„Theodore," začal.

Já jen odvětil „Hmm" a nadále si pletl košík svýma rukama.

„Vysvětli mi to."

Eh?

„Tady není co vysvětlovat," zamumlal jsem. Cožpak to nebylo jasné dost?

„Theodore," opět promluvil, tišeji a něžněji. „Podívej se na mě."

„A co tím získáš, když se na tebe podívám?" i tak jsem zvedl zrak a otočil se na něj obličejem. „Budeš se mi moci přímo vysmát do očí? Dobírat si mě? Co po mně chceš? Proč jsi vůbec přišel?"

Henri zachovával klid. Ano, nesl se na té své chladné logice, s níž řešil všechny kritické situace. Řekl bych, že já jsem taky svým způsobem velice kritická záležitost.

„Ano, jak jsi vůbec věděl, kde bydlím?" sice mě vyzvedl, to jo, ale aby chodil byt po bytu a koukal na štítky, jestli někde není napsané Šapík?

„Jednoduše jsem to našel," ano, takže asi chodil byt po bytu.

„Aha, jasně," odvrátil jsem pohled a měl chuť si na místě dát panáka.

„Proč jsi to udělal? A proč se mi vyhýbáš?" zdá se, že se mnou ještě neztrácel trpělivost. Já s ním ano.

„Proč jsem to udělal? Proč? Protože jsem chtěl! A to už hodně, hodně dlouhou dobu. Protože jsem slabý a neudržel se. Co ode mě chceš více slyšet?"

Henri na mě hleděl stále stejným pohledem. Jak může být tak klidný? Jak to, že to s ním ani nehnulo? Neškublo? Zrovna jsem se takto přiznal a on... On to bere asi jako další fakt do spisu o případu Theodora Šapíka.

„Ty... ke mně uchováváš nějaké city."

„Ano. Nedělám to běžně, abych umlčel nepohodlné lidi, to ne," sarkasticky jsem poznamenal, natož si povzdechl. Snažil se uklidnit. Musím se uklidnit. S takovou... nevím co s takovou. Ale jestli odejde, což odejde, tak budu litovat do konce života, že jsme se opět rozešli ve zlém.

„Promiň," nakonec jsem promluvil. „Promiň za to všechno, co jsem ti způsobil. Za mé nevhodné chování. Že jsem nebral v potaz tvůj stav, že se neovládl. Nemůžeš se mě ptát na to, proč se ti vyhýbám. Je to přeci jasné, ne? Ano, jsem gay, a ano, nějak jsi mě přitahoval a já využíval toho, že jsem mohl být po tvém boku. Ale... Uvěříš mi, když ti řeknu, že jsem nikdy nechtěl překročit ty hranice přátelství? ...Asi těžko," odpověděl jsem si nakonec sám.

Nervozitou se proplétání mých dlaní zrychlilo.

„Vážně jsem nechtěl nic zkoušet, ještě když jsi zadaný. Ale nakonec, neudržel jsem se... Omlouvám se ti za to."

Tak, oficiálně jsem se omluvil, tím pádem vyřešil záležitost. Nyní je jen na Henrim, aby odešel a odjel spokojeně do Berlína. Já se z toho nějak vyhrabu. Musím.

„Kde jsi zjistil, že jsem zadaný?"

Ehm, to není zrovna otázka, kterou bych od něj očekával. Vzhlédl jsem a spatřil švába, kterému přes obličej asi přejel traktor a zanechal černou šmouhu. Přejel mi mráz přes záda. Naštval jsem ho? Není divu... Musel jsem si pročistit hrdlo, abych zaručil, že se mi nebude třást hlas.

„Když... když jsi se tehdy otrávil. Mluvil jsi ze spaní. Opakoval jméno. Sophie," zalhal jsem, ale nemyslím, že nějak průhledně.

Opatrně jsem zkontroloval situaci po mém boku. Jestli mě bude chtít zaškrtit, musí překonat metr prostoru gauče mezi námi. Stihnu mezitím vystřelit na nohy a utéct?

„Říkal jsem její jméno?" téměř šeptal. A z naštvaného švába se stával malý švábík, se zraněnou nožkou a polámaným křídlem. A ve mně se opět vzbuzovala zvědavost z identity té ženy.

„Ano..." potvrdil jsem se zaváháním. Henri si promnul celý obličej, ale svoji dlaň nesundal a nadále si kryl rty a část vousů.

„Nechtěl jsem lézt mezi vás dva, věř mi. Já byl... já byl jen rád, že... to je jedno. Tak tady máš pravdu. Ta se už nediv, nech mě pokračovat ve vyhýbání, stejně brzy odjedete, ne?" skrýval jsem svůj smutek, jak nejlépe jsem mohl.

„Sophie... nejsme spolu," promluvil tiše.

Hm? Vzbuzovalo se ve mně zrníčko naděje.

„Zemřela pár let zpátky."

To zrníčko zčernělo a padlo na dno oceánu, zadušeno hydrostatickým tlakem.

„To mě mrzí," zašeptal jsem a pozoroval, jak Henri, poprvé za celou dobu, otevřel ty temné dveře trezoru, k němuž mě nechtěl dovolit ani se přiblížit. A já do toho trezoru nakoukl, v lehkém úžasu, a zároveň odolával nutkání sevřít mu dlaň, která mu bezmocně ležela na stehně.

„Seznámili jsme se ještě na univerzitě. Byla to opravdu výjimečná žena. Rozuměli jsme si téměř okamžitě, i moji skutečnou identitu vzala velmi dobře. Podporovala mě v tom, co mě bavilo, co jsem chtěl dělat. Jen díky ní jsem nenastoupil do DAMMu, ale místo toho jsme se odstěhovali do Anglie, našli si práci, žili svůj vlastní život..." Henri povídal a povídal, ale zdálo se, jako by tento příběh nevykládal mně, ale spíše sám sobě, z čisté nostalgie, na den výročí její smrti, například.

„Nastali však u ní zdravotní problémy. Na dovolené v Egyptě ji schvátila západonilská horečka. Přestože se z ní dostala, byla náchylnější na onemocnění a stále u ní doznívaly neurologické potíže. Nakonec měla autonehodu, kdy nezvládla včas zareagovat a... Zemřela na místě."

„To je mi... opravdu líto, Henri," šeptal jsem, abych ho příliš nevyplašil. Zároveň konečně pochopil, proč byl vždy tak odtažitý, proč stále tajil své soukromí. Proč nikdy nezacházel ve svém životě dopodrobna, proč jakýkoli náznak, vzpomínka na Sophii, ho naprosto odzbrojila a vyřadila z kolejí. Nikdy se totiž nevyléčil ze smrti své milé.

Ve skrytu duše jsem na ni žárlil.

Patetické.

Chvíli trvalo, než se Henri probudil ze své bolesti. Zavrtěl jen hlavou a zhluboka se nadechl.

„Není proč. Neznal jsi ji," odsekl a rozmasíroval si kořen obočí.

„Ale vím, jaké to je, někoho ztratit," namítl jsem, a ačkoliv Maroš nezemřel, v té době mě to hodně zasáhlo.

„Víš, hodně mi ji připomínáš," vzhlédl na mě a mně neuniklo, jak červené má koutky očí, jak moc se ho její smrt dotkla, i po tak dlouhé době.

Čekal jsem, že budu zahlcen samými chválami, no mýlil jsem se.

„Také byla tak umíněná, tvrdohlavá, uměla si stát za svým. Přesto byla empatická, když to bylo třeba. Měla vše, co já neměl."

„Ehm, díky..." co mu na to říct?

„Ale ty jsi, narozdíl od ní, divoký, Theo. Jsi opravdu jak nezkrocený kůň, čekáš na svého Bellerofonta, který tě osedlá a ukáže ti směr, kudy jít."

Uvědomoval si, když to říkal, že jeden Bellerofontés se nachází přímo přede mnou? Naznačily mu to mé oči dostatečně, svým upřeným pohledem? Bylo v nich mé lásky dostatek?

Doufal jsem, že ano. Že ani ten metr mezi námi nebránil toku mých myšlenek a pocitů, že Henri opravdu zachytil každou z nich, když mi pohled oplácel. Ale co to znamená? Co znamená to, že tu nadále sedí? Nebojí se, že se na něj vrhnu? Já bych se sebe bál.

„Už jsem na to přišel," raději jsem změnil téma, než abych dále setrvával v tom nepříjemném tichu. Ano, ještě jsem narychlo vytáhnul mobil a napsal zprávu Ondrovi, aby domů nespěchal a nejlépe se někde zdržel, nechci, aby nám tu teď vtrhl.

„Na co?" jakmile se mluvilo o byznyse, dokázal se šváb otřepat a zchladnout do kusu kovu.

„Čeho pan Donnerstag celou dobu chtěl docílit."

„Hm?" zamračil se Henri, a jestli se mi to nezdá, opravdu byl zvědavý, jako by sám tyto informace neměl k dispozici.

„Chtěl shodit vládu. A podařilo se mu to."

Pan Kolbe se stále zdál celkem napjatý. Zamračil se ještě více.

„Proč si to myslíš?"

Posunul jsem se o trošku blíž, abych se na něj mohl natočit celým tělem, a spustil svůj výklad, své teorie, všechna fakta, jak to do sebe zapadá. Doplnil to o infikované klíště i o informace od Alice, již jsem v pondělí poctil svojí návštěvou a za odměnu jsem odešel jak s vypuštěnou duší.

A Henri naslouchal. A mračil se. A občas se zavrtěl. A já také, jak jsem nadskočil ze vzbuzujícího se vzteku nebo nečekané zprávy. A z metru mezi námi bylo rázem jen padesát centimetrů. Jeho vůně byla intenzivnější a já si mohl vychutnat ohnivé odlesky v jeho očích.

„Tobě to teda neřekli..."

„Ne. Opravdu jsem o tom nevěděl, Theo. Má matka je s důvěrou velice opatrná... Proto mi nabídla vstup do organizace až teď. Věděla, že se snažím DAMMu stranit, že jsem raději odjel do Anglie, než abych pokračoval v tradici. Ale jak říkáš. Nyní se vše dává do pohybu. Potřebuje na své straně každého."

Věřil jsem mu. Jak jinak. To je ten zlozvyk každého zamilovaného, řekl bych.

„Netuším, jaké jsou další kroky. Popravdě, chtěl jsem to diskutovat hned s tebou, ale..." odmlčel jsem se. Víme, jak jsme na tom byli, že?

„Nyní chápeš, proč jsem do DOGu musel vstoupit?"

Házel jsem hlavou ze strany na stranu.

„Vzhledem k tomu, že jsem toho zjistil stále více než ty, tak... Ale jo. S tím už nic nenadělám."

„Jestli se mi podaří získat alespoň něco, zjistit aspoň kousek toho, co matka plánuje, a zajistit ti bezpečí, udělal bych to znovu."

Jo, dělá to znovu. Svými slovy ve mně vzbuzuje hřejivý pocit, který začíná v hrudi, víří jako oko bouře a s větrnou smrští se šíří do celého těla, až po konečky prstů.

Rázem však zaváhal, a jeho už tak zamračený obličej, a především rýha mezi obočím, se prohloubil.

„Proč nenosíš parfém?" vyhrkl z čista jasna.

„Ach, ten. Zapomněl jsem ho doma," zamluvil jsem skutečnost, že jsem se ho sprostě vzdal, stejně jako své naděje. Na rozdíl od mé předešlé lži, tohle se nezdá, že by mi prošlo.

„Kup si okamžitě nový."

Jasně, tobě se to řekne Henri. Zvedl jsem dlaň a jen promnul prsty, naznačujíc absenci peněz v mé peněžence. S povzdychem už začal hrabat ve svých kalhotách, v zadní kapse, aby mi na moji ochranu před nepřáteli přispěl. Já měl co dělat, abych okamžitě vyskočil na nohy a zastavil ho v pohybu uchycením za ruku.

A ocitl se v těsné blízkosti jeho obličeje.

Tak těsné, že jsem cítil jeho dech. A nyní už nebyl tak klidný a vyrovnaný jako vždy. Nýbrž urychlený, stejně jako můj. A silnější, každou chvílí, každým centimetrem, jímž jsem se přibližoval k jeho tváři. K jeho ústům.

Když už zná pravdu a přesto tu stále sedí, co mohl očekávat?

Na poslední chvíli odvrátil obličej.

A já, v rozpacích, v šílených rozpacích, a zklamaný hlavně sebou, hlavně svojí naivitou; usadil jsem se zpět na gauč, opět co nejdál.

„Nemusíš mi dávat peníze," poškrábal jsem se na tváři a vyhýbal se jeho pohledu. Trapas. Naprostý trapas.

„Tohle... nevím, jestli tohle dokážu, Theo," Henri načal, po chvíli ticha mého sebezpytování. „Ale také vím, že tě nemohu nechat být. Až příliš mi na tobě záleží."

„Cože?" byl jsem nachystán, že uslyším ošklivá slova odsuzující mé činy, mé snahy. Že mě definitivně pošle do háje, i s GPS a nastavenou adresou. Proč mám však pocit, že mé očekávání se neshodují s realitou?

„Že nechci, aby ses mi nadále vyhýbal. Byl přede mnou na pozoru."

„Ale to..." co sakra chce?

„Dej mi jen čas. Je to jen pro mě... nové."

„Co?" pořád jsem nepobíral, k čemu čas potřebuje? Mluví stále o DOGu? O sehnání informací? O boji proti jeho vedení? Opravdu mi bude pomáhat v odkrývání pravdy?

V hlavě mi to šrotovalo, všechny šroubky a matičky různých druhů šramotily v krabičce, a mezi nimi jeden vyvolený, který ne a ne nahmatat. Takový bordel, jako když před nás poprvé na střední hodily kupu drátů a udělejte to.

Očividně, má přiblblost byla až příliš viditelná. Henri se ušklíbl, než se přišoupl ke mně a natáhl se pro moji dlaň. A pevně mi ji sevřel.

„Co to... děláš?" Proč proplétá své prsty s mými, sleduje ten chomáč s takovou něžností?

„Nebyl jsi to ty, kdo mě chtěl ještě před chvílí políbit?"

„To, promiň. Já nechtěl, tedy chtěl, prostě... Neztěžuj mi to, Henri," hlesl jsem a načal své pokusy vytrhnout ji z jeho úchopu. Kdo by čekal, že se nedá? Že mi ji pevně sevře, zvedne, přiblíží k jeho ústům a daruje jim mělký polibek?

Opravdu? Ten šváb, který se před chvílí vyhnul mému útoku?

„Henri," žádal jsem z čirého zoufalství. Proč si takto hraje?

„Myslím to vážně, Theo."

„Ale co? Co chceš?"

Henri neodpovídal. Jeho oči nic neříkaly, mlčely, přesto tak divoce jiskřily, podobně jako když mě sledoval ve své koní podobě.

Sebral jsem odvahu, už naposledy, a přiblížil jsem se k němu natěsno. Než se stačil pořádně nadechnout, než stačil ucítit teplý závan mého dechu, než stačil zavřít oči a vyslovit v duchu své přání, už jsem naplno ovládl jeho rty, tiskl si k sobě jeho zátylek, sdílel s ním svoji lásku, své emoce, svoji nevýslovnou tužbu jej sevřít do své náruče.

Už nebyl vyděšený jak prvně. Také nebyl znechucený, nebo co já vím, jako před chvílí. Hladil mě po lících, laskal má záda. Cítil, stejně jako já, že tohle je výsledek té bouřlivé reakce. Že takto vypadá neutralizace. A že jestli chce zkrotit koně, musí na to jít jinak než s bičem v ruce.

Na okamžik jsem přerušil naše spojení, abych se nadechl, aby se nadechl on. Přesto jsme vdechovali vzduch toho druhého, v té těsné blízkosti, v tom opojení vášně. Usmál jsem se, přímo se zvesela šklebil. Kroutil jsem svojí hlavou, zároveň jí třel proti Henriho čelu, o které jsem se opíral.

Olízl jsem si rty, stále cítící sílu jeho úst, dotyky jeho jazyku, škrábání vousů. Nesly Henriho sladkou příchuť, hojily mé rány a bolístka. Trochu mi slzely oči, přesto jsem je potlačoval, co to šlo. Jestli jsem byl doteď jakkoliv šťastný, nikdy se to nevyrovnalo tomuto pocitu. Této bouři emocí, kterou Henri vyvolal jeho vlídnými slovy, svojí laskavostí a mým přijetím.

Chtěl bych mu toho tolik říci, šeptat smyslně do uší, jak moc ho chci, jak moc se s ním cítím v bezpečí, jak moc mě naplňuje, co všechno mi jeho přítomnost způsobuje. Ale raději jsem si nechal všechno pro sebe. Jsme na začátku, on potřebuje čas. Nechci ho vyplašit jak koťátko na ulici. Musím postupovat opatrně.

Opatrně...

Theo, opravdu jsi takto naivní?

Když je tady u tebe, když se intimně otíráte navzájem svými nosy, hrajete si jak dvojice štěňat, ještě se zakousnout...

Promiň Henri, nenechám tě jen tak odejít.

Dalším polibkem jsem ho svalil na gauč, dlaněmi přejížděl po jeho hrudi, laskal jeho bříško, jeho prsa, jeho boky, zatímco se ho snažil sníst všemi možnými způsoby. Tento zvláštní pocit, zažitý, jaksi automatický, byl dám především naší společnou nocí v Brně. Mé tělo si pamatovalo přesně, jak Henri reagoval, a jeho tělo zřejmě také na tom zůstalo stejně a odpovídalo stejnými reakcemi, jeho výdechy, jeho cuknutími, jeho třesotem v mé náruči.

„Henri..." šeptal jsem mezi jednotlivými polibky, chtěl se na něj nalepit více, tlačit na něj svým tělem, ucítit sílu jeho rozkroku. Přesto zmíněný šváb - můj švábík - jen obejmul mé tváře a jemně mě od sebe odlepil.

Ach, chápu. Nakonec jsem to přeci přehnal. Probudil jsem spící vulkán a pravděpodobně si ještě nejsme tak blízko, abych se postaral o jeho úspěšnou erupci.

I tak na mě nehleděl svým typickým kamenným výrazem. Rozcuchal jsem mu účes, oslintal tváře, prokrvil jeho rty, jež se jakoby stále nabízely svým svůdným pootevřením. Nechtěl jsem přestat, ne s tímto jeho výzorem. Chci, aby na tom byl ještě hůře, jako tehdy...

I on nosil v očích potlačovaný chtíč, přesto zkrocený jeho vnitřní silou a chladnou vůlí.

Taky bych se teda měl uklidnil.

Naposledy jsem ho pohladil po paži, než jsem se zazubil a stáhl zpět.

Neustále mě pozoroval, bez mrku, celkem ochromen, co si to k sobě připustil. Opovaž se teď zatáhnout tykadla, Henri. Opovaž se. Tohle mi nedělej!

Ale vzhledem k tomu, že příliš nenacházel slova a pořád koukal jak omráčený, probouzel se ve mně smích a dral na povrch. Nešlo ho zadržet. Během chvíle se smál se mnou. A veškeré pochyby odplavaly pryč. Vypadly z balkonu a nechaly v bytě naši dvojku, čerstvě spolu, zamilovanou - z mé strany - až po uši.

„Nemáš hlad? Nechceš zajít někam na večeři?" navrhl jsem, když se naše dechy srovnaly. Ono obecně bude lepší odejít, nemohu Ondrovi bránit v příchodu domů věčně. Naštěstí Henri souhlasil a já tak rychle splácal SMS, než jsem opustil se svým novým přítelem byt.

Můj přítel. Má láska.

V hlavě jsem si přehrával tato slova a nezabránil kradmému úsměvu. Určitě jsem musel vypadat jako oficiálně diagnostikovaný s mentální disabilitou.

Chtěl jsem ukrást jeho dlaň, mít ji jen pro sebe, avšak abych předešel reakci homofobiků, jen jsem přehodil ruku přes jeho rameno, usmál se a vedl ho do mé oblíbené restaurace.