Stejně jako můj zadek spadl na kožené sedadlo, tak z mého srdce spadl celkem těžký balvan. Cítil jsem se ihned civilizovaněji, v prostředí mně známém. Žádný cizí svět, neustále na pozoru hlídat a domýšlet, co se snaží ten druhý říci. Sice jsem pořád nebyl doma, přišlo mi však, že je na dotyk ruky. Rozhodně byl blíže už jen s obyčejným poslechem klasické slovenštiny. Protože ta mi připomněla Maroše. A Maroš zase Prahu.

Zhluboka jsem se nadechl a můj obličej ovládl bezstarostný úsměv.

Byl jsem rád, že Henri po mém boku pochopil míru mého vyčerpání, a nevyptával se na uplynulé události a průběh celé návštěvy, jako má ve zvyku. Mlčky hleděl z okna, na míjející stromy, malé budky stanic jednotlivých obcí, na kroutící se tok řeky Poprad, a nakonec nespustil zrak z pohoří Tater, z části ukrytého v mlze.

Pohyb vlaku, mírné kolísání ze strany na stranu, pravidelné přejíždění přes prahy, imitovalo to jízdu v dětském kočárku, přivolávající spánek. Nutil jsem se všemi způsoby ponechat oči otevřené dokořán, přesto se přicházející soumrak zdál jako silnější protivník a pomalu mě přemáhal. Nakonec jsem tedy, i přes veškerou nechuť, navodil rozhovor, abych nějak udržel mysl aktivní a schopnou rychlých reakcí.

„Než přijedeme do Popradu, asi bychom měli prodiskutovat, co dál," začal jsem a upoutal na sebe Henriho pozornost. Taky mi přišel poněkud unavený, přestože to velice dobře skrýval.

„Souhlasím."

„Takže, otázka číslo jedna. Přespíme, nebo pokračujeme?"

„Bude lepší, když si odpočineme. Zítra pak kontaktuji DAMM a dohodneme se na bližších podrobnostech."

„Dobře. Takže otázka číslo dva, jestli pokračovat na Ukrajinu, nebo zpátky do Prahy, ta bude zodpovězena až zítra."

„Ano."

„Alespoň si koupím boty, jestli mi zbydou peníze," zvedl jsem jednu tlapu se stále nataženou rádoby bačkorou, a alespoň nějak povznesl náladu nám oběma.

„To by rozhodně nebylo na škodu."

„Aspoň tě využiji při výběru," zazubil jsem se na švába, ale tím rozhovor skončil. Už jsme se opravdu viděli v postelích, a nějaká představa, že bychom měli cestovat přes noc, byla definitivně zabitá.

Na nádraží postaveném v tatranském stylu, s prosklenou halou zasahující nad jednotlivé koleje a velkým množstvím eskalátorů, jsem se nemusel vyptávat dlouho. Hned v blízkosti okolo malého parku se nacházelo množství hotelů, a dokonce s recepčními a s prázdnými pokoji.

A zde jsem vypustil svou duši.

Chtěl jsem totiž dva pokoje. Samozřejmě. Henri, ať jsme si blízcí jakkoliv, je stále host DAMMu. Chtěl jsem mu dopřát luxus, mít vlastní sprchu, vlastní mýdýlko, sto osmdesát centimetrů šířky pro sebe. Peněžně jsem to taky ještě dokázal pokrýt, takže pohoda. Jenže Henri přikročil k recepční, řekl jasné „one room, two beds" a hodil před ní značný obnos marek. Můj tázavý pohled byl naprosto ignorován, a to ještě dlouho poté, co jsme převzali klíče a hledali správný pokoj.

„Chceš do sprchy první?" přerušil moji ignoraci prostým dotazem.

„To je v pohodě, jdi..." já zatím budu sedět na židli a přemítat, do jakéže to divné situace jsem se dostal. Proč jsem sakra tady. Ve stejném pokoji, jako on. Cožpak si nepamatuje, jak do dopadlo minule?

Aha, vlastně ne. To je dobře, to je výborné. Jen ať to tak zůstane. Jo.

Přesto jsem ze sebe nemohl setřást tu nervozitu, jak jsem se opět myšlenkami dostal do Brna, a vybavoval si své špinavé činy. Henriho bezmocný obličej. Jeho nahé a mé osobě odevzdané tělo.

Ale to už bylo dávno, že? Theo. Už dávno! A vzhledem k tvé únavě budou nevhodné myšlenky to poslední, co tě napadne, to rozhodně. Abych předešel vzniku jakéhokoliv slabého místa, kterým by se mohly prodrat na osvětlené pódium, jakmile se rozevřely dveře od koupelny, popadl jsem ručník a bleskově se vyměnil s osobou uvnitř.

Sotva se otočil, udivený, proč se tak ženu. Snadno si však mohl domyslet, že mě jednoduše tlačí močový měchýř, a dále to neřešil.

A udělal jsem dobře. I během těch dvou sekund jsem měl dostatečný prostor pro zdokumentování jeho mokrého těla, napnutých prsou a odlesků břišních svalů s tou nejlahodnější chutí, vedoucích k lemu uvázaného ručníku. Nepotřeboval jsem vidět, co se skrývá tam. Už tak má fantazie a mlhavé vzpomínky dokázaly vytvořit 3D model v mé mysli. Pustil jsem studenou sprchu naplno a nechal ji, ať mně nejprve srazí ten zvýšený půl-stupeň ze vzrušení, než teplotu nastavil na takovou příjemně horkou a vydrhl ze sebe všechen pot a špínu, která se na mě v průběhu snad nekonečného dne nalepila. Občas, když jsem se dotknul konkrétního místa a kvůli čemuž jsem nadával jak pes, se mi vybavil Henriho výraz a letmé dotyky, kterými zkoumal mé koní tělo, ta nevídaná míra něhy, opatrnost vyvážená zvědavostí... A já byl v čudu a musel si opět stáhnout teplotu na čtyři stupně.

Nemusel jsem se stydět, už tak na mě Henri měl pěkný pohled celý večer. Vsadím se, že i on teď znal perfektně nazpaměť celé mé tělo, od prstů na nohou po špičky uší. Měl bych se cítit rozpačitě, zahanben, co já vím; ale protože se toho stalo již tolik, a sám Henri se kolikrát přede mnou vykrucoval bez spodků, že už byla tato záležitost úplně pohřbená. Vylétl jsem tedy ve spodcích, hodil oblečení na židli a sedl na svoji postel. Henri si svoji už dávno vybral. Zdálo se, že celý zaujatý přemýšlel, ruce rozložené do stran. S pohledem zakotveným do země, možná zkoumal čistotu koberce, možná opravdu uvažoval nad případem.

„Ách, tohle úplně bodlo," zaklonil jsem se a užíval si vzduchu na pokoji, jak se otíral o mé vlhké tělo, ochlazovalo jej a probouzelo k životu. Jako kdybych se na koně proměnil před měsícem.

Henri si konečně uvědomil můj příchod a nechal koberec kobercem.

„Nejprve se musím zeptat, Henri. Vážně... Teda, proč jsi koupil jen jeden pokoj? Mohl jsem vzít dva," nebo si každý z nás zaplatit jeden. Přesto si to šváb řekl asi jinak.

„Máme toho dost na probrání a nechtěl jsem tě nahánět po celém hotelu. Vadí ti to?" plně logicky a vážně odpověděl, aniž by ani jednou mrkl okem. Naopak, zdály se nepohnuté, vůbec neměly tendenci sjíždět pryč, třeba na mé tělo nebo tak, jako tomu tak bylo u mě.

Theo, víš, kde má Henri oči? Ne, nejsou na jeho prsech, ale na obličeji!

Srovnal jsem se, jak tělo, tak mysl, a sebejistě odpověděl.

„Ne, to ne."

„Dobrá," vzal tedy záležitost za vyřízenou a přesunul se do svého typického postoje, s lokty zapřenými o stehna. Myslel jsem, že to budu brát v pohodě, ale... Ne. Začal jsem ve skrytu duše lapat po dechu. Tímto akorát upozornil na svá stehna, která byla tím prvním, co mě na něm kdysi zaujalo, po nichž jsem pohyboval svojí dlaní, jako kdybych měl stále pod prsty ten hebký povrch! A pak jeho záda, jež se tímto vystavila, spolu s množstvím obratlů a svaly, pohybující se v dokonalé souhře, při sebemenším záchvěvu...

Zalezl jsem pod peřinu. Jakože mi je v pouhých trenkách zima.

„Takže jsme na Slovensku," zkonstatoval.

„Ano. Východní, abych byl přesný. Vidíš, a právě z tohoto důvodu buď rád, že jsem šel s sebou. Jinak by ses s nimi nedomluvil. A já měl taky řádné štěstí."

Sjel mě pohledem, čímž mi připomněl, že nebýt mě, nikdy by na Slovensku neskončil.

„Jaké štěstí?"

„No," zadrhl jsem se, protože tohle dost zasahovalo do mé záležitosti s Marošem. Naštěstí se to dá pěkně obejít. Po tomto uvědomění jsem pokračoval, ignoruje Henriho náhlé pozvednutí obočí, jak mou neobvyklou odmlku zaregistroval. „Mluví tady totiž dost netradičně. A pochybuji, že anglicky nebo německy by rozuměli, jsme celkem blízko Polska. Takže, měl jsem štěstí, že mám jednoho kámoše, který tak taky mluví, a tím pádem byla domluva hezky vyřešena."

„Dobře. Paní byla velice milá, i její muž."

„To ano. A hodně ukecaná. Měl jsem co dělat, abych sledoval její nit," zasmál jsem se, a šváb se ke mně přidal. Sice nerozuměl ani ň, ty chrlená slova jedno za druhým neušla ani jemu. Soucítil s mojí přetíženou myslí.

„Jak jsem ti už předtím řekl, chtěla nám nabídnout přespání. Pak mluvila cosi o tom, kdo se kam vdal, kdo koho čeká, kdo kde skončil v nemocnici, něco o nějaké svatbě, která se asi stala prokletou, jak lidi neumí řídit; prostě šílenost."

„Prokletá svatba? To mi asi musíš osvětlit," Henri nadzvedl obočí, bylo mi jasné, že teď si mě bude nějakou dobu dobírat. Hele, nejen mně dala pusu na tvář, tobě taky! Jsme si rovni!

...mohl bych se taky takhle s Henrim vítat a loučit, na slovenský způsob? Prošlo by mi to?

„Prostě, jestli jsem pochopil dobře. Byla svatba, jo? Rodina jela v noci domů, do cesty jim skočila srna a dopadlo to ošklivě, celá rodina zemřela. Dneska měli mít pohřeb. A nějaká příbuzná, už si nepamatuji která, tak se jim stala taky nehoda a srazili je. Další smrt. Během pár dnů. No, je to tu divoký, ale s tím množstvím chlastu se ani nedivím..." ukončil jsem větu do ztracena, jak se z pobaveného švába stal opět chladný agent, jeho obočí bylo stahováno do rýhy na čele a koutky úst spadly jak zvadlá kytka na balkóně.

„Co se děje?"

Němec semkl rty a podepřel si dlaněmi bradu, než mi odpověděl.

„Nevím."

Aha.

„Musí to být náhoda. Ještě jednou, jak je to s tou svatbou?"

„No... Říkám, moc jsem nepochytil. Rodina na cestě ze svatby havarovala a celá zemřela. A o pár dní později její příbuzná s dcerou. Nebo, jedna z nich, druhá je v nemocnici v kritickém stavu."

Henri mlčel. A to ticho se brzy stalo velice nepříjemné, jelikož v něm zřetelně slyšel mé neklidné nádechy. Až pak svěsil ruce zpět, aby si mlely mlýnek, a hleděl na mě se vší vážností.

„Myslím si, Theo, že... Takhle. Řekl jsi, že jsme na východě. Jak daleko jsme od ukrajinských hranic?"

„Co já vím," pokrčil jsem rameny, ale protože nechci být za úplného hlupáka, vyskočil jsem z bezpečí postele na nohy a hledal nějaké prospekty, které se většinou válí na pokojovém nábytku. A našel!

To bylo sice krásné vítězství, ale aby došlo k nějakému vysvětlení, musel jsem jeho obsah ukázat Henrimu. A to přes celý pokoj udělám těžko.

Jestli tuto noc přežiji, tak přežiji všechno!

Usadil jsem se, s velkou dávkou zaváhání, přímo vedle mé milované osoby, která výjimečně nevoněla po silném parfému, jen po průměrném hotelovém vše-v-jednom sprcháči. Zároveň však skrze tu průměrnost prostupoval jeho osobitý pach, ta sladkost vycházející z jeho bříška; nezabránil jsem několika sekundám touhy při pohledu na jeho pupík, než zahnal všechny pitomé nápady do kouta a raději se plně věnoval letákům. Mezi nimi byla i turistická mapka, v nějaké dostatečné podobě.

„Takže... Ehm. Jsme tady. Poprad. A ten pán nás zavezl sem. Stará Ľubovňa. A my jsme... jeli takto," vzpomínal jsem si na různé názvy obcí, jimiž jsme projížděli, a trasoval zpět až k těm pár domkům pojmenovaným jako Andrejovka. „Koukej, to je jen kousek od polských hranic! Měli jsme štěstí jak sviňa, s Poláky se totiž už na tuty nedomluvím!"

„Theo..." Henri mi opět připomenul, kdo za to všechno může, a třebaže to myslel ze srandy, po jeho vzdechu se celý nahrbil a ztuhnul. A po srandě nebylo ani stopy. Koukal před sebe, ne na mapku, ne na koberec, prostě nikam. V závislosti na to jsem se ztuhnul zas já, protože přesně tohle jsem nechtěl, aby se stalo. Aby ho honilo svědomí, a abych ho já, oblečen pouze ve spodním prádle, musel uklidňovat.

A tak jsem váhal. Nebál jsem se ho dotknout, ne v tom smyslu strachu, že kdo ví jak on zareaguje. To ne, myslím, že stále žádné podezření nemá, jinak by nekoupil společný pokoj, že? Bál jsem se sám sebe, co se bude dít, když opět spočinu dlaní na jeho horké kůži. A ukážu v očích více lásky, než si můžu dovolit.

Ale nebylo zbytí. A tak jsem zdráhavě zvedl tu jednu ze svých končetin, spolu s ní se zvedal i můj vytetovaný proužek na paži, a plácl jsem s ní o jeho rameno, pokoušel se příliš na něm netančit. Jen tak a hotovo. Žádné hlazení, roztírání masážního oleje nebo samoopalovacího krému. Připlácnout mouchu a nic víc.

Přesto jsem cítil mírný třesot, jak jsem i přes veškeré poučky, různé myšlenkové pochody a tak, nedokázal plně zkrotit moji nervozitu. Nevysvětlitelnou a nesmyslnou nervozitu.

Aby si ničeho nevšiml, rychle jsem promluvil.

„Hele, Henri. Můžu si za to já. A ty to víš. Plně za to můžu já. A co, vždyť koukej, jak jsem ti zmařil misi. Takže si z toho nic nedělej, jasný? Takhle se akorát dostáváš mezi těch osmdesát pět procent lidí, o kterých jsem kdysi mluvil. Nesnižuj si IQ a zůstaň v té své elitě."

Jeho tvář byla jaksi ducha prostá, jak na mě tak koukal. Až mě to o to více znervózňovalo.

„Nebýt této příhody, asi bych nikdy nezjistil, čím jsem. Pegas, Henri. Já jsem zatracený Pegas!" rozpřáhl jsem se rukama v této radosti, natož ho poplácal po zádech. Nebo spíše popleskal, snad jsem to se svou pegasí silou nepřehnal. Možná. Možná trochu. Možná trochu víc. Možná se málem drcl bradou do toho mlýnku, který mlel rukama. Ale rozhodně jsem splnil účel a rozptýlil tyto naše negativní myšlenky.

„Takže, zpět na mapku. Tady jsou ukrajinské hranice. Nehodlám si tipnout, kolik je to kilometrů, ale orientačně představu snad máš, ne?"

„Je to dost blízko."

„Lítat už umím. Můžeme se tam proletět, na otočku," mrkl jsem na svého společníka a dostalo se mi reakce typického Henriho, za což jsem byl momentálně nesmírně rád. Ano, zakroutil hlavou a úplně jsem mu na očích viděl, jak mě právě nazval idiotem. Pro jednou mu to odpustím.

„A na co jsi tedy přišel?"

„Nevím, jestli to úplně chceš vědět, Theo."

„Tak, načal jsi to. Není cesty zpět."

Šváb zvážněl a ustálil svůj soustředěný postoj, než spustil vysvětlování.

„Říkal jsem, že se Protektoři po celém světě snaží vymýtit metamorfy. Že existují samostatné skupiny, které mají konexe k hlavnímu vedení, v Kyjevě," kýval jsem hlavou, nejsem zas tak blbý, abych si tohle nezapamatoval. „Protože východ, pod nadvládou sovětského svazu, se snažil o naši likvidaci již přes půl století, nikdy se tam žádný evidenční úřad, jako u nás, nezaložil. Čím více na západ, čím menší vliv sovětského svazu, tím svobodnější metamorfové byli a stále jsou."

Začínal jsem mít neblahé tušení. Chtěl jsem něco říci, ale místo toho jsem jen otevřel a zavřel pusu, nedovolil si švába přerušit.

„Jak se zvyšuje kontrast mezi východem a západem, a přiostřuje se boj nad tím, kdo v dané zemi zvítězí, jestli metamorfové nebo Protektoři, obě strany se stávají aktivnějšími. A agresivnějšími. Je to jen má domněnka. Mohu se samozřejmě mýlit, jelikož to nemáme podepřené žádnými důkazy, neznáme jména obětí, jejich vztah, nic. Ale mohu odvodit, že pokud se zúčastnili stejné svatby, pravděpodobně jsou v nějakém rodinném vztahu. Náhoda, že dvě odnože stejné rodiny takto tragicky skončí, je velice malá."

„Protektoři," už jsem se neubránil a vydechl myšlenku, vydechl vlnu šoku a zármutku nad smrtí nevinných lidí. Metamorfů. Jako my.

„To si jen myslím."

„Podle mě máš pravdu," nepřítomně jsem kýval hlavou, ztracen v autě plném veselých lidí, rodičů a dětí, projíždějícím temnou nocí, těmi kopci a dolinami, jimiž jsme jeli i my dnes; a v jednom okamžiku –

Žádná srna. Člověk.

Lidská krutost.

„Musíme zítra zavolat na úřad slovenské evidence, zjistit, jak na tom jsou. Jestli nezaznamenali smrt těchto osob."

„O to se postarám. Lucka na ně má kontakt. Už párkrát s nimi cosi řešila, takže v tom nevidím problém," přijímal jsem rozkazy jak vzorný voják, přestože jsem já i můj velitel místo plné zbroje seděli na posteli ve spodcích.

„Snad stihnu říct svůj požadavek, než mi dojde kredit, obzvlášť s roamingem," mumlal jsem, jak jsem hleděl na svůj zachráněný přístroj.

„Půjčím ti svůj mobil, ušetříš za telefon."

„Dobře. A co pak? Zavoláš DAMMu a domluvíš se s nimi? Si myslím, že vlakem by to odsud neměl být problém. Je to na hlavním tahu železnice. Jsme navíc na půl cesty, do Kyjeva se pak dostaneme už jen za pár hodin."

„Nedostaneme."

„Hm?"

„Pokud mně DAMM schválí pokračování úkolu, což je vysoce pravděpodobné, pojedu do Kyjeva. Ale sám. Bez tebe."

„Ne –" odskočil jsem od něj, ať jsem měl prostor na hádání.

„Viděl jsi, Theo, v jaké jsme situaci? Co se stalo? Stačí jeden nezodpovědný krok, a mohl nás všechny stát život!"

„Takže za to můžu já?"

„Ano – Ne –" házel přes sebe, ale ani jedno mu nepřišlo dostačující, „nebudu ti nic vyčítat. Nevyčítám. Jen chci, aby ti došlo, že dál se mnou jít nemůžeš. Je to pro tvé vlastní bezpečí. A proto jsem proti tomu stál už od začátku," dokázal se během několika vět opět uklidnit. To já obdivuji. Mně to trvá několik hodin.

„Já jen–!" nedokončil jsem svůj výkřik. Nebylo jak.

Neměl jsem právo něco namítat. Jak řekl, byl proti tomu. Já se vnutil. Já všechny ohrozil. Byla to jeho ke mně přehnaně dobrá vůle, která mi dovolila mu asistovat při tomto osamělém výletu. Je to navíc nebezpečné, jak najednou začínají být Protektoři snad na každém rohu. Jo, to jsem všechno chápal. Moc dobře jsem to chápal!

Ale nechtěl jsem se rozdělit a pak o něm už neslyšet. Kdo ví, co se mu stane na Ukrajině. Nemá zbraň, doteď vlastně vůbec u sebe neměl zbraň, jak se pak bude bránit? Jak pozná jejich čichače ve svém okolí?

Prudce jsem vstal a vrhl so opět do své postele. Přehodil přes sebe deku. Nevztekal jsem se na Henriho, to ani náhodou. Byl jsem rozzloben sám na sebe, že s touto situací nedokážu nic dělat.

„Byl to dlouhý den. Dobrou noc," zamumlal jsem, a přestože jsem dnes byl jak převálcovaný traktorem, což se dá vlastně očekávat vzhledem k takovému volnému pádu, jaký jsem zažil; usnout mi trvalo až dlouho do noci. I tak můj spánek byl daleko od klidného...