„Musím si promluvit s matkou."

To byla první věta u snídaně. Fakt krásné probuzení.

Odložil jsem párek na stranu talíře, stále ještě s napíchnutou vidličkou, a podepřel si bradu.

„Nechci tě od toho odmlouvat, ale... má to smysl?"

„Nevím. Ale musím to udělat."

„Dobrá," opět jsem uchytil vidličku a prdl tu variantu masokostní moučky pro lidi do kečupu, než si z něj odkousl.

„Máme seznam téměř všech potenciálních ministrů na základě jejich metamorfního charakteru. Zároveň máme i nějaký druh páky, kterou jsme společně s paní Horní nasbírali. Matka to může tušit, ale určitě neví, že jsme tak daleko. A také, že v tom paní Horní jede s námi."

Pravda. Za celé týdny, už od dostání toho úkolu, jehož nesplnění může stát její rodinu život, koná Lucka vše téměř poctivě, alespoň z její stránky. To, že některé pozměněné dokumenty pak prošli ještě jednou, námi provedenou úpravou, nebo nedošlo vůbec k jejich doručení, to je jiná. A na to paní Kolbe ani nikdo z jejího okruhu přímo nemůže přijít. Maximálně jen největší had, paní Kopřivová, ale pochybuji, že má přístup ke všemu zmíněnému.

Zároveň nám ale přináší postřehy a ve spolupráci s Henrim došli k vytvoření plného seznamu, a dokonce přinesení pár zajímavostí navíc. Takže zatímco oni si dláždili cestičku k vytvoření metamorfní vlády, my za nimi ty kostky uvolňovali a dlaždice rozbíjeli.

Já s Igorem jsme naší práce zanechali, abychom nevyvolávali další podezření. Obzvlášť paní Kolbe po nás pokaždé podezřele pokukovala, až jsem cítil kulku v čele, původem z jejího směru.

Naše pauza však úplně nevadila. Zdržoval jsem se v kanceláři a pomáhal Martinovi se snímky z kamer, jako za starých časů. To vedlo k vybrání dalšího okruhu osob, které bylo nutné prověřit.

Jestli si ti Němčouři myslí, že čumso bez velitele nebude ničím, zdaleka se mýlí. Není nás moc, nemáme za sebou tvrdý výcvik, výchovu v elitní škole a kdo ví co ještě. Ale přesto jsme silní. Tak silní, až mi to dávalo jakýsi pocit neporazitelnosti.

Jsem přece Pegas, kurva. Na mě nikdo nemá!

„No, aspoň se jí můžeš zeptat, kdy na mě vyšle nějaký tým vědců nebo tak. Protože -" zadrhl jsem se, jelikož jsem málem vyzradil její výhružku mě zničit, pokud nesundám ruce z jejího chlapečka. Omyl, bábi. Já je nesundám. On taky ne. Naopak, budeme jimi na sebe šahat a strkat je všude možně, jak se nám to zlíbí.

„Protože?" Henri ihned postřehl můj zkrat.

„S naším stylem posledních pár kol ode mě žádné vzorky nemá jak získat," zazubil jsem se, čímž jsem Henriho rozesmál až k podlaze. A že jsem se ztrapnil, to mi bylo jedno, alespoň jsem se vyhnul nebezpečnému tématu.

„Ne. Musím si s ní promluvit a dát jí poslední šanci vycouvat z toho jejich plánu. Ačkoliv máš pravdu. Nebude cítit nátlak z naší strany, nepovažuje nás již za nebezpečí. Vše jde podle jejích představ a ty jsi pro ni jen bezvýznamný člověk."

„Díky," utrousil jsem sarkasticky.

„Theo. Je to zároveň i možnost ji přesvědčit o našem vztahu."

Jo. To možná je. Ale spíše to vidím, že jí akorát připomeneš, kam slítá tvůj holub do hnízda, a opět začne vzteky konat. Ale ty jsi ten chytřejší z nás. Nechám to na tobě.

A tak jsem se k tomu již nevyjadřoval, jelikož jsme museli jet do práce.

Cestou však Henriho mobil začal divoce vyzvánět.

„Kdo to je?" ani nevzhlédl od volantu. Jo, najednou zodpovědný řidič. Vyhrábl jsem mu mobil z kapsy kalhot, neodpustil si nějaké nezbedné pohyby navíc, na což mě jen unaveně napomenul, a koukl na displej.

„Andreas."

Místo toho, aby telefon položil a bezpečně nás dovedl do čumsa, odstavil auto na kraj a hodil blikačky. Ale chápu, na informace od toho chlápka čekáme už dlouho. Je to momentálně priorita číslo jedna. Musíme vědět, na co se připravit.

„Halo, Andreas!"

Plně německý rozhovor zabral déle, než jsem předpokládal. Doufal jsem, že to bude hezky rychlé, stručné, jasné. Že se okamžitě rozjedeme, že ti chlapi nebudou rozebírat počasí, kdo kdy byl naposledy na golfu a podobně. Nerozuměl jsem jim, jen okrajově, takže nemohu s jistotou říci, jestli se bavili opravdu o golfu. Ale jeho pobavené úsměvy mě začaly otravovat.

Začal jsem vyťukávat do rámu okna, rozhlížet se, jestli nepojedou kolem měšťáci - mají tady kandidáta na pokutu. A já ji platit nebudu, já jsem pouhý spolujezdec!

Mohl jsem zkouknout celý díl Kobry 11, možná dva, než pán konečně ten dlouhý rozhovor utnul a zastrčil si telefon zpět do kapsy.

A místo toho, aby mě něčím obdaroval, nějakými upokojivými slůvky o naší situaci, tak se rozjel jakoby nic.

„Henri -"

„Kuhn," přerušil mě ještě dříve, než jsem stihl položit otázku. Ani na mě nekoukl, prostě to vyhrkl jen tak, od volantu.

„Hm?"

„Ten sokol. Pravděpodobně je jeho příjmení Kuhn, nebo alespoň jeho předků."

„Nepodařilo se ho tedy identifikovat," konstatoval jsem na základě jeho tvrzení.

„Ne. Andreas pouze našel zmínky právě o jeho předkovi, možná otec nebo strýc, který, jak jsme předpokládali, hrál roli zprostředkovatele kontaktu mezi DOGem a potomky Godegürů. Domnívám se, že kvůli režimu a politické situaci se rozhodli jeho jméno nezaznamenat, aby nebyl později obviněn a nařčen ze špionáže. A to jak komunisty, tak spojenci."

„Ale jak tedy žil? Nevypadal nejmlaději," zamyslel jsem se, protože co tak si představuji, tak chlap bez pořádné občanky si nemůže založit ani účet, nemá jak dostávat prachy, koupit si dům a podobně...

„DOG mu určitě zajistil falešnou identitu. Ale najít jeho pseudonym bude mnohem obtížnější. A otázkou je, jestli nám to pomůže vypátrat informace navíc. Každopádně, Andreas na tom nadále pracuje. Jen nás informoval, s kým to máme čest. Nic to nemění na tom, že jeho rod byl opravdu uznávaný DOGem a že se účastnil na konstruování plánu."

Henriho obočí cuklo. Nepatrně, ale cuklo. A já, který už nejsem takový lhostejný ke změnám jeho mikromimiky, jsem si toho samozřejmě všiml.

„Ale ty si myslíš ještě něco navíc," zkřížil jsem si ruce a jen se pousmál, když jsem se trefil do černého a jeho obočí na okamžik povolilo.

„Je to jen předpoklad."

„Nerad to říkám, ale valná většina tvých předpokladů se ukázala jako pravda, takže sem s tím."

Pobavené odfrknutí bylo doprovázené jeho vrtěním hlavou. Asi si určitě vzpomněl, jak mé průhledné já kdysi nazval skleničkou. Nyní je to on, kdo je průhledný jak sklo jeho auta. Služebního.

„Není to nic konkrétního, opravdu. Jen, dle mého názoru, nejde o obyčejného posla. Jestli umí česky, jak jsi poznamenal, tak zde musel žít nějakou dobu. Možná i deset let."

„Budu ignorovat to, že zpochybuješ moji schopnost odlišit češtinu od angličtiny. A ano, to už jsme vyvodili," už tehdy, kdy nás přepadl.

„Co když se pohybuje spíše zde? Co když pořádně do Německa ani nelítá, pokud zrovna nenese vzkazy? Může mít dokonce české občanství."

„Jako, podobně jako paní Kopřivová?" musel jsem sevřít madlo dveří. Henri stroze přikývl.

„Třeba nebyla jediná, kdo tu byl podstrčen."

„Ale... to si zas nemyslím. Měl přízvuk. Furt tam byl. Ten se sem musel nastěhovat. Ale s těmi deseti lety klidně souhlasím."

Henri jen přikývl a vedl nás do budovy čumsa, po silnicích, které po takové době zná už jako vlastní ponožky.

Jako každou směnu, každý se snažil předstírat, že dělá něco extra důležitého a že rozhodně není myšlenkami jinde a nepřemýšlí nad tím, jak přesvědčit politiky a jak zlikvidovat podporu paní Kopřivové. Přesto se občasné zamračení nebo úšklebky dostaly na povrch našich obličejů, jako takové vyjádření náhlého nápadu nebo naopak neočekávané překážky. Snažili jsme se však býti přímo ukázkoví zaměstnanci, obzvlášť v přítomnosti paní Kolbe a jejího doprovodu. Když odešla, stále tu byl Tonda, avšak zavřený u sebe pravděpodobně zpytoval svědomí a řešil papírovačky týkající se našeho propojení. Bohužel, stále od toho plánu neustoupili. A my nemáme tu moc spojení zabránit. A ani čas, kdy to řešit. Pokud by se nám povedlo s něčím přijít, i tak bychom krutě narazili na našeho šéfa, a na něm to všechno závisí. A po veškerých snahách mu otevřít oči je to opravdu marné.

Jediná Lucie dnes chyběla. Občas tomu tak je, jelikož musí dělat DOGu špeha, že? Její sukulenty, o které se vždy s péčí stará, jakoby cítily její nepřítomnost a smutek a ztrácely svoji zářivou zelenou, obalovaly se do hnědožlutého kabátu. I listy monstery v zadní části kanceláře jako četné hlavy jejích následovníků se skláněly k podlaze a truchlily za naší kolegyní.

Dnes jí pravděpodobně naši novinku neřekneme.

Nebude ani příležitost. Jakmile skončí směna, Henri se vrhne za svojí máti, dát jí poslední šanci, než utne své vztahy, zpřetrhá z krve vytvořené provazy rodiny, jen aby zachránil naši nevýznamnou malou zemičku. A mě.

Nervózně jsem se po něm poohlížel.

Měl jsem obavy. S náturou jeho máti, se způsobem, jakým řeší věci, bál jsem se, aby se můj švábík ke mně opět vrátil. Já už jsem jednou kvůli ní skončil na operačním lůžku a nechci, aby podobný osud čekal i Henriho. Nechci, aby mu ublížila. Jakýmkoliv způsobem.

Nabízel jsem se, že vyčkám v autě. Ale to mi nedovolil. Už jednou jsem ho ve stavu zhroucení viděl, nemusí se stydět. Ale nemůžu mu furt stát za zadkem, že. Mohu jen důvěřovat v jeho sílu, v jeho vůli, v jeho zdravý rozum. Nenesl jsem žádnou naději, že by se naše situace mohla změnit. Ale na druhou stranu, doufal jsem, že to přinese alespoň nějaké ovoce, světlo naděje, pidi světýlko zapálené sirky, když už nic. Ať se chudák chlapec nemusí opět ponořit do tmy ze ztráty blízké osoby - ať s ní má chladný vztah jakkoliv.

Bylo na mně, abych po dlouhé době jel domů sám, městskou hromadnou dopravou. Abych se musel tisknout na hromadu lidí v tílkách, vdechovat litry potu, kila smradlavých ponožek a pochcané spodky bezdomovce. Nedalo se svítit. Jen vystrčit hlavu z okýnka a doufat, že mi ji nesrazí protijedoucí vozidlo.

Měl jsem na sobě parfém, a protože jsem jel domů sám, dokonce si před odchodem ještě přišplíchl, abych ho po celém dni oživil. Také jsem pochyboval, že by si mě v té směsce cestovního smradu někdo všiml, nějaký protektorský mazlík nebo tak, ale jistota je jistota. A já se potřeboval alespoň trochu cítit bezpečněji.

Najednou, když jsem dorazil na byt a ocitl se v něm úplně sám, se mě zmocnila úzkost. Každý krok byl opatrný, tichý, nechtěl jsem vyplašit sám sebe. Takové prázdno. Ani hluk města se neprorval skrze okna. Byl jsem tu jenom já a nahlas hučící lednice. A to je vše.

Nějak jsem si po těch týdnech neuvědomil, jaké to je být zde úplně osamocen. Henriho přítomnost vyplnila tu mrazivou absenci živé duše, odehnala přízraky minulosti a donutila mě zapomenout na Ondrovu zradu. Jen občas jsem si vzpomněl, že nadále leží v nemocnici, bez známek probuzení, avšak než jsem se stihl ponořit do deprese, jíž jsem si dostatečně užil na chalupě, Henri už vycítil změnu mého naladění, přiskočil a odvedl řeč jinam.

Až moc jsem si na něj navykl, až moc se o něj opírám, že stačí pouhých pár minut, hodin bez něj, a jsem naprosto bezradný. Je tohle správné? A kdyby ne, bylo by lepší se tu zavřít a neustále si dávat za vinu ten incident až do chvíle, kdy bych to nevydržel a skočil z okna? Takže, co je menší zlo?

Mohl bych toho využít a jít na nákup. Něco uvařit. Zaměstnat se, vypadnout z domu do nebezpečí města, ale aspoň tu nevysedávat jak na pohřbu. Sice pochybuji, že ten výplod mých kulinářských dovedností bude k jídlu, ale snaha se cení, ne? Možná nezavařím jenom těstoviny, ale zavařím si na další hádku a nakonec to opět skončí v koši. Ale nezahřeje ho to u srdíčka, že jako dobrá hospodyňka očekávám příchod mého partnera?

Přemítal jsem nad klady a zápory mé strategie, dokonce uvažoval, že bych se prostě stavil cestou v restauraci a koupil jídlo sebou, které bych pak hrdě prohlašoval za výsledek mé snahy a umu. Jenže jediná restaurace po cestě vaří v určitém stylu a Henri s jeho vytříbeným jazýčkem pozná, že dílo nevzešlo z mé ruky, ale z hrnce vyučeného kuchaře, který se již po letech adaptoval na styl vaření tuk a mouka. Měl bych udělat kolečko a stavit se jinde?

Nebo bych mohl koupit nějaké instantní blafy. Kuře na paprice, nebo něco jiného. Párky. Třeba. Ale těch už musí být přejedený, to se vsadím. Taky by se mohl o něco pokusit. Je pravda, že občas se zmocnil pánvičky sám a kydnul na ní tři vejce se slaninou, ale to bylo jen ve dnech, kdy jsem se naopak já nemohl zvednout z postele. Kvůli komu, že? Nevím, jestli byl dobrý nápad si ho připustit k tělu. Ale dělal jsem ho šťastným a on se také hodně snažil. S takovou se na něj zlobit nemohu. Mohu jen vymýšlet plán, kterým se zase dostanu do vedení.

Každopádně, jeho vaření je tajemný bod, který jsem ještě nezakusil. Podle švábových slov jí většinou venku, protože se mu neoplatí vařit pro jednu osobu. A kvůli častému přemísťování z Hannoveru do Berlína a zase zpět se mu neoplatí ani kupovat četné potraviny do lednice, z nichž by šlo cokoliv vykouzlit. Je zvyklý na svůj způsob života, to se dá očekávat. Zajímavé je, že i přesto je navyklý na dobrá jídla, navštěvuje pouze dobré podniky - a prý že DAMM neplatí moc - a přebytek porce pak vycvičí v posilovně.

Začínal jsem obdivovat, že jeho četné kritiky se netýkaly našeho jídla z kantýny. Asi opravdu promluvil jen když to vážně nevydržel. Když se na to dívám zpětně, opravdu se nechoval tak arogantně, jak jsem mýma očima plných předsudků viděl. To abych si dal zpětně facku.

Dobrá. Někde bych měl mít schovanou kuchařku, snad tam bude pár použitelných listů na jednoduchou omáčku nebo cokoliv. A snad si z nich mezitím Ondřej neubalil jointa.

Vybral jsem první hnědou omáčku, která na mě vykoukla a vyžadovala nanejvýš deset ingrediencí, a již se chystal ven.

Mé bystré uši však zachytily zvuk. Ten tichý zvuk vznikající, když se bosá noha snaží odlepit od podlahy pokryté linoleem.

Srdce se mi sevřelo, ale již jsem bránil své přehnané panice a chystal si pěsti. Dnes mě nedostanou. Dnes jim dám. Dnes uvidí, zač je toho takový Pegas loket. Přilepil jsem se ke stěně, čekal, až ten tajemný návštěvník vykoukne a rovnou dostane pěstí do nosu.

Bum! Má síla a tvrdá pěst odhodila vetřelcem téměř až k radiátoru. Pokoušel se zachytit o židli jídelního stolu, jíž jen nepříjemně zavrzal, a nakonec klesl dolů. Chtěl jsem pokračovat, kopnout ho, svázat ho a vyčkat poslušně na Henriho, avšak povědomá tvář mě donutila se zastavit a jen jsem se zmatením vyhrkl jeho jméno.

„Gebauer?"