Nevím, co jsem čekal, ale myslel jsem, že bude mít nějaký rodinný domek. Spoustu růží na zahradě. Macešky v zahrádce a petunky na parapetech. Místo toho jsem zvonil na zvonek činžáku, a aniž bych se musel představovat, už mě zvonek pouštěl dovnitř. Má svoji vlastní včelí kameru?

A pravda. Během mžiku již přede mnou poletovala jedna dělnice, absolutně se nezajímala o mé barevné proužkované triko, jako to mají ostatní ve zvyku, a vedla mě za svojí matkou. Za Alicí Simanovou.

Stál jsem přede dveřmi. Včelka, šikovná to holka, proletěla větší škvírou v rohu dveří, dle mého názoru vytvořenou schválně. Ještě aby ne. Někdo má kočičí dveře, jiní včelí. Žádná věda.

Zaklepal jsem, ale již během tohoto pohybu se ozývaly zpoza druhé strany kroky. Ani jsem se nenadál a klepal jsem do vzduchu, přímo před paní Alici.

„Dobrý den, Alice."

„Vítejte, Theodore. Pojďte dál," usmála se a pobídla mě dovnitř. Trochu mě rozhodila svojí energií a vřelostí. Víte, měl jsem svoji určitou představu. Včely jsou malé, tak jsem myslel, že i ona bude menšího vzrůstu, nižší než Lucie. Hmyz je navíc dost náchylný, obzvlášť včely, takže jsem si to často spojoval s křehkou a chudou postavou, s bledou pletí, nejlépe napojenou na přístroji. Ale Alice byla úplně jiná.

Čtyřicátnice, přibližně, vyšší než Martin, možná i než pan Kolbe. Silná a zachovalá, nebo jak to říci. Ten typ pravidelného aerobiku, kosmetiky každý měsíc; nastaví ruku a na každém prstu jí visí chlap.

Tak proč teda nechodí do práce, když má čas na všechno ostatní?

Její byt byl také hezky zařízený, v porovnání s vnějším vzhledem toho stoletého baráku. Přesto mi tu chyběly květiny, a jen za jedním ze tří parapetů se schovával truhlík s bylinkami, z nichž jsem na dálku rozpoznal jen trs levandule.

„Posaďte se. Dáte si kávu? Čaj?"

„Já... stačí voda."

„Udělám vám čaj, musíte ochutnat můj domácí med," mrkla a již ohřívala vodu. „Mateřídoušky mám spoustu, bude vám vadit?"

„Ne, vůbec ne..." pořád jsem rozdýchával její velice otevřený a přátelský přístup.

„A víš co, tykej mi, jsme přeci kolegové."

„Dobrá."

Měl jsem na jazyku plno otázek, ale mohl jsem si je jen nechat pro sebe, zatímco si ta žena pobrumlávala melodii a chystala bylinku do jednotlivých šálků. Místo toho, aby si sedla ke mně, využila momentu ohřívání vody, aby rozbalila keksy, lupínky, všechno nastrčila pod můj nos, přestože jsem neustále opakoval, že to není třeba.

„Ále, jsem ráda, že se někdo zastavil, ačkoliv jsem tě tu úplně neočekávala."

„Moc se omlouvám, já -"

„Moment," zadržela mě zdviženým prstem a již se hnala zalít šálky pískající konvicí. Rozléhající se vůně bylinky mně pohladila čichové buňky. A do toho neobvyklé aroma medu, v životě jsem necítil takovou chuť.

„Ten nejprvotřídnější med. Mé včelky si nedovolí sbírat něco, co jim nedovolím."

„Je výborný," olízl jsem lžičku, než ji položil zpět.

„Chutná? Počkej, dám celou sklínku," už se opět zvedala jak tornádo do kuchyně a vybírala kus ze své sbírky, kterou jsem osobně neviděl, schován v obývacím pokoji.

„Ne, to já nemůžu -"

„Nebuď ostýchavý. Klidně ber. Já jej stejně nemůžu," zasmála se a už mi vnutila zavařovačku do rukou. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Neboj se mě zeptat, já ti to ale stejně řeknu rovnou. Asi si říkáš, proč jsem neustále doma a do práce nechodím, když tady pobíhám jak divá. Úplně ti to vidím na očích," chtěl jsem něco namítnout, ale ze slušnosti jsem sklapl a nechal hostitelku mluvit.

Povzdychla si a pohlédla směrem k oknu.

„Také jsi možná čekal spoustu květin, spoustu rostlin, obklopené včelkami jak májka stužkami. Bohužel, to si nemohu dovolit," v očích se jí zaleskl stesk, ale rychle jej potlačila. „Poznáš, co to tam pěstuji?"

Ani mi nedovolila otevřít ústa, jak si odpověděla sama.

„Mateřídouška, tymián a levandule. Tři květiny a zároveň byliny, a také medonosné rostliny. Alespoň něco svým včelkám mohu dát a zároveň se o to tolik nestarat. Jsou odolné a celkem suchomilné, nehrozí, že by mi uvadly."

„Daří se jim," mohl jsem jen najít taková ubohá slova.

„Myslíš? No, ať je to jak je to, nemůžu ty včely rozmazlovat. Ten med si stejně nenechávám. Prodávám ho vytříbeným podnikům, velmi dobrý přivýdělek," spokojeně pokývala hlavou Alice, stále koukala na okno.

„A proč?"

„No, kdo by čekal, že včela bude alergická na pyl, ha?" odfrkla si se smíchem, ačkoliv oba jsme chápali, jak omezující a zničující je to skutečnost. Aby zvíře, které bylo stvořeno pro jeden jediný účel, nemohlo dělat právě tento jediný účel, to už by jim mohl jeden rovnou odtrhnout křídla!

Bylo mi Alice líto. Ale před tou silnou osobností byla lítost zakázaným slovem.

„Ale už o tom nemluvme. Co se dá dělat. Jen zapnout nějakou tu krabičku, co prodávají v teleshoppingu, a doufat, že opravdu vychytává, co má. A co sem přivádí tebe? Určitě jsi nepřišel jen ochutnat můj čaj a vyškemrat med."

Co? Já nic nechtěl! Ale raději jsem mlčel. Alice si mého zmateného já velice užívala.

„Mám pár otázek..."

„Něco s případem?"

„Ano, dá se to tak říct."

„Pan Donnerstag, hádám."

Kývl jsem hlavou. Alice si přehodila nohy přes sebe a pohodila vlasy, než se pohodlně zapřela do opěrky a se skrytým úsměvem mě sledovala. Měl jsem zvláštní pocit, že přestože je tato dáma bezprostřední, jakoby něco skrývala. Nebo ten dojem jen schválně budila. Jak zavíčkovaná buňka plástve, v níž víme, že je larva, přesto... Co když je larva napadená a dávno je z ní pouhý příškvar?

„No, s ním mám práce dost. Sleduji jeho cíle ve dne v noci, pár včelek se již přetížilo a umřelo."

„Je pravděpodobné, že spolupracoval ještě s nějakým metamorfem. Myslím, že to muselo být zvíře malého rázu, nejspíš hmyz. Teda, podle mě, určitě klíště."

Alice nadzvedla vytrhané obočí namalované jednoduchou linkou, jak to teď jede u všech bab. Tento módní trend úplně nechápu.

„Klíště?"

„Myslím, že mu o něco šlo. A jestli se na to mám dívat zeširoka a uvažovat, co potenciálně by také mohla být jeho práce... Tak mě nic jiného nenapadá. Koukal jsem se do naší databáze, ale nikoho takového nenašel. Chtěl jsem se tě tedy zeptat a rovnou požádat. Pomohla bys mi s hledáním?"

Matka včel seděla jak opravdová královna, podepřela si bradu a pozorovala mě jak trubce klečícího na zemi, vyčkávajícího na rozsudek smrti.

„Jsi celkem pohledný, Theodore, úplně se mi nechce ti lhát. I když vím, že žádnou odměnu nedostanu."

Cukl jsem obočím, ale Alice si z toho nic nedělala. Jen mávla rukou a smutně si vzdychla.

„Víš, starat se o včelstvo, je to dost náročná a nebezpečná práce. Vždy si musím předem vyčistit cestičku, aby se tam nenacházel pyl. A pak to neustálé kladení vajíček. Nebývám doma tak často, jak si myslíš, ale pokaždé, když sem přijdu, jsem naprosto vyřízená. Už ani nevím, jaké to je si užívat jako člověk, protože musím střežit všechno to sperma těch trubců, jen abych měla na další várku včeliček."

Nevím, jestli jsem tohle potřeboval zrovna slyšet. Obzvlášť, když to vůbec nezodpovídá moji otázku.

„Často si říkám, proč to vůbec dělám? Pro peníze? Pro své děti, které nepřežijí ani rok? Theodore, ty jsi jeden z mála, kdo ví, že být metamorfem není dar ale prokletí."

„Já..." co tím sakra má na mysli?

„Dost chození okolo horké kaše. Klíště ti nenajdu. Ne že nechci, ale nemůžu. Existuje, to ano. Ale již bylo posláno pryč."

„Počkat? Co tím myslíš? Jak pryč?"

„Z tvého uvažování předtím to znělo, jako bys byl celkem chytrý. Nebo nejsi?" usmála se odlehčeně, já se ale smát nedokázal. „Prostě, tady u nás už není. DAMM si ho odvlékl pryč."

DAMM? Alice, je úplně vhodné takto mluvit o tajných záležitostech organizací a odhalovat jejich temné stránky?

Zdá se však, že jí to vůbec nevadilo.

„Netvař se tak. Kdybys nepodezříval DAMM, tak by ses mě neptal, ne?"

Pravda...

„Ale když jsi to věděla, když jsi -"

„A co bych s tím měla jako dělat? Něco jiného je pátrat po vrahovi Donnerstaga, něco jiného je hledat bezvýznamné klíště. To není náplní mé práce. A už jen s tím, kam případ směřuje, tak už ani tohle by se mě nemělo týkat. Ale Lucka, no. Tonda a Lucka. Poctivá dvojka. Ona z povinnosti, on ze strachu. A ty. Jen dělám svoji práci. Nic víc," zkřížila si ruce a pokrčila rameny.

„Mám ti zaplatit za jeho vyhledání?"

„Co? Ne, proboha, ne!" rozesmála se na celý byt, až se zakuckala, musela předklonit a pořádně to rozkašlat. „Tak jsem to nemyslela. Jen je to bezvýznamné, pro tebe určitě."

„A ty jsi na to přišla jak? Sleduješ DAMM, nebo... pracuješ pro ně?" vyhrkl jsem v šoku, když mi došly všechny souvislosti z toho, co řekla nebo naznačila. Nevylučovala to. Nejprve přehazovala hlavou ze strany na stranu, než se ustálila v souvislém kývání.

„Takže ano..." Alice... je špion v utajení. Zasazený do čumsa už přes deset let. Nebo od roku osmdesát devět určitě.

„Není to práce na plný úvazek, spíše ojedinělá výpomoc."

„Ty jim pomáháš!" nevěřil jsem vlastním uším.

„Je to třeba, Theodore."

„Je to potřeba?" začal jsem zvyšovat hlas. Co je potřeba? Pomáhat jim? Nebo... co přesně dělala? Co přesně dělá? S kým vším takhle spolupracuje?

Nechala mě, ať si utřídím myšlenky zběhlé jak tlupa psů.

Vyčkávala, stále zkřížené ruce, přišlo mi, že mi vidí přímo do hlavy. A zrovna, když už jsem se sebral a chtěl vyžadovat další vysvětlení, jak sama zvenčí sledovala můj myšlenkový pochod, tak mě nenechala ani vyřknout otázku a přímo odpověděla.

„Ano, dala jsem Protektorům pár typů na nepřizpůsobivé měniče. V tomto případě jsem to brala hodně opatrně a oběti si ověřovala, jestli za to stojí nebo ne. Ach, nenapravitelní," kroutila hlavou, poté pokračovala, „ale ne, tebe jsem jim nenahlásila. To se neboj. Ani Igora. Ty jsi byl předmět zájmu jiné skupiny."

Z té její upřímnosti a naprosto lhostejného odhalování informací jsem byl úplně rozhozen. Ne, to je slabé slovo. Byla ze mě kaše, ve které si pohodlně míchala lžičkou, zatímco jsem na ni ze spodu koukal a s obavami vyčkával, kdy se do mě zakousne.

Jakmile zmínila tu jinou skupinu, došlo mi ihned, o čem je řeč. A přestože jsem si zachoval alespoň trochu chladného rozumu, abych bezmyšlenkovitě nevyslovil jejich název, Alice i tak vycítila mé zatajení dechu a překvapeně se usmála.

„Aha, takže jsi o ní slyšel? No vidíš, nakonec se ode mě nedozvíš nic nového!"

„Proč jsem byl předmět zájmu?" vyhrkl jsem otázku a ona mi opět jako by přečetla myšlenky.

„Vždyť ty víš, Theodore. Ty víš. Ale než se k tobě stihli dostat, sebral tě Tonda. Celý týden jsem se kvůli tomu smála."

„Jestli jsi to nebyla ty, tak kdo mě udal Protektorům?"

„Existuje spoustu hmyzu, už méně kolektivního hmyzu, ale stále dost."

„Tak kdo?"

„Na tohle bych ti ráda odpověděla, chci, ale opět nemůžu. Tentokrát proto, že opravdu nevím. I oni mě kontaktovali, abych to vypátrala, obzvlášť po tom útoku na tebe, ale... Může to být vosa, sršeň, mravenec, nezachytila jsem stopy. V jednom jsem si jistá. Musí být někde v Česku, ne příliš daleko od Prahy, aby reagoval s takovou rychlostí. Když vyšlu včelky příliš daleko, je zapotřebí vytvořit síť na předávání signálu, a to trvá. Co mi vysvětlila Lucie, ten člověk měl tvoji aktuální polohu. Ale neboj, budu na tom nadále pracovat!"

Nevím, jestli mě zrovna tohle uklidnilo. Každá minuta navíc v její přítomnosti mně vyvolávala mráz na zádech. Jak rychle se dokáže první dojem zhroutit, je až neuvěřitelné.

Chtěl jsem utéct pryč.

„Proč roznášejí encefalitidu?"

Alice se povzdechla.

„Někdo je nepohodlný, někdo zas více, ale je to vždy o hodu kostkou, jestli se daná nemoc projeví nebo proběhne asymptomaticky. Když se to podaří, tak je to fajn, když ne... zkoušet jinak. S boreliózou je to už jiný šálek kávy, avšak léčba je vždy úspěšná, pokud nepočítám pak důsledky - nediv se. Už po staletí se využívá metamorfů, aby si lidi zajistili moc na zemi. Mory, epidemie, často pomohli přírodě," opět si pobaveně odfrkla, „ti klíšťáci jsou jako žoldáci. Kdo jim zaplatí, to pro ně udělají. A nejen oni. Komáři, blechy, vši... Buďme rádi, že ty nejdrastičtější onemocnění se vyskytují na jihu, u nás toho moc není a existuje očkování."

„Nejsi taky žoldák?"

„Já nebojuji. Já jsem informátorka," hrdě vypnula hruď a svůdně se usmála.

„A to se nebojíš, že když jsi mi teď všechno vyzradila, tak ti něco udělají?"

„To mohou," smála se, ačkoliv se mluvilo o vážném tématu, o jejím vlastním životě! „Ale, co z toho budou pak mít? Víš, jaké to s měniči je. Nemám reálné děti. Odebrali mi sice vajíčka, ale než jim ten človíček vyroste a bude plně k mání, to potrvá ještě spoustu let. A v Česku již další včely nejsou. Jsem poslední. Na Ukrajině je vybili, sotva jsem se sem dostala jako malé dítě. A jiné země na tom jsou dost podobně. Podobně mizerně."

Poslouchal jsem s otevřenou pustou, jak dokáže... jak vidí svůj život, jak přesnou představu má o tom, jak to je, jak to funguje, a kde přesně se nachází. Na rozdíl ode mě, s ní nezamává ani hurikán.

„Nemysli si nic. Říkám ti to vše, protože se to stejně dříve či později dozvíš. A protože s tím stejně nic nenaděláš. Jsi jen figurka, já taky, nic si z toho nedělej. Kdyby však nebylo figurek, s čím by hráč měl pak hrát?"

To moc pozitivní není, že mě bere za pouhé smetí. Takové to vyzrazení svého cíle těm lidem těsně před jejich smrtí. Protože mrtví to již nikomu neprozradí.

„Tak, asi jsem ti řekla vše, co jsem si myslela, že by tě zajímalo. Nebo ještě něco? A proč nepiješ čaj?"

Až teď mi došlo, že mám stále před sebou plný šálek již studeného mateřídouškového čaje. Jelikož jsem ho zamíchal jen jednou, med se stále nerozpustil a seděl na dně.

„Myslím, že to je vše. Ne, vlastně ne. Co je jejich cílem? A co chtějí se mnou?"

„No, v tom takový přehled úplně nemám. Včelky přeci jen přímo nerozumí lidské řeči. Můžu si akorát domyslet spoustu věcí, podobně jak ty, ale tohle si už myslím, že by se jim nelíbilo. Neboj, na to přijdeš. Ačkoliv ti doporučuji, abys to nechal plavat. Jak jsem říkala. Už nic neovlivníš. A oni tě budou hlídat, stejně. Takže tak."

„Hlídat?" další stalker? Pohřbené trauma se probouzelo. Že já neměl dávat ten kvalitní parfém Adamovi, že mi bude stačit má toaletka!

Alice jen sugestivně mrkla a prohodila si nohy.

Čaj jsem dopil jen do půlky, poté začínal být příliš sladký. Vyškrábal jsem se na nohy, ale má hlava byla tak těžká, plná informací, že jsem se téměř neudržel.

Alice si jen pobaveně odfrkla.

„A to jsem slyšela, že máš být vrchol elegance. I včely se občas rodí deformované. Tak jo. Snad jsem tě příliš nezastrašila! Hlasně si z toho nic nedělej. Nech to být, nějak se to vyvrbí. Ano?"

Bohužel, přestože jsem hleděl do těch upřímných - až moc - očí, klidu jsem rozhodně v jejích slovech nenacházel. Ta žena... získala si můj obdiv, ale zároveň i odpor. Pohrdal jsem jejími činy, přesto nechápal, jak se stále nese na své úrovni a kolik práce, nejen pro nás, udělala. A co všechno navíc ví, ale už mi opravdu nemůže říct, ať jsou důvody jakékoliv. Stejně bych již další slovo navíc nesnesl.

To by však nebyla Alice, kdyby mi nevrazila poslední nožík do již tak pobodaných zad.

„Ale jedno varování bych ti přeci jen dala. Víš, co se děje ve včelstvu se slabými nebo jinými dělnicemi? No, něco podobného, jako s poraněným zvířetem ve smečce," poplácala mě po zádech a vedla ke dveřím, tajemně se usmívala, ale pak neřekla už nic. Ani pouhé ahoj, nashle nebo sbohem. Nic. Jen se nadále usmívala a kolem ní poletovala včelka, která mě sem zavedla. Usedla si na její rameno, ale jak svojí krouživou trasou rozvířila pyl, který s sebou přinesla na svých nožkách, Alice to nevydržela a kýchla si na celou chodbu.

„Zasraná alergie!"