„Máte v Praze i jiné hotely, než je tento?" koukal na vysokou budovu, u níž ve dvoře parkoval. Já se jen rozpačitě zasmál.

„Jestli chcete zkusit jiné ubytování, tak to zmiňte v e-mailu. Sotva víme, kdo přijde, natož abychom znali vaše osobní preference," pomáhal jsem mu vytáhnout tašku z kufru.

Když jsem jej zaklapl a všímal si věcí v mé rovině pohledu, Henri se mírně usmíval a dával mi tak najevo, že to myslel ze srandy. Rázem mi sebral dech z plic. Od kdy se naučil vtipkovat a nejen vše kritizovat? Copak chodí v Německu na nějaké terapie, že je pokaždé o něco blíž lidské podobě?

Vzal si ode mě tašku a já z kapsy vylovil Lucčin papír.

„Mám dát Lucii vědět, ať příště chňapne po něčem jiném?"

Henri neodpovídal. A já věděl proč. Bude vůbec nějaké příště?

„Tak, tady to máte. Zítra vás vyzvednu kolem osmé a pojedeme do toho servisu," podával jsem mu nějaké papíry a byl připraven odejít.

„Nepočkáte?" obrátil se na mě, zcela seriózní.

„Na co?"

„Nezval jste mě na skleničku?" nadzvedl obočí a já si mohl napsat další čárku do kolonky „Sebraný dech". Snad si něco neuvědomil. Nedělám to moc nápadně, ne? Snažím se působit přátelsky, jen a jen přátelsky, a minimalizovat mé koketní triky používané posledních pár let. Opravdu! Přesto mi přijde, jako kdyby mě měl prohlídnutého skrz na skrz a bezostyšně mi nahrával do karet. Jestli to bude takto pokračovat, tak ani večerní skleničku nepřežiju bez úhony.

„Musím se ještě obhájit, že pokaždé, když jsem pozval já vás, tak to dopadlo dobře, nemyslíte?" spustil jsem, když do deseti minut sešel dolů do haly a pokynul mi, abych ho následoval ven.

„Pokaždé? Pozval jste mě jen jednou," odvětil chladně. Jakože chladně. Strčil si ruce do kapsy a kráčel se mnou přes nádvoří.

„Bylo to zahájení, a je na nás, abychom pokračovali v tradici."

„A pak bude řada na mně?"

„Ne. Na vás řada přijít nesmí," ihned jsem zamítl jeho návrh. „Ačkoliv s takovou bude má peněženka trpět jak Jan Nepomucký."

„A už jste si našetřil?"

„Cože?"

„Na auto. Chtěl jste si pořídit auto."

Potřeboval jsem si ukořistit pár vteřin, abych se dostal z rozčarování, že si pamatuje takovou drobnost, ještě z období nepřátelského napětí.

Snad se mi nečervenají uši.

„To... je zatím ještě v procesu," zastyděl jsem se, že jsem ještě nebyl schopný se dokopat ke koupi. Ale byla na to příležitost? Byl jsem rád, že už po mně nikdo nepálil kulku!

Vlezli jsme do podniku, který byl nejblíže a nebyl to úplně pajzl, jaký jsem vždy navštěvoval s Ondrou. Dokonce měli naše favority, takže jsem také nemusel vymýšlet omluvu, že ten jakýsi Diplomático je vzácný a šance na něj narazit malá. Ale už jsem to do sebe nehrkal jako vždy, abych zapil vztek, abych zapil nervy, abych zapil své ubohé já. Ochlazoval jsem si dlaně rozpálené červnovým horkem.

„Jak se vůbec máte?" s úplně stejným stylem, položil mi otázku.

„Já? Ale, dobře. Jako vždy," pokrčil jsem rameny.

„Myslím, jak to zvládáte?"

„Co?"

Nemusel říkat co, jeho pohled byl jasný dostatečně. Narážel na jakýkoliv posttraumatický syndrom, který by se u mě mohl vyvinout a inklinoval návštěvu psychiatra.

Snažil jsem se vše zahrát na pohodičku a usmívat se jako debil.

„Jo, normálka. Práce a tak, všechno dobrý."

Henri si k sobě přisunul skleničku, jeho hlavu mírně naklonil do strany. Jakoby se na mě snažil koukat z jiného úhlu.

„Opravdu?"

„Tak, co jiného mi zbývá, že?" už u mě převládala skleslost. Palcem jsem přejížděl po hraně skla. „Jen zatnout zuby a jít dál. Nic víc s tím nenadělám."

„Měl jsem obavy," promluvil tiše Henri, hledě na plochu stolu. „Obzvlášť po postřelení pana Plevky."

Nato vypil půlku svého přídělu a položil skleničku jemně na stůl, přesně do mokrého kruhu vzniklého stečením vody ze zaroseného povrchu. Já však nebyl schopný ho následovat. Připsal jsem si třetí čárku do kolonky a začal litovat, že jsem se do toho tak hrnul. Dokážu se ho pustit a začít od znova? Kruci, vždyť tě stejně bere jako přítele, to maximálně. A jen ty se tak zbytečně mučíš a vymýšlíš si hory doly.

Náhlý smutek jsem po chvilce spláchl celým panákem. Ale neťukl jsem prázdnou skleničkou o stůl. Držel jsem ji v rovině oči a zamyšleně ji pozoroval.

„Víte, Henri, že tohle je asi můj první panák venku po tom útoku?" odmlčel jsem se. Henri mě pozorně sledoval. „Párkrát jsem sice s přáteli a spolubydlícím byl na pivě, ale nikdy si už nedovolil se odvázat. Být nepozorný. Být nesoustředěný. Neočekávat stín za rohem..."

Položil jsem skleničku a jen se uboze zasmál.

„Na to, že jsem si odsloužil svoje v armádě, jsem jen zbabělý a vystrašený holomek. No, zato doma to teklo proudem."

Pokýval uvědoměle hlavou. Trochu mi jeho gesto nesedělo.

„Vy jste na tohle zvyklý. Musíte být neustále ve střehu, se zbraní skoro spíte. Jak jste to dokázal?"

Šváb chvíli neodpovídal. Seděl nehybně, jako naprostý šutr, a já se zase začal obávat, že jsem klackem píchl do něčeho, do čeho jsem neměl, a stáhl se do opěradla.

„Nebo to nechte být."

„Je to jen o zvyku."

„Hm?" opět jsem se narovnal, jak náš drahý návštěvník zhodnotil situaci vhodnou k prozrazení trochu z jeho osobního života.

„Dlouhý a intenzivní výcvik, lekce už od dětství. Jako kuchaři nemají strach z nožů a vaření, já se nebojím chránit se a ochraňovat. Je to prosté."

„Měl jste vy vůbec normální dětství?" vyhrkl jsem dřív, než jsem si stihl přimáčknout hrdlo a zaškrtit ta slova na místě. „Ne, neodpovídejte mi, zapomeňte, dobře? Tak jo."

Jenže mléko už bylo rozlité. Celý kanystr benzínu. A já ho nevědomky podpálil. Oheň hořel všude, plameny šlehaly metry vysoko. A můj žaludek byl jak centrum plamenů, jak pec, kam se přikládaly polena.

Henri mlčel, a já zpytoval své činy a káral svoji hubu. Společnice jménem „Trapné ticho" odsunula židličku a spokojeně se usadila.

Nakonec šváb dopil i druhou půlku a já už čekal, že se zvedne a ani mi nezamává.

„Normální, záleží na tom, jak se to vezme."

Huh?

„Nechodil jsem do školy, jak ji znáte, ale soukromého učitele jsem také neměl. Velká většina nástupců DAMMu, spolu s dalšími vybranými jedinci, byli vyučováni na internátní škole v Elsoffu."

„To je zajímavé. S takovou to vypadá, že se stydíte, že máte místo v práci zajištěné rodinou. Ale není proč, je to běžné," snažil jsem se odlehčit tíhu jeho svědomí, s níž mi prozrazoval zákulisí jeho dětství. „Anebo to spadá do tajemství a nemůžete o tom mluvit? Tak to jste měl říci rovnou. Já bych se neurazil, vážně!"

Serióznost, s jakou jsem se ho snažil uklidnit a ulehčit mu cokoliv, co ho tížilo, Henriho donutila ke smíchu. Tak super, já ho rozesmívám? Tady se snažím z plných sil chodit po minovém poli a neztratit ani jednu končetinu a on se mi směje?

Švábí instinkt pana Kolbeho zavibroval a upozornil ho, že ačkoliv se neurazil on, já od toho nemám daleko. Okamžitě smích potlačil, přestože jeho oči si udržovaly ten „nevinný" úsměv, a opřel se lokty o stůl.

„Ne, buďte prosím v klidu, já se nesmál vám," na to jsem mu věnoval takový ten "to vám sotva uvěřím" pohled. „Jen mě překvapilo, s jakými důvody jste přišel, přestože se nejedná o nic z toho."

„Myslíte si, že jsem otravný? Měl jste ihned odmítnout mé pozvání, na tom nic není," pokračoval jsem v trucu.

„A co vás přimělo mě vůbec pozvat? Nemáte obavy?"

Protože se s vámi cítím v bezpečí? Protože s vámi chci trávit volné chvíle? Kdybych to vyslovil nahlas, vystrašil bych Henriho tak, že by se ani neobtěžoval zničit ty Protektory a utekl by zpátky do Německa.

„Jen tak. Využít chvíle," zamumlal jsem rychle vymyšlenou výmluvu, zatímco na mě upíral oči, hřejivé jak medem oslazený čaj, jak chladnoucí griláž v kastrolu. „Člověk se musí přece jednou pohnout z místa, ne?"

„Ano."

„A plánujete odejít už zítra, jak budete mít spravené auto?"

„Ano," zopakoval podruhé tuto stručnou odpověď, ale mně to nevadilo. Už jen fakt, že nekýve tiše hlavou, ale opravdu ke mně mluví, dělalo z mého vnitřku mixér zapnutý na plné otáčky.

„Tak hlavně dávejte pozor, ať se vám nepřihodí to samé. Na co jste proboha najel?"

„Netuším. Nějaký bordel na silnici."

„Aha," pokýval jsem hlavou a řekl si, že je čas doplnit zásoby. K mému štěstí číšník přišel téměř okamžitě, a ještě rychleji byla objednávka vyhotovena.

„Ačkoliv si lidi z čumsa dělali srandu, je pravda, že vědět jste nám mohl dát. Alespoň, jestli ty záležitosti, co vyhrabal ten váš kolega, Andreas či jak, souvisí s námi nebo ne..."

„Nebyli jsme si jistí. Jeden útok může být náhodný. Až po postřelení pana Plevky jsme usoudili, že podceňovat situaci není na místě a že je třeba přejít do útoku."

Jako moc dobré vysvětlení jsem to nebral, ale co nadělám.

„Popravdě, DAMM sem chtěl vyslat někoho jiného, ale řekl jsem si, že bude nejlepší, když se za vámi stavím já a vše vám vysvětlím."

Sice to Henri řekl naprosto logicky, profesionálně, prostě jako klasickou úvahu velice strategicky založenou, nemohl jsem si pomoct a neslyšet ten skrytý smysl říkající: „chtěl jsem vás vidět, proto jsem poprosil vedení, abych se zde mohl zastavit."

Už jsem přestal počítat, kolik čárek jsem zadal do té své kolonky.

Ještě nějakou dobu jsme vysedávali, přestože pití jsme už dávno utnuli. Nakonec to Henri zabalil sám od sebe, vykopl mě z baru a doprovodil na zastávku. Neuběhlo moc dlouho od západu slunce, nebe stále ještě neslo odstíny duhy, připomínalo vzlétající plameňáky nad jezerem porostlým rákosí. Plameňáci a on, soustředěně vyhlížející tramvaj, v pouhé košili připomínající letní mráček. Jeho vlasy v tomto soumraku, jako siluety bloudících vran. Jeho řasy z vrchu, svůdně kmitající při každém mrknutí, při každém záchvěvu větříku...

Jedním ze znaků dospělosti je naučit se chtít skrytě a tento chtíč proměnit v pouhý obdiv. Nedupat a nebrečet, když nám je odepřen předmět tužby, a nechat ho být.

Samozřejmě je tento fakt spojen s tím, že v peněžence nemáme tolik peněz, abychom si předmět tužby koupili, hehe.

Ale k čemu se chci dostat, je jasné. Koukat, ale nešahat. Nechat Henriho Kolbe ve vitríně a jít si svojí cestou, do práce nebo domů. A tyto nemožné pocity přesměrovat radši někam, kde jsou třeba.

„Hezký večer," popřál jsem a nastoupil do vozu, schválně si sedl na opačnou stranu, aby mě to nepokoušelo hledět na jeho siluetu otáčející se na hotel.

Jenže moje výška to však viděla jinak a v plánu mi zabránila.

No co... Jeden pohled navíc neuškodí...

Kdyby se nedíval i on na mě, a nepozoroval, jak spolu s tramvají ujíždím pryč.

Z těch vrstev ledu, které dříve mezi námi stály, se stala šplouchající vodička lesní bystřiny, čirá a svěží. Z mé strany tam proniklo trochu trávy, kterou voda sebrala po cestě. Byly to stébla zdrženlivosti a opatrnosti, způsobené náhlou erupcí emocí při včerejším loučení.

Nesmím být podezřelý, nesmím být příliš podezřelý.

Uklidnilo mě však obyčejné chování Henriho, které se nijak nevymykalo jeho přístupu „chladný na povrchu, chladnější uvnitř, ale vy, Theo, alespoň vidíte světlo skryté jeskyně".

Zajeli jsme městskou do sídla čumsa, upokojeni optimistickou zprávou, že do několika hodin bude pneu jako nová. Dneska přišla na Igora řada, aby zajel domů k nějakému puberťákovi vysvětlit naše pravidla, takže si Henri, trochu s odporem, sedl na jeho místo.

Potlačil jsem své škodolibé já a podpořil své zamilované, které nabídlo Henrimu prohození, ale hrdý Německý šváb z Hannoveru jen krátce zavrtěl hlavou a nechal to být. Asi se domníval, že těch pár hodin to přežije. Více se tu zdržovat nebude.

...nebude.

Začínalo mi kručet v žaludku. A to bylo teprve půl deváté. Znělo to hlasitěji než kostelní zvon.

„Ježiš, Theo, ty jsi vážně nenažranej jak prase," zakroutila Lucie nechápavě hlavou. No a? Mám velké energetické výdaje a nemusím se obtěžovat udržováním formy. Teda, podle toho, jakou formu myslím. Menší bříško mi nevadí, pokud je však poznat, že je rozděleno horizontálními a vertikálními lajnami na pekáč buchet.

I Henri se po mně ohlídl, asi si domyslel, co Lucie vypustila z úst. To mu cukl koutek úst, nebo se mi to zdálo?

Nasralo mě to ještě více. Zvedl jsem se a zmizel, skočil si do kantýny koupit alespoň Tatranku. Nějakou záchranu před hladomorem a dalším dobíráním mé podstaty.

Měj jsem se najíst a být spokojen, alespoň do oběda. Atmosféra kanclu po mém příchodu však do spokojené směny měla daleko. Lucie pokládala mobil na stůl, Martin se mračil jako již dlouho ne. Odolal jsem zakousnutí do vršku sušenky a posadil se váhavě na místo.

„Co... se děje? Někdo... někoho postřelili?" odložil jsem svoji svačinku naslouchal závažné situaci. Naše veverka sevřela ruce v pěsti, než je povolila a vysvětlila vášnivý telefonát.

„Volala Alice. V Mnichovicích se dneska ráno objevila policie."

„Hm?" nechápal jsem, co je na tom tak zásadního. Jen Martin začal ihned skákat jak divý a vytasil na nás jeho časovou osu.

„Místo bylo přece nahlášeno Alicí, že tam našly její včely pach pana Donnerstaga," vysvětloval rychle.

„A proto to nadále hlídala, že? Jestli se tam něco děje, může to mít souvislost s tajnou činností pana Donnerstaga," dodala Lucka a již se zvedala, aby se přiřítila za správcem této školky, Tondou.

Vyměnili jsme si s Henrim nic neříkající pohledy, ale oba jsme chápali, že tohle nebude jen nějaká drobnost. Martin už vyzváněl policii a dalších deset minut se s ní hádal, než naštvaně složil telefon a zhluboka se nadechl. Jakoby to Lucka tušila, zrovna také vyšla z temného koutku a usadila se k sobě.

Byla to zapeklitá situace. Nikdo nechtěl promluvit, každý potřeboval vstřebat nově nabyté pokyny. Nebo vztek, v Martinově případě. Už mi to nedalo a v žaludku šíleně kručelo.

„Hele, tak co jste pořešili?" poškrábal jsem se na nose a očekával, kdy budu moci bez výčitek dopapat nenačaté. Lucie pohodila blonďatými vlasy, aby jí nezavazely, a přehodila nohu přes druhou. Iritována byla dostatečně.

„Tonda samozřejmě chce, abychom šli na místo činu, vyzvědět od policie, co se a kde děje. A také chce, abychom kontaktovali jejich velitelství, aby s námi případ sdíleli, že může být spojen s naším."

„Což nebude možné, Lucko, zrovna jsem jim volal. Tajné, tajné, tajné. Musíš tam jít osobně a sprdnout je, přes telefon nemám žádnou moc."

„A kdo pojede do Mnichovic?" kdyby zrovna neměla zamotané nohy do sebe, už by vyskočila a vyváděla na celou budovu. Koukala se po kanclu, ale na nikoho jí nepadl zrak. Chápal jsem, proč byla tak namíchnutá.

„Theo půjde, kdo jiný," pokrčil rameny Martin. Jako bych to nečekal. Ale ideální volba to nebyla. Všichni jsme věděli, že je nutné využít našich schopností. Ale jelikož Lucie musí řešit byrokratické sračky, a náš pes Igor se poflakuje na druhém konci republiky, padla volba na mě. Přestože se nemůžu na místě plně přeměnit, čich stále nějaký mám, to zase jo.

„Co už nadělám..." začal jsem si balit věci do tašky a chystat své pomůcky. Tatranka jen zašustila, jak vklouzla do brašny a usadila se na dně. Než se k ní dostanu, bude z ní ochucený prášek.

Konečně jsem byl nachystaný vyrazit. Martin povolal taxi, které by mě mělo zavést až před zapáskovaný dům. Teď už jen čekat, než se objeví na parkovišti. Z části jsem vyhlížel z okna, z části na pana Kolbeho, který ze mě jen s obtížemi spustil zrak.

Začínal jsem se cítit nepohodlně.

Jsem špatně oblečen? Učesal jsem se? Nečouhá mi nic dole, že ne? Žádný Mount Everest, že?

„Aha, ano, Martin Okrajek vám řekne, jak se dostat zpět do servisu, Henri, buďte si jist," vyhrkl jsem v panice cokoliv, co se mi zdálo jako důvod jeho příliš častých pohledů.

„Půjdu s vámi."

„Cože?" odrazil jsem se od parapetu, o nějž jsem se opíral svým koňským zadečkem, a chtěl namítat a hádat se, avšak Henri už byl na nohách a ohmatával se, jestli má všechno potřebné u sebe.

Lucie i Martin rázem vypadali jak pravítka postavená na židlích.

„Potřebujete zajistit případné stopy. Berte to jako moji výpomoc. Jestli je to spojené s případem pana Donnerstaga, může to být klíčové."

„Ale máte přece jít..."

„Tohle zdržení snad nebude mít dopad na můj úkol."

„Ale může mít!"

Nechci, aby kvůli mně tady zničil roky vyšetřování, že jo. Na něčem přece dělá!

„Předpokládám, že to bude pouhých pár hodin. Stále mohu do večera vyrazit."

Celkem marný souboj, dohadovat se tady s ním. Tvrdohlavý šváb pro změnu využil své tvrdohlavosti jinak, a pokouší se přicpat ke mně do auta!

Můj bezradný výraz ho nepřesvědčil o špatnosti jeho nápadu. Spíše ho v tom utvrdilo. Se zvednutou bradou, aby mi mohl hledět přímo do očí, sebevědomý jak Beyoncé na pódiu; dokonce se na mě šklebil a tvářil se čím dál víc spokojeněji, čím více jsem se já mračil.

Nechtěl jsi společné chvilky s ním, Theo?

Jo, ale ne vidět ho zas nahého a o to více litovat jeho odchodu!

A co, ani nahého ho nepotřebuji vidět! Jako by můj mozek neměl představivost velkou dostatečně!

Slovo nostalgie? Znáte ho? Cesty autem, mimo centrum města? Ne! Prostě ne!

Uslyšel jsem zvuk motoru. Pastelkově žluté vozidlo již strkalo své plechy před vchod. Nic jsem neříkal, stačilo jen líně naznačit, že můžeme vyrazit, a se švábem v zadku jsme se chystali zase do akce. Já a on. My dva. V akci, naposled.