Kola černého bavoráku již definitivně zastavila a s nimi ustal i zvuk šustění kamínků.

Spatřil jsem kontury jeho obličeje i přes lesklé přední sklo a spolu s nimi i černou plochu vousů, upravené vlasy, dlaně svírající pevně oblouk volantu. Teď ho však pustil, jak vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Koukal na mě, nespustil ze mě zrak, ani když vystupoval. A já z něj také ne.

Blížil se ke mně, ve světlé vykasané košili, aby přežil letní horko, zapásané do černých kalhot od obleku. Usmíval jsem se na něj jak sluníčko, a i on měl zdvižené koutky úst. Ačkoliv ještě před momentem byl zahalen tou přirozenou chladnou aurou, osvěžující v nynějším pařáku, rázem jeho napjaté svaly povolily, každým krokem se na povrch drala jeho radost.

„Henri," usmál jsem se a vytasil svou zářivou řadu zubů.

„Theo," promluvil, čímž mě pozdravil i on. Jako kdybychom byli na středověkém plese a prosil jeden druhého o tanec.

„Pojď dovnitř, ať mi můžeš všechno říct," promluvil jsem a ohlížel se kolem sebe, jestli neuvidím nějaké podivně chovající se zvíře v dohledu.

Henri tiše pokývl a již mě následoval do chalupy, kde jsem trávil poslední týden.

V mém rozpoložení jsem až zapomněl na zábradlí prázdnou plechovku.

Avšak, ačkoliv jsem venku něco řekl, jakmile se zavřely dveře, veškerá serióznost a profesionalita vyprchala a zbyl po ní jen můj neuvěřitelný stesk a chtíč po Henrim. A tak se sotva vyzul a již jsem zahájil svůj útok a přitiskl ho ke stěně, abych se mohl vrhnout na jeho ústa.

„Theodore..." sice řekl, tedy zašeptal, ale neznamenalo to nic. Byl to jen výdech jeho tužby. V žádném případě mi neodporoval, naopak se nechal smyslně líbat, hladit si boky, natahoval krk, když jsem na něj sklouzl svými rty, a zatřásl se, když jsem na něm udělal nějakou neplechu. Sám objal mé tváře a už si mě nastavil, aby mi mohl polibky oplácet, prohluboval je, ani jeden z nás však s tímto nebyl spokojený. Ať jsme se snažili jakkoliv, ať mě pevně tiskl k sobě jakkoliv, ať jsme lapali po dechu jakkoliv, stále to nebylo dost. Jen zlomek toho, co nás tížilo, co nás pohánělo, co jsme potřebovali dostat.

Ani se nenadál a již nás oba obfukoval větřík, zatímco na zemi ležely neuspořádaně kusy vrchního oblečení.

Konečně jsem se mohl dostat k tomu, po čem jsem toužil celé měsíce. Co mě vždy vyburcovalo, sotva jsem se dostal blíž k němu a ucítil jeho vůni. O čem se mi zdálo ve dne v noci, že mu provádím, že s ním chci dělat.

Polibky jsem putoval po jeho hrudi, stejně jako v tu Brněnskou noc, a dráždil svými ústy každičkou část jeho vystavené kůže. A co víc, slízával tu chuť, kterou disponovala, a opět cítil na jazyku sladké tóny, kterých jsem se nedokázal nabažit. Každý kousek jeho pokožky, každá brázda mezi svaly, všechno jsem trpělivě zkoumal a chutnal, neschopen se zastavit.

Zdá se však, že můj šváb byl velice netrpělivý, když takhle musel čekat.

„Henri, proč jsi tak sladký?" položil jsem řečnickou otázku, ačkoliv on si asi pomyslel, že si z něj utahuji. Rukama začal šmejdit po jeho pásku, ale včas jsem je zastavil a přesměroval na má ramena. O to se mu postarám, to ať se nebojí. Ale těší mě, že je již nedočkavý jak puberťák ve frontě na koncert.

Dle toho, jak moc mně stiskl ramena, jakým způsobem se jeho tělo prohnulo nebo zapřelo o zeď, jak se snažil potlačit své vzdychy unikající z jeho úst, dokázal jsem přesně sladit své pohyby a přizpůsobit je tomu, abych mu přivodil co největší rozkoš. Netuším, jak to měl kdy se svýma bejvalkama, ale musím je předejít, musím být lepší než oni. A vzhledem k tomu, že již mám četné zkušenosti jak s ostatními, tak sám se sebou, netrvalo dlouho a musel jsem polknout něco, co nebylo mými slinami.

Abych zneutralizoval tu pachuť, opět jsem kopíroval jazykem rýhy jeho svalů a nabíral jeho pot smíšený s tím sladidlem.

„Nevěříš?" dostal jsem se do jeho úst a můj jazyk otřel o jeho, abych mu osladil tuto chvíli. Zároveň ho naváděl do pokoje na postel a již jsme na ní leželi, zasaženi vášní, neskonalým horkem, jenž hnalo do našich tváří krev a pohánělo srdce a plíce do neobvykle rychlých frekvencí.

„Theodore," jeho chraplavý hlas plný žádosti bylo to, co jsem vždy potřeboval slyšet. A bylo to moje jméno, které vyslovoval. Ihned jsem ho políbil.

„Ještě jednou..."

„Theo," opět vzdychl a já, nastartován jako nikdy jindy, si strhával pásek a plně obnažil moji i jeho dolní část těla. Asi bych mu měl zakázat vyslovovat mé jméno, pokud nechce, aby se z jeho milovaného koně stala největší šelma Afriky.

„Miluju, když mě takto voláš," zašeptal jsem mu do uší, než je lehce zkousl. Můj šváb jen rozpaky odtrhl obličej, nezvyklý na takováto dráždivá slova, přesto nebyl úplně vyveden z míry. Jeho ruce se nato začaly natahovat a lapat jak po mém stojákovi, tak po svém.

„Nech to na mně," prohrábl jsem mu vlasy a odhrnul je ze zpoceného čela. Koukal na jeho oči, vždy tak sebejisté, tvrdé a klidné, jak skalnatý ostrov uprostřed jezera. Nyní však jeho vody byly rozbouřené vášní, chtíčem a žádostivostí. Hořely láskou, kterou ke mně uchovával, kterou jsem si vydobyl kousek po kousku. Která je pro mne tím největším darem. Jeho obočí už nevrhalo ten věčný stín, naopak, vypadal tak rozjasněně, tak nevině, roztomile. A přesto jeho vráska nezmizela. Nebyla však utvářena nekonečnými starostmi, neustálou pozorností a soustředěním. Byla tam, protože jsem Henriho frustroval. Jo. Jelikož jeho ptáček zpíval, ale nikdo ho neposlouchal.

Tak to musíme napravit, ne?

A proto, zatímco jsem toho netrpělivého švábíka zahrnoval polibky, jsem k jeho ptáčkovi přidal druha, ať nejsou samotní, ať se mohou jeden o druhého spokojeně otírat a zpívat dál a mnohem hlasitěji. Což, vzhledem k tomu, jak nám unikaly vzdechy z úst – daleko od zpěvu jsme nebyli.

A nebyla by to moje nezbedná ruka, kdyby si nehledala cestičku dál, zatímco jsem ho uspokojoval jedním způsobem, a hloubila si cestu do neznámých končin.

Už ani polibek nebyl dostatečný, abych odvedl pozornost.

Henri na mě koukal, vyžadujíc vysvětlení, zatímco jsem do něj bezostyšně vrtal dál.

„Pššt, neboj. Jenom to chci zkusit," šeptal jsem mu a chlácholil ho.

„Jenom tohle," zavanul jsem jeho ucho horkým dechem a políbil ho na ústa.

„Musíš poznat své tělo, jestli chceš zkoumat to mé. A navíc, nikdy bych ti neudělal nic, co by ti mohlo ublížit."

Henriho tvář na okamžik odhodila veškerou svou zranitelnost a naprosto seriózně nadzvedl obočí. Vážně?

„Už ne."

Jeho obličej nepovolil. Někdy ano?

Musel jsem se zazubit, zatímco jsem dál pronikal do jeho útrob a snažil se narazit na mužský nejskrytější posvátný orgán. A zdá se, že se mi to konečně podařilo, jelikož ten odměřený šváb rázem cukl všemi končetinami, nemluvě o jeho obličeji.

„Dělá ti to dobře?" usmíval jsem se, a kdyby nebyl zaměstnán svými pocity, již by do mě přinejmenším naštvaně drcl. Zdá se, že ano.

Opravdu jsem neplánoval jít dneska úplně naplno, obzvlášť do Henriho gayi nepolíbené zadnice. Ať jsem chtěl už jakkoliv, svolal jsem veškeré mé sebeovládání, abych zůstal pouze u těchto nevinných gest, abych ho pouze pomalu připravil na to, co má někdy v budoucnu přijít. Ať už pro něj, nebo pro mě. Bylo důležité, aby sám vnímal a cítil, jak na to jít, jak postupovat, aby ani jeden z nás netrpěl a nezažil bolest. Abychom si to vždy pamatovali jako něco krásného, neskutečného, abychom se na to oba těšili. Takže, přestože se tu chovám jak utržený z řetězu, ve skutečnosti jsem byl stále spoutaný ocelovým lankem.

Zdá se, že si to Henri opravdu užíval, přestože to nechtěl na sobě dát znát. Bojoval se svojí sexuální touhou, která objevila něco nového, nepoznaného, na co sám nebyl připraven. A mně se líbilo, jak reagoval, jak se vrtěla jeho záda, jak cukalo jeho přirození.

Asi je na čase přestat, pro dnešek. Nechal jsem tedy ten zakázaný otvor být, abych omylem nepřekročil mnou nastolenou hranici, a již se věnoval opět nám, jakožto dvojici milenců. Pro Henriho to nebyla žádná změna, z jedné formy rozkoše rovnou do druhé, neměl vůbec čas si odpočinout, přesto otevřel své pevně stisknuté oči, aby si mně vyhledal a přiblížil můj obličej k němu.

Tušil jsem, co má na jazyku.

„Říkal jsem, že to chci jen zkusit," políbil jsem ho s úsměvem a zintenzivnil ruční práci.

„Theo..." načal, ale nenacházel slov. Přesto ze mě nespustil pohled, ten nevěřícný a láskyplný pohled.

„Copak?" zasmál jsem se, když se stále neměl k odpovědi. Nakonec jen zakroutil hlavou.

„Jsi opravdu neuvěřitelný," zachytil se o můj krk, aby si mě přitiskl blíže, tedy na rty. Následně mi zašeptal do ucha. „Udělej, co musíš."

Co? Zmateně jsem na něj hleděl, jestli slyším správně, jestli si náhodou nehraje má představivost s touto chvílí a nepřekrucuje ji, aby mě zmátla, uzamčela, totálně zničila. Ale Henri se ještě nikdy netvářil tak přesvědčivě. Nedal mi prostor na pochyby. Sice neměl nic z toho jeho drsného podnikatelského image, přesto jeho oči mluvily za vše.

Jdi do toho. Neboj se. Já ti věřím.

Vášnivě jsem ho políbil, zatímco se opět věnoval jeho části, abych ji ještě více připravil na to, co se bude dít. Naštěstí má vždy vybavená brašna obsahovala vše, co bylo potřeba, a již byla mojí jedinou starostí má netrpělivost, která mě popoháněla, zatímco můj rozum tlačil na brzdu.

Henri se mi prsty zarýval do ramen, nohama tiskl prostěradlo, hlasitě oddechoval a snažil se zvyknout si na moji část pronikající ho jeho těla. Obočí měl téměř spojené, pootevřená ústa sebou občas škubla. Neunikla mi jediná jeho reakce. Nesměla mi uniknout. To by totiž znamenalo, že jsem se ztratil a již se nevěnuji osobě, kterou nadevše miluji.

Položil jsem mu ruku na horoucí bříško. Zvedalo se s jeho naléhavými nádechy, pulzovalo a cukalo, když ucítilo uvnitř sebemenší pohyb.

„Cítíš mě? Uvnitř tebe? Jsme jako jedno tělo."

Otevřel oči, aby mě spatřil, aby spatřil výsledek naší vášně. Neodpovídal, jen semkl rty a natáhl se pro můj krk, za který se se vší silou zachytil, zatímco jsem začal s pohyby.

Opravdu jak pár metamorfů.

Já se hýbal jak datel a on kroutil jak žížala.

Jen se mi, prosím, neproměň ve švába...

„Promiň," promluvil jsem po chvíli, co jsem ležel vedle Henriho, zhluboka oddechoval a nechal své tělo, ať si trochu odpočine. Ať alespoň zaschne ten pot, který mi obalil celé tělo. Smetl jsem z čela Henriho prameny vlasů, přilepené ze stejného důvodu, a naklonil se na bok, abych mohl pozorovat jeho vyčerpaný obličej. Žádný útok Protektorů, ani neuvěřitelné množství hodin na nohách a neustálé cestování, dokonce ani kofeinový drink ho nevyčerpal tolik, jako já právě teď.

Vypadal neuvěřitelně. Stále rudý, lesklý, zesláblý, neměl ani sílu ovládat mimické svaly, takže se jeho rýha mezi obočím vyhladila jak po aplikaci botoxu. Takhle jsem ho chtěl vždy vidět. Přesně takto. Ale v žádných mých představách nedosahoval takové krásy, jako právě teď.

Můj šváb. Jenom můj.

Henri párkrát zamrkal, než se na mě natočil hlavou.

Miluji i to, jak v mé přítomností vždy odstraní tu zeď, tu překážku mezi jeho očima a zbytkem světa, a opravdu mi naskytne přímý pohled do jeho duše.

„Ještě nikdy jsem neměl pohlavní styk s mužem. Ale napoprvé to nebylo tak špatné."

Pche! Musel jsem si s úsměvem odfrknout. Protože to jeho „nebylo tak špatné" téměř zní jako kompliment! Od Henriho obzvlášť!

Zazubil jsem se, než mu vlepil hubana na tvář.

„Tak to abychom tvé mínění ještě vylepšili dalším kolem, co?"

Ranní probuzení bylo neskutečné. Takové, jaké jsem už dlouho nezažil. Slunce prokukovalo skrze žaluzie, paprsky proužků dopadaly na naši postel, na pokrčenou peřinu, na Henriho odhalené temeno hlavy a rozcuchané vlasy.

Sledoval jsem jej, jak tiše a klidně spí. Zaslouží si to, poté, co všechno zažil. Ale tak, nemůže si stěžovat. Já se držel, jakože opravdu hodně. To on byl tím, kdo vrtal do vosího hnízda, nevědom si všech důsledků. Já jsem v pohodě, možná trochu unavený, ale v pohodě. Zato Henri se musí cítit jak vyždímaný hadr. To se vsadím. Sice vypraný, v tom nejlepším aviváži vymáchaný, přesto vyždímaný, jen tak přehozený přes šňůru a suš se.

Pousmál jsem se. To já ho vyždímal. To já ho držel v náruči svojí koňskou silou, to já tlačil na jeho boky, když jsem ho pevně držel. Promiň mi to, ještě jednou.

Teď tu však ležel pod stejnou přikrývkou, po společně strávené noci, v tichu spal, nevědom si, že se opět stal cílem predátora.

Objal jsem jeho mohutný bok. Ruka mi spočinula nejprve na jeho prse, poté klouzala dolů. Obličej jsem přitiskl k jeho týlu a vdechoval jeho vůni. Maskulinní, přesto trochu sladká, obalená ve vypařeném potu, v němž se celý přímo koupal.

Mé prsty přejížděly po reliéfu jeho hrudi, trochu se zadrhovaly, jak byla jeho pokožka lepkavá. Otázkou je, jestli z jeho vylučovaného cukru, mých slin, jak jsem z něj tu lahodu slízával, z všeho toho pocení během aktu, nebo jeho ejakulátu, rozmazaného divokými pohyby.

Usmál jsem se nad vzpomínkou včerejšího večera, kdy se takový kámen, jako je Henri, rozpustil v mé náruči jak krystal soli. Bezvládně plandal jak ústřižek hedvábí ve vodě, unášen vlnami – mnou.

A jak jsem byl nabuzený už jen z důvodu, že je ráno, jeho přítomností po mém boku nebo pachem, který z něj vyzařoval; zatímco pravá ruka neposedně klouzala dolů, ústa zas neposedně zasypávala jeho rameno polibky, má levá ruka už šikovně strkala konektor do portu.

Henri se celý napnul, jeho tělo se prohnulo, nastavil mi o to více jeho zadek. Možná se už vzbudil, ale ze svého úhlu jsem viděl jen řadu řas, chvějící se pod hraním si mé ruky. Když jsem zapojil do hry i pohyb pánví, jen nahmátl dozadu rukou a stiskl mi pevně hýždě. Jeho stisk byl pokaždé křečovitější, když se má třísla otřela o jeho půlky.

„Miluju tě, Henri," zašeptal jsem žádostivě, na což on neodpovídal nijak, jen vzdechy, které unikaly z jeho úst při mém konstantním zrychlování.