„Gebauer?"

Naháč jen slabě zakašlal a odplivl krev. Trochu jsem to přehnal, zdá se. Natáhl jsem k němu ruku a ignoroval, že při mé návštěvě úplně nedodržel kodex oblékání. Nejprve se zvedl do sedu, než ruku přijmul a vyšvihl se na nohy.

„Omlouvám se, já myslel..."

„To je v pořádku," setřel si krev z úst. Bylo to zvláštní. Minule, co jsem ho viděl poprvé a naposledy, se zdál jako strašidelný stín v temnotě. Jako předzvěst smrti, stačila kápě a kosa a podělal bych se na místě. Nyní ho však vidím za plného denního světla. Z pouhých nejasných rysů se stal kompletní obličej s fungující mimikou, s očima, které se zdály stejně vyplašené jako ty moje, a veškerý strach mě opustil. Dokonce ho považuji za známého, za rodinu. Možná je to dáno společným nepřítelem a rodinnou vazbou s Henrim.

„Posaďte se," pokynul jsem mu na gauč a už načerpával vodu do kohoutku a postavil to před něj. Pak jsem na něj hodil deku, čímž mu dostatečně naznačil, že takhle to jako nepůjde, a nakonec se s odstupem usadil.

„Co tu děláte?"

Marcus Gebauer se nejprve napil a využil toho, že si zamokřil rty, aby si tou vodou, co mu ulpěla na rtech, mohl setřít krev z brady.

„Říkal jste si o to. Kdybyste normálně zaklepal –"

„To nejde," přerušil mě a položil skleničku na stůl.

„Povídejte."

Pan Gebauer se ale stále nepřítomně rozhlížel. Zdál se mi ještě nervóznější než minule.

„Jsme tu sami," ujistil jsem ho, jelikož jsem tušil, co bylo trnem v jeho oku. Nedůvěřivě na mě koukl.

„Jestli vám dělá starosti pan Kolbe, tak mi věřte, že je na naší straně. Předpokládám, že jste tu nějakou dobu čmuchal, že? Kdyby s námi nespolupracoval, tak proč takto riskujete a ukazujete se zrovna mně?"

„Abych vás varoval."

Trochu mi bylo do smíchu. Po tom všem varovat? To nemá zapotřebí. Nebezpečí na mě číhá na každém kroku, toho jsem si vědom i bez jeho varování.

„Před čím? Před ním?"

Nepatrně přikývl. Teď jsem se opravdu neudržel.

„Pane Gebauere. Jestli se mám něčeho bát, tak jen takových stalkerů jako jste vy, co bez oznámení vtrhnou do cizích bytů."

„Musím být opatrný. Čekal jsem, až přijdete do bytu sám. Nečekal jsem uvnitř, toho si buďte vědom," no tomu úplně nevěřím, ale asi bych měl. Kdyby čekal tady, tak by si určitě všiml důvěrného vztahu mezi mnou a Henrim a žádné obavy by neměl.

„Pan Kolbe je nebezpečný. On a jeho matka jsou napojeni na DOG," tentokrát jsem to přeložil správně, žádný pes!

„To ano. To vím. Stal se jeho součástí, aby ho mohl zevnitř zničit. To se nám však moc nedaří, protože důvěra DOGu v něj je nulová a nedivil bych se, kdyby ho už dávno vyhodili."

Gebauerovi málem vylítly oči z důlků. Zdálo se, že mi nerozuměl. Nebo pochyboval o mých slovech a přemýšlel, jestli slyšel správně nebo ne. Obzvlášť s jeho úrovní angličtiny byl o to ve větším dilema.

„Nevím, kde jste se to schovával, ale my také konali. A věřte, že Henri nenávidí DOG stejně, jako my ostatní. To díky němu máme plán, jak zabránit jejich hře. Byl to on, kdo mě zachránil nespočetněkrát před hrozícím nebezpečím, jak z řad Protektorů, tak i DOGu. Ručím za něj. Takže se ho nebojte. Bude dokonce lepší, když počkáte a probereme vše společně," založil jsem si ruce a přesvědčivě se usmál. Gebauer však stále vypadal, jako kdyby viděl ducha.

„Mimochodem, minule jste mě varoval, protože jste to také věděl?" z ničeho nic jsem tiše promluvil a vyrušil ho z jeho snah uspořádat si a přeřadit všechny informace na základě nově získané zásadní skutečnosti.

Gebauer neměl tak tvrdý obličej jak Henri. I jeho postava nebyla tak robustní, ale spíše atletická. Mnohem snáz se v něm četlo, přestože i on byl vycvičený a prošel tou jejich super elitní školou v Elsoffu. Vzhlédl, aby se setkal s mýma zvídavýma očima, než krátce pokývl.

„Nevěděl jsem to. Jen tušil. Byla to shoda náhod. I to, jak jsem přišel na existenci DOGu. Ještě na základně v Berlíně jsem se jednoho dne zdržel déle, a když jsem procházel kolem zasedací místnosti, slyšel jsem výkonnou ředitelku, viceprezidenta a další, jak se baví o nějakém plánu. Nedalo mi to, podle směru, kterým se jejich konverzace ubírala, a jako šváb jsem se dostal dovnitř. Pochytil jsem akorát ty nejzákladnější informace, které mě zavedly za Friedrichem. A to už bylo pozdě. Také krátce zmínili, že jejich člen úspěšně pokračuje v úkolu, že navázal velmi blízký kontakt s potenciálním Pegasem."

„To jste mi nemohl říct, že jsem celou dobu žil se špehem?" vylítl mi hlas nad průměrnou úroveň hlasitosti. Šváb vrtěl hlavou.

„Spojil jsem si to až dlouho po vaší návštěvě. Jen jsem cítil, že jste kůň, ale nenapadlo by mě, že váš spolubydlící by mohl být agent DOGu. Nebyl ani čas něco dělat. Musel jsem utéct, musel jsem získat více informací o činnosti DOGu. Varovat vás jako spolupracovníka pana Kolbeho bylo jediné, co bylo v mé kompetenci."

„Varoval jste mě zbytečně. Nebezpečí hrozilo z jiné strany," utrousil jsem sarkasticky. Avšak s tím, co se stalo, již nic nenadělám. Nenadělám nic ani s další skutečností, ale když jsem měl konečně příležitost, a obecně – po měsících pátrání, zasloužil jsem si pravdu. „Prosím, řekněte mi, jak jste zabil pana Donnerstaga."

Pan Gebauer byl mírně překvapený, že se ptám zrovna na tohle, ale nezdál se, že by mi měl něco tajit. Možná byl rád, že se může vyzpovídat, nebo to bral jako znak důvěry. Upravil svoji polohu na sedačce a vytáhl si deku výš, až k pupku.

„Friedrich a já jsme se znali. Studovali jsme ve stejné škole, chvíli jsme pracovali na stejném oddělení, než byl přeřazen na venkov. Když jsem slyšel, v čem je to zapleten, ihned jsem se za ním vydal sem do Prahy. Jelikož byl neustále ve své podobě kočky, bylo obtížné ho najít. Přes dva týdny jsem obcházel všechny hotely a ubytovny. Bylo mi jasné, že zde bude pod falešným jménem. Nakonec jsem ho našel. Cítil jsem jeho pach, když jsem procházel jednotlivé pokoje ubytovny. Rozhodl jsem se tam zdržet a pozorovat jeho chování. Avšak na ubytovně pouze spal, téměř tam nezůstával. A tak jsem se jednoho dne rozhodl ho navštívit. Byl překvapený, ale souhlasil s tím, že se projdeme... Vyptával jsem se ho na jeho úkol. Samozřejmě mi nic nechtěl prozradit. Až ke konci odkrýval malé části, ne konkrétní, pouze náznak dopadu na tuto zemi, na celý DAMM, na tajný DOG. A já začínal tušit, že tohle je větší, než jsem si představoval. A že to nedopadne dobře, pokud Friedrich bude nadále plnit jejich příkazy.

Sešli jsme z cesty, abychom měli větší soukromí a nikdo nás nerušil. Snažil se mě přemluvit, ale já se nedal. Zprvu. Friedrich byl tak ponořený do smyslu jeho úkolu, že nebylo možné mu nějak otevřít oči. Nakonec jsem tedy souhlasil. Že mu pomůžu. Že udělám, co bude v mých silách, pro DAMM, pro DOG, pro všechny metamorfy. Stále mi neprozradil, o co přesně jde, ale domyslel jsem si, jaký by asi byl obsah mé práce. Podali jsme si ruce, otočili se zpět k cestičce. A já ho bodl do zad. Jako agent jsem vždy vybaven nějakým nožíkem. A vím, kam přesně s ránou zamířit, aby byl výsledek co nejúčinnější. I Friedrich to věděl. Věděl, že nepřežije. Utekl jsem dříve, než by to přivolalo pozornost."

„A on se mezitím pokoušel přeměnit v kočku, aby za sebou zametl stopy a nikdo nenašel jeho tělo," dodal jsem, zatímco jsem přežvykoval v duchu jeho pravdivá slova a mazal veškeré své násilné představy o vraždě pana Donnerstaga. Nechci tvrdit, že to bylo to správné, co udělat. Ale jestli mám být upřímný, kdybych se ocitl na stejném místě, udělal bych to samé. Bez zaváhání. A toto soucítění a pochopení vraha, který seděl hned vedle mě, mi až trhalo srdce z těla.

„Nějakou dobu jsem se snažil trasovat jeho činy. Narazil jsem na vás, na vaši organizaci, i na spolupráci s panem Kolbem. Jelikož se nezdržoval dlouho, nevěnoval jsem mu pozornost. Ale poté přijel podruhé. Jestli mělo oficiální vyšetřování zůstat nedotčeno vlivem DAMMu, bylo nutné vás upozornit."

„Tehdy tady v bytě," vzpomněl jsem si na strašidelný okamžik, z nějž mě zachránil Ondrův příchod.

„Bylo to mé poslední varování. Jelikož jsem zde nijak nepokročil, rozhodl jsem se vrátit do Berlína."

Poslední varování, jakožto poslední jeho slova v případě, že by při tomto riskantním kroku umřel. Já měl nést jeho odkaz. Já, občas totální idiot, líný jak Honza z pohádek, legendární flákač. Mně svěřil informaci o nebezpečí, které nese DOG, i důležitost odhalit plán Donnerstaga. Mně. Vybral si špatného člověka. Ale raději jsem mu to neříkal.

„A na co jste tam přišel?"

„Pokoušel jsem se proniknout do všech projektů, v nichž by měl DOG případné prsty. Odhalil jsem člověka, který stojí v čele DOGu."

„Nechte mě si tipnout. Maximilian Godegür?"

Pan Gebauer, který nebyl obeznámen s mírou našich znalostí z této oblasti, byl až neuvěřitelně překvapen, že jsem se trefil. No, znám šikovného švábíka, lepšího než je on.

Pán nakonec přikývl a donutil se zavřít ústa.

„Rodina Godegürů řídila tuto organizaci už od jejího vzniku. Její úzký okruh zahrnuje rod Kolbe, Kuhn, Schraml i Donnerstag. Jeho otec je také členem organizace, a o to více se na mě zaměřili ve snaze mě zabít."

„Protože je to Freyina kočka?" vzpomněl jsem si na Henriho vyprávění a mé vtípky. Gebauer to viděl ale poněkud jinak.

„Spíše ztělesnění bohyně Bastet. Egyptská posvátná kočka."

Ups. Netušil jsem, že náš kočičák je považován za tak velké zvíře!

„Kuhn, narazili jsme tady na jednoho asi Kuhna. Motá se kolem paní Kopřivové. To je ten had."

„Pravděpodobně se jedná o Thomase Kuhna. Je to utajený syn Klause Kuhna. Tuším, že zmínili jednou jeho návštěvu, když jsem je odposlouchával. Má za úkol hlídat a chránit paní Kopřivovou před nebezpečím."

„Její bodyguard?"

„Něco na ten způsob."

Aha. Tak teď máme o jeden osvětlený bod navíc. Neustálá ochrana znamenala žít mezi lidmi. Mezi českými lidmi. Pravděpodobně od pádu Berlínské zdi nebo od sametové revoluce u nás, někdy v tomto období. Zapadl mezi lidmi, pod falešným jménem, naučil se česky, neustále hlídal paní Kopřivovou, aby se nejoslavovanějšímu potomkovi bohů něco nestalo. To by byl pak průser!

„No, a co dál?"

„Jelikož s tak rozsáhlou sítí, kterou DOG vrhl na vaši zemi a protkal jí politickou situaci, sám o sobě nic neudělám, pokoušel jsem se jít jiným směrem a proniknout do jejich projektů," v této chvíli si povzdychl. Jeho oči byly plně zaměřené na skelničku vody před ním.

„Je známo, že DAMM podporuje a financuje četné vědecké projekty různých výzkumných skupin. Není to nijak štítěno, jelikož tyto projekty jsou nezbytné pro funkci organizace i pro poznání našeho původu a odhalení problémů při našem rozmnožování."

„Ano, to mi Henri říkal. Cosi s DNA, jaké jsou alely, jaké spínače, killing faktor a tak," dělal jsem rázem chytrého a byl na sebe pyšný, že jsem si spoustu věcí dokázal zapamatovat. Ale za jakých podmínek? Že jsem sám využil těchto vědomostí a obvinil rodiče z toho, že mi celý život lhali? Že jsem nevzešel z lůna Jany Šapíkové, ale Markéty Panagosové?

Nic z toho jsem samozřejmě neříkal nahlas. Všechno rychle potlačil a jen si užíval pocitu toho vytření zraku špičkovému agentovi. Když zpozoroval, že na něj vítězně hledím, protože se zdá, že nepřináší mnoho novinek, jen si vyčistil hrdlo a skromně promluvil.

„Musíte mě omluvit. Nečekal jsem, že pan Kolbe bude takto sdílný, a především vám pomáhat i přes jeho rozkazy. Neměli jsme sice moc příležitostí se setkat, pravděpodobně mě ani nezná, ale jeho matka je ředitelkou DAMMu a i pan Kolbe je velice úspěšný agent, konající pouze z nařízení vedení. Měl jsem možnost se účastnit mnoho diskuzí mezi kolegy, kteří probírali jeho výkon a styl práce, a... jednoduše jsem nečekal, že by..."

„V pořádku," mávl jsem rukou, když jsem viděl, že není schopný se pořádně vyjádřit. Navíc, my na tom byli úplně stejně, když k nám poprvé zavítal. Zanechat užitečné, vyhodit z okna neužitečné – a to i mě. Je až k neuvěření, jak se změnil, jak jsme se změnili my oba. Řekl bych, když se tak zpětně zamyslím, že jsem ho donutil brát ohled na ostatní. Přímo si to vydupal. Jen tímto způsobem jsme spolu začali nějak fungovat, a jemu došlo, že takhle je to lepší. A co víc, že nejsem zas tak neužitečný, jak se na první pohled zdálo. Haha.

Musel se probudit z té noční můry, při níž mu zemřela jeho milá. A začít žít.

„Když jste tedy nakousl tyto pojmy, tak navážu na ně. Výzkumné skupiny se zaměřují na objevení a syntézu blokátoru killing faktoru, který by zajistil přežití potomka, a dokonce jeho plný rozvoj. Bylo by sice závislé na braní těchto léků, ale rapidně by klesl počet potratů a zaniklých rodů. Zároveň se však blíží k vytvoření preparátu na blokaci transkripčního faktoru, což by zároveň blokovalo přeměnu. Obávám se, že tím chtějí v budoucnu zajistit své bezpečí, zbavit se nechtěných osob. Zabránit jim v útěku z vězení. Je to v druhé fázi testování, vývoj jde mnohem rychleji. Je to hlavně z důvodu, že tento preparát by byl podávaný dospělému. V tom prvním případě by to nejprve muselo jít přes matku, asi intravenózně, a po porodu změnit formu."

„Zajímavé," jen tak jsem řekl, abych vyjádřil nějakou reakci na toto mně nic neříkající téma, a čekal na další špeky.

„Dalším z výzkumů, avšak již mnohem skrytějším, který mi dalo práci dohledat, je testování chemických látek na metamorfní jedince. Tedy, výzkum založený na zkoumání a syntéze látek charakteru feromonů," jakmile řekl feromon, já si ihned vybavil Henriho bříško a měl co dělat, abych se na místě uklidnil. „Netuším, co je přesně jejich cílem, jak moc chtějí ovlivnit chování metamorfů nebo čeho přesně těmito feromony chtějí dosáhnout. Jasné však je, že je to pod záštitou DOGu. Více jsem však nevyhledával."

Takže, chtějí syntetizovat dobroty podobné Henriho výpotku, nebo jak to říci. Možná ví, jak moc lákán jsem jeho tělem, takže se tímto způsobem snaží zkonstruovat past na Pegase? Už zase mi bylo do smíchu.

„Toto odvětví se vás týká poněkud více. Je to in vitro fertilizace. Tedy, umělé oplodnění. DOG ukládá pohlavní buňky metamorfních linií, aby následně mohla oplodnit kompatibilní gamety opačného pohlaví a implantovat embryo do dělohy náhradní matky. Vyhnout se tedy problémům s killing faktorem spojením s vhodným dárcem. Zdá se to jako vyřešení problémů všech snažících se nekompatibilních párů, avšak pravdou je, že to také slouží k uskladnění buněk a nekontrolovatelnému množení jedinců daného druhu.

Proč to říkám? Pane Šapíku, vaše vzorky jsou určitě také v jejich rukách. Ani se nenadějete, a v Německu vznikne nespočet vašich dětí, Pegasů, kteří nebudou mít ani tušení, že jejich genetický otcem jste vy. A že o tom ani nevíte."

Rázem ve mně hrklo. Má pravdu. Roky za mě posílal Ondra zmražené spermie do jejich laboratoře, aby je mohli použít... Aby mohli zachovat můj rod bez mého svolení.

Zprvu mi to bylo jedno, ať dělaj jak uznaj za vhodné, ale nyní už tak lhostejný k této skutečnosti nejsem. Opravdu nedopadne dobře, pokud se jim plán zadaří. Pokud vzniknou nějací potomci, sice Pegasové, ale bez špetky pouta ke svému původu. Budou vytvořené, uměle, budou vyrůstat pod DAMMem, rekrutováni do jejich řad. Ježiš, moje děti! Vždyť mám dvacet čtyři let, nemohu být otcem! A kolika prcků? Mít zodpovědnost za celou armádu Pegasů? A co by se stalo, kdyby ztratili kontrolu, odhalili by...

Tak to nesmí dopadnout. Nesmí, nesmí, prostě nesmí.

Můj zhrožený výraz mluvil za vše. Gebauer byl mrtvolně tichý. Úplně tušil, co se mi to honí hlavou. Ale nakonec pokračoval. A to jen z toho důvodu, aby přihodil polínko do ohně.

„Už jste někdy slyšel o projektu Lebensborn?"

A můj výraz nabyl o další stupeň vyděšení. Noční můra byla slabým odvarem toho, co jsem zažíval v tomto momentu. Veškeré chlupy mi vyskákaly až do nebes. Prosím, nepokračuj. Neříkej už nic!

„DOG se snažil o plození ušlechtilých metamorfů již za druhé světové války. Najít kompatibilní lidi, s nimiž by metamorfové mohli zplodit potomky. Tato snaha neskončila spolu s válkou, ale pokračovala do dnešní doby. Vybraní metamorfové nemohou mít nekompatibilního partnera. Musí zachovat rod, ať se děje, co se děje. Vzniklé děti pak jsou posílány do speciálních škol, kde jsou vycvičeny k soubojům, k následování metamorfů a DAMMu. S jejich narozením je předurčeno, kde budou pracovat celý svůj život. Jednou z takových škol je Elsoff. Odtud pocházím já i Friedrich. A určitě i pan Kolbe. Jsme vytrénovaní k tomu, abychom používali chladnou logiku, ovládali bojová umění, abychom naplno využili potenciál naší zvířecí půlky. Našim účelem je býti vojáky DOGu. DOGu v přestrojení za DAMM. A takto dopadnou i ty uměle vytvořené děti. Budou vychovány za tvrdého režimu, protože budou pouhými figurkami hlavních rodin."

Svíral jsem pěsti tak pevně, až jsem dostával křeče. Navalovalo se mi. A to hodně. A nemohl jsem dělat nic. Ani se nepohnul.

Je jedno, jak moc budeme bojovat za naši malou zemi. Podaří-li se nám odvrhnout to nejbližší nebezpečí, budiž. Ale to nemění nic na tom, že ze západu se k nám mohou dostat další a další agenti, a co hůře, s mým genetickým materiálem. Budou moci lítat vysoko v oblacích, za den přeletět půlku Evropy. A nadělám s tím něco? Nic. Protože dávno budu hnít hluboko v zemi.

„Jste v pořádku?" Gebauer si povšiml mého stavu, mé bledé tváře jak čerstvě natřená stěna sádrou. Nejsem v pořádku, jasně že nejsem!

Potřeboval jsem to rozdýchat. A to jsem měl být ještě v pohodě, pravý poškozený je Henri a tento šváb! Oba si prošli školou, oba vznikli ne z lásky, ale z důvodu, že jejich otec/matka nenesli killing faktor. Bylo mi jich líto.

Rázem někdo zaklepal na dveře.

To Henri nebude.