Zavřel jsem oči a nechal, aby slzy tekly po stranách mého obličeje až do kořenů vlasů.

Tak tohle je konec, řekl bych. Pokud mi Bůh nepůjčí okamžitě padák, tak se se mnou záhy setká u nebeské brány. Pokud mě nepošle preventivně do Pekla s okamžitou platností.

Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem už nerozeznal jednotlivé stahy od sebe. Jako pacient s tetanem, křečovitě se svíralo, ne a ne povolit. Cítil jsem se velice zvláštně. Odevzdaně, přesto ještě vzdoroval. Pomyslně. Instinktem. Nejsem kdo ví jaký bojovník, vlastně žádný, ale... Něco mi říkalo, ať to nevzdám.

A než jsem si stihl uvědomit cokoliv, cítil jsem, jak mi začíná tvrdnout kůže na rukách i nohách.

Počkat, co to je za sebevražedný čin, změnit se ještě v koně? Já nechci skončit jak kočičák, skrýt se a navždy zazdít svoji identitu. Ale celé to převzalo kontrolu, a já, s poslední špetkou rozumu, jsem jen vzal z kapsy své doklady a mobil a strčil si je do pusy, dokud jsem ještě dokázal hýbat prsty.

Mé tělo se zvětšovalo, svaly rostly a nafukovaly se, těžkl mi zadek, kde se na úzký pas nabalovaly mohutné koňské hýždě. Nějak jsem si rychle ještě povolil pásek, než mě stačil škrtit a dusit, jako zbytek oblečení, natažený na rostoucích končetinách a hrudi. Svěrací kazajka ani ten nejutaženější korzet se nevyrovnaly tomuto pocitu, být stlačený do velikosti M. Zastavovalo mi to krevní oběh, tlačilo, bolelo, sakramentsky nehorázně bolelo. V životě jsem nezažil horší bolest. Raději bych se pořezal, než abych tohle zažil znovu!

Nakonec se stalo nevyhnutelné. Bavlna neodolala síle náhlého růstu a s trhavým zvukem praskly švy, nejprve na tričku, pak na kalhotách. Ale bolestí jsem se svíjel ještě delší dobu, než látky praskly úplně a slezly z mého těla, odhalily tak sněhově bílou srst hřebce, kopajícího panicky ve vzduchu, s ohonem a hřívou vlajícím nahoru jak ten největší pankáč v historii punku. Jako kdyby voda z vodopádu netekla směrem dolů, ale vzhůru.

Povšiml jsem si vyděšených očích švába, který absolutně nechápal, co se děje, až zapomněl na to, že by se už taky mohl přeměnit.

Jenže tohle nekončilo. Když už jsem si chtěl oddechnout, nebo tedy koňsky odfrknout, zasáhla mě další bolest, šílené křeče v zádech. Tisíce mečů se zabodly do mé páteře, do mých lopatek, do mých zádových svalů. Prohnul jsem se jak atlet přeskakující hrazdu, oči mi málem vypadly z důlku. Zdá se, že i Henri si povšiml, jaká neměřitelná muka zažívám. A o to více byl na hranici zlomení, že mi nemůže nijak pomoci.

Nohy jsem natáhl jak nejvíce to šlo a opravdu přemítal, jestli jsem toho tetana nechytl, přestože bych měl být očkovaný. Lapal jsem po dechu, snažil se mírnit si tu bolest, sice nevím jak, a přežít to. Modlil se, aby skončila. Jenže omyl. Ze zad se postupně šířila do okolí, dokonce do mého mozku, který byl rázem jak v jednom ohni. Téměř jsem upustil doklady z tlamy, ale rychlý stisk čelisti, abych překousl ten stav, je zachránilo.

A já si najednou uvědomoval, že nejsem sám. Že mi něco na těch zádech sedí. Zpomaluje mě. Přestože to byla neuvěřitelná teorie, nedokázal jsem si jinak vysvětlit to tíhu. Ten zápřah.

Bolest ustupovala a zanechávala za sebou pouze nápor vzduchu, tlačící zespoda na...

Otevřel jsem oči. Co to je za padák připevněn k mému postroji?

Jaký postroj, Theo, copak běžně na sobě nosíš otěže?

Kdybych byl člověkem, vykřikl bych. Protože jsem kůň, opět se mi zadařilo málem upustit doklady.

Za mnou sice bylo krásné nebe, z části pod mrakem, pode mnou koberec rostlin. Ale ve výhledu mi překážel jakýsi útvar. Stejný, jaký mi překážel na straně druhé. A zdá se, že tak nějak patří mně.

No do prdele.

To není možné!

To jsem se už jakože rozplácl? To má být podoba mého nebe? Prosím vás, kterej kůň by si kdy přál, aby lítal ve vzduchu jako nějaký Pegas?

Ha?

Prostě totálně nesmyslný. Iracionální. Nemožný.

Ale všechno kolem mě se zdálo tak reálné. Pálení očí, tlak na ta křídla, zvuk chvění peří. A stačilo jen chtít s nimi pohnout a ony se vážně pohnuly!

Cukly sebou, pak se zase ustálily. Soustředily se na to, co bylo v tomto okamžiku nejdůležitější. Zastavit pád a stabilizovat se. Vlastně myšlenka, kterou jsem v hlavě měl neustále.

Nyní, když jsem propojil ovládání s tím novým párem končetin, nebo jak to brát, už jsem se nesnažil pouze instinktivně, ale vědomě jsem je využíval a prudce mával, abych nadzvedl to těžké koňské tělo a již se neblížil povrchu zemi jako před chvílí. A fakt že to šlo! Během chvilky jsem se cítil jak král nebes. Kam se hrabe šéf a jeho holubí podoba! Koukejte na mě! Já vážně visím ve vzduchu!

Štěstí se mě však nedrželo příliš dlouho. Nebyla to hračka, udržet se takto. Zvedat mohutná křídla, dva metry na každou stranu, a flákat jimi po neviditelném nepříteli, abych se opět trochu nadzvedl. Bylo to jednoduše bolestivé, a mé svaly nebyly zrovna vycvičené. K tomu ještě před chvílí odolávaly neuvěřitelnému náporu vzduchu, aby mě co nejvíce zabrzdily, až se málem​ zlomily.

A navíc, Henri stále padal.

Tak co, proletíme se? A jako instinktem, jak šváby hýbají svýma nožkama a tykadly, jak včelky a mouchy zase ovládají své kyvadélka, opice svůj ocas a ryby ploutve, stačilo jen naklápět křídly dopředu či dozadu a již jsem brázdil vzdušný prostor jak zkušený letec. Než jsem se však dostal k mému společníkovi, nechtěl jsem jednat zbrkle, a raději si to ještě vyzkoušel.

Mával jsem křídly, dokud jsem nevyvinul dostatečnou rychlost, a natáčel dle potřeby, abych udělal pěkný kroužek. Opravdu to šlo levou zadní! Zbrzdil jsem se máváním dopředu, až jsem tou šílenou sílou strhl pár pramenů mé hřívy a praštil jí o mé oči. Tohle budu muset vyřešit, třeba gumičkou nebo ostříháním. Obzvlášť, když jsem se opravdu téměř neproměňoval, tak bez péče sahala... ani nevím kam, to zjistím, až nebudu vzdorovat zemské přitažlivosti.

Po úspěšných zkouškách jsem se vydal proletět k mému agentovi. Vynaložil jsem ale příliš velkou sílu a nestačil to blízko něj zbrzdit, dokonce ho vychýlil z jeho dráhy letu. No nic.

Nestihl jsem ani spatřit, jak kouká na svého budoucího zachránce, největšího machra, co kdy okupoval zemská nebesa.

Musel jsem zase udělat kroužek, otočit se a načasovat to přesně tak, abych se dostal pod něj a nabral ho na svá záda. Lehce se to řekne, hůře provede. Musel jsem opravdu chvíli letět střemhlav dolů, abych měl dostatečnou rezervu, a jen předpokládat, kde přesně se setkáme.

Tři.

Neslyšel jsem nic a jen se zbrzdil křídly.

Dva.

Asi se nějaké šustění přeci jen blížilo.

Jedna.

To bude bolet! To bude bolet!!

Teď!

Něco na mě těžce spadlo, na už tak bolavá záda, a způsobilo mi to chvilkový výpadek vědomí. Fakt, přímo se mi zatmělo před očima! Když jsem opět viděl, cítil jsem pevný stisk kolem boku a tah na ramenou mých křídlech. Asi se tak ve snaze udržet se na mých zádech zachytil, ačkoliv si jsem jistý, že mi k tomu vyškubl pár pírek. K tomu mě to vychýlilo z dráhy, a já se musel tedy okamžitě vzpamatovat a i přes veškeré utrpení zběsile mávat křídly, abych se nepřevrhl hlavou dolů. To pak nevím, jak by se mi podařilo se vyrovnat do původní polohy.

Když jsem dosáhl svého cíle a už jen plachtil vzduchem, snažil se nás pomalu dostat k zemi, i Henri se trochu zavrtěl a z nepohodlné pozice se přišoupl blíže mé hlavy, usadil se rovně a jeho pevné svírání mích per povolilo. Ach, moje peříčka!

Jeho ruce se uchytily na mém krku, cítil jsem jeho prsty, jak prostupují mojí srstí, jak po ní dokonce přejíždí, zkouší, jak hebká a hladká je. Nemohl jsem si pomoci a nepředstavovat si, jak asi vypadá při konání těchto něžných gest. Ale stop, soustřeď se na hladké přistání!

Pozvolna jsem kroužil ve spirále, abych nás nedostal příliš daleko. Navíc, u toho zmíněného jezírka se nacházela nějaká vesnice, což znamenalo civilizaci, lidi a pomoc.

V ústech mě tlačila peněženka s doklady, že všechny bankovky jistě musely být zaslintané. Toužil jsem je podat švábovi, ale ať jsem natáčel hlavu jakkoliv, bylo to nepohodlné mu doklady předat a zabránit, aby náhodou nespadly na zem dříve než my.

Tak. Už jsem byl ve výšce stromů. Mával jsem křídly, abych se zpomalil. Ta síla musela být ohromující, několik kytek vylétlo do vzduchu, podobně jak při příletu helikoptéry. Kopytama jsem už dopředu vzdušně kráčel, připravoval se na to, kdy se dotknou půdy a přestanou se spoléhat na křídla.

Bylo však těžké připravovat se na něco, co jsem nezažil. A tak to taky dopadlo. Přední nohy přeci jen zakoply a podlomily se, a já se i s Henrim svalil do hromady stébel a bodláčí. I přes tlustou kůži koně jsem v duchu nezabránil slovu „Au".

Tak.

My žijeme.

My fakt žijeme.

Zamrkal jsem, ale jelikož jedno mé oko bylo přilepeno k zemi, mohl jsem se spolehnout pouze na to druhé, a jak víte, koni mají ty oči trochu více postranně. Další věc, kterou jsem neměl nikdy rád. A tak jsem spíše viděl jen modré nebe a kusy kopců, které se mi dostaly do mého zorného pole, jenž je sice širší než lidské, avšak závislé na součinnosti obou očí, aby pochytily všechno.

Kde je Henri, a v jakém stavu, to mi bylo záhadou. A hlavu těžkou jak hlava krávy jsem ne a ne zvednout a otočit, prostě to nešlo.

Ale jo, měl bych se vyškrábat na nohy, složit ty křídla - snad jsem ho nepřiplácl k zemi křídly! Snad žije! Ihned jsem se divoce vrtěl, jak jsem se pokoušel převalit a nějak se postavit, vyplivl jsem doklady z úst a ryl hluboce kopyty do země.

„Nehýbejte se!" okřikl mě, čímž mě zmrazil, ale zároveň ulevil. Je v pořádku. Tedy, je při vědomí. Takže jsem ho neomráčil ranou křídlem.

Kolem mého pasu se něco plazilo. Jeho noha se soukala ven, až nakonec vyklouzla a už jeho kroky duněly do země a vibrace se přenášely k mým uším. Nakonec jsem i jeho kalhoty spatřil přede mnou, když si udělal dostatečný odstup.

Dobrý, nejen že je živý, při vědomí, ale dokáže stát na dvou. Což se o mně říci nedá, ne teď. A tak jsem se už definitivně vyšvihl na všechny čtyři a přešlapoval, setřásával nalepená stébla na srsti a na peří. Zakoukl jsem na můj bok, už v klidu, už zachráněn před neštěstím. Opravdu jsem měl křídla. Fakt že jo. Trochu jsem s nima zahýbal, složil a zase natáhl, připomněl si mé mládí, kdy jsem takto roztahoval křídlo kachní. Nebo rybí ploutve. Bylo to jednoduše fascinující. Přehlídl jsem fakt, že celá má strana již nepřipomínala čerstvě spadený poprašek sněhu, ale spíše břečku a prosvítající trávu v průběhu jarního tání.

Nečekaně, opravdu nečekaně, se mě z ničeho nic něco dotklo tváře. Narovnal jsem krk a koukal před sebe. Byl to Henri. Ohromeně, přímo očarovaně hleděl na moji postavu, na mé uši, hřívu až k mým prsům, na mé vlnící se nozdry. Oči se mu leskly jak vyleštěný drahokam. Zmizel stín, který vrhalo jeho obočí na oči, vráska na jeho čele jakoby neexistovala. Ústa nedokázal udržet spojená, a kdybych nebyl kůň, okamžitě bych se na něj přilepil a využil jejich svůdného pootevření. Měl jsem dojem, že se jeho tváře nepřirozeně třpytily. Nadával jsem na svá kopyta, že jimi nemohu setřít schnoucí slzy švába.

Jeho pohled následovaly dlaně. Přejížděl z obou stran po mých žuchvách, pomalými a něžnými pohyby. Jedna ruka mi spočinula na bradě, zatímco druhou pokračoval po mé tváři až na hřbet nosu. Jeho mužné prsty vykazovaly až jakousi mateřskou pečlivost, téměř nebyly cítit, jako vánek, jako dotyk hedvábí po pokožce. Přestože se od něj dalo očekávat chování zvědavého občana zkoumající mimozemšťana, opatrnost jeho dotyků byla srovnatelná těm panovníků, kteří opečovávají křehká díla mistrů, v historii lidstva nevídaná.

Jeho dlaň sjížděla dolů k pysku, ale těsně nad nozdrami se zastavila. Určitě musel cítit můj horký, vroucí dech, ať jsem ho tlumil jakkoliv. Sledoval se zájmem, jak se ty lemy kroutí, jak bohaté ploutve bojovnice pestré, než zvedl zrak na mé oči, které jsem na něm měl neustále ukotvené. Neměl jsem páru, co zamýšlí, kde se v něm vzala ta hřejivost, která mi podlamovala kolena. Co se ukrývá za těmi karamelovými panenkami, proč vynakládá sílu na tyto laskavá gesta, vzbuzující ve mně neobvyklou naději a touhu? Je si vědom, co ve mně vyvolává teplo jeho dlaní? Jak riskuje, a jakou formu lásky to vlastně projevuje?

Ještě jednou mě pohladil po tváři, než udělal krok kupředu a prsty rozhrnoval srst ve čtyři stejné cestičky, podél krku, až k mým ramenou. Shrnul mi rozcuchanou hřívu na jednu stranu, až s mileneckou péčí, a zastavil se až na kořenech mých křídel. Doteď jsem pociťoval jen lechtání a dráždění. Nyní mě však pokožka píchla, pravděpodobně se ozvaly vytrhnuté pernice. Nečekal jsem to, a tak jsem nezabránil škubnutí, jenž donutilo Henriho stáhnout ruku zpět. Až po chvíli pohyb zopakoval, mnohem opatrněji, jako by ho to bolelo samotného více než mě - poškozeného. Sjel na hlavní kostru křídla, dlaň mu klouzala po za sebou zaskládaných letkách jak po šusťákové bundě, až na samotný konec. Nakonec skončila v prostoru.

Henri... Proč se tak chováš? Proč? Nestačilo jen vyděšeně zařvat „Ty vole, co to je!" a nechat to být? Prozraď mi, jak má kůň zakrýt erekci, hm?

Visí to ze mě jak hadice, a můžeš za to ty!

Rozpačitě jsem stáhl k sobě křídla, doufal, že jejich obrovská plocha nalepená na mém těle sníží pravděpodobnost, že se tato skutečnost dostane k Henrimu, člověku naprosto nevědomého mé náklonnosti.

Když jsem si už byl jistý, že tu hadici zastrčím zpět, kam patří, Henri bezmyšlenkovitě promluvil a zkazil mi mé plány.

„Du bist... Wunderschön."

A já byl zase na bodě nula. Křídla jsem raději přitlačil ještě blíže mému tělu.

Henri na mě ještě chvíli hleděl, kochal se mojí elegancí, sice zaprasenou z pádu, ale to, že jsem okřídlený kůň, je elegantní samo o sobě. Teprve poté ze sebe setřásl své rozčarování a rozhlížel se kolem sebe, analyzoval místo přistání a rozhodoval o následovných krocích.

Oh, díky. Alespoň jsem měl pár minut pro sebe a již podruhé potlačit nepříjemnou záležitost svého reprodukčního orgánu.

Uh, úspěšně. A akorát včas.

„Měli bychom sejít co nejdříve dolů, než se setmí. Jsou vidět nějaké domy, snad tam seženeme pomoc. Jak se cítíte?"

Pokýval jsem hlavou, což inteligentní šváb pochopil.

„Dobře. Tak tedy pojďme."

On se sice vydal do kroku, já byl však zakotven na místě. Rozhodně nepůjdu takhle dolů, táhnout za sebou nejen těžkou prdel, ale těžká křídla k tomu. A kdyby to někdo viděl z domu, že na kopci se hýbe cosi velkého a bílého a není to pasoucí se kráva, ani malé letadlo, tak to ne. Navíc jsem opět dostával hlad. Spotřeba zvířete o takové velikosti je mnohonásobně větší a já trávu opravdu žrát nehodlám.

Takže jsem nechal, ať peří pěkně vypadne z pernic, alespoň co se nevstřebá zpět; zbavil jsem se také veškeré špíny, a to bez použití vody, setřepával rohovinu z kopyt a neustálým mrkáním si opět zvykal na své původní zorné pole. Nakonec jsem se válel v moři chlupů a brk, jako narozené mimino zanořené v peřině, nebo na místě činu rozsápání ukradených hus liškami. Původně jsem se držel na svých čtyřech, ale jakmile jsem dokončil přeměnu zpět, neudržel jsem se a vysíleně padl na bok.

„Theo?" ohlédl se Henri, když necítil žádné mohutné rány za sebou. „Theo!"

„Jsem dobrý!" zvedl jsem ruku, ale pouze to. Celé vysílení a upgradeování z koně na něco nadzemského mě vyčerpalo do míry, jakou jsem nikdy nezažil. Ještě teď doznívala bolest zad a lopatek, přestože v mé koňské podobě to ke konci cítit ani nebylo.

Na druhou stranu, až teď mi docvaklo - jak mě ofukoval příjemně vzdoušek, od špičky vlasů až po zadnici, že mé přirovnání k miminu nebylo od věci. Vždyť jsem úplně nahý!

Jako, nevadí mi ukazování své hrudi a tak, nejsem žádná stydlivá slečinka - kdyby však se má nahota netýkala i oblasti, odkud před chvílí čouhal tlustý kabel.

Henri starostlivě přiběhl zpět, a už mně podepíral záda a snažil se mě alespoň umístit do sedu.

„Jsem... jsem fakt dobrý," snažil jsem se odbít jeho pomoc, ale to už jsem se opíral o jeho košili. Přestože zrovna tato oblast je extrémně citlivá na doteky, jakoby to Henri předpokládal a snažil se, aby na nejkritičtější část nevyvíjel přílišný tlak. Asi si vybavil mé cuknutí při jeho zkoumání.

Zezadu popadl moji ruku a již s prsty umístěnými na zápěstí, pozorně počítal tlukoty srdce a sledoval své hodinky - jednoduše mi měřil tep.

Otočil jsem hlavou, abych ho ujistil, že jsem opravdu v pořádku. Přesto, nedokázal jsem říct ani slovo. Nevýslovná blízkost, s níž byly jeho vousy jen píď od mé tváře, jeho dech mě hřál podobně, jako mé frkání před chvílí v koňské podobě, oči soustředěné na hodinky. Teprve po ukončení měření a spokojenému pokývání hlavou se zahleděl na mě, očekávaje, že něco řeknu.

Ale já to stále nedokázal.

Nakonec jsem odvrátil hlavu a pokoušel se vstát, abych nadále toho švába takto nevyužíval.

V mé mysli však něco mezitím přeskočilo.

A já věděl, že už jsem schopný mu tykat i ve své mysli.