Cítil jsem... bolest.

Díval jsem se s otcem na závody, kolem nás křičeli lidé, jásali, divoce mávali rukama jak diví. Sledoval jsem, jak rychle koně utíkají, jak dělají všechno pro to, aby potěšili své jezdce. Viděl jsem, jak žokejové spojili svoji duši se svým zvířetem, aby spolu dosáhli vítězství.

„Theo," otec mě pevně uchytl za paži, a jak to u koně bývá, asi si úplně neuvědomil, jakou silou to udělal. Nemohl jsem však – nedokázal jsem se vyvléknout z jeho sevření. Nemohl jsem ani pípnout, nějak dát najevo, že se mi to nelíbí. Že nechci, aby mě takto pevně držel.

Zatáhl mě dozadu, už jsem viděl jen kusy trávy prosvítající skrze siluety postav, ale ne samotné koně. Lidi se ihned nacpali zaplnit to volné místo. A já prudce narazil do zad, do křížů, jak jsem byl odhozen na hranu lavice a já se přes ni natáhl úplně celý.

Chtěl jsem říci „Au." Chtěl jsem se rozbrečet. Proč je otec tak zlý! Vždyť se jen koukám! Nic víc! To se nemůžu koukat? Tati! Chtěl jsem se za ním natáhnout, chytnout ho za ruku, jež mi mizela před očima. Chtěl jsem s ním jít domů. Proč tu musím zůstat, vzadu, sám, nevidět nic, cítit jen bolest v zádech, která neustupovala?

Tati!

Mami!

Kde jste?

Nenechávejte mě tu!

Už jsem neviděl ani kus oblečení mého otce, zatlačen přihlížejícím obecenstvem. Byl jsem obklopen skupinou cizinců, Angličanů, Němců... Mluvili a dohadovali se, občas se na to škvrně vzadu podívali.

Předávali si cigarety, doutníky, bankovky různých barev, vyzdobené portréty neznámých lidí. Všechno to lítalo před mýma očima, spolu s jejich zmatenými slovy.

„Máte to?"

„Ještě kousek."

„Hlavně opatrně."

Šuškali si mezi sebou, jak pozorovali závod.

Já se stále nemohl zvednout z té lávky, snad mně otec nezlomil kříže!

„Bude toho dost?"

Koukal jeden pán s cylindrem na otevřenou krabičku s tabákem.

„Více si nemůžeme dovolit," odvětil ten druhý a krabičku zavíral. Pak se po mně poohlédl. „Sice z něj s takovou nic nebude, nemůžeme si dovolit ho nechat umřít."

Co? Tati! Kde jsi! Kde!

„To stačí. Kdyby něco, můžeme mu odebrat kdykoliv znovu."

„Ano," přitakal ten s krabičkou a usmál se na svého společníka. Poté ji strčil do tašky a oba zmizeli v davu. Naopak se přede mě natlačila dáma v letních šatech. Vlasy měla spletené do copů, pleť bledou jako ze sněhu uválenou, ozdobenou postřikem pih. Také si mě všimla, upřela na mě bledá kukadla a chvíli uvažovala, jestli mi má pomoct nebo ne.

„Provedeme odběr klasicky, nebo mikrochirurgicky?"

Zezadu do ní šťouchla blonďatá společnice, s výraznými linkami, jako kdyby právě opustila bordel. Zahihňala se a kroutila hlavou, neustále po mně pokukovala. Měl jsem dojem, že se směje právě mně. Proč? Vždyť jsem nic neudělal!

„Prosím tě, klasicky? Jako kdyby to bylo možné!" a smála se dál, přičemž se její bledá společnice také spustila do dívčího chichotání. „Kdyby to šlo klasicky, tak tu ani nemáme práci!"

Bledá dívka se přestala smát, ale úsměv nadále zdobil její tvář. Přišla ke mně, uchytila za paže a zvedla na nohy.

„Tak se na to podíváme..."

Zmocnil se mě strach, s jakým hlasem to vyslovila. Jaký pohled na mě upírala. Jak se ta něžná dívenka najednou změnila v naprostou stvůru.

Mami! Tati!

Řval jsem stále, ale nedokázal ani otevřít ústa.

Henri!

HENRI!

„THEO!"

Jeho hlas se rozezněl celým závodištěm. Všichni přihlížející se zastavili a rozhlíželi spolu se mnou, odkud ten tajemný hlas přichází. Odkud to ten hlasatel vysílá. I ty dvě ženy se zadrhly a nepřátelsky hleděly na své okolí. Krčily své rty, ohrnovaly nosy. Protože někde tam se nachází jejich protivník. A ten protivník jim přišel překazit plány.

Najednou dav zešílel. S hysterií se všichni hnali pryč, pryč z tribun, pryč ze závodiště, upadali na kolena, na obličeje, krev se roztřískla všude kolem, kousky mozku vyskočily na zábradlí.

Bylo to odporné, chtělo se mi zvracet. Ale stále jsem nemohl, nemohl jsem nic!

Jen sledovat tohle krveprolití, jak se děje kolem mě, jak se mu nedá zabránit. Jen se dívat, tiše, zpovzdálí...

Šplíchance krve dopadly až na písek, až na trávu na závodišti. Všechno se to koupalo v krvi, jako kdyby nás zastihla morová rána. Dokonce i koně upadli, sklouzli po povrchu a svalili se na své jezdce, naprosto je zalehli.

Třásl jsem se, nedokázal tomu zabránit. Byl jsem vůbec rád, že alespoň něco jsem se svým tělem udělat dokázal. Přestože to byl jen ubohý třes, tělesná reakce neovladatelná vůli.

Mami... Tati...

„Henri..."

„Pššt."

Teplá dlaň mi prohrábla vlasy, a jako kdyby se mé obavy všechny rozplynuly v prach, a veškerá krev na závodišti se vypařila v pouhý růžový opar slunečního západu. I třes postupně ustával, a já se nechal unášet kolísavým pohybem mořských vln, naslouchal nočním cvrčkům a motoru jedoucího člunu. A v něm mě Henri držel v náruči, zahlcoval mě bezpečím a jeho osobitou vůní cukrové vaty.

Ah... Au!

Trhl jsem sebou, jak mě píchlo v zádech. Co píchlo, brněl mě celý pas!

Spal jsem si pohodlně na naprosto luxusním povlečení, měkkým jak pavučinka, vonícím po levandulích a pánském parfému, na matraci svojí měkkostí srovnatelnou s vodní postelí; polštář mi nadnášel hlavu, že jsem ani necítil žádné hrče, žádná pírka, žádnou nekvalitní bavlnu, a najednou mě prostě začne bolet tělo, jako...

Ne!

NE!

Ale já si nic... nepamatuji.

Snad jsem nešel s Ondrou a nepřehnal to s chlastem, že mám okno, a mezitím si mě podal nějaký buran... Ne! V žádném případě!

Ale počkat! Ta vůně... ta vůně zamíchaná v tom aviváži, ta lehká vůně parfému a potu, to je přece...

Henri!

Cože?

NE!

Prostě ne!

To já se těšil na Henriho švábí prdélku! A nakonec jsem to schytal sám?

Na mé kříže někdo položil něco teplého. Přejížděl tím ze strany na stranu. To je ruka, to je jeho ruka! On je vedle mě a beztak přemýšlí nad tím, jak to přehnal... A já si nepamatuji naprosto nic!

Nechci otevřít oči, prosím nenuťte mě otevřít oči!

„Jsi vzhůru?" zašeptal, téměř neslyšitelně. Před očima jsem měl jeho obličej, jeho něžný výraz, který asi musel mít, když právě promluvil.

„Jen odpočívej," dodal po chvíli, když jsem odmítal jakékoliv interakce. Zvedl dlaň a podle zvuků se asi procházel po pokoji. Vždy udělal pár kroků, zastavil se, chvíli postával, pak zase šel. Nějak nervózní se mi zdá. No, jak sis zasel...

Zasel do mé zadnice...

Ale počkat.

Ta bolest jde od křížů, ne „odtamaď". A k tomu mě navíc bolí obličej a trochu břicho. Pokud není Henri na nějaké sado maso, tak pochybuji, že je to jeho práce.

Dobře, asi bych měl přestat hrát mrtvého brouka a naopak jiného brouka trochu rozveselit.

Otevřel jsem oči.

Huh? Co to je? Klasický nábytek, malý pokojík, povědomý výhled; zdá se mi, že jsem na hotelu. Vyvaluji se v hotelové posteli a Henri, který by měl správně už jíst bratwurst a popíjet jejich naředěné pivo, se tu prochází jak na promenádě. A já jsem dobitý jak pes.

A teď otázka, jak jsem k tomu přišel?

Myslím, že jsem si nemusel tuto otázku vůbec pokládat. Střípky událostí se skládaly k sobě jak ta flaška Ondrova chlastu puštěná pozpátku. Od Henriho odchodu, rozhovoru se spolubydlícím, cizinců v bytě a až k mému marnému pokusu zachránit si zadek. Doslova.

Promnul jsem si oči. Zřejmě můj pohyb přivolal strážného brouka na pomoc a již mi zabraňoval v jakémkoliv dalším pohybu.

„Co?" rozhlížel jsem se, nechápal, proč mi nedovolí si normálně sednout.

„Zůstaň takto. Bude tě to méně bolet."

„Co? ...Au!"

Henri mi věnoval jasný pohled „já ti to říkal". No dobrá. Ale proč?

„Co se stalo?" nejzákladnější otázka ze všech. Můj švábík si povzdychl, než se posadil ke mně na okraj postele a rukou mi prohrabával vlasy. Nemluvil. Jen mě hladil po vlasech, a stále, a když dojel až na zátylek, tak opět začal od čela, že jsem musel vypadat jak totální idiot. Přesto jsem mu v tomto činu nebránil. Nechal jsem si to líbit. Stejně, jako když zkoumal prameny mé hřívy. Nyní však nebyl užaslý. Byl plný lítosti a starostlivosti.

„Neměl jsem odjet."

„Nechápu," chtěl jsem se trochu natočit na bok, ať tu neležím jak položené pravítko, ale můj strážce mě okamžitě s výhružkou zastavil.

„Nehýbej se."

„Tak mi řekni, co se stalo," alespoň, že jsem mohl zvednout ruku a přejíždět mu po zádech.

Opět si povzdychl, sjel na moji líci, než dlaň stáhnul zpět.

„Je to má chyba."

„Dokud neřekneš co, tak není. Hm?"

Nic. Ticho.

„Tak začnu já. Z ničeho nic se u mě v pokoji objevila dvojice metamorfů a totálně mě zbila. Snažil jsem se prát, vážně, ale prostě nedosahuji tvých schopností. Chtěl jsem utéct alespoň ven, ale..."

„Neměl jsi šanci," zakroutil smutně hlavou Henri. Počkat, místo toho, aby mě utěšil, mi tady na férovku sdělí moji krutou realitu? Henri, buď ohleduplnější k raněnému!

„Unesli tě... Nemělo se to stát."

„Nenatahuj to a řekni, kdo to byl!" začal jsem vyhrožovat tím, že se zvednu.

„DOG," chladně hlesl, aby mi zabránil v plánu. Má ruka na jeho zádech se zastavila.

„DOG?"

„Ano."

„A co... proč?"

„Už podruhé vděčíš za svůj život tvému příteli, Theo," pravil, a možná běžnému občanu zněl normálně, mně bylo jasné, že jeho vyhýbání se pohledu a až přehnaný chlad v hlase mu zase trhala páteř vinou. Že se zas obviňuje, jako... Ach jo, vždyť to není jeho vina ksakru!

„A... komuže?" Haló, právě probuzený z anestezie, nepálí mu to!

„Pan Krejčí."

„Lukáš?" vyhrkl jsem náhle.

„Ano. Řekl mi, žes ho poprosil o dohled a špehování nad činnostmi... mé matky. Aby ti splatil dluh, tak se rozhodl tě poslechnout. A budu mu zavázán, že to i přes obří riziko své podoby udělal."

Hm? Takže, má slova opravdu nepřišla vniveč? Ale jak jsem říkal, žádnou laskavost na oplátku ať nečeká. Varoval jsem ho a doporučil mu se smradit voňavkami. To je také forma záchrany života, ne?

„No, a on co?"

„Zachytil něco o tvém únose. Pravděpodobně má DOG informátory zasazené ve tvém okolí, a ti zjistili... Zjistili, že i přes svůj vzácný původ nepřineseš potomky."

„To je mi novinka. Nejenže mí rodiče a Giorgos furt melou o vnoučatech, DOG taky?"

„Chtěli od tebe získat genetický materiál. Předpokládám, že kvůli klonování nebo umělému oplodnění potřebovali získat kmenové buňky. Takže ti odebrali kostní dřeň. Chtěli také vzorek spermatu, ale to už nestihli."

Semkl jsem rty. Takže ten můj... snový rozhovor, to nebyl jen čistě pouhý sen? Opravdu plánovali, že mi vezmou mé milé spermie, a to dokonce... To dokonce do mě chtěli kvůli tomu řezat? Nestačilo mě vzbudit, hodit přede mě fotku Henriho a nechat mě dělat svou práci? Stačilo se zeptat!

A Henri... proč to dokážeš říct tak klidně? Chtěli mi vzít sperma. Hrabat mi na moje koule. To tě to ani přinejmenším neznepokojuje?

„A co se tam stalo? S mojí kostní dření?"

„Pracovníci jsou zneškodněni, ale neboj, nezabíjel jsem je," dodal, když spatřil zděšený pohled na mé tváři. „Ne přímo. Jestli se z toho dostanou, je čistě na nich. A co se týče tvé kostní dřeně, zničil jsem ji."

„Tys mi zničil moji kostní dřeň?"

„A co, chtěl sis ji nechat? Vpíchnout si ji zpět?"

„Pft!" zabořil jsem jakože naštvaně obličej do polštáře, než opět vzhlédl na brouka. Na to, že se před chvílí pokoušel o vtip, stále byl seriózní, stále měl svaly napjaté, jako kdyby měl ihned vyskočit na nohy a dále bojovat.

„Pojď ke mně," pobídl jsem ho a už se odsouval, abych udělal více místa na posteli.

„Hm?" střihl obočím, když viděl, že se stále ještě ve svém stavu hýbu.

„Neboj, dneska nemám žádné skryté úmysly, jako kdybych s tímhle mohl," ukázal jsem na bandáž na zádech.

„Pojď, šup," chňapl jsem ho za zápěstí a stahoval na postel, dokud se mi to nepodařilo a opravdu jeho hruď nepřepadla do království bavlny.

Nakonec si podložil hlavu, ležel bokem, hleděl na mě pronikavým pohledem. Neodolatelným. Přejel jsem mu po líci, snažil se, aby má hrubá ruka působila něžně. Zavřel oči, trochu jimi cukal, když jsem se mu dostal ke koutku, dál však nepostupoval. Sjížděl jsem na jeho vousy, na jeho schované rty, suché a od stresu popraskané.

„Děkuji ti. Opět ti dlužím svůj život. A nemám ti dát co na oplátku."

Henri pomalu otevřel oči. Políbil palec, jenž mu dráždil ústa. Až jsem se zachvěl. Ne strachem, jako v tom snu. Ale vzrušením.

Vidíte, o tom jsem mluvil. Chtějí spermie, klidně jim je dám, unášet mě nemusí. A myslím, že jako organizace s hlubokou historií a uctívající mystické metamorfy a potomky božských předobrazů, by mě měla přece ctít, ne mlátit. Být jimi, pozvu mě na pivo, vyložím karty na stůl a jednoduše řeknu: „Hele, jste homosexuál. Jste ale také posledním svého druhu. Pomožte nám zachovat váš rod." Kdyby to udělali takto, asi bych jim na to i kývl.

Tak proč zašli k tak radikálnímu řešení?

Proč Henri říkal, že je to jeho chyba?

Snad tato jeho náklonnost a poslušnost není jen balík provinění, hledající cestu pokání?

„Henri, proč to děláš?" zašeptal jsem, hledě na jeho temné čarovné oči.

„Proč jsi se mnou?"

V pokoji panovalo ticho. O to větší bylo, podpořené tichou nocí převládající v metropoli. Ani tikání hodin nebylo slyšet. A ty Henriho jsou tak exkluzivní, že i s mým super sluchem nevydávají žádný zvuk.

„Je jasný, že z mé strany bylo jednoduché být tebou přitahován a později se i zamilovat, ale ty... Ty to nemáš za potřebí, snášet mě, neustále se mě snažit udržet při životě, jen z čisté lítosti a čehokoliv, co ti lítá hlavou. Chceš, aby někdo nad tebou držel pevnou ruku? Chceš, aby někdo s tebou sdílel tvoji bolest? K tomuto účelu ti poslouží velké množství lidí, ne zrovna první týpek, který se ti vyzná."

„Co po mně chceš?"

„Nemusíš se k ničemu se mnou nutit, abych byl na tvé straně v honbě za pomstou..."

„O to mi nejde."

„Vážně? Tak proč?"

Henri na mě hleděl, za celou dobu snad ani jednou nemrkl. Ani mu necuklo obočí. Byl jak socha, nedosažitelná. Kdy se jí stal? Myslel jsem, že jsme se přece sblížili...

Natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři. Aby ucítil mé rameno, holou kůži mé paže. A jak tak po ní přejížděl a vzbuzoval chvění mé celé maličkosti, sledoval trasu jeho zlobivé končetiny, která nakonec propletla prsty s mými a tento chomáč položil na úroveň prsou.

„Dostal ses až příliš hluboko. A mám pocit, že kdybych tě teď ztratil, ztratil bych sám sebe."

No, nevím, jak v tomto super čistém luxusním hotelovém pokoji mohlo poletovat nějaké smítko a dostat se mi přímo do očí, ale stalo se. Zákon schválnosti. Rozmrkal jsem ho na kraj, semkl rty a sunul se za Henrim, který v momentě šoku jen rozevřel doširoka oči, když jsem ho svalil na záda. Sám jsem si pak položil hlavu na jeho hruď, poslouchal zrychlené bušení jeho srdce, cítil ji konečky prstů, které se usídlily na jeho prsu. Použil jsem ho jako polštář, abych nespal sám.

„Proč jsi nemohl přijít dříve? Nebolela by mě záda a noc bychom využili k něčemu mnohem zábavnějšímu."

„Jen spi, Theo," zasmál se Henri a podrbal mě ve vlasech.