Chalupa, chata, nevím, co přesněji popisovalo tu rozsáhlou dřevěnou stavbu, do které by se vešla celá mateřská školka. Množství pokojů, jedna velká společenská místnost s kuchyní, po dvou toaletách na patře. Co všechno udělám s těmi prostory, to jsem si nedokázal představit. A co teprve v noci. Obklopen lesy, nejbližší domky z blízké vesnice jsou možná půlhodinu chůze vzdálené. Ale nevadí, čím více schované, tím lépe. Budu mít klid, nebudu podezřelý, vyhnu se případným kamerám – kdo by však na vesnice umisťoval kamery.

Na místě nás očekával Lucčin známý, předával nám klíče, vedl nás domem a popisoval základní pravidla ubytování. Zaplatil jsem mu rovnou na ruku, tento měsíc obzvlášť má peněženka utrpěla šílené ztráty. Jediný důvod, že jsme známí Lucie, mi zachránilo poslední bankovky před chamtivými lidmi. Však to padne ještě na jídlo, to je jasné. Slovo sleva nedokázala plně popsat, jak přepočítal nájem za celý barák na pouhou jednu osobu a ještě z toho strhl nějaké poplatky. Kdyby Henri nebyl po mém boku, zulíbal bych mu ruce.

Haha.

Ne, nejradši bych zulíbal mého partnera, ale ten měl hlavu plnou starostí, obzvlášť si dokážu představit, že netrpělivě očekává další s konverzací s jeho matkou, hned následující den po té předchozí.

A mně stále bolela záda. S takovou bych si netroufl ani na orál.

Věděl jsem, že ho nemohu příliš zdržovat. Už jen, než jsme se sem dostali, než to tady prošmejdili, a než se dostane do Prahy, a pak rovnou do Německa... Čeká ho ještě náročný den. Dnešek i zítřek.

Zanesl mi kufr až do pokoje, znepokojeně se rozhlížel kolem.

„Co se ti nezdá?" opíral jsem se o futra, se založenýma rukama.

„Nic. Jen se rozhlížím."

„Jestli tu není nějaký komár nebo octomilka, že?" přikročil jsem k němu a uchytil ho za pas. „Já budu v pohodě. Jen mi slib, že ty taky."

„Budu," pokývl hlavou a vráska mezi jeho obočím mi jasně napovídala, že nelže.

„Chci, abys mi volal každý den a psal a informoval mě, ale nebylo by to bezpečné, že?"

Henri opět jen kývl, že mám pravdu a že je fajn, že jsem si to sám uvědomil.

„Nezdržím se déle než týden. Pokud se zadaří, získám další spojence."

„Já vím. Říkal jsem si, že kdyby se nám podařilo najít Gebauera, aby nám pomohl..." třel jsem rukama po jeho pevném pase, cítil masu svalů pod nimi. Jeho dlaně zas padly na mé předloktí. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho takto držel kdysi na jednom hotelovém pokoji. Musel jsem se v duchu usmát. Tehdy mě nenapadlo, že budu někdy moci uchytnout žijícího, bdělého a sebeuvědomělého švába.

„Také mě to napadlo. Ale zatím nemáme žádnou stopu. A pokud se mu dařilo skrývat se tak dlouho, jen tak ho nenajdeme, pokud se nebude chtít ukázat on sám."

„Ano."

Náhle zvedl ruku, aby mi shrábnul prameny z čela a přejel po líci, pichlavé kvůli rostoucímu strništi.

„Nemám raději..."

„Ne. Jeď. Budu v pořádku."

Henri jen semkl rty, již definitivně vzdal snahu mě přemluvit.

Věnoval jsem mu poslední velký polibek, než se jeho auto vzdálilo a natrvalo zmizelo z příjezdové cesty.

„Možná nebudu úplně v pořádku. Ale ty musíš jít," zamumlal jsem do větru, než jsem zavřel dveře, a tak začala má karanténa.

Na této chaloupce nebyla ani televize, natož počítač s internetem. Našel jsem pár knih v polici, nad nimiž jsem si ničil oči, procházel se po okolí, ale ne vždy dál než jsem uznal za vhodné. Stříkal na sebe parfém, i když jsem se zrovna probudil ze spánku, a ještě jednou ho šplíchl, když jsem vyrazil do vesnice na nákup. Myslel jsem, že zde najdu nějakou zábavu, ale ani to. Bulvární časopisy, křížovky a lahev tvrdého, která by mi snad mohla vystačit na celý týden.

To ticho bylo nesnesitelné. Vždy mě navedlo do určitých chvílí, do určitých situací, a připomnělo mi, že nad ničím nemám moc. Že neovlivním svoji historii, ani úsudky lidí kolem mě, ani Ondrovo zdraví. Že tu mohu jen sedět jak blbec a čekat, kdo přijde dříve s klackem na špekáček, kdo bude ten rychlejší. A trénovat jsem se pokoušel, to jo, ale sám bez žádného vedení je prostě téměř bez výsledků.

Mohl jsem využít širokých lesů a krajin, abych se zabavil ve formě koně. Ale to jsem si jasně zakázal. Opět bych ohrozil sebe a lidi kolem mě. Stačilo by, aby to zaznamenali Aliciny včely nebo jiný brouci Protektorů, a byl bych opět v háji – ne, byl bych pod zemí.

Takže ani tohle nebylo řešením. A tak jsem počítal sekundy, minuty, hodiny, dny, dokud mě někdo neosvobodí z tohoto utrpení.

V pondělí mi volala Lucie.

„Ahoj. Jak ti je?"

„V pohodě. Co se děje?" usadil jsem se pohodlněji a překřížil nohy.

„Předávám ti první dávku zpráv. Dneska jsem ve svém šuflíku našla vzkaz, od pana Kolbeho. Asi počítal s tím, že ti ho přetlumočím."

„Od Henriho?" a jak jsem pohodlně seděl, teď jsem naskočil a položil zadek na hranu sedačky, až jsem z ní skoro sklouzl na zem.

„Co to je, tolik radosti? Nakonec ti ten Němec pěkně vlezl pod kůži, Theo, na to, jak jsi zprvu nadával."

„Já? Nadával? Vůbec," kroutil jsem hlavou a zamítal její, bohužel pravdivá, tvrzení.

„Jak myslíš," samozřejmě mě prokoukla, ale dále to nerozebírala. Byla ráda, že ho máme na naší straně. „Psal, že jeho matka by se neměla o nic pokoušet, a že Ondřej je stále v nemocnici, ještě se neprobudil, ale žije a jeho stav je stabilizovaný."

„To je dobře," oddechl jsem si, i když to byla zpráva pozitivní jen z necelé poloviny. Ondřej může být v kómatu, může mít poškození mozku, co já vím, ale hlavně že žije. A paní Kolbe... chápu, proč Henri zvolil slova, jaká zvolil. Nesmím povolit na pozoru. „A dál?"

„No, od něj pak nic. A co já jsem zvládla, tak opravdu nikdo v databázi není. Ale nevadí. Hodlám svůj úkol sledování vysoce postavené osoby trochu rozšířit a zahrnout tam i tu fašistickou zmiji."

Nešlo se nerozesmát nad Lucčinou volbou slov, kterými popsala tu naši urozenou výkonnou ředitelku DAMMu.

„Tohle nasazení se mi líbí!"

„Jen ať si něco zkusí! Dále, Tonda byl celkem překvapený, když jsi se neukázal a nedal ani o sobě vědět. Asi neví o tvém problému, tak jsem to rychle zakecala, že jsi nemocný. Nějak si to pak musíš ošéfovat u doktora. A to je vše. Snad pochopíš, že nechci natahovat –"

„Jasně. Pokládej. A díky moc."

„Ještě není za co," zazněl Luciin odhodlaný chladný tón, kterým byla připravena povraždit všechny nepřátele na obzoru. No, policejní výcvik. Asi bych taky měl po návratu do Prahy trochu zapracovat na svém vzdělání.

Další telefonát od ní byl ještě kratší. Dorazil ke mně ve čtvrtek a sdělila mi v něm, že má horkou stopu, ale chce si to ověřit, než bude roznášet falešné zprávy. Asi mi raději neměla říkat nic, protože jsem byl rázem napnutý jak struna houslí. Neustále jsem přemítal, co asi je tou horkou stopou. Aby to nebylo příliš nebezpečné. Jak se má Henri, jak je na tom on s jeho šmejděním. A jestli je Ondra na tom lépe nebo ne...

Lucii jsem bohužel zapomněl zaúkolovat, ale stejně nevím, jestli bych si to mohl vůbec dovolit, něco takového po ní chtít. Aby nebyla příliš nápadná, aby si jí nikdo nevšiml. Možná je dobře, když se mi tato starost vždy vypařila z hlavy, jelikož jsem byl vždy zaujatý jejím reportem. Takže ani v sobotu, kdy mi zahlásila, že něco našla, ale je to na dlouhé vyprávění, jsem si nedovolil vyslovit nějakou prosbu.

Už tak jsem měl hlavu plnou nápadů, jak z ní vytáhnout alespoň něco z té její novinky. Protože pro mě, totálního outsidera někde na samotce u lesa, byla jakákoliv malá zpráva od ní středem vesmíru. Alespoň na něco jsem se musel upnout, když už nemohu ani naťukat Henriho číslo! Lucii také samozřejmě nemůže dát vědět, takže kdyby se mu něco stalo... Asi bych se to dozvěděl od jeho matky. Asi. A to nechci. To rozhodně ne.

Ke konci týdne ustupovala má paranoia, že mě někdo přepadne, a naopak rapidně vzrůstala starost o mého švábíka. Dokonce do takové míry, že jídlo, které bych měl normálně na oběd a hotovo, jsem dojídal ještě následující den. A to s velikou nechutí. A ani poznámka od mé kolegyně, která pravila, že žádné podezřelé akty směřující na mou osobu nezaregistrovala, mě vůbec neupokojila. Protože můj neklid se týkal něčeho jiného.

Snad to zvládl. Snad ho nikdo nezašlápl. Nepřilepil se na lepidlo, třeba. Snad je ten Andreas na naší straně a tajně ho nebonzne svému vedení! Tedy, Henriho nekalé úmysly vedení DAMMu!

Samozřejmě, že Henrimu věřím. Vím, jak je silný, čeho je schopný. Postupně se vracející útržky z divokého večera, při němž lítaly kulky a pěsti jak ve filmu Stevena Seagala, byly pro mě dostatečným důkazem, že on si kůži ochránit umí. Že ta škola v Elsoffu k něčemu přeci byla. Že není členem oddělení pro kriminální zločiny jen tak pro srandu králíkům, jak já v čumsu. Že by dokázal spáchat atentát nejen na Kučmu, ale také na Jelcina a další komunistický hajzly. Jo, kdybych mu však neskočil do cesty, že?

Na druhou stranu, vše zlé je k něčemu dobré. S podporou, kterou očekával a která se stala najednou nedostupnou, by mise kdo ví jak skončila. Kdyby ho dostali již po vystoupení z letadla, nikdy bych si neodpustil, že jsem se k němu nepřimíchal. Možná bych ho ochránil svým velkým tlustým koňským zadkem. Možná.

Na druhou stranu, je pro nás opravdu nebezpečné jakkoliv cestovat na východ. I Slovensko, alespoň východní část, je již vyhlazená a měničů prostá. A najednou, malé nepodstatné Česko se stává válečnou oblastí boje mezi Protektory a DOGem. A záleží na tomto malém státu, jestli se zastaví postup našich vrahů a do moci se postaví potomci oslavovaných domácích mazlíčků.

A nakonec uplynul celý týden. A Henri nebyl nikde.

Co je za den, to jsem si hlídal jen díky vlastní imaginaci a číslu časopisu, který se mi podařilo sehnat v obchodě. Doufal jsem, že si nový díl kupovat nebudu muset, že se do té doby můj milý vrátí. Haha. Nevrátil. A tak jsem v úterý, jelikož na pondělek mi ještě zbylo jídlo, opět navštívil místní obec, abych se trochu rozptýlil, zahnal své negativní myšlenky, strach a nervozitu. Abych se soustředil na něco jiného, než je jeho upřímný pohled, který mě pronásledoval všude. A který chci co nejrychleji vidět, naživo.

Odhodil jsem časáky na stůl, neměl ani chuť si je pročítat. Venku pařilo jak ďas, možná by nebylo na škodu otevřít si vychlazené pivo a usnout na jediném osvětleném místečku tohoto skrytého placu. Asi by to šlo. Zabiju tím čas, vygumuji myšlenky tím přímím slunečním zářením a na chvíli se osvobodím od mé úzkosti, která mě brzo přivede k infarktu.

Pár hodin jsem takto opravdu strávil. Z piva se stala teplá břečka, kterou jsem při mém probuzení jen vylil na trávník a více se o ni nestaral. Pomalu se ochlazovalo, nastával příjemný podvečer. Tak to vypadá, že dnes opravdu zas nic.

Sotva jsem vykročil dovnitř chalupy, odhodit plechovku do koše, začal se lesem rozléhat zvuk motorového vozidla. Bezmyšlenkovitě jsem prázdnou nádobu položil na dřevěné zábradlí a postával jak přikovaný, jak chrlič na zdi budovy. Bez hnutí, oči vyvalené, očekávaje, co se bude dít.

Schovávat se nebudu. Nechci. Pokud to bude nebezpečí, postavím se mu čelem. A pokud ne, tak se obávám, že nebezpečný budu já pro tu druhou osobu. Jestli je tou přijíždějící osobou opravdu ten, na koho tu čekám.