Dobrý plán.

Jenže zásadně vázl. Jak se můžu probudit, pokud nebudu moci usnout? Tlumil jsem své nádechy, on také, jak jsme leželi oba ve tmě, která ještě prohlubovala tu napjatou atmosféru mezi námi. A najednou byla každá vteřina rovna celé hodině.

„Sakra Henri!" v posteli jsem netrpělivě nadskočil, jak se ticho vleklo a nikdo z nás neudělal první krok. „Vždyť víš, že za většinu, no, vlastně za téměř všechny problémy, které nás postihli, můžu já sám. Tak proč se tak trestáš?"

Hm?

„Byl tu Lukáš. Zpovídal jsem ho. Ale hele, ať by se to dověděla jakkoliv, stejně by to dříve či později udělali," lapal jsem pod peřinou po jeho zádech, alespoň ať cítím, že je tu poblíž, když už odmítá se ozvat. „Naopak, teď jsem tě stáhl s sebou. Zasáhl jsem do tvého života, do tvé rodiny! Měl bych se tu omlouvat a prosit na kolenou o odpuštění!"

„Nedělej," přerušil mě a nahmátl moji ubohou ručku, zatímco se celý kulil na druhý bok, aby mohl vidět alespoň můj profil. Dlaň mi pevně sevřel.

„Jestli budeš takovýto, tak jak to mám chápat?"

Můj muž si vzdychl, konečně vyfoukl suť z té zdi, co měl od mé záchrany postavenou. Hurá. Můžeme komunikovat!

„Byl jsem za matkou."

„A?"

„Nechápeš to, Theo. Porušila dohodu. Úplně takto, bez zaváhání."

„Jakou dohodu?" váhal jsem, jestli se zeptat, nebo raději nevrtat do vosího hnízda, aby rychle nevytáhl nějakou konstrukci další provizorní zdi.

Zhluboka se nadechl, cítil jsem chvilkový třes jeho ruky, než se opět zklidnila.

„Říkal jsem ti snad, že jsem do DOGu nevstoupil jen tak?"

„Jo, jako špeh."

„Zdá se, že ani jeden z mých cílů není splněn. K informacím přístup nemám, a druhá věc... Chtěl jsem, aby tě DOG chránil. Před Protektory. Jsi v ohrožení. A místo toho, sami tě unesou, aby ti ubližovali, aby tě..." jeho ruka upevnila stisk, až mi doslova drtila všechny kostičky, co v ní mám.

„V klidu. Co by přinejhorším udělali? Nic. Pustili by mě pak na svobodu a bylo by to."

„Nemyslím si, Theo..."

„Co?"

„Vzali mi Sophii. A já nedovolím, aby mi vzali i tebe," odvětil odhodlaně, ale místo, aby mě upokojil, tak naopak otřásl celým mým tělem. Co by dělali? Co chystali? Co... Co by se mnou bylo?

„Nemám nad svojí matkou moc. A pravděpodobně ji jen tak nezískám. Můžu se jen spoléhat na domluvu, ale jak vidíš, jednou ji již porušila."

„Tak snad to neudělá znovu."

Henri jen tiše ležel a palcem mi hladil ruku.

„Ale jsem rád, žes mi to řekl," usmál jsem se a rázem mu odpustil celou jeho nevrlost. Nyní přišla řada na mě. Alespoň jsem to tak cítil.

„K tomu... Asi tě to naštve, tak se prosím nezlob, ale nadešel čas pro to, aby ses to dozvěděl. Jde o Lukáše. Víš... On není můj přítel, jak jsem ho představil. Vlastně ho pořádně neznám. Jednou, jeden večer, jsme si něco začali, vlastně ani nezačali. Něco do toho vlezlo, a pak jsem ho už neviděl. Docela vtipná historka, protože," dle Henriho zatvrdlého výrazu – i v té tmě – to asi moc vtipné nebylo, „asi po týdnu přišel do kanceláře čumsa kvůli naší evidenci. To jsem ho pak definitivně zazdil. Ale, on se nevzdal. Aniž bych to věděl, tak mi seděl na límci, a nechci vědět, jak dlouho mě sledoval. Asi bych se to ani nedozvěděl, kdyby nevkročil do cesty té střely, tehdy."

Jako savec, kůň, mám dobrý čich, a cítil jsem velice silnou nevraživost mého parťáka po boku.

„To je ten důvod, proč jsem byl v nemocnici tak hnusný, co jsem tehdy před tebou tajil a nechtěl prozradit. Omlouvám se. Chápeš, proč jsem ti to nemohl říct, že? Tajit... Tajit to před rodinou, tajit to před přáteli, neustále poslouchat ty samé dotazy, dokola... Ta očekávání... Každý to nedokáže unést. A já si také už hodněkrát myslel, že to prostě nezvládnu. Že by bylo lepší, kdybych nebyl synem svých rodičů, kdybych vůbec nebyl synem nikoho. Bylo to... bolestivé.

Když jsem narazil na Ondru, to je takový sodomita, tak ten mě okamžitě akceptoval takového, jaký jsem. Ukázal mi, že jsem naprosto normální člověk jako každý jiný. Podporoval mě, odehnal pryč strach, který mě sužoval. Nebýt něj, asi bych se v životě se sebou nesmířil. I tak je ale těžké ukázat společnosti, jaký jsem."

Asi jsem se nechal unášet svými emocemi, které splývaly s tmou v okolí a stávaly se jedním. Zatáhl jsem růžky zpět do ulity.

„Chtěl jsem prostě říct, že se s Lukášem sotva známe a že pro mě nic neznamená a nikdy neznamenal. A že jsem mu akorát poradil ten trik s parfémem, když byl postřelen, a nedávno... No, jak jsi vstoupil do DOGu, tak jsem měl celkem pochyby o tvé matce. Takže jsem ho poprosil o laskavost. A on ji splnil, za to jsem mu vděčný, to jo," usmíval jsem se, zněl vesele, přestože jsem se nezbavil ironie v hlase, kvůli následující části, „ale on opět využil, čeho mohl, a zahrával si jak se mnou, tak s tebou. On to věděl. On to..."

Potlačoval jsem slzy, které se kdo ví kdy ocitly v mých očích, které jsem nechtěl, nepožadoval je, nepřivolával. Ale očividně, každá sopka jednou vybuchne a každá hvězda jednou vyhasne.

„Nic jsem nechtěl, jen žít normálně. Normálně jako každý člověk. Nenápadně. A najednou, všechno je jiné! Jde po mně nespočet osob, ani nevím, kdy a kde je čekat, jestli mi náhodou nesedí ve vlasech, absolutně! Protektoři, Lukáš, Gebauer, DOG... A nejhorší je, že já ani nemám tušení, kde je hledat. Jak se jich zbavit. Jak nepřenášet tohle prokletí na tebe. Nevím jak."

Popotáhl jsem, jednou a definitivně. Nemůžu se tu sesypat, ačkoliv mě od toho dělila jen tenká blána biofilmu na hladině jezera.

Henri nahmátl můj obličej, aby smetl prameny vlasů z mého čela. Ihned jsem ho zachytil, abych políbil jeho dlaň, než jsem mu daroval svobodu.

„Co z toho vyplývá, je, že opovaž se říci, že je něco z toho tvoje vina. Jak vidíš, za spoustu věcí si můžu sám. A ty se se mnou pouze vezeš do toho bordelu."

„Nevěděl jsem..."

„Tos nemohl. Bože, nic z toho jsi nemohl vědět. A já to ani nechtěl. Jak jsem řekl, tajil bych to před tebou asi do skonání světa, to minimálně. Jenže, asi jsem neměl tak silnou vůli. A ty jsi taky nepomáhal! Furt jsi se tak hezky usmíval, a pomáhal mi, byl mi po boku, prostě jsem si vyložil špatně tvá gesta. Mrzí mě to."

„Theo," opět pohladil moji tvář, zřejmě dotčen mojí poslední větou, „mě to nemrzí."

„A vůbec, co to máš s mojí podobou?" snažil jsem se odvést téma jinam, a když už jsem načal ty jeho pohledy, tak je na čase dozvědět se pravdu. A pravda, Henri pobaveně odfrkl, očividně jsem trefil přímo do středu terče. „No?"

„Jen... Jsem prostě očarován. Neviděl jsem mnoho koní, nemůžu se považovat za odborníka, ale ihned jsem pochopil slova tvého otce. Opravdu záříš. Nejsi jako další bílí koně, máš něco v sobě, něco těžko popsatelného. Tvá srst je tak hebká, neznám žádné zvíře, které by mělo příjemnější srst. A jak se neseš, s tou vznešeností, elegancí. I to, jaký máš pohled v očích, nemluvě o tvých křídlech, které každého zbaví slov. Mohutná, silná, přesto tak... čistá. Jako andělské zjevení. Theo, vsadím se, že každý by reagoval stejně."

„Nebo máš úchylku na koně," ušklíbl jsem se a jeho ruka na mé tváři mě zlehka propleskla. „Ale komplimentu od takového kritika, jako jsi ty, si velice vážím."

„Važ."

„A co teď?"

„Teď spi. Zítra probereme další kroky."

„Fakt, měl jsi mě zachránit dříve. Něco bych vymyslel a hned by se nám spalo lépe," a abych to dostatečně naznačil, namátkou jsem ho pohladil po rozkroku. Zlobivý chlapeček jsi, velice zlobivý, Theo!

„Záda," připomněl mi, přičemž se pak zvedl, aby se naklonil nad můj obličej a políbil mě na čelo. „Dobrou noc."

„Dobrou," odvětil jsem spokojeně. Tentokrát problém s usnutím žádný nebyl.

Ráno mě probudil zvuk sprchy. Než jsem se stačil vyhrabat z postele a vlézt tam za ním, už byl hotový a sušil si vlasy. Ach jo.

Nechal mi prostor dát se také nějak do kupy. Bolest zad však neustupovala, ale co jsem nadělal. Mezitím seděl na židli, pohrával si se sklenkou vody. Jeho myšlenky pravděpodobně odrážely rušnou vodní hladinu, promítaly se v jejím odrazu. Chvíli jsem ho pozoroval, jak jsem postával na prahu koupelny, a snažil se přijít na to, co je asi hlavním tématem jeho mysli. Nakonec jsem svých pokusů nechal a místo toho přišel k němu a políbil ho do vlasů. Toto pěkné, obyčejné láskyplné gesto mě však stálo slzy a pot. Při tom ohnutí jsem jen probudil své krvinky osiřelé o kamarádky, které včerejší večer opustily tento svět, ty tak doteď v kuse truchlí.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Co podniknout," odvětil prostě a já si sedl naproti na postel.

„Po tomto incidentu můžeme na nějakou dobu očekávat klid, alespoň od mé matky. Protektoři se také nezdají aktivní, a pokud se budeš chránit parfémem, alespoň nějak se jim vyhneš. Přestože mě matka chtěla poslat domů jen kvůli tomu, abych nestál v cestě tvému únosu, není špatný nápad tam zajet."

„Co?" Slyším dobře?

„Ale nechat tě teď samotného, v tomto kritickém období, také nejde," uvažoval nadále. Ano, nejradši bych přitakal, že opravdu teď nechci, aby mě opustil, ale nesmím být zas velký sobec, ne?

„Proč tam chceš jet?"

„Jestli chceme proti nim bojovat, musíme zjistit, jaké mají pozadí. Kdo za mojí matkou stojí, co má v plánu. Říkal jsi, že padla vláda, sestavuje se úřednická, budou předčasné volby. Co pak? Jak stabilní je vaše politická situace? Dá se předpokládat, kdo vyhraje volby? Kdo přibližně bude dosazen do úřadu?"

„Celkem jo. Alespoň si myslím, že výsledky jsou jasné, když se mrkneme, z jaké strany odpadlí ministři pocházeli."

„Takže osoba, na kterou mají zaměřeno, musí být z vítězné strany. No, jsou to jen mé spekulace, ale... Budeš mít za úkol zjistit, kteří politici jsou metamorfové. Měli by mít konexe s Německem, s DAMMem nebo jakékoliv jiné. Určitě budou mít. Řekl bych, že budou nějakým způsobem zvýhodňováni. Očekávám spojení jejich podoby a nějaké božské, mytologické. Jinak by neprováděli takto složitý plán."

„Ale jak zajistí, že bude premiérem jmenována zrovna ta osoba?"

„Netuším. Ale je možné, že podobně, jako se má paní Wagnerová postarat o odsouzení udaných ministrů."

„A jakým způsobem teď vyhrožují Lucii," zavrčel jsem zlostí.

„Potřebuji se dostat co nejvíce pod kůži. Zkusím navázat spojenectví s Andreasem. Sice ho znám již odmala, nemůžeme si však dovolit jen tak někomu věřit. Pokud bude čistý, zajistil by nám stabilní oporu v DAMMu."

„To zní jako plán," pokyvoval jsem hlavou, opět udiven tou mozkovou kapacitou vycvičeného agenta.

„A dále mě znepokojuje, kdo tě mohl nahlásit mé matce. Její asistentka je sice vrána, ale v tomto ročním období by byla velice nápadná, a já si žádnou nevybavuji."

„Vrána? No, já také ne," že by mě sledoval velký černý flek, to vážně netuším. Obzvlášť vrány jsou hodně výrazné. Chci říct, že na zvířata mají neobvykle pronikavý pohled. Ten bych na sobě cítil, kdyby byla poblíž.

„Takže to musí být někdo jiný. Někdo, kdo nepřijel spolu s mojí matkou, ale byl tu už nějakou dobu nastrčený," zamyslel se Henri, jeho tvář celá soustředěná. Až jsem měl možnost spatřit skrze jeho oči to jiskření neuronů, které si divoce předávají informace, jak přenášejí ten elektrický signál po axonech do sousední buňky, kde se pak setká s dalším signálem a spolu spustí další výboj.

„Podle Alice je to klíště už dávno zpět."

Šváb pokýval hlavou.

„Jak jsme se domnívali, že Donnerstag s někým spolupracoval, podle mě to klíště nebylo danou osobou. Jak jsi mi říkal, případy onemocnění přenášené klíšťaty jsou celorepublikové. Pokud měl sledovat tebe a k tomu ještě pomáhat při konstruování případů, které jsou soustředěny převážně v Praze a okolí, nemohlo to dělat zaráz. Musí tu být další osoba."

Super. Další stalker. Už je nedokážu ani spočítat na ruce.

Ale na druhou stranu, přesně nad tímto problémem jsem uvažoval v noci. Hodně jsem se opíral o Alici, přestože se zdá jako nejméně důvěryhodná osoba z mého okolí. Přesto si myslím, z nějakého neznámého důvodu, možná z vnitřního pocitu nebo všech předložených argumentů, že mi nelhala. Že neřekla za celou dobu ani jednu lež. Že je to sice divná, excentrická osoba, roztěkaná a tajemná, přesto nelhala. Když něco říct nemohla, neřekla. Nebo zatajovala. Ale co uvážila za neškodné, to mi sdělila.

Zatajování se sice může brát jako lež, ale pokud vezmeme lež jako předložení naprosto nepravdivé informace za účelem druhého svést z cesty, tak z tohoto pohledu o ní nemohu pochybovat.

Vyložil jsem tedy Henrimu ještě jednou její slova a co jsem vzal v úvahu, když jsem toto téma ve své drobné hlavičce pitval.

„Chtěli tě kontaktovat, ale čumso je předběhlo," opakoval po mně Henri. „Pak si asi nedovolili být agresivní, jejich plán zde byl v počátku, nikam nespěchali. A nejspíš si nebyli jistí, jestli jsi tím, co hledali. Hlavně, jak na tebe přišli? Musela to být paní Simanova, která je informovala, že se po Praze pohybuješ, že bys mohl být potenciálně neobvyklým druhem. A teprve pak se mohli snažit dostat se k tobě blíže a pozorovat tě.

A k tomu nedávnému incidentu – jestli je to tak, jak jsem to řekl, tak nejspíše tajili, co jsi zač, že jsi homosexuál. Jestli to opravdu nebyla matčina asistentka, tak to možná prozradili až teď jen kvůli mně. Asi aby poukázali na moji nedůvěryhodnost."

Já věděl, proč se obrátit na Henriho. Z mého semínka dokázal vypěstovat celou řadu vzácných rostlin, a dokonce je podpořit až k plnému květu.

„Takže ty pojedeš do Německa a já budu hledat toho špeha?"

„A s paní Horní zkuste přijít na to, na koho se moje matka zaměřuje."

„Dobře. A... na jak dlouho to vidíš?"

„Ještě nevím."

„Dobře, tak jo. S tím si nějak už vystačím," pokýval jsem hlavou, sice mě strašila myšlenka, že tu budu zase sám, zase napospas vlastnímu strachu a obavám, ale jestli je to podle Henriho bezpečné dostatečně, aby mě tu nechal, tak s tím nic nenadělám. Jo, mohl bych se zase přicpat do jeho auta, ale nebude to jak udat se po spáchání činu na policejní stanici? DOGu přímo pod nos?

Už to neberu lehkovážně. Protektoři mi málem vystřelili mozek z hlavy, ani Henri tomu nedokázal plně zabránit. Musím prostě stát na svých nohách a nebýt rozmazlené děcko. Jo. Nezavazet mu, dělat svoji práci. Najít toho, kdo mi to čuchá k zadku. Vybrat biolit ze skříně.