Až u jakéhosi rybníčka jsme zastavili a já přiběhl k obecní tabuli, pozjišťovat, na jakých souřadnicích jsme se to ocitli. Svojetice?

Aha.

Od naší destinace odděleni lesem, doprava pravděpodobně žádná, paráda.

Tak, pane Kolbe, ha? Jak byste si poradil vy?

Odchytil jsem pocestnou babičku, která tahala tašku dvojnásobné hmotnosti jí samotné z místního obchůdku. Jen mi potvrdila moji domněnku. Jestli chci jít vedle, sice odtud jede vlak, který se dostane do Mnichovic, ale ten jede jednou za uherský rok. Avšak, nebylo vše ztraceno! Protože, máme štěstí, pokud se dostaneme včas na vlakovou stanici, nemusíme čekat dvě hodiny!

Ještě si nechat vysvětlit cestu a hurá, ani jsem se neohlížel na společníka a vyrazil jak na mistrovství světa v rychlochůzi!

„Co jste zjistil?" Henri se objevil vedle mě.

„Hm?" jen jsem předstíral, že jsem nerozuměl.

„Ptám se, co jste zjistil."

„Proč se ptáte? Vždyť jsem nepoužitelný," ignoroval jsem ho a hnal se na stanici.

Šváb si promnul čelo a zhluboka si povzdechl.

„Omlouvám se."

„Co prosím?" ohlédl jsem se po něm s přihlouplým výrazem, asi jsem mu opět nerozuměl.

„Omlouvám se vám, Theodore. Byl jsem jen rozčilený. Řekl jsem něco, co neměl."

„Proč se omlouváte? Vždyť to byla pravda, ne?" pokrčil jsem lhostejně rameny a míjel malebné středočeské domečky.

Henri už pro mě neměl slov. Opět si povzdychl, možná protočil očima, co já vím, avšak nic více neříkal. Určitě mu došlo, že ho nevedu do jámy lvové a že znám cestu ven z této šlamastiky, ale jelikož jsem oficiálně nepřijal jeho omluvu, neměl tu trpělivost ze mě páčit slovo po slově.

Až když jsme už téměř stáli u osudové budovy, dovolil jsem si zpomalit a trochu uvolnit svůj postoj. A s nohama pevně usazenýma na betonovém panelu nástupiště, sebral jsem odvahu napravit svůj vztah a prominout mu další z jeho kritik směřovaných mé osobě. Naprosto neopodstatněných a bezdůvodných.

„Za chvíli by to mělo jet," načal jsem, jen tak. Henri nadějně pozvedl hlavu, ale s vřelým uvítáním se stále nesetkal. Vyčkával jsem vlak, co říci.

„Snad mi prominete, že ztratíme tolik času jízdou vlakem, ale nechci podruhé riskovat svoji prdel při jízdě přes les."

To už šváb kývl souhlasem, pochopení v očích.

„Říkal jste mi, že to nemusím dělat. Že nemusím následovat pokyny mého šéfa. Já se však nezeptal vás, jestli jste se mnou spokojen. Měl jste okamžitě namítnout, že byste raději trávil svůj čas s Lucií, nebo s Igorem..."

Kolbe si odfrkl. Jeho překvapivá reakce mě donutila konečně navázat oční kontakt. Co, jaký kontakt! Kdyby z mých očí visely šňůrky, a z těch jeho také, tak už jsou dávno zauzlované navzájem, pevné jako ocelové lano, nepustí nás ani náhodou, přivážou nás k sobě na věky věků.

A tak ty chladné oči zabijáka nebo ty plné akutního vzteku byly jen něčím neuvěřitelným, jen popisem v knize, který si představujeme, ale nikdy nevidíme naživo. Jen staletí starým portrétem, jenž plně neodráží podobu jeho předlohy. Jednoduše, to, co na mě nyní hledělo, s tím obřím množstvím provinilosti, soucitem a pochopením; co vyjadřovalo náklonnost, radost z přežití toho druhého po předchozím zážitku; to byl úplně jiný Kolbe, ten pravý Kolbe. Ten, kterého znám jen já. Jen já...

Ach jo, já mu snad odpustím vše.

Kdo ušmikne ty provázky, ať můžeme nastoupit?

Opět jsem to byl já. Usedli jsme naproti sobě a Henri se zapřel do stehen.

„To byli Protektoři," konstatoval jsem. Šváb kývl. Přešel do soustředěného módu, palcem si přejížděl po nehtu. V tomto neupraveném stavu mi najednou nepřišel jako ten drsňák nejvyšší autority pan Kolbe. Abych si tento obraz zapamatoval do nejvyšších detailů, mlčel jsem a jen ho pozoroval. Však Henri promluvil sám, jak se rozjel vlak.

„Byli dva," odmlčel se a vyměnil palce, „řidič a společník v kufru."

„Dva?"

„Řidiče jsem postřelil, ale pravděpodobně se ochránil nastavením méně důležité části těla. Nemyslel jsem, že má společníka. Když vylezl z kufru, nebylo moc co dělat. Nakonec se za námi hnali oba. Ale nechtějí být prozrazeni. To je naše výhoda."

„Ale jak... Jak přišli na to, že se někam chystáme? Že jsme zavolali taxi?"

„Víte, jak jsem mluvil o jejich předpokládané spolupráci s metamorfy?" vzhlédl, jeho řasy políbily obočí a prameny vlasů přepadaly přes čelo jak trs trávy.

Ne, nevím, o čem mluvil. Nevím, o čem zrovna promluvil.

„Museli mít někoho nasazeného ve vaší kanceláři. Kdo ví, jak dlouho vás sledují a proč se rozhodli zaútočit zrovna teď."

„Další stalker," zamumlal jsem, omráčen tímto faktem jako pořádnou ranou před držku.

„Můžeme jen hádat, proč čekali, proč se odhodlali zabít nás společně."

„Má třeba ten případ s nimi nějakou spojitost? Nechtěli, abychom se dostali na místo?"

„Je to možné. Jestli jsou Protektoři a pan Donnerstag opravdu spolupracovníci, a tento případ souvisí s panem Donnerstagem, možná bychom mohli najít něco, co by nás navedlo více za pravdou."

Chtěl jsem nadšeně souhlasit s tímto myšlenkovým pochodem, jelikož já, jako ne příliš inteligentní člověk, nedokázal na něm najít větší mouchy. Avšak koňský instinkt, nebo jak to říci, mi zabránil v úsměvu, a místo toho jsem se jen dále mračil. Vzpomněl jsem si na slova Gebauera. Na DAMM, na psa... Protektoři ani další podobné názvy v něm nebyly. Nebude to tak jednoduché.

„Co si myslíte... o DAMMu?" odvážil jsem se položit otázku.

„O DAMMu?"

„Myslím, jejich aktivita, zapojení do dění všeobecně a tak."

„Proč se ptáte?" ano, tohle jsem mohl čekat.

„Třeba nás se snaží stát co nejvíce utlumit. Přežíváme, protože musíme. Bez nás by to nešlo, ale větší přínos po nás nechce. Stačí mu to, že děláme to minimum práce a hotovo."

Henri trochu přivřel oči, ale aby si vyžehlil svůj nervový zkrat, raději upřímně odpověděl.

„Na rozdíl od vás je DAMM aktivnější. Je to členitá organizace, dokonce mnozí zaměstnanci nepracují přímo v budově, ale třeba v jiných orgánech, přestože smlouvu a výplatu dostávají od DAMMu. Zabýváme se mnoha oblastmi, kromě internátu v Elsoffu, který je především pro budoucí zaměstnance, spravuje množství soukromých škol, v nichž mají metamorfové větší volnost. Také jsem zmiňoval zásah do množství vědeckých skupin a spolupráce na projektech."

„Jo, jasně, ale... Myslíte, že by třeba prováděli podvody s penězi? Měli prsty v kriminálních činech? Nebo... třeba spolupracovali s Protektory?"

Henri se plně opřel do koženého opěradla mašinky, jedno, že se mu mokrá mapa přilepí k sedačce. Byl totiž plně zaneprázdněn náhlou nedůvěrou k mé osobě, k mé otázce.

„Ne, to rozhodně ne."

„Aha," rychle jsem vyjádřil svůj plný souhlas, že by přeci nebylo možné, aby si DAMM špinil skrytě ruce, že? Možná jsem byl až moc průhledný.

„Theo. Řeknu vám," opět se předklonil, ale jen aby mi byl blíže. Látku kalhot si však lokty nekrčil.

„Nemohu tvrdit stoprocentně, že peníze v bankovních účtech jsou všechny čistého původu. To ne. Ale jestli zvažujete spolupráci DAMMu, jenom kvůli tomu, že pan Donnerstag je bývalým zaměstnancem a Gebauer k nám patří také, tak vás musím vyvést z omylu. DAMM a Protektoři spolu určitě nijak nespolupracují. Naopak, zjišťovali jsme informace, abychom je mohli zničit."

Pošoupl se po sedačce ještě více dopředu, a já ho následoval. Zdálo se, že má na jazyku něco tajného, co nesmí opustit půl metru od zdroje informace, takže se musím dostat blíže, abych splnil limit. Možná trochu více blíže. Na nose mě šimral jeho dech, a ten zrovna na potvoru vypíchl tu sladkou vůni, která je pro tohoto švába tak osobitá.

„Víte, kam mám poté namířeno?"

Zavrtěl jsem hlavou, vždyť to před námi všemi tajil jak pozitivní těhotenský test.

„Na Ukrajinu. Přihlásil jsem se na úkol likvidace Protektorů. Spolu se spojenci, kteří tam již jsou, provedeme čistku. Zničíme Protektory zevnitř, a ti přirozeně padnou. Osamělé skupinky pak zůstanou na vás, s naší pomocí, až nakonec nezbyde nic."

Několikrát jsem se musel nadechnout, abych tuto informaci úspěšně zpracoval.

„Takže to je ta akce, o které jste mluvil?"

„Ano."

„Jdete je zabít?"

„Ano."

„Kolik jich je?"

Henri váhavě pohodil hlavou, a já ihned pochopil, že mé otázky jsou přes čáru a on není v kompetenci mi je zodpovědět. Omluvně jsem se usmál a zacouval zpět. Šváb mě však zastavil, dotykem na koleno. Jeho dlaň ho svírala, roztažená, rozpláclá jak moucha na předním skle. Opět jsem překonal bezpečnou vzdálenost od jeho rtů a naslouchal tajným informacím.

„Zmiňoval jsem, že se dostáváme do vysokých pozic Ukrajinské vlády. Nynější prezident Ukrajiny, Kučma, je vysoce prorusky orientovaný. Uklízí nepořádek, který zanechal bývalý prezident Kravčuk. To znamená státní dluhy, naplňuje státní kasu, rozvíjí ekonomiku. Avšak je zřejmé, že chudý a socialismem zasažený stát, jako je Ukrajina, obzvlášť zdevastovaný Kravčukem, nebude lehké vyléčit z neduhů pouhou snahou. Jeho úspěšné vedení státu a vyzdvižení ukrajinské ekonomiky tedy musí mít výpomoc zvenčí. A jelikož se netají svou vazbou k Rusku, víme tedy odkud.

Netuším, jestli jste to věděl nebo ne, ale za druhé světové války a po ní, Rusko nepronásledovalo pouze inteligenci a nepohodlné osoby. V gulazích nekončili jenom obyčejní otroci. Metamorfové patřili také mezi pronásledované lidi. Jejich osud byl však ještě krutější. Pokud nebyli užiteční, byli na místě zabiti. Pokud jejich forma byla vhodná, byli využíváni k práci, zapřáhnutí do vozů a podobně. Stačilo jeden náznak odporu a na místě je zabili. Popraveny byly celé rodiny, i když nevykazovaly schopnost přeměny."

Naslouchal jsem a dech se mi tajil. V této blízkosti si toho všiml i pan vypravěč, ale nedával nic najevo a s upřímným pohledem – opět zavázanými provázky – pokračoval ve výkladu.

„Protektoři jsou pravděpodobně pozůstatkem této snahy je vymýtit. V Rusku je možná pouhé minimum metamorfů, a tak se snaha přemístila na Ukrajinu. Cena je lákavá. Podpora ekonomiky, obchodu, dobré vztahy s Ruskem, výměnou za zlikvidování těchto nechtěných osob. Kravčukův neúspěch ve vedení státu nemusel být nutně způsoben jeho neschopností; mohlo to být také efekt přerušení spojení s Ruskem a také přerušení této práce. S nástupem Kučmy se vše vrátilo do starých kolejí, dokonce úspěšněji než kdy dříve. Podařilo se jim spojit pozůstalé skupiny, které vznikly po zániku Sovětského svazu, a opět jim dát řád a utvrdit je v jejich cíli. Když však odřízneme tyto skupiny od velení, podaří se alespoň částečně eliminovat jejich aktivitu. Jelikož přežívaly dlouhá léta, jejich činy nebudou hned pozastaveny. Ale nebudou tolik ohrožovat životy metamorfů, jako tomu bylo v posledních měsících."

Chvíli jsem přežvykoval, co tu na mě vybafl. Chápal jsem jeho pochody, teorie, spojitosti. To ano. Ale pořád mi nezodpověděl na moji otázku. Kolik lidí? Kolik fanatických maniaků se skrývá ve vedení této přihlouplé organizace? Kolik?

A jak jsem tak převaloval otázečku na jazyku, dokonce už nedokázal udržet ten spojitý pohled s Henrim, asi mi došlo, co nemělo. A vůbec důvod, proč se neodvážil sdílet cíl jeho trasy s čumsem.

„Vy chcete spáchat atentát na prezidenta?" zašeptal jsem, avšak Henri mi neodpověděl. Nemusel. To břemeno jeho úkolu jsem spatřil sám, zbarvovalo jeho oči do tmavších tónů.

„A další také?"

„Je to pro vaši bezpečnost. Pro bezpečnost všech."

„Ale... Proč vás? Proč zrovna vás? – Počkat, proč jste se přihlásil?"

Tentokrát Henri jen semkl rty k sobě a odtáhl se z bezpečné zóny.

„Je to doufám – tedy takto, není to nějak nebezpečná mise, že ne?"

Henri se na mě sice koukal, ale už neřekl ani slovo. Kruci! Do čeho se to namočil, ten zasranej šváb!

„A to vám nikdo nepomůže? A ti vaši spojenci?"

„Jsou to lidé. Poslat metamorfa by bylo příliš riskantní."

„A pro vás to není riskantní? Henri!" vyskočil jsem na nohy, jen abych se pokusil uklidnit se a usadil se zpět. Rozdýchej to, Theo. Henri je přece agent, špičkový agent, už ti dvakrát zachránil ušlechtilý koňský zadek, on to zvládne levou zadní!

Jako, o tom jsem nepochyboval, ale... možná pochyboval. Samozřejmě jsem nechtěl, aby se mu něco stalo. Aby se dostal do rizika většího, než do jakých jsem ho namočil já sám. Možnost, že bych ho už nikdy neviděl...

Něco jiného je ho nevidět, protože sedí v bytě v Hannoveru. A zas něco jiného, když se k němu nedovolám, ani kdybych zkusil všechna telefonní čísla světa, telegramy, morseovku, a kdo ví, jestli by se k němu vyvolávání duchů dostalo.

„Prosím," vyšoupl jsem se až na okraj sedačky, že kdyby vlak zastavil, sletěl bych do jeho rozkroku. „Henri, nedělejte to. Odvolejte to, pošlete tam někoho jiného."

Na to se ten Němec jen slabě usmál. Chňapl jsem po jeho dlaních a držel je u sebe, v klubku. Drsné vycvičené prsty se rozpačitě zkroutily, aby se vešly do mého pevného sevření. A Henrimu cvaklo zmateně obočí, co to takhle vyvádím.

„Prosím. Nebo... Půjdu s vámi. Sice jsem naprosto nepoužitelný, ale aspoň mě hned na místě neodprásknou a mám jistou cestu do gulagu, v případě zajetí. Také mám skvělý čich a celkem i sluch, zrakem mě předčí jen Igor a Tonda. A slovanské jazyky jsou jedna rodina, pokud budete mluvit německy nebo anglicky, to je jako kdybyste na sebe sám mířil zbraní. Tak co?"

„Ne," snažil se vyvlíknout své dlaně z hřejivého hnízda. Na to zapomeň. Cukl jsem s nimi a navedl je blíže mému klínu.

A Henri už byl nějakou chvíli z mého chování a slov v šoku.

„Prosím."

„Ne," vyvolal narychlo své autoritářské já, ale na mě už dávno neplatilo.

„Ano," odvětil jsem sebejistě. Ihned mu došlo, že tohle nevyšlo.

„Prostě ne," povolil hlas, ale ne názor.

„Henri. A vůbec, co jste sakra za agenta? Viděl jste, jak vaše auto září v našich ulicích? A co teprve Ukrajina? Tam zazáří i náš zrezivělý trabant!"

„Co naznačujete?" prohloubil svou rýhu na čele.

„To vám neřeknu, pokud mi nedovolíte jít s vámi."

„To nemohu."

„Můžete," mrkl jsem šibalsky.

„Máte práci. Máte případ."

„Mám dovolenou a nebojím se ji využít," střelil jsem obratem argument, a mám pocit, že jsem střelil i Henriho. Ztratil totiž naprosto svůj vážný postoj, jeho ruce odevzdaně povolily, a začal se dusit. Dost divoce.

Normálně bych volal pohotovost, ale protože se dusil smíchem, usoudil jsem, že to není zas tak vážné.

Až po minutě či dvou, vyvlíkl ruku z klubka, aby si otřel slzy i nos a kroutil hlavou v naprostém rozčarování. To však rychle pominulo. Využil povolení mé pozornosti, aby osvobodil i druhou ruku, a mně tak nezbylo nic než prázdno a chlad.

„Theodore Šapíku. Je mi vážně líto, ale nemůžete jet se mnou," snažil se mi vysvětlit se soucitem, jako malému dítěti.

Stále jsem ho nepřesvědčil?

„Dobrá," už jsem vyzkoušel vše. Uznat porážku bylo na místě. „Však chápu. Vaše práce, vaše mise a povinnosti. Omlouvám se, že jsem do vás příliš rýpal."

Henri pozorně naslouchal, dokonce se mi zdálo, že projevoval lítost nad mým odmítnutím!

„Jen bych vás ohrožoval, vždyť jsem přece naprosto nepoužitelný. No nic. Tak já si teda poletím na dovolenou sám, bez společnosti. Bude to smutná dovolená, ale víte, Kyjevské památky jsem už dlouho toužil spatřit. A jak se konečně otepluje, není příliš horko, ani zima, ideální počasí na turismus, asi bych mohl ještě dneska odletět..."

„Vy si nedáte pokoj."

Ne, nedám.

Zubil jsem se jak dítě, kterému šváb nakonec musel dát nezdravé lízátko, aby přestalo brečet a řvát na celý obchoďák.

„Theo, opravdu jste k neuvěření," zasmál se pro sebe a už se pohodlně usadil, s koutky úst natočenými ke slunci. A já si vzpomněl na jeho neustálé výroky o tom, jak nepředvídatelně se občas chovám. A co. Moc by se nudil, kdybych takový nebyl.

Henri se podepřel loktem o opěrku a vyhlížel z okna na tančící koruny stromů. S tím, jakou rychlostí jsme je míjeli, a jak se střídaly různé druhy, jehličnany i listnáče, zdálo se, že se vykrucují v rytmu valčíku.

Šváb po chvilce subtilně nadzvedl dlaň, natáčel s ní do světla pronikajícího skrze okno, krčil a zase natahoval prsty. Opatrně jsem ho pozoroval, nebyl si jist, jestli má zdravotní potíže nebo co ho to popadlo.

Když si všiml mého nenápadného čumění, připlácl ji zpět na opěrku.

„Ten váš nápad v autě, to varování, bylo velice přínosné. Opravdu. Zachránilo vám to život," počkat, jen mně? Co tím myslí? „Takže, ještě jednou se omlouvám. Nejste nepoužitelný."

„V gulagu ne, to je pravda," rýpnul jsem si, než jsem se dokázal zkrotit. Henri mě však jen pokáral pohledem a zavrtěl hlavou.

„Nejen tam," vydechl ke konci a pak už jen opravdu hleděl z okna, spokojeně a s klidem na duši. A já také.