„Šéfe. My jsme možná banda ignorantských blbců, ale ty jsi tady vrchní velitel. Takže určitě musíš vědět, proč sem přijela. Že jo."

Pan Křepelka si smutně povzdychl, upustil z tíhy své pozice, než si podepřel svoji bradu a zničeně na mě koukal.

„Ach, Theo, Theo... Kéž by všechno bylo tak jednoduché!"

„Je to jednoduché, to vy tady s tou z Německa vytváříte chaos a my už ani nevíme, kde máme nohy a kde ruce, o hlavě ani nemluvě!"

Tonda jen se štipkou sentimentu sledoval emoční výlev post-pubertálního mladíka. No to díky za tohle zaškatulkování, šéfe!

„Chceme jen být v obraze. Právě nám vzala případ - což bych byl normálně rád a líbal jí nohy - ale jako, ona nám nemá co brát případ! Nevíme, co a jak. Nevíme, jak na tom jsme. Chceme jen nějaké info."

Tonda složil ruce zpět, ale zničený výraz ho neopustil. Chvíli překládal důležité dokumenty z jedné strany stolu na druhou, než si udělal v hlavě jasno.

„Asi máš pravdu. Stejně se to brzo dovíte."

„Hm?" opravdu jsem právě přemluvil šéfa? To je již podruhé. Dostávám se na Lucčinu úroveň!

„Přijela sem dělat dozor. Nelíbilo se jí, jak vedeme případ. Že jsme stále nechytili toho švába. Považuje nás za nevýkonné," Tonda se otráveně zašklebil, než pokračoval, „každopádně, tohle je ale jen začátek. Navrhla, aby čumso jako takové zaniklo. Abychom se stali českou podnoží DAMMu, podobně, jako je to například v Itálii. A já souhlasil."

Než jsem stačil vyletět z kůže a našeho šéfa seřvat jak malé děcko, přerušil mě unáhleným pokračováním.

„Je to dobrý nápad, Theo. Věř mi. Vidíš, jak na tom jsme s financemi, jak zvládáme úřad tak tak, abychom splnili svůj úkol. Máme více neobvyklých případů, které musíme řešit dohledáváním svědků a tabletama. S nimi jako zálohou, pomůžou nám k větší kontrole měničů, více dozoru nad těmi děcky, speciální školy a tak!"

To mi znělo velice... povědomě.

„Teď se to bude řešit všechno přes vyšší úřady. Ale pokud se zadaří, do konce léta by to mohlo být."

„Nebude čumso," zopakoval jsem, jako v transu.

„Možná bude, možná si název zachováme. Ale již nebudeme kopat na svém písečku jako doteď," poprvé Tonda zazněl i trochu optimističtěji. Snad doufal, že se zodpovědnost, kterou nese na svých bedrech, trochu rozloží do vyšších sfér.

„Já neumím německy," namítl jsem, a kdyby šéf neseděl za stolem, asi by mě praštil po hlavě.

„Takhle to je. Drž to zatím v tajnosti, potřebuji si rozmyslet, jak to sdělit zbytku."

„Dobrá..." zamumlal jsem, aby ode mě dostal nějakou odezvu, ačkoliv jsem absolutně nevnímal, co mi řekl. Avšak, nějaké povědomí o jeho poslední prosbě jsem přeci v hlavě měl, akorát se rázem rozplynulo jak kouř z cigarety, když jsem zjistil, že... No, že jsem omylem nezavřel dveře, jen je nechal přivřené.

A tak o nějaké tajnosti nemůže být řeč.

Celé čumso na mně viselo očima, dokonce i Henri střídal pohled z mé maličkosti a obrazovky počítače. A když jsem ty dveře finálně dovřel, rázem se banda postavila na nohy a spustila se v aplaus, který by mi mohlo závidět leckteré divadlo.

Eh?

Jakmile potlesk ustal, Igor byl první, kdo si prudce sedl a bouchal do myši a klávesnice v neobvykle podezřelém manýru.

„Igore?" když jsem kolem něj procházel, opatrně jsem se ho zeptal.

„Píšu výpověď."

„Aha."

Zbytek o výpovědi zatím jen rozmýšlel, ale tak akční už nebyl. A přestože ještě chvíli debatovali, co s námi bude, moc to rozvíjet nechtěli, jelikož se blížil čas oběda.

Zdálo se mi, že Henriho emoční záchvat trochu vyšuměl.

„Můžeme po obědě jet? Nebo sis to rozmyslel?" nadhodil jsem, ale pořád celkem opatrně, stále jsem nevěděl, jak na tom je. Jestli mě opravdu nakonec neodmítne a já pojedu sám.

„Můžeme."

„Dobrá."

„A kam jedete?" zachytila konverzaci Lucie u své čočkové polívky. Místo odpovědi jsem se zazubil, dokud jsem ještě neměl chrup zanesený kousky petržele.

„Tajemství."

„A neměl bys ještě tři hodiny pracovat?" složila si ruce do kříže a škodolibě se usmívala.

„Šéfe, že já tu vlastně ani nemám být?" přepnul jsem na jazyk našich předků, abych si potvrdil šéfovo povolení se flákat.

„Co říkáš, Theo?" usrkl polívky.

„No, dal jste mi do konce týdne volno. Konec týdne ještě neskončil, takže tu vlastně nemám být."

„Jo, a jak jsi to své volno využil? Vrhnul ses někam pryč, do nebezpečí, k čemu ti to bylo?" To jsem očekával. Takovýto scénář. Ale nevzdával jsem se.

„Měl to být způsob mé relaxace. Změna prostředí. Jak jsem měl vědět, ha, že se něco takovéto stane?"

První pálka na šéfa, která ho odmlčela.

„A k tomu, to stále nemění nic na tom, že na mě stříleli. Dokonce toho psychického trauma ještě přibylo!"

A je to. Šéf jen kroutil hlavou, ale již nic nenamítal. A Lucka ztratila slova.

Dobře. Takže sbohem, hezký víkend, a napapaní vyčůraní jsme opouštěli velkoměsto a mířili za mým domovem. Nemohl jsem si však nechat ujít příležitost, a tak mé navigování nás dostalo před obří nákupní centrum, s jménem černým jako uhel. Haha.

Jeho obličej jako zaseknutá obrazovka Windowsu měla na čele napsané jediné slovo, zmatení. Než stihl dohnat proud svých myšlenek, vytahoval jsem ho ven a hnal se dovnitř.

„Víš, Henri, aby sis nemyslel, že jsem úplně bezohledný chlap, chci ti ukázat, že jsem se vážně z našeho výletu poučil."

„Jako s tou kávou?" utáhl si ze mě a zabodl tak dýku do mého srdce. Musel jsem zachovat úsměv.

„Ano, podobně jako s kávou. Takže, tady máš zbytek mé výplaty, jdi mi koupit nějakou tu sračku co na sebe stříkáš," strčil jsem mu do ruky tři mé milované bankovky, které mi voněly více než celá předražená parfumerie, a se slzami ho hnal dopředu.

„Co to má znamenat?"

„Já tam vkročit nemůžu. Můj nos, víš," ukázal jsem na problém některých měničů.

On však stále neopustil můj bok a prozíravě mě sledoval. Dokonce mu koutky úst rostly vzhůru, ještě chvilku a srostou s očima!

„Chceš, abych se choval zodpovědně, ne? V posledních dnech jsem způsobil pár problémů, takže chci předejít dalším. Protektoři tu stále pobíhají, sice o jednoho méně a s druhým s ranou v paži nebo kde, jsou tu. A přestože to bude boj ten parfém přežít, co jiného mi zbývá, hm?"

Mé komplexní vysvětlení snad bylo dostatečně přesvědčivé, že můj úmysl je dobrovolný a rozhodně ne z donucení nebo tak. A samozřejmě, že si tím chci taky trochu u Henriho šplhnout.

„Měl bys jít také. Jedná se přece o parfém, měl by ti vonět."

„S tím si nelámej hlavu, mně bude smrdět všechno, co je silné, takže to nic nezachrání. Já nevím, třeba ten, cos měl, ten byl fajn," nadhodil jsem a pokoušel se o co nejlhostejnější tón. Nechtěl jsem dát najevo svoji závislost na pachu, který Henri vydává po odeznění parfému, když se do něj již výrazněji zamíchává ta jeho osobitá sladkost.

„Nebo, myslíš, že jsem ti dal málo peněz? Ale z něčeho vyžít musím, zaplatit Ondrovi nájem a tak!"

Henri nevěřícně zakroutil hlavou, než mě poplácal po ramenu a beze slova opustil.

Eh? Co to mělo být? Co měl být ten skromný úsměv na jeho tváři, co mělo být to gesto, které vůči mně projevil? Nechal mě stát jak opařeného čajem, stále jsem se nevzpamatoval z toho, jak blízkým se mi stal.

Víte, mnoho lidí má zabudováno nějakou míru lísavosti. Nebo, jak to říct. Jsou lidi, kteří objímají a pusinkují každého cizince, bez ohledu na věk, pohlaví, délku známosti. Pak jsou lidi, ke kterým se dostanete až po měsících scházení a seznamování, že vás poté dokáží naprosto komfortně obejmout. Berou to totiž jako něco automatického bez žádné větší myšlenky, podobně jako splachování na záchodě. Naučili se to za ty měsíce, a je to to jediné, co od nich dostanete. Další gesto je pak musíte opět naučit, jako psa povelu.

Ti první lidi jsou konstanta, čára na vysoké hodnotě, bez směrnice. Ti druzí pak logaritmická křivka, jakmile přejde přes počáteční období, pak se jen mírně zvyšuje a blíží nějaké hodnotě. A s Henrim, je to jakási přímka s danou směrnicí. Nebo rovnou exponenciála. A nikdo neví, kde jí je konec.

Pravděpodobně šel hezky najisto, nečekal jsem dlouho v bezpečné vzdálenosti od všeho smradu a již mířil ke mně, v ruce dvě taštičky, lovil drobné z výdeje.

„Vybral jsem dvě vůně, které si myslím, že by ti seděli. Zkus, co ti voní více, tu druhou si pak nechám," a podstrkával mi už jednu taštičku a já neochotně zvedal flakonek a prcl to na svůj rukáv.

Sotva jsem ho opatrně založil zpět, už mi násilně vyměňoval tašku za druhou.

„A která byla levnější?" vyptával jsem se, s úmyslem zalhat a vzít si tu, u níž ušetřím aspoň na kebab.

„Nehleď na cenu," odvětil svým monotónním hlasem, což mě naprosto zarazilo. Jak může být tak klidný v téhle situaci? Vždyť co já sakra dělám! Pozval jsem ho na rande a donutil ho mi vybrat parfém! Kruci, kdyby to slyšel Ondřej, už by nás zamkl do pokoje s náručí kondomů!

Pár papírků, které se mi vrátili do peněženky, byly určitě z výdeje na tu levnější položku, dražší si vzal na sebe a na svoji kreditní kartu.

„Já nevím," čuchl jsem a jelikož byla ta věc právě čerstvě nastříkaná, prudká vůně mě udeřila do nosu, až jsem málem ztratil vědomí. Ihned jsem musel odvrátit hlavu dozadu, pryč pryč od zdroje toho zabijáka.

„Že ty mě chceš oplatit to Brno a otrávit mě parfémem?" píchl jsem do něj, než jsem pokýval hlavou k taštičce, jíž držel. „Asi tamta."

Na tváři se mu usadil úšklebek, když mi podstrkával moji novou zbraň proti Protektorům.

„A to ti nevadí, že těch vůní budeš mít celý pokoj?"

Nato mě sjel pohledem a mně došlo, že u něj se rozhodně neztratí ani kapička této předražené tekutiny. S jeho enormní spotřebou ani nechci vědět, kolik ročně do takovéto srandy investuje.

Čerstvě nastříkaní, spokojení, už nám nebránilo nic v dojetí před náš barák. Bavoráka odstavil na kraji silnice, aby nevylekal puštěné koníky ve výběhu, a mohli jsme pozdravit oblohu.

„Tak, vítej u nás," usmál jsem se, když jsem mu otevíral branku. Rozhlížel se všude kolem, sice toho moc najevo nedával, přesto se domnívám, že se mu zdejší lesy a louky celkem líbily. Vzadu spoustu pobíhajících nebo pasoucích se tvorů, zvuky venkova. Jo, koukej, odkud jsem to utekl.

Snažil jsem se příliš nezdržovat a kráčel rovnou ke dveřím, avšak Henri se přišoupl těsně ke mně a jemně položil dlaň na mé rameno, čímž mě zpomalil.

„Jsi v pořádku?" zněla jeho otázka.

„Jo, mám parfém, Protektoři si mohou nasrat. Jsem v pořádku."

Henri si odfrkl, ale poté následoval svoji původní nit dotazu.

„Víš, jak to myslím."

„Neboj," ohlédl jsem se za ním a ušklíbl, přesto nemohu popřít, že s každým krokem blíže dveřím mi srdce bilo čím dál víc a ani ten jeho úchyt nedokázal zkrotit divokého koně uvnitř mě.

Pronikli jsme do domu. Bylo jasné, že jsme nikoho uvnitř nenašli. Máma je na cestě z práce a otec pravděpodobně v dílně. Jestli s ním je Adam, nebo zrovna ve škole, neodvážil jsem si tipnout.

„Vodu, čaj, pivo?" kráčel jsem k lesklé krémové lince v oranžovém doupěti. Henriho „Vodu," mě navedlo ke kohoutku a už před ním přistála plná sklenice. Já na tom byl jinak. Pobral jsem štamprli a nalil ji čímkoliv, co bylo zrovna v lednici po ruce.

Henri nic neříkal, když mě viděl ji natvrdo hrknout do sebe. Jen semkl rty a usrkával vody.

„Hm, domácí slivovice. Chceš?" až teď jsem si uvědomil, že tohle bylo k hostovi celkem nepatřičné. Ale místo toho jsem švába jen rozesmál, když vrtěl divoce hlavou, a já rázem pocítil velký oddech. Nelitoval jsem, že jsem ho vzal s sebou.

„Otec je v dílně, takže bychom se tam asi měli za ním ukázat, ať nechytne na prahu infarkt."

Vedl jsem Henriho po pozemku, s tím zvláštním pocitem, co si asi myslí o mém domově. Chtěl jsem mu vidět do hlavy, tak moc, že bych klidně vzal vrták po ruce a dostal se mu tam násilím. Ale hádám, že to by ani tak odolný šváb jako Henri nepřežil, tak jsem opustil myšlenku a následoval zvuk hoblíku.

„Zdar tati," zvolal jsem znaveně od dveří, prostě jako tehdy ve svých středoškolských letech, kdy jsem přijel a jako správný teenager omezil kontakt s rodiči na pouhé tyto pozdravy. Jenže teď to bylo jiné. V hlavě Henriho teorie, má křídla, tátova slova, která mi pravil jako malému; rázem i pozdrav bylo jak sprosté slovo, nevyslovitelné tabu. Budu schopen ho stále nazývat otcem? Do jaké míry mě to ovlivní?

Samozřejmě, měl bych být nasraný a tak, že mi byla zatajována pravda, že mě praví rodiče pohodili ke koňům na seno, co já vím. Jenže už nejsem malé škvrně. Hormony se mi taky částečně usadily, a nyní dělají neplechu pouze před Henrim. Asi vznikne nějaká bariéra mezi námi, to určitě. Ale... Přeci jen, znají mě, já je, a nikdy jsem necítil nějaký deficit lásky, nějakou oblast výchovy, která by byla zanedbávána. Nějakou díru v našich životech způsobenou mými křídly navíc.

Zkoušel jsem na to jít Henriho cestou. Hezky logicky, poučit se ze všech béčkových filmů, v nichž se tato problematika objevila a pokaždé překypovala přehnanými reakcemi z obou stran. To asi nemám zapotřebí. A možná další důvod, proč jsem tolik chtěl, aby ten šváb byl po mém boku. Před ním nesmím přece ztratit nervy.

Takhle napumpován sebevědomím, o to více mě potěšilo, když otec z šoku naskočil, až se praštil do hlavy a zvolal hlasité „Kurva".

„To je česká nadávka," zašeptal jsem Henrimu a už se zubil na otce, jenž si mnul vzkvétající bouli na temeni.

„Theo..." nechal desku deskou a pomalu přikračoval, ale brzo si všiml pána v pozadí. Tak, nadešla chvíle na představování.

„Tati, tohle je Henri Kolbe, výměnný pracovník na návštěvě z Německého úřadu; Henri, tohle je můj táta, Josef Šapík."

Henri automaticky natahoval dlaň, otec sice taky, ale dost pomateně. Neurčitě koukal na návštěvníka, nedokázal pochytit skutečnost, že nejenže se jeho syn z ničeho nic objevil na jeho dvoře, dovezl s sebou naprostého cizince.

„Těší mě," Henri se teda nesnažil udělat dojem, to musím říct. Nasadil velice profesionální výraz, ze kterého by se dítě okamžitě rozbrečelo, a já v sobě dusil smích a pokoušel se nějak odlehčit atmosféru.

„Táta umí Německy, že?"

„Ja, das ist richtig. Entschuldigen Sie. Es freut mich, Sie kennenzulernen," přepnul a já tak nějak přemítal, jestli je úplně vhodné vést rozhovory ve třech jazycích zároveň a jak tento den ještě přežiji.

„No, přijeli jsme jen na skok. Chtěl jsem mu ukázat koně, co tu máme."

„Aha, ano..."

„Adam?"

„Přijede až s mámou."

„Dobrá. No, mám na vás nějaké dotazy, ale nespěchá to," mrkl jsem a už chtěl vytlačit Henriho z dílny.

„Theo," zvolal ještě na mě, když posbíral tak třetinu ze svého rozsypaného vědomí.

„No?" ohlédl jsem se, ale otec byl stále přikovaný na místě a nedokázal vyplodit nic rozumného.

„Nic. Jděte mrknout na ty koně. A vem sebou nůši jablek, je u kůlny."

„Jasně," hlesl jsem, opět zaúkolován, sotva jsem sešlápl tři stébla našeho pozemku.

Počkat, je tento pozemek můj, když nejsem vlastní syn? Přijdu takto o dědictví?

Ale kdo by se o ty koně chtěl zase starat, že? Mávl jsem nad tím v duchu rukou a vedl Henriho k našim mazlíkům.