Naše akce byla tajná. Extrémně tajná. Ani Tonda, ani madam Kolbe, ani žádná štěnice ve zdech se o ní neměla dozvědět. Proto veškerý plán Lucie přetlumočila Martinovi ještě před začátkem směny, když si ho vytipovala cestou do práce a strhla do kumbálu, kam nikdo nechodí. Ani uklízečka.

Paní Kolbe byla překvapená, když spatřila Henriho v práci. Nebo alespoň mi to tak řekl později Igor. Avšak kromě pár krátkých minut, které strávil v jejím kanclíku, se nic speciálního nedělo. Postřehl jen nějakou výměnu názorů, ani ne agresivní, takže se zdálo, že je vše jak má být.

Já jsem samozřejmě do práce nešel. Bylo by extrémně podezřelé, kdybych přišel stejný den, jako se Henri vrátil z Německa. To by prostě nešlo. Takže jsem se sbalil, navoněl, že byl parfém cítit i ve sklepech, a zašel k doktorovi s lahví něčeho dobrého. Mělo to být poděkování za to, že mi vyšel vstříc a vyplnil mi neschopenku na mé zavolání, ačkoliv by to neměl dělat. Uplatnil jsem však výborný herecký výkon a využil naší leté známosti s tím, že mu pak osobně vysvětlím, proč jsem na to tak naléhal. Mezitím jsem přišel se skvělou historkou o bossingu, že tato neschopenka byla spíše psychického charakteru a že již více nic takového chtít nebudu, protože definitivně z práce odejdu.

No, jemu to už asi bylo jedno, ale byl spokojený s mojí výmluvou a já s jeho přístupem, takže jsme si jen podali ruce a naznačili, že o tomto už nikdy mluvit nebudeme.

A tak náš plán mohl začít. Bylo to jednoduché, celkem.

Martin s Lucií obešli šéfa a zavolali policii kvůli záběrům z kamer v okolí budovy parlamentu. Martin pak měl tyto záběry projít svým prográmkem a hledat paní Kopřivovou, detekovat všechny její kontakty. Nejspíše po minulém útoku Lucky, kterým si získala celé velitelství pod palec, když nám odmítali přístup na místo činu, nyní ani na okamžik neodmlouvali. Asi se báli, že ta rázná baba se opět přiřítí jak tornádo a způsobí hluk na celý blok.

To je však pouze jedna část plánu. Pak tu byla totiž ještě část terénní.

Všichni, kdo mohou a nejsou nápadní, budou křížem krážem procházet oblasti, kde se nejvíce zdržují naši zákonodárci, a pěkně postaru vyčichávat přítomnost měničů. Když nám Alice nemůže pomoct, musíme to vzít hezky do svých rukou.

A tak Lucka skákala ze střechy na střechu, ťupkala po okapech a přebíhala přes chodníky na stromy. Získala si tímto způsobem spoustu obdivných pokřiků procházejících dítek, která veverky snad v životě neviděla. A přitom jen jednoduše nabírala pachy a sledovala různé osoby v oblecích. Henri zas jako šváb pronikl do samotné budovy, vyhýbaje se pastičkám a návnadám navštívil snad každou místnost, aby na své receptory nasál co nejvíce zbytkových vůní kravaťáků a kostýmaček.

A já, protože jako kůň bych akorát zničil všechny rovnoměrně uložené dlažební kostky na chodníku, jsem dělal psovodce největšímu vlčákovi v okolí. Pravému vlkovi. Venčil jsem ho, hezky na vodítku, s košíkem – nemůžu riskovat pokutu! A on poslušně očůrával pouze stromy a ne historické budovy, a exkrementy si nechal až na travičku u parčíku.

„Jako promiň Igore, ale tohle já za tebou uklízet nebudu," a odtáhl jsem ho pryč.

Výsledky nebyly okamžité. Tato činnost bohužel probíhala pouze po naší pracovní době, ačkoliv Igor nabízel, že si vezme volno. Nesmí být však nápadný, a tak jsem to okamžitě zamítl. A právě z tohoto důvodu už se moc politiků ve středu nepohybovalo. Přesto Henri hlásil alespoň deset různých metamorfů, s jejichž pachy se na židlích v budově setkal, a Lucka také hlásala pár lidí, kteří měli dřívější kontakt s paní Kopřivovou. Avšak při porovnání pachů se o metamorfy zrovna nejednalo.

A Ondřej byl stále v nemocnici a Henri okupoval jeho postel, kterou jsem vydrhl, převlékl, stejně jako celý byt, nyní zářící čistotou za poslední roky naprosto nevídanou.

Jen obývák byl rázem zproštěn tepla od koberce a chodilo se po starém zteřelém linu, při každém kroku křupajícím. Působil jaksi zvláštně, jaksi mdle. Nejprve jsem se tam snažil trávit co nejméně času. Ale neustále zatahován svým novým spolubydlícím na gauč, abychom prodiskutovali případ, nebo pouze historky z našich životů, proměnilo se místo nehezkých vzpomínek naopak v místo krásné; v místo, kde se událo všechno. Náš první polibek, při němž byly obě strany při svém největším vědomí a ochotné, první otevření o jeho vztahu, o jeho dětství a pocitech, které v sobě dusil celá léta, naše první společné sportovní utkání, a samozřejmě další věci, o nichž by se mělo mluvit až po desáté hodině večer. Hehe.

Musel jsem Henrimu vařit mé blafy, na které se spustila vlna kritiky, až jsem se nasral a dlouho na něj nepromluvil. On pak musel odčinit své přeřeky, ačkoliv se k tomu příliš neměl, protože to jídlo bylo fakt hnusné a já to věděl. Ale jemu odpustím všechno, že, a vina byla z nepřiznané části i na mé straně. Takže všechno skončilo v koši a nakonec jsme se společně odebrali koupit nějaký polotovar.

Byla to nádherná příležitost, jak se naučit spolu soužít, a překvapilo mě, jak jednoduše to šlo. Jak naše povahy do sebe zapadají, přestože jsou jiné, přestože se neustále něco děje. Vzniká mezi námi taková ta správná dynamika, díky němuž si užívám jak klidné chvíle v jeho klínu při sledování televize, tak debaty, do nichž vnáší svůj nadhled věci, tak i občasné štěkání, které mě nevýslovně baví. Ale to nesmí vědět!

A tak i probíhal celý týden. Společná snídaně, přes den v práci, pak na lovu měničů a doma odpočívat dlaň v dlani.

Ano, musel jsem konečně do čumsa páchnout. Tonda byl držen částečně ve stínu, zato paní Kolbe si mě pozvala na kobereček.

Téměř jsem se pochcal na místě strachy.

„Pane Šapíku, prosím, posaďte se," spustila anglicky. Její pomocnice, ta vrána, postávala v rohu a nespustila ze mě zrak. Stejně tak i její šéfka, drobná dáma, ale s pohledem tak nebezpečným, že by vyvolal požár o teplotě dvou tisíci kelvinů a zároveň by dokázala zmrazit všechno na absolutní nulu.

Nedokázal jsem uvolnit svaly a posadit se pohodlněji. Ať jsem chtěl působit jakkoliv odměřeně, prostě to nešlo.

„Pane Šapíku. Už asi víte, kdo jsem a koho zastupuji. Jsem přesvědčená, že od mého syna dané informace máte."

Dobře, ta si nebere servítky. Stáhlo se mi hrdlo. Jako, věděl jsem, že se o nás dozvěděla, že ví o mém tajemství, o ceně mých spermií a kmenových buněk, ale... Sedět jí naproti a diskutovat o tom? Ještě, když jsem získal srdce jejího syna? Hm? Snad na mě ta její asistentka během diskuze nevystřelí!

Raději jsem jenom pokývl hlavou.

„Věřte, že není naším účelem ubližování metamorfům, ale naopak ochrana, zachování vzácných rodů."

„O tom jsem se přesvědčil," odfrkl jsem si, ale madam si to k sobě nevzala.

„Omlouvám se vám za potíže, které vám naše organizace způsobila. Bohužel jsem se nechala unést emocemi a konala velice neprofesionálně."

Její omluva mi byla jaksi povědomá. No jo, Henri se také občas omluví, jen aby naoko zahladil cestičku, přestože ten výmol se stále pod tou tenkou vrstvou schovává a čeká na svoji oběť. Co říci, rodina.

„To však nevysvětluje, proč jste na mě nechali nastrčit špiona. A pak mě ještě unesli a chtěli do mě řezat."

„Je to má chyba a velice se vám omlouvám. Jak jsem říkala, je naší největší snahou zachovat vzácné rody metamorfů, a vy jste na pokraji vyhynutí. Potřebovali jsme biologické vzorky."

„To ale není způsob, jak je získat," odsekl jsem a každým slovem cítil, že obojek kolem mého krku se uvolňuje a já získávám zpět své sebevědomí. Pomáhalo mi i to, že jsem využil celkový vztek na DOG. Nejen za to, co provedli mně, ale také to, co provádějí naší politické situaci. To je neomluvitelné. Nevím, co chystá, co plánuje, ale rozhodně se nenechám jen tak.

„Nemohli jsme riskovat, že byste nás odmítnul a jedinečná genová sada by byla navždy ztracena. Museli jsme konat ve stínu."

Jasně, moje prdel.

„Co chcete?" nedokázal jsem nadále poslouchat jejím sračkám a šel rovnou k věci. Nechtěl jsem tu sedět ani o vteřinu déle. „Henriho se nevzdám, jestli vám jde o tohle."

„Můj syn pro vás dělá první poslední. Dokonce se postavil vlastní rodině. Opravdu pro něj musíte znamenat hodně," nějakým způsobem mi její tón i „milý" úsměv vyvolávaly husinu na těle.

„To není dané mnou, ale jím samotným. Není pouhou vaší figurkou."

V tom si dáma pobaveně odfrkla.

„Ach, pane Šapíku. Nic nevíte. Ale bude lepší, když to tak zůstane. Ne, když se vše navrátí do dřívější doby, kdy jste s mým synem nic neměl."

„To neudělám," prostě ne. Nebudu tou oplakanou babou v telenovelách, která po jedné výhružce zlé rodiny její lásky odhodí celý vztah, šťastnou budoucnost, a raději bude živořit a starat se sama o dítě, které se svojí láskou čekala. Tímto jsem vždy pohrdal a takto dopadnout nechci. Ne, že bych mohl otěhotnět, to zas ne.

„Pane Šapíku. Jste kůň. Jste navíc Pegas. Neradi bychom o vás přišli. Chceme vás chránit, zajistit pokračování vašeho rodu, když toho nebudete schopen. Ale uvědomte si, že nebezpečí nepřichází pouze ze strany Protektorů."

„Vyhrožujete mi?"

„Já vás upozorňuji. Varuji vás, abyste si dal na sebe pozor, jelikož mám o vás starost."

„Raději bych se obešel bez vaší starosti." sarkasticky jsem poznamenal, ale nevyvedl paní Kolbe z míry.

„Doporučila bych vám, abyste dělal jen to, co vám vaše vedení nařídí. Nic více. A nestaral se o věci, do kterých vám nic není. Stejně tak dal ruce pryč od mého syna."

„Nebo?"

Na moji provokaci paní Kolbe nic neřekla. Nemusela. Její nepříjemný úsměv mi říkal dostatečně jasně, že když tomu tak neudělám, zbyde po mně pouze genetický materiál v jejich mražáku. Nic více.

Otřásl jsem se chladem.

Nakonec jsem vstal a odešel. Rázem jsem to byl já, na koho se upíraly všechny oči, komu srdce stále bilo s frekvencí sbíječky, kdo potlačoval slzy, aby zachoval svoji silnou stránku a tu ukázal svému okolí. Avšak, jelikož jsem se soustředil právě na tyto úkony, jako uklidnit se a ihned zapomenout na její otevřené výhružky, nedokázal jsem navázat oční spojení s Henrim, ani ho upokojil úsměvem. Jednoduše jsem se svalil do křesla a seděl dlouhou minutu, než se zhluboka nadechl a promluvil.

„Slyšel jsem, že šváb přežije po ušmiknutí hlavy ještě dalších sedm dnů. Je to pravda?"

Mělo to být směšné. Normálně bychom se tomu zasmáli. Ale nyní to neslo úplně jiný význam. I když se zbavíme DOGu, vyženeme je odsud, jejich vliv a odkaz tu přetrvá a bude se nést nad našimi hlavami jako nějaký přízrak. A je možné, že jednou se ten přízrak zhmotní. Třeba mě kousne, nasaje trochu krve svým sosákem a vpustí do mého těla množství viru západonilské horečky. A já umřu. Jako druhá osoba, které Henri daroval své srdce.

Zmíněná osoba se tvářila jako Terminátor, přichystaná povraždit všechny ve svém okolí. Především jeho máti, která opět strká nos do jeho života a vyvíjí nátlak na jeho milované. Jenže stále je to jeho matka. Tak to bylo, je a vždy bude. Chtěla pro něj to nejlepší, tak ho poslala do speciální školy. Nakonec ho i přes vše přijala do DOGu, protože ho chtěla mít u sebe, ačkoliv důvěra v něj nebyla ani padesátiprocentní. Aby nebyl svědkem mé kastrace, nebo co to chtěli udělat, vymyslela si nějaký úkol, který měl poslat švába do rodné země. Aby nemusel sledovat moji ublíženou a následně zotavující se maličkost ve spárech jejích agentů.

Rodičovská láska je asi pokaždé vyjádřena poněkud jinak, a způsob paní Kolbe je pro mě nejméně vídaný.

Mohl bych to nabonzovat, mohl bych poštvat švába proti paní švábové. Ale jen bych příliš zasahoval do jejich osobního vztahu. Je pravda, že některé úkony přišly od DOGu jako samotného. Pokud nevím přesně míru jejího podílu na těchto úkonech, nemohu vynést rozsudek. Henri sám musí přijít na to, jaká to osoba vlastně je. A daří se mu to zatím velmi dobře.

To, že mi vyhrožovala? Že mi chce sebrat život a hodit mé tělo králíkům? A víte co? Kruci! Vždyť to není žádná změna od mého života doposud! Na krku jsem měl nespočet stalkerů, nemluvě o naháčích v mém bytě, kteří mě chtěli napadnout, unést, zasáhnout nejcitlivější místo! A co teprve Protektoři, ha?

Jestli mám umřít na virus, alespoň vězte, že mě Henri pomstí!

A jestli se vytratí můj rod? Na rozdíl od Giorga, nabyl jsem svého vlastního názoru, a to, že tak tomu bude nejlépe. Jestli nebudou speciální metamorfové jako já, nebude to dávat za vznik organizacím jako DOG. Nikdo se nebude prohlašovat za nadřazeného a podřazeného. Nikdo se nebude pyšnit svojí podobou. A jen myšlenka, že by se z mé spermie mělo narodit nějaké umělé dítě, vyrůstat pod jejich ideologií a rozvrátit svět, to mě absolutně nelákalo.

Bude nejlepší, když se Pegasi vytratí ze světa. Navždy.

Ať to bude stát cokoliv.

Nakonec jsem se otřepal a natáhl se pro Henriho dlaň. Akorát včas, Terminátor už chtěl vystřelit na nohy a zase si to vyříkat se svojí matkou, před níž mě už tolikrát obhajoval a vyčítal její škodlivé kroky a postupy.

Pevně jsem ji stiskl, skoro rozdrtil články prstů. Teprve poté, co jsem do stisku vypustil svoji frustraci, jsem ji něžně držel a hladil palcem po hřbetu.

I Henri se klidnil. Přiložil na naše pouto ruku druhou a donutil mě vzhlédnout do jeho očí. Už to šlo. Konečně to šlo. Poté, co jsem si to urovnal v hlavě, jsem i přes stále silnější buchot srdce mohl koukat na várku roztopeného karamelu v jeho panenkách, na starosti, obavy, na jeho komplex neskonalé ochrany.

„Díky," usmál jsem se a kdyby Lucie neseděla necelé dva metry opodál, už bych jeho ruku políbil, pak samotného Henriho a nechal se unášet na vlnách naší lásky.

„Co po tobě chtěla?"

„Typické řeči. Je to dobré, vážně," naposledy jsem se pokusil ho uchlácholit a dále se to už neřešilo.