Nakonec došlo k velkému breakpointu.

Po několika dnech snahy jsme si mohli na seznam napsat pět jmen vážených politiků, kteří se dokáží přeměnit v jejich menší polovičky. A tak jsme si už předem přichystali formuláře pro krtka, ježka, krůtu, vážku a sumce. Chtěli jsme se pokusit dopátrat ve starých materiálech po jejich předchůdcích, ale pod dohledem šéfa a váženého hosta to nebylo možné. Nevadí. I tak jsme byli rádi, že máme alespoň něco.

Druhý seznam obsahoval jména osob, s nimiž byla paní Kopřivová v kontaktu. Jakmile jsme odhalili identity jejích společníků, zaměřili jsme se i na jejich kontakty, jestli neprotláčí Kopřivovou ze stínů. Ale tolik času jsme zase neměli. Už tak jsme se vraceli domů čím dál později a ani na nějaké hrátky s Henrim nezbyl čas.

Bylo pro nás důležité alespoň zjistit ten nejbližší okruh lidí. To by pak bylo možné vtrhnout do jejich kanclu, předhodit před ně obrázek jejich zvířete a s podlým úsměvem jim vzkázat, že jestli budou nadále podporovat velkého hada, tady tato skutečnost se dostane na veřejnost ještě předtím, než vůbec proběhnou volby. Tak ať si vyberou.

A že lidi takové absurditě věřit nebudou? Že existují metamorfové, kteří žijí běžně mezi námi? Nezapomeňte, že my jsme také měniči a je snadné pro nás natočit doplňkový materiál, který zvedne ze židle každého. A i kdyby lidé a novináři nevěřili, že zrovna vytipovaný politik je měnič, nevadí. Už jen vyvolané podezření bude dostatečné, aby snížilo důvěru lidí, nebo ji dokonce úplně zničilo. Je to risk tak či onak. Tajemství jako páka lepší než jakýkoliv politický podvod. Takže ať se rozhodnou, koho budou podporovat.

K daným krokům jsme se však ještě neuchýlili. Nechtěli jsme zasáhnout příliš brzo a nepřipravení, ačkoliv každý den znamenal větší a větší síť podpory paní Kopřivové a větší pravděpodobnost, že po volbách to bude ona, kdo bude jmenován prezidentem jako premiér a zaúkolován sestavením vlády.

Nepočítali jsme však s figurkou navíc.

Igor byl vyvenčen do takové míry, že už několik hodin jen zvedal naprázdno nohu a já se divil, že ho při tom nebolí svalstvo. Už jsem ignoroval ty udivené pohledy kolemjdoucích, když spatřili to velké chlupaté zvíře. Když už se náhodou někdo zeptal nebo dítě s nadšením chtělo vztáhnout ruku na ten huňatý kožich, bez velkého entusiasmu jsem jen zamumlal, že to je československý vlčák, a pokračoval dál. Neměl jsem čas na zdržovačky, na nějaké dlouhé rozhovory, jak se o takovéto plemeno stará a jak dlouho ho mám a z jaké chovatelské stanice.

Igor si taky zvykl na náhubek a už tolik neremcal před a po každé přeměně. Tvářil jsem se, že mi to je líto, ale v duchu se mu vysmíval díky své škodolibému já. Asi to bude také tím, že já sám jsem plně osedlán nikdy nebyl, takže netuším, jaký to je pocit být takto svázán a omezován.

Naše okruhy byly větší, abychom nebyli příliš nápadní na pouličních kamerách. Ona by to byla i nuda neustále obíhat dokolečka to samé. A i přes zvětšení okruhů, i tak jsem se už celkem nudil a znal nazpaměť každou ulici, číslo domu každého baráčku, dokonce druh a množství kytek na parapetu každého okna!

Ale nemohl jsem polevit. Nemohl jsem se vzdát konání takovéhoto primitivního úkolu. Museli jsme něco dělat, alespoň nějak bojovat proti tomu, co má přijít. A tak jsem jen zatnul zuby a zase začal kolečko.

„Hm?"

Igor zachytil nějaký nepřirozený pach. Jeho čumák se dramaticky kroutil, jak prudce zvedl hlavou a otočil s ní dozadu, aby se podíval na chodník za námi.

„Co máš?"

Igor na mě jen krátce koukl svýma vlčíma očima, než se plně otočil a už mě tahal pryč.

Že by další politik? Právě takhle jsme s Igorem už na dvě osoby přišli. Ale nyní před sebou nevidím žádný oblek jdoucí směrem k nám nebo od nás. Důležitější je spíše ta druhá situace. Stejným směrem jako my, tedy ukazujíc na nás jejich zadky, šla jen žena s dítětem, dvojice partnerů, nějaký puberťák a další nepodstatní lidé. Přesto mě Igor táhl jak posedlý, jako kdyby narazil na hárající fenu, a já mu nemohl bránit.

Nakonec z toho hloučku lidí, kteří byli potenciální měniči, postupně odpadávala jedna osoba za druhou, až nakonec před námi nezůstal jen starší muž v béžových kalhotách se zapásaným černým trikem. A jak se naše vzdálenost mezi námi stále zmenšovala, i já ucítil lehký závan silného parfému, který by si na sebe nedal žádný normálně fungující člověk.

Snažili jsme se jít nenápadně, udržoval si těch několik metrů odstup, sledovat jeho záda a zjistit, co tento pán dělal v naší vytipované oblasti a co je jeho cílem. Proč se snaží skrýt za parfém, který se naopak stal přímo alarmem pro toho psa jménem Igor a naopak díky tomu na sebe přivolal pozornost. Kdyby nebyl nějakým způsobem podezřelý a prostě jen pouhý měnič, na parfém by zapomněl – jen vybraná hrstka agentů ví o tomto triku, jak skrýt svoji identitu za nějaký jiný smrad. Ale on ne. A jeho kroky se zdá že zrychlovaly.

Tomu jsme se museli přizpůsobit i my. A již jsme už dávno opustili tu lidmi okupovanou lokalitu a brouzdali spíše méně frekventovanými uličkami.

V duchu ve mně hrklo – možná to není měnič, možná to je Protektor! Kdo řekl, že se musí čmoudit cigaretama!

Neměl jsem po ruce žádnou zbraň, jen Igorovy tesáky zrovna kryté psím náhubkem. Jedním pohybem jsem mu ho sundal a uvolnil jeho čumák. Když bude třeba, Igore, máš volnou ruku. Kousni si, jak budeš moct!

Ten muž už o nás dávno musel vědět. Schválně nás lákal dál a dál, až jsme nakonec vešli do rozsáhlého parku plného zeleně a spousty míst, kam daný člověk může utéct a ukrýt se.

Ale ne před Igorem.

Uvolnil jsem i jeho obojek, který byl na pouhé zacvaknutí, ať z toho může snadno uprchnout. Už jsem se chystal ho na cizince poslat, svalit ho na zem, vyslýchat ho. Stačil jeden povel, vlastně ani ten ne, protože Igor se na tento čin chystal sám od sebe. Jeho pysky se ohrnovaly a ukazovaly pravé vlčí tesáky, které by mu leckterý pes mohl závidět, ostré jako břitva, neotupělé žraním tvrdých granulí.

Už jsem chtěl otevřít ústa. Z černých zad jsem nespustil zrak.

Tři, dva, jedna –

Muž se otočil. Sám od sebe. Jednoduše se na místě zastavil a odhalil svůj obličej.

A tento nečekaný okamžik nás odzbrojil a zastavil veškeré naše konání.

Neznal jsem ho. V životě jsem toho chlapa neviděl. Starší, zarostlý jak pařez, přesto byl v kondici. Nebyl obyčejný Čech, který svá léta po třicítce tráví u piva a buřtů.

Možná to je Protektor.

Sevřelo se mi srdce.

Igore, jsi připravený mě ochránit? Haha... Však tys to od nich taky schytal do zadku, že? Míra naší nenávisti k nim je téměř stejná. Takže se nesmíme jen tak vzdát!

„Kdo jste?" byla jeho první slova, překvapivě česká, přestože skrývala cizí přízvuk. Určitě to nebyl Čech, ale cizinec, který tu strávil dlouhá léta.

„To bychom se měli ptát my," zavrčel jsem zpět, neodvažoval jsem se překročit tu bezpečnou vzdálenost několika kroků a stát mu tváří v tvář. Igor do toho zavrčel.

„Vy?" nejprve se muž zamračil, než mu došlo, jaký přeřek jsem to vypustil z úst. Jeho oči blikly ze mě na Igora. Došlo mu, že se jedná o metamorfa. Přesněji řečeno, o dva metamorfy.

Pobaveně si odfrkl, než udělal pár kroků kupředu, dokud nebyl od Igora vzdálen na jeden dlouhý psí skok. Vůbec se nebál.

„Jeden potomek Fenrira a... vás neznám," vzhlédl na mě. Měl hluboký hlas a pronikavý pohled, takový, který měl Henri při naší první návštěvě. Ten arogantní, plný vnitřní pýchy a množství znalostí pro ostatní nedostupných, srovnávající do latě kohokoliv, kdo by se jen pokusil nějak oponovat.

Tohle není Protektor. Tohle je náš zlatý důl. Tohodle týpka musíme dostat, jelikož vsadím svoje celé mění na to, že je to věrný následník DOGu a má prsty snad v celé aféře. A jestli dostaneme jeho, můžeme ho zároveň použít jako páku proti madam Kolbe i paní Kopřivové.

Krásný plán. Snad je Igor naladěn na podobnou vlnu.

„Kdo jste?" zopakoval jsem otázku a pokusil se na něj vybalit všechnu moji autoritu, kterou dokážu navodit. Jak je úspěšná, to nevím, jelikož jsem s ní už párkrát selhal, například při tom momentu s panem Holáskem.

„To vám nemohu říct," ušklíbl se jak na nějaké tvrdohlavé děcko, které chce po taťkovi koupit domácího mazlíčka.

Igor se skrčil a vytasil své špičáky, z jeho hrdla se ozývalo nebezpečné vrčení. A ne jen tak ledajaké, ale vlčí. I mně z něj naskakovala husí kůže a všechny chloupky rázem vyskočily z lehu na nohy.

Avšak ten muž si z toho nic nedělal. Naopak, o to více ho to pobavilo.

„Jste si jistí, že chcete bojovat? Stojí vám to za to? Jsme na stejné lodi."

„To teda nejsme!" už jsem udělal krok kupředu z toho vzteku, z jeho slov. A mé ruce se začínaly ztvrzovat. Nesmím to nechat jen na Igorovi.

„Chceme jen metamorfům navrátit důstojnost, dát jim moc, kterou si zaslouží mít a kterou kdysi vlastnili."

„S tím nemůžu souhlasit," odsekl jsem, ale pán to nevzdával.

„Žijeme ve stínu, v utajení. Bojíme se o vlastní životy. Ale takhle to dál nemusí jít."

„Tyto propagátorské řeči si nechte pro jiné. Kdo. Jste."

„Jsem jen někdo, kdo pomáhá metamorfům," odvětil naprosto neurčitě. Má trpělivost již téměř vyprchala. Stále si mlel své a já nezjistil žádné informace navíc. Potřeboval jsem trochu zariskovat.

„Především paní Kopřivové?" nadhodil jsem triumfálně a musím říct, že mu to na okamžik sebralo dech, než opět ztvrdil obličej do neprůbojné masky a jen se ušklíbl.

Bingo. Ten týpek v tom má na tuty prsty. Co prsty! Má v tom ruce až po ramena i s chodidly.

„Zdá se, že víte víc, než byste měli."

„Víme toho dostatek, abychom mohli s jistotou říci, že to, co děláte, není pro dobro věci. Jen pro váš neukojitelný sobecký hlad po moci."

Muž si zkřížil ruce. Úšklebek z jeho úst opadl. A já, který se ještě před pár vteřinami cítil jako vítěz světa, byl najednou zredukován do pouhé kořisti, slabé, zraněné, připravené na finální zakousnutí šelmy do zátylku.

Muž si všiml mých pěstí. Nemůžu říci, že to byla má záchrana, ale pocit kořisti na okamžik opadl, jak se opět ušklíbl.

„To vy jste ten Pegas, o kterém se mluvilo?"

Kruci. Identita odhalena. Igorovy odhalené dásně byly rázem zpět zakryty pysky. Tohle slyšet neměl. Nikdo tohle slyšet neměl. Zdá se však, že všichni s touto skutečností byli obeznámeni daleko přede mnou. Kromě mě a pár vyvolených.

Vlk si ihned musel dát jedna a jedna dohromady. Strávili jsme spolu spoustu času, musel cítit můj koňský odér, možná odlišnější než jiných koňů – ale pravděpodobně nikdy ho nenapadlo a nepřijal by skutečnost, že ten důvod mého lehce jiného pachu je prostě ten, že nejsem kůň, jak se patří. No, Igore, bohužel, jsem Pegas. Těší mě.

No, když už to zaznělo, asi nemá smysl lhát. Paní Kolbe mě stejně podezřívá a vyhrožovala mi, takže co už. Jakmile se k ní dostane informace, že jejího poskoka sledoval nějaký Pegas, jasně to poukáže na mě. Já se nebudu moci vyvlíknout z obvinění.

A stáhnu s sebou Igora, Henriho a pravděpodobně i Lucii.

Není jiné možnosti.

Musíme toho chlápka dostat a nedovolit mu naskočit do kanclu velké šéfky nabonzovat nás raz dva.

Svým ztvrzeným kopytem jsem mu chtěl dát do držky. Ale nepodceňujte vycvičené agenty. Snadno se ráně vyhnul a již se připravil na protiútok. Igor na něj také skočil, chtěl ho kousnout do nohy, přesto ten muž ladně vyklouzl z místa, kam směřovaly ostré čelisti, a během toho se mu podařilo mi dát do držky. Tak to ne.

Dvěma rychlými pohyby jsem se vyzul a již kopal a mlátil jak jsem jen dokázal, jak jsem se učil a učila mě i Lucka. Nepravidelné pohyby koňského boxu přineslo své ovoce, dvě bobule hrozna, přestože ten protivník si nesl dvě nůše melounů. Dokázal se sám bránit před mými tvrdými pěstmi, i před Igorovými tesáky. Nakonec ho odkopl pryč, kvůli čemuž Igor jen krátce zakňučel, a já musel tak bojovat za dva, což nebylo úplně v rámci mé moci.

„Metamorfové by proti sobě neměli bojovat," dokonce mezi jednotlivými ránami mluvil!

„Metamorfové by hlavně neměli strkat nos do cizích věcí!"

„Je škoda, že někdo tak vzácný jako vy se nesnaží o blaho našeho druhu."

„Vy to blaho ničíte!"

Naše slovní přestřelky doprovázely boj, který jsem prohrával, jak mi již vytekla krve z nosu celá huba. Přestože jsem měl větší sílu, tvrdší pěsti, on se všemu snadno vyhýbal díky své bojové technice. A já neměl šanci takto pokračovat.

Igor se zmátořil, připraven vyskočit zase na našeho protivníka. Ten však zalovil v kapse, odhodil své doklady daleko do trávy a během několika vteřin se proměnil v mohutného sokola. Třikrát zamával křídly velkými jako jídelní stůl a dostal se do vzduchu, zatímco jeho oblečení padlo na zem na hromádku. Pak jen slétl k místu v trávě, kde skončily jeho doklady, a nabral je do pařátů, než nadobro odlétl pryč.

Kruci!

Otřel jsem si krev z nosu do ruky, akorát si zašpinil své předloktí. Takhle to vypadá ještě hůře. Popadl jsem oblečení, které nám ten muž zanechal, a zatímco jsem si do rukávu kalhot otřel krev, triko jsem vzal jako důkaz i jako zdroj pachu pro nás do budoucna.

„Jsi v pořádku, Igore?"

Pes se jen otřepal, než v klídku nahupsal k mému boku a opřel svoji čelist o moji nohu.

„Co chceš?" hleděl jsem na jeho zelené oči, které mě nespustily z dohledu, i přestože čelistí kroutil sem a tam a otíral ji o mé kalhoty.

Asi jsem tušil, co jeho neustálý pohled nesoucí tisíce slov má znamenat. Ale raději jsem dělal blbého, zamumlal „vůbec ti nerozumím" a opustil park s cílem sdílet tento incident se zbytkem party.