřel o lokty, ať se dostanu do roviny jeho obličeje. „Neboj, mám úspory, budu ti přispívat na nájem a jídlo, a samozřejmě si budu hledat práci. Lucka už o všem ví. A oni to nějak zvládnou, než se vrátí ta paní z mateřské, za kterou jsem zaskakoval. Sice to taky není úplně nejvhodnější období, když zrovna Tonda odešel do předčasného důchodu, ale ten mravenec Protektorů je již kaput, takže není proč se obávat. Lucie to zvládne. Dokonce uvažuje o tom, že dočasně přijme člověka, alespoň na administrativní činnosti, než najde metamorfního jedince."

„A o čem uvažuješ?" konečně dokázal položit racionální otázku.

„Asi se vrátím ke svému vyučení. Nakonec jsem přeci jen elektrikář, ať už vypadám jakkoliv."

„Mohl bych se zeptat, jestli zde není nějaká volná pozice. Administrativu zvládáš, nebude problém tě zaučit."

„A ty zvládneš pracovat ve stejné budově jako tvůj milenec?" svůdně jsem na něj mrkl, než mi došlo, že vlastně jeho slovy schvaluje můj trvalý pobyt zde, dokonce do takové míry, že mě chce mít okamžitě po ruce! A tak mé flirtování záhy vystřídalo ohromení. Ohromení a radost, že mě tu chce, že mu vůbec nevadí mé otravné chování, nulový talent na vaření, mírný alkoholismus a úroveň inteligence nedosahující ani průměr celého DAMMu. A přesto mě tu chce. Sesunul jsem se z židle na kolena, klečel u Henriho, svíraje jeho ruce, hlavou v jeho klínu.

„Díky."

Henri se jen zasmál, ale nic neříkal. Nechal mě takto setrvávat, jako nějaké děcko, občas mě pohladil po vlasech.

„Ehm, neměl bych tě vyrušovat, ještě máš tu práci a tak," vyskočil jsem na nohy a usadil se zpět na židli. Henri se sice na chvilku otočil zpět ke stolu, když mu však zrak spočinul na všechny dokumenty, jen si povzdychl a zakroutil hlavou.

„Obávám se, Theo, že s takovou se nebudu moci soustředit," odevzdaně na mne pohlédl, pravděpodobně mi již dávno udal nálepku narušitele pracovní morálky.

„Hm? A co tedy chceš dělat?"

Můj švábík se zvedl, ze skříně vytáhl kabát a ten již ladným pohybem usedl na jeho ramena. Ještě vytáhl královsky modrou šálu a začal si ji obmotávat kolem krku.

„Jít domů. Společně."