„Theo, pojď dovnitř, potřebujeme něco probrat."

Věnoval jsem zmatený pohled našemu šéfovi i návštěvě, než jsem za nimi vklouzl do malého prostoru kanclu.

„Ten mrtvý byl Friedrich Donnerstag, kocour z Bavorska. Pár let pracoval pro DAMM, měl na starost vesnické měniče." Celou dobu mluvil docela plynulou angličtinou bez příliš zbytečného přízvuku, za což jsem byl rád. Řekl bych, že musel v Anglii strávit nějaký ten čas. Avšak pro měniče použil německý výraz: die Formwechsler. Takže jeho pobyt nebyl zrovna pracovního charakteru.

Tonda se neudržel a cizince přerušil. Martin měl co dělat, aby ho přeložil a dostatečně cenzuroval šéfovo nasrání. Jenže to bylo poněkud jasné, z barvy Antonínovy kůže.

„U nás tu byl někdo z vás a nedali jste nám vědět? Co to sakra je? Jak si to DAMM představuje, nasazovat tu své lidi, do cizí země?" chtěl ještě pokračovat, ale přísný pohled Kolbeho všechny umlčel.

„Pracoval. Již nepracuje."

„Jasně, že ne, jakmile vám přišel mail od nás, hned jste sepsali výpověď," zamrmlal šéf a dal najevo Martinovi, aby tohle laskavě nepřekládal. Jeho rudnutí se stupňovalo. Musel se nadechnout, než pokračoval. „Co tu u nás dělal?"

Pan Kolbe zakroutil hlavou. Já si začal uvědomovat, že nejvíce mi připomíná černovlasého Davida Beckhama. Asi je na čase soustředit se na případ a nerozebírat herce a osoby, jejichž podobizny na titulce TV magazínu se dají napasovat na našeho návštěvníka. Je pravda, že analyzovat něčí obličej nebylo zrovna v mém prvotním plánu, ale nějak bylo obtížné s touto činností přestat.

„Nemáme tušení. Ještě o víkendu jsme navštívili jeho byt. Vypadalo to, že tam hodně dlouho nebyl. Ani jeho okolí a známí o něm neměli žádné zprávy, alespoň několik měsíců."

Přestože se jeho rty obklopené strništěm téměř nepohybovaly, jeho hlas byl silný a drsný. Typicky německý. Jako by ten tón měli všichni Němci zabudovaný v sobě, ve svých genech.

„Nějaké zmínky?" tentokrát promluvil Martin čistě za sebe. Ale Němčour nadále kroutil hlavou.

„Prohledali jsme mu počítač, dokumenty, nic. Dokonce jsme našli jeho doklady a mobil."

„To je hodně divný," zamrmlal jsem pro sebe, než přepnul na angličtinu a položil otázku. „Takže sem přijel na falešný pas?"

„Pravděpodobně," upřel na mě svůj pohled pan Kolbe.

„A několik měsíců? Nepředpokládám, že tak dlouho tady bydlel v hotelu."

„Měli bychom kontaktovat policii, ať ho strčí do zpráv," kýval hlavou Antonín.

„A je to bezpečné?" Přeci jen, existence metamorfů se drží pod pokličkou a strčit někoho jako pohřešovaného... No nevím, nevím.

„Nic jiného nám nezbývá. A teď, když víme aspoň to, že se jednalo o cizince, bude to o trochu snazší. Je větší pravděpodobnost, že si ho lidé zapamatují," Tonda se na okamžik zamračil, červený jak rajče, než sebevědomě promluvil k Martinovi. „Obvolej policii a média a zašli jim materiály co nejdříve. Ať je to ještě dneska ve vysílání."

„Mohli bychom zatím zavolat do útulků, jestli neodchytili v posledních měsících tuhle kočku," zamával jsem fotkou přeměněného a šéf jen souhlasně kývl.

„A ještě zavolej Alici, jestli její včelky nenašly nějaké stopy."

„To už Lucka ráno udělala. Přes ty poslední deště se většina pachů ztratila, takže prosí o více času," odpověděl jsem, jelikož zrovna tímto mě zaneprázdněná matka dvou dětí zaúkolovala před svým odchodem.

„Hm, tak teď už více udělat nemůžeme..." Tonda si podepřel bradu a jako největší boss hleděl na fotky a spisy rozprostřené po stole. Vyšetřování je vždy pomalé, to jsem postřehl už v předešlých případech. A nyní jsme se opravdu dostali na kraj útesu. Než někdo postaví most nebo k nám přiletí s helikoptérou, tak to nějakou dobu potrvá.

Kolbe si poškrábal strniště, zvedl jednu fotku, zrovna tu, kterou jsem vyfotil já, a zvědavě na ni koukal. Přitom trochu zamrčel, ještě hlouběji, než jakým hlasem normálně mluvil, a rýha mezi obočím se proměnila v Grand Canyon.

„Kdo to fotil? To je naprosto otřesné," otočil s fotkou a vrtěl hlavou. Krátce střižené vlasy se v proudu pohybu zachvěly.

Zvedl jsem obočí a pokrčil rameny.

„Já nevím, asi někdo od policie," moji kolegové po mně mrskli pohledem, jak si dovoluji před návštěvou hrát na neviňátko.

„Naprosto neprofesionální, tohle žádný policista nemohl vyfotit."

„No vážně, my dostali jenom krabici a v ní to bylo," potlačoval jsem své koutky úst, ať nevystřelí do úsměvu.

„Je na první pohled jasné, že to vyfotil někdo jiný než tuhle fotku," vytáhl jiný obrázek, tentokrát opravdu vyrobený kriminalistou.

„Někdo se zaučoval?" už jsem začínal chápat, jakou kontrolu a dozor měl Martin a Tonda na mysli. To bude ještě drsné.

Pan Kolbe se k tomu už nevyjadřoval, jen mě pokáral svým pohledem a já si mohl oddechnout.

„A jeho koníčky?" nadhodil Martin. Třeba Martinovy koníčky zahrnují pivo, videa a hry. A to prosím, dámy a pánové, už věkem překročil kulatou čtyřicítku.

Kolbe vytáhl znovu spis o tom Friedrichovi a otočil jej na druhou stránku, kde bylo vše detailně vypsané. Mlčky jej podal Martinovi, s náznakem arogance. Co s náznakem, naprosto arogantně, jako bychom byli banda tupců, co si neumí nic pročíst. Lucko, přijď nás prosím zachránit!

„Můj partner nadále vyšetřuje pana Donnerstaga a o všem mě bude okamžitě informovat. Zatím vyslechl příbuzné a sousedy, ale jelikož už měsíce nebyl doma, jejich vzpomínky nejsou čerstvé a ničeho podezřelého si nevšimli. Co je však zajímavé, a je také ve spisu, je jeho práce. Po odchodu z DAMMu byl zaměstnán ve firmě na výrobu součástek, pobírá plat a má stále platnou smlouvu."

„I když tam nechodí?" podivoval se šéf.

„To je skoro jak –" chtěl jsem říct u nás. Taky tu sedíme, pobíráme plat a moc toho neděláme. A Alice ani do práce nechodí, vidíte. „Jak v politice."

Opět mě sežehl temný pohled. Toho Němce fakt začínám mít nerad. Nic na něm není sympatického, ani jeho upnutý oblek značící zatvrzelost a nudnost, ani jeho neměnící se výraz v obličeji, monotónnost hlasu a arogance plovoucí ve vzduchu. A ten silný parfém mi taky začíná vadit. Tonda udělal dobře, když poslal Igora domů. Ten by tu už asi naprosto ztratil čich.

Anebo... Zavoláme ze srandy Igora zpět? Zkusíme Němcovu trpělivost? Haha.

„Rád chodil do hospody, sledoval sportovní utkání. Nikdy nebyl dlouho doma. Také rád hrál kulečník a bowling. Jinak nesportoval," odvyprávěl obsah zprávy zpaměti, čímž musel nahnat svoje ego. Asi.

Zatímco dvojka uznale pokyvovala hlavou, já naopak vypadal jak dešťový mráček.

„Jak víte, že nesportoval?"

„Hm?" pan Kolbe zvedl zrak a pořádně si mě přeměřil. Ano, jak to, že ho tento dvaceti čtyř letý mladík poučuje? Ha?

„Že nesportoval. Jak to můžete vědět?" zopakoval jsem, v případě, že mi nerozuměl. Ale jeho výraz se nezměnil, asi rozuměl.

„Podle výpovědi známých a přátel ten muž nikdy nezmínil – "

„Viděl jste ho?" skočil jsem mu do řeči a podepsal si tak rozsudek smrti. Hned dvojí. Když totiž nezemřu v rukách Němce, Tonda si už prokřupával klouby na rukou. Celkem vtipný pohled. Šéf rudý jak víno, vedle něho Martin vybledlý jak stěna. A opálený pan Kolbe, který na mě mhouřil oči.

„Já jen, když kouknete na fotky, nebo kdybyste ho viděl na živo. Píšete, že mu je čtyřicet pět. No velká většina Čechů v tomto věku má prsa větší než ženy – promiňte šéfe a Martine, ale je to fakt. A vzhledem k tomu, že strava u nás a tam u vás je celkem podobná, tak si dokážu představit, že je podobná i situace s obézními lidmi," vytáhnul jsem zpod Němcových rukou fotku, zrovna tu, co jsem pofotil já; a poukazoval na pevné ramena a tričko, které sice nebylo upnuté, ale v ležící poloze hezky kopírovalo linii hrudi. A ta rozhodně nebyla rozpláclá množstvím tuku, ani vyzáblá. Naopak. Pěkně vyrýsovaná. „Tohle rozhodně není postava povaleče."

Když na mě rázem spočinuly pohledy celé společnosti, rychle jsem ještě dodal: „No co, jsem všímavý."

„To chceš obejít všechny posilovny?"

„Neříkám, že chodil do posilky, jenom... Možná jo," pokrčil jsem rameny a tím veškerá moje inteligence vyhasla. Kolbe mě chvíli sledoval, nato jen nenápadně zavrtěl hlavou a otočil se na šéfa, který navázal na moje slova.

„To se nám to rozhodně nezužuje. Každý chlap chodí na pivko, hrát kulečník a do posilky," povzdechl si a započal trapné minutové ticho. Naštěstí, tak, jako ho načal, tak ho také ukončil. „Dám vědět Igorovi. Má sice dočasně dovolenou, ale terénní práce zvládne. A za den určitě stihne velkou většinu posiloven."

Tím bych si nebyl tak jistý. Bojím se, že v jedné z nich zakotví a bude makat na svém pekáči buchet. To, aby měl příště co ukázat, až ho bude Lucie vyhánět z kanclu.

Rozhovor se táhl, kafe byly dopité, teda s výjimkou hostova, a jídlo mi dávno vytrávilo. Úkoly pro dnešní den byly splněny. Henri Kolbe zabral Igorovo místo, které bylo prázdnější, bez kytek a s funkčním počítačem. Ihned se přihlásil a informoval nás o pokroku v sousedním Německu. Žádném. Ale nic se neděje, teprve se to začne rozjíždět. S povolením šéfa zaplést do toho média se nám ještě dnes budou hrnout informace na stoly, že dokonce šéf nařídil Martinovi pracovat dnes přesčas. S mojí pomocí. Za příplatek. Kdo by to nevzal? Napsal jsem Ondrovi SMS a byl ihned nabuzený konat dobro.

Předtím jsem však měl zavést návštěvu na hotel, který Lucie zabookovala. Původně jsem si měl vypůjčit služební Fabii, ale vzhledem k tomu, že sem pan Kolbe přijel na vlastním bavoráku, bylo rozhodování smeteno ze stolu a už jsem se pohodlně usadil do převoněného auta a usmíval se jako sluníčko. Kdyby mě Ondra viděl, zezelenal by závistí.

Samozřejmě by bylo nejlepší, kdybych řídil já, ale to bych riskoval své štěstí až příliš. Už jen dohadovat se, jak k hotelu přijet – dvěma auty v dopravní špičce to je nemožný úkol – zabralo pěkných deset minut. Nakonec jsem všechny přemluvil, že pojedu zpět hromadnou. Není nejrychlejší, ale autem by to vyšlo nastejno.

Lucie vybrala opravdu pěkné místečko. V centru, nedaleko naší ústředny, ale přesto v klidu, trochu zalezlé od rušné silnice. Dalo se parkovat ve dvoře, což pan Kolbe okamžitě využil.

Vypnul motor a zhluboka si oddychnul. Jo, byla to docela náročná jízda, protože se mi pletla levá pravá, k tomu anglicky, a naši cestu komplikovaly četné semafory a jednosměrky. Takže se nikdo nedivte, že já si oddychnul také. Když jsem si uvědomil souhru našich výdechů, až jsem si musel pobaveně odfrknout. Tento akt ale upoutal pozornost Němce a opět jen zavrtěl hlavou. Ach jo.

Když recepční vytáhla ze skříňky klíček s krásným dřevěným špalkem, spadl mi kámen ze srdce. Konečně budu moci volně dýchat – nebudu pod dohledem a pod tou silnou dávkou parfému, jehož intenzita vůbec neubývala. Nebo jsem už sám tak nasáknul, že jsem tu vůni vyzařoval také. Popřál jsem ze slušnosti dobrou chuť na večeři a už se otáčel na patě, vzhůru za svobodou.

„Pane Šapíku, kam jdete?"

A na patě jsem se otočil o tři sta šedesát stupňů.

„Zpět do kanceláře. Potřebujete ještě něco? Mapku jsem vám dal, přijďte zítra jak bude libo," a prosím, klidně co nejpozději.

„Počkejte. Odložím si věci a půjdu s vámi."

„To je dobrý, to nemusíte. Určitě musíte být unavený a vyčerpaný z cesty. Navíc, v ceně je večeře, byla by škoda toho nevyužít," mrkl jsem a kontroloval svoje nohy, jež byly naprosto ve střehu, připraveny okamžitě páchnout ven.

Pan Kolbe se na mě chvíli mračil, netuším, co tím chtěl pán dosáhnout.

„A k tomu, zprávy jsou až o půl osmé. Na jedničce o trochu dříve. Nával telefonátů čekáme až potom. Je zbytečné, abyste byl přítomen."

„Počkejte zde," vydal drsný verdikt a já jen překulil očima – ale to až ve chvíli, kdy se nedíval; a svalil se do křesílka u recepce. Zatím jsem si v hlavě sepsal nákupní seznam. Vidím to, že se zdržíme v kanclu do devíti, ne-li do desíti. Než abych riskoval, že se někdo z nás stane pečínkou, sekretářka Thea by měla zařídit občerstvení.

Trvalo mu to hodně dlouho. Stihl si převléct košili. Místo bílé zpod saka vyčuhovala bledě modrá. Zato já, v džínovém kompletu, jsem se mu elegancí nemohl rovnat.

„Potřebuji se stavit v pár obchodech, klidně mě vysaďte a jeďte napřed."

„Jestli to nebude trvat dlouho, tolik počkám."

Nadzvedl jsem obočí v překvapení.

„A jestli to bude po cestě," dodal.

„Jo, skoro. Tak... tak dobrá," začal jsem ho navádět pražskými uličkami. Auto jako jeho si mohlo dovolit jezdit i po vydlážděných silnicích v naprostém centru, úplně zapadl do zdejší smetánky. V rádiu vyhrávali Lunetici a můj nos dráždila směs různých vůní. Až trochu omračujících, řekl bych. Ale jednou za čas je tenhle luxus potřeba. Je to taková očista od smradlavých pachů hlavního města České republiky. Nakonec mě hodil přímo před obchod. Jeho prodavač už počítal posledních třicet minut před zavíračkou, leknutím nadskočil, když jsem vběhl dovnitř jak divý. Ještě naposledy jsem se ohlédl po znuděném obličeji pana Kolbeho, který si šteloval zrcátko. Měl jsem úplné nutkání návštěvu naschvál zdržovat. Ale vzhledem k časové dotaci se sám bojím, abych nákup vůbec stihl.

Ještěže prodavač se pěkně vyznal. Ihned přede mě poskládal řadu základních desek s rozmanitými parametry, a dokonce i přidal své vlastní zkušenosti. Vzhledem k povaze Martinova počítače, chňapl jsem po té s více sloty na grafickou kartu, a k tomu přihodil výkonnější větráček.

Když jsem nastoupil zpět do auta, pan Kolbe si mě divně přeměřoval.

„Děje se něco?" nadzvedl jsem obočí a nevšiml si času na hodinkách, který oznamoval, že jsem v tom obchůdku opravdu stihl zabít celou půlhodinku. Řidič jen zavrtěl hlavou. Když nic, tak jsem ho ignoroval. „Ještě na jedno místo se musíme stavit."

„Co jste to koupil? To je k tomu dnešnímu nepořádku?"

Zadrhl jsem se, co tím myslel. Copak asi má proti mé práci. Nevypadalo to však, že by se mě snažil nějak nápadně vyprovokovat, prostě nazval nepořádek nepořádkem a bezstarostně nastartoval auto. Přesto nemohu lhát a tvrdit, že se mě to nedotklo.

„Ano, k dnešnímu nepořádku," dal jsem důraz na poslední slovo. Řidič ani necukl, naprosto ignoroval moje rýpnutí, a vycouvával z parkovacího místa. Dobrá tedy. Já však nejsem člověk, který by udržoval nějaké rozpory, mám rád lehké a jasné mezilidské vztahy. Takže jsem poté nadzvedl tašku a klidným tónem popsal obsah v ní. „Základní deska a větrák, je potřeba trochu upgradeovat počítače... Doleva," už jsem ho nabádal a Kolbe točil volantem.

Na okamžik jsem zpozorněl na jeho ruce, jak se na nich napínaly šlachy, když pevně chopil tu koženou obruč a záhy ručkoval.

„Máte dobré auto," vypadlo ze mě, možná jako snaha nastartovat smysluplnou konverzaci. Do toho jsem vždy zašeptal, kam odbočit.

„Služební," odvětil stroze.

„Plánuji si také nějaké koupit, ale nové určitě nebude."

K tomu se určitě bohatý Němec nevyjadřoval. Ten nevypadá, že by měl o peníze nouzi.

Celkem jsem se cítil zdrcený, jelikož neznám chlapa, který by neotevřel ihned pusu, jakmile přijde řeč na auta. Ale on nic. Mlčel. V ztlumeném rádiu s Kabáty na drátě bylo slyšet jen hlasité dýchání mě a mého souseda. Bohužel, ani Brouk Pytlík nás nezachránil před trapným tichem. Kdyby náš vševědoucí věděl, o čem se zpívá, asi by definitivně vypnul i jediný zdroj zvuků.

„Odkud vlastně jste?"

Trochu jsem doufal, že řekne Švábsko.

„Hannover."

Tak nic.

„A pracujete tam, nebo bydlíte v Berlíně?"

„Žiji převážně v Berlíně."

„Převážně?" otázal jsem se, protože po jeho předešlé odpovědi nastal okamžik ticha a už jsem ztrácel naději, že by to více rozvedl. Soustředěný na cestu, sledoval troubící české Škodovky, proložené Oply a Renaulty. Občas Volkswageny. A i po mé úmorné snaze z něj vydolovat slovo si dal ještě načas, než vůbec otevřel hubu a osvítil mě svojí angličtinou.

„Někdy jsem na pár měsíců poslán opět do Hannoveru."

„Aha," zadumaně jsem pokyvoval hlavou, než jsem zbystřil a nakázal zaparkovat.

„Chcete něco koupit? Pivo? Koblih? Špekáčky?" odpoutával jsem se a sypal ze sebe, bez jediného pohledu na řidiče. Ten se však také zvedal a už otvíral dveře.

„Půjdu s vámi."

Chtěl jsem namítnout, že to není třeba, ale tvrdohlaví Němci si nedají říci. Asi se taky bál, že tu strávím další půlhodinu, ne-li více. Chňapl jsem po košíku, ignoroval hosta a vyvolával Ondrovi, jestli mám doplnit zásoby do ledničky. Ten to samozřejmě napoprvé hned nezvednul, asi byl zaneprázdněn pozorováním filmů pro dospělé.