Po snídani mě zavezl domů. Bude lepší, když si odpočinu v domácím prostředí. Přestože mi padesát procent chlupů stálo jenom z pomyšlení, že se tam už několikrát objevili cizinci, které jsem naprosto nečekal, hrál jsem si na statečného kluka a vypuzoval tyto vzpomínky z hlavy. A když mě k tomu hezky doprovodil až téměř ke dveřím, jako pravý gentleman, o to více jsem ho miloval a neváhal mu vtisknout polibek na rozloučenou.

Ondra byl doma. Dělal nějaké papírovačky, občas mu práce přeroste i do víkendu, ještě když jde raději na pivko a na úkon pak zapomene. Vzhlédl ke dveřím do chodbičky a pozdravil pouhým kývnutím hlavy.

„To máš do práce?" přisedl jsem si k němu na gauč, opatrně, abych nepodráždil záda, a nato se natáhnul, abych jim ulevil. Nohama jsem strkal do jeho zad.

„Nech toho. Ano, je to práce."

„Jen se neposer," přestal jsem do něj šťourat prsty a nohy narovnal na celou délku sedačky. Můj spolubydlící ještě něco vypisoval, než se zastavil a konečně mi věnoval půl oka.

„Kdes byl v noci? Zapíchal sis?"

„Spíš někdo píchnul do mě," zamumlal jsem, avšak Ondra to nějakým způsobem slyšel a spustil se v hlasitý smích.

„Chudáku, vypadáš nějak přejetě."

„Nesměj se a udělej mi kafe. Dneska jsem ještě neměl."

Přestože jsem byl na snídani s Henrim, abych nevytahoval tohle tabu, raději jsem si nalil čaje a vysloužil si jeho udivený výraz.

„Nemáš snad nohy?"

„Bolí mě záda," odsekl jsem. Nelhal jsem. Ondřej potlačoval smích, jak mě sjížděl pohledem odshora dolů.

„Takže nakonec jsi to schytal ty, jo? Celkem mimo tvoje choutky, ale neboj, na to si zvykneš," poplácal mě po stehně, než vstal a opravdu mířil do kuchyně postavit vodu na kávu.

„Blbe!" chtěl jsem ho kopnout, ale včas uskočil a mě opět píchlo v zádech.

Během chvíle již položil přede mě hrnek s voňavým mokem, ještě stále se od něj kouřilo, jak dosahoval alespoň devadesáti stupňů celsia.

„Ty nechceš?" udivil jsem se, že ke své práci, při níž potřebuje mozek, se nechce nijak nabudit. Obzvlášť poté, co včerejší večer strávil na pivě, a jak ho dobře znám, musel být ráno úplně na sračky. Ale asi to nebyla tak velká párty.

„Ne, nemám chuť."

„No, jak chceš..."

Podložil jsem si hlavu, odpočíval v klidu domova, ve zvuku škrábání pera o papír, ve vůni linoucí se ze zalitého hrnku kávy.

„S kým jsi včera byl?" nadhodil jsem, jak jsem se začínal nudit.

„S Martinem a Frantou," odvětil téměř okamžitě, aniž by se pozastavil v práci.

„Hm..." Tu dvojku znám. Strašný párek týpků. Jeden horší než druhý. Skoro furt v lihu, a přestože jsou oba heteráci, kteří ignorují všechny osoby, které nemají prsa alespoň trojky; tak jeden, když byl opravdu, ale opravdu ztracený, si právě spletl ty trojky s mým rozkrokem. Doteď si to nepamatuje. Naštěstí, mohl bych říci. Ale nebyl to můj typ, takže je jedno, jak moc ho objímal a nazýval ho „osamocenou kozičkou". Stačilo mu fláknout a byl tuhý až do rána.

No, je to přímo zázrak, že z jejich spárů vyšel Ondra téměř nezraněný. Plně soustředěný, asi to nebyla dlouhá jízda.

Ale dnes je sobota. Každou noc z pátku na sobotu přichází Ondra skoro nad ránem.

„Jak dlouho jsi s nima byl?" nedalo mi to, z čisté zvědavosti.

„Šli jsme na pivo, pak na drink, já nevím. Asi do tří?"

„Aha."

Nevím proč, ale najednou jsem... Asi za to mohly všechny ty události, každopádně jsem měl podkopanou důvěru snad v každém, koho jsem znal. Jak rodiče, Giorgos, šéf, chvíli i v Henrim; není překvapivé, že jsem začal chodit po špičkách i kolem mého bohémského spolubydlícího.

Jak jsem ubohý, už nedokážu věřit ani svému nejlepšímu příteli. Jen z pitomého důvodu, že se nezdá očekávaně ztřískaný a že si nechtěl udělat k práci kávu. Vlastně, Ondra doma moc kafe nepije. To je pravda. Většinou si ho dává dopoledne v práci, večer ho nechce, na rozdíl ode mě, kdy potřebuji nabudit po náročném dni v čumsu. O víkendu pak odpočívá, nebo jde pryč. Na bytě pouze přespáváme nebo regenerujeme.

Takže je pochopitelné, že to prostě ne vždy vyjde. Takže klid, Theo.

A není to tak, že by se měl otrávit z kofeinu jako Henri. Energiťáky tu piju jen já, pro Ondru to je zbytečně velká chemická sračka. Je fakt, že chutnají na jedno brďo a ne každému to pohladí chuťové pohárky. Jemu zrovna ne. Ačkoliv na ten drink, Jäger s Red Bullem, mě naučil zrovna on. Vždy je objednal, přinesl a já ho vypil.

Nevědomky jsem se zamračil. Ať jsem pátral ve svých mlhavých vzpomínkách jakkoliv, vždy jsem si vybavil pouze situace, při nichž to kupoval on mně. Nikdy jsem nešel k pultu a vzal dva tyto drinky. A když jsme popíjeli ve větší partě, zvolil si něco jiného.

Je možné...?

Blbost.

Ale jelikož jsem se nudil, ještě jsem nezavíral dveře před mojí fantazií a pokračoval v úvahách. V klubu je všechno tmavé tmavé a všechno světlé světlé. Kdyby sobě koupil čistého Jägera a mně ten mix, nikdy bych si toho nevšimnul. Hm, a k tomu to zřídkavé pití kávy... Pokud pil. Myslím, že ano. A když si udělal ten hrnek, viděl jsem ho ve skutečnosti pít, nebo jsem byl zavřen v pokoji a on v obýváku a pak jsem viděl jen hrnek v umyvadle?

Jako, hezky to sedí na charakteristiku hmyzu, ale Ondra nemůže být měnič. Hlavně to ne. S jeho životním stylem, to prostě nejde. K tomu kouří, takže...

Kouří?

Většinou kouří na balkoně, vždy sleduji jeho záda, jeho ruku, jak se zvedá a pokládá dolů. Nebo přijde odněkud, zakouřený jak svině. Ale co si pamatuji, nikdy jsem ho neviděl přímo si natáhnout cigarety. Jako, myslím tím, jak vypadá jeho obličej, když strčí cígo do úst a vypustí z úst kouř.

Kdyby byl broukem, tak ti nemají zas tak silný čich. Alespoň švábi. Henri na sebe parfém přímo lije, a dokonce pan Donnerstag byl spatřen, jak si kupuje cigarety v trafice. Takže tohle pravidlo citlivého čichu se dá obejít.

Ach jo. Fantazie, fantazie. Někdy mi dáváš zabrat!

Chtěl jsem již opustit tuto nebezpečnou zónu, dokud se ze mě nestává paranoidní blázen, ale nějak jsem uvažoval dál. Jakože, celkem zajímavé, že byl pozván na pivo a já zůstal doma sám jako ideální cíl pro únosce. Ačkoliv tohle není neobvyklé, poslední měsíc, co nikam nechodím, si jde na pohodu užít a pak jen tahá do bytu samé děvky. Můj stříkanec na stole je pak ničím v porovnání s kondomy na koberci.

Jen včera to tak nedopadlo.

A co dál? No, ví o mně a o Henrim. Ne přesně, ale dovtípil se, co se děje, proč chodím domů pozdě večer s úsměvem na tváři a růžovoučkými rty. Že jsem na něj měl zálusk hodně dlouho. Má vlastně celkový přehled o mém životě. O mých trablích, o mých dilemách. Diskutuji s ním snad o všem, co se týče mého života i práce. Nepřímo ho uvádím do některých záležitostí, ale vždy si dokáže udělat svůj obrázek.

Byl to on, kdo mi vymlouval přijetí pozice v čumsu, velice silnými argumenty. Také nechtěl, abych se s Marošem příliš zaplétal. Sice furt něco namítá, je ale rád, že s ním bydlím. Že sehnal rychle spolubydlícího, dá se říct, že za jednu noc strávenou v klubu. Že si všimnul toho kluka u baru, který nejistě pokukoval po okolí a hledal záchytný bod...

Dech se mi zrychlil. Moje fantazie je dnes až příliš divoká. Až příliš.

To ale nemůže být pravda, ne? Přece...

Otočil jsem hlavou na Ondru. Stále vypisoval to svoje, nevěnoval mi ani špetku pozornosti. Jo, to nemůže být přece...

Toho bych si všiml, ne? Přece nějakého pachu, něčeho... Jenže je fakt, že tady smrdí všechno. A jak kouří a chlastá, tak nic jiného ani nedokážu rozeznat.

Když jsem se chystal na Ukrajinu, taky se moc netvářil, že mám odejít. A vlastně, vůbec nevím nic o něm, tedy o jeho rodině. Nikdy jsem ji neviděl. On moji také ne, ale aspoň fotografie! Jenže od Ondry? Nic.

A v poslední řadě, když ke mně Henri přišel, vyříkat si to a dát do pořádku, psal jsem Ondrovi zprávu. Tudíž ten chlap věděl, že tu někoho mám. Stačilo nakouknout přes okno ve správném momentu, zrovna v tom, kdy jsem Henriho dravě svalil na gauč, a tajemství je prozrazeno.

Zděšeně jsem vstával do sedu. Trochu jsem se rozklepal – jak trochu, klepal jsem se jako ratlík! Sunul jsem se na kraj pohovky, nespustil z Ondry pohled. Jako kdyby na mě měl každou chvíli zaútočit. Sejmout mě. Poslat DOGu v krabici od bot.

A bohužel, všímavý spolubydlící moji opatrnost ihned zaregistroval. Jen se ušklíbl s další poznámkou.

„Co, to z tebe vypíchal duši, že se nemůžeš normálně hýbat?"

Já však na to reagovat nedokázal. Nemohl jsem zakroutit nechápavě hlavou jako normálně, nemohl jsem se přetvařovat, jak by to udělal jakýkoliv jiný agent – špeh. Jako to dělá Ondra.

Vyřídilo mě to. Úplně. Nikdy bych si nepředstavoval, že on! Že ten, komu jsem věřil celým srdcem! I přes veškeré jeho srandičky, šprýmy, neustálé rýpání... Já vždy věděl, že on je člověk mnoha tváří. Že má dar získat si důvěru lidí, být tím, koho potřebují. Já to věděl, já toho mnohdy využíval a byl za to rád! Jen jsem si nikdy nepomyslel, že tím podvedeným budu já sám.

Má neobvyklá reakce znejistila i Ondru. Chvíli na mě koukal, jeho kočičí oči mě podezíravě přeměřovaly, než se poškrábal na nose a seriózně si sedl naproti mně.

„Co se děje?"

„Nic," ubohé, ještě v této situaci, s výrazem, jako kdybych viděl ducha, odvětit nic. To ti tak uvěří!

„Povídej, Theo. Mám práci," nezdál se však otrávený tím, že mi musí věnovat pozornost.

„Nic se neděje," zavrtěl jsem nepřítomně hlavou.

„Bolí tě ale záda," nadzvedl obočí a já cítil, jak se mi do zad kromě píchance zabodávají i jeho oči.

„Bolí..."

„Odpočiň si, hm?" krátce se usmál a otočil zpět k papírům.

„Neříkej mi, že Martin a Franta s tebou nevychlastali celý bar," zamumlal jsem, mířil na něj, ale nejistě a slabou zbraní. Lukem a otupělým šípem. Nebo rovnou prakem.

„No, je pravda, že ne. To kvůli nim?" opět se otočil na mě, propaloval mě pohledem. Očima jsem problýsknul na můj hrnek kávy. Když to zaregistroval, jen se ušklíbl.

„Nečekal bych, že víš tohle, ale... vlastně se to dalo očekávat," pokrčil rameny jakoby nic.

„Neříkej mi, že –"

„Jo, co už. Chceš si plácnout?" zachechtal se sarkasticky.

„Ondro!"

„Ale kryl jsem to dlouho, nemyslíš? Doslova roky."

Kroutil jsem hlavou v neuvěření.

„Proč?"

„Theo," povzdychl si a koukal na mě jak na blbce, „je to prostě práce. O DOGu už asi víš, takže nebudu chodit kolem omáčky. Prostě pro ně pracuji. Má rodina pracovala. Co jiného dělat!"

„Tys..." Neměl jsem slov. Muž, po kterém jsme pátrali, který pomáhal tomu kočičákovi svrhnout vládu, vydírat paní Wagnerovou, který mě nahlásil paní Kolbe...

„Hm?"

„Pomáhal jsi Donnerstagovi."

„Ano," nepopíral a kývl seriózně hlavou.

„Komunikoval jsi s Alicí a celou dobu mě měl pod dohledem," pokračoval jsem ve výčtu.

„Také."

„Tys mě nechal... Unést! Tys to nakecal paní Kolbe!"

„Ano," znovu jednoznačně kývl, bez jakéhokoliv zaváhání.

„Proč až teď? A proč jsi mě sledoval? Co se mnou chtějí? Co ještě máš na svědomí?" hrnul jsem otázku za druhou, jak zrovna přiletěly do mých úst. Ondra mě sledoval s pobavením, tím rodičovským pobavením. Protože ano. Vždy mě bral jako děcko, jako nevlastní děcko podstrčené DOGem, o které se staral poslední roky.

„Popořadě. Proč až teď? Theo. Jako, věděl jsem, že DAMM pošle nějakého agenta, takže jsem tvůj románek nechal románkem. Ale že to bude syn mé šéfky? Vážně? Šílela jak potrefená, v životě jsem ji tak neviděl," přestože to znělo jakkoliv děsivě, Ondrovi ta scéna přišla naopak jako vtip.

„Sledoval jsem tě, protože mi to bylo řečeno. Alice nevěděla, jestli jsi nebo nejsi tím, koho chceme, ale opatrnosti nade vše. A pak, pak se stala u klubu ta věc se sexuálním obtěžováním, přičemž tě viděl pan Křepelka, a mé snahy tě izolovat a dostat do DOGu padly vniveč. Co bylo dál?"

Hleděl jsem na něj, ani nemrkl. Opravdu... není to sen? Noční můra? Ondřej, ten hajzl, s nímž jsem se pravidelně hádal, který mi každý druhý týden vyvařoval... On mě celou dobu jen špehoval?

„Jo, co s tebou chtějí? No, trochu to navazuje na předchozí otázky. Hele, jsi, jestli se naše prameny nemýlili, Pegas? Poslední. Úplně poslední na světě. DOG, Descendants of gods, prostě má ráda vznešené měniče, tebe obzvlášť. Chtěli ti snést modré z nebe, vážně. Ale, trochu jsi je zklamal. Jsi gay," smutně na mě koukl. Tedy, pouze jakože smutně.

„To je mi novinka. A co s tím? Když jim to vadí, proč jsi mě v tom podporoval? Nechápu."

„Kondomy, Theo. Tebou naplněné kondomy. Spoustu spermií, které jsi tady vyprodukoval," odvětil úplně bez ostychu, zatímco mně zrudly uši až ke krku. Cože?

„Děláš si prdel?"

„Nedělám, jako blbec jsem se vždy vloupal k tobě do pokoje a co nejčerstvější je sbíral. Fakt mňamka," krčil nos, a upřímně – nedivím se mu. „Štěstí, že jsi ten dominantní typ, jinak by to šlo špatně."

„Ale počkej, to je blbost, vždy jsem je vyhodil..."

„Jsi si jistý, že byly tvoje?" tázavě na mě koukl, než „smutně" pokrčil rameny.

„Ty hovado..."

„Nedělal jsem to rád."

„Ale proč mě teda... proč mě unesli, když toho měli tolik?"

„To já nevím. Asi domácí sběr materiálu nepřinesl tak kvalitní materiál, jako odběr specialisty, co já vím. A taky to má dost společného s naštvanou šéfkou. Takže tak."

Stoupl jsem si na nohy, pomalu odstupoval od Ondry. To nemůže být přece pravda... Ondra by nikdy... prostě...

Začínal jsem panikařit. Dech se mi rapidně zrychloval, ale já měl přesto pocit, že do sebe nemohu dostat ani molekulu kyslíku. Jak je to možné? Jak to, že kolem mě je pouze iluze, pouze jeden podvod převrstvený druhým? Sakra! Tohle není normální, tohle nejde!

„Uklidni se, Theo..."

Uklidni? Ty by ses uklidnil, kdyby za tebe spolubydlící sbíral kondomy do mražáku? Kdyby tě takto požďuchoval, jen pro své vlastní dobro? Pro svoji pitomou práci? Jak může být můj život, můj osobní život pouhou prací? Kurva jak?

Takže je jasné, že k žádnému uklidnění rozhodně nedojdeme!

Ondřej se ke mně blížil, ale já před ním couval, dokud jsem nedrcl do zdi za mnou.

„Hele, já bych ti neublížil, to se zas neboj. Ber to jako kdybys byl v nějaké reality show, jo?"

„Nepřibližuj se ke mně!" zařval jsem na něj.

„Theo..."

„Opovaž se!" v uších mi zvonělo, jako kdybych stál přímo ve věži Petrova. Několikatunový kolos se kýval ze strany na stranu a já přestával slyšet své okolí. Žíly jsem měl napnuté k prasknutí. A k tomu mi začaly tvrdnout pěsti.

Ondra, tentokrát s opravdově starostlivým výrazem, se nadále blížil ke mně.

„Theo, buď v klidu, prosím tě."

„Stůj!"

„Theodore!" chtěl mi položit ruku na rameno, ale já se nedal.

„Ne!" máchl jsem svou rukou a praštil tvrdě Ondru do obličeje. Okamžitě se ve vzduchu otočil a hodil sebou o konferenční stolek.

A já uslyšel tvrdou ránu.

Po ní následovalo ticho.

„On... Ondro?" udělal jsem půlkrok kupředu, ruce stále v tvrdých pěstech.

„Ondřeji?" druhý půlkrok, jelikož volaná osoba se neozývala.

„Ondro?" třetí půlkrok, přes slzy v očích jsem pomalu neviděl, na co jsem to celou dobu upíral zrak. Až jak jsem zakopl o jeho ležící tělo, srdce mi začalo zběsile tlouct a zvonění opět dunělo mojí hlavou, ještě intenzivněji než předtím.

„Prosím tě, Ondro!" klekl jsem si k němu a vzal ho do náruče. To jsem... to jsem nechtěl, vůbec nechtěl, já...

Co jsem to sakra udělal?

Proč se nehýbe? Proč do mě nerejpe, jako vždycky? Já... ho zabil?

Já zabil Ondru?

Já... jsem zabiják. Vrah. Monstrum.

Rozbrečel jsem se jak malé dítě, svíraje jeho tělo tak pevně, že kdyby žilo, tak ho dávno tou silou udusím. Brečel jsem mu do spící tváře, rozmazával krev po svém rukávu, poznával ten povědomý pach železa, s nímž se poslední dobou setkávám až podezřele často. Jeho uvolněný obličej jako kdyby nepatřil té osobě, kterou jsem znal.

Brečel jsem jak nikdy jindy, měl v plánu tady brečet až do setmění. Ale plány nikdy nevychází, že?

A když kromě mých slz a slin na moji pokožku foukal horký závan, zastavil jsem svůj nářek a donutil se zpozornět. Využít tu poslední kapku rozumu, co ve mně zbyla, abych zachránil Ondrovi život.

Protože on stále dýchal.

Ihned jsem zavolal záchranku, a než jsem se nadál, seděl jsem v nemocnici u sálu a opět čekal na výsledek operace, která je prováděna jenom kvůli mně. Tentokrát jsem neměl ani tu sílu zavolat Henrimu.

Hodiny se vlekly. Krk jsem měl suchý, při každém polknutí mě škrábal, jako kdyby mi tam někdo nacpal hrst slámy. Ale stále nic. Stále jsem vyčkával na verdikt. A ten zněl: Zabil jsem svého přítele...

Dveře se rozevřely. Ihned jsem poskočil a vyhlížel dovnitř. Očekával tělo překryté látkou, které půjde přímo do márnice. Seškrábal jsem si tou nervozitou z předloktí snad všechny vrstvy kůže, okousal suché rty, až mi na několik místech praskly a řinula se z nich rudá krev. Oči jsem měl opuchnuté od neustálého poplakávání. Rozhodně jsem nevypadal jak vysněný princ na bílém koni. Ale jako troska. Naprostá troska.

„Měl štěstí, pane Šapíku. Utrpěl sice frakturu lebky, ale naštěstí jsme nezaznamenaly žádné větší krvácení. Samozřejmě, bude pozorován, jestli se jeho stav zhorší nebo je, ale zatím je stabilizovaný."

„O– opravdu?"

„Ano. Jděte domů, odpočiňte si. Budeme vás informovat o jeho stavu."

„Děkuji..." vydechl jsem a opět se svalil do křesla, které jsem celé hodiny vyhříval. Jako bych byl střídavě polit horkou a studenou vodou, konečně se teplota srovnala a cítil jsem jenom vlažný tok, hladící mé vystresované srdce.

Přesto jsem se ihned nezvedal. Až po dalších deseti minutách jsem vytáhl mobil z kapsy a vytočil číslo osoby, kterou musím vidět ze všeho nejvíce.

„Henri... Jsi tu ještě?"

______________

Pozn. autorky:

Druhý velký breakpoint, na který jsem se celou dobu těšila!

Otázka pro pozorné:

Co za zvířecí podobu Ondra má?

V příběhu to už jednou padlo ;)

Nápověda: část 34, poslední věta.