Neustálý pocit větru v zádech, švihání dlouhé hřívy do očí, divoké bití srdce – cítil jsem to, jako bych to znovu zažíval. Jako bych nesl ten náklad na mých zádech, který se na mě poté tak intenzivně díval, tak intimně hladil... Stále dokola jsem se točil v tom stejném momentu, od pádu a posledních vteřin na zemi, do přistání kopyty na trávu. A pokaždé, když Henri nadobro svěsil ruce dolů a opustil moji hebkou srst, povrch mohutných křídel, znovu jsem byl vystřelen z letadla a bezmocně se řítil dolů, prožíval opět ten neskonalý strach, který mi barvil záda potem. Zase jsem se svíjel v křečích, když se kosti křídel draly ven, porůstaly pevnými brky. Téměř jsem ztratil vědomí a shodil Henriho z mých zad, když tvrdě dopadl na moji páteř a pevně mě svíral, trhal čerstvě narostlé chlupy i s kořínky.

Jedinou změnou bylo, že s každým opakováním, přestože bolesti neubývalo, byl můj dopad lepší a elegantnější. Už jsem se nehroutil k zemi. Zakopával, pak už jen škobrtnul, nakonec přistál ladně jak vrtulník. A s každým tímto přistáním zajížděl Henri svými dlaněmi dál a dál, a jeho obličej se ke mně tisknul více a více. Já už pak nekryl svůj uherák. Naopak jsem toužil, aby udělal těch pár kroků navíc, aby nezůstal jen u mého těla, aby se nezastavil u žeber, aby sjel po mých hýždích dolů. Aby mi nedal polibek pouze mezi oči. Abych... a opět jsem se řítil dolů.

S tímto není divu, že jsem se vůbec nevyspal, ať jsem se snažil jakkoliv. Vzhůru spolu s rozbřeskem, tiše jsem vlezl do sprchy, spláchnout noční můry a nakopnout se, jakýmkoliv způsobem.

Henriho jsem nevzbudil, bylo stále ještě brzo. Chtěl jsem tolik hledět na jeho poklidný spící obličej, ale věděl jsem, že takové věci dělají jen úchylové a stalkeři. A jelikož já sám jich mám dost, nechci se stát jedním z nich. A tak mé vyhlídky byly ze vzdálenosti několika metrů, z bezpečnostních důvodů. Z bezpečnosti jeho, abych neudělal nic mimo čáru, a z bezpečnosti mé, kdyby se náhodou probudil, tak aby jako první věc nespatřil strašidelného ducha Thea a nespojil si jedna a jedna.

Takže, postávaje u okna, přehodil jsem přes sebe peřinu, aby mi netáhlo na záda, a sledoval probouzející se život tohoto města. Lidi ženoucí se na nádraží a zubaté obrysy Tater, poklidné a nehybné, ozdobené zářivými drahokamy – místními turistickými destinacemi.

Přeci něco na tomto místě bylo. Něco čarovného. A nedokážu si představit, jak čarovné to musí být v zimě. Hledět na zasněžené vrcholky hor, brodit se centimetry sněhu obklopen postříbřenými stromy, vidět v dáli stádo srnek jako pohyblivý flíček na horizontu, kde již splývá hranice mezi bělavými lukami a zataženým nebem.

Jenže teď se blíží léto. Za pár týdnů. Žádný sníh, žádný Lada. Přesto, jak se vše probouzelo ze tmy a já byl přikryt bílou peřinou, nemohl jsem se zbavit této nostalgie.

Už by to chtělo jen praskající dřevo v krbu, houf padajících vloček za oknem a Henriho, který by přikročil ke mně, zezadu mě objal a políbil za ucho.

„Theodore?"

Ano. A pak by mě tak hezky něžně oslovil, a já bych se otočil, a...

„Ah, Henri," téměř jsem poskočil vlivem náhlého probuzení z mých ubohých představ.

„Vzbudil jsem tě?" má otázka byla asi trochu mimo, protože od mé sprchy musela uplynout nějaká půlhodina určitě.

„Ne. Co se děje?" odhrnul ze sebe peřinu, chystal se vstát. Abych čemukoliv zabránil, sám jsem se usadil na postel a jen s chabým úsměvem zavrtěl hlavou.

„Nic. Jen jsem nemohl spát, nic víc."

„To je pochopitelné. Musí toho na tebe být hodně," koukal na mě, jeho tmavé rysy v místnosti, do níž ani pořádně nepronikly sluneční paprsky, nesly jakousi mystičnost, pohlcovaly mne, vtahovaly do své temnoty, ačkoliv jsem se nehnul ze svého místa.

„Není, ne, je to dobrý. Věř mi. V tom všem, co se stalo za poslední týdny, mi to už nepřijde jako nic zvláštního," pokrčil jsem rameny, ale ten stín se nedal jen tak oklamat. Viděl skrze mě, jako bych opravdu byl duchem na druhé straně.

Opravdu mě má tak prokouklého?

Jako kdyby tady ani nebyl, a seděl jsem v ponurém pokoji sám, otevřel jsem ty nejzazší dvířka do temné komory, a nechal kvílející duchy, aby se trochu provětrali.

„Víš, ani... ani se mě to tolik nedotklo. Ne do takové míry, jak bych si myslel. Prostě jsem to jen překročil, jak překážku na cestě, a to je vše. Nemám prostor ani energii na to, abych nechal zbourat a postavil nově svůj život, od základů. Až na to přijde řada, tak možná. Zatím mi stačí ty trosky," odfrkl jsem si, „nejhorší je, že poslední měsíce jsem toužil jen po jediném. Zmizet. Utéct. Udělat tu razantní rekonstrukci pokojů, předělat je do úplně jiného stylu. Doufal jsem, že tímto nějak změním i sám sebe a budu šťastnější. Itálie. Asie. Kamkoliv. A koukej. Jednou zmizím, a hele. Nejde utéct. Nikdy nešlo. Jen to zanechalo bordel, vyházelo nábytek, oškrábalo zdi, probouralo příčky, a... a to je vše. Viděls tu zříceninu, jak jsme kolem ní projížděli? To jsem já. Na okraji svahu, jeden krok a spadnu dolů."

Henri ani necukl. Kdybych při kontrolním mrknutí nespatřil tu dvojici očí, myslel bych si, že při mých kecech usnul. Ale on mě poslouchal. Pozorně. A nebylo to takové to rádoby poslouchání, poplácání po ramenu a zamumlání pozitivního hesla. Naopak. Jakoby mi rozuměl natolik, že věděl, že nic mi vlastně k tomu nemůže říct. Že slova mi nemohou pomoct. Jen zatnout zuby a jít dál. A doufat, že ten ocas jednou odpadne, podobně jako ještěrce.

Raději jsem se nezmiňoval o mých křečích, a jen je zkousl a spolkl hluboko do žaludku.

Už jsem se chtěl zvednout a začít oblíkat, když v tom Henri, s pohledem zabodnutým do země, promluvil.

„Jsou starosti, které můžeš zmuchlat a odhodit, jako kus papíru. A jsou starosti, kterých se nezbavíš, ať chceš, jak chceš. Které tě zpomalují a stahují dolů. Můžeš jen položit tyto starosti na zem, do kupky, zaházet je dalším bordelem. A jednou, jednou se z nich stane, kopec, hora. A na tý hoře možná vyroste strom. Možná na ní budou sáňkovat děti. Možná."

Utichl. Oba jsme mlčeli. Tlumili své nádechy, které se stávají naléhavějšími.

Byl jsem si jistý, že vyprávěl z vlastní zkušenosti. Bolelo mě, jakým tónem mluvil. Jaká lítost v něm zaznívala.

„A u tebe... už sáňkují?" váhal jsem, jestli do něj více šťourat a pokoušet hranice jeho momentální otevřenosti.

„Ještě stále tam stojí holý balvan."

A aby již nadále neprodlužoval tuto chvíli, zalezl do koupelny a vnesl do pokoje trochu světla žárovky, která nás oba navrátila do reality.

Telefonát, který jsem uskutečnil s čumsem přímo na začátku směny, probudil nejen Lucii, ale také mě. Jako kdybychom se předháněli, kdo má bizarnější historku. Kdo komu přivodí infarkt. A dnes to bylo opravdu natěsno.

„Hello, mister Kolbe," začala se svojí profesionální přátelskostí, připomínající mi pozdrav komorníka bohaté vlivné rodiny.

„Čau Lucko," vybafl jsem, netrpělivě, opravdu jsem nechtěl provolat Henriho celý kredit. Nebo ho dostat v paušálu do mínusu. K tomu je roaming drahý jak svině, nechci mu dlužit za hovor celou výplatu.

„THEO?!" rychle jsem odtrhl mobil od mého ucha, jinak bych o něj přišel.

„Jo, já. Poslouchej, nemám moc času."

„Co se děje?" už byla napnutá a v pozoru, vůbec netušila, co si myslet, obzvlášť v celé situaci, kdy já jsem měl lehárovat doma a Henri snídat pirohy.

„Buď v klidu, mám... mám prosbu."

„No?" úplně jsem viděl, jaký podezřívavý pohled hází na displej mobilu.

„Je to hodně divná prosba, ale prosím tě. Máš po ruce tužku a papír?"

„Děsíš mě, Theo. Ale mám. Povídej," zdálo se, že uklidnila své nervy a zapudila svůj strach o benjamínka čumsa, a soustředila se plně na zadání práce.

„Potřebuji, abys mi zjistila, abys kontaktovala SÚMP a zeptala se, jestli mají evidované nějaké měniče z vesnic," popadl jsem mapku a vyjmenoval nahlas malým písmenem napsané názvy, „prostě, nejbližší okolí. A nejlépe, aby co nejrychleji zaslali seznam měničů z celého okresu Stará Ľubovňa. A to včetně těch, kteří v nejbližších... já nevím, asi pět let bude stačit, takže v nejbližších pěti letech zemřeli, a jak zemřeli. Ať prostě u všech prověří jejich stav."

Dal jsem Lucce prostor na šudlání jmen, které si snad stihla zapsat na nějaký čtvereček papíru. Věděl jsem, že můj požadavek je velký. Ale bohužel, protože mě v tom momentě netrklo zeptat se na jména zemřelých, mi nic jiného nezbývá.

Snad bude mít SÚMP, tedy Slovenský úrad mimoriadnej podpory, dost času a prostoru, aby můj požadavek zpracovali co nejrychleji. A snad nám výsledek bude k něčemu dobrý.

„Máš to?" zeptal jsem se, jelikož se dlouho neozýval ani šum sluchátka.

„Ano. Ty mi teda dáváš zabrat. A SÚMP mě za to zaškrtí, to ti říkám už teď. Proč to vlastně chceš?"

Vzhlédl jsem na Henriho. On zas hleděl na mě. Přišlo mi to jako jasný signál, jeho podpora v mém rozhodnutí říct jí... alespoň něco.

„Hele, letěl jsem s Henrim na Ukrajinu, ale vysadili nás o trochu dříve, takže jsme skončili na Slovensku. Já pojedu domů a Henri asi bude pokračovat dál. Ještě musí kontaktovat DAMM."

„Nemusí," skočila mi do řeči Lucie.

„Cože?" co ona může vědět o záležitostech DAMMu a jejich misích? Jak ona může rozhodovat o jejich průběhu? Zatímco jsem měl těchto otázek plnou hlavu, Lucka tiše a záhadně pokračovala. Úplně si to užívala.

„No, víš, to je teprve překvapení, které tady na tebe čeká. A na něj také. Nevím, kde přesně jste se to flákali celé odpoledne, že jste byli mimo dosah všech operátorů, ale tady nastali zatím velké změny. Takže, vyřiď prosím Henrimu, že z nejvyšší autority dané samotným Německem ho povolávám do Prahy, a ať na tu misi či co zapomene. Můj výmysl to není, prostě... přijeďte domů."

„Myslíš si, že mě poslechne?" smál jsem se do telefonu.

„Dej mi ho, ty pako."

V ústech jsem drtil nadávku, když jsem váhavě předával mobil zpět jeho právoplatnému majiteli, a rozhovor se rázem přepnul do angličtiny. Bohužel jsem nerozuměl, co zaznívalo z druhého konce signálu, jak byla ta anglická slova deformovaná šumem telefonátu. Ale jasné bylo, že Lucie si srandu nedělala. A že Henriho obličej náhle ztmavl a zahalil ho stín. A já toužil natáhnout ruku a zkusit mu vyhladit tu prohloubenou rýhu mezi obočím.

„Dobře, rozumím," zakončil hovor Henri a típl tlačítko. Chvíli jen tak vysedával, s mobilem volně položeným v dlani, hledal odpovědi v koberci.

„Co říkala?" má zvědavost nedala švábovi vydechnout. Zakroutil hlavou.

„Jedeme do Prahy," zvedal se a strkal doklady do kapsy.

„Ale co? Prozraď mi aspoň něco!" zachytil jsem ho za paži, když už se dral ven. Henri setřásl moji ruku, ale dál nepokračoval. S povzdechem se na mě otočil a celých pět minut hovoru shrnul do jedné věty, čímž debatu ukončil.

„Do Prahy přijela výkonná ředitelka DAMMu, Johanna Kolbe. Odvolává mě zpět. A teď pojďme, musíme zjistit, kdy a co nám jede, a koupit ti nové boty."

Podíval jsem se na ty šílené deformované kachny a mohl jen souhlasit.

Celou cestu na nádraží jsem polykal otázky jak žíznivec vodu po překročení Sahary.

Do čumsa? Co tam? A proč někdo z tak vysoké pozice? A to příjmení? Jeho matka? Ne, snad ne. Jeho teta? Sestřenice? Bábi? A co u nás chce? Co po nás chce?

Udržel jsem všechno v sobě jen proto, že jsem věděl, že jakmile se ocitneme v příhodnější situaci, budu to moci z něj všechno vypáčit a on se nebude mít na co vymlouvat. Teď však bylo výmluv příliš. Nejprve je třeba se zbavit jedné po druhé, a pak, až budeme usazeni v příjemném vagonu, nejlépe ve vlastní kóji, začnu házet očka jak na diskotéce. Těm neodolá, to vím už teď!

Nemohl jsem si dovolit být vybíravý, a tak jsem vzal hned první tenisky z prvního stánku, na který jsme po směnění peněz narazili. Šváb nevypadal příliš odrazen, tak jsem usoudil, že nejsou špatné. Chtěl jsem obměnit celý můj outfit, vypadat trochu k světu, obzvlášť ty manšestrové kalhoty, protože prostě... Manšestr.

Ale to mě již Henri tahal, opravdu násilně tlačil a plácal do zad, ať už mířím k nádraží. No, druhou polovičku nemůžeš neuposlechnout, že? A tak jsem napínal a ohýbal manšestr v pravidelném rytmu, jenž doprovázel náš výstup do vestibulu, a zkoumal z informačních tabulí, odkudpak že nám to jede. Okolo nás se motala dítka v roztrhaném oblečení a čmuchala u cestujících vůni slovenských korun. Když jim sjel zrak na mého agenta, který, i přes neupravené vlasy a absenci parfému, stále emitoval auru majitele značky Bosch; otočila se na patě a s mrazem běžícím jim po zádech utekla za roh.

Chtěl jsem si z něj udělat srandu, ale když mi došlo, že v této chvíli nebude zrovna vhodné do něj šťourat klackem, nechal jsem poznámky být a pokračoval ve výstup do Tater – tedy, do prosklené čekárny.

Vyhrabal jsem z kapsy nějaký drobásek a tentokrát se já stal tím, kdo tomu druhému bušil do zad.

„Co to děláš, Theodore?" asi stále ještě z ranního hovoru, zdálo se, že je pán nějak podrážděný.

„Pojď, jen na chvíli. Stejně nám to ještě nepřijelo, tak honem," mrkl jsem na něj a pokoušel se obměkčit jeho srdce. Už se mi to mnohokrát podařilo, snad i dnešek potvrdí pravidlo.

Aby nevypadal před ostatními čekajícími jako totální idiot týrán svým společníkem s ne zrovna dobrým citem pro módu, raději zrychlil a má ruka již na něj nemohla dopadnout. Zrádce.

Prošli jsme dveřmi na konci čekárny na skryté nástupiště, kolmé na všechny koleje pod námi, a naprosto čarovné, jelikož začínalo přímo u nás, směřujíc do hustých oblak hor.

Všiml jsem si, a udělalo mi to nehoráznou radost, že zarputilý šváb uvolnil napětí v obličeji a pohlédl vzhůru před sebe, na členité zvrásnění vzniklé pohybem tektonických desek miliardy a miliardy let před námi, v dobách, kdy na světě asi nebyly ani všechny zvířecí druhy, natož pak měniči.

Koukal s jiskřivýma očima, a já zas koukal na něj, ušklíbal se nad tím, jak obyčejný člověk se to pod skořápkou skrývá.

„Koukej Henri," vytáhl jsem dvacetihaléř a přiložil jej k obzoru, „tohle je Kriváň. Měl by tam někde být, ale já ho tam nemůžu najít."

Teď Henri jen zavrtěl hlavou, vyřízen mojí idiocií, otočil se a nechal mě na platformě samotného. No, co už, to je můj osud, s ním jsem se už smířil.

A jak jsem předpokládal, srandičky srandičky, jakmile se vlak rozjel a my zavřeli dvířka od naší kóje, nastal čas řešit důležité záležitosti.

Z okna nás již ozařovaly jen svítivé louky a tmavé koberce jehličnanů, po polorozpadlých továrnách už ani stopy. Tatry se od nás vzdalovaly, jak jsme se každým metrem blížili k Českým hranicím. Připomínku o podivném zatuchlém pachu potahů jsem raději strčil pod sedačky a jen tak ze zvyku prozkoumal funkčnost plechového koše a promazání koleček stolíku. Bylo totiž na čase na něj vyložit karty.

„Tak, teď mi řekni," natáhl jsem si nohy, abych vystavil společníkovi své nové botasky, „co tě tak ráno žralo?"