Nakonec jsem do Prahy ani nejel. Celý víkend jsem strávil v přítomnosti koňů, s tím zvláštním pocitem, že už chápu, proč mě to k nim nikdy netáhlo. Já totiž kůň nebyl. Jen nějaké mýtické stvoření známé jen z pohádek a legend.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.

Stejně jako tomu, že jsem Henriho políbil. Že jsem se odvážil překročit ten ostnatý drát, ačkoliv jsem věděl, že se při tom zraním. Že to bude kurevsky bolet. A bolelo.

V koupelně jsem strávil dobrou půlhodinu, než jsem se dal do kupy.

Myslím, že naši byli stejně rádi, že jsem s nimi zůstal a mohli si vyžehlit tu lež všemi možnými způsoby. Takže jsem si již nadále nemusel jít naložit jídlo sám, navařeno bylo neustále, pivo po mé ruce taktéž a já se ani nestyděl tyto služby naplno využívat. Jen ať si sklidí, co zaseli, haha! I když, více mě zasáhl ten incident poté, než vyslovená pravda Giorgem.

Samozřejmě, kde bychom to byli, kdyby nikdo z našeho baráku nezaregistroval moji hádku s tajemným návštěvníkem. To ano. Když jsem sešel dolů a usadil se naproti televizi, pár otázek padlo.

„Pan Kolbe již odešel?" začalo to nenápadně.

„Ano, vrátil se na hotel."

„Škoda, že nezůstal déle..." falešná lítost v hlase. To mi povídej.

„Má práci."

Tentokrát převzal otěže otec. Dokonce se v křesle pošoupl, aby se na mě více naklonil.

„Theo, můžeme mu věřit?"

Vzhlédl jsem, což byl pro mne velice bolestivý úkol. Nevím, jestli jsem se o něm chtěl momentálně bavit.

„Myslel jsem, že mu mohu svěřit vlastní život... teď nevím," hlesl jsem v hlase, zmaten vlastními myšlenkami. A tím, co se událo. Co řekl on, co jsem řekl já. Ta podivně páchnoucí čalamáda.

„Máme nějaké úspory. Můžeme ti pomoct, najít nové bydlení a práci –" pokračoval otec a svými slovy mě úplně děsil.

„To nepomůže," odfrkl jsem si, přišlo mi to vtipné. Už jsem dvakrát, ne, třikrát utekl hrobníkovi z lopaty. A teprve teď je mi nabízena takováto pomoc. Navíc, je to k ničemu. Před Protektory jen tak neuteču.

Bohužel, má slova nesla spoustu událostí a ty neutekly uším mých rodičů. Muselo jim dojít, že zatímco oni navrhovali řešení především preventivní, já již potřebuji hotový lék.

„Něco... se stalo?" matka vypadala, že upustí hrnek, co zrovna držela. Ach jo, nevědomky jsem prozradil více, než bych měl, a budou se o mě bát ještě více.

„Ne. Nic. Jen jsem se od Henriho naučil pár triků, které budou mnohem účinnější než... Ježiš, proč bych měl hned utéci?" Pravdou je, že přestože ještě před pár dny bylo tohle mým jediným cílem, zdá se, že před nepřáteli člověk neuteče. Doženou ho všude.

„Stejně, kdo ví, možná v čumsu skončím," nadhodil jsem. Vzhledem k situaci a Igorově iniciativě podat výpověď, tuším, že ho brzy budou následovat všichni.

„Teď už chápeš, proč se nám to nelíbilo," složil si ruce do klínu otec. Adam celou dobu seděl u nás, přesto konverzaci ignoroval. Nebo z ní alespoň příliš nevyčetl. Protože byl při Giorgově zpovědi schovaný v pokoji, jediné, co mohl slyšet, byl jen řev dvou chlapů v cizím jazyce a... možná nějaké mlaskání. Ehm. Ale to by pak nedokázal sedět s tak kamenným výrazem, bez sebemenších náznaků jakéhokoliv ruměnce.

„Hm. Ale hele, špatná práce to vůbec není. A jak jsem ti mnohokrát řekl, je to víceméně papírování než nějaká akce. Jen jsem si říkal, že jestli chci to auto, asi bych měl zvýšit laťku a peněžně si přilepšit."

Dále jsme už nic nerozebírali. Začínali televizní zprávy, taková bohoslužba novodobého lidu. Sedět, mlčet a občas si stoupnout, když politici prohlásí nějakou kravinu.

Alespoň mě to opět vrátilo do reálného dění, ukázalo, že nejsem jediný, kdo je na tom tak mizerně. Že existuje spoustu lidí, kterým vyhořel dům, nevědomky se zadlužili působením takzvaných šmejdů, koupili si psa z nelegální množírny a nebyla to čivava, jak chovatel tvrdil, a tak dále...

A k tomu, aby toho nebylo málo, náš předseda vlády, Miloš Zeman, dostal klíšťovou encefalitidu, pravděpodobně při své dovolené na chalupě v Novém Veselí.

„To je fakt šílená epidemie! To abychom se báli vkročit do lesa!"

„Jen ty, mami," smutně jsem se ušklíbl a dostal za to pohlavek.

„Kluku jeden! To, že jsi kůň, neznamená, že mi to tu můžeš házet do ksichtu!"

Jen jsem se zasmál a zapřel o opěradla... A sledoval, ani nehnul brvou, když se konečně dostal na povrch Kudrnův případ a jeho navázání na ministra vnitra a... A pak poskočil až do prvního patra.

Přisunul jsem se až na samotný okraj gauče, oči nalepené na sklo televizoru. Každý si všiml mého divného chování, ale jelikož mě nechtěli rušit, nechali si dotazy na později. Jen otevřeli pusu, nadechli se a pak ten nádech spolkli. Byl jsem za to rád. Jelikož já, průměrný týpek z vesnice, se asi dostal něčemu na kloub. Něčemu, co pak Henrimu pěkně vytmavím do obličeje – ne, nevytmavím. Bude zázrak, pokud ještě dnes nebo zítra nepojede domů do Německa. Měl by. Jen ať jede. Ale já to nenechám tak být, ať si nařizují z vrchu cokoliv!

Jakmile skončila reportáž, už jsem chňapal po peru a papíru, abych si sepsal poznámky. Stručně, nepřehledně naškrábal, slova se ani nedala číst. Ale já je v tom škrabopisu viděl. To bylo dostatečné.

A v mysli se mi začal budovat hrad s věží vysokou jak říp a na ní byla vlajka České republiky, s hlavním stožárem ostrým jak akupunkturní jehly.

Nohy se mi třásly nedočkavostí, nejraději by vystřelily a utíkaly do Prahy do budovy čumsa, prohrabat se v materiálech a potvrdit si pouhé spekulace. Mohl bych tam doletět, když už jsme u toho... Ale pak chodit nahý po ulicích Prahy – nejsem žádný exhibicionista.

V jednu chvíli, během dne, kdy Adam výjimečně nebyl zahrabán v senu a nevykonával povely nařízené mým otcem, zaklepal jsem opatrně na dveře jeho království a pronikl dovnitř.

Pokoj, původně pro hosty, byl i přes obývání puberťákem naprosto prázdný. Hoch poslouchal walkman a kýval hlavou do rytmu, vůbec si nevšiml, že má návštěvníka. Až když jsem zvýšil hlas a probyl se skrze hlučné výkřiky, složil si sluchátka a přesunul se do sedu.

„Theo?"

„Hele," posadil jsem se k němu. Za ty dva dny jsme si nějaký vztah přímo nevybudovali, ale stále je to rodina, že, a našim na něm záleží. Proto ho nemohu nechat být. „Nevím, co všechno jsi slyšel nebo tak. Je mi to jedno. Chodíš do školy, jsi ještě mladý... Ale právě proto jdu za tebou. Jsi na rozdíl od mých potrefených rodičů rozumný."

Adam na mě koukal, úplně nepobíral, kvůli čemu jsem za ním došel. Je mým cílem dobírat si jeho, nebo jeho momentální živitele?

„Neříkej jim to, jo?"

„Jasně," kývl hlavou a cukl koutkem. Furt si nebyl jistý mojí zprávou.

„Tam, kde pracuji, máme přístup k mnoha informacím. A poslední měsíce to pro nás rozhodně nevypadá dobře. Na rozdíl od otce, ty hodně cestuješ, bavíš se s děckama svého věku a tak. Chci, abys byl opatrný, jo?"

„Neměním se před niký–"

„O tohle nejde," přerušil jsem ho. „Nemusíš se měnit. Čich mají někteří měniči dobrý dostatečně. Obzvlášť ve své zvířecí podobě. Třeba hmyzí."

Začínal se na mě mračit. Ale nezdálo se, že by mě chtěl vykopnout ven.

„Ať se ti to bude zdát absurdní jakkoliv, tady máš," strčil jsem mu do ruky plný flakonek parfému, „ať půjdeš kamkoliv, i kdyby jen do obchodu, stříkni na sebe alespoň dvakrát. Lépe třikrát. Překryješ svůj pach a oni tě pak nerozeznají."

„Oni?" přebíral váhavě věc dražší než tři takové walkmany.

„Nemusíš vědět kdo. Jen mě poslechni. A navíc, holky po tobě poletí," plácl jsem ho do zad a už se zvedal.

„Díky..." zdrženlivě zamumlal, pevně svíraje chladné sklo nádobky. Naposledy jsem na ni mrkl. Poté se jen otočil a beze slova odešel.

Musel jsem jen držet nervy pohromadě celé dva dny. Alespoň jsem už nemyslel na Henriho. Nebo alespoň, ne tak často. A i malé zmírnění toho pocitu viny a beznaděje bylo lepší než nic, než se opět válet v černé díře, podobně jako před rokem, co mi zamával na rozloučenou Maroš.

Jak už jsem zmínil, utíkat nemá smysl. Už ne. Ale jedna forma útěku mi stále byla k dispozici. Jak být sám, opravdu sám, bez přítomných lidí, organismů, prostě naprosto sám. Jak se nacházet v propasti nejen duší, ale i tělem. Jak sjednotit tyto rozpolcené půlky lidství v jedno a dosáhnout kalokagathie.

A tak jsem se v podvečer sebral, horko ještě sálalo z vyhřátého povrchu země, avšak již tolik ne v lese. Na stejném místě jako den předtím, pomalými pohyby jsem sundával své oblečení. Ne jak před mým chybějícím společníkem, šup dolů a přeměnit se. Ne. S hlavou v oblacích, viděl jsem jeho siluetu ve stromu přede mnou, viděl jsem jeho něžný pohled, který mi věnoval, když se dovídal o mé historii, když hleděl na moji vznešenou druhou půlku, když mu došlo, jak moc jsem ve strachu musel žít, když ke mně zamířil i ten Gebauer. Když mi stiskl rameno, abych sebral sílu a šel dál.

Větřík mě hladil po zádech a já vzpomínal na tu noc v Brně. Litoval jsem jí, to ostatně jako stále. Ale pro změnu, má lítost se týkala ne mé blbosti a lehkovážnosti, která málem stála Henriho život; ale toho, že jsem ksakru nepokračoval dál, že jsem ho nezískal, alespoň na tu jednu ubohou noc... A teď tu musím kouzlit rukou, sám, na rtech stále dotek jeho rtů, v ústech pachuť švábí sladkosti.

Dokud jsem se o to nepostaral, nemohl jsem se soustředit naplno, abych se proměnil v koně. Abych již křídly nemusel skrývat tu záležitost, ale mohl volně vzlétnout, ponořit se do moře nebes, plachtit mezi mraky a sledovat celé galaxie plné hvězd pode mnou.

Do postele jsem se dostal až nad ránem. Asi bych si měl pořídit knihu o astronavigaci, nebo něco na ten způsob. A dát si záležet na geografii České republiky. Už tak jsem zabloudil, protože jsem se nemohl zorientovat mezi těmi svítivými body pode mnou a zmýlil si jednu vesnici – možná více – s mým domovem. Když ony vyzařují světlo dost podobně, a stejně tak se nacházejí v podobné vzdálenosti od největší žárovky tady, Pardubic. Nakonec, s trochou proběhnutí se po silnici, jsem narazil na pár záchytných bodů vedoucích domů.

Ale tma jako taková mi nevadila. Jak takové ty sny, kdy plavete temnotou, chcete tam zůstat, nechat ji, ať vás konejší a uklidní, jenže pak otevřete oči do denního slunce... Jenže já oči zavírat nemusel. Já tou tmou opravdu plaval. Reálně. A zamiloval jsem si to.

Co by asi řekl Henri na tento romantický výlet.

Nic.

Žádný nebude.

Prosím, ať ho už v pondělí nevidím. Nejlépe nikdy.

Jak se totiž blížilo pondělí, nebo spíše, jak jsem v neděli večer dojel do Prahy na byt, venkovský mír mysli mě opustil a já si zase málem ukousal nehty až na kost, jak se si přemítal možné scénáře.

První, nejlepší možnost, je, že opravdu odjel za bratwurstem do Berlína. Do Hannoveru. Kde zrovna má své přechodné bydliště. A jediný přítomný jedinec s příjmením Kolbe bude jeho revoluční máti.

Druhý, on mě bude ignorovat, avšak já se pokusím k němu promluvit a omluvit se mu. Tohle by byl asi nejpříhodnější scénář. Nebo nejharmoničtější scénář. Příliš růžový. A já nemám, absolutně nemám odvahu na něco takového. Ani kdyby do mě hustila celá republika, nedokážu říct švábovi ani pouhé ahoj.

Třetí, nejreálnější, budeme se ignorovat navzájem. Nic se nevyřeší, celý týden bude strávený v neustálém napětí jak v tlakovém hrnci, ale co naděláme.

A čtvrtý, nejpohádkovější, napsaný čtyřletým dítětem po zkouknutí Popelky – princ najde svoji nevěstu podle střevíčku, políbí ji a budou žít šťastně až do smrti.

Pohádky však vysílají jen na Vánoce a na Nový rok. My se tady přehupujeme do letního období. Takže škrt, možnost vyloučena, zůstáváme na magické číslovce tři.

A která strategie se prokázala vítězná?

Po probdělé noci jsem přišel do práce mnohem dříve, než se komukoliv z nás kdy zadařilo. Alespoň jsem měl možnost prohrabat se v materiálech případu pana Donnerstaga a spojoval je s načrtnutým papírkem v mé zpocené dlani. Občas jsem koukl na časovou mapu, kterou sestavil náš hodný a šikovný bobr, a jak slunce vycházelo, i v mé mysli se to více a více rozsvěcovalo.

Zabrouzdal jsem i na netu, dohledal si, co bylo třeba. Když už jsem byl téměř hotov, ozvaly se klíče zvenčí a dovnitř vtrhla Lucie.

„Theo? Co tu děláš tak brzy?"

„Měl jsem práci," odvětil jsem s profi úsměvem.

„Ty? Práci? Nepraštil ses do hlavy?" nejprve se mi vysmála, než si všiml krabice se spisy na zemi a dokumenty rozloženými po celém mém stolu.

„Hm? Na něco si přišel?" sundávala si lehký přehoz a vyzouvala z lesklých bordó lodiček

„To bys nevěřila," vydechl jsem, jak jsem se snažil zabránit všem mým myšlenkám, aby unikly z mé hlavy a spadly na ty roztažené papíry.

Nejprve si mě podezřívavě přeměřila, než se přisunula a nahlédla na ten můj bordel. Chvíli uvažovala nad tím, co přesně všichni kromě mě přehlídli, ale jelikož všechny tyto informace znala téměř nazpaměť, samozřejmě nepřišla na nic nového.

„Nesnaž se. Já mám obecně větší mozek než vy, takže," pokrčil jsem rameny, natož dostal ránu do paže.

„A o co přesně ti jde?"

„Zatím si nejsem jistý. Určitě ti pak dám vědět, ale nejprve si to chci ještě doplnit o pár detailů. A stejně – tady bych o tom mluvit neměl. Obzvlášť... víš," poukázal jsem hlavou na dřevěný kancl a kdo jej momentálně obývá.

„Jasně. Ale Theo, nevrtej se do ničeho, co by bylo nebezpečné. Kdyby něco, dej mi vědět. Jasný?" Lucie promluvila, avšak tentokrát to nebyla ta neustále nespokojená veverka, ale zcela vážná pracovnice policejního sboru. Její slova ve mně vyvolala opravdu určitou vlnu strachu, ale ihned jsem ho setřásl pryč.

„Neboj. Nebude to trvat dlouho. A... máš kontakt na Alici?"

„Její telefonní číslo máš přece k dispozici také," nechápala a usazovala se za stůl.

„To ano, ale... chtěl bych ji navštívit."

„Hm?" zadrhla se v půlce pohybu, takže zapomněla zapnout monitor, a opět přivírala víčka a hodnotila míru mého prapodivného chování.

Neříkal jsem nic, ale můj přesvědčivý pohled ji nakonec donutil zalistovat v sešitku a přepsat mi na papír tajný údaj o naší mystické zaměstnankyni.

Mé štěstí netrvalo dlouho. Čumso už bylo shromážděno, žádné stopy po podivuhodném případu pana Donnerstaga nebyly k nalezení. Německé trio proniklo do naší skromné kanceláře.

Madam Kolbe si povídala se svojí tlumočnicí, Henri crcal v pozadí.

Tedy, jakým způsobem crcal. Vykračoval svojí sebevědomou chůzí, upraven, jeho obličej po víkendu přímo zářil, leskl se jak celebrita ve fotoaparátech paparazzi. Slunce se odráželo od jeho čela hřejivé barvy bronzu, ani jeden vlas mu nepřepadal, uhlazeny všechny dozadu. Upnutou pomněnkovou košili měl zapásanou do černých kalhot, zvýrazňovala mu všechny tvary, které před obecenstvem běžně skrývá. Z okruhu přítomných lidí, kromě jeho maminky jsem byl jediný, kdo to zboží naživo spatřil, a dokonce celé obhmatal a olízal.

Ta modrá mu obzvlášť sluší. Ani ne bílá, ani ne šedá nebo kapučínová. Ale k čemu mi je tato informace, která barva na něm vypadá nejlépe?

Když se dostal zpoza jejich stínu a mířil k mému stolu, bohužel nastal ten nevyhnutelný okamžik, při němž se naše oči setkaly. Setkaly a narazily, tvrdě, jako dva sportovci rugby. A jak je ten náraz rychlý, trvá pouhou sekundu, než se útočníci od sebe zase odpoutají, i naše oči nedokázaly hledět na toho druhého déle. Avšak to bohatě stačilo. Nebrnělo mě celé tělo, nevybil jsem si zuby z čelisti, nezlomil kosti, to ne. Ale zrychlený dech až na úrovni hyperventilace a sevřené svaly jak v kazajce, to se tomu pomalu rovná. A tyto dozvuky trvaly mnohem déle, než jsem čekal.

Kromě té odporné chanelky, kolem Henriho se ustálil pánský parfém, jehož vůni jsem dost dobře znal. Ještě před pár dny mi pár kapiček přistálo na ruce a já k nim fetoval jak divý. A hluboko ukrytý, za těmi dvěma dnešními stříkanci, se skrýval slaďoučký odér karamelizovaného cukru.

Proč jsem si jen nevzal dovolenou.

Šoupal jsem se s křeslem dál od mého místa, nyní zabraného švábem. Můj původně nenápadný pohyb však přilákal pozornost celého týmu, a také pana nedostižitelného.

Ohlédl se za mnou, sakra. A jak byl blíže, pronikala skrze jeho oči ta typická karneolová barva.

Nasadil jsem útočný výraz, jako kdybych říkal „Chceš něco?".

Henri se zhluboka nadechl. Že to vůbec dokázal tak pomalu, protože já už tady mezitím vydýchal vzduch z celé místnosti. Pak se ale zamračil.

Dobrá!

Odvrátil jsem pohled před sebe a ještě trochu se posunul.

Pak jsem se však setkal s jiným ostražitým pohledem. Lucie. Zakroutila hlavou, určitě si musela myslet, že jsem zas provedl nějakou kravinu a švába naštval, a soustředila se na počítač.

Celý den byl neuvěřitelně tichý. Madam Kolbe se nezdržela dlouho, rychle zmizela, zato Henri byl vzornější. Proč nemůže pro jednou následovat svoji matku, ha?

Kdyby aspoň – ne že bych to úplně přál – Igor podal tu výpověď, jak vypisoval, tak bych měl o starost méně. Obsadil bych jeho místečko, byl by klid. Ale on není!

Takže, na základě strategie číslo tři, první den v tlakovém hrnci jsme úspěšně zvládli.

A já mířil na schůzku se včelkou Májou. Alicí, pardon.