Brzo jsme vystoupili. Nějakou půl hodinku nám to trvalo. A najít samotné místo zásahu další čtvrt hodinky. Když už jsme dorazili k zapáskovanému domu, už se kolem něj ochomýtalo jenom pár policistů a pouze dvě auta, z toho jen jedno nadále blikalo a vybíjelo si autobaterii. Nebo na jakém principu to funguje. Po těžkooděncích už ani stopa.

„Myslíte, že ti útočníci budou čekat poblíž?" nervózně jsem se ošil.

„Netuším. Ale v tomto množství lidí si nic nedovolí."

„Můžeme pak poprosit zavést do Prahy," naznačil jsem, že uvažuji o využití ochránců spravedlnosti jako bezpečnější formu taxíku. Henrimu to však bylo jedno.

„Prohledám dům, jestli se tam nenacházejí stopy po panu Donnerstagovi," zabočil a chystal se schovat do boční uličky, aby se scvrknul na délku tří centimetrů a zanechal jen pohozené oblečení.

„Já zas pozjišťuji, co to vůbec má znamenat," zvolal jsem na něj z dálky a přemítal, jestli bude chtít ujít tu vzdálenost k domu sám, nebo se ponese na lemu mých kalhot. Jestli nechá svoji drahou košili na zemi, nebo ji mám hlídat a držet v náruči jako plyšáka.

Ale tady nehrozí, že by mu to někdo šlohl, a tak jsem své druhé dilema vyřadil ze seznamu a jen vyčkával, kdy vyleze zpoza rožku černý flek.

Jako střela, jako blesk, šest nožiček zapřažených do pohybu z něj dělalo živočicha s rychlejším pohybem než jaká je průměrná chůze člověka.

Takže to taky ujde po svém.

Vylovil jsem svoji průkazku, připraven oslovit policajta u pásky.

„Zdravím!" upoutal jsem na sebe pozornost. „Jmenuji se Theodor Šapík, jsem z Úřadu pro monitoring speciálních událostí a osob. Prosím, co se to tu děje?"

„To vám nemohu říci," odvětil chlapík bez představení.

„Budete muset. Tento případ souvisí s naším, a je v rámci naší kompetenci, abychom se podíleli na vyšetřování," mlel jsem kraviny a dále pokračoval, „a přestože jste se o hlavní zátah postarali vy sami, je nutné, abychom byli přítomní na místě činu a obstarali vlastní důkazy speciálními technikami, které vy neznáte. Navíc, zatajování a odmítání přístupu je proti nařízení vlády, které našemu úřadu, jakožto speciálnímu mezioborovému odvětví, povoluje účast na vyšetřování případů s přímou i nepřímou souvislostí s naším hlavním zaměřením, a, také, případech vyžadující naše odborné konzultace. Jestli bude náš přístup zamítnut, jako právě vámi, může to vést až k soudnímu jednání a následky budou veliké."

Opravdu jsem mlel kraviny, ale nelhal jsem, to zas ne. Snažil jsem se jen zveličit naše skromné strkání nosu do případů a povýšit ho na nutnou účast. Vystrašit strážníka, kterému jde jen o plat a vykonání svých obvyklých sousedských hlídek.

„Pane..."

„Šapík."

„Já vás opravdu nemohu pustit, pokud nemáte povolení."

Já nebyl úspěšný? Jak to! Ondro, půjč mi trochu tvých schopností, které jsem se tu marně snažil napodobit!

„Jaké je vaše jméno?" ostře jsem vyskočil a prudce narovnal hlavu, vykazoval nespokojenost s neschopnými pracovníky policejního sboru.

„Nadpraporčík Holásek, pane," odvětil, a dokonce si odvážil bojovat proti mé autoritě svým povýšeneckým tónem.

„Pane Holásku, jste si vědom, že tady vědomě kazíte vyšetřování? Copak jste neslyšel, co jsem vám říkal? Už tak jsme se zdrželi kvůli technickým problémům, a teď mě ani nechcete pustit dovnitř?" zvyšoval jsem hlas a nemusel se ani snažit. Naštvaný jsem byl dostatečně.

„Omlouvám se, pane, ale opravdu to nejde. Vraťte se s povolením."

Tsk!

Už jsem se otáčel, tohle vážně nemá smysl. Můžu maximálně zavolat Lucii, jestli ona na stanici pochodila a budou stačit podklady odtamtud, a spolehnout se na šikovnost švábího agenta v baráku.

Snad on bude mít větší úspěch!

„Pane Šapíku?" ozvalo se z dáli, oslovil mě mladý podvědomý hlas. Hm?

Otočil jsem se opět směrem k pásce a nevrlému strážníkovi, abych spatřil mladého pacholka v policejním, jak se žene mým směrem. Toho jsem už někde viděl, ano, určitě... Vždyť ano!

„Vy jste..." nemůžete mě vinit, že mi vypadlo jméno.

„Strážmistr Všetečka," už mi podával ruku na přivítanou.

„Ano, jasně, tehdy u Branických skal! Byl jste tam pod komisařem Malým, že ano?" to ten mladý strážník mě zavedl skrz tu džungli k mrtvému tělu kočičáka!

„Správně, byl jsem to já."

„A komisař?" nadhodil jsem a rozhlížel se po domě, takové té novostavbě s antickými prvky a růžovou fasádou jak marshmallowny.

„On pracuje pro oddělení vražd."

„Aha," takže žádné mrtvé tělo tady není? A co tedy ta nahlášená zásahovka dělala?

Holásek nás nedůvěřivě sledoval, pomalu mu docházelo, že možná přeci udělal chybu, ale jeho hrdost mu nedovolila přepnout do vstřícného režimu, a tak raději zůstal nadále nevrlým a nepřátelským.

„A vás převeleli?"

„Správně. Zrovna nedávno. A hned se stalo tohle," poukázal na budovu a jen semkl rty.

„Víte, pane Všetečko, jde o to. Dostali jsme tip, že tento případ má co dělat s naším pátráním, ale tady pan Holásek nechce prozradit ani ň. Mohl byste mi osvětlit, co se tu stalo?"

Když jsem viděl zaváhání v mladých očích strážmistra, rozhodl jsem se o trik. Tajnou informaci za tajnou informaci. Prozradím něco já a druhá strana se bude cítit provinile, že pro sebe shrabuje celé plné sklady zboží. A tak mi taky něco dá.

„Ten zavražděný, ano, ten, tak při našem pátrání jsme zjistili, že je zapleten v něčem velkém. Stále ještě netušíme v čem. Ale to, co se stalo, s tím může souviset, a je pro nás klíčové odhalit, jakým způsobem jsou tyto dvě věci propojeny," ztišil jsem hlas, když jsem mu promlouval do duše. A jelikož ještě nebyl úplně přesvědčený, pokoušel jsem se ho nadále přemlouvat fakty.

„Naše kolegyně již domlouvá povolení a sdílení případu, ale chtěli jsme vidět přesně stav domu, než se na něj vrhnou všichni a bude vyklizený jak apartmá před ubytováním."

Všetečka si smutně vzdychl.

„Rád bych, pane Šapíku, ale bojím se, že nemohu. Nemohu vás pustit dovnitř. Ale něco k případu vám mohu říct, alespoň, co vím já," naklonil se k pásce a Holáska nechal kilometry za ním. Následoval jsem ho, připraven přijmout alespoň nějaké tajemství a ponechat tak největší úděl Henrimu.

„Jsem tu jen jako strážník, takže toho moc nevím. Ale prý se jedná o korupci. Našli se zde peníze, nemalá částka. Několik milionů, někde schovaných. Policie měla podezření a získala povolení to tu prohlédnout. Pan Plachý byl odvezen do vazby. Prý je napojený na mafii. Vypadá to, že s sebou stáhne i pana ministra."

„Ministra?"

„Pan Plachý pracuje jako poradce ministra vnitra. Jestli v tom jede on, ministr, ať je nevinný jakkoliv, určitě nezůstane bez úhony."

„Aha..." poškrábal jsem se na bradě, celkem zaražen, na jakých obrátkách tento případ nabral.

Možná to s případem nesouvisí. Je prostě náhoda, že kočičák byl spatřen v okolí, sleduje mimo jiné dům poradce ministra vnitra, a najednou boom, korupce, miliony pod podlahou nebo kde... Jakou to má souvislost? Co dokáže jeden chlupatý mazlík pod DAMMem provést?

Bylo dobré přenechat prohlídku domu Henrimu?

Co když šel se mnou právě proto? Co když chtěl zakrýt stopy? Co když celý útok taxikáře byl naplánovaný z jeho strany, aby získal moji důvěru, aby nás záměrně zpozdil a nyní...

Instinktivně jsem vzhlédl k domu. Růžová chytala tóny lososové, jak se koupala v sluneční záři. Vůně růží a bílých lilií se linula k nosánkům hmyzu, jenž na ně dravě sedal. Je Henri opravdu skrytý agent, který mne jen využívá k volnému a opodstatněnému pohybu?

Nechtěl jsem tomu věřit. Ne. Obzvlášť po tom, co jsem sám svědkem, jak se jeho pohled ke mně stává čím dál vřelejším, čím dál laskavějším. Tento muž nemůže být tím, kdo mi zasekne kudlu do zad. Tomuto věřím.

Prohodil jsem se strážníkem ještě další velké množství slov a vět, úplně mimo téma, týkající se sportu, domova, vlastně celý jeho životopis. Milý to chlap, to ano.

„A kdy to tu opouštíte?"

„To nevím, až dostaneme pokyny."

„Víte, jak jsem zmínil, měli jsme..." zadrhl jsem se, protože již podruhé jsem mluvil v množném čísle, přestože jsem tu byl sám. Mám zatajit Henriho a nechat ho na úrovni švába? Jenže pak bych musel s sebou do Prahy táhnout jeho oblečení a držet boty, kdo ví jak páchnoucí. Nemluvě o jeho nožkách, držící se na mých chlupech, po celou cestu do Prahy. Ne.

„Já a kolega jsme měli určité problémy. Taxík se porouchal a vysadil nás úplně jinde, sem jsme museli dojet vlakem. Nemohli byste nás zavést zpět?" usmál jsem se co nejmileji jsem dokázal, vytasil řadu zářivých zubů a mumlal v duchu zaklínadlo, kterým se vždy pokouším zvýšit úspěšnost sbalení společníků v klubu.

„Kolega?"

„Ano, je zrovna na obchůzce sousedství. Je trochu málomluvný, vůbec, nerad s někým mluví, taky nemá rád lidi, z toho vlaku byl celý nesvůj. Potřeboval se provětrat," neslyší mě, nerozumí. Hehe!

„No, rád bych vám pomohl, pane Šapíku, ale jak vidíte, netuším, kdy to tu zabalíme. Ačkoliv, myslím, že tady pan Holásek by vás mohl odřídit, to by nemusel být problém."

No, pro něj ano, soudě dle šokovaného výrazu, který vrhal na svého parťáka.

„Velice bych to ocenil, když už jsme sem jeli zbytečně..." přidal jsem polínko do ohně, který rázem vzplanul a zalil nadpraporčíka tichým vztekem. Odmlouvat ale nechtěl.

„No dobrá," procedil skrze zuby, které mu ještě zaskřípaly, když jsem se na něj děkovně usmál.

„Jen počkáme na mého kolegu, než se vynoří."

A tak jsem nám zařídil přímý odvoz do Prahy, před náš úřad, v doprovodu policejního důstojníka, level bezpečí sto procent. S přemírou výrazů vděčnosti jsme ho nechali odjet zase zpět a zhluboka si oddechli.

„Jste v pořádku, Theo?" bylo to první, co na mě vybafl. Doslova vybafl.

„Já? Ah, vlastně, jo. Myslím, že jo."

Sice na mě opět stříleli, hnal jsem se o život lesem, vyskočil z jedoucího vozidla, málem umřel a k tomu mi nebyla absolutně uznána autorita; nebyl jsem na tom tak špatně. Vůbec nebyl špatně.

Myslím, že tři hlavní důvody mi zabránily v naprostém zhroucení.

Zaprvé, nikdo nebyl postřelen místo mě. Henri je šikovný agent, a jak sám zmínil, zachránil jsem život jen sám sobě. Už jsem pochopil, jak to myslel. Ten taxikář by to do mě napálil, to jo, ale v té chvíli by Henri nějakým chvatem vystřelil jeho pistol z ruky a útočníka zneškodnil. Jenže já bych už byl přikovaný k sedačce smrtelným zraněním, a to by nezměnil.

Zadruhé, už jsem se vyřval. Vypustil jsem svoji frustraci, Henri taky, podali jsme si ruce, objali a všechno je v pohodě. Haha.

Zatřetí, Henri je tu se mnou. Primitivní důvod, já vím. Ale možná ten nejpodstatnější. Zachránil mě v mnoha situacích, je pro mne oporou a jistotou. Vím, že kdyby se něco neočekávaného vychumelilo, on by mě z té břečky vytáhl levou zadní. Už od jeho příchodu jsem si jistý v jedné věci. Větší strach mám bez něj, a je jedno, v jakém nebezpečí se nacházím v jeho přítomnosti. A možná proto tak moc chci s ním na tu Ukrajinu. Nechci se strachovat. Raději se ukryju pod jeho drobná kožená křídla, lepší než se vystavovat jak na drezuře.

„Děkuji... Jsem v pořádku," ještě jsem dodal, dotčen jeho starostlivostí, po uvědomění si těchto tří bodů. „A vy?"

To mě už Henri zprcal arogantním pohledem, „samozřejmě, že jsem v pořádku". Nad nevyřčeným faktem jsem jen mávl rukou a vydal se ke vchodu budovy.

„Popravdě, vůbec mě nechtěli pustit dovnitř. Jen jsem se dozvěděl, že to má cosi dělat s korupcí. Našli nějaké peníze. A nejzajímavější na tom je, že se jednalo o dům poradce ministra vnitra."

Nad tím Kolbe zvědavě povytáhl obočí, než se zachmuřil nad svými úvahami.

„Je to rozhodně podezřelé, proč pan Donnerstag sledoval tyto osoby na vysoké pozici. Ale zachytil jsem stopy jeho pachu. Opravdu jen nepatrné, už uplynula dlouhá doba a budovou prošlo dnes množství cizinců. Přesto..."

„Takže byl uvnitř?"

„Byl rozhodně v prostorech pod skříní a pak ve skrýši, kde podle vás byly nalezeny ty peníze."

„O co se pokoušel?"

Henri neodpověděl. Netušil, stejně jako já. Mohli jsme jen nechat naše spekulace pro sebe a čekat, co nám k tomu dodá Lucie. Jenže, protože byl momentálně u policie zmatek největšího rázu, kvůli rozměrům tohoto případu, Lucka stále diskutovala s vyšetřujícími a sledovala situaci, aby toho pochytila co nejvíce a předala nám pak úplnou zprávu z dnešního zásahu. Alespoň tak to přetlumočil Martin, když viděl nás, zničené příchozí.

„A co na vaší straně?" opřel se loktem o stůl a nechal židli kývat se ze strany na stranu.

Neprozrazoval jsem nic a rovnou zaklepal na Tondu a pozval ho k nám. Můj strhaný obličej mu zarazil otázky v krku a nechal je až po vysvětlení, proč jsem dopadl, jak jsem dopadl. Ještě více se mu krk ucpal, když spatřil Henriho s neobvykle rozcuchanými vlasy. Ano, na obchodníka roku zrovna nevypadal.

„Co se proboha stalo?"

„Nic, jen na nás zase stříleli ti maniaci," odvětil jsem ironicky. Šéfem to zatřáslo tak, že se musel opřít o Igorův stůl.

„Asi tu mají doslova štěnici. Celou cestu jsme s ním jeli v autě."

„A jsi v pořádku? Pane Kolbe, jste v pořádku?" více se bál o mého společníka, ale neměl jsem čas ani náladu hrát ublíženého. Henri krátce kývl, sám vydedukoval otázku podle přehnané míry starosti našeho šéfa.

Shrnul jsem, jakým peklem jsme to ráno prošli, a téměř způsobil šéfovi infarkt. Rozdýchával fakt, že se během pár měsíců z poklidné Prahy stalo centrum Evropské kriminality. Že vzácní pracovníci čumsa, které spočítá na jedné ruce, jsou přímo ohrožováni na zdraví neznámým útočníkem. A že s tím nemůže nic dělat, jelikož za to mohou síly příliš velké a mimo náš dosah.

DAMM nám sice řekl kdo, ale ne, jak tomu zabránit. Henri odjíždí pryč. A Lucka se snaží vydolovat, co má kruci ten zásah u poradce společného s panem Donnerstagem.

A během chvilky vyzváněl telefon na Lucčiným stole.

Vyměnili jsme si všichni zvědavé pohledy, než jsem se sklonil a zvedl sluchátko.

„Úřad pro monitoring speciálních událostí a osob, u telefonu Šapík."

„Ah, dobrý den, Theodore," zazněl ženský tón z druhé strany a já se snažil přiřadit ho do nějaké škatulky. Určitě jsem ho párkrát slyšel, ale zrovna mi nepřišlo na mysl, kde. Však dáma ihned vycítila, v čem tkví problém.

„Tady Alice, Alice Simanova."