To Henri nebude.

Určitě nebude. Poté, co jsem ztratil klíče od bytu kdesi nad slovenskými kopci, nechali jsme zkopírovat Ondrův klíč, a od toho jsem následně udělal kopii pro Henriho. Kdyby byl náhodou nucen do přeměny v švába, také by neklepal. Nedávalo smysl, aby nahý vyčkával a klepal z chodby na dveře. Ten by proklouzl pod prahem dovnitř. Takže, kdo to je?

Ondra by se mohl probudit z kómatu, ale ten u sebe také klíče má.

Lucie? Ta by nešla za mnou. Ta by raději naplánovala schůzku kdekoliv jinde, jelikož již ví, jak moc „bezpečný" můj byt je.

Vrhl jsem po Gebauerovi výstražný pohled a on hned pochopil, co se děje. Mlčky se scvrkl do velikosti několika centimetrů a vylezl zpod deky, kterou se ještě před chvíli přikrýval. Když byl zajištěný, sám jsem se připravil a mířil ke dveřím. Šváb ke mně přicupkal a bez upozornění zalezl pod lem kalhot, až na má lýtka, kde se držel za chlupy.

Mám chuť ho připlácnout svou druhou nohou a je jedno, jak moc odolný je. Tohle nepřežije!

Zhluboka jsem se nadechl, ale moc klidný nádech to nebyl, jelikož klepání se zopakovalo. No dobrá, jen mě nechtě žít. Vykoukl jsem kukátkem, avšak návštěvník se kryl. Super. Váhavě jsem otevřel dveře, druhou rukou připravený dát hák komukoliv za dveřmi.

Zatajil se mi dech.

Pan Kuhn. Thomas Kuhn.

Ihned jsem nasadil výhružný pohled. Nebezpečný. Přímo bych jím zabíjel, kdyby to bylo možné. Bohužel, nebylo. A tak se na mě ten muž jen krátce pousmál, jako na známého, kterého neviděl celá léta.

„Dobrý den, pane Šapíku," pozdravil mě. Zdá se, že si o mně leccos zjistil. Třeba mé jméno. Ale to já také.

„Dobrý den, pane Kuhne," odvětil jsem, ale žádná přívětivost se u mě najít nedala.

Sokol byl překvapený, ale ne tolik, aby to nedokázal zakrýt svojí maskou.

„Co tu chcete?" stále nás odděloval práh dveří a nehodlal jsem tuto pozici ztratit. Avšak ani on se nedral ke mně dovnitř, což mě potěšilo. Co mě naopak nepotěšilo, bylo pouzdro zbraně schované za jeho pasem.

Kruci.

Zachoval jsem svůj kamenný obličej, jak to jen šlo, ačkoliv moje duše volala o pomoc.

„Přišel jsem vás vyzvednout."

„Není třeba," nikam nehodlám jít.

„Tohle nebyla nabídka ze slušnosti."

To mi došlo!

„A kam mě chcete zavést?"

„Jedna osoba by si s vámi ráda promluvila."

„Jedna osoba? Myslíte paní Kopřivovou?"

Kuhn neodpovídal. Ale z jeho výrazu to bylo jasné. Super.

Byl jsem připraven rychle fláknout dveřmi a zavřít mu před nosem, ale pravděpodobně vycítil mé úmysly, a tak rychlým připlácnutím ruky na dveře bránil jejich zavření byť o pouhý centimetr. Má u sebe zbraň, nedovolí mi se uzavřít v bytě, asi mi nic nezbývá. Přinejhorším odklušu jak kůň. Přinejhorším... A k tomu ještě beru s sebou pana Gebauera, takže nejsem úplně sám. Snad mi tento agent pomůže v boji proti jinému agentovi a nenechá mě ve štychu.

Uvolnil jsem svoji pravačku, která doteď držela na svém povrchu krustu, a nechal, ať se rozpadne na podlahu. Teprve pak jsem s povzdychem vykročil vpřed a doufal, že si toho pozorný šváb všimne.

Budeme si muset zahrát na pohádku O perníkové chaloupce.

Seděl jsem na sedadle spolujezdce. Kuhn svědomitě ihned po nastoupení zamknul, abych nemohl na nejbližší křižovatce vyskočit ven, jako tehdy před Protektory v taxíku. Zdá se, že přeci je inteligentnější než tito rádoby lovci měničů. A já měl nehorázně štěstí. Až se mi sevřelo srdce. A to ještě více, než jak sevřené bylo doposud.

Štěstí mě neopustilo ani teď. Léto bylo v plném proudu a on jezdil černým autem. Na krátkou vzdálenost se mu úplně neoplatilo pustit klimatizaci, nebo jí není ještě vybaven, a tak jsem okamžitě stáhl okýnko alespoň do třetiny, více by to bylo nápadné. Držel jsem se za hodní rám, větřík mi ofukoval klouby na rukách. Řidič si tak nemohl všimnout, že díky němu se krásně odlupovala krustička po krustičce vznikajícího kopyta, vířila se po vozovce a zanechával za sebou drobky mého genetického materiálu. A také pachu.

Po výjezdu z Prahy již rychlost jízdy byla větší a vítr pronikající do auta přestával být snesitelný. To si uvědomil i řidič a rázně mi přikázal zavřít okno. Měl jsem dvě možnosti. Buď souhlasit a uříznout si tak navždy naději, že by mě nalezli, nebo se snažit alespoň trochu vykomunikovat výjimku pro můj druh. Když ho naštvu, už tím nic neztratím. Šel jsem tedy do druhé varianty.

„Chcete, abych se tu uvařil? Máte černé auto, za chvíli tu bude jako v sauně. Navíc jste sokol, máte sice supr zrak, ale čichem se mi vůbec nerovnáte. Takže si nedokážete představit, jak šíleně vám i mně smrdí ponožky. Musím to snášet cestou hromadné dopravy, nenuťte mě to snášet i teď."

„Zavřete to okno."

„Jak myslíte. Ale pak vysvětlujte paní Kopřivové, že jsem se nemohl pořádně nadechnout čerstvého vzduchu, a proto jsem v bezvědomí."

„Mám vás dostat do bezvědomí už teď?" vyhrožoval a já cítil, že s ním nemá smysl se dohadovat. Ale nechtěl jsem se vzdát. Prohrát.

„A jak to chcete udělat? Soustřeďte se na řízení, já to okno trochu hodím výše, ale nezavřu ho, s tím se rozlučte."

A protože by bylo divné držet z okna dva prsty ven, jako kdyby čekaly, až je někdo přiskřípne, rozhodl jsem se hrát trochu divadýlko.

Natáhl jsem se ze sedačky až k nebesům venku, naváděl obličej k té třícentimetrové škvíře a snažil se zachytit čerstvý vánek, namísto plné stromečkové vůně a pachu koženky auta.

„Přestaňte."

„Nechci umřít na rakovinu vzniklou z chemikálií použitých na vaše sedačky!"

„Přestaňte!" došla mu trpělivost a já se teda sesunul zpět. I mé prsty se již nedotýkaly rozpálené karoserie. Přesto jsem se nevzdal úplně. Uchytl jsem madlo nad oknem a pomalu ho klonil co nejblíže k oknu, abych si zajistil nějakou pravděpodobnost, že drobky budou nadále dláždit cestičku.

Kuhn už nic neříkal, ale naštvaný byl dostatečně. A jako doznění mého divadla, hraně jsem se zhluboka nadechoval, abych do sebe dostal co nejvíce čerstvého vzduchu. A škvíra v okně byla zajištěná.

Nebylo to moc daleko od Prahy. Projížděli jsme občas zástavbami, jindy pak holými loukami. Nakonec to byl opuštěný dům kdesi u mozaikové cesty, kde vozidlo zastavilo a dveře byly odemčené.

Teď si jen zajistit co nejdelší přežití, aby mě případně později někdo zachránil.

Kuhn mě pobídl dovnitř. Naštěstí jsem byl poslušný, a tak nebyl nucen vytáhnout zbraň a přiložit mi ji k oblasti beder. Přinejhorším by to schytala má střeva, co už nadělám!

Nechci tvrdit, že se jedná o bývalou továrnu, jelikož tak velká budova to zas nebyla. Možná menší podnik, rozhodně ne však obytný dům. Na to mu chyběla výzdoba, kvalitně udělaná omítka, která se již dávno proměnila v prach, a nějaké pozůstatky funkčních prostor. Třeba starý dřez nebo cokoliv. Ale tento barák, to byly jen holé cihlové zdi, uvnitř i venku, a kovová konstrukce podepírající střechu.

Ideální místo na vraždu.

Zalil mě chladný pot. Jako kdyby nestačilo, že uvnitř byl chládek dostatečný. Měl jsem pocit, že brzo umrznu.

Interiér nebyl úplně prázdný. Někdo v něm byl. Jakási dáma v pouzdrových šatech, vysedávala na rozkládací židli. V ruce kelímek s pomerančovým džusem, kostky ledu se v něm dávno rozpustily.

Byla již starší, vždyť by jí už mělo táhnout na padesát. A přestože vyrůstala v české rodině, jakmile se na mě podívala – nevím, jestli je to tím heslem „had je nadřazený všemu" nebo co, ale byla tak chladná, tak přísná, ukrývala takovou autoritu, kterou by jí i železná lady mohla závidět. A ze mě se již nadobro stala chodící zmrzlina.

„Pojďte ke mně, nebojte se," sice řekla, ale mé srdce přesto bilo jak splašené a chloupky na rukou mi chtěly vyskočit z kůže, jak moc se natahovaly pryč.

„Jaroslava Kopřivová," vstala, odložila si kelímek na bednu po její ruce a již natahovala ruku v politický stisk.

„Theodor Šapík."

„Ano, slyšela jsem o vás."

„Já o vás také," odvětil jsem, přestože mi zuby drkotaly a málem jsem celou větu zakoktal. Ovládni se, Theo! Vždyť ty jsi přece Pegas!

No jo. Ale její nevýrazný pach plaza, skrytý za výrazným parfémem Diora, opravdu naháněl hrůzu sám o sobě.

A zezadu mi hlídal únikovou cestu Kuhn s revolverem – byl jsem v prdeli.

„Pane Šapíku, tuším, že víte, co jsme zač, že?" jen jsem neurčitě přikývl, přesto tato dáma ani nečekala na moji odpověď a mluvila honosně dál, udržovala si své řečnické schopnosti na vysoké úrovni. Politička již odmala.

„Jsem si ale jistá, že nikdo vám nepředstavil naši organizaci oficiálně. A to může vést k mýlkám a nedorozumění, které vás pak uvádí do nepříjemné a život ohrožující situace. Obzvlášť madam Kolbe provedla chyby, jež jsou neodpustitelné. Dnes to tedy napravíme."

Není třeba napravovat nic! Ale jelikož tady hraju o čas, rád si vaše manipulátorský řečičky vyslechnu.

„Nazýváme se Descendants od gods. Zkráceně, DOG. Naše organizace vznikla, aby ochraňovala práva metamorfů, vrátila jim jejich zaslouženou pozici, jejich vysoké místo ve společnosti. Protože divte se nebo ne, ale našimi předky byli samotní bohové. Jen bohové měli tu schopnost změnit svoji podobu na zvířecí a zpět. Byli vyobrazování se svými zvířecími podobiznami. A vy sám jste důkazem toho, že mýty a historii není radno podceňovat."

Opět jsem si vzpomněl na moji přiblblou poznámku tehdy v autě, a jak mě Henri musel několikrát poučovat, že bohové nejsou. Že to jen my jsme byli pobožtěni. Kdyby mě nepoučil, skončil bych jako tito fanatici?

Ale je fakt. Kdo vysvětlí má křídla?

Já sám bych tomu nevěřil, kdybych je nespatřil na vlastní oči a neproletěl se na nich až k Liberci a zpět. Nebo kam jsem se to dostal.

„V průběhu naší historie jsme museli čelit mnoha překážkám. Klesající životní úrovni, jak se náš druh snažil splynout s lidem, našimi přirozenými zvířecími nepřáteli, a také nekompatibilitou partnerů, vedoucí ke ztrátě schopnosti se přeměňovat, v redukci počtu našich potomků a nakonec i k zániku mnoha vzácných druhů. A tím myslím i vás, pane Šapíku.

Madam Kolbe mě již informovala o všem, co mezi vámi proběhlo. Mrzí mě, že z vlastní iniciativy a osobní zášti se dopustila tak neomluvitelného činu, jako je váš únos a násilné odebrání buněk. Je jasné, že ve vašem případě na to měla jít úplně jiným způsobem, snažit se vám ukázat naši světlou stránku, naši snahu chránit metamorfy, a ne vás takto vystrašit a odradit od našich dobrých úmyslů."

Paní Kopřivová zněla přesvědčivě. Musela znít přesvědčivě. Jejím proslovem zde lákala dalšího voliče, lákala člověka, aby vstoupil do její politické strany, aby ji podporoval a kryl záda, aby společně dosáhli svých cílů. Její zkušenosti se nedaly zapřít. A začal jsem pochybovat, jestli naše páka na politiky, s nimiž byla v kontaktu, bude dostatečná, aby ji nezvolili. Jestli ji totiž nebudou chtít volit dobrovolně, z vlastní vůle.

A to bychom pak byli v háji.

Mluvila dál a dál, jako typický člověk v debatách. Nedala ani prostor na přerušení. A její slova byla přímo magická. Mazala mi med kolem huby a já pociťoval, že mi ten med začíná chutnat. A to bylo špatně.

Soustředil jsem se na všechny odporné věci, co DOG provedl. Co provedl Sophii, co provedl naší vládě. Co provedl mně, aby ode mě získal spermie. Unesli mě, podstrčili do mé blízkosti špeha, nechali ho přetvářet se dlouhé roky. Jenže bez Ondry bych se nestal osobou, jakou jsem teď. Ať už byl celou dobu falešný nebo ne. A bez DOGu by nebyl ani Henri. A nebyl by po mém boku.

Přesto! Chtějí zničit čumso. A náš stát s její hlavou ve vládě nebude již naším státem, jak ho známe.

I tak jsem soustředěně přikyvoval, snažil se dokázat, že jsem opravdu inteligencí na úrovni idiota, jak mě musel popsat Ondra, ale i Henri po svých prvních návštěvách zde.

Bylo to těžké drtit zuby vztekem a bojem, když jsem musel mít obličej povolený a případně se zatvářit velice soucitně.

„Začali jsme velice špatně. Ale to pouze proto, abychom vás nevyděsili. Obzvlášť, když jste pravděpodobně sám nevěděl, co jste zač, a my si také nebyli jisti. Proto jsme postupovali opatrně, a nakonec naše opatrnost byla k větší škodě než k užitku. Přesto bych chtěla začít znovu. Nabídnout vám členství v DOGu, chránit vás a další metamorfy před hrozbou Protektorů z východu, s nimiž jste se také setkal, a to bohužel ne jednou. Čím více metamorfů bude spolupracovat, tím silnější budeme. A vás si nemůžeme dovolit ztratit."

Najednou. Najednou si mě nemohou dovolit ztratit. Ale je fakt, že podstrčení Ondry mělo svým způsobem i ochranitelský účel. A i přestože nezvítězil nad mojí tvrdohlavostí, vždy se mě pokoušel zanechat v bezpečném koutku, kde jsem si měl hrát.

Prostě, kdybych nebyl zapleten do čumsa, pravděpodobnost, že mě Protektoři najdou, by byla mnohem menší.

„Víme o tom, že se pokoušíte rozvrátit naše snahy získat zpět moc, která nám patří," začala, když viděla, že jsem váhal a nebyl schopen odpovědi. „Zapomeneme na všechny vaše pokusy, i na vaše spolupracovníky, kteří vám pomáhají. Jde nám opravdu jen o to, abychom jako metamorfové mohli bezpečně ve společnosti žít."

Měl jsem co dělat, abych po těchto slovech zachoval chladnou hlavu. Zaprvé – to oni vyhrožují Lucii. Zadruhé – metamorfové žijí v klidu. Činy Protektorů jsou nezávislé na DOGu nebo DAMMu nebo kohokoliv. Naopak, tím, že do nás vrtají, rozvířili vody, a proto nás napadají více než obvykle... Ačkoliv je pravda, na východním Slovensku metamorfové nedělali nic a dopadli takto. Ale! Výsledek války s těmito lidmi není závislý na tom, jak u nás dopadnou volby. Takže jediné, co paní Kopřivová dělá, je neustálé překrucování fakt a snažení se dostat mě na svoji stranu. A já musím neustále myslet na to, že se jí to nesmí podařit.

„A co přesně je vaším cílem? Odhalit naši identitu? Nebo jen brát peníze pod naším jménem, a my to máme dovolit?"

„Díky nám a spojení ČUMSUO s DAMMem budou důkladněji evidováni metamorfové v České republice. Zároveň budeme mít více financí na podporu projektů, na zajištění zázemí metamorfů v nouzi, páry snažící se o dítě si nebudou muset platit klinické studie, zajistíme zdarma jejich terapie a umělé oplodnění. Necháme založit speciální školy pro metamorfy, kde budou moci vyrůstat bez omezení svých schopností – naopak dojde k rozvoji jejich potenciálu, jak ve zvířecí podobě, tak lidské. Nenecháme jejich nadějnou budoucnost vyhasnout kvůli snaze zapadnout mezi lidi."

Její sebejistý projev, gestikulace, artikulace, všechno bylo přesně mířené, podporovalo její slova, obsah jejích slov, její přesvědčivost by donutila i hluchého jednat v její prospěch. Jenže já věděl, co zamýšlí, co se skrývá za tímto krásným snem.

Dělal jsem raději nadále idiota.

„A nestačí, když si vyběhnou do lesů?"

„A vám stačilo vyběhnout do lesů?" obratem vygenerovala otázkou, kterou se trefila přímo do černého.

„Jo, stačilo," zalhal jsem. Paní Kopřivová se jen formálně usmála.

„Pane Šapíku. Jen lžete sám sobě. Neochuďte o svobodu děti, mládež, každý si ji zaslouží. Nebuďte sobec."

CO? Cože? Sobec? Já? Ochudit děti? To na mě chce svalit důvod, proč jsme všichni v utajení? Proč nemůžeme prozradit, kým jsme? Co to sakra mele? Snaží se na mě vyvinout tlak?

To už jsem musel zakroutit hlavou. A ona na to zareagovala rychleji, než jsem ji ovládl a zastavil ji.

„Nesouhlasíte se mnou?"

„Já... Naše utajení je prostě dáno společností, ve které žijeme. Ne mnou ani vámi."

„Já chci tuto společnost změnit."

„Ale ta nás i tak nikdy nepřijme," oponoval jsem, přestože mi to nenahrávalo do mé původní strategie přihlouple pokyvovat hlavou.

„Nebude to ze dne na den, ale přijde čas, kdy se nebudeme muset skrývat. Obávat se z lidí, kteří by nás chtěli využít. Zneužít. Kdy metamorfové získají respekt, který si zaslouží," nadále propagovala svoji ideu.

„Respekt se ale získává jinými způsoby..." nadále jsem odporoval, přestože to byl předem prohraný boj. Tedy, marný. Já si budu stát za svým, ona zas za tím svým. A jelikož má po ruce ozbrojeného týpka, nakonec budu muset říct „ano" a ztratit svoji svobodnou vůli.

„Pane Šapíku. Početné rody metamorfů trpělo, kvůli válkám, kvůli jejich schopnostem. Naši druzi poumírali v gulazích, když se předřeli díky své užitečné podobě. Zkroceni jak cirkusová zvířata. Opravdu chcete pro nás takovou budoucnost?"

Mlčel jsem. Nejinteligentnější druh odpovědi.

„Ještě i teď, v dnešní době, tam někteří přetrvávají. Poslední přeživší. A my je chceme dostat ze spárů komunistů. Ještě nedávno byli zajatí metamorfové posíláni jako sebevražední vojáci do obydlených oblastí během čečenské války. Jako zvířata se nenápadně dostanou, kam běžný voják ne. Metamorfové byli svázáni, nemohli se přeměnit v lidi. Pokud by udělali jeden větší pohyb, nebo zvětšili svoji velikost, ihned by to spustilo bomby umístěné na jejich těle. Zároveň, pokud by se nedostali na místo určení, podle GPS by bomby spustili na dálku jejich nadřízení. Počet ztracených životů, drahocenných životů metamorfů, si nedokážete představit, pane Šapíku. A to bylo jen pár let zpátky.

Stejně tak občanská válka v Jugoslávii. Také zde byli metamorfové odchytáváni, právě na základě podobných materiálů, podobných evidencí, jako zde provádí ČUMSUO. Jelikož nebylo dobře ukryto, dostalo se do nesprávných rukou a sprostě využito. A musím prozradit, že i o vašem rodě jsme si dlouho mysleli, že je navždy ztracený, že zanikl, a to právě kvůli občanské válce v Řecku, odkud pocházely poslední záznamy o vašich příbuzných. Naštěstí, o pár let později, mí předci našli přeživšího, pana Panagose, který zrovna přišel o svoji ženu. Ale jelikož se aktivita DOGu upírala jiným směrem a politická situace byla celkem složitá, nebyli setrvační v přemlouvání vašeho dědy a opět jste byli ztraceni."

„A pak vám dala echo jedna včela," utrousil jsem sarkasticky. Paní Kopřivová kývla hlavou.

„Kdyby váš děda dovolil nám zasáhnout, nebylo by mrtvé ani jedno z jeho dětí. Takže nám opravdu věřte. My se nesnažíme metamorfům ublížit."

Ublížení neznamená jen říznout někoho nožíkem. Některé jizvy zůstanou navždy. A až po letech na ně usedne prach, že se zdají téměř neviditelné. Ale to nemění nic na tom, že stále přetrvávají. Henri má co říkat.

„Co přesně po mně chcete?"

„Chceme pouze vaši důvěru. Spolupráci. Nic více," paní Kopřivová přikročila blíže ke mně, nyní vzdálená jen na dva kroky.

„A co za to?"

„Necháte nás dokonat, co máme v úmyslu. Bude to jen pro dobro nás všech."

Musel jsem se několikrát nadechnout. Zdá se, že nastává okamžik pravdy. A že již nemohu déle natahovat tuto chvíli.

„Musím si to rozmyslet," věděl jsem, že tato odpověď je výmluvná a průhledná jak plát ledu, ale souhlasit prostě nemohu. Ať říkala cokoliv, vím, že za tím vším se skrývá druhá stránka, temná, stejně jako odvrácená strana měsíce. Jak bych mohl žít, kdybych dopustil něco strašného? Kdyby kvůli mému ano tisíce a tisíce lidí doplatily svým životem? Jak bych se pak mohl dívat Lucii do očí? Igorovi? Martinovi? Mému dědovi? A Henrimu?

Jenže v tomto okamžiku nemohu ani přímo odmítnout. Tím bych odjistil pojistku a podlaha by se stala mojí smrtelnou postelí.

„Pane Šapíku. Obávám se, že tolik času nemáme. Ale spoluprací s námi nemáte co ztratit, pouze získáte. Budete chráněn, zajištěn, nebudete muset živořit a tvrdě pracovat. Nesplní se váš sen?"

Je vidět, že Ondra podával celkem podrobné výpovědi. Takže teď ví celý DOG o tom, že jsem líné prase?

No, možná jsem. A co. Ale proč bych já měl mít to privilegium a dostávat peníze za nic, když tady je spousta obyčejných lidí, kteří jsou na tom stejně špatně a najednou na tom mají být ještě hůř?

Snažil jsem se přemýšlet osvíceně. Přemýšlet jak Buddha. Jako Bůh, na kterého si tady ti zmetci hrají. Jen díky tomuto jsem viděl bez problému, jak pošetilý jejich plán je.

Zdá se, že teď už mi opravdu vypršel čas. Konečně také dozníval ten divný pocit na noze, který se mě držel ještě dlouhé minuty i poté, co šváb vystoupil ze svého vozidla – tedy mě.

Kousl jsem se do rtu a zhluboka si povzdychl.

„Paní Kopřivová, tohle po mně nemůžete chtít."

Netušil jsem, co očekávat, jaké reakce se stanu svědkem. Ale překvapivě, vysoká politička se jen nadále usmívala, jak to dělají na všech bannerech se slogany.

„Jste si jistý?"

„Ano."

„Je tohle vaše definitivní odpověď?"

Opět jsem se zhluboka nadechl. Cítil jsem, že za mnou dochází k pohybu a Kuhn se natahuje pro zbraň. Suše jsem polkl. Jestli jsem Buddha, neměl bych být nedotčen světskými předměty? Neměla by zbraň, k tomu střelná, být pro mě jako vánek větru?

Bylo by marné se o něco pokoušet. Než bych se otočil, akorát by ho to vyburcovalo ke střelbě. Paní Kopřivová by mě možná ještě zachytila a znehybnila. Jsem v čudu, ať na to koukám jakkoliv.

Ale lhát nebudu. Už jsem se rozhodl. Mohu se jen spolehnout na divokou kartu jménem Gebauer.

„Ano."