„Vy jste Alice!" vyhrkl jsem nadšeně. No jasně, z telefonu znám ten hlas! Ale jelikož jsem byl s Alicí v přímém – telefonickém – kontaktu snad jen dvakrát, a všechny hlasy po telefonu zní stejně, nedošlo mi to okamžitě. Antonín ihned vystřel záda a čekal, co za noviny to nese tentokrát.

„Ano. Mám pro vás další zprávu. Dneska je to hodně akční. Policie právě provedla zásah u Kudrny doma. Asi to bude mít co dělat s tím předchozím zásahem. Každopádně, adresu znáte, tak to zkontrolujte. A pozdravujte Tondu a Lucku!"

„Ano, vyřídím. Děkuji."

„Není zač, mějte se!"

Tím rozhovor končil. A já byl středem té nejvyšší pozornosti. A jako na potvoru, v tom všem stresu, ozval se žaludek, o němž jsem najednou netušil, že ho mám. Ale ano, je schovaný v mém nitru a momentálně prázdný jak můj účet na konci měsíce.

Henri se ušklíbl, hajzl. Takhle si dělat ze mě srandu!

„Alice volala, že stejný policejní zásah proběhl u pana Kudrny. Slítli se tam těžkooděnci jako včely," promluvil jsem tiše a to stejné vyřídil i Henrimu. A úšklebek byl rázem pryč. Jen temná rýha mezi obočím, vyznačující množství starostí v jeho výjimečném mozku, jedním z patnácti procent podobných mozků na Zemi. Jak sám tvrdí.

„Co to krucinál je? To se to Česko zbláznilo nebo co?" začal šéf divoce házet rukama, mnout si čelo, mrmlat pro sebe nadávky a pak zase křičet na celý kancl. To i Martin vyskočil na nohy a snažil se ho nějak zkrotit. Co já, já jen pokrčil rameny a sledoval Henriho zamyšlenou tvář, vyčkával, až vytáhne nějakou dobrou rozumnou teorii.

Nakonec pan Křepelka přeci jen složil svá opelichaná křídla k hrudi a zhluboka se nadechl.

„Pane Kolbe, omlouvám se za tento výstup. Určitě musíte být unavený a chcete již vyrazit na cestu. Theo, doprovoď pana Kolbeho do servisu a... Jak na tom jsi? Mohu tě vyslat ještě tam? Vím, že tě nepustili dovnitř, ale... Snad se mi podaří spojit s Luckou a vyřídit nadřízenému na místě, že tě má očekávat."

Ah, to nebylo úplně v mém plánu. S takovou Henri uteče, ani se po mně neohlídne, a já pak opravdu pojedu do Kyjeva na vlastní pěst. Rychle jsem střelil očima po Henrim, který si pravděpodobně už vyvinul své švábí instinkty do takové míry, že to pocítil a pohled mi oplatil.

A tak se mi v hlavě zrodil plán. Potlačil jsem ďábelský úsměv a jen kývl na společníka.

„Pojďte se mnou."

Bylo to jednoduché, velice jednoduché. Stavili jsme se pro vozidlo. A v tomto bodě jsem neposlechl Tondovy pokyny. Nechal jsem se zavést Henrim až na místo činu, a překvapivě nic nenamítal, a už jsme se jako cirkusová dvojka – krotitel a jeho cvrčci – sebevědomě plížili k nám již známé vile.

„Jsem rád, že vám nevadí nám vypomoct ještě jednou. Asi jsme se mohli stavit k vám na hotel, trochu se dát do kopy, ale čím dříve si to odbydeme, tím dříve můžeme vyrazit na Ukrajinu."

„Sám si chci ověřit spekulace," odvětil mi ještě v autě. „A co jste mi to chtěl naznačit, tehdy ve vlaku?"

„Já?" Já něco naznačoval? Má extrémně krátkodobá paměť dnes byla tak namožena, obzvlášť po obědě o to více vypnutá. Přesto, protože se jednalo o Henriho, snažil jsem se vyvolat okamžik, na který odkazoval. Něco mi říkalo, že bych neměl mít problém se rozvzpomenout, obzvlášť, když mým zadkem vibrovalo pohodlí německého vozu.

„Aha! Ano!" Henri málem strhl volant do boku. No, alespoň nejsem jediný nešika v okolí.

„Chtěl jsem říci, že takové auto jako vaše, lesklé a moderní, kvalitní, a především západní výroby, bude v Kyjevě jako pěst na oko. Pořiďte si Ladu, Škodovku možná, nejlépe žigulík. Ale rozhodně tam nejeďte tímhle," poukázal jsem na palubní desku před sebou.

„Co tedy navrhujete?" očekával s pobavením, jaké řešení mu přinesu.

„Buď si na poslední chvíli něco pořídit, nebo jet autobusem. Ale to je značně nekomfortní, museli bychom přestupovat, kdo ví, jak dlouho by trvalo, než bychom tam dojeli. Já bych upřímně raději letěl. Je to i bezpečnější. Nechci riskovat, že si ti maniaci pro nás něco připraví, autonehody nejsou úplně neobvyklé. Zato letadla jsou bezpečná, žádné zbraně na palubě, a tak."

Šváb chvíli koukal na cestu, až jsem pochyboval, jestli mě vůbec slyšel. Jestli vůbec bere moji existenci v potaz.

Až po nějaké době, kdy se našim zvědavým očím odhalil obraz černě oděných mužů na obzoru a Henri definitivně sešlápl brzdu a spustil ruce z volantu, mi odpověděl.

„Není to špatný nápad."

„Je to dobrý nápad," oponoval jsem.

„Budu o něm uvažovat."

„Pospěšte si, ať můžeme rezervovat letenky."

„Potom," poukázal na chumel lidí a začal se již podruhé za den proměňovat ve zvíře.

A já mu možná poprvé záviděl tu volnost kdykoliv roztáhnout křídla.

Rychle jsem tu myšlenku udupal do pozadí a soustředil se na to, co nás čeká.

Měl jsem štěstí, že tentokrát se podařilo prolomit ledy mezi policií a čumsem. Pověřená osoba na mě již čekala, vysvětlila co, jak, a dokonce se uskutečnila osobní prohlídka domu. A tak jako největší frajírek, v duchu si přál, aby mě viděl ten Holásek, přestože nejspíše strážil barák pana Plachého; ocitl jsem se již ve známém obývacím pokoji a pokukoval po černých postavách v okolí.

O nic moc nešlo. Vlastně všechno jako přes kopírák. Skryté peníze, které si Kudrna šetřil z nezákonných činností, spojení s panem Plachým, pravděpodobně spolu jeli. U Kudrny to navíc nebylo neočekávané, jeho vliv v podsvětí a styky s mafií byly tím veřejně známým tajemstvím, které se mu dařilo maskovat a policie tak neměla nic, čím by na něj ukázala. Ale boží mlýny melou, co říct, a dneska byly obzvlášť výkonné, namlely přes několik pytlů mouky. Nebo bych měl říct, peněz?

„Mohu se zeptat, proč je vlastně váš úřad zapleten do vyšetřování?" můj průvodčí, vysoce postavený a celkem sympatický chlap, se jen tak optal, když jsme kráčeli po schodech do prvního patra. Zastavil se s nohou na dalším stupínku a ohlédl se po mladém kuřeti z kanceláře.

„Je zapletený do vraždy jedné osoby. Neřekl bych, že je přímo podezřelý, ale měl s ním celkem pochybné styky," podal jsem velice stručnou odpověď a chtěl ho následovat na poschodí.

Mé bystré koňské uši však postřehly podezřelý škrabot po podlaze. Henri, hbitý jako kočka, i s šesti nohami a tykadly, se odrazil a už se zachytil za spodní lem kalhot a lezl mi na tkaničky.

No super. Jsem švábím výtahem!

Dolů však slezl sám a již si zapínal košili ve svém pohodlném interiéru.

Nemluvili jsme. Nebylo proč. Stačil jeden pohled a já věděl, že opět našel stopy pachu kočky v blízkosti peněz, a on zas, že scénář se od pana Plachého příliš nelišil.

„Domnívám se, že to nebyl pan Kudrna, ani pan Plachý, kdo si ty peníze schovali."

„Cože?" popravdě, nedával jsem pozor. Už pár minut tiché jízdy mě absolutně vypnulo, natož abych očekával, že Henri začne konverzaci.

„Pan Donnerstag sledoval obě osoby. V starém domě jsme našli místo, kde se něco nacházelo, kde pečlivě ukrýval předmět před zraky výtržníků nebo bezdomovců. Jako kočka mohl kdykoliv proklouznout pootevřenými dveřmi, postupně nanosit obnos do domu a pak jej ukrýt. A to samé provést i panu Plachému."

„Chcete říct, že ti lidé v tom jedou nevině?"

Šváb jen semkl rty. Nechtěl to přímo potvrdit. Kdyby to udělal, tak by to znamenalo, že do vězení poputují neprávem dvě osoby, a my nemáme tu moc jim pomoct. Nevlastníme důkazy, kterými bychom vyvrátili něco tak zřejmého. Obzvlášť u pana Kudrny a jeho šedé historii. Čumso sice může nějak ohýbat případy, aby zatajilo existenci metamorfů, ale jen do jisté míry. Rozhodně však nedokáže zbourat případ sledovaný celým státem. A věřte mi, o tomto se bude psát i v Americe.

Využil jsem chvilky, abych zavolal Tondovi. Chtěl jsem mu oznámit, co nového se za ty měsíce stalo v domě Kudrnů, a zároveň ho požádat o prosbu.

„Víte, šéfe... už to nezvládám. Dva výjezdy dneska a ještě po mně znovu stříleli! Vím, že jsem pořád říkal, jak jsem v pohodě a tak, ale popravdě, nejsem. Je to na mě moc. Chápejte. Přijal jsem tuto práci, protože jsem si myslel, že ji zvládnu. Že se bude po mně pouze chtít to, co umím, plus mínus nějaké zákony a tak. Ale tohle... Jsem ještě mladý! Mám dvacet čtyři let! Nemůžu teď zemřít!" dramatickým tónem jsem si stěžoval do sluchátka, dokonce na mě Henri zvědavě pokoukl, co ta změna intonace a utýraný obličej má znamenat.

„Neboj, Theo, chápu tě. Je toho hodně. Sám jsem za ta léta nic podobného nezažil. Musí to být velký psychický nátlak, to je jasné. Musíme se jen přes to dostat, brzo bude lépe."

„Jo, no, ale... Kdy brzo? Do kdy se mám takhle stresovat, v noci nespat, budit se zpocený myšlenkou, že mě někdo sleduje! To nedávám, šéfe!" setřel jsem si slzu, která v mém perfektním hereckém výkonu vytekla z oka.

„Já vím. Musíš se držet, hochu. Snad... Snad nechceš skončit? Koukej. Jeď teďka domů, jo? Pěkně se uklidni, dej si panáka, jo? My už to nějak zvládneme, kromě toho frmolu moc na stole neleží. Takže do konce týdne si dej volno, jo, nějak to zařídím. To ti pomůže, určitě pomůže. Trochu volna, odpočinku, to ti pomůže."

„Ale co když bude zase něco vážného..." váhal jsem a projevoval nevoli se v pracovní dny flákat. Nesmím znít levně, že jo; naopak, udělat si očko a ukázat se jako věrný zaměstnanec!

„To neřeš, Theo. To neřeš. My to zvládneme. Igor tu už zítra bude, Lucka má také všechno pod palcem, takže to neřeš. Uklidni se a odpočiň si. To je náplní tvé práce po zbytek týdne. Rozumíš?"

„...rozumím," zakňučel jsem do telefonu, ublížen i s vděkem, v duchu jásal a tancoval na Sladké mámení. Nakonec jsem mobil položil a ještě ho chvíli držel v klínu. Musel jsem rozdýchat dozvuky celého telefonátu. Henri se zdál starostlivý, neustále při jízdě kontroloval situaci po své pravé straně.

Protože mi nerozuměl, mohl jen dělat závěry z mého výbuchu emocí. Hraného.

„Jste v pořádku, Theo?" i jeho tón byl jakýsi měkčí než obvykle.

Haha, začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych svých hereckých schopností ještě zneužil.

„Jen... Mám strach, Henri. Mám strach, že po mně ještě půjdou. Co když budou u mě doma?"

Můj německý přítel pozorně naslouchal mým problémům.

„Bojím se, že už nikdy nebudu moci v klidu usnout... Mohl bych přespat u vás na pokoji?"

Henri měl zrovna štěstí, že narazil na červenou. Pohlédl na mě kamenným obličejem, nejprve zaražen, jak mi má odpovědět. Čím více však na mě hleděl, tím rychleji prokoukl tu falešnou masku a jen ostře odvrátil obličej.

„Ne."

„Haha," rozesmál jsem se, až jsem se musel opřít o palubní desku auta. Henrimu to asi zábavné nepřišlo, tentokrát on hrál uraženého. Věděl jsem však, že ve skrytu duše se směje se mnou.

„Volal jsem Tondovi, šéfovi, a podařilo se mi vybrečet si volno."

Vozidlo se rozjelo vpřed.

„Takže dovolená může začít," sladce jsem se usmál, spokojen se svým hereckým výkonem a s vidinami Kyjevských ulic a Henrim po boku.

„Jak se vám to podařilo?" promluvil nakonec.

„Rekonvalescence," mrkl jsem, „ale nezmínil jsem, že mnou okupované lázně budou v Kyjevě a ne ve Varech. Ale co, Rusáci nebo Ukrajinci, už mezi nimi nevidím rozdíl."

Henri pro mě neměl slov. Už absolutně.

Po milém rozhovoru s příjemnou paní a domluvě s panem Kolbem jsem zarezervoval letenky na dnešní podvečer. Shodli jsme se, že kdyby Henri jel autem, jak měl původně v záměru, kdyby se mu nepodařilo píchnout pneu; dorazil by na místo dnes večer v noci. V tom nejlepším scénáři. Takže vlastně hezky stíháme, pokud si tedy pohneme, což snad nebude takový problém. Zároveň dorazíme do hotelu v předpokládaný čas a nebudeme muset shánět náhradní nocleh.

„Počkejte na mě. Budu tu včas. A pokud se rozhodnete jet beze mě, berte na vědomí, že já poletím tak či tak. Jestli mě chcete nechat v nebezpečné zemi samotného, jak je libo," upozornil jsem Henriho před odchodem domů. Takhle koni vydírají!

Šéfa jsem obehrál, Henriho také, jen Ondra kulil oči na mé zavazadlo, na jazyku všechny možné výrazy, kterými si vyžádat vysvětlení. Já měl ještě trochu času, takže jsem se flákal a odpočítával poslední minuty.

„Nechceš pivo?" zvedl jsem svou flašku, ale Ondra jen zavrtěl hlavou. Místo piva pokynul ke kufru u gauče.

„Co to je? Konečně se stěhuješ pryč?"

„To bys chtěl, co?" zasmál jsem se a naprosto shodil jeho falešné naděje.

„Jedeš domů?"

„Taky ne. Vzal jsem si prostě volno. Dovolená. Konečně."

Ondra překvapeně nadzvedl obočí, ale více k tomu neříkal. Věděl, že mu prozradím vše sám, a tak si jen nalil do sklínky minerálku a svalil se vedle mě. Sedačka až zavrzala, postěžovala si na nepřiměřený náklad na jejích bedrech. Promiň, musíš to vydržet.

„Těžký den?"

„Nic zvláštního. Nějaké papírovačky a obíhání, nic, co bych už nedělal."

„Vypadáš jak potrefená slepice," zasmál jsem se tomu, jak vylehával, zapřený do opěradla, zadek téměř ve vzduchu, se zavřenýma očima, naslouchající harmonii televizní znělky.

„Myslíš si, že vypadáš líp?" mrkl na mě, než se opět ponořil do svého vyslouženého odpočinku.

„Vždy vypadám lépe než ty, dnes mimořádně."

„Pche," odfrkl si a zkřížil ruce. Připomínal mi upíra v rakvi, Drákulu. Možná se mu trochu i podobal, především tím lstivým tvarem očí, které má prostě v genech, stejně jako já mám svého koně. Jsme oba takoví ti nepodarci. Jenže jeho nepodarek je naprosto nepodstatný a neovlivňuje ho v životě tolik jako mě.

„Měli jsme menší... No, řekněme, že v práci je to poněkud ostré. Dneska jsem měl k tomu nehodu, takže šéf chtěl, abych si odpočinul," vynechal jsem tu část, kde jsem šéfovi téměř brečel do telefonu, „a tak jsem si řekl, že pojedu na výlet."

„Na výlet? Ty? Sám? Jako, mluvils mi o dovolené, ale že to fakt nevydržíš a jedeš pryč... A co vyhrálo? Řecko, Itálie, nebo jižní Asie?"

Překvapil mě, že si pamatoval země, které jsem při našem minulém rozhovoru jen tak z predele nadhodil.

„Ne, ty ne. Ty si šetřím, že tam půjdeme spolu. Potřebuji nějakého sponzora, víš..."

„Blbe," žďuchl do mě, aniž by jen štěrbinou viděl, kam míří. Přesto jsem to dostal tvrdě loktem do stehna, až ke kosti, a tak jsem se z bezpečnostních důvodů posunul o pár centimetrů doleva.

„Na to zapomeň," dodal ještě.

„Neboj, jedu na mnohem levnější destinaci. Budu tam jak boháč."

„Takže jižní Asie?" mumlal v polospánku.

„Východní Evropa," navedl jsem ho. Ondřej se ihned probudil. Zamračil se a několikrát zamrkal. A jeho zadek, který před chvílí ještě klouzal na koberec, nyní vyšplhal na stejnou úroveň jak ten můj.

„Kamže?"

„Na Ukrajinu. Do Kyjeva," šklebil jsem se. Ondra však nehnul ani brvou.

„Co tam?"

„Já se budu dívat po památkách."

„Ty se budeš dívat po památkách?" opakoval nevěřícně, zatímco jsem přitakal jak poslušný pejsek, že přesně tohle mám v plánu.

„Ano, budu si výletovat, koupat se ve slunci, balit Ukrajince, zatímco ty budeš páchnout v práci," trochu zlomyslnosti neuškodí, co?

„Ty máš pořádnou slabost na ty z východu," konstatoval a zadíval se na obrazovku televize, v níž zrovna dávali reklamu na čokoládové cereálie v divným potrefeným zajícem.

Rozpačitě jsem se zasmál, takhle jsem to vůbec nemyslel. Navíc, má pozornost je teď obrácena na západ. Ještě sehnat nějakého romantického jižana a pořádného seveřana, nejlépe potomka Thora, a budu mít pokryté všechny světové strany.

Samozřejmě jsem to nebral vážně, mně stačí Henri na plný úvazek a pro všechny ostatní budu slepý, vážně. Bohužel, tento sen není reálný. Spolkl jsem hořkou pachuť lítosti a napil se piva.

„Navíc, nebudu sám."

„Hm?" Ondra byl vyrušen z upoutávky na Hospodu, a jen mi líně věnoval ten kus pozornosti, co se rozhodl pro mé dobro obětovat.

„Víš, jak jsem tehdy říkal o tom Němčourovi?"

„Na to se nedá zapomenout," utrousil sarkasticky a donutil mě se začervenat, že ani modrá zář televizní obrazovky nedokázala překrýt ten sytý ruměnec. „Takže s ním?"

„Jo," usmál jsem se, a řekl bych, že asi příliš skromně a nesměle. Okamžitě jsem odhalil to, co jsem nechtěl, a dal šanci Ondrovi si mě dobírat novým způsobem. Však ten nezaváhal! Nejprve se lstivě usmál, oči mu zářily jak osmdesátiwattové žárovky, přežvykoval na jazyku spoustu poznámek, než vybral tu nejlepší.

„Takže si jdeš zavrzat, jo? Že ses nepochlubil dříve! Nezapomeň na prášky, ať nám tu nedoneseš do bytu děcko."

„Idiote," tentokrát jsem do něj drcl já.

„Je tvůj kufr dost velký pro takové množství lubrikantu? Nebo si na něj bereš speciální tašku?"

Už jsem byl rudý jak vánoční hvězda, Ondrovi se to však stále zdálo málo.

„Máš nabalený polštáře?"

Můj výraz se ptal jasně. Proč?

„Až poletíte domů, aby se vám pohodlně sedělo."

„Jdi do prdele, Ondro," už jsem to nevydržel, vyskočil na nohy, utopen v moři studu, přímo v oceánu.

„Co já? To ty. Užij si to," zakončil to vzdušnou pusou a rozesmál se přes celý byt. Já už opravdu netušil, jak si před ním zachránit holou kůži. To však pan chytrý rázem narazil na jakousi hranici a rozhodl se stáhnout zpět. Díky!

„Ale nepochlubil ses, že jste spolu. Že vůbec přijel. Říkal jsi, že ho už neuvidíš," klidným tónem, jako před pár minutama, pokračoval v mém výslechu. Usadil jsem se a upil piva.

„Nejsme spolu. To rozhodně ne," načal jsem tiše; rozhodl se trochu Ondrovi nastínit můj zármutek a jasně mu dát vědět, že vrzat postel možná bude, ale pouze svojí opotřebovaností, ne dravými pohyby těl na ní.

„Tak proč jede s tebou?" vyzvídal, plně ponořen do záhady jménem „výlet na Ukrajinu".

„Pracovní záležitosti," hlesl jsem, „já jedu jen jako doprovod, otravovat mu trochu život a užít si památek. Jak jsem řekl, v práci je to poněkud divoký, chci si odpočinout."

„A ty myslíš, že tam to divoký nebude?"

Než jsem mu na tento jednoduchý dotaz odpověděl, mihla mi před očima vzpomínka na střelbu. Na jednu i na druhou. A mezitím někde vpovzdáli Henri tiše vysvětloval, co jsou Protektoři zač, čeho jsou schopní, kde je jejich sídlo a jak šikovně prošpikovali vládu osobnostmi ze svých řad.

Pravda, možná mě čeká ještě horší jízda. Asi na ni nejsem připravený, asi určitě ne. Jsem taková Lois Lane, neustále se nechávám zachraňovat. Ale víte co? Tady jsem v nebezpečí, tam budu taky. A lepší strategie je držet se za kápi Supermana – alespoň mi to tak přijde.

„Bude aspoň větší sranda," rozhodl jsem se to zakecat. A Ondra nezklamal, nikdy nerýpe víc než je třeba. Takže tímto směrem už nepoložil ani jednu otázku.

„A co myslíš, jede po tobě, nebo je to jen jednostranný?" ...místo toho opět zařadil na můj milostný život, tentokrát vážně, jako profesionální vztahový poradce.

„Neodvažuji si ani tvrdit, že by to bylo jednostranné. Tady by neměla být žádná strana."

„Oooch, chudáčku. Opět nešťastně zamilovaný!" obmotal ruku kolem mého ramena a jako by to nebylo málo, ještě mě štípl na tváři. Než jsem se stihl vyškubnout z jeho sevření, uvolnil ruku, která mě doteď tlačila dolů, a nechal ji pouze ležérně viset.

„Takže si jsi jistý, že s tebou nechce mít nic společného, a přesto mu lezeš do zadku – ups, myslel jsem –"

„Vím, jak jsi to myslel," zamručel jsem dřív, než si do mě stihl ještě jinak rýpnout, „a ano, prostě s ním chci jet."

„Proč to radši nevzdáš? Udělal bych si volno, mohli bychom do klubu."

„Už jsme domluveni."

„Tak to odvolej, on to pochopí," vábil mě Ondra svůdnýma očima, indikující přemíru nemravných myšlenek v jeho mysli.

Jenže, i kdybych souhlasil a Henriho odvolal, stejně bych nemohl. Proč? Protože mi dělá ocásek neznámý zabiják. Takže ať se celých deset minut snažil jakkoliv, nakonec mohl jen zklamaně povzdychnout a popřát mi šťastnou cestu, a ať si dávám pozor. Že Ukrajinci nezvládají dobře alkohol.

Díky za rozumné rady!

A zdarec!

Nastal čas odchodu. Naposledy jsem mávnul na Ondru, rozvaleného do všech rohů gauče, na deku staženou po zem a na holé prsty na nohou, které se při televizních melodiích vrtěly do rytmu. Přestože ponožky hodil dávno do koše, odér zpocených tenisek mu ulpěl na kůži a já jej musel posledních pár minut jen mlčky trpět. Majitel těchto neklidných prstů si však odkrkl jak spokojené prase, že jsem se na moment zastavil a přemítal, jestli také není svým způsobem metamorf, třeba jenom hydrid. Přeci jenom ten svinčík, co po jeho pařbách zůstává, nedokáže nadělat ani celý statek přerostlých sviní.

Odpor k mému spolubydlícímu však netrval dlouho. Dokonce kratší domu, než jsem si myslel. Mým plánem bylo samozřejmě nadávat na Ondru všemi známými i neznámými vulgárními slovy, dokud nedorazím před Henriho hotel. Tam bych chvíli počkal, než se nachystá můj společník, a užíval si toho pohledu na mužnou postavu v obleku scházející elegantně schody, jak nějaký zpomalený záběr z romantické komedie.

No, tohoto pohledu se mi nedopřálo. Ale naštvaný jsem nebyl. Naopak, překvapený a potěšený, až mi v očích přibylo několik mikrolitrů solného roztoku, jež jsem pak musel rozmrkávat po celé ploše rohovky. Skoro se mi podařilo shodit kufr na zem. Naštěstí by na sebe jen obtiskl trochu písku a kamínků, které byly větrem naneseny na vybetonovaný chodník, popraskaný jak suché rty.

„Henri..." oslovil jsem ho nadšeně, nutil se stát na místě, abych se nerozběhl a nevrhl kolem krku. „Co tu děláte?"