Nebyli všichni vypuštění, jenom necelá půlka, asi, aby se neporvali. Zdá se, že kočovní poníci z minula už zmizeli a zůstala jenom naše věrná posádka z anglánů a pár starokladrubských. Ještěže tak. Aby se o ně otec musel neustále starat a nechat si vyklouznout všechny plotničky z obratlů, to tedy ne.

Strkal jsem jablka po pár kusech do jednotlivých boxů. A Helči jsem obzvlášť přidal.

„Na. Tohle je Helča. Asi nejstarší obyvatel zdejších stájí."

Henri opatrně převzal jeden kus a nabízel ho nenažrané klisně, která mu přitom málem uhryzla celou ruku. Musel jsem se zasmát.

„No tak, Helčo, buď hodná, to je vážená návštěva," poplácal jsem ji po pysku a ještě jednou se zasmál nad Henriho rozpačitým obličejem.

„Tyto jablka nevypadají tak špatně," snažil se nahnat si původní tvář a rychle obrátil karty.

„Cože? Ahá. No jasně, že jo. Jsou koupený. Dříve však všechny byly napůl shnilý, popadaný ze sadu, to by nežral ani šváb," ještě stále jsem hladil Helču po tvářích, „dříve jsme takový luxus neměli. Ale zase se ušetřilo."

Jak jsem tak porozdával vše, hleděl na zdejší tvory, s nimiž se v duchu Henri seznámil, napadlo mě úplně spontánně.

„Chceš se na mně projet?" nadhodil jsem a zvedal obočí, nabádal, tedy, chtěl nabádat. V mžiku mi však došlo, jakou kravinu jsem to vlastně řekl. Jasně, můj český překlad nezní nijak sugestivně, ale originální věta „Do you want to ride me" už tak nevinná není. A ani Henrimu, který většinou bere vše, jak je, neunikl tento druhý význam.

Myslím, že ani rubín vymáchaný v krvi, zalitý vínem a posypaný šafránem není červenější než můj obličej právě teď.

A tak, v reakci na jeho udivený obličej, jsem si jen rozpaky pročistil hrdlo a seškrábal kůži na šíji až k páteři.

„Já to, ehm, myslel jako na koni. Já jako kůň. To je jedno."

Předběhl jsem ho a hnal se ven ze stáje.

Se smíchem za zády, brzo mě dohnal i upravený šváb v košili, a neustále po mně pobaveně pokukoval. No tak co!

„Bude příhodnější osedlat jiného koně," mumlal jsem pro sebe a snažil se pohřbít tuto záležitost, ačkoliv jsem ji akorát natále vytahoval na povrch. „Ne, raději žádná projížďka nebude."

„Theo, buď uklidněný. Pochopil jsem, jak jsi to myslel."

Ne, Henri, to teda nepochopil. Rozhodně nepochopil. I kdyby ses snažil jakkoliv, nepochopil. Ach jo. Jen ať mě prosím netlačí v kalhotech!

„Ale není třeba."

Chtěl jsem automaticky vyhrknout, že klidně může, že není problém, typické chování hostitele; ale abych předešel dalším problémům, jen jsem zakýval hlavou a kráčel po pozemku.

Ti smraďoši si nás nevšímali. V klidu okusovali trávu, občas na nás pohlédli, ale protože neviděli nic v našich rukách, žádné zbylé jablíčko nebo mrkvičku k dobru, ignorovali nás dál.

„Je to tu pěkné," sdělil po chvíli Henri svůj dojem z našeho statku. „Musel jsi mít hezké dětství."

„Ale, ano. Asi ano. Jen jsi sám viděl, sotva jsme přišli, já k tomu s návštěvou, a už mě otec zaúkoloval."

„Přesto je to pěkná práce."

„Dělej si ji každý den," zamrmlal jsem, nehodlal se více vybavovat a zacházet do detailů, jaké jsem to měl, prostě typické historky nespokojeného dorůstajícího.

Ale jak už opadla ta napjatá atmosféra, oba jsme se dostatečně nadýchali čerstvého vzduchu a vyplavili částečky usazeného smogu z našich plic, zkousl jsem si ret, jelikož za ním se skrývala tichá otázka.

„Ale, upřímně, chtěl bych se ještě jednou proměnit."

Henri na mě vzhlédl, avšak netvářil se nijak. Chápal, co mi leží hluboko v mysli, za jakým čelem chci opět stát na čtyřech a vrtět svou převelikou zadnicí.

„Víš, jak mám to svoje dobré ovládání, ačkoliv vzhledem k tomu, že jsem velké zvíře, tak vlastně jen průměrné," Henri odvrátil hlavou, když jsem přivolal jeho výrok z kdysi, „tak bych chtěl vědět, jak to vlastně funguje..."

„Bude pro tebe ve stáji dost místa?"

„Pojď za mnou," chňapl jsem ho bezmyšlenkovitě za předloktí a vykročil vpřed, což však nebylo úplně něco, co bych měl udělat. Vést ho za ruku? Zbláznil ses, Theo? Srdce mi třikrát poskočilo. Jsem fakt blázen. Chováš se k němu jako k přítelkyni. Přestože víš, že on jí není, dokonce má nějakou sám. Kruci.

Abych zamaskoval tento svůj neuhlídaný čin, stáhl jsem ho před sebe a stisk povolil, abych ho hnal pěkně plácáním po zádech. Asi to nebylo úplně stoprocentní zamaskování, ale na nic lepšího jsem v té chvíli nepřišel.

A abych přidal na důvěryhodnosti, hnal jsem ho i slovy.

„Šup, ať to stihneme ještě před příchodem máti."

Tak, druhá záležitost smetena ze stolu. Čím blíže si jsme, čím odměřeněji se kolem mě cítí, tím více i já nevidím, kam jsem položil tu laťku, napnul to lano, jenž mělo značit hranici mých snah. Mám neblahý pocit, že brzy za to lano zakopnu a spadnu. A to dost tvrdě.

Brzo jsme se dostali na stezku, kterou jsem ještě před měsícem hnal Helču na vyjížďce. Nechtěl jsem ale hlouběji k rybníku, kde hrozí, že bychom narazili na nějaké vesničany.

„Tady stačí," otočil jsem se zády a nezaváhal ani na chvíli, abych to měl co nejrychleji za sebou. Honem dolů triko, kalhoty i spodky – Henri měl alespoň možnost spatřit, jak krásně vypadá můj zadek v trenýrkách, které lahodí jeho tvaru, a ne jak v té téměř sukni na Slovensku.

Ruce i nohy již začaly rohovatět, pokrývat se od zápěstí bílými chlupy, má prsa se nafukovala a hlava protahovala. Můj dokonale oválný obličej nyní vypadal jak tlačenka. Jak mi těžkla přední část těla, bylo nemožné udržet se na zadních, tak jsem se předklonil a těžce dopadl na přední kopyta. Už jsem pocítil, že má kostrč měla možnost pohybu. Začal jsem s ní kývat ze strany na stranu, a s ní prudce házet ocasem, div jsem nepraštil Henriho do obličeje.

Promiň, zaříhal jsem. Aha, tak on mi už ani nebude rozumět.

Překračoval jsem na místě, svaly se již plně zatahovaly a povolovaly v závislosti na mé vůli. Velikost hrudi se mi také již ustálila, a jakékoliv změny jejího tvaru byly dány už jen hlubokými nádechy skrze mé široké nozdry.

Fuj, zrovna jsem vdechl mouchu.

Proto nemám rád přeměňování. Například.

Zdá se, že jsem kompletní. Téměř. Když vypustím svá křídla. Odrazil jsem se předními a efektivně jimi zakopal ve vzduchu, musel to být nádherný pohled. Jako Zorro na svém frýsákovi temném jak noc, já byl vznešený, vyzařoval jsem přímo božskou auru. Kam se hrabe ten kůň v Nekonečném příběhu. Já mám, hele, podložený rodokmen až do antického Řecka!

Kéž bych se mohl vidět, avšak Henrimu jsem kameru nepodstrčil a rybník je daleko, abych zachytil alespoň svůj odraz v hladině. No co, jednou za čas si dovolím být narcistický.

Když jsem se již uklidnil a naposledy zatřásl hlavou, abych tu dlouhou hřívu dostal z očí, přikročil s úsměvem Henri. Hleděl na mě takovým způsobem, jako na žádného jedince z celého statku. Nebyla to jen záležitost tehdy na kopci. Opravdu byl očarován mojí podobou, křídla nekřídla, lákala ho má srst, lákaly ho mé oči jako obří obsidiány, lákaly ho dlouhé prameny, chvějící se v teplém větříku. Uchytl jej a projížděl mezi prsty, netušil jsem, co si představoval. Jestli jej porovnával s vlasy všech dědků z pohádek, či co. Byl jiným člověkem.

A mě to zase neuvěřitelným způsobem znervózňovalo.

Abych potlačil své koňské pudy, odstoupil jsem a nechal, aby má hříva sklouzla z jeho dlaně dolů. Poklusával jsem kolem něj, vykrucoval se jak bažant na námluvách. Nohy jsem schválně zvedal do výše, prostě si hrál, jak již dlouho ne. Velice dlouho.

A šváb, s úšklebkem a hlavou nahnutou na stranu, pobaveně mě sledoval, jako děcko co objevilo sníh.

Abych toho využil maximálně, profrkl jsem kolem něj jak blesk a vlítl na cestičku jak divý. Nechal jsem za sebou plandat ty bílé vlasy, co jsem v této podobě zdědil, zanořoval kopyta do čerstvé hlíny, stromy kolem mě míhaly, že jsem je od sebe ani nerozeznal. Uši mi stříhaly, jak je lechtal vítr, a já vyskakoval výš a výš. Rychlý jako kára, není divu, že se výkon srovnává s množstvím koňů. Když jsem se konečně zastavil, Henriho nebylo nikde. A já se už ocitl u rybníka. Naklonil jsem se mírně nad hladinu, jak jsem řekl, využít příležitosti co nejvíce. Prohlídl si svoji bílou hubu s načernalým pyskem, otočil se zleva, zprava, prohlídl si zadek, spokojeně udělal čelem vzad a hnal se zase zpět k mému agentovi.

Nezdál se otrávený z toho, že na mě musel čekat. Vyhlížel bílý obrys v dáli, a když jsem se dostal opět k němu, jen spokojeně pokýval hlavou. Slov nebylo třeba. Stejně bych mu nemohl odpovědět.

Vesele jsem zařehtal, připraven na obtížnější část.

Tu opeřenou část. Vzpomínal jsem na své pocity, na svůj instinkt. Obával se zase té bolesti, se kterou jsem se setkal minule. A ono to kupodivu šlo. Šlo a velice jednoduše. Stejně, jako dokážu odseknout končetiny od celého těla, dokážu oddělit tu plnou podobu s křídly od obyčejného lichokopytníka. Možná to máme speciálně v sobě kvůli ochraně, my, Pegasové.

Rázem mě napadlo, jestli jsem neudělal předčasný závěr. Jestli moji rodičové opravdu jsou moji rodičové, jen otec skrýval křídla jako já doteď. Ale genetika nelže. Alespoň podle Henriho. A já mu věřím. Obzvlášť po tom, co jsem viděl v odraze vody.

Zmíněná osoba mě pozorovala mírně s obavami. Určitě si vybavil pohled na koně svíjejícího se v křečích, v neskonalé bolesti. No, nebyl sám. Ale z nějakého důvodu, sice mě záda přeci trochu zapálila, nebylo to tak strašné, že bych nemohl dýchat a stát na nohách. Bylo to celkem přijatelné. A ani žádné doznívání bolesti, které jsem minule cítil ještě celou noc.

Byl jsem... v pohodě. O to radostněji jsem zařehtal, když jsem opět vyskočil na zadní, tentokrát s mohutnými křídly, jimiž jsem rozvířil všechen bordel v okolí a donutil Henriho zakašlat.

Ach, promiň. Buď ještě rád, že jsem ti nedupl na nohu nebo tě nekopl.

„Jsi opravdu nádherný, Theo. Vážně," říkal to tak zvláštně, seriózně, přesto s city. Opět se pustil do ošahávání křídel, vůbec neměl žádný ostych. No, to mi tak připomnělo jeho zvědavost s mým tetováním. Asi je to u něj normální.

Každopádně. Potvrzeno několik věcí. Umím se přeměnit i bez těch plachet na zádech. A když s nimi, tak mě to nebolí. Můj pád z letadla nebyl jen sen. Henrimu se líbím. A jeho doteky jsou mi opravdu velice, ale velice nepříjemné.

Tak co v takové situaci dělat? Jsem kůň. Můžu si dovolit cokoliv. Třeba mu vrátit to lezení po chlupech i s úroky.

A tak, než se nadál, dostal pěkně slizký lízanec po obličeji.

Ohrnuté pysky a vytasená řada zubů měla jakože znamenat můj smích.

Henri byl v totálním šoku. Stíral si dlaní množství slin z tváře, zhluboka se nadechoval, váhal, do čeho nejlépe ten hnus utřít – jen ne do jeho oblečení. Už jsem se bál, že jsem ho naštval. Že po mně hodí vražedný pohled a úplně se na mě vykašle. Avšak, když spatřil tu deformitu koně, tedy můj příšerný škleb, neudržel se a spustil v hlasitý smích. I kdybych mu poslintal celou hlavu a on si s tím nageloval vlasy, stále by se smál, jako by to nemělo konce.

A tak to bylo. Smějící se šváb s koněm.

Předem jsem si vyhrabal menší díru, do které pak shrábnu ten bordel, co ze mě opadne. Henri se rozhlížel po lesíku, vnímal vůni tlejícího listí, bzučení ovádů, kteří zabloudili.

„Hotovo."

Oblečen, vyřáděn, oprašoval jsem si ruce, za mnou jen vrstva čerstvé hlíny.

„Opravdu jsi se nechtěl na mně projet?" zasmál jsem se při cestě zpět. Šváb s úsměvem zatřásl hlavou.

„Jo no, proletět se by bylo lepší, ale nechci být zítra v novinách."

„Bylo vidět, že si to užíváš. Že ti to chybělo."

„Chybělo? Víš, jak hnusný pocit mám teď v očích, na které se mi připláclo celé hejno mušek?"

„Nikdo ti neříkal, že si máš udělat závod s větrem."

„To je pravda. Ale, bylo to fajn."

Henri mně položil při chůzi letmo dlaň na rameno a nesložil ji dolů, ani když pravil, co chtěl.

„Je to přeci naše součást. Nemůžeme se jí vyhýbat."

„Ale po Praze takto také být nemůžu. Poletovat nad domy. Dokážeš si to představit?"

Švábík se zasmál, stále mě držel za rameno. Jeho dotek byl jak hřejivá kamna, příjemná a uklidňující. Jen dostatečně vykroutit hlavou, sklonit se a políbit články jeho prstů...

„Nezdálo se mi, že bys měl s přeměnou velký problém. Jak ses cítil?"

„No, právě že dobře. Jak říkáš. Bylo to celé přirozené, a bolest minimální."

„Myslím, že to má dvě vysvětlení. Zaprvé, jelikož jsi po tak dlouhou dobu potlačoval sám sebe, první ražení křídel znamenalo významné morfologické změny těla, na něž ještě nebylo zvyklé. Jelikož nyní už tělo vědělo, co má dělat, proběhlo to mnohem snáz. A druhá teorie se týká prostředí. Minule jsi se proměňoval při pádu, letěli jsme oba neskutečnou rychlostí. Pokud jsi se přeměňoval, a k tomu to byla ještě tvá první přeměna, bolest byla znásobená. Obzvlášť pak tlak vzduchu na nehotová křídla musel být významný faktor. Chci říct, že jsi provedl opravdu neskutečný výkon, když jsi se za těchto podmínek proměnil. A nedokážu si představit, kolik síly a utrpení tě to stálo."

„Nepřipomínej mi to," zamumlal jsem tiše. Nehybná dlaň byla doplněná o letmé pohlazení palcem. Semkl jsem rty, abych zastavil své emoce a zabránil falešným domněnkám.

„Něco mně ale vrtá hlavou. Nebo, ne, to ne. Potvrzuje to tvoji teorii."

Už jsme se vymotávali z lesa, před námi široký prostor louky a dům se stodolou vpovzdálí.

„Co?"

„Jak jsem říkal. Otec je hodně blízký berberskému koni. Jsou staří, první zmínky v šestém století. Mohou být různě zbarvení, také i bílí. Proto jsem vždy věřil, že jsem stejný. Ale," odfrkl jsem si, „to nejsem."

Henri spustil ruku dolů a jen kráčel po mém boku, sledoval můj obličej a čekal na vysvětlení mých slov.

„Všiml sis, jaký tvar má hlava? Nevím, jaký velký znalec jsi, ale určitě sis povšiml prohnutého profilu. Berbeři mají profil více vyklenutý. I ocas mají níže posazený. Já s ním mával jak se štětkou na prach. Nepřišla ti má hříva neobvykle jemná? A má kostra, mé tělo, takové, jak to říct, ne tak masité? Štíhlé? Atletické, kdybych to měl přirovnat k lidem? Když mrkneš na Zátopka a porovnáš ho s oštěpaři nebo s plavci. I má hruď není tak velká. Jako, pro mě je, pro mě je to všechno velké jak kráva, ale... To není ten případ. Jak jsem říkal. Nikdy jsem se nedíval do zrcadla, kde bych ho v koní podobě vzal, že? Také jsem malý toho tolik o koních nevěděl, vše se dozvěděl s dalšími roky. Ale teď jsem si jist."

Vkročili jsme na louku, kličkovali mezi nevšímavými koni.

„Celá má anatomie je přizpůsobena k účelu, abych byl co nejlehčí. Tedy, v rámci svých možností. Jako mají ptáci duté kosti, tak já mám méně hmoty, jsem štíhlejší, aerodynamičtější. No, každopádně. Je ještě jedno plemeno, které je hodně, hodně staré. Jedno z těch nejpůvodnějších. Nejstarší čistokrevně chované, jehož historie sahá až tisíce let před naším letopočtem, a jehož křížením vznikli tady ti hřebci a klisničky. Který jako jediný kůň na rozdíl od ostatních postrádá pár žeber i obratel a tím opět odlehčuje svoji kostru. Arabský plnokrevník."

Henri koukal před sebe, nebyl schopen mi říct dalšího slova. Jaké jsem plemeno, to je celkem jedno. Co však jedno není, je, že tato odlišnost od Berbera, za nějž se považuje celý náš koňský rod, jen potvrzuje Henriho teorii. Opravdu pocházím z jiných končin.

Už jsem pochopil, co myslel otec tím, že moc svítím. Nebyla to má barva. Ani přirozená elegance, s níž se mé tělo neslo. Byl to fakt, že jsem byl plemenem mezi zbytkem stáda nevídaným. Arabským plnokrevníkem.

Cítil jsem v sobě vřít krev.

Akorát včas. Máma v dáli procházela brankou, Adam přijel společným busem, šel jí v patách. A já už nedokážu déle čekat.

„Pravdě vzhůru," zašeptal jsem a zhluboka se nadechl. Kvůli mé přeměně se parfém téměř vytratil, vyzařoval pouze z Henriho. Ale co, těžko se budou Protektoři skrývat na našem dvorku.

Rázem mě osvítilo, až mě to zastavilo v chůzi.

„Co se děje, Theo?"

„Henri, asi jsem génius."

Tahle slova byla dostatečným varováním, že ze mě vyskočí nějaká kravina, a tak si můj společník zkřížil ruce, div si nepodupával v rytmu nervů.

„Jestli umím zvlášť ruce, zvlášť nohy, co kdybych se pokusil příště zvlášť křídla? Hm? Bude ze mě anděl!"

„Pojď," vykročil, aniž by mi odpověděl.