Sedačka se mnou při jízdě vibrovala, prostor mezi mnou a Henrim oddělen brašnou, kterou jsem vzal navíc kvůli vyšetřování. Opíral jsem se o rám okna a shlížel život ve slunečném ránu. Slečny v krátkých sukních, velké množství rozmanitých šat, ať už oblečené na postavách, nebo visících na věšácích ve stáncích. Regály plné bot, stěny z kabelek. Blikající hračky, jejichž zvuky jsem slyšel už podvědomě, a nebylo tak třeba, aby skutečné štěkání a pískání dolehlo do projíždějícího auta.

Po vymotání se ze sítě jednosměrek a mramorové dlažby jsme konečně vjeli na hlavní o šířce dvou autobusů. Chtěli jsme opustit tuto džungli historických budov a kovových monster a vlézt do malebné vesničky uprostřed přírody. Nadýchat se čerstvého vzduchu, pročistit zanesené čichové buňky.

Momentálně jsem však cítil prapodivnou směsku deseti různých stromečků zavěšených na zpětném zrcátku a Henriho parfém, který s nimi agresivně zápolil. Můj nos se cítil jak bojové pole. Trpěl nehorázně.

A do toho mi opět zakručelo v břiše.

„Měl byste se najíst. Určitě se tam trochu zdržíme," promluvil Henri a pohledem naznačil, že něco v mé tašce čeká na pořádný kusanec.

„To je dobrý," mávl jsem nad tím rukou, přestože uvědomění si dárečku v kabele nadhazovalo lákavé představy. Ale jíst v taxíku? Ještě k tomu před Henrim? Vypadat jak naprostý nenažranec?

Zmíněný pán tušil, co se mi honí mým tvrdohlavým koňským mozkem. Zavrtěl hlavou, než opět nadhodil: „Buďte bez obav, už jsem si zvykl na váš apetit."

Cože?

Koukal jsem nevěřícně na jeho úšklebek, snažil se rozdýchat tuto chvíli zahanbení. Pravda, před ním si už žádný image nezachovám.

Poraženě jsem vytáhl svoji Tatranku, pevně ji stiskl, abych ji náhodou omylem nenabídl Henrimu, a už spokojeně chroustal. A mé chroustání bylo o to intenzivnější, když jsem si spojil Henriho vyslovený apetit s jiným druhem apetitu a krev mi ihned vyplnila obličej jakoby nic.

Henri, věř mi, na tento druh mého apetitu si jen tak nezvykneš...

Cesta byla poklidná. Taxikář nikam nespěchal, v klidu zařazoval, citlivě přišlapoval na plyn, to se u takových lidí jen tak nevidí. Hlava mi začala tancovat do rytmu písní, jež vyhrávaly v rádiu, prsty poťupkávaly do plastu lemujícího okýnko. Stromy míjely jeden za druhým, stejně jako čáry na povrchu dálnice D1. Občas jsem zkontroloval souseda, možná častěji než občas. Henri také sledoval krajinu, jeho výraz neutrální, asi byl zahrabán ve svých myšlenkách, ve svém paláci s jednorožci a broukem Pytlíkem.

Auto plynule zpomalilo, jak najelo na výjezd u Všechrom, a místo čtyř pruhů vedle sebe jsme se sotva vešli na ten jeden.

„Tak, pokochejte se našimi krásnými vesničkami," usmál jsem se, jelikož venkov, to bylo moje. Moje dětství, přesněji. Ale především, tohle byly kulisy všech pohádek, mnoha německých k tomu. Barevné domečky se zdobenými štíty, velké oplocené dvorky; ne jak na Moravě, alespoň poblíž Brna, kde jsou jednotlivé stavby nalepeny k sobě jak korálky na niti.

„A taky skvělými silnicemi," dodal jsem poté ironicky, když to s námi hupslo, až jsem málem proboural střechu karoserie a vyletěl ven jak ptáček.

Slunce zářilo na alej stromů, všechny domy se na nás v tomto počasí imaginárně usmívaly. Spokojeně jsem přešel informační tabuli, oznamující blížící se destinaci. Ošetřené dřevěné ploty v slunečním žáru přímo svítily, opustily svoji původní barvu a připomínaly řadu hranolek postavených vedle sebe. Kolem nově postavené bytovky se scházely maminky s kočárky rozmanitých značek.

Jak se blížil železní přechod, řidič hodil blinkr a stočil to na Všestary.

Trochu mě to zmátlo, myslel jsem, že po hlavní se dostaneme tam, kam chceme, avšak je možné, že jsem se mýlil. Co já mám někomu mluvit do řízení, když to tu neznám? Ťukot prstu do rámu vynechal jeden beat, ale rychle se napravil a dále se máchal v prosvítajících paprscích.

Už nás obklopily husté porosty stromů a silnice se o pár centimetrů zúžila, jak jsme opustili obec a dojížděli poslední kilometry. Další informační tabule oznamovala, že na místo činu dokážeme v mžiku dojít sami pěšky. Ze vzrušení jsem už neťukal do rytmu hudby, ale byl veden mírou netrpělivosti.

Taxikář však opět hodil blinkr.

A to se mi už nezdálo.

Prst rázem zpomalil, jako kdybych zatáhl za ruční brzdu. Podíval jsem se na řidiče, ten však hleděl vpřed a vytáčel volant, stále s klidným manýrem, obdarovával nás plynulou jízdou.

Já však klidný nebyl.

Abych nevzbudil podezření a řidičovo zpětné zrcátko nadále ukazovalo dvojici mužů obdivující přírodu, snažil jsem se utlumit svůj dech, jak jen to šlo, a levačkou naslepo hmatal po Henriho dlani.

Odpusť mi to, Henri!

Musel jsem se vyškrábat po jeho kalhotách, zabloudit do třísel, sjet na stehna a teprve pak obejmout jeho ležérně uloženou dlaň. Sotva jsem se jí dotknul, on tou svou škubl. Jeho reakce byla opodstatněná. Nemohl jsem ho však nechat vyklouznout, a divoce po ní chňapl dříve, než mi úplně zmizela z dosahu. Možná jsem ho škrábl, netuším, ale neobvykle pevně jsem ji svíral, aby se jeho útěk neopakoval.

Raději jsem vykoukl z okna ještě více, skoro se na něj nalepil, aby si nevšiml ruměnce na mých tvářích.

Dle zašustění jeho košile mi došlo, že po mně požadoval odpověď, proč jsem ho takto neočekávaně a prachsprostě ošahával a jinak zneužíval. Ale já nemůžu! Ne, nemůžu mu odpovědět!

S obličejem stále natočeným na slunko, obrátil jsem jeho dlaň hřbetem dolů, něžně a opatrně, abych zkrotil toho vyplašeného brouka a omluvil se mu za předchozí chování. Snažil jsem se zůstat v jeho komfortní zóně, přestože jsem udělal pár neúmyslných pohybů navíc, abych si užil tuto chvíli o trochu více. Takže – hups, uklouzl mi palec a přejel po jeho hřbetu, jako kdyby zkoušel povrch sametu v obchoďáku; ejhle – já nevidím, takže se omlouvám za letmé dotyky na špičky jeho prstů...

Alespoň jsem si mohl v této svízelné situaci dovolit usmát, stejně můj úsměv viděli jen králíci na poli!

Následně jsem ukazováčkem přejížděl po vnitřku jeho dlani, představoval si všechny čáry osudu a života, co tam má, živě ve své mysli.

Wrong way.

Napsal jsem nakonec jednotlivá písmenka a stáhnul se k sobě, abych už více švába takto nezneužíval.

Nečekal jsem, že to samé provede on, sice ne tak jemně a svůdně, každopádně velice účinně.

Proklínal jsem celé generace lidí, opic, až po krysy schované v kanálu, že jsme po nich zdědili nervovými zakončeními protkané ruce. Měly sice vylepšit naši motoriku, abychom si uměli oloupat banán a podržet semínko u pusinky, jako vedlejší efekt však nyní vysílaly signály do mozku vyvolávající vzrušení, spouštějící různé hormonální dráhy a zvyšující prokrvení reprodukčního orgánu.

Nevědomky jsem dlaň stáhl opět k sobě, asi trochu vylekal švába. Snad si to nevyložil špatně, ale já za to nemůžu, že jsem jednoduše muž ve svých nejlepších letech a obzvlášť citlivý na tyto vsugerující gesta. A že já začal? Jo, vážně?

Abych zabránil milným domněnkám, ihned jsem podsunul svoji ruku zpět, na jeho půlku sedačky, a dělal jakože nic. Snažil se soustředit na slova, která mi chtěl říci.

Be ready.

Připraven? Připraven na co?

Zmateně jsem se na něj koukl a bylo štěstí, že jsem odchytl jeho pohled. S prohloubenou přímkou mezi obočím, zdál se soustředěný, jeho oči na mě přímo křičely, cože to má v plánu dělat a jak se zachovat. Já však nejsem telepat, to ani náhodou. Přesto mi to stačilo, abych se uklidnil, abych vložil svou důvěru do super agenta z Německa a ovládl své vynervované tělo.

Henri povytáhl koutky úst, krátce stiskl mou dlaň a pak opět vyhlížel z okna na domečky vesnice, jejíž název jsem přehlídl. Cítil jsem, jak mě tlačí čas. Jak se blíží ta chvíle. Jak se opět rozhodne, jestli uspějí měniči, nebo nad námi budou držet vítěznou ruku Protektoři.

Taxík už minul poslední domy té vesničky. Před námi se rozléhal obsáhlý les. Aha, takže tak. Zabít nás a pohodit někde v příkopu. Plán průhledný jak facka.

Henri však seděl klidně, nerozptýlen tímto odhalením taxikářova úmyslu. Asi byl zvyklý být pohozen v lesech, na skládkách a podobných oblastech, že?

Jelikož jsme se nacházeli na konci světa, kam chodí jen masoví vrazi zakopat své mrtvoly, auto vjelo na polňačku a začalo intenzivně drncat. Přesto si zachovalo jakousi plynulost, kterou vykazovalo celou cestu.

Má ruka byla opět uchycena, aby na ní mužný prst namaloval dva kolečka.

GO.

Taxík zpomaloval. Mrkl jsem se na švába. Jeho obličej byl chladný, oči vyzařovaly krvežíznivost. Jako kdyby ti skinheadi byla jen parta děcek, kterým nestálo za to ani utřít nos. Ten muž nyní, sedící vedle mě, to byl pravý Henri Kolbe. To byl špičkový agent, to byl strach celé Evropy. To byl ten bojovník, který nezaváhá tváří tvář kulce.

Omlouvám se, jestli jsem ho někdy nasral... A jsem rád, že ještě žiji.

Hodil mojí rukou do klína, a už jsem rozevřel rychle dveře a koukal na pohyblivou zem pod námi. Taxikář rychlostí blesku vytasil revolver, který namířil mým směrem. Nohou jsem se odrazil od rámu vpřed a už jsem se za zvuku výstřelu skutálel ze sedačky, a ještě udělal několik sudů na zemi, než jsem se úplně zastavil. Bolelo mě tělo, náraz nebyl zrovna příjemný. Rozhlížel jsem se kolem, kde je auto.

Skrze zadní okno jsem jen viděl stín zápasu, siluetu zbraně mířící na Boha, pak do všech světových stran, a nakonec zazněl osudový výstřel. Otevírající se zadní dveře vyplivly Henriho, který vmžiku vyklouzl ven a hnal se pryč. Spolu s ním se jak polička od vroucího hrnce nadzvedal kufr taxíku. Tento detail samozřejmě Henrimu neutekl.

Neřval, ale jeho gesto bylo jasné.

Zdrhnout pryč.

Otočil jsem se a utíkal, co my nohy stačily, Henri mě brzo dohnal a občasnými dotyky na mých zádech mě hnal kupředu, pryč od cesty, schovat se do houští.

„Co...? Co?" vyžadoval jsem si vysvětlení, ale jelikož Henri opět zatlačil na má záda a zezadu již plašila ptáky další střela, raději jsem popohnal nožky dál.

„Teď by se hodilo... abyste se proměnil... Theo. Na koni jsme rychlejší... a zmizíme z dohledu," ještě za běhu o život dokázal mluvit.

„To... to asi nepůjde... Henri. Nemyslím, že se... se mnou skryjeme..." jestli budu velký jak kráva – doslova – a tento les je spíše placka posetá stromy než strmé kopce, tak posloužím spíše jako nádherný terč. Ano, terč. Můj zadek bude za sto bodů a hýždě za šedesát. Nohy za třicet a kopyto za deset. Zazářím jak sluníčko. Prostě ne.

Jenže Henri to samozřejmě nepochopil. Jak mohl, ještě mě nikdy neviděl.

„Theo, je to jediná možnost!"

„Ne! Vy to nechápete!" Prásk, další výstřel. „Opravdu se neschováme, ne v lese!"

Jenže zamračený Henri, s prdelí na čele, to nedokázal přijmout. Chytl mě za paži, ale nezastavoval. Běžel po mém boku, jen si mě potřeboval natočit, aby si vyžádal vysvětlení.

„Kdyby byl sníh, tak není problém, viděl jste určitě Popelku, jak krásně splynula s okolím, ale... Prostě to není možné!"

„Vy..."

„Ano!" zvolal jsem spokojeně, že mu to docvaklo, přestože jsem ho nenechal doříct myšlenku.

„Vy jste opravdu nepoužitelný, pane Šapíku."

Díky! Ironicky jsem zvolal ve své mysli, ale dál to neřešil a utíkal vpřed, za světlem mezi kmeny, které indikovalo přítomnost polí a také civilizaci.

No tak co, krucinál! Můžu za to, jaké geny mám? Že nejsem krásný hnědák nebo šedák, jako můj otec, ale prostě bílý jak práškový cukr? No?

Já byl nasraný, Henri byl taky nasraný, ale jelikož se za námi hnal fanatický Protektor, největší prioritu mělo zdrhání do bezpečí. A po dlouhých minutách, přestože zvuky výstřelů nepolevily, se nám to alespoň z části podařilo. Domy! Vidíme domy!

Jakmile je viděl i ten pomatenec se zbraní, došlo mu, že už není ve svém teritoriu, a složil zbraň do pouzdra. Asi. Ale nikdo se přes pole nehnal, žádná hlína nelítala kvůli minutým střelám. Řekl bych, že jsme byli z části v suchu.

Lepší pocit jsem však měl, až když se pod mýma botama ocitla asfaltka a o pár metrů opodál zakokrhal kohout.

„No do... prde... le..." popadal jsem dech, zapřen o stehna, byl rád, že jsem stihl sníst tu Tatranku. Henri byl na tom stejně, jeho vždy uhlazené vlasy nyní trochu připomínaly štětiny smetáku. Na některých ulpívaly kapičky potu, zezadu zas slézaly ze zastřižených výrůstků po šíji a vpíjely se do límečku košile. I já byl zpocený jak prase, obzvlášť v tomto slunečném dni to bylo o to více zabijácké.

Zvedl jsem hlavu na švába, takhle zespodu mi nastavoval zarostlou čelist a třpytkami pokryté čelo. Chtěl jsem jenom zhodnotit situaci, avšak on si to vzal po svém. Umím hýbat krkem, můžeme jít. Vydal se do kroku do centra obce a já jen mohl lapat po dechu za chůze.

„Co se stalo?" doháněl jsem ho a jeho zatvrdlá záda s mapou Jižní Ameriky, s trochou těch karibských ostrovů na jeho límečku.

Henri jen ztěžka vydechl a vrtěl hlavou.

„Máte zase nějaký problém?" zvyšoval jsem hlas. Právě po mně podruhé stříleli, jsem uhnaný, hladový, nechal jsem v tom taxíku brašnu s foťákem čumsa, Tonda mě kvůli tomu beztak seřve, a nejenže měl Henri při úprku blbou poznámku, nyní hraje uraženého, jako kdyby to byla moje vina!

Henri se zastavil, hleděl přímo na mě, kritickým pohledem, přímo nevěřícným. Centimetry rozdílu výšky se smývaly jak nic.

„No?"

Šváb se nadechl, pěst zabodl do pasu a rozhlížel se po domcích, než opět spočinul pohledem na mně.

„Už jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí. Ne od vás. Ale... Ale když jsme nejvíce potřebovali vaši pomoc, vy –!"

„Co já? Jsem bílý kůň? No Ježíš Maria! Viděl jste někdy pudla? Maltézáka? Zajíci jsou taky bílí! Auta jsou bílá! Limuzíny! Proč bych sakra nemohl být bílý! Myslíte, že jsem si to vybral? Že jsem chtěl být tady jak kus stříbra mezi kovem? Ha? Ne! Kruci!" rozhodil jsem rukama a odstoupil si od Henriho. Musel jsem se nadechnout čerstvého vzduchu ze strany od lesů.

„Nebo jste nasraný, že jsem neposlechl váš rozkaz? Že jsem to nechtěl koupit do své bílé zářivé prdele, jako se to stalo Igorovi? Hm?"

Hleděl jsem intenzivně do Henriho očí, snažil se nahnat své převyšující centimetry zpět a s nimi své ego, které mi bylo v dětství odebrané a dávno ztracené. Mezi námi by se vešla pouze jedna tužka, ne, bílá pastelka, aby tu barvu viděl dostatečně dobře a pochopil mé trápení.

Jenže on žádnou imaginární pastelku neviděl. Naopak, fixou si mezi obočí namaloval čáru, a ta fixka nejde smýt ani lihem, natož potem a mým křikem. Pod ostrým světlem se mu zorničky kontraktovaly a odhalily skrytou plejádu hnědých odstínů, přesně takových, jakých bych měl jako správný kůň – podle pana Kolbeho – mít plnou srst!

Vrr!

Nezvládl jsem to a opustil tuto těsnou blízkost, v níž se předháněla dvě nezbedná nutkání. Vrazit mu a políbit ho. Nechtěl jsem, radši, zkoušet ani jedno z toho. Vykročil jsem svižným tempem a tentokrát ať mě dohání on.