Když jsem volal Lucii, že se vracíme zpět, radostí málem vyskočila z kůže. Bylo poznat, že má na jazyku spoustu věcí, které v hubě drží už hodně dlouho a konečně nadejde ta příležitost, při níž si bude moci ulevit a vyblít všechno ven.

Neboj se, Lucko, už ti neseme kýbl!

Sraz jsme si dali v narychlo rezervovaném hotelovém pokoji. Je zde soukromí, není kontakt s okolím, není to otevřené prostranství plné hmyzu a další havěti. Jednoduše, čím nejjednodušší prostor, tím největší pravděpodobnost, že se vyhneme nějakým komplikacím.

Dorazili jsme tam s předstihem, seděli na posteli, čekali na naši spojenkyni, přičemž se drželi za ruce. Až když se ozývaly kroky na chodbě, pravděpodobně patřící dámě než muži, pustil jsem Henriho dlaň a šel jí otevřít.

„Čau Lucko," usmál jsem se na nezdolnou kolegyni. Blonďaté vlasy měla stažené do culíku, aby nevířila kolem sebe pachem, ohon sebou kýval ze strany na stranu.

„Zdar, dobrý den, pane Kolbe," zakoukla a ihned přepnula na angličtinu. Ještě jednou se na mne podívala, tentokrát ne přátelsky a otevřeně, jako předtím, ale její oči vyzařovaly podezření a pochybnosti.

„Jemu opravdu můžeš věřit," přesvědčil jsem jí jednou provždy, takže si jen oddechla - co se mnou nadělá, že? A už položila kabelku na stolík a začala hrabat papíry.

„Tak co to je za horkou zprávu, co jsi přede mnou tolik tajila?"

„Tomu nebudeš věřit."

„Povídej," pobídl jsem ji, přímo vyzval, jako bychom se v duchu vsadili o to, jestli mě ta zpráva vyvede z míry nebo ne. Lucie se už plně připravená zhluboka nadechla, ale ten nádech se jí zasekl v krku, jakmile pohlédla na mého společníka. Stále neměl tak uhlazené vlasy, přesto ta chladná aura byla nezanedbatelná.

„Mluvte," pokusil se pobídnout i sám trn v oku, i tak Lucie s dalšími slovy váhala.

„Jde o to, že... Jak jsem byla vaší matkou zaúkolována sledovat určitou osobu, tak jsem k tomu nabrala i paní Kolbe," testovala vody, jestli se Henri nenaštve nebo tak, ale vůbec nemá ponětí, že vztah mezi matkou a synem rodiny švábů je tak rozvrácený, že ani ta nejlepší rekonstrukce nedokáže zachovat nic. Když tedy ani necukl obočím, pokračovala, nyní jistěji.

„Sledovala jsem ji, vždy, když mi Igor napsal, že opustila budovu. A měla jsem štěstí. Byla totiž v kontaktu s určitou osobou. S jednou političkou z ODS, není zrovna nejznámější, ale občas se v televizi mihnula. A tato politička, hádejte, byla navoňavkovaná, že celý pokoj voněl po šeříku."

„A z toho jsi vyvodila, že je to metamorf?"

„Bylo to určitě podezřelé. Naštěstí je léto, horko, lidi mývají otevřená okna. Vlezla jsem jí do kanceláře a vzala vzorky jejích vlasů. S Igorem jsme se shodli, že na tom něco páchne."

„Identifikovali jste její podobu?" zajímal se šváb.

Nejvyšší inteligence čumsa jen provokativně nadzvedla obočí a tajemně se usmála.

„No, každopádně, zvíře její podoby nebylo v databázi, stejně jako ona sama, podle jména. Ale nebylo problém to zjistit. Jedná se o pěkně podlého hada."

Jak Henri, tak i já jsme se okamžitě napřímili, jako kdybychom spolkli koště. Reflexně jsem nahmátl jeho ruku za jeho zády a pevně ji stiskl. Přes stín našich těl však Lucka nic nepostřehla.

„Jsi si stoprocentně jistá?"

„Sama od sebe bych to asi nedokázala úplně říct, plazi nemají téměř žádný pach. Bylo jedině štěstí, že Igor to nevzdal a neopustil nás a že jsem svými packami dokázala nahrabat dost vlasů."

„A kdo to tedy je?"

„Jaroslava Kopřivová."

„Neznám," zamračil jsem se, ale s tím Lucka už počítala.

„Samozřejmě jsem ji nenechala jen tak. Takže tady máte údaje, co jsem o ní dokázala nahromadit," podala nám vytištěné papíry.

„Stručně řečeno: Dcera Josefa Kopřivy, člena tehdejší komunistické strany, narozena roku 1954. Vdaná, má syna, který studuje nějaké sociální vědy. Její rodiče jsou Češi, ale já se nedala odradit a pátrala dál. Její babička totiž byla Němka. Dokonce mám napsané její dívčí jméno. Mrkněte se do papírů."

„A proč její otec vůbec byl v komunistické straně, když ta pátrala právě po metamorfech?" mumlal jsem, zatímco mé oči lovily důležité údaje z předem předchystaného spisu.

„Řekla bych, že pod svícnem je největší tma?"

„Henri, koukej!" pustil jsem jeho dlaň, abych s ní vystřelil kupředu a ukázal na jméno její babičky.

Godegür.

Heleme se!

„Co, říká vám to něco?" instinkt Lucky nelhal! Henri se chopil slova.

„Tato rodina, tento druh, tito právě stojí za DOGem."

„Takže... nasadili někoho sem?"

„Pravděpodobně," promnul si Henri vousy, zamračeně hleděl na papír.

„Ale udělali to hodně dávno. Proč tedy až teď?" nechápal jsem. Zato jediná žena v místnosti procitnula a ihned vybalila svoji teorii.

„Uvědom si, Theo, v jaké situaci se Česko nacházelo. Nejprve první světová válka. Sotva se republika otřepala a stabilizovala, nastala další! Pak komunismus. Nebylo možné provést takhle důkladně zkonstruovaný plán. Nebyl pro to prostor. Zato celé generace zde mohly zůstat, žít, aby pak její potomci nabyli větší důvěryhodnosti mezi svým okolím, aby působili přátelsky, komfortně. Takže, když si to vezmeš, ideální příležitost, jak toto provést je nynější doba."

„Zato ona si vytvářela konexe, byla ve spojení s DOGem, vymýšlela, jak situaci co nejvíce destabilizovat a dosáhnout svého," dodal ještě Henri.

„A jak si předávali zprávy? V jakém kontaktu museli být?"

„Není problém pro jakéhokoliv metamorfa sem doletět," odpověděl mi ihned šváb a já si vzpomněl na asistentku jeho matky, vránu.

„Přesně," spleskla rukama do stehen veverka.

„Kruci..." kroutil jsem beznadějně hlavou. „Takže si to zrekapitulujme. Sundali nám vládu, budou volby. Je jasný, že po třech zkorumpovaných ministrech z ČSSD to tentokrát vyhraje na plné čáře ODS. A Kopřivová je z ODS a jejím cílem je stát se premiérkou a sestavit vládu metamorfů. Dobře. Ale řekněte mi, jak ji prezident jmenuje, jen tak, z čista jasna?"

„S tím bude mít co dočinění mé zaúkolování," Lucie si odvanula pramen vlasů z obličeje, než pokračovala, „sledovat dokumenty, přinést je madam Kolbe, jde především o vše, co by se týkalo doporučení členů strany. Cokoliv, co by šlo před odesláním přepsat, zfalšovat anebo získat evidenci na špinavou práci toho DOGu. A kdyby prezident stejně zvolil někoho jiného, s touto pákou by jmenovaný premiér stejně musel odmítnout svůj post. Protože pokud seženou páku nebo ne, ono to ani nebude klíčové. Stačí jim pohrozit, jako mně, a poslušnost je zajištěná," znechuceně si odfrkla, jak v ní stoupala žaludeční šťáva, protože ona sama je obětí jejích činnosti.

„A Tonda s tím nic nedělá?"

„On? Pche! Stal se poslušnou krysou. Ťopká za každým, kdo má pro něj drobky rohlíku. Myslí si, kdo ví jak je starý, že už chce do důchodu a nemá sílu se s něčím takovým štvát. Je rád, že má o starosti méně," kdyby Lucka mohla, asi ho na místě uškrtí. Ale stále je to její šéf. A vražda je kriminální čin.

„Mluvila jsi s ním?"

„Jo," skoro odplivla na podlahu. „Nedá se přesvědčit, dědek jeden. A když zaváhá, tak si vzpomene na tady tu... no, tu," nechtěla před Henrim nazývat máti kreativními nadávkami, „a už je zase zpět v kolejích. Je to beznadějné."

„A Martin? Jak je na tom?"

„Dobrý. Pomohl mi vyhrabat tu špínu, ale všichni víme, že je potřeba uchýlit se k jednomu kroku."

Odmlčela se.

„Vyhledat další metamorfní politiky a zastavit paní Kopřivovou," odhadl správně Henri a vysloužil si Lucčino uznání.

„A také madam Kolbe," dodala ještě, čímž Henrimu sebrala slova. Avšak nemohl se divit. Je to nevyhnutelné. Jestli řídí celou operaci DOGu tady v Česku, ve spojení s paní Kopřivovou... Je nutné useknout všechny nohy tomu psovi.

„A co dál? Jestli mají již ušlapanou cestičku k hradu, stejně bude nejefektivnější prostě useknout hadovi hlavu..." ale zabít paní Kopřivovou? Na to nemám koule ani já, ani Lucie, a kdyby to provedl Henri, tak by na něj uvedla zatykač nejen Česká republika, ale také celé Německo se svým DAMMem. Jako pomsta za zmaření plánů.

„Musíme na to jít z obou stran. Zjistit, na koho má DOG spadeno, což bude především můj úkol. Mám pár tipů. Musíme jim vysvětlit, že jim nic nehrozí, a naopak, odmluvit je od doporučení té báby. A na druhou stranu, nějak si poradit s tou Kopřivovou. Ale vůbec netuším jak."

„Možná bude stačit zhroutit ten domeček z karet, který si postavila. Když nebude mít tu podporu, je jedno, jak se bude snažit, prostě prohraje."

„Ale lidský strach nezná meze. Pokud bude stále viset ve vzduchu nějaká výhružka z její strany, ať se budeme snažit jakkoliv, ti politici ji stejně podpoří," povzdychl si Henri, „podobně jako paní Wagnerová. Ačkoliv věděla, že je pan Donnerstag mrtvý, stále nechtěla nic prozradit. A místo spravedlnosti posílá bývalé ministry do vězení."

Na všechny z nás dopadla tvrdá realita. Alice opravdu měla v tomto pravdu. Je jedno, kolik toho víme, jak proti tomu bojujeme. Nedokážeme nic.

Ale možná... Já přece nejsem sám. Je tu Henri, je tu Lucka. Pomáhá nám i Martin s Igorem! Nejsme sami jako pan Gebauer nebo ztracená vůle včelky, které se už nechce ani rozevřít křídla! Přece něco dokážeme, ne?

„A pane Kolbe, vám nevadí, že takto jdeme proti... proti vaší matce? Vaší organizaci?" nedalo to Lucii a já ji absolutně chápu. Přestože Henri prokázal, že je opravdu připraven tasit meči proti komukoliv, že mi pomáhal s mým ukrytím, nechal Lucce vzkaz, a nyní spolu s námi kuje plány ofenzívy; je to stále Němec, syn paní Kolbe.

A krev jen tak nepotlačíme, že?

„Toto konání je v rozporu s tím, co jsem se učil. V rozporu s morálními zásadami. Nebudu stát bokem jen kvůli tomu, že je v tom zapletena má matka. Není to poprvé, co nesouhlasím s jejími rozhodnutími. A je na čase, aby za ně převzala zodpovědnost," promluvil chladně, až mi přejel mráz po zádech. Ano. Nejenže tu strká nos do cizích záležitostí, ale také zaútočila nepřímo na Henriho milou a později i na mě samotného. Jsou věci, které člověk jen tak neodpustí.

„Dobrá," zamumlala Lucka, zbavena dechu, sama nečekala, kolik skryté nenávisti se v jeho odpovědi objeví. Ale přesvědčilo ji to dostatečně. Nyní oficiálně přivzala Henriho do svého okruhu nejbližších. Vysloužil si právoplatně své místo, a to mu už nikdo nevezme.

„Pro náš úkol by se hodilo dát vědět Alici, ale chtěla jsem nejdříve probrat s tebou, jestli ji zahrnout do týmu nebo ne..." nadhodila Lucie po chvíli. Chápal jsem, že Igora nabrala, protože ten nikdy svoji nenávist vůči sousedům neskrýval, a proto využije každé možnosti, aby nám pomohl - obzvlášť po odkrytí celého jejich plánu. Martin je sice trochu flegmatický a konfliktům se vyhýbá, ale jeho logické poznatky a schopnosti se nám budou hodit. S Lucií mají navíc jakýsi stejný smysl pro spravedlnost, nebo jak to nazvat. Ale Alice, o níž víme jen z telefonátů...

Já se s ní potkal, to ano. Ale jinak bych o ní nikdy neuvažoval jako o blízké osobě. Jen o jakési legendě, o které slýcháme, ale je mimo naši ligu. Lucie však, na druhou stranu, s ní většinou vyvolávala, klidně prokecala i dlouhé hodiny, když nebylo do čeho píchnout. Ta s ní měla blízký vztah. Avšak nevěděla o její druhé stránce. A protože její kontakt také nebyl nejbližší, bylo samozřejmé, že bude chovat určité rezervy a váhat, jestli využít její pomoci, která by vyřešila snad všechny naše aktuální problémy, nebo ne.

Naverbovat Alici by bylo jako získat bonus. Tahák, díky němu uděláte každý test, každou zkoušku. Prostě mít Alici v týmu je, jak vlastnit tank a kulomet a nemuset se spoléhat na revolver. Nebo na prak.

„Alice nám ale nepomůže," vyslovil jsem nakonec krutou pravdu. „Mluvil jsem s ní a... jede spolu s nimi."

„Cože?" Lucka nevěřila svým uším.

„Ona a Ondra tady byli už dlouho. Prostě, když jsem se tě právě ptal na Aliciny údaje, tak jsem ji šel navštívit a akorát mi vše potvrdila a rovnou odmítla, že by mi nějak pomohla. Takže tak."

„Tomu nevěřím," Lucie kroutila hlavou, bylo pro ni těžké uvěřit, že tolik let pracovala s někým, kdo celou dobu předstíral, že nám pomáhal, a přitom ani nebyl na naší straně. „Vždyť nám přece dala informace o panu Donnerstagovi, hlídala podezřelé, hledala stopy..."

„Dělala jen to, co pro ni bylo bezpečné, Lucko. Co jí neublížilo. Dát nám vědět, že u Kudrny byla policie, to prostě musela, jelikož bychom se to stejně dozvěděli. Měla přístup k našim poznatkům, mohla nám ukázat jen to, co nás nedovede v případu dál, naopak zásadní stopy zakrýt. Věř mi. Na ni se spolehnout nemůžeme. Ona je z velké části důvod, proč jsem se skryl na tu chalupu."

„A co hodláš dělat teď? Tvojí vinou je Ondřej v nemocnici. Myslíš si, že po tobě DOG jde. Je sice fajn, žes byl skrytý, ale teďka si vylezl ze stínu. Máš kde být? Jak se chránit?"

No, to je otázka. Buď mohu navždy žít mezi zdmi hotelového pokoje, nebo sebrat odvahu a risknout to zpátky na Ondřejův byt. Vyříznout ten zakrvácený flek a nachystat množství pastiček na hmyz. Jiné možnosti není. Vzhlédl jsem na Henriho, který také přemítal všechny varianty ve své hlavě. A byl to nakonec on, kdo přednesl návrh.

„Můžeš se vrátit. Nemyslím, že by se má matka o něco pokoušela, obzvlášť, když jsem s ní mluvil. Ale pochopím, když se nebudeš cítit v bytě dobře."

„Ne, to zvládnu," sebral jsem všechny kulky a rozhodl se postavit strachu čelem. „A jak to s Ondrou vypadá?"

„Zkontrolovala jsem ho zrovna včera. Zdá se, že se mu zranění hojí, ale stále se neprobudil."

Chladná vlna mě strhla sebou do hlubin oceánu a já neměl tu sílu proti ní bojovat. Ale než jsem se jí poddal a nechal se bezmocně, smířen s osudem, stahovat ke dnu hlubokomořského příkopu, hodná dušička mě poplácala po zádech a tím ze mě setřepala tu vodu a já rázem mohl bez problému dýchat.

Díky, Henri.

„On se probudí, je to přeci jen úraz hlavy, dej mu čas," i Lucie se mě snažila povzbudit. Oplatil jsem jí chabý úsměv. „Alespoň nebudeš muset být v jeho přítomnosti nebo si shánět náhradní byt, hm?"

„Pravda."

„Zůstanu s tebou," náhle pravil Henri, s nezlomným přesvědčením v očích.

„Ne, to nemusíš," doma je bordel, tam se ti líbit nebude.

„Ty se nebudeš cítit bezpečně a já také budu mít starosti. Tohle řešení bude nejlepší."

„Ale -"

Nedořekl jsem to. Myšlenka mi utekla z jazyka, jakmile jsem se zahleděl na jeho obličej, na jeho oheň v očích, na jeho pevnou čelist porostlou vousy, která mi říkala, že ať budu namítat cokoliv, on se jen tak nevzdá. Že já nejsem jediný tvrdohlavý tvor široko v okolí.

Musel jsem se pousmát.

„Dobře."

Vůbec jsem si nevšiml Lucky, která začínala bezdůvodně chytat rozpaky a uvědomovat si, že mezi námi něco nehraje. A že není možné, aby po třech návštěvách, a dokonce společným výletem na Ukrajinu, mezi mnou a Henrim bylo pouhé kolegiální přátelství a pouto společně prožitých nebezpečenství. Avšak pravda se zdála tak nereálná, že o ní také nějak neuvažovala. O to více byla zmatená a nedokázala přijít na kloub těm pohledům a něžnému výrazu pana Kolbeho, který sama na něm doposud nespatřila.

Po prodiskutování dalších kroků nakonec odešla, zanechala tak jen naši dvojku, která po náročném rozhovoru už neměla slov.

„Opravdu chceš zůstat se mnou? Nebojíš se, že tě budu otravovat, zneužívat, že tě nenechám spát?" do mých zprvu provinilých slov se vehnalo mé flirtující já a okamžitě mi ovládlo ruku, jíž pomalu vykračovalo po Henriho paži až k ramenu.

„To už budu muset nějak zvládnout. Ale i kdybys mě odmítl, samotného tě nechat nemohu."

„Ty jsi mi takový ochránce," zasmál jsem se, než mu políbil tváře. „Ale já taky nejsem úplně bezmocný. Jen jsem měl prostě smůlu."

To už mě Henri sjel káravě pohledem a já zmlkl. No, nejsem profík v bojovém umění. Jsem pouze zvyklý na pouliční rvačky a ty jsou vždy jen o tom, kdo koho svojí silou dříve skolí. A v tom já vynikám, že?

Mířili jsme k bytovce, kde bylo mé dočasné bydliště. V pohodlné káře, projížděli jsme bezpečně křižovatku za křižovatkou. Henri jel sebejistě, jako kdyby to tu znal jako vlastní boty. Je pravda, že párkrát ke mně zajel, třeba mě vyzvednul cestou na letiště, ku příkladu. Také mě sem hodil, když jsem ho o to poprosil. Zašel sem za mnou, když si to chtěl se mnou vyříkat. Když přijal mé city, protože cítil, že jsem se mu také dostal dost pod kůži a že ať se škrábe jakkoliv, mě seškrábnout nemůže.

Byl to od něj dosud nejodvážnější krok. Odhodit vše, všechny předsudky, rodinu, svoji vlastní identitu, aby přijal novou. Upravenou. Tu, pro kterou nejsem jen pouhý známý spolupracovník, ale osoba, pro kterou je ochoten udělat cokoliv.

Na druhou stranu, kdyby Henri nebyl takový, jaký je, tedy založen na logice a celkem dobré úrovni tolerance, asi by nikdy na můj zvonek nezazvonil. Tedy, nezaklepal na dveře. Je schopen přijmout fakta, jak jsou, a tedy přijmout i moje city a logicky zvážit, do jaké míry je schopen je oplatit. Kdyby byl ovládán emocemi tak, jako každý jiný, nastalo by u něj období dlouhotrvajícího sebezapření, jenž by nakonec ze mě udělalo jen tu nenáviděnou osobu, které je nejlépe se vyhýbat.

Zaparkoval před domem. Já stále dlel na vzpomínkách, na ten zvuk klepání na dveře, na mé překvapení, když jsem ho spatřil. Ale nemůžu se divit, věděl, kde bydlím, protože nás sem zavezl Tonda. Henri měl o mě asi tenkrát strach, takže chtěl, aby mě vysadil dříve.

Nebo také ne.

Henri se už dávno odpoutal, jen já stále seděl nehnutě jako socha.

„Nechceš jít dovnitř? Můžeme to vymyslet jinak," položil mi dlaň na koleno, zřejmě si myslel, že se stále bojím vkročit na místo, které mě tak psychicky poznamenalo. Jenže omyl, Henri, omyl.

„Ne, jen jsem si uvědomil, že si musím připsat dalšího stalkera na seznam."

„Koho myslíš?"

Pohlédl jsem na něj, až příliš chytrým pohledem. Henrimu muselo okamžitě dojít, koho tím myslím.

„I kdybych tě odmítl, nenechal bys mě jen tak samotného, co?"

Natočil hlavu, dělal stále blbého. Henri a dělal blbého. Kam jsme se to dostali!

„Zřízenější než já, říká ti to něco?" nadzvedával jsem obočí, snažíc se v něm vyvolat vzpomínky, které však hezky maskoval a tlačil zpátky do kouta. „Nebylo to náhodou tím, že jsi celou noc hlídal u mých dveří? Celé dvě noci, vlastně, když si tak vybavím tvůj stav následující den. Hm? Říkal jsi, že ti nedělá problém být dlouho v akci. Ale kvůli mně, když jsi mě sotva znal?"

Teprve teď to švábovi docvaklo v plném měřítku. Stáhl svoji ruku, obličej kamenný jak dlážděný chodník.

„Proč jsi si dělal starosti?" nechápal jsem a kroutil hlavou, byl ohromený, dojatý, ale to neměnilo nic na tom, že jsem to jednoduše nechápal. Proč zacházel do takových měřítek kvůli mé drzé maličkosti? Byl jsem pro něj jen urážlivý kolega, příliš ukecaný průvodce a neschopný agent. Není proč mě strážit celou noc.

Teprve po Henriho povzdychu na mě opět vzhlédl, rty těsně semknuté k sobě.

„Byla to má práce. Stal jsi se terčem útoku, nechat tě nehlídaného jednoduše nešlo."

„Jen tohle?" užíval jsem si, když jsem měl nad švábem převahu. „Tonda by mě klidně nechal samotného, neposlal za mnou ani Lucku, ani Igora. Takže?"

„Neměl bych čisté svědomí, kdybych to neudělal."

„Takže jsi mě přece měl alespoň trošku rád," zubil jsem se, jak se mi podařilo vyhrabat na něj smetí a zároveň najít další z momentů, kterými jsem si ho ukradl pro sebe.

„Nějaká slabá náklonnost."

„Pche!" rozesmál jsem se a neustále poočku pokukoval po Henrim, který ztratil svá slova.

„Díky," nakonec jsem zakončil tuto pro něj nepříjemnou debatu a hnal se do bytu.