„Nemůžu jít dolů jak kůň," jednou rukou jsem si kryl moji ultimátní zbraň a druhou se snažil setřást ze sebe všechno peří a chlupy, v nichž jsem se vymáchal jak prase v bahně. I Henri, ve své předchozí snaze mi pomoct, byl nucen si do toho svinčíku kleknout a zabělit si kolena.

„Proč ne?"

„Je to moc výrazné. Vidíš? Svítil jsem jak měsíc v úplňku. A k tomu ty křídla..."

Henriho zaražení jasně vypovědělo o tom, že na to nepomyslel.

„Tvá křídla..." načal, ale stejně jako já, neměl k tomu co říct.

„Věř mi, vůbec nevím, kde se vzali."

„Věřím."

„Zachránila mi však život."

Na to Henri neodpovídal. Jeho pohyby však zpomalily, a já si vybavil svůj myšlenkový vlak při pádu, občasné pohledy na Henriho a jeho přehnanou starost.

„Není to tvá chyba," vypustil jsem náhle. Henri se však ani neodvažoval vzhlédnout. „Chtěl jsem ti říct, že to rozhodně nebyla tvá chyba. Znáš mě, jsem nenapravitelný, tvrdohlavý, a letěl bych tak či onak. Navíc, já sám přece rozhodl, že poletíme. Kdybychom se drželi původního plánu, nic by se nestalo..."

Popadl jsem několik brků, udělal z nich vějíř a nahradil jím mističku z mé dlaně kryjící mého holuba.

„Jak nás však mohli takhle vysledovat?"

Na to už Henri reagoval. Narovnal se, a jako kdyby byl zvyklý nacházet se v prostředí samých nudistů, bez ostychu promluvil.

„Musí mít na své straně metamorfa. Jen tak nás mohli následovat až na letiště. Zjistit, jakým letadlem poletíme. A to tak rychle..." očima blýsknul po mém tetování na pravé ruce, a jakoby se v něm nacházelo řešení, obočí mu cukalo při luštění imaginárních hieroglyfů.

„Theo... Ty stále nepoužíváš parfém, že? Jak jsem ti doporučil. Není pak problém následovat tvůj pach a najít tě," cítil jsem ždibec jeho nasrání, ten se mu však podařilo okamžitě zkrotit. „Proč tě však nevyhledali v posledním měsíci? Proč až teď?"

Zatímco jsem poslouchal, hledal jsem své doklady. Totálně potažené slizem, válely se jen pár kroků od mého bordelu. Rychle jsem zkontroloval bankovky uvnitř. Uf. Kromě vnějšího okraje se zdály suché jako seno. I mobil se rozsvítil a fungoval, sice bez signálu, ale fungoval. Zato pas byl jak politý čajem.

„No, útočili na mě vlastně jen když jsem byl v tvé přítomnosti. Možná neútočí na mě, ale na tebe!"

„Ví, že jsem z DAMMu. Nevím, jestli to zjistili hned napoprvé, nebo jim to došlo při prvním útoku. Ale musí tušit, že se smyčka stahuje. Že proti nim DAMM chystá opatření. Jinak by takto nepanikařili a riskantně nezvyšovali svoji aktivitu."

Hotov já, hotov on, kývli jsme na sebe, připraveni sestoupit z kopce. Avšak každý můj krok byl jako chůze po mořských ježcích.

„Proto jsem nechtěl, aby ses přeměňoval, Theo," koukal bezmocně na moje nohy, přesto mě rozptylovala už jen skutečnost, že byl zaměřen na moji dolní část těla. Na druhou stranu mu určitě neunikla další dvojice tetování, přímo v polovině stehen. Opět se nejednalo o nic jiného než o černý náramek, symbolizující hranici částečné přeměny. Snad ho zase něco nepopadne, aby chňapl po mém stehně a tetování opět zaujatě zkoumal.

No, ty náramky tam jsou z nějakého důvodu, že? Tak jsem začal ztvrzovat svá chodidla, sice to znamenalo, že budu trochu nemotorně kulhat, alespoň si zachráním holou kůži. Tento proces odvedl Henriho pozornost ze stehen na oblast kotníků, a pak jen s úšklebkem kroutil hlavou a více se k tomu nevyjadřoval.

„Takže, využili mě jako návnadu, jak zabít koně a švába jednou ranou."

„Přesně tak. Obzvlášť, když tušili, kam se to chystám, museli přitlačit na pilu."

„Ale stále si říkám, proč jsme nezaznamenali jiné útoky? Třeba na Lukáše a tak... A proč vlastně byl jejich druhým cílem Igor?"

„Netuším," odpověděl upřímně Henri.

„Mám pocit, že nevím nic."

„Nejsi jediný, Theo. Tato záležitost je vysoko nad námi. A k tomu přibyla další záhada."

„Ah," asi tuším, jakou záhadu to má na mysli.

„A vy... no, v databázi, třeba, nemáte něco... podobného? Nějaký organismus, který měl mamku třeba hada, taťku kachnu, a vznikla okřídlená zmije se zobákem?"

„Myslíš, něco jako chiméru?"

„Přesně tak," vyhrkl jsem, ačkoliv si momentálně nevybavoval, co přesně ta chiméra je.

„Ne. Budu upřímný, Theo. Ale s ničím podobným, co by se vymykalo normám, jsem se nikdy nesetkal. Ani já, ani nikdo jiný. Kdyby k něčemu podobnému došlo, jsem si jistý, že by se z objektu stal předmět zkoumání, vznikla by nějaká publikace, sice utajená jen pro úzké spektrum publika, přesto... Ne, nesetkal."

Hm... V celé své zamyšlenosti jsem až zapomněl, že si mám dávat pozor pod nohy, a málem hodil hubu.

„Navíc, nemyslím si, že by bylo něco takového možné. Spíše... Tedy, podle mě se jedná o samostatný druh."

„Co? Jako jak druh? Jsem kůň, ne?"

Henri se po mně ohlédl, podobným pohledem, jako tehdy v nemocnici, kdy jsem se sebral pryč, vymáchaný v krvi jak po zabijačce. Míchala se v něm upřímná starostlivost a zdrženlivost, rozhodování se nad tím, jestli mi sdělit tu krutou pravdu, nebo mě nadále nechat ve svém naivním světě.

„Theo, co víš o svých rodičích?"

„Co?"

„Řekni mi o nich," tiše promluvil, nebyl si jistý, jestli po mně může požadovat takovéto osobní informace, které sám střeží jako zlaté vejce v hnízdě.

Dokázal jsem si vyvodit, co se mu honí hlavou. Nemohl jsem ho však zklamat. Překousl jsem svoji podezřívavost, a ve snaze dopídit se pravdy se rozhodl odvyprávět celý můj příběh. To jsem však už opravdu zakopl a rozplácl se po zemi.

„Do prdele," pírka se mi rozházela všude kolem. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem vstával, a nemotorně se snažil krýt si tu citlivou část po celou dobu. Henri si asi uvědomil, v čem tkví problém.

„Nemusíš se stydět, jsme oba muži," zasmál se a chtěl to dál neřešit, vykročit v podvečer do vesnice a vymyslet další plány. Jenže já to řešit musel. Obzvlášť tohle. A je mi jedno, jak to chápe nebo nechápe. Přišlo mi prostě nemorální na něj zezadu mířit zbraní, jíž bych nejradši nabil a ihned to do něj vypálil, nejlépe několikrát po sobě. A je mi jedno, jakou zkušenost má s odzbrojováním revolveru, vyměněním zásobníku, rozložením a složením. Na moji zbraň ještě nenarazil!

Když si všiml, že stále tak divně pokulhávám, protože k udržení rovnováhy využívám pouze jednu z mých dvou rukou, zhluboka si povzdychl.

„Můžu ti dát své spodky. Kalhoty si nechám."

„Já nechci tvé slipy," zavrčel jsem zpětně.

„To budeš radši nahý?"

No, samozřejmě, že jsem nechtěl být nahý, obzvlášť při příchodu do vesnice, ale... mít oblečené jeho spodky? Vážně?

„A můžu snad za to?"

„Nikdo ti nenařídil, že se máš proměnit," prohlásil, a já měl sto chutí po něm vystřelit, tentokrát ale opravdovou zbraní. Když jsem však zachytil koutek jeho očí, vyhlížeje nějak příliš šibalsky, došlo mi, že si ze mě jen utahuje. Pche. Prostě, užíval si vidět moji maličkost v rozpacích.

„Něco pak ukradnu. Musím," zamumlal jsem a kráčel dál. Občas jsem měl tu tendenci sundat pokličku z hrnce, ale jelikož jsme neustále vedli rozhovor, který si vyžadoval, abych se udržoval po jeho boku a ne vpovzdálí, nedovolil jsem si to úplně.

„Můj otec, Josef Šapík, pochází z rodiny metamorfů. Jedná se o koně, s dlouhou historií. Myslím, že pár jedinců je ještě někde na jihu Čech, jejichž příbuznost s námi je opravdu vzdálená, takže budu pokračovat jen s nejbližším okruhem. Bábi měla štěstí, našla kompatibilního partnera a měli spolu šest dětí, všichni metamorfové. Bohužel, z těch šesti dětí asi jen tři mají metamorfní potomky. Má teta má dceru, pak strejda další dvě děti, no a naši mě. Ostatní jsou rádi, že maj po jednom normálním dítěti. No a mamka je čistá, o té asi vykládat nemusím, že? Vzala si mého tátu, a docela dlouho se snažili, než mě měli. A pak už vlastně další dítě také neměli..." můj hlas se začal vytrácet, jak mi po letech docvakl tak zřejmý fakt, že jsem ho ani nevzal v potaz.

„Jak... jak to bylo s těmi geny, ještě jednou?"

„Je to jen teorie -"

„Jak to bylo?" přerušil jsem ho zvýšením hlasu. Šváb si povzdychl. Rozhodně se nechtěl vrtat více, než bylo třeba, ale sám už měl své podezření, které stačí jen potvrdit.

„Pokud metamorf narazí na partnera s chybějícím killing faktorem, narodí se metamorf. Pokud zároveň dojde u potomka k menší mutaci v transkripčním faktoru, narodí se hybrid. Pokud má však partner aktivní killing faktor v genomu, vyváže transkripční faktor ve vazebném místě a spustí apoptózu buněk vedoucí k potratu. Jestli v tomto případě dojde k mutaci transkripčního faktoru ve vazebném místě, killing faktor se neváže na transkripční faktor, ale ten se stává zároveň nefunkčním a narodí se člověk."

„Takže... Podle tvého schémátka... Jestli moje matka... jednou potratila... Neměl bych být vůbec koněm, že?"

Henri váhal, než mi plně odpověděl.

„Ano."

„Aha..."

„O jaké se jedná plemeno?" snažil se ještě zachránit situaci, přestože jsme oba věděli, že žádná záchrana jednoduše není. Že se auto rozjelo z útesu a nezbývá mu nic jiného, než sletět dolů.

„Plemena jsou šlechtěná lidmi, to jistě víš. Takže je to komplikovanější určit, co jsme zač. Ale spíše připomínáme úplně nejstarší plemena, o nichž jsou záznamy, tedy berbery, trošku do anglána. Co mi říkal otec, tak dokonce jsou ty záznamy z šestého století, takže tak."

„A ještě... omluv mi mou zvědavost, Theo, ale jak často ses přeměňoval, že jsi o tom neměl ponětí?"

„Vlastně, moc ne. V jedenácti nebo dvanácti mi to otec zakázal. Pak jsem se omylem přeměnil jen když jsem nacvičoval svůj styl boje. Za posledních deset let, možná pětkrát?"

Henri zamyšleně semkl rty, nic neříkal. Hlavní pointa byla, že tím, že jsem omezil své přeměny, nikdy jsem neměl možnost plně rozvinout svá křídla. Kdybych -

„Pche," nevěřícně jsem kroutil hlavou, netušil, jestli se smát či brečet. „Víš, Henri, když mi otec přeměny zakázal, víš, co mi k tomu řekl? Že moc svítím. Že jsem moc výrazný. Že bude lepší, když budu žít jako člověk. No hele, nezní to jako někdo, kdo se snaží skrýt pravdu?"

Šváb opět strategicky nenamítal nic, nechtěl rozdmýchávat oheň, který vznikal v mé hrudi, a momentálně ne kvůli své beznadějné zamilovanosti, ale kvůli vzteku na ty, kterým jsem věřil z celého srdce.

„Myslel jsem, že to má co dělat s mým postojem, mojí barvou. Očividně měl na mysli něco jiného. Ale přesto... Dobrá, dejme tomu, že tady můžeme zpochybňovat můj původ, beru to. Nějak to přežiju. Nebudu první ani poslední. Ale kde ke mně kruci přišli? Čáp jim mě asi nezanesl," ironií jsem sršel jako sporák plynem. Henri si krátce pobaveně odfrkl, ale ihned to zamaskoval, jelikož si byl vědom, že momentální situace úplně ke smíchu není. A nejhorší je, že den ještě stále neskončil.

Už jsme se konečně dostali k prvním domům. Schovával jsem se za kmenem stromu, vyslal předem agenta na obhlídku, aby mi ukradl nějaké hadry na sebe, jinak bych tady asi zůstal na věky věků.

Vesnice byla neobvykle pokojná. Kromě četných kohoutů, kteří o sobě dávali vědět, nebylo v ní ani živáčka. A také byla především velice malá. Jen pár domků kolem hlavní silnice, nahoře a dole, občas byla řada posilněna o další, paralelní, jen na krátký úsek. Na rozdíl od typických českých domků, majestátných statků s širokými dveřmi, nebo nasekaných těsně vedle sebe, jak divadelní sedadla v řadě; zde byl každý domeček samostatný. Všechny jeho stěny volně dýchaly, plně vystavené slunečnímu světlu v závislosti na denní době, obklopené prostorným dvorkem jako rozprostřené sukně dívek pletoucí si věnečky do vlasů.

Přízemní domečky mi připomínaly biskupské chlebíčky, zalité polevou pastelové barvy. Polev byla celá plejáda, jako nabídka příchutí zmrzliny, od jahodové, vanilkové, pistáciové i šmoulové. Bohužel, křehká struktura nedokázala pokrýt celý chlebíček. Na mnoha místech popraskala, někde odpadávala. Odkrývala staré cihly, nebo množství latěk a trámy původní dřevěnice.

Všiml jsem si však i jednoho nízkého domku pokrytého okrovým břízolitem. Ten však hrál prim hlavně u patrových obydlí. Ve sluneční záři šupinky hmoty házely lesky na všechny strany, oslepovaly každého návštěvníka svojí hravostí, nebo zloděje svojí agresivitou. Hodně tu bylo vícegeneračních baráků, s mohutnými prosklenými verandami, skrze než prosvítaly kilometry tradičních záclon. Až to působilo svým způsobem záhadně. Kdo se skrývá za těmi vzory? Kdo to vykročí, až se otevřou dveře? Bude to překrásná nevěsta s šaty jak pavučinka? Nebo jen babka, mířící do kostela?

Každé obydlí zdobil nějaký detail, ať už pár zasazených kachliček mezi okny, nebo jednoduché šambrány stejné či odlišné barvy. Obzvlášť ty mrtvé břízolitové domy byly výrazně oživeny bordovými pruhy a růžovými plochami, vyplňující narýsované tvary.

Třetinu staveb pak tvořily klasické roubenky. Dřevo černé jako uhel, nebesky modrý či sněhově bílý sokl. A jako osamocená kaplička uprostřed zasněžené louky, uprostřed soklu zpředu se nacházely dvířka do sklepa. Barevné okenice ladily s dřevěným zábradlím krátké verandy.

Co měly všechny domky společné, kromě obřích pozemků a starých stodol naklánějící se na všechny světové strany, byl také kovový plot. Obíhal celý dvůr dokola, nesoucí kované zdobení nebo prostý, tvořen obyčejnými proužky. V jednom úseku, v jedné oblasti, zasahoval i do samotného dvorku. Ohraničoval malý obdélníček před domkem, chránil ho před malými zloději a neposednými nohami domácích zvířat. A v tomto obdélníčku, jako v jiném světě, rostlo nepřeberné množství rostlin. Lilie všech existujících barev, pestře zbarvené karafiáty, elegantně vyhlížející růže, i jiné ozdobné keře. Včely se do předzahrádky slítávaly z celého kraje, nabraly pylu, až samy pořádně neunesly ten náklad, a hnaly se do úlu, aby co nejrychleji mohly zpět pro tu dobrotu. Občas přilétlo něco černého, to jen čmelák neodolal té smyslné vůni květin; jindy tam mihotala křehká křidélka motýlů. Ačkoliv se jednalo o stejné druhy jako v Česku, zdálo se mi, že jejich křídla byla sytější, že motýli byli mohutnější, spokojenější.

A v poslední řadě také musím zmínit všude přítomnou azbestovou střechu, díky níž celá vesnice z vrchu vypadala jednotvárně, a jen občas zasvítily vybledlé červené plechy nebo klasické šindele. V některých případech se ty plechy klopily na zeď, nad okno půdy, až mi to připadalo, jako kdyby na mě mrkaly.

Byl jsem si jistý, že v Česku rozhodně nejsme. Podle šířky silnice, kterou sotva projede jedno auto, natož dvě, a míry jejího popraskání bych řekl, že jsme celkem na konci světa. Vzpomínky na zalesněné kopce a krásně čisté louky mohly moji domněnku jen potvrdit.

Jen se modlil, ať to odsud nemáme domů příliš daleko...

Henri se v mžiku objevil vedle mě, v ruce již plná výbava. Károvaná košile, manšestrové kalhoty, ponožky, trenky, boty, dokonce i opasek! A co víc, všechno vonělo, jako právě vytažené z pračky. Chtěl jsem mu za to zulíbat ruce.

„Kde jsi to sehnal?" nedokázal jsem zabránit svému údivu.

„Měli to pověšené venku. Doma nikdo nebyl. Snad ti to bude dobré."

„Dobré nedobré, furt lepší než se takto vystavovat," začal jsem se soukat do spodků a ihned se cítil lépe, ačkoliv to nebyly mé značkové upnuté trenky, ale takové ty retro připomínající sukni. Během chvilky jsem byl, téměř. Boty mi byly malinko menší.

„Co teď?" škrábal jsem se po bradě, hledě na ty kachny, do nichž jsem ne a ne strčit nohu.

„Nech to být. Musíme sehnat pomoc."

Sotva to dořekl, do vesnice duchů začaly ve velkém přijíždět auta; Favoritky všech barev, i zaprděné sto dvacítky. Zastavovaly u jednotlivých domků, sotva zaznělo skřípání dveří, okamžitě bylo přehlušeno obří ranou, jak lidé těmi dveřmi flákli. Pak ještě dlouhé minuty řvali jeden na druhého, snažili se překřičet hlasitý motor, a následně auto popojelo dál, kde se situace opakovala.

Boty asi neseženu, když se najednou všichni nahnali domů.

Nevadí. Pokrčil jsem patu, abych si z těch kachen udělal alespoň pantofle, když už, a sestoupil do víru civilizace.

Bylo naším štěstím, že jsme si odchytili zrovna jednu tetku vyzdobenou v kroji, ale ne v našem českém kroji, ale tak nějak ukrajinském kroji. Nebo já nevím. Soudil jsem na základě šátku přes hlavu, plného křiklavě barvených ornamentů v kombinaci s tmavě zeleným lemem. Naštěstí, zbytek jejího oblečení křiklavý nebyl; zabalená v obyčejném svetříku na pět knoflíků, od jejího pasu po kolena visela ve vzduchu skládaná sukně barvy jehličí, překrytá černou zástěrou - také skládanou. Ten přehyb mohl dělat možná pouhé dva centimetry, až jsem si nebyl schopen představit, kolik metrů látky se tímto způsobem nahustilo do finálního produktu. Lemy obou částí oděvu nesly decentní zdobení, několik řad úzkých stužek, v případě zástěry těch světlých proužků bylo naskládáno mnohem více po jejím celém povrchu. Lýtka navlečená v bordových punčochách vykukovala z vysokých šněrovaček.

Při pohledu na ni a tuto vesnici jsem si vybavil ty dokumenty z Podkarpatské Rusy a chudého života, který tam vedou. Snad se nějak domluvíme...

„Nech to na mě. Ať už jsme kde jsme, stále mám větší šanci, že se s nimi tady na východě dorozumím, než ty," zašeptal jsem Henrimu po cestě. Pochopil, že v tomto jsem měl pravdu, a to byl i jeden z argumentů, který jsem na něj házel, abych s ním mohl na tu Ukrajinu jít.

Zhluboka jsem se nadechl a přiběhl k babičce, co zrovna zavřela dvířka plotu a otočila se ke svému domečku.