Štěstí mi hrálo do kapes. Ondřej byl doma. Jinak bych spal asi na zemi.

„Co ty tu tak brzo?" překvapeně mi otevíral, prohlížeje shora dolů. Nechci vědět, co za všechny představy se mu honily hlavou. Opravdu ne.

„Ále, nic," vyčerpaně jsem vzdychl a vkročil do chodbičky.

„Kde máš klíče?"

„Ztratil."

„A co to máš na sobě?" smál se mým manšestrákům.

„Výkřik poslední módy," neměl jsem náladu ani energie mu něco vysvětlovat.

„Poslední módy osmdesátek," rejpnul si a vracel se na své pohodlné místečko.

„Něco k jídlu je?"

„Jo, uvařil jsem toho více. Dej si, na sporáku."

„Dík," zamumlal jsem a ignoroval jeho zvědavé pohledy plné neskrývané zvědavosti.

„Mám dvě teorie," vyslovil nakonec poté, co v duchu odfiltroval všechny představy plně neodpovídající realitě.

„Nechci je slyšet," zamumlal jsem pro sebe a spustil mikrovlnku.

„Možná více," pokračoval, neslyšel moji poznámku.

„Opravdu je nechci slyšet," šeptal jsem mikrovlnce a prosil ji, ať to jídlo co nejrychleji ohřeje.

„Buď tě okradli na cestě, nebo přímo tam, nebo to byl nějaký ten Ukrajinec, s kým jsi skočil do postele."

Nezklamal. Vůbec nezklamal.

Vybral jsem pokrm, pobral příbor a utekl do pokoje. Na Ondřeje jsem se celý zbytek večera ani nepodíval.

Nechal jsem ho v domnění, že jsem zažil to největší ponížení, co šlo, a spal si pohodlně až do rána.

Ráno jsem jel do čumsa s podivným dojmem, jako kdyby poslední dva dny byla šílená, neuvěřitelná jízda, o které se mi jen zdálo. Neskutečná. Tomu prostě nejde uvěřit. Ať jsem vzpomínal na jakýkoliv okamžik, byl tak mimo můj tradiční a vesměs obyčejný život, že to musela být prostě iluze. Krásná, zvláštní iluze.

Dokonce i Henri, ten byl již v obleku a plně upravený, zdál se jako perfektní agent z Německa, prostě jako každý jiný den. Rozhodně by si ho nikdo nespojil s tím zpoceným chlapem, jemuž přepadaly prameny vlasů přes čelo, naplněným starostmi o mě. Takže jsem jen ve zmatení zavrtěl hlavou a nadále pochyboval o svých vzpomínkách. Avšak nepopíratelná skutečnost tkvěla v absenci jeho parfému. Jelikož ten, spolu s jeho zavazadlem, skončil na letišti na Ukrajině. Nebojte, už si ho vyžádal zpět.

Také nemusím zmiňovat, že celé čumso se seběhlo kolem mě jako tlupa potulných psů na kus flákoty. Chtěli vědět všechno, co, kdy, kde, jak. Ale abych šetřil svoji nově nabytou energii, jen jsem odbyl všechny otázky krátkým „počkejte na šéfa" a tím je umlčel.

Lucie mi zatím sdělila, že SÚMP kontaktovala, ale že to potrvá minimálně do příštího týdne. Chápu.

„Dobré ráno, Theo," pozdravil Henri, a dokonce se i usmál. Oh. Asi se dobře vyspal. Určitě to musí být tím. Raději jsem co nejrychleji zareagoval.

„Dobré," odvětil jsem švábovi, který si už sedal na moje místo, spouštěl počítač a chystal se napsat email svému kolegovi, Andreasovi. Než se však dostal za půlku, musel všeho odložit. Všichni všeho odložili. Hluboký, avšak ženský hlas, se dral zpoza dveří, které byly pomalu odemykány. Neuvěřitelně pomalu. Takové to – očekáváte něco, tak se to děje ještě pomaleji než normálně.

A když se již dveře otevřely, a já díky svému dočasnému místu najednou přímo viděl, kdo ta výkonná ředitelka ve skutečnosti je, zatajil se mi dech.

Tohle je Henriho matka. Paní Kolbe. Švábka.

Malá a celkem vychudnutá paní, kvůli čemuž měla ještě propadlejší líce, než jakými jiné ženy v jejím věku starobou oplývaly. Stejně tak i vrásky kolem očí a úst nebyly adekvátní pravému věku. Věřím, že je ve skutečnosti mladší, možná jako moje máti, avšak starosti a suchá kůže jí přidávají na věku. Přestože svou vrásku mezi obočím zdědil Henri asi po tátovi, i tak se nedalo pochybovat o pokrevní příbuznosti těchto dvou osob. Obzvlášť vytříbený styl, s nímž se nesla, luxusní a přesto decentní oblečení, jako sama královna Alžběta II. A na čem dnes můj společník postrádal, ona překypovala za dva. Zabránil jsem ucpání nosu, jak dovnitř pronikl těžký Chanel N°5 a ihned nasytil zdejší prostory, od stropu až k zemi, že se dokonce dostal i do prostředí počítače až na základovou desku.

Snad nebudeme mít kvůli tomu parfému nějaký zkrat a výpadek!

Po boku ji následovala společnice, mladá baba s diplomantským výrazem, jako komornice následující svého pána.

Koukal jsem z madam Kolbe na Henriho a zpět, ale tak nějak nenápadně. Porovnával je a přemítal, co od koho Henri na základě Mendelových zákonů dědičnosti získal, dokud mě sám objekt mého pozorování nepřistihl při činu, když mě jen tak bokem zkontroloval. Jen jsem se zazubil a nadále věnoval velké paní vedoucí.

A zrovna v tom momentě se přiřítil Tonda z kanclu, a já ihned poznal, že dnešek byl zrovna dnem, kdy zaspal a využil své ptačí podoby k předstihnutí vážené návštěvy. Červený jak chilli paprička, už se usmíval a vítal příchozí dvojici. A já se zazubil již podruhé a nenápadně do Henriho šťouchl loktem.

Myslím, že mi ihned rozuměl, a velice decentně protočil očima, což ihned zamaskoval prudkým výdechem a zakroucením hlavy.

Ah! Toho jsem si ještě nevšiml. Takže on nade mnou takhle vždy jen tiše lamentuje?

Každopádně, zdá se, že celý náš tým byl již s dámou seznámen, teda až na mě. A proto šéf prokličkoval uličkou mezi stoly a zdí, aby se ke mně přihnal a již rukama naznačoval, koho komu zrovna představuje.

„Prosím, toto je Theodor Šapík, náš nejmladší zaměstnanec, kůň, velice šikovný s počítači a schopný v terénu," Antonín mluvil a asistentka plynule překládala do ouška velitelky DAMMu.

Paní Kolbe jen slušně pokývla hlavou, a přestože mi dlaň cukala vzhůru, aby se automaticky nastavila do úchopu, v duchu mi něco říkalo, že by tento čin přišel vniveč.

Co mě v této chvíli překvapilo, byl však Henri, který využil naší blízkosti a zakryl svojí rukou tu moji levou. Jakoby ji zatlačil zpět, zastínil, čímž mi dal najevo, ať si své pařáty držím pevně u těla.

Čekal jsem, že tímto bude naše představení odbyto, ale nějak na mně paní stále visela očima, jaksi mě přeměřovala, s podivnou jiskrou v očích, kterou jsem úplně nevěděl jak si vyložit. Jednoduše řečeno, věnovala mi rozhodně více pozornosti, než kolik mi věnoval její syn první den zde. Henri, koukej a pouč se!

Jak jsem stále cítil proud vzduchu kolem Henriho ruky, měl jsem dojem, že i jemu přišlo mé dlouhé očumování příliš dlouhé a s rukou cukl. Oba jsme střežili tu samou myšlenku.

Je možné, že to ví?

Tak, a teď zádrhel, co vlastně ví? Dle Henriho, že já jsem Pegas. Dle mě, že mám zálusk na jejího synka. Haha.

Ale nakonec mě nechala plavat a pozvedla ruku, aby uchytila paži právě zmíněného synka.

„Henri. Ist alles in Ordnung?"

„Halo Mutter," odvětil se špetkou většího chladu, než jsem čekal.

„Ich habe Neuigkeiten für dich. Komm."

„Es gibt etwas Wichtigeres, darüber wir sprechen müssen."

Žena, která ještě před momentem poháněla Henriho do malého kanclíku, se zastavila a s rukou v boce se otočila na syna.

„Was ist passiert?"

Teprve v tomto momentu Henri opustil svůj rodný jazyk, ze kterého jsem naštěstí rozuměl celkem dost, díky nenáročné konverzaci a mým základům od rodičů a turistů. Následující slova už opět vyslovoval plynulou angličtinou.

„Jak víš, byl jsem vyslán na misi. Jenže cestou jsme byli napadeni Protektory, a letadlo muselo nouzově přistát na Slovensku."

„Ano, to vím. Paní Horní mi již řekla. Právě proto mě následuj do kanceláře," úplně zabila jakoukoliv debatu a mířila za dřevěnou přepážku. Vyměnil jsem si naposledy s Henrim pohledy, než ji následoval a já už chápal, co pokaždé myslel svým tichem při mluvení o svém soukromí.

Ta baba je diktátorka. Diktátorka DAMMu. O tom nepochyb.

Zatímco se Henri vrhl na vysvětlování své mamince, u nás se také rozjela debata, obzvlášť, když nás doplnil i šéf. A tak jsem musel stručně povykládat, co kdy kde jak, omluvit se za lhaní do telefonu a zatajit moji pravou podobu. Otázky se opět sypaly jak z bezedného pytle a já měl co dělat, abych vymyslel co nejreálnější výmluvy. Jenže jejich realita jde prudce z kopce, obzvlášť po aplikování výmluvy se ztroskotaným balonem. Tomu do smrti neuvěřím.

„Co víme my, něco se pokazilo na druhé straně. Paní Kolbe volala a posílala emaily Henrimu, ale i ty, i on, jste nebyli dostupní. Problém se signálem, řekla bych," vysvětlila hned Lucie.

„A co tu chce?"

„Ano, tohle. Představ si, zakázala nám vyšetřování Donnerstaga. Že je to již z jejich strany uzavřené."

„Cože?" To nemohou udělat! Vždyť on! Ano... on. On toho skrýval spoustu. Obří spoustu. A její odhalení by strhlo DAMM s sebou do vody.

„Více k tomu nevíme, bohužel. Ale už včera naznačila, že bude chtít všechny naše důkazy a tak. Měla jsem co dělat, abych to do noci stihla oskenovat, ať máme alespoň ty základy po ruce. Šéfe, ty se na mě tak nedívej, vedu tu za tebe celý úřad!"

Rudý Antonín ihned strčil ruce za záda a semkl pevně rty, jako malý školáček seřván učitelkou. To by chtělo Lucce koupit alespoň krabičku Raffaella, když už. Nebo rovnou dvě.

„A... co dál? A co ten zásah policie?"

„Nějaké korupce. Zdá se, že je to spojené i s ministrem vnitra. Zatím se jim to daří tutlat, ale média už i tak vyhrabávají souvislosti. Brzy poletí z okna, to ti říkám. Moc mi toho nechtěli prozradit, protože v tom není souvislost s naší záležitostí, ale... mám své podezření," při tom Lucie mrkla na Tondu, na zlomek sekundy, než se opět soustředila na zelenáče skupiny.

„Povídej!" pobízel jsem ji, přesto jen zavrtěla hlavou. Že by ji měl šéf pod palcem? Netuším.

Martin se taky zdál velice skeptický, jak pronikal ke středu problémů, avšak na druhou stranu s nimi nechtěl mít nic společného. A úplně to zabil, jako vždy, Igor.

„Všude je bordel."

Svatá to slova. Nato se usadil a já také nebyl schopen vytahovat více informací.

„A ještě jednou, proč jsi šel vůbec s panem Kolbem?" rozvzpomněla se paní Horní, že jí dlužím odpověď na otázku, kterou jsem během dnešního dopoledne úspěšně odbýval. Asi ne úplně úspěšně.

„Nešel jsem s ním. Letěl jsem do Kyjeva do lázní. A on tam zas potřeboval řešit něco ohledně pašování ruské vodky, takže tak. Byla to náhoda, že jsme se potkali v letadle..."

Tohle mi neuvěří ani dement. Ale mně to bylo ukradené. Lucie si mě podezíravě měřila, avšak nebyla schopná vyvodit, co to mezi mnou a jím je. Och, Luci, ty nemáš ani nejmenší tušení!

Zdá se, že Henri byl také uchycen ve velice vyčerpávající konverzaci. Neslyšeli jsme nic, dřevo to hezky tlumilo a rozmazávalo tvrdá německá slova do kaše. Občas byl zvýšen hlas, přesto jsem nezachytil ani jedno Du bist. Například.

Když však vylítl ven, jako by to ani nebyl on. Musel jsem třikrát, ne, pětkrát zamrkat, jestli se mi to nezdá. Bohužel, nezdálo. Se sklopenou hlavou, drtil pěsti jak louskáček ořechy, vítr za ním nestíhal běžet. Ani se na mě nepodívat, když se svalil do křesla s takovou tíhou, až se málem zlomila nožka a odpadla kolečka. Email pro Andrease v mžiku celý smazal.

Cože? On to nebude řešit?

Rád bych něco namítnul, ale neměl jsem právo. Obzvlášť na veřejnosti, před jeho matkou. Stiskl jsem čelisti k sobě, tohle si s ním teda budu muset vyřídit!

A tak, ve zvláštním, nepříjemném napětí, jsme prožívali celou zatracenou směnu. Tonda se vrátil na místo, ale Henriho matka s tlumočnicí neopustila koutek ještě dlouho. Když konečně odcházela, věnovala svému synovi dlouhý, významný pohled, než přesmykla na mě, a způsobila erekci všech mých chlupů na těle.

První čin, který jsem provedl po zacvaknutí dveří, je otevření okna. A to pěkně dokořán.

„Tak lidi, terapie pro naše nosy!"

„Díky Theo, už jsem myslela, že se zblázním. A to jsem žena!" Lucka natahovala nos k oknu. „Chanelka je tak nepříjemně hutná vůně, kterou všichni používají jen kvůli historickému kontextu."

„Tobě nevoní?" Martin si dovolil trošku rýpnout do podrážděné maminy.

„Komu voní? Igore, ha? Rozsoudíš nás?"

„Všechny vůně bych vylil do kanálu."

„Aby všichni smrděli jak ty? Na to zapomeň!"

Rozjela se debata, v níž jsem se upřímně příliš neangažoval, jelikož jsem měl hlavu plnou jiných věcí. Třeba jakože fakt naštvaného Henriho.

„Hej," sykl jsem na osobu za stolem.

„Henri. Jak bylo?" on mi však neodpověděl. Jak mi nastavoval šíji a kousek krční páteře, měl jsem nutkání mu po této oblasti chodit prsty. Jen tak, ze srandy. Odhodil jsem představu a volal dále.

„Henri? Žiješ?"

Asi ne, když neodpovídá.

„Hm?"

„Nech mě, Theodore."

Ajaj, použil mé celé jméno. Co jsem mu zas provedl, hm? Po zádech ho neotravoval, tak co? Navíc, máme přece v plánu zajet k nám. Jestli bude takto nehovořivý a v trucu, co s ním mám dělat? Jak ho mám nacpat do auta? – počkat, co já budu cpát do auta. Já žádné nemám a služební si vzít nemůžu. Já chtěl jet přece v Henriho bavoráku. Takže to mám teď jako na poslední chvíli shánět lístky na bus? Co?

Jdi do prdele, Henri. Kazíš mi plány!

Vzal jsem si do ruky záznamy toho, co Lucka ukořistila z policejní stanice, o zásahu u pana Kudrny a poradce Plachého. Před očima jsem měl to holé téměř nezaprášené místečko v úkrytu, oči plné paranoie známého lobbisty, představu kočky, jak v tlamě nese svázaný balíček peněz do domu, kde se přemění do skutečné podoby a schovává je na určité místo. Pak si usedne k počítači, naťuká z úkrytu odkoukaná hesla, a může vyvádět do aleluja.

Ať má Kudrna pletky s mafií jakékoliv, v tomto ohledu je opravdu nevinný člověk. On i pan Plachý.

A stále jsem se nedozvěděl účel vážené návštěvy z DAMMu. Nevydržel jsem to a vtrhl Tondovi do kanclu.