„Zdá se, že to dopadlo dobře," začal již při chůzi po schodech.

„Jo, to jo. Neuvěřitelný příběh. A já měl všechno před očima."

„Pod svícnem je největší tma," zašeptal známé pořekadlo.

„Pravda."

„To je tvůj pokoj?" rozhlížel se po šíleně vyzdobené místnosti, ještě stále vylepené svítícími hvězdičkami, no prostě retro na n-tou.

„Neříkej nic. Nespal jsem tu pořádně téměř deset let," posadil jsem se na otočnou židli a Henri padl na postel. Zapřel se o stehna, ještě pořád s kamenným výrazem počítal hvězdičky na nebesích.

„O Giorgovi jsem ti něco málo řekl už v autě, že?"

Přikývl. Trochu jsem ho stihl informovat, jak jsme jeli vyzvednout toho opilce z katedrály svatého piva. Ale teď, když jsme tu byli jen my dva, dveře zavřené, zvuků snad nepropustné, spustil jsem naplno. A nejen o tom, co řekl děda před pár minutama. Ale celkově, o mém dětství s ním, o všem, co se s tím pojilo. Jednotlivé kousky do sebe zapadaly jak dílky puzzle a před námi se tvořil kompletní obraz něčeho velkého a překrásného.

A nebezpečného.

Henri v průběhu vyprávění nezabránil zamračeným výrazům. Znepokojení střídal soucit, v závislosti na pasáži, o níž jsem zrovna povídal. Už jsem mlel z posledního. Energie jsem téměř neměl. Ale chtěl jsem mu to přednést do úplného konce. Bylo to pro mě důležité.

„Neřekl přesně, kdo za to může?"

„Ne. A ptát se ho nechci. Sám si to nejspíš nevybaví, ještě to více zamotá. Už se ho trochu dotýká senilita, a do toho pivo, no, tohle je maximum, čemu můžu věřit."

Henri se hluboce zamyslel, rukama si podepřel bradu. Nezklamal, už si připravoval výčet možností. A já byl plně připraven naslouchat jeho hlasu.

„Jak jsem říkal, východní blok viděl v metamorfech jen zlo, jen něco, co musí být zničeno. Na základě toho vznikly všechny skupinky dnešních Protektorů. Naopak, fašisté zase věřili v božskou rasu, v božský původ. Metamorfy téměř uctívali, domnívali se, že právě oni by nám měli vládnout. Avšak, ve válce je však každá ruka dobrá, a Pegasové museli být velice výhodnou zbraní. Útočná síla, let, obratnost, ani nejlepší bombardéři by se jim nevyrovnali. Těžko říci, kdo všechno po tvé rodině šel. Která strana ji využila na partyzánské zákroky. Proč, když by měl být primární cíl komunistů tvoji rodinu vyhubit, přesto je nechali žít, nechali žít tvého dědu. Jestli jim – nejpravděpodobněji – nepřišel již důležitý, schopný něco podniknout, na rozdíl od tvé akční tety. Ale osobně bych to viděl spíše na komunisty, obzvlášť k vaší politické situaci, která převládala až do roku 1989."

„Taky si to myslím..." zašeptal jsem a následoval ho v předklonu.

„Možná jim jednoduše v Řecku unikl z hledáčku, když ho poslali do Československa. O metamorfech musela vědět jen vybraná menšina lidí, jména vyslaných pravděpodobně neprověřovali. Až zpětně však, po přidělení domu zde, možná nastal první kontakt s komunisty v Řecku. Možná to i několik let trvalo, než se situace v Řecku uklidnila. Ale co mohli dělat? V Československu byl relativně větší klid. Nepohodlných osob se zbavovalo tiše a nenápadně, přímé vyvraždění by vzbudilo pozornost. Zkonstruovat proces bylo nevýhodné, vzhledem k jeho nízkému postavení ve společnosti."

„Takže si opravdu myslíš, že po něm šli?" abych řekl pravdu, v tomto bodě jsem paranoidnímu dědovi tolik nevěřil, dnes každý důchodce věří v mimozemšťany a v sondy do mozku. Henri opravdu pomalu kývl hlavou.

„Úplně bych nevylučoval opak. Sám vidíš, jak neústupní Protektoři jsou."

„Protektoři ale přímo zabíjí."

„Změnili svou politiku," vysvětloval Henri, „navíc, dříve bylo metamorfů mnohem více. Tím pádem i více cílů. Možná si úplně neuvědomili, co za panem Panagosem stojí. Dostali pouze rozkazy z Řecka, ale ne bližší specifikum. Možná usoudili, že není nutné jít tak razantní cestou. Neztratili ho však z dohledu."

„Chudák," představa osamoceného otce a dvou nezbedných dítek, jak chrání svoji zbylou rodinu před neviditelným nepřítelem...

„Dle mého názoru, něco se muselo stát na vojně. Něco, co komunistům změnilo názor. Jestli to byl posel z Řecka, nebo nějaký špeh, který odhalil pravou podobu tvého otce, o tom můžeme spekulovat. Asi se to stalo již na konci jeho služby. Poté zkonstruovali plán, opět ho zavolali do služby a zavinili jeho smrt."

„Ale... proč?"

„Protože je metamorf? Možná ani nevěděli, že je Pegasem. Nebo naopak, právě z tohoto důvodu. Možná odhalil svoji úplnou podobu. Nebo mohl rozzlobit stranu úplně jiným způsobem, a ta se mu takto odvděčila. Ani tvůj děda určitě nebude přesně vědět, co se stalo."

„Vždy jsme věděli, že ho zradil režim. Že on způsobil smrt jeho dětí. Byl ještě krutější, než jsem si myslel. Že jo, jako malé dítě jsem občas koukl na televizi, ale co s tím, že? Moc jsem to nevnímal. Měl jsem jiné starosti. Kamarády, pobíhání venku a tak."

„Já byl na rozdíl od tebe starší. Avšak v západním bloku se nám dařilo. Někteří naši agenti, metamorfové, se bez problému dostali za zeď a nadále operovali, ochraňovali ty našeho druhu, podporovali je."

„To je pěkné."

„Sice DAMM nebyl úplně sjednocený, nadále fungovala jeho východní část. Podobně, jako u vás. Jestli chápu dobře, ČUMSUO práci vykonávalo jen jako volné pokračování historického útvaru?"

„No, tak nějak. Co mi kdysi říkala Lucka s Tondou, když nastal tvrdý režim, naši předchůdci si dali dohromady, jaký osud by nás čekal. Shrábli všechny dokumenty a schovali na místo, kam se dostanou jen vybraní metamorfové. Provedli opravdu ráznou akci. Během několika týdnů objeli všechny rodiny, aby je varovali. Bylo to kritické, stačila by jedna chyba a celá rodina by byla zavražděna. Nadále však prosili, aby aktualizovali své informace. Aby psali dopisy na určitou adresu, vždy jako tetičce nebo strýcovi. Hodně lidí z vděčnosti toto učinilo. Ale množství také ne. Když se režim začal uvolňovat, a hlavně, když padl, bylo na trasujících metamorfech, aby se pídili po potomcích našich historických záznamů a doplňovali data. Byl to borčus. A ještě větší, jak se Československo rozdělilo a muselo se zjistit, kdo kde zůstal a s jakým občanstvím. Naštěstí, téměř vše je již pokryté, a já se tak v práci nemusím tolik namáhat," vítězně jsem se usmál a předal slovo.

„Zajímavou historii má ten váš úřad."

„Mně to neříkej, schovej si to pro Tondu," smál jsem se a otáčel s židlí sem a tam.

Avšak ani po jeho plném rozboru, stále se tvářil přehnaně zamyšleně.

„Ještě něco tě napadá?"

„Ne," odvětil téměř okamžitě. A oba jsme si byli vědomi, jak podezřelé to bylo. Tak jsem jen zvídavě nadzvedl obočí, podepřel si bradu o loket, kterou jsem zabodl do těžkého dřevotřískového stolu, jakých se nacházelo na vojenské ústředně habaděj, a vyčkával. Vyčkával, až plně zhodnotí, jestli mi má své informace sdělit, nebo ne. Když to udělá, budu neskutečně rád. Když ne, tak se naštvu a do večera s ním nepromluvím. Ať si vybere.

Zavřel oči, počítal do deseti. Nebo do dvaceti.

Hm? Už jsi spočítal ovečky?

„Mluvil jsi o tom, že mu chtěli vzít děti?" nadhodil náhle. Přestože jsem celou dobu čekal, až to mrtvolné ticho přeruší, pomalu jsem ztrácel naději a už ani nedoufal, že se tomu stane. Takže, když ten okamžik opravdu nastal, vylekáním jsem nadskočil a bouchl se loktem o desku stolu. A to přímo to toho nepříjemného místečka.

„Kruci!" chytl jsem si loket a zhluboka se nadechoval, modlil se, ať to bolestivé brnění odezní, jelikož jsem chtěl pokračovat v konverzaci a ne se tu mrzačit.

„Jo, co mu zemřela žena, chtěli je vzít. Proč?"

„Proč by to dělali?"

„Hm?" pustil jsem svůj loket a opatrně se jím opřel o stůl.

„Proč by komunisti chtěli jeho děti?"

„Já nevím..." musel jsem přiznat, moc logické mi to nepřišlo. Zřejmě jsem nebyl sám. A Henri se více a více mračil a upadal opět v nekonečné ticho.

Moc dlouho v něm však nezůstal.

„Vím... vím o jedné organizaci, která by za to mohla být zodpovědná."

„Co?" o čem to mluví? Složil jsem ruce do klína a přišoupl se na židli blíže jemu. Jedná se o nějaké supr tajné informace, že vyslovuje každé slůvko tak opatrně, tak tiše, že jen s mým dobrým sluchem jsem byl schopný mu porozumět?

Henri vzhlédl. Jeho oči se také zdály poněkud záhadné. Zdrženlivé. Skrývaly toho strašně moc a jen pomalu otáčely kohoutkem, aby docílily toho minimálního proudu. Té minimální propustnosti vody. I kdyby měla jen v pravidelné frekvenci pokapávat. A já vyčkával na další kapičku od něj.

„Je to můj pouhý nástřel, ale setkal jsem se nedávno s organizací, která... jak to říci. Je v jejím v nejvyšším zájmu ochrana metamorfů před nebezpečím."

„Jako čumso nebo DAMM?" vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. Henri pohazoval hlavou ze strany na stranu, naznačoval, že jsem se netrefil úplně přesně.

„Tak jak?"

„Má více skrytých vazeb, více vlivu, více prostředků."

„Nelegálních," konstatoval jsem s jistotou. V tomto jsem se již nemýlil. „Aha."

„Je možné, že navrhla panu Panagosovi ochranu jeho dětí, bezpečný transport na západ. Ale on odmítl."

„Byly to jediné, co mu z rodiny zbylo. Je to samozřejmé a nelze mu to zazlívat. Navíc, tolikrát se spálil, proč by měl věřit naprostým cizincům?"

„Já jeho rozhodnutí nezpochybňuji," upřesnil Henri, jelikož jsem z nějakého důvodu začal zvedat hlas. Uklidněn, pokýval jsem hlavou a pobídl k dalšímu pokračování.

„No a co, co to je za organizaci? Je ještě aktivní, že jsi se s ní setkal?"

Henri semkl rty. A já poznal, že to, co se chystá říci, má tíhu rázu, jakého si nedokážu představit. Začalo mi bušit srdce. Tušil jsem, že to nebude nic pozitivní. A nevěděl, do jaké míry negativní.

„Henri..." přišoupl jsem se ještě blíže. „Co je to za organizaci?"

V jeho očích mihl strach. Na krátký okamžik, přesto tak jasný, uchopitelný... strach.

„DAMM se vždy staral o blaho metamorfů. Alespoň to běžné. Zacházelo s nimi spravedlivě, pomáhalo zamaskovat nehody, ale s vrahy a zločinci se nemazlilo. Tak to vždy bylo, je, a bude. Vzniklo ještě v minulém století, tedy s názvem, který nese dodnes. To je ti jasné, že?"

„Jo..." zašeptal jsem a nespustil z něj oči. Zato on, snad poprvé, se nedokázal dívat přímo do těch mých. Vyhýbal se jim, co to šlo.

„Během druhé světové války, nebo ještě před ní, Adolf Hitler a nacisti věřili v čistotu a božský původ árijské rasy. Propagovali ji, přinášeli privilegia. Chtěli vytvořit dokonalé lidi křížením těchto árijců. To ano. Ale bylo tu ještě něco nadřazeného těmto lidem. Něco, co se nedalo logicky vysvětlit. A jediným historickým vysvětlením bylo –"

„Potomci bohů," vydechl jsem osvíceně, jak jsem si vzpomněl na naši cestu do Brna a Henriho sekýrování mých absurdních myšlenek. A já přitom smýšlel úplně stejně, jako nacisti za druhé světové.

Henri souhlasně pokývl.

„Metamorfové byli vážení, měli v sobě krev všech bohů. Bylo v nejvyšším zájmu ji zachovat. Slyšel jsi někdy pojem Lebensborn?"

„Ano," svraštil jsem obočí. V té nejzazší historii sice mám pořádná okna, ale kterého kluka nezajímali války? Alespoň do doby, než dospěl a pak musel opravdu poslouchat otravné rozkazy a držet celodenní směny. „Ženy rodičky a vybraní vojáci, co je měli oplodnit, aby vznikla dokonalá generace árijců."

„Správně. A co si myslíš o problému metamorfů počít dítě kvůli nekompatibilitě partnera nesoucí killing faktor? Sám jsi svědkem, jak to může ovlivnit celý rodokmen."

„Takže... oni chtěli množit metamorfy? Zkoušet partnery jak boty, dokud se nespojí vhodná dvojice a nezplodí metamorfní dítě?"

„Bohužel ano."

„A kde jsi to sebral, všechny tyto informace?"

Henri se odmlčel. Co ho zase žere, ha?

„Neříkej že... tys to věděl?"

„Ne. To ne. Dozvěděl. Nedávno."

„Jak nedávno?" páčil jsem z něj ostrým hlasem.

Šváb se jen zhluboka nadechl.

„Tato organizace, na rozdíl od fašistického Německa, přežila jak druhou světovou válku, tak i následná léta. Hnána jediným cílem – zachovat metamorfy, vytvořit pro ně lepší svět. Dokonce našla útočiště, které jí pomohlo se skrýt a zakrýt její jednotlivé kroky před možnými nepřáteli. S jejím jménem... ses už také setkal."

„Já?" tupě jsem na něj zíral, kde k tomu přišel.

„Descendants... of gods. Zkráceně, DOG."

Eh?

Co to do prdele kurva... mluví...

Rázem jsem už neudržel držet čelisti u sebe. Z mého obličeje se stala kopa těsta, povolená, rozvalená po desce. Stačilo ten balíček mouky vzít a roztekl by se dolů, jak těsto na pizzu. Nebyl jsem ani schopen udržet u sebe ruce. Spadly mi podél křesla, volně, vůbec jsem je necítil. Necítil jsem celé své tělo. Bylo to úplným opakem přeměny, kdy jsem cítil každou svoji buňku v těle s naprostou přesností. A teď jsem pochyboval, jestli žiju.

DOG. Tedy pes.

O tomto Gebauer mluvil.

Pes ho nepronásleduje. Jaký pes. Co takový pes dokáže? Ale DOG... organizace stará jako Giorgos sám, a jestli dobře chápu, pod záštitou DAMMu, nejmocnějšího metamorfního úřadu v Evropě... Před ním mě varoval? Před ním a před DAMMem. On věděl vše. Úplně vše. Věděl, že Donnerstag vykonává vůli DOGu, věděl, že se schyluje k něčemu, čemu nedokázal zabránit, on –

Proto ho chce DAMM dopadnout. A jelikož nám se to nedaří a začínáme příliš šťourat do jejich plánu, chtějí nám případ zabavit. A on byl jediný, jediňoučký externista, kdo o této organizaci věděl.

A co Henri? Kde on vzal tyto informace?

Proč se tváří tak provinile?

Proč?

Neříkej mi –

„Ty k nim patříš?" promluvil jsem chladně a Henri na mě vzhlédl, v očích plno lítosti.

„Ano," bylo zbytečné něco popírat.

„Od... kdy?"

„Dnes."

„Co? Počkej, to kvůli tobě přijela tvá máti sem?"

„Ne, kvůli tomu ne. Ale využila příležitosti. Chtěla mě zasvětit do jejich plánů, do jejich úmyslů."

„Jakých... plánů?" podezřívavě jsem si ho přeměřoval, ale Henri jen vrtěl hlavou.

„Ještě nevím."

„Tak ty nevíš, ale necháš se naverbovat? Došlo ti určitě, že právě o tomto DOGu mluvil Gebauer, že? Že před tímto jsem tě varoval, že přesně tohle jsme rozebírali ve vlaku, a ty jim to ještě odkývneš?" zaťal jsem ruce v pěsti, už mi na nich naskakovaly žíly. Jen silou vůle jsem bránil překročení limity mého vzteku a ztvrdnutí kůže na článcích. Nemám však ani ponětí, kdy má vůle už nebude dostačující a věnuji mu jednu pěknou do držky.

K tomu však Henri neměl co říci.

Co? On mlčí?

„Snad... snad jim nechceš pomoct v té špinavé práci? Ani nevíme, proč na Kudrnu svalili ty peníze a co všechno ještě se v jejich jménu stalo, a ty jim s radostí podáš ruce a budeš s maminkou kout pikle?" vyskočil jsem na nohy, křeslo se tím prudkým pohybem rozjelo dozadu a hlasitě narazilo do stolu. Tato rána Henriho probudila z jeho snění. Pomalu vstal a jeho pohled se stal nebezpečně tvrdým.

„Myslíš, že jsem souhlasil jen tak? Protože chci pokračovat v rodinném podniku? To si myslíš?"

„Jo, přesně to!" přikročil jsem k němu a pokoušel se vyrovnat jeho autoritě.

„Ani tě nenapadlo, že bych toho chtěl nějak využít?"

„A jak? Pomáhat jim v tom bordelu, co tu u nás dělají? Proč nezůstanou u sebe? Hm? Proč tak zasahují k nám?" každým slovem, každou větou, už jsem mu skoro dýchal do ksichtu. A řval na celý pardubický kraj.

„Ty nic nevíš, Theodore," chladně odsekl, s jakýmsi výsměchem.

„Ano, samozřejmě! A ty jo? Tak mi řekni, co teda plánují!"

„To nevím," odvětil tiše, ale bez špetky zaváhání.

„Jsi v DOGu, měl bys to vědět!"

„Nevím," zopakoval rázněji.

„A prý já nic nevím. Ha. To si nechej pro sebe!"

„Vidíš jenom to špatné, Theo. Neuvědomuješ si, že by nám mohli pomoct? Že by tohle mohla být obraná síla proti Protektorům?" teď se i v něm začala probouzet divoká krev. A jestli se doteď snažil zachovat svůj klidný a logický přístup, tu perfektní chladnou hlavu za každé situace, nyní ji úplně ztrácel.

„Spolčit se s čertem proti ďáblu? To je tvá strategie?"

Jen si prudce odfrkl a promnul obličej. Poznal, jak moc labilně na tom sám je, a poslední špetka logiky mu říkala, že by se měl snažil uklidnit se. To se však nedařilo. A nevídané blesky v tmavých očích způsobovaly požáry v našich srdcích.

„Nechápeš, jakému nebezpečí vystavuji sebe, i tebe, že ti o nich prozrazuji?"

„Tak proč to děláš, ha? Proč?" útočil jsem na něj, ale on neustoupil ani o palec. „Mohl jsi mlčet, mohl jsi mě hezky obelhávat, jako to dělali mý rodiče celou dobu! Možná by to bylo lepší. Aspoň bych žil v domnění, že jsi na mé straně, že nejsi jak všichni od vás, jak to o tobě tvrdil Tonda! Igor měl celou dobu pravdu! Měl! Jste falešní, jste zvířata!"

„Ty pořád nechápeš, proč jsem to udělal?"

„Ne, nechápu!" nenechal jsem ho doříct, on přesto pokračoval.

„Proč jsem souhlasil, aniž bych chtěl?"

„Tak proč bys to zatraceně dělal?"

„Udělal jsem to kvůli tobě, Theodore!" veškeré jeho utlačované emoce, a především vztek, v něm rázem bouchly. Jeho nikdy neslyšený křik byl tajnou zbraní, která mě okamžitě umlčela.

Proč sakra? Proč kvůli mně?

Postával jsem jak papírový panáček, bezmocný, naprosto prázdný. Nedokázal jsem ani mrknout. Byl jsem jak zmrzlina roztékající se před očima, neschopná zachovat původní tvar. Veškeré vrásky hněvu, agresivita v mých očích, to už dávno skáplo na zem. Opravdu zbyla jen prázdná schránka s mojí podobou.

Henri pokračoval, tentokrát klidněji, přesto stále hnaný tou silou pocitů.

„Udělal jsem to, abych tě ochránil, Theo! Abych tě ochránil..."

Cože?

„Jsi Pegas, snad tím největším a nejdůležitějším cílem Protektorů. Jestli mám nějak zvýšit šance, že tě ochráním, tak..."

Tak co?

Henri...

Proč? Proč stojíš tak... zničeně?

Ihned jsem k němu přikročil, vzal jeho tvář do mých dlaní a přitiskl se na jeho rty, jak nejvíce to šlo. Než se vůbec stihl vzpamatovat, už jsem se probojovával dovnitř, řádil jak tornádo, rukou jsem se mu dostal za zátylek a zabránil mu jakémukoliv vyklouznutí.

Byl zděšený, byl zmatený, ale já ho ani nenechal se nadechnout.

Podepisoval jsem si rozsudek smrti. Ano. Je jasné, že mě odmítne, že už mě nikdy nebude chtít vidět. Má svoji, tu, už ani nevím koho. Ale jsem také člověk. Sobecký člověk. A mám city. Mám potřeby. A nyní nastal ten moment, kdy jsem se neubránil, kdy jednoduše přetekl ten hrnek emocí, který tak pečlivě plnil svými slovy, gesty, starostlivými pohledy. Tohle byla poslední kapička. Možná kapička, ale s tou největší váhou ze všech. Jak kapička rtuti. Jedovatá, nebezpečná, naprosto se vymykající běžnému chování vody, po vypuštění tvořící chaos.

Jestli já jsem kyselina a on je zásada a právě došlo k bouřlivé neutralizaci, nakonec je nám dán jen jediný výsledek, ne? Stát se jedním. Vždy to vedlo jen k jedinému výsledku.

K tomuto.

K našemu vášnivému polibku – nebo alespoň z mé strany, k propleteným dlaním, k jeho těle v mém obětí. Ať si kdo říká, co chce, takhle to má být. Takhle je to nejsprávnější. Tohle je cíl mé cesty, sem patřím. K němu.

Zdá se však, nepřekvapivě, že Henri to tak necítí. A přestože nebojoval, nedral se divoce pryč, nevztekal se a nebránil jak divoký kůň, nakonec po dlouhých sekundách mé ztráty sebeovládání prudce trhl hlavou a vysmýkl tělo z mého sevření.

V jeho očích určitě musím být zrůda. Nejen, že jsem Pegas, což není vůbec normální ani přirozený, jsem k tomu bezhlavě zamilovaný, do něj, do muže, do německého agenta, zadaného...

Jen mě nenáviď. Aspoň bude snazší se od tebe pak odpoutat. Doufám.

A opravdu. Mračna na jeho čele mluvila dostatečně jasně. Už se mnou nechce mít nic společného. Beze slova, rychle jako blesk, vyřítil se z mého pokoje pryč. Do několika minut jsem slyšel prásknutí vchodových dveří. A můj výhled z okna představovala již prázdná silnice. Černý bavorák zmizel.

Tak to vypadá, že zpět pojedu autobusem... Ironicky jsem se zasmál, než spustil v tichý pláč.