Tak jsem pobral nějaké chipsy, kolu a plechovky Starobrna. Tím vždy vyhraji jeho přízeň, nebo si ho usmířím po běžné hádce. Pan Kolbe se mi mezitím ztratil z dohledu. Sakra, kam zmizel?

Zatímco jsem zakukoval za každý regál, volal mi zpět Ondra. A jelikož jsem ho měl na drátě, už jsem nemohl vynadat zbloudilému cizinci, který si nesl balík banánů, jablek a rohlíků. Zajímavé, čekal jsem něco... Ani nevím co. Asi nějaké luxusní potraviny, fitness hustý chleba, uzenou šunku, nejlépe pršut, a červené víno. Asi.

Naznačil jsem, že držím v ruce funkční mobil, zrovna propojený s jinou osobou, a poletoval po obchodě jak moucha, která vždy na něco sedla, vzala to a letěla dál. Nakonec mě nákup vyšel na celé dvě igelitky a pěkných pár stovek korun. Můžu se jen těšit, že mi proplatí ty součástky do počítače co nejdříve.

„Ještě moment," zadržel jsem ho předtím, než stihl nasednout dovnitř. Zavřel opatrně dveře a pozoroval mě se stále zamračeným pohledem.

„Co chcete na večeři? Nudle, gyros, nebo kebab?" ukázal jsem na okýnko opodál. „Kantýna u nás večeři nepodává. Takže, jestli se na večeři nevrátíte do hotelu, měl byste si něco koupit. Hranolky a smažák?"

„Kebab," promluvil nakonec a sedal si zpět.

„I když, kebab tady dobrý úplně nemají. Radši bych doporučil ten gyros."

Kolbe si mě jen proměřil otráveným pohledem. Něco mi říkalo, že to mám brát jako ano, tak kup to druhé, když už.

Sotva jsem se dostal z dosahu pánského parfému, byly moje receptory obdařeny vůní smaženého tuku a koření.

Tak, a mohli jsme konečně zpět!

Jenže v kanclu nebyl absolutně nikdo. Martin měl pravděpodobně stejné myšlenky jako já a rozhodl se nejprve občerstvit, než budeme zahlceni telefonáty a naše prsty budou po klávesnici tančit čaču.

Hostovi to příliš nevadilo. Sundal si sako a pověsil ho na háček, čímž rozvířil svůj parfém – teďka čerstvý, stříknul ho na novou košili. Přes první momenty naprostého blahobytu jsem už měl chuť jeho zásobní flakonek hodit z okna, podpálit, vylít do záchodu. Nedělám si srandu. Já položil džínsku na židli, otevřel okno mlčky na větračku a vytahoval zboží. Co mělo jít do lednice, to jsem posílal do lednice, co si mohlo velebit při pokojové teplotě, to jsem nechal v igelitce. Jo, a dal jsem chladit i pár piv.

„Kafe? Energiťák?" zvolal jsem z kuchyňky na Kolbeho. Ten ale protestoval a neozýval se. Zopakoval jsem svou nabídku. Nic. Tiché sprosté nic.

Vyskočil jsem pryč a zapřel se o roh zdi mezi chodbičkou a kanclem. Až jsem se málem převrhl, jak jsem se roztočil jako baletka. Nebo spíše tanečnice u tyče.

„Dáte si kafe nebo pivo nebo co já vím?"

„Ne," odsekl a já měl co dělat, abych neřekl nadávku. Já bych si to pivo celkem dal. Později. Teď je ještě teplé.

„Dobrá. Kdybyste něco chtěl, dejte vědět."

Vzal jsem druhou igelitku a celý proces provedl i s ní.

V tom nepříjemném tichu čas utíkal mnohonásobně pomaleji. To sice naší návštěvě nepřišlo, protože se ihned pustila do surfování a mailování. Vůbec si nevšimla nějaké postavy navíc, která jen hlasitě polykala, čekala, až přijde vysvobození ve formě Martina a až nebude trapné otevřít si sáček chipsů a křupat na celou místnost.

Po nějaké minutě mi padl pohled na igelitku plnou elektroniky. Na to, jak jsem líný občas pohnout prstem, by bylo určitě fajn spravit vše ještě před největším návalem. Tak jsem se opět svalil k zemi, vysunul počítač a vrhl se s chutí do toho. Zabije to čas a mě to rozptýlí.

Pan Kolbe na mě párkrát mrknul. Sice jsem měl hlavu sklopenou, přesto jsem na sobě cítil divné tmavé pohledy v německém stylu. Rozhodl jsem se je však ignorovat. Tak, jako on ignoroval moje pohoštění, já mu zase kašlu na jeho zvědavé mrky.

Nakonec jsem to přeci ale nevydržel. Nemyslím jeho přítomnost, ale spíše odpoledne bez piva. Zrovna jsem měl kovového pacienta otevřeného dokořán, že krvácel dráty všude okolo, když jsem si skočil pro nevychlazenou plechovku a návštěva nenávštěva, hezky jsem si ji otevřel. Spokojené zasyčení nealkoholického Starobrna donutilo pána, aby se na mě ještě jednou podíval, ale tentokrát jako opravdu ošklivě.

„Chcete taky?" usmál jsem se a gestem ruky mu nabídl plechovku. Samozřejmě mlčky zavrtěl hlavou. Když jsem si chladný kov přiložil k ústům, měl jsem pocit, že slyším naštvaný hlas Tondy a vidím jeho červenou tvář, z níž uniká pára jako z animáku. Kdyby měl být pan Kolbe součástí animáku, tak si ho nějak nedokážu představit v roli brouka, čímž je. Spíše by byl Pikachu a zrovna by mu jiskřily na lících naštvané blesky. S drobným úšklebkem jsem se pozorně koukl na tu mužnou tvář plnou samých hran a žádných oblých tvarů. Opravdu nebylo obtížné přikouzlit mu červené líce. Dokonce jsem tu žlutou krysu slyšel v mém podvědomí vyvolávat své jméno. Den byl hned o něco hezčí.

Potlačil jsem smích, ale přesto jsem vydal dost podezřelý zvuk na to, aby ten muž na mě otočil hlavu a arogantně mě propichoval pohledem.

„Bublinky," vysvětlil jsem a sedl si na zem, pivo postavil vedle a přepojoval vše na novou desku.

„Neměla by to být práce pro opraváře?"

Až jsem poskočil leknutím. Pan Kolbe, vyvalený v židli, natočen na mě, pohled plný posměchu a pohrdání. Židle se mu trochu kroutila, doleva, doprava, doleva... vždy jen o pár centimetrů, jak se dokázala zakývat i přes uzemnění pevným položením chodidel na podlahu. S bradou vytyčenou do výše, pozoroval moji manuální práci. Jako kdybych byl sluha, poddaný, a klečel jsem před trůnem s největším borcem v širém království. Před samotným Napoleonem – ne, ten byl malý. Před samotným Caesarem nebo Alexandrem Velikým.

Počkat, vždyť jsem vyšší než pan Kolbe!

Takže před Napoleonem. Rozhodnuto, definitivně.

„To měla, ale já jsem lepší," nasadil jsem úsměv a ten se mě ještě nějakou dobu držel, protože představa Pikachua stále nevymizela.

Šváb si odfrkl a zavrtěl hlavou. Vždy, když takhle zkoušel svoje krční obratle, zavřel při tom na vteřinu oči. A kdybych měl brát pětikačku pokaždé, kdy se takhle dostane do úzkých, měl bych už proplacený celý nákup.

No nic, napil jsem se a pokračoval v činnosti. Ještě musím transplantovat původní základní desku zpět k Lucii, která ji nevědomky půjčila našemu bobříkovi. Větráček zapojím jindy, dnes se mi už nechce.

Chtěl jsem se zvednout, ale moje nohy byly ztuhlé, a dokonce začaly mravenčit. Mluvme o broucích a jeden opět promluvil. Karta se obrátila? Předtím ani nepípl a teď tu háže jednu větu za druhou!

„Co je vaše funkce zde?" opět se na mě natočil celou židlí, nohy doširoka od sebe. Zrovna jsem rozdýchával bolest v nohách a kroutil kotníky, abych do nich dostal trochu více krve. Spíš než odpověď jsem vydal jen bolestný vzdech, jak mně cuklo v lýtku, až to podlomilo celé mé tělo.

„Já?" kroutil jsem a kroutil a ztuhlost s mravenčením neustupovala.

„Referent. Papírování, dozor, občas výlet do terénu," pomlčel jsem o mé druhé a třetí pozici – sekretářka/opravář. „Jedna paní šla na mateřskou, tak mě nabrali."

„Takže sekretářka," konstatoval, úplně mě prokoukl.

„Ne, vždyť říkám referent – Kurva!" ze vzteku jsem udělal krok dopředu a moje noha to nezvládla. Sykl jsem a opřel se zpět. Ještěže je pro něj kurva pouhou zatáčkou.

„A co teda jste?"

„Vždyť jsem řekl, referent."

„Za zvíře."

„Hm?"

Pravda. Při představování na mě ihned vybalil jeho tajnou identitu. Jako když ti podá ruku Spiderman v civilu se slovy: „Čau, Peter Parker, Spiderman." A na to se přidá brýlatý chlapík s nagelovanými vlasy a odvětí: „Clark Kent, Superman." Než si stačíte všichni potřást rukou, už přijíždí nablýskané černé fáro, vystupuje chlapík v obleku – mimochodem, dost podobný tady tomu broukovi – a zatímco si upravuje límeček na saku, ani se nedívá na obecenstvo a jen prohlásí: „Bruce Wayne, Batman."

Až na Supermana, ti další nejsou zas tak daleko od pravdy. Ale netopýří linie na území ČR zrovna nemáme. Co mi prozradila Lucie, našli se dokumenty, hodně staré spisy, popisující zánik posledních netopýřích metamorfů v důsledku syndromu bílého nosu. Důvod, proč si já musím dávat velký pozor na komáry a Alice zase na Paenibacilla larvae.

„Nic důležitého."

Pan Kolbe přimhouřil oči, ale nic neříkal.

Já sám si už před hodně dlouhou dobou řekl, že na nějaká chlupatá břicha a nohy kašlu. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy stál na čtyřech. Nepočítám zvracení do záchoda.

„Bude lepší, když budeš žít jako člověk."

„To vy se tak prozrazujete na potkání?"

„Je to slušnost mezi námi."

U nich je nějaká slušnost? A proč si ji nevzal s sebou do Čech?

„My tu mezi sebou víme, kdo je kdo, a to stačí. Nikdo více to vědět nemusí."

Jeho židle se otočila a kanclem opět zavládlo ticho. Už jsem se chtěl radovat, když zazněla opět tolik známá angličtina.

„Nešťastné, že padlo vše zrovna na tento týden," po chvíli ticha okomentoval aktuální situaci a absenci lidí, ale žádný zármutek v jeho hlase slyšet nebyl. Připadalo mi, že se spíš vysmíval tomu, kolik nás je. Že by nás spočítal na jedné ruce i v plném počtu.

Neztrácel jsem nervy, nasadil do prdele-posílající úsměv a naprosto s ním souhlasil.

„Ano, vskutku nešťastné."

Dopil jsem pivo, vrhl se k Lucčinýmu stolu. Tak jsem byl alespoň schovaný za švábovými zády a nemusel sledovat jeho namyšlený výrazy.

„A paní Horní, jakou má specializaci?"

To jsem nevydržel a vystřelil z dřepu do vztyku.

„Hele, pane Kolbe. Jste tu, abychom řešili případ. Váš případ. Je to vaše kočička, která tu zabloudila a nechala se v parku pokousat. Mně je ukradená. Tak se soustřeďme jen na toto. Vyslýchejte podezřelé, ne spolupracovníky."

Němec se na mě díval, ani nemrkal. Ani nescvakl k sobě ty rozvalené nohy. Nepostavil se, nenarovnal se, nenadskočil. Hleděl pobaveně, dokonce i ta rýha mezi jeho obočím změlnila a tato změna přímo ozářila jeho obličej. Ale i kdyby na něj svítilo samotné božské světlo, pro mě je to hajzl, a basta.

Nezbavil jsem se jeho pohledu, který mě propaloval jak velice výkonný laser. Zapadající slunce na něj házelo cihlové odlesky a zbarvovalo jeho oči z karamelkové více do lízátka s příchutí Coca Cola. Jedna barva sladší než druhá. Fuj.

Já se nevzdal. Hrdě jsem postával a kdybych držel plechovku piva, je z ní dávno kovová kulička.

Pán se předklonil a podepřel si bradu. Lokty měl zaražené do stehen, úplně jsem cítil jeho bolest.

„Pane Šapíku, jsem tu, abych řešil případ. To je pravda. To rozhodně. A proto musím vědět vše o mých spolupracovnících, abych jejich schopnosti ve vhodné chvíli využil."

Už jsem chtěl vyhrknout: „Kecy". Ale neudělal jsem to. Něco v jeho pohledu mě zarazilo. Přesto jsem tu výmluvu nebral vážně. Jasně, prý aby pak dokázal všechno dobře využít. Tohle je naše oddělení, naše země, naše čumso. Žádný jejich DAMM plný bordelu a zvířat, které poskakují po chodbách a utíkají ulicemi, aby včas zachytili nelegální metamorfní migranty.

Už jsem neměl ani chuť dodělat ten kompl. Naopak, nejraději bych do něj kopl a roztřískal po kanceláři. Kdyby v této chvíli nepřišel očekávaný Martin Okrajek, už bych to dávno udělal.

Vešel do chodbičky a jako první spatřil můj nasupený výraz a nervózně se třesoucí nohu. Ve strachu, abych se neproměnil a nezlikvidoval všechen komunistický nábytek, se ani nevyzul a už se s úsměvem hnal za zdrojem rozporu.

„Pane Kolbe, je všechno v pořádku?" nenápadně do mě žďuchl, až mě vyvedl z rovnováhy a musel jsem se přidržet stolu. Málem jsem přitom shodil Luciiny kytičky. To by pak nebyla šťastná.

„Ano. Dal bych si pivo."

„Moje prdel, pivo!" zamumlal jsem česky, takže nerozuměl ani prd z mé nadávky, dokonce na mě ani nekoukl. Věnoval se jeho oblíbenému panu Okrajkovi. A ten si čirou náhodou všiml rozmáčknuté plechovky.

„Koupil jsi?"

„Jo," odsekl jsem.

„Dones mi taky."

Eh?

Nemohl jsem namítat, znechuceně jsem vytáhl z lednice další dvě – ne, rovnou tři plechovky a doplnil zásoby. Obávám se, že ještě dnes všechno vychlastám a Ondrovi nezbude absolutně nic.

„Jo, a koupil jsem nám večeři."

„Díky, Theo. Zrovna jsem skočil domů si něco dát. Ale to se ještě bude hodit," poté se umlčel, nenápadně mrkl na pracujícího švába a dodal: „Hlavně buď v klidu, čím méně problémů, tím rychleji odejdou. Taky nejsem nejradši, ale nic jiného nenaděláme."

„Hm..." otevřel jsem šumivou plechovku a sedl si k sobě na bobek. Odkrytý Lucčin počítač se mi vysmíval. I technika si ze mě střílí.

Pohlédl jsem na Němce. Také si otevřel plechovku, ucrcl, že bych ani neřekl, že se napil, a poté si smyslně olízl rty, aby na nich neulpěla ani kapička toho českého tekutého zlata.

Neřekl nic.

Jestli mu nebude chutnat poklad národa českého, vykopnu ho odsud jedním tahem. A ne, nezveličuji to. Sílu na to mám.

Když se následujících deset minut plechovky ani nedotknul, napadl mě podlý plán. Uchopil jsem své pitíčko, zvolal na Martina a na dálku si s ním přiťukl.

„Na ex!" a vychlamtal jsem to celé. Schválně jsem při polykání a vydávání spokojených zvuků neustále sledoval švábovu hlavu, která se ani na okamžik neotočila a nespatřila tak moje vlnící se jablíčko na krku.

Hlasitě jsem položil prázdnou plechovku na stůl a krknul si. Můj společník, téměř dvojnásobně starší, jen vytřeštil oči a v duchu předříkával Otčenáš ve všech možných jazycích.

To jsem opravdu prohrál? Chvíli jsem postával, bublinky se mi opět hromadily v krku a draly se ven, ale pan Kolbe sebou ani nehnul. Nezbývalo mi nic jiného, než plechovky vyhodit a dodělat už sakra ten počítač. Rázem však, při mém odchodu, ten muž zvedl plechovku a dal si další dva loky. A já se spokojeně usmál. Přece jsem mu udělal chutě, ha! Tady dlouho nevyžije, když bude neustále odmítat naše produkty. Jako chápu, že švábi přežijí i výbuch atomovky, ať si jen šetří svoje štěstí na později, ano?

„Nějaké zprávy z Německa?" Martin otočil židlí na švába, ale ten zavrtěl hlavou.

„Bohužel ne. Můj partner, Andreas Schlimmer, se zítra zeptá další směny, jestli Donnerstaga viděli ve firmě nebo vůbec, někdy. Jsme velice limitovaní dobou jeho pohřešování. Všechny pachy se už museli vytratit."

„Tady je ten stejný problém. Jsem ale domluvený s policisty, aby prohledali kamerové záznamy z centra. A pokud Igor projde zítra posilovny, aspoň nějakou stopu bychom zachytit mohli."

Proč ten Němec s Martinem úplně v pohodě mluví, a mně jen odsekává nebo mlčí nebo kroutí hlavou jak sova na větvi? Trucoval jsem, ale schován za stolem, nikdo si nasupeného výrazu nevšiml.

Už měl nadejít čas televizních zpráv. Dojídali jsme večeři, nikdo z nás nedutal. Běžně bychom s Martinem vedli konverzace o vaření – teda jenom on, dále se často rozvíjí bohaté debaty o filmech, v nichž se vyzná a já mám taky víceméně vypilovaný vkus; o politických záležitostech, ty jsou nekonečné a den ode dne jinačí. Nyní však převládalo hrobové ticho. Nikdy v životě jsem polykání neslyšel tak nahlas.

Náš host možná u piva mlčel, ale jakožto muž pocházející ze země všemožných národnostních menšin je určitě zvyklý na pravý řecký gyros od pravých Řeků vyrůstajících v Řecku používajících řecké koření a maso z řeckých zvířat. Což naši vietnamci určitě nedokázali říct ani pouhé Kalimera.

Každý z nás statečně zdolával tlustou čtvrtku housky, nebo toho pečiva, co na pokrm používají, když v tu musel pán prohlásit první poznámku.

„Pečivo není čerstvé."

Dobrá. Ignoroval jsem ho.

„Je to maso propečené? A tady je zase až vysušené."

Martin ho taky ignoroval, jelikož jeho rodnému jazyku nerozuměl a s plnou pusou sotva mohl něco říct.

„Do háje!" zanadával, když se mu dresing začal vylívat z bulky do servítky a zamastil mu ruce.

„Chcete talíř?" usmál jsem se, falešně jak to šlo. Je to šváb. Všude se s tím chvástá. Co vím, tito odporní tvorové sežerou všechno – čím shnilejší, tím lepší, ne? Cožpak mu vadí sníst tohle jídlo? Náhodou, myslím, že se to dnes naopak povedlo. Já měl vše čerstvé, zeleninku křupavou, maso akorát, dokonce okořeněné více než obvykle, a dresing mi nikam nestekl. Není to tím, že ten pán prostě neumí jíst, než že by za to mohl chudák prodávající? Já jsem spokojen. A nadále odtamtud budu kupovat, kdykoliv navštívím cestou z práce Billu. Ondra si taky pošmákne.

Kolbe zavrtěl hlavou. Jak neobvyklé!

Jenže i přes to všechno, nemohl jsem se na to dívat. Skočil jsem za rožek do kuchyňky a beze slov před něj prdl nějaký podnos, na který může ten rozpadající sendvič položit. Měl jsem sto chutí dodat „není zač", ale mlčel jsem. Musím se hlídat a udržet tak čumsu alespoň průměrnou tvář.

Jak jsem profík v jezení, obzvlášť gyrosu, tak jsem už vyhazoval papírek a skočil si opláchnout ruce do umývárny. Byl jsem připraven být v akci a zvedat telefony, lačnit po informacích.

Policie dala médiím číslo od našeho ústředního telefonu. Bál jsem se, že ani já s Martinem na množství zvídavých a podezíravých babiček nevystačíme, ale naštěstí bylo jen v pár okamžicích nutné, abychom telefonovali oba zároveň. Pan Kolbe nás pozoroval, občas Martina, občas mrkl na moje grimasy, které jsem házel, když jsem se snažil působit mile. Sám pořád něco ťukal do klávesnice.

Pokládal jsem sluchátko a nedokázal jsem setřít své podezření. Opravdu je tu kvůli případu, nebo dělá chůvičku malému národu?

Když si povšiml, že na něj tupě zírám, okamžitě jsem se pustil do sepisování nahlášení a švába nechal švábem.

Po deváté už nezavolal ani jeden človíček. Alespoň co vím já. Martin řekl, že to zvládne, a byl jsem tedy propuštěn. Otevřel jsem ještě jedno pivo a opřel se o stůl, téměř na něj sedl. Němec stále popíjel to jedno čůčo ode mě. Už musí být teplé jak podojené mlíko.

„Nic extra jsme nezjistili. Všechno je to na jedno kopyto," koukl jsem na tabulku v počítači plnou kontaktních údajů, bydliště a místa, kdy byl náš mrtvý naposledy spatřen. Od Aše až po Jablunkov, to říkám narovinu.

„Zítra to projdeme a uvidíme. Možná odjedu na policejní stanici, pomoct jim se záběry z kamer," nikdo není lepší na grafiku a videa než náš slavný Martin.

„Nějaké úspěchy?" vmísil se do naší debaty Kolbe a nám došlo, že jsme se celou dobu bavili v rodném jazyce. Stručně jsme mu vysvětlili situaci. Jen souhlasně pokyvoval hlavou, nic nenamítal. Dokonce, na konci pravil krátké: „Dobře."

„Já teda mizím. Pane Kolbe, zůstáváte tu? Do hotelu víte, jak dorazit, že?"

Muž neřekl nic, dokonce nekývl hlavou. Ale protože s ní nevrtěl, bral jsem to jako ano.

Sbalil jsem svoje saky paky a zakončil tento extrémně dlouhý den okamžitě v posteli, kde se mi ve snech neustále mísil německý přízvuk pana Kolbeho a němčina z dostihů a můj otec, který mě hladil po hlavě a dokola opakoval jednu větu.

„Bude lepší, když budeš žít jako člověk."

Praporek zamával, dvířka se otevřela. Koně vyběhli. Lítali jako o závod, jejich kopyta se téměř nedotýkala země. Vznášeli se nad dostihovým závodištěm, prach se za nimi nesl jak hustý závoj. Lidé hulákali, skákali, fandili, drželi palce tak pevně, že jim z pěstí kapala krev. Hlas komentátora neustále opakoval jména dvou favoritů. Ty si však už nepamatuji.

Otec si mě přitiskl k sobě. Stále sledoval hru na závodišti.

„Bude lepší, když budeš žít jako člověk."

Vytekla mi z oka slza. Jediná a poslední.

„Bude lepší..."