Zavřel jsem oči. Slyšel jsem klouzání zbraně po pouzdru, slyšel jsem hlasitou střelbu. Ale žádná bolest, žádné přehnané horko ani obří chlad na mě nepřicházely.

A ten profesionální úsměv dámy se rázem proměnil v ďáblův hněv.

Otočil jsem se za sebe. Přesně jak jsem si myslel. Gebauer svíral pevně ruku pana Kuhna, společně mířili pistolí na střechu domu, z nějž se jen prášily ulomené kousky šindelů a padaly na nás jak sníh. V létě.

Gebauerova výška a síla mládí mu dávaly navrch, takže brzo zbraň upadla na zem. Chtěl jsem se k ní vrhnout, chopit ji, použít jako super výhružku, díky níž bych se bezpečně odkradl pryč. Nemohl jsem se však ani přiblížit, jak Kuhn akčně kopal kolem sebe, tančil nad zbraní jak Rusáci nad lahví vodky. Nakonec daroval Gebauerovi takovou, že ten musel ustoupit o několik kroků do zad a odplivnout krev. A v tomto momentu se opět sklonil pro zbraň a já už viděl, jak mačká spoušť a kulka míří do mého srdce.

Nedorazila.

Se zlověstným zavrčením do místnosti vskočil pes - ne, vlk! Tasil zuby, prohýbal své tělo jak gepard, šedá srst se leskla v denním světle jak ukutá vlákna stříbra. Kuhn se otáčel, avšak nestihl vystřelit, a již byl tím obřím tělem svalen na zem a zbraň opět upadla o kus dál.

Igore!

Ani jsem celou svojí radostí neodkázal vykřiknout. Slova se mi zasekla v krku, jen jsem nadšeně hleděl na svého druha, který mě nenechal samotného, který mě vyčmuchal jako správný policejní pes, a to dokonce v rekordním čase!

Chtěl bych ho obejmout, pomazlit se s tím smraďochem, ačkoliv teď na to nebyla vhodná doba. Igor se snažil rafnout Kuhnovi po ruce, do obličeje, kamkoliv; ale zkušený bojovník si dokázal to divoké zvíře držet od těla. Gebauer se rychle zvedal, chtěl pomoci, ale Igor tomu naháčovi nedal prostor.

Paní Kopřivová jen zmateně hleděla na situaci před ní, avšak že by byla nějak zděšená, nějak nervózní, to ani náhodou. Buď to dokázala skrýt svými schopnostmi dokonalého sebeovládání, nebo držela triumf, o němž jsme neměli zatím ponětí.

Začal jsem se splašeně ohlížet kolem sebe, snad se tu nevyskytují mouchy, které by se uměly přeměnit v armádu hmyzu.

„Theodore!" z mého ohlížení mě přerušil výkřik, výkřik plný potlačovaných obav, děsu i hněvu. Výkřik, který já moc dobře znám. A během okamžiku se ukázal i jeho původce.

Henri.

Vběhl do budovy, a na rozdíl od váhajícího naháče, on nepromarnil ani sekundu a již se skláněl k Igorovi a Kuhnovi, aby převzal velení a sokola zpacifikoval.

Jen letmo se na mě podíval, když vstoupil na imaginární práh dveří. A to jen kvůli tomu, aby se přesvědčil, jestli jsem v pořádku nebo ne, jestli ten výstřel trefil cíl nebo minul. Když mě spatřil pěkně vzpřímeně stojícího, stačilo mu to dostatečně, aby se zbavil své neklidnosti a vrátil Kuhnovi všechno třikrát.

Igor byl rázem vyšachovaný. Když viděl Henriho dravost, neopovažoval se mu stát v cestě. Ale nebyl ani pouhou figurkou stojící opodál jako já. Na rozdíl ode mě, o mírumilovnosti nemohl ani mluvit. A tak ihned mířil k paní Kopřivové, aby alespoň ochutnal její krev, zranil ji, aby nemohla utéci pryč z místa činu.

Jenže ta nadále setrvávala v klidu, přímo mrazivém. Vytáhla zpoza svých zad malý flakonek a stříkla jím do okolí.

Igor se ihned zastavil. Netušil, co za látku se v něm schovává, a nechtěl být přehnaně bezohledný.

Jenže nebyl jediný, kdo se zastavil.

I Henri přestal mlátit Kuhna, jakmile se neznámá vůně dostala k jeho nosu. Gebauer se začal mračit, krčil nosem, mrkal, jak ho ta chemikálie dráždila v nose.

Paní Kopřivová udělala pár kroků vpřed, nehledě na Igorovu postavu, a stříkla ještě jednou. Tentokrát se aerosol určitě dostal i na Henriho oblečení a Gebauerovo tělo. Nemluvě o tom, že i já cítil jakýsi neznámý nepopsatelný smrad, který jsem si nedokázal nikam zařadit.

„Co to je?" ihned jsem se obrátil na dámu, ale ta mlčela, jen se usmívala. To se mi nelíbí. To se mi rozhodně nelíbí.

Vyměnil jsem si pohled s Igorem, který ihned začal vrčet, připraven té dámě vyrvat flakon z ruky.

Než však on stačil konat, byl jsem to já, kdy skončil na zemi, jak jsem dostal pěstí do ksichtu.

Cože?

Vzhlédl jsem, kdo to ksakru byl. Až jsem si prorval stěnu tváře, krev se mi řinula do úst jak zběsilá. Musel jsem ji odplivnout, abych alespoň trochu zredukoval tu železitou pachuť v ústech.

Gebauer?

Stál nade mnou, postoj jeho těla nebezpečný, připravený na boj. Chtěl využít toho, že jsem rozvalený na zemi, a udeřit mě do břicha. Tak to ne, to ne! Škrábal jsem se na nohy, ale nebyl dostatečně rychlý. Až šnekovsky pomalý. Kdybych ignoroval krev v ústech, kdybych nepřemýšlel půl hodiny, jak jsem se ocitl na zemi, mohl jsem nahnat pár sekund k úskoku. Ale teď mohu jen litovat své vlastní neschopnosti.

Byl to až Igor, kdo mě zachránil. Nechal paní Kopřivovou být, jakmile jsem padl k zemi, a neváhal ani moment využít příležitosti, kdy se zakousnout Němcovi do nohy. Gebauer bolestivě vykřikl. Igor ho ne a ne pustit svými ostrými tesáky, byly jak lopata bagru, sevřela ho a drtila až ke kostem.

Ne na dlouho.

V šoku jsem se stále nebyl schopen vyzdvihnout na nohy. Naopak, couval jsem po podlaze dál od Gebauera, dál od krvavé kaluže tvořící se na zemi, dál od Igorova vzteklého výrazu. Měl jsem dobrý výhled na celou situaci. Na to, jak Gebauerův výkřik přivolal Henriho, ten už nadobro pustil Kuhnův límec a bez zaváhání kopl plnou silou do Igora. Až to vlčí tělo na chvilku letělo vzduchem. Bolestivé zakňučení by jednoho donutilo k pláči, ale na ten jsem já neměl čas. Stále jsem nedokázal uvěřit svým očím. Co se to kruci děje? Proč Henri... proč jen Henri kopl do Igora? Proč mě Gebauer praštil? Copak pracují spolu? Copak to byla celou dobu jen přetvářka?

Ne... Nemohla být. Henri takový není. Nemá ten mrtvolný výraz plný hněvu a agrese, jeho vráska mezi obočím nikdy nedosahovala takové míry, jako teď! On není sám sebou, na to vsadím svůj krk!

Musím vsadit. Nic jiného mi nezbývá...

Paní Kopřivová se vzdálila od bojového pole ke své židličce a uchopila do ruky kelímek s džusem. Ačkoliv na tváři držela ten neupřímný úsměv, její oči se smály opravdově. Za tím stojí ona. Nemusím mít IQ Einsteina, abych si tohle dokázal vyvodit. Henri není svůj, zaútočil na Igora, a přestože vztah mezi nimi nikdy nebyl růžový, tohle by si nedovolil. A ani Gebauer. Ještě před chvílí mi vykládal o tom, jak je DOG nebezpečný, jak musíme spolupracovat, abychom ho zničili, vytrhli i s kořeny. Ještě před chvílí zabránil tomu, abych měl díru v těle, když vyvrátil dráhu Kuhnovy zbraně.

Oni oba nejsou ve své kůži.

Co když...

Nevěřícně jsem se opět podíval na paní Kopřivovou. K jejímu boku přikulhal Kuhn, doražený z Henriho útoků. Setřel si krev zpod nosu, než se celý srovnal a rázem působil, jako kdyby se mu nic nepřihodilo.

Pak mé oči blikly opět ke Gebauerovi. Jeho noha krvácela, ale to ho akorát více rozzuřovalo. Začal cenit zuby, jeho nádechy se zrychlovaly, v bělmu mu vyskakovaly rudé žilky. Kdybych nebyl dostatečně zasvěcen do situace, řekl bych, že má vzteklinu. A Henri, ten měl v hledáčku jediné. Odkopnuté tělo psa, ležící pár metrů opodál.

Při pohledu na tuto dvojku, při vzpomínce na moment, při němž paní Kopřivová rozstříkla neznámou látku, při vyvolání Gebauerových slov ještě u mě doma a Henriho vysvětlení, když jsem se ho ptal na jeho bříško...

...Chemicky ovlivňují chování zvířete... jsou také výstražné... specifické pro daná zvířata... chtějí ovlivnit chování metamorfů...

Feromony.

Švábí. Výstražné, agresivní, cokoliv. Feromony.

To je to, co rozstříkla. To je to, co zastínilo mysl oběma švábům. Co je donutilo bojovat agresivně proti každému, kdo je v jejich dosahu, kdo se zdá potenciální hrozbou.

A to je také důvod, proč působí jen na ně, a ne na mě ani na Igora.

Byla připravená. Kruci, opravdu předpokládala, že by jeden z švábů, pravděpodobněji pan Kolbe, dělal borčus v jejích plánech.

A co teď? Co kruci teď? Henri i Gebauer byli smyslu zbavení, nedokázali využívat jejich chladné logiky, na kterou apeloval jejich výcvik. Chladná logika do DAMMu, feromony do boje. Dokonalý vojáci. Bezcitní. Poslušní. Schopni vykonat každý rozkaz.

Lebensborn.

Igor ve své vlčí podobě je sice drsňák na čmuchání, skákání a kousání, ale jeho tělo je slabé. Přestože jeho agresivní útoky dokáží zaměstnat protivníka na hodně dlouho, dokonce mu přivodit ošklivé rány a dostat ho na pohotovost, ne-li do márnice; stačí, aby dostal jednu dvě pořádné rány a je vyřízený. A Henri s ním opravdu nešetřil.

Bylo jasné, že jestli chce rovnocenně bojovat, musí se obrnit, a to znamenalo, že se musí přeměnit do lidské podoby. Jeho vysoká statná postava a vlčí agrese by dokázala odolat Henriho chmatům, alespoň efektněji než pouhým podpásovým kousáním do nohy.

Já však neměl moc času starat se o dalšího naháče v partě. Byl jsem dostatečně zaměstnán Gebauerem, který mi uštědřil další ránu, tentokrát do nosu. Také si nebral rukavičky. Kruci!

Mám bojovat s jedním akčním švábem, vedle mě Henri bojuje s Igorem.

Měl jsem strach o sebe, to je jasné, ale ještě větší o Henriho. Nemohl jsem mu fandit, ale zároveň jsem mu fandil. Věděl jsem, že je plně ovládán, ale nedokázal jsem unést představu, že by měl být kvůli tomu zmlácen Igorem do bezvědomí!

„Igore!" zvolal jsem a vtrhl do jeho dráhy, abych za něj vykryl Henriho ránu, zároveň odšťouchl Igora vedle a poslal ho za svým nahým druhem. Dobře. Teď je to správné. Dva nudisté a dva milenci. A pak dva rádoby bozi, co se koukaj zpovzdálí.

„Henri!" volal jsem, ale můj hlas nebyl tak silný jako vazba sloučeniny na receptor. A k tomu mě praštil do břicha. Au.

„Henri!" volal jsem nadále, pokoušel se vyhnout jeho hmatům, občas mu vrátil jednu zpět, ale bez zatvrzení mých pěstí. Nedokázal jsem mu vrátit jeho rány plnou měrou, prostě jsem to nemohl udělat. Spoléhal jsem se pouze na svoji koňskou sílu, ne na svůj bio-boxer. Ačkoliv jsem na to hezky doplácel.

„Zatraceně! Prober se!" nadále jsem šermoval končetinami podle toho, jak s nimi házel on, ale nedokázal jsem se ani jednou dostat do výhodné pozice. Vždy měl navrch, vždy věděl, jak se z toho vykroutit. Byl vycvičený dobře, to musím uznat. A já jsem neměl odmítnout jeho souhlas s mým výcvikem. Nejenže jsem na to doplatil před Kuhnem, ale nyní před Henrim samotným.

Co se týče našeho dozoru, nevypadalo to, že by chtěl zasáhnout. Pozoroval tento experiment s nadšením, s radostí v očích, nebylo potřeba na nás sáhnout prstem. Zemřeme stejně rukou jejich švábích vojáků.

Ne. To nesmím dopustit.

Nesmím.

Ztvrdil jsem si pěst, abych mohl Henriho praštit intenzivněji, získat více času. Nešlo to však ihned, jelikož se pokaždé mým snahám šikovně vyhnul, a naopak jeho ofenziva mi snad prorvala střeva a rozmělnila žlučák na kaši.

Nesmím. Nesmím zvracet, nesmím kašlat krev, nesmím se zhroutit, nesmím nic z toho.

Musím bojovat.

A tak jsem se nevzdal. Jestli to má být moje poslední chvíle, ať dopadne jakkoliv, musím vytáhnout Henriho z té temnoty, do níž ho uvrhla ta chemická sračka.

„Henri!" praštil jsem ho kusem rohoviny, a jak trhl obličejem dozadu, okamžitě jsem mu sevřel obě ruce a spojil mu je za zády. Pevně je svíral, využíval mé koňské síly. Abych mezitím nedostal jeho kolenem do kulek, rychle jsem ho tlačil vzad, takže se mohl soustředit jen na couvání a na to, aby při něm nespadl. Nakonec tvrdě narazil do starých cihel, bouchl se do nich hlavou, poškrábal si o ně lokty. Tlačil jsem ho ke zdi, poutal mu ruce, zatímco ho mé tělo zepředu objímalo. Byla z něj cítit směs parfému, potu, a především té látky, která má mnohem větší účinek než jakýkoliv silný deodorant.

Pokoušel se vyvlíknout, nějak se zaháknout nohama o ty mé a vyvést mě z rovnováhy, ale s mým kolenem mezi těmi jeho byl naprosto spoutaný. I tak mi dal zabrat, není to špičkový agent jen tak z prdele. Dokonce jsem se obával, že se sekundy mé převahy pomalu chýlí ke konci. Ale to nesmím dopustit. Nesmím!

„Henri," šeptal jsem, již klidně, ale odpovědí mi bylo jen vzteklé vrčení a zaťaté zuby, chystající se mě rafnout do obličeje.

„Henri, prosím," trochu to cuklo s mýma rukama, jak silně tlačil proti mému sevření.

„Probuď se. Henri..."

Už mě nenapadalo nic, co bych mohl udělat. Nic, čím bych mohl přivolat Henriho, kterého znám, zpět mezi nás.

Nic.