Byl to ten majitel, předal nám spis s vyžádanými kontakty, ofocenou kopii smlouvy Michaela Altmana a pak jen dodal, že až ho najdeme, ať nezapomene zaplatit další nájemné.

„On... Je mrtvý. Ale ještě to tu nevyklízejte, alespoň dva týdny, v případě, že by byla potřeba to tu znovu prohledat."

„Aha, aha..." majitel byl ztracen v myšlenkách, ale nebyl zas tak zasažen tou zprávou. Asi kalkuloval, o kolik peněz během těch dvou týdnů přijde. Po pár slůvkách a slušných frázích, kterými popsal lítost nad smrtí a tak dále, odešel a opět jsem se ocitl v místnosti s panem Kolbem o samotě.

On se nehnul, já jsem se nehnul. Nějak mě ten majitel, kterému bylo vše kromě peněz ukradené, svým přístupem uklidnil a já opět našel svoji hlavu.

Dokonce jsem na chvíli pocítil jakousi nutnost se omluvit, protože jestli to neudělám a on nahlásí můj výstup Tondovi... Jak říkám. Nájem a auto. Jen to a budu spokojený.

Jenže promluvit, to bylo jak přihlásit se v třídě plné šikanátorů a zodpovědět správně otázku učitelky. Jednoduše, sebevražda.

Avšak takhle to dál nepůjde. Je tu teprve druhý den a nic o něm nevím, kromě toho, že moc nemluví a jen vrtí hlavou. A je nesmyslně arogantní a povrchní. A nějakým způsobem si nemůžeme přijít na společnou vlnovou délku, nebo jak to nazvat.

A že je to prostě agent z DAMMu, což je v Evropě docela vychvalovaná organizace, na rozdíl od našeho skromného kanclíku.

Nakonec moje svědomí přesto vyhrálo.

Otevřel jsem ústa a vyslovil osudné „Já" zrovna ve chvíli, kdy to samé udělal on.

Jakmile nám došlo, že ten druhý chce promluvit, zmlkli jsme a veškerá odvaha se vypařila.

Se sklopenou hlavou jsem zamumlal, že budu nadále prohledávat věci, a on jen kývl hlavou a pokračoval ve vysvlékání.

Měl jsem co dělat, abych se na něj nedíval a neověřil si své vymodelované představy na základě dat získaných z křivek jeho oblečení. Upřel jsem svou pozornost na vysokou skříň, zdokumentoval ji a otevřel dokořán, abych mohl účinně prohrabovat věci a kapsy, zatímco dovnitř proklouzl malý šváb téměř rychlostí světla a škrábal nožkama po dřevěném dně skříně.

Měl jsem na jazyku obrovské FUJ, ale udržel jsem ho za zubama. Taky jsem nutil nohy zůstat na svém místě, jinak bych ho z čistého reflexu ihned zašlápl. Musel jsem si neustále připomínat, že to odporné stvoření je převoněný návštěvník z Německa, a že nevylezl z koše, ale z naleštěného bavoráka. Koš!

Moje výhoda oproti tomu malému smradovi byla, že jsem měl velké ruce a nohy a mohl jsem je strčit do koše, aniž bych tam v podobě brouka spadl a už se nevyhrabal. Nalezl jsem však jen plechovky, petky, sáčky se slupkama banánů, krabičku od smetany, nic speciálního.

A věci, které nám stále chyběly, jako jsou doklady a peněženka s penězi, to chybělo i zde. Možná šlo opravdu o obyčejné loupežné přepadení...

Přestože jsem tomu já, Lucka, a ani tento cizinec ze sousední země po předložení důkazů nevěřili.

Vrátil jsem se ke skříni, šváb už tam dávno nebyl. Ještě jsem neprohledal poskládané páry kalhot, a tak jsem je vyházel na postel a procházel kapsičku po kapsičce. Nějaké obaly od žvýkaček, lístek od fitka... Počkat!

Zvesela jsem nadskočil a ukázal s ním až do stropu, chtěl zařvat nějaké to „jupí" a „aleluja", ale ten hajzl by se na mě díval stále z vysoka, s posměškem a poslal by mě do prdele.

„Hajzl zasranej!" Ještěže český jazyk je tak barvitý v množství nadávek a ten muž ani neví, jak se řekne pivo, natož aby měl svůj slovník obohacený o tyto krásné výrazy. Užíval jsem si toho, že si pro sebe můžu mumlat, a v jeho očích nebudu o nic méně šílený, než už jsem, takže nemám co ztratit. Vložil jsem papírek do sáčku a nadále pokračoval v prohledávání.

Co se mi podařilo za další husarský kousek, bylo vytáhnout už několikrát vypraný papírek ze zadní kapsy kalhot, na kterém byly ještě zbytky grafitu. Moje oči nejsou sice dobré jako lupa a počítač, ale lepší než ty lidské, takže další bod pro mě a šup do nové igelitky.

Prohrabal jsem mu postel, vysvlékl matrac z prostěradla, prohmatal vršky skříně a koukl i do nádrže záchodu, ale moje fantazie se už vyčerpávala. Získal jsem akorát fotku švába ve vaně, lezoucího k odpadové výpusti. Haha!

Hezké minuty jsem poté seděl, koukal po okolí, počítal množství prstů na ruce, zkoumal strukturu nitrilové rukavice, a ještě stihl napsat Igorovi SMS, že už máme naše místo, a zaslal jsem mu adresu z lístku. Asi musí trpět už dostatečně, být v místech plných různých pachů, potu nasyceném lidskými feromony; takže, ačkoliv by bylo fajn, kdyby hledal dál, smiloval jsem se a jeho trápení ukončil.

Na to mi stihl odepsat „ok" a ještě jsem měl čas na další spoustu otázek a navození smysluplné konverzace, která rázem nebyla tak přiostřená, když se do ní nezapletla Lucie. Postěžoval jsem si samozřejmě na toho šestinoha s tykadly, načež Igor zopakoval svůj výrok, že to jsou zvířata, a já se ihned cítil mnohem lépe.

Měl jsem ještě dost času sejít dolů a koupit si třeba párek v rohlíku, už mi začínalo kručet v břiše. Místo toho jsem se sebral a zkusil štěstí při klopání na sousedy, kteří však byli v práci a jen jsem doufal, že nemají dvanáctky a odpoledne je zastihneme. Až dveře ob jedno se otevřely a ven vykouknul starší chlap, samá kost, kůže a vousy, a puch linoucí se z bytu byl horší než v kafilerce.

„Dobrý den, Šapík, Český úřad pro monitoring speciálních událostí a osob," vytasil jsem svoji průkazku.

Muž se střídavě díval na mě, na průkazku, na mě, a já začínal pochybovat, jestli rozumí jazyku českému a jestli umí alespoň číst písmenka na průkazce. Nebo mu zrak rozostřuje alkohol a není schopen naprosto ničeho.

„Pryvit."

Aha. Musím přepnout na znakovou řeč. Vytáhl jsem fotku našeho mrtvého kocoura a mával s ní před Ukrajincem.

„Znáte ho?"

Muž přimhouřil zrak, po chvilce pokyvoval hlavou.

„Tak, ja joho bačyv inodi. Vin žyve tam," ukázal do leva, ruka se mu trochu třásla. Bral jsem to optimisticky, ale musel jsem se ujistit.

„Viděl jste ho?"

„Tak, tak!"

„Ano?"

„Tak!" pán najednou tak aktivně kýval hlavou, že mu málem spadla z hlavy. Tak asi ano.

„Víte něco o něm? Jméno?" pokoušel jsem svoje štěstí. Času mám stejně dostatek a nechci vtrhnout do bytu zrovna ve chvíli, kdy se šváb opět promění do předobrazu řeckých soch. Vážně ne.

Muž mi však úplně nerozuměl. Trochu cukl, když jsem řekl jméno, tak jsem to bral, že tohle slůvko zná.

„Jméno," ukázal jsem na něj. Pak na sebe, zopakoval jsem „Šapík", a opět na něj.

„Bogdan Savčenko," super, už jsem se někam dostali. Můj prst teda změnil směr na stranu, kam před chvílí ukazoval on.

Asi ho osvítilo. Nejprve kýval hlavou, že ano, pak ale zas, že ne.

„Ja joho neznaju."

Tohle mi už bylo jasné.

„Bavil se, mluvil, s někým?" otáčel jsem se dokola a střílel prsty na jednotlivé dveře jako kovboj. Neúspěšně. Napadlo mě použít ještě jedno slovo, dodal jsem teda: „Hovořil s někým?"

„Vin hovoryv? Hm..." zamračil se a přemýšlel. Jeho obličej ale nepovolil. „Ja neznaju."

No, tohle jsem opět pochopil. Poděkoval jsem muži za ochotu a mířil zpět. Teprve teď jsem si všiml, že podél zdi se jako blesk žene šváb spolu se mnou do skrýše bytu.

Proklouzl pod nesedícím prahem jako myš – ne, mnohem úspěšněji než myš. Je vidět, že mu žádné otvory nedělají problém. No jo, on je šváb, velký německý agent.

Jakmile jsem za sebou zavřel dveře a otočil se, už stál v rouše Adamově a skláněl se pro spodky, a žádné „hele, já tu stojím taky" ho nezajímalo. Dokonce byl tak nestoudný, že při tom mluvil jakoby nic.

„Co jste zjistil?"

„Nevíte sám? Vždyť jste mě špehoval. Myslel jste, že uteču nebo co?"

Zastavil se v půlce pohybu, alespoň že ty trenky měl hezky na bedrech. Soudil mě pohledem a připomněl mi, jak provinile jsem se cítil před těmi desítkami minut. Dobrá, když jsem si už vyštěknul, budu opět profesionálem.

„Poznal muže na fotce, ale že by něco o něm věděl, nebo s kým se bavil, to ne."

Už si navlékal košili, zapínal knoflíky a strkal do kalhot. Pásek cinkal jak Vánoční koleda.

„Nevím, jestli jste si všiml toho v pytlíčcích – našel jsem, kam chodil cvičit, a taky nějaký divný papírek s číslem. Nevím, co to znamená, ale kdo ví, možná se to bude hodit."

Kolbe přerušil zapínání vrchních knoflíků košile a natáhl se pro sáčky na posteli. Každý si krátce prošel a spokojeně kýval hlavou.

„Už jsem tam poslal i Igora, nemějte starost," dodal jsem, než stačil promluvit. Asi jsem ho neměl takhle vyrušit, protože pak sklapl a už nevydal ani hlásku. Nebylo třeba.

„A vy?"

Pan Kolbe si poupravil rukávy a už byl zase oháknutý jak na poradu.

„Nechápu, jak jsem si nemohl nevšimnout vašeho koňského pachu."

Eh? To celou dobu lezl po zemi, aby si potvrdil, že mu nelžu? No, je ale vidět, že prý kdo tu je neschopný. Já nepotřebuji být v roli prťavého hnusného brouka, abych poznal, kdo vedle mě stojí. Většinou. V dobrých šedesáti procentech případů. Možná trochu méně. Ale furt je to dost!

„Znepokojuje mě ale jedna věc."

„Hm?" doufám, že zase nic ohledně mě.

„Našel jsem švábí trus."

„Jestli jste potřeboval vykonat potřebu – "

„Ne můj."

„Ehm," zmlkl jsem a naslouchal tomu, co má ten Němec na srdci.

„A nejen to. Ačkoliv je to už pár dní, některé stopy nezmizely. Byl tu ještě někdo jiný."

„Jiný? Metamorf?"

Pak Kolbe pokýval hlavou a najednou byl celý seriózní.

„Proč jsem vám zmínil ten trus – zvířata běžně za sebou zanechávají stopy, a i metamorfové se občas nedokáží ubránit, obzvlášť, když jsou ve své podobě velmi dlouho. Ať to tu vypadá jakkoliv pochybně, kromě známek roztočů a množství mrtvých mušek tu nebyly znatelné jiné stopy po hmyzu. Až na ten trus."

„Takže naše jediné vodítko je... hovno."

„Přesněji švábí."

„A jak si můžete být tak jist?" Otázka byla poněkud zbytečná, a tak jsem byl jen sjet nepříjemným pohledem, který opět přehodnocoval můj zdravý úsudek. „Mám ho nabrat do pytlíčku?"

„Hodilo by se to, kvůli pachu. A odfotit to také můžete," a už mě naváděl a dýchal mi za krk, jak jsem se natahoval za skříň, abych tu parádu zdokumentoval.

Více už nebylo třeba. Už tak jsme se tu přehnaně zdrželi. S Martinovým seznamem v ruce a s očima na stopkách jsme kroužili kolem dokola, vyhlíželi všechny možné typy obchodů a strkali prodavačům pod nos fotku zesnulého Friedricha, popřípadě se zeptali, jestli náhodou nepostřehli v okolí nějaké toulavé kočky. Vyhrožoval jsem přemnožením vztekliny, jen aby podali co nejvěrohodnější odpověď. Moje snaha však nebyla z partnerské strany oceněna, muž jen kroutil hlavou, přestože mi příliš nerozuměl. Ale ten náhlý strach v očích prodavačů mu musel dát určitou představu o charakteru našich rozhovorů.

Ještě jsme nenavštívili ten hotel, který nám Martin nachystal jako druhé vodítko, a už bylo dávno po obědě a – nevím jak panu Kolbemu – mně už tak kručelo v břiše, že bych žral i brouky. Takže jestli pán nechce přijít o své nožky a křidýlka, asi mě bude muset doprovodit do nějaké restaurace.

„Měl jste někdy smažený sýr? Nebo svíčkovou? Mají tu i knedlo vepřo zelo!" s rozsvícenýma očkama, jako vánoční stromeček – co dnes mám s těmi Vánoci, to nechápu; jsem předříkával jídlo z lístku, ačkoliv stačilo otočit pár stráneček a přečíst si anglický překlad. Ceny byly malinko přemrštěné, jak to občas v hlavním městě bývá, ale stále se nerovnaly těm v centru, takže řekněme, že já v kapse tolik drobných ještě měl. A jestli dostanu bonus za včerejší přesčas, tak mi to pokryje i večeři.

Pan Kolbe mě chvílemi sledoval, chvílemi koukal do lístku, asi netušil, co si z mé přednášky o pokrmech vzít. Nakonec ale vybral něco, co mu není úplně cizí, a číšník si tak zapisoval řízek se salátem a svíčkovou z mé strany. Nastalo přiblbé ticho. Situace mi byla jaksi povědomá. Hele, nezažil jsem něco podobného včera?

„A ten šváb... Myslíte, že byl od nás, nebo od vás?"

Šváb naproti zavrtěl hlavou.

„Kdyby Martin nebyl na policejní stanici, už mu volám, ať to ověří. Ale nepamatuji si, že bych nějakého zadával nebo viděl v databázi. Zato berušek tu máme dost."

Mlčení bylo prokládáno cinkáním příborů, ťukáním kovu o porcelán a bzučením hovořících lidí. Zapřel jsem se do opěradla a porozhlídl se kolem. Nebyla to nějak tematická restaurace, obyčejný hospodský podnik, s mdlými dřevěnými stoly, pivním ubrusem a židlemi, s nimiž nešlo zasunout, aniž by člověk nestoupl na nohy. Solnička se solí, která prošla procesem rozpuštěním a vykrystalizováním asi už třicetkrát, postávala ihned vedle popelníku a ošoupaných podtácků s logem Pilsnera. Ihned se mi zběhly slinky. Vytáhl jsem jeden a vyčkával, až mi donese objednané nealko. Samozřejmě, cizinec, který neslyšel můj speciální požadavek, si moje gesto vyložil špatně a zavalil mě opět dávkou odporu. Ale pane Kolbe, já nejsem alkoholik!

„Pochytil jste i jeho pach?" Řeč uzdravuje, slyšel jsem jednou. Rozhodl jsem se teorii potvrdit v praxi.

„Ano."

„Moje rameno je volné," zasmál jsem se, ačkoliv jsem nevhodně přivolal moji poznámku, kterou jsem řekl v přemíře vzteku. Byl mi věnován typický „to nemyslíš vážně" pohled.

„A nebude to nějaký váš příbuzný?" nadhodil jsem jen tak, protože co já vím, linie měničů se příliš nevětví, z mnoha důvodů.

„Pravděpodobně."

„Cože?" až jsem poskočil na židli jak po zásahu elektrickým proudem a naklonil se přes stůl. Ta naprostá samozřejmost v jeho hlase mi celkem sebrala dech. Kdybych já věděl, že můj bratranec je podezřelý z vraždy, nebo ze stalkingu minimálně, rozhodně bych to neřekl s úsměvem na rtech.

„Pravděpodobnost tu je. A ne zrovna malá," až teď se zachmuřil a podepřel si bradu o hřbety rukou.

„Jak to myslíte?"

„V DAMMu si váží zvířat určitého typu, ne jak tady u vás. A naše rodina švábů má mnoholetou tradici v práci pro DAMM, táhne se několika generacemi. Na oplátku je hodně ceněna, chráněna a rozrostlá."

„Ale proč do toho taháte DAMM? Nejste odtamtud? Proč by posílali teda vás, kdyby tu nějaký váš bratříček byl?"

„Nemám bratry," odsekl, jako kdybych ho urazil nebo co. Snažil jsem se to marně napravit.

„To bylo zveličení."

„Možná to nebylo oficiální, nebo dokonce soukromé. Vše se dovíme, až kontaktuji Andrease."

„To byste měl udělat co nejdřív. Až se najíme, pojedeme rovnou do kanclu a uvidíme, co dál."