Snad bude snídaně do postele dostatečnou omluvou za mé surové a lstivé zacházení, které ho přikovalo k posteli na celé dopoledne. Položil jsem na noční stolek tácek s míchanými vajíčky a čajem, a i přes chladný výraz, kterým mě proklínal, jsem ho políbil na líci.

„Nabídl bych ti hořčici, jestli ji máš radši, ale tu nemám k dispozici. Stejně tak tu mám jenom chleba, kdybys radši preferoval rohlíky. A čaj je ovocný, nějaké neškodné jahody a maliny, bez kofeinu. Chceš ještě něco?" dřepl jsem si k posteli, zatímco on se sunul do sedu.

S tím, jak rozcuchaný a unavený byl, nejradši bych mu jeho obličej celý zulíbal!

Držel jsem se však a jen mu upravil ofinu. Jeho oči sledovaly moji ruku, ale pak se zaměřily na mnou přichystané jídlo.

„Kečup stačí. Rohlík bych uvítal."

„Můžu zajet do vesnice, jestli počkáš. Ale to pak vychladnou vajíčka."

„To je dobré," jen zavrtěl hlavou a zvedl tác, aby si ho položil na stehna.

„Nemám tě nakrmit?" nabídl jsem se ochotně. On mě však odrazil jednou provždy vražedným pohledem, tak jsem se jen stáhl zpět a dál štěstí nepokoušel.

Stoupl jsem si, jelikož mi začínaly trnout nohy, a opřel se o zeď naproti posteli. Henri byl sice plně ponořený do jídla, neuniklo mu mé neustálé pozorování, a tak ke mně občas blikl očima. Nic však neříkal.

Za což jsem byl rád. Tolik dnů odloučení mně celkem poznamenalo. Byl jsem rád za jakýkoliv sociální kontakt a obzvlášť za kontakt s Henrim. Musel jsem si jednoduše vychutnávat každou sekundu, kterou jsem strávil jeho sledováním. Porovnávat Henriho, rozespalého a zničeného, sedícího v mé posteli, s jeho drsnou stránkou agenta v obleku a s pronikavým pohledem, který z každého vypáčí pravdu. Pořád si připomínat, že tento šváb byl celou noc v mé moci, vzpomínat na jeho teplo, zranitelný hlas, s nímž vzdychal, horoucí polibky, kterými mě zahrnoval.

Proč mi to děláš, Henri? Úplně sis ochočil tohoto divokého koně.

Nedojedl snídani úplně. Asi třetina smaženice zbyla.

„Není to dobré? A vidíš, bylo to dost solené? Jestli chceš ještě něco -"

„V pořádku," odložil tác opět na bok a pomalu vstával. Já se však nadále opíral, nemohl spustit zrak z každého jeho pohybu.

Blížil se ke mně, ačkoliv hleděl přísně vpřed a ignoroval mé hladové pohledy na jeho nahé tělo. Až metr ode mě se zastavil a krátce si vzdychl.

Hm?

To už se přikradl, aby vyjádřil vděk za snídani krátkým polibkem, než se ohlédl kolem.

„Kde máš sprchu?"

„Tam, hned za rohem. Ručník si půjč ode mě. Nemám ti pomoct vydrhnout -"

„To zvládnu," ušklíbl se na mě a již zmizel v koupelně.

No dobrá. Jak myslí.

Když z ní vylezl, byl jako nový. Sice neměl po ruce hřeben, takže mu vlasy nadále stály do všech směrů, bylo však poznat, že teplá voda ho zaručeně probudila. Zrovna jsem luštil křížovku, teda spíše se pokoušel, když se posadil vedle mě a pohodlně rozvalil na sedačku.

Chtěl jsem se ho zeptat, srandičky stranou, jestli jsem to náhodou nepřehnal. Ale zdá se, soudě podle jeho již profesionálního výrazu, že tuto otázku není třeba položit.

„Ještěže jsi přijel, už jsem se tu opravdu nudil," odhodil jsem křížovkami na stůl.

„To jsem viděl," odfrkl si.

„Lucie mi volala asi třikrát. Chtěl bych pro tebe mít nějaké horké drby, ale zatím si vše nechávala pro sebe. Bylo by fajn za ní co nejrychleji přijet."

„Paní Horní na něco přišla?"

„Ano. Něco velkého, jak tak zněla. Jo, a děkuji ti za vzkaz," vzpomněl jsem si na papírek v Lucčiným šuplíku. Henri si promnul bradu.

„Já taky nepřijel s prázdnou. Ale co jsem zjistil mě celkem znepokojuje, Theo," zamračil se, hledě neurčitě směrem na odhozený časák.

„Povídej," natočil jsem se na něj a již vyčkával, co mi to hodlá extra tajného říct.

„Začnu od začátku. Zatímco jsem dělal práci, kterou mě matka zaúkolovala, přestože to byla pouhá rutina a jen důvod, jak mě vyhnat z Prahy, kontaktoval jsem Andrease. Celou dobu jsem se snažil z něj dostat informace, donutit ho se přeřeknout, zkoumal jeho zázemí. Nezdálo se, že by patřil k DOGu. Nechci, abych uvažoval subjektivně, jelikož se známe dlouho, takže jsem přistupoval opatrně.

Ale Andreas není hloupý. Tušil, že se něco děje. Nakonec jsem mu prozradil celou pravdu a dohodl se s ním na spolupráci. Momentálně sleduje DOG, trasuje jejich lidi v DAMMu, a kdyby se rozhodli k nějakému razantnímu činu, dá mi vědět."

„To je fajn. A opravdu se mu dá věřit?" po incidentu s Ondrou, už jsem nevěřil ani nosu mezi mýma očima.

„Je to risk. Ale ne nebezpečný. Pouze jednostranná spolupráce. Andreas z toho nic nemá, pouze nás bude suplovat informacemi. Pokud nás podvede a informace budou falešné, nebo žádné, s tím nic nenaděláme. Ale můžeme to poznat. Uvidíme, jak bude úspěšný."

„Dobře. To je úspěch už samo o sobě, že tam máme člověka," kýval jsme uznale hlavou. Přišlo mi to jako nějaké částečné vítězství, přestože jsme byli sotva na začátku národní ofenzívy.

„Co tě potěší ještě více, je, že jsem vytrasoval vedení DOGu."

„Cože?" v šoku jsem posunul tím papírovým gaučem. Henri se jen ušklíbl, připraven vytáhnout svoji triumfní kartu.

„Nedalo to ani tolik práce. Bylo jen zapotřebí sledovat určité vytipované osoby. Neměl jsem příliš času, ale poštěstilo se mi dostat se k základní kostře. O zbytek se pak postará Andreas."

A já se tu o něj strachoval. Blbost. Ten by vyřešil celý problém, kdybych mu dal dva dny navíc. A jakým způsobem se chlubil, ha! No, schopného manžela jsem si to vybral, to jo, taky bych se mohl začít snažit.

„A tedy, na co jsi přišel? Napínáš mě jak..."

Na čele měl napsané krátké slovo - pomsta. Pomsta za co? Že já jsem s ním celou noc netrpělivě zacházel a dneska ráno ho už úplně dorazil?

„Pamatuješ na náš rozhovor? O původu metamorfů?"

„Jo, to jo. Sice ti nevyjmenuji všechny bohy, ale podstatu jsem pobral," odmlčel jsem se, snažil se nahnat si pár sekund, abych si ho oživil, a dokonce se pokusil odhalit místo, na které bude cílit. Samozřejmě, nemožný úkol s mým levelem inteligence. „Tak, jedná se o chiméru, kentaura, nebo koho?"

Tentokrát mě pokáral, ale více poznámek neměl.

„Víš, jak jsem zmínil, co má hodně legend společného? Vlastně, tehdy jsem tuto tematiku úplně nerozvinul, ale tato skutečnost proplétá všechny mytologie dohromady do společného klubka. Je stará jako bohové samotní, dokonce starší. Stojí na vzniku všech zemí, všech světů, všech kultur. A je pochopitelné, proč v čele DOGu, jako nejuctívanější osoba, je právě on.

Tehdy jsem se zaměřil na metamorfy obecně, ne na konkrétního metamorfa nebo tedy jeho podobu, která se stala pro DOG svatější než turínské plátno pro křesťany. Nemyslel jsem, že by to bylo důležité, v mém minulém výkladu. Ale očividně, to je začátek všeho. Přestože největším známým spojovníkem je potopa světa, zdá se, že ještě před potopou tu byl někdo mocný. Nějaký první metamorf. Svojí podobou ojedinělý a nejmocnější ze všech. Dle bible to byl právě on, kdo svedl Evu, aby utrhla jablko ze stromu."

„Had," vydechl jsem, jak mi to ihned došlo. Henri nejprve přikývl se svým důležitým pohledem, poté pokračoval.

„Příběh o Adamovi a Evě je sice nejznámější ze Starého zákona, v Evropě obzvlášť rozšířený kvůli rozvoji křesťanství. Ale zapomeňme na převtěleného ďábla. Je to jen špička ledovce mezi všemi legendami zahrnující hady. Sám ani nevím, kde bych začal. Nejprve poznamenám, že není had jako had. Často se nejedná o hada, jak ho známe, ale o tvorech od nich odvozených. Například opředené křídly, disponující více hlavami. Nenapadá tě něco?"

„Mě?" byl jsem vylekán, že mně položil otázku zrovna, když jsem se ponořil do výkladu a rozhodl se být pouze zaujatým posluchačem, nikoliv členem diskuzního kroužku. To mi totiž nikdy nešlo. Ale nesmím ho zklamat, přestože takových momentů je stokrát více než těch, kdy jsem ho nezklamal.

„Křídla, hlavy..." něco mi to možná říkalo. Ale ručičky na švábových hodinkách oběhly půlku ciferníku, než mi docvaklo co. „Draci?"

Henri se spokojeně usmál. Body pro mě!

„Ano. Přesně tak. Ale teď ponechám středověké draky, jaké znáš z pohádek. Jak budu vyprávět, dojde ti ten rozdíl. Také jsou často spojováni s vodou, s vodním prostředím. Kdybychom to vzali z východu, z Asie, tak se setkáme hned s několika podobami hada. V čínské mytologii se draci vyskytují poměrně často. Již jen legenda o vzniku čtyř velkých řek z čtyř draků je jedním z potvrzení této domněnky. Čínský lid dokonce uctívá draka jakožto symbol síly, štěstí a mysli, je to i symbol císaře. Lidé narozeni ve znamená draka jsou považováni za šťastné, inteligentní, se slibnou budoucností. Celkem pozitivní charakteristika.

Avšak stačí se podívat do spisů Japonské kultury a tam se setkáváme s osmihlavým a osmiocasým hadem Yamata no Orochi. Tento had bojoval s bohem blesků známým jako Susanoo a byl zabit. A když se postupně budeme dostávat na západ, hadi se opět dostávají do špatného světla, představují silná monstra, která jsou překonána. A nezanedbatelným detailem je, že pokaždé se jedná o jakési paralelní obrazy hrdinů. Hadi jsou vždy pokořeni bohy s mocí ovládat blesk.

V Indických védách je popsán had Vrtra, zabit Indrou. Indrova zbraň, Vajra, je právě bleskového charakteru. Chetité pak věřili v hada Illujankaš. Tento had byl také zabit bohem blesků a bouří, a to Tešubem. Od Chetitů byla tato legenda přebírána okolními zeměmi a zakomponována do jejich kultur. Proto se setkáváme s hadem zabitým bleskovým bohem také u Sumerů - Lotan a bůh Hadad-Baʿal, v Řecku zase Zeus a Tyfón. I v mytologii severské zabije Thor hromovládce hada Jörmungandra.

Ještě se vrátím k Mezopotámii. Bohyně Tiamat, bohyně moře a symbol prvotního chaosu, byla také vyobrazována s hadem. Dokonce se v jednom okamžiku, z hněvu nad vraždou jejího muže, proměnila ve velkého mořského draka. Opět byla zabita hromovým bohem, Mardukem. Ještě před svojí smrtí vypustila tyto hady do světa, aby šířili jed, jako poslední snaha o pomstu.

Kromě těchto draků, existuje i množství bohů s podobou hadů, jako je například mezopotámský bůh Ningishzida, právě zmíněná Tiamat nebo čínská bohyně Nüwa, kterou jsem již také zmiňoval v souvislosti se stvořením lidu. Nüwa se objevuje také v kontextu velké katastrofy, kdy se hroutila země, rozpadalo se nebe. Nüwa odsekla velké želvě nohy, čímž nahradila čtyři pilíře podepírající zemi. Tato katastrofa byla způsobena také hadím stvořením, bohem jménem Gonggong. Tento bůh je podle pramenů také zodpovědný za velkou potopu světa.

V kultuře nativní Ameriky se také mnohdy vyskytuje had. Může být okřídlený, ale nemusí. Dokonce se zde šířila legenda o hadovi, který zabil božského potomka. Aby se bůh pomstil, zabíjí hada, ten však rozpoutá potopu, která zaplaví všechno, kromě nejvyšších vrcholů hor. Nezní ti to povědomě?" mrkl na mě, triumfálně, ale zároveň nadšeně, očarován, jak všechno se vším souvisí, jak je vše propletené, přestože to je tisíce a tisíce kilometrů vzdálené, tisíce a tisíce let od sebe.

„Není divu, proč je had pro DOG tak důležitou podobou. Na základě mnoha legend je to možná původní metamorf. Možná právě on stál za potopou světa, která vedla k úmrtí lidí a vzniku dalších metamorfů. Možná to bylo jeho úmyslem, znečistit lidi, aby měli tuto schopnost, aby ztratili svoji lidskost, řeč, kterou se liší od běžných zvířat. A možná se nějaký bůh smiloval, a daroval lidstvu killing faktor, aby zabránil šíření metamorfů."

„A co si myslíš ty?" pozoroval jsem švába, očekával netrpělivě jeho odpověď a poklepával nervózně nohou. V hlavě se mi plazilo celé klubko hadů, syčelo a vrtělo se, a musím říct, že ani můj strach ze štírů nedosahuje těch hrůzostrašných představ majestátného hada.

„Nemyslím si nic, co se těchto teorií týče. Je jasné, že všechno muselo vzniknout přírodou, ačkoliv mnoho faktorů je doteď neobjasněných. Navíc, legendy se šíří, upravují, ztrácejí svoji autenticitu, jak se mění jednotlivé detaily. Nikdy nebudeme moci přesně říci, co se stalo, že to vedlo k nám, jak jsme teď. Ale jednu věc mohu jistě říct."

„Hm?" tlumeně jsem se nadechl a přišoupl se blíže, ať mi neunikne ani jedno slovo. Henri se totiž rázem zatvářil dost nebezpečně, až mi poskočily chloupky na rukou. Bylo mi jasné, že jeho závěr není pro nás úplně příjemný. Bál jsem se, ale zároveň se nemohl dočkat, co za největší tajemství lidstva se mi pokusí prozradit.

„Když jsem na něj narazil, jeho pach, i přes výrazný parfém, rozhodně nepatřil obyčejnému hadu."

Aha.

„Takže mám konkurenta?" zasmál jsem se, přestože tato situace rozhodně k smíchu nebyla. Naopak. Děs prostupoval mými kostmi, když jsem se dostával hlouběji a hlouběji do záležitostí, které jsou daleko nad námi. Do kterých nemůžeme strkat nos ani kdybychom chtěli. A které nepochopí ani Einstein a Hawking i přes spojení jejich sil.

Henri na mě vzhlédl nic neříkajícím pohledem.

„A kdo to teda je?"

„Vicepresident DAMMu. Maximilian Godegür."

„No, tipoval jsem to na vyšší pozici," třeba jako nejvyšší ředitel nebo president nebo jak to tam mají. Rozhodně ne poskoka madam Kolbe.

„To ale nevylučuje, že právě tímto se kryje a tahá za nitky z úkrytu," napomenul mě, ale více to nerozebíral. „Naopak, myslím, že tohle je ideální místo. Kryt nadřízenými, nebýt tolik na očích, tolik na papíru, přesto si zachovat dignitu a moc. A není jediný. V DAMMu je pár dalších Godegürů, musíme tedy předpokládat, že mohou mít také konexe s DOGem."

„Kolik jich ksakru je?" jako, spáchat atentát na prezidenta a pár jeho poslíčků ve vládě už tak byl úkol vyžadující dost odvahy a málo rozumu. Ale vyhladit celý rod? Jen kvůli napojení na DOG? Tohle... Tohle úplně nechci, popravdě. Ale s jejich existencí se pojí skutečnost, že dokud budou fungovat, já ani celá republika již nebudeme jako dříve...

„Může jich být i více, když se nebudeme omezovat příjmením osob," dodal Henri a tím mě už totálně vyšachoval.

„A co teď jako máme dělat? Tohle není lážo plážo, Henri. Jestli mají tak silné zázemí, nepůjde je potlačit, ať se budeme snažit jakkoliv. Tady u nás možná, ale vy..."

„Já vím," semkl rty, plně si uvědomuje, že jeho země je prošpikovaná špehy jako dobrá pečínka česnekem. „Obávám se, že u nás již dávno došlo k tomu, co se děje u vás. Dosazení metamorfů do vlády, koncentrace moci v jejich rukou."

„Musíme tomu zabránit. Jinak to nejde. Pojedeme za Luckou, dáme si třeba sraz někde za městem, a potřebujeme z ní vydolovat, co to před námi tají," odhodlaně jsem vyskočil na nohy, než mi padl zrak na Henriho a rázem jsem strnul jak obrazovka telky.

„Až k večeru," zamumlal jsem a posadil se opět na gauč. Nemohu tu tahat Henriho sem tam, obzvlášť, když se se musí cítit celkem nepohodlně. Ačkoliv byl po sprše jak znovuzrozený, neznamená to, že nemá obtíže. Snídani nedojedl, například. Takže, nejprve ať si odpočine, pak začne práce.

Švábík to asi vycítil, takže se už chtěl zvednout také a hnát do obleku a do auta. Musel jsem ho zastavit sám, přiložení dlaně na jeho koleno, jinak by už seděl za volantem.

„Nech to být. Nespěcháme. Já aspoň ne. Hezky si odpočiň, já zatím navařím něco poživatelného. Říkal jsi, že jako šváb můžeš všechno, takže to ti nebude vadit má nevydařená kuchyně, že?" zazubil jsem se, zatímco on jen zavrtěl hlavou.

„Vážně můžeme jít."

„Ale já nechci," odsekl jsem s dalším šklebem a již si přisedl, abych si mohl o jeho rameno opřít hlavu. „Tady je to lepší."

Šváb nejprve shlédl do očí té potvory, která se na něm usadila a vykukovala, jestli je její oběť v pohodě. Pak té potvoře rozcuchal vlasy, ale nic nenamítal a nechal ze sebe dělat opěrku, přestože gauč měl vlastní, a to dokonce pohodlnější a měkčí. Henriho pevné svaly a kosti jsou jednoduše jako spát na podlaze, ale s rozdílem, že on alespoň hřeje.

Když jsem tak ležel na jeho hrudi, do nosu mi proudila vůně univerzálního sprcháče - shodou okolností mého - a také jeho vlastní vůně, mísící tu mužnost a špetku sladkého snění.

Na jazyku mi ihned vyrašila otázka jak beďár holkám po dlouhé noci s make-upem.

„Proč máš tak sladkou hruď?" nestačil jsem natáhnout ostnatý drát a otázce píchnout pneu, aby nemohla ujíždět dál před mojí zdrženlivostí. Henriho to totálně rozladilo. Cítil jsem, jak se lehce zachvěl. Nemohl jsem odolat a tu dotázanou část jsem mu pohladil dlaní.

„No? Nemůžu se jí nabažit. I teď bych..." raději jsem se zastavil, když můj koňský instinkt ucítil nebezpečí z vrchu, ze směru, kde sídlila Henriho hlava. Raději jsem stáhnul zpět i svou něžnou a mnohdy nezbednou ručku.

Seděl jsem, po vyvolání trapného ticha neměl energii něco napravovat, ale zároveň by bylo blbé jen tak vstát a nechat Henriho samotného, aby si myslel, že jsem se zase naštval.

„Feromony."

„Hm?" On promluvil? Takže jsem si u něj neudělal černého puntíka?

„Každé zvíře komunikuje určitým způsobem se svými druhy. Prostředky mohou být různé. Zvuky, pohyby, ale také chemické substance. Feromony. Chemicky ovlivňují chování zvířete, spouští v něm nějaké specifické dráhy vedoucí k výslednému aktu. Feromony jsou různé, často sexuálního charakteru, ale také výstražné a další. Je to způsob, jakým zvířata komunikují, jak o sobě dávají vědět."

„Ale já sladký nejsem," namítl jsem a rýpnul si tak do trpělivého společníka, který přemítal, jestli mi rovnou zakroutit tím pohodlně uloženým krkem, nebo mě ignorovat a pokračovat.

„Feromony jsou specifické pro daná zvířata, ačkoliv i jiní je mohou vnímat. Je to také důvod, jak poznáme metamorfní druhy mezi sebou. Zpět k tvé otázce. Jednu půlku jsem zodpověděl, ale ještě je druhá půlka pravdy. Šváby obzvlášť produkují ze svých žláz oligosacharidy a disacharidy. To jsou cukry. Takže proto ti to přijde sladké. A čím déle máš tu chuť na jazyku, tím více jsou tyto molekuly vystaveny působení hydrolytických enzymů, například amylázy, a chuť se znásobuje."

„Můžu tě ochutnat?"

S těmito slovy Henri přestal brát moji maličkost vážně a trochu se zavrtěl, natočil tak, že jsem se neudržel na jeho hrudi a spadl mu do klína.

„Odtud budu mít aspoň lepší dosah," naznačil jsem mu, ale ignorace je černá díra a do ní se propadlo i mé svádění.