Henri Kolbe bez zaváhání uchytil moji dlaň, přesto jsem si všiml, že záblesk radosti v jeho očích brzo překryl nevysvětlitelný stín. Než jsem jej stihl nějak zanalyzovat, už se přesunul k Martinovi a zanechal mě tak o samotě a v zmatení.

„Pane Kolbe, posaďte se," Tonda ukázal automaticky na moje místo a já tak odskočil od počítače a obsadil mé známé křesílko. Henri posunul myš na kraj, ať mu nezavazí, a zatlačil klávesnici k monitoru. Až teď mi došlo, copak to zářilo v množství pixelů na vypouklém skle.

Nemohl jsem si v žádném případě vyvodit, jak se asi tvářil, ale určitě si toho musel všimnout, soudě podle pohybu temene jeho hlavy, jež jsem nespustil z očí.

„Jaká byla cesta? Už jsme se obávali, že se stalo něco špatného."

No nevím, Tondo, řekl bych, že ty sis toto právě přál.

„Nic vážného."

„Nic vážného?"

„Krátce za hranicemi jsem na něco najel a bylo bohužel třeba vyměnit pneumatiku za rezervu."

„Cože? A je všechno v pořádku?" tlumočen Martinem, hrál zájem a upřímnou starost.

„Ano," odvětil stručně. „Jen budu potřebovat navštívit zde servis."

Tonda ještě s Lucií vymýšleli zdržovací fráze, zatímco jsem utíkal nalít švábovi něco na osvěžení. Podával jsem před něj skleničku s čistou vodou, tajně na něj pokukoval – musel jsem využít, že jsem se nacházel od něj na pouhé centimetry.

„Citron můžete?"

Henri uchopil skleničku a vzhlédl, neskrýval úšklebek. Jen náznakem kývl hlavou, čímž jsem splnil svůj úkol a posadil se poslušně na své místo.

„Tak, co jste nám to přišel sdělit? Už jsme si mysleli, že jste na nás zapomněli," vtipkoval šéf, přestože celé čumso vědělo, že to vtip není ani náhodou. Henri se sklonil pro svoji brašnu, stále stejnou, s níž k nám přišel poprvé. Ačkoliv se stále předvádí značkovým oblečením, který si nepořídím ani za dvě výplaty, je věrný tomu, co má. Vytáhl zase nějaké šanony, dokonce měl připraven pět kopií nějakého spisu, ačkoliv mu stačily pouze čtyři. Pátá skončí pravděpodobně u šéfa na chalupě v krbu.

„Musíte pochopit, že tyto informace jsou přísně tajné. A padlo mnoho obětí pro jejich získání. Pracovalo se na tom mnoho let. Ale jelikož se stávají aktivnějšími, nelze je jen tajně sledovat. Je na čase konat."

„Tak už nás nenapínejte a honem," zamumlal jsem za jeho zády, rád bych věděl, kdo mi to míří na prdel.

Henri po mně opět ohlédl, výraz nečitelný, rty natažené do přímky, když mi podával můj podíl jejich „těžce získaných informací".

Vrhl jsem se na ně dravě jako vlk, ale ne že bych něco četl. Spíš jsem zanalyzoval, kolik to má stránek, jakou velikost fontu, styl písma, mezeru mezi odstavci, a klíčová slova pochycená mezi řádky.

Samozřejmě, že to nebudu číst, nechám si to hezky převyprávět Henrim, nechci promeškat ani jedno slovo vypuštěné z jeho úst, tím hlubokým uklidňujícím hlasem. Takže jsem papíry okamžitě složil do klína a nastavil hlavu dopředu.

„Tuto záležitost vyšetřovala speciální skupina, takže ani já jsem neměl ponětí o tomto případu. Naštěstí Andreas brzo našel souvislosti a mohli jsme tak spojit síly ve vyšetřování.

Už přes deset let DAMM zaznamenává podezřelé útoky na metamorfy, mnohdy se tvářící jako obyčejné nehody. V posledních letech tyto útoky nabraly na agresivitě, kryté jako přestřelky mezi gangy a etnickými menšinami. Není to však záležitost jen Německa. Naši informátoři z jiných zemí hlásí podobnou situaci."

Všichni jsme prozatím ignorovali fakt, že nám tady veřejně oznámil jejich špionážní síť v jiných zemích, a že Tondova paranoia nebyla úplně od věci. Aneb další stalkeři na seznamu, nic extra.

„Veškeré útoky byly provedeny téměř beze stop. Útočníci jsou národnosti, kde k útoku došlo. Na první pohled žádné napojení na větší síť, dopadeno jen mizivé množství pachatelů. Přesto hlubší pátrání za pomocí naších špičkových agentů nalezlo spojení sahající až do jednoho bodu."

„Kam?" nevědomky jsem vyhrkl.

„Ukrajina," odpověděl mi, s přímým kontaktem, než se opět zadíval na zbytek naší skupinky. „Nemůžeme ještě vyloučit jejich napojení na Rusko, ale dále naše stopy nevedou."

„A kdože to je? Co ti Ukrajinci chtějí?" Tonda si překřížil ruce, nevím, jestli více rozčilen špiony DAMMu, nebo zabijáky z východu.

„Nemají pevný název. Jsou velice roztříštění. Přesto dokážou být sehráni a velice dobře spolupracovat. Někdy si říkají Protectors, nebo také Protektory. Ale také se někteří naši agenti setkali s názvy jako Annihilators nebo Rombolók. Jejich cílem je ochrana obyčejných lidí. Mají za cíl vyhubit metamorfy a nastolit pouze lidskou společnost. A k tomu využívají veškeré prostředky."

„Cože?" Šéf naprosto vystihl reakci všech, takže ostatní se ani neobtěžovali otevřít hubu dokořán.

„Věří, že existence metamorfů je pro společnost nebezpečná. Že může vyvolat chaos, zvrátit společnost. Podle nich je jediná možnost, jak uspět, zabít všechny metamorfy a osvobodit od nich společnost. Tento jejich společný cíl je pohání a ztvrzuje, a přestože se jeví dost nejednotně, díky tomuto cíli se stávají tito lidé organizovaní a úspěšní v tom, co dělají. Je těžké dopadnout toho, kdo jim vše nařizuje.

S dalším faktem se rozchází můj předpoklad, že útočník byl metamorf. Podle našich zdrojů jsou členové této organizace, nebo její stoupenci, obyčejní lidé."

„Ale jak..." mračila se Lucka. Tentokrát byla ona představitelkou našich reakcí.

„Ještě nemáme bližší informace, ačkoliv spolupráce s metamorfem, nebo jeho využívání, je na místě."

„Ale přece, tady v Česku jsme žádná zvláštní úmrtí nezaznamenali. Jen tyto dva útoky a pan Donnerstag. Myslíte, že za zabití pana Donnerstaga může právě tato organizace? Že jejich spolupracovník je právě Gebauer?"

„Ne," zavrtěl jsem ihned hlavou a zabránil tak Henrimu, aby Lucce rozumně odpověděl. Jenže ano, jsem prostě pitomec, a to jen tak nezakryju. Takže se na mě rázem podívala celá parta, očekávaje vysvětlení mé přesvědčivé odpovědi, obzvlášť, když já dávám od takových věcí povětšinou ruce pryč.

Co, mám prohlásit, že se Gebauer ke mně stavil na kafíčko? Ne, to ne, oni kofein nemůžou. Tak na pivečko? Nebo lépe, na orgie? Už nevím, co si myslet, vážně. Ale tohle jim určitě předhodit nemůžu. Takže šup, zapoj těch pět mozkových buněk a dej jim alespoň trochu důvěryhodnou odpověď.

„Tak... přece ten rozdíl zbraně, že? A... ten kočičák byl zabit na procházce, na nás to útočník vybalil jen tak, ne?"

„Pravda, na to jsem zapomněla," pokárala se naše vůdčí veverka a mně se oddychlo.

„A pan Donnerstag, nedělal pro ně on?" tentokrát obrátil kartu Martin a zkusil to z jiného úhlu. Igor vysedával jako vždy opodál, tiše, naslouchal, ale nijak více se nezúčastňoval tohoto brain-stormingu.

„Nesedí mi to," nesouhlasila Lucie. „Proč by na něj zaútočili, když pro ně dělal? A jestli většinou bojují ve své zemi, co by pak pohledával u nás?"

To by mě taky zajímalo. Avšak já dávno věděl, že v tom má prsty DAMM, že to on tahá za nitky.

Nejsou... nejsou tyto informace smyšlené, abychom uvěřili nesmyslným kecům a hnali se za neexistujícím protivníkem, zatímco si tu DAMM udělá piknik a bude cucat čajík? Henri, je to opravdu pravdivé? Můžeme tomu věřit?

Z kamenné tváře jsem neodhadl nic, ani skryté záležitosti DAMMu, ani jeho oblíbené jídlo, ani barvu jeho trenek, prostě naprosté hovno. A jaký sklon má jeho nos, kolik milimetrů měří jeho řasy a kolika čísly se dá vyjádřit odstín jeho panenek v hexadecimálním kódu – tohle jsem zrovna nepotřeboval.

„Možná chtěli zakrýt stopy. Jestli s nimi spolupracoval, donášel na jiné metamorfy a dělal jinou špinavou práci, musel toho vědět hodně. Cíl Protektorů je zabíjet metamorfy. Možná, po splnění účelu, ho vzali jednoduše jako další oběť, nehleděli na jeho příspěvek organizaci."

„Zametali za sebou stopy," shrnul Henriho proslov stručně Martin.

„Ale pracoval pro DAMM, přece. Nemohl donášet, aniž by to znamenalo obří ztráty pro DAMM a přímo gigantický únik informací," přišel jsem na další skvělý argument, kterým obhájit Gebauera a jeho soukromou výpověď v mém obýváku.

„Jestli Donnerstag dělal nebo nedělal pro Protektory, to se nyní nedovíme. Četl jsem zprávu z útoku, kterou jste mi poslala. Našli jste další vodítka?"

„Auto, do kterého útočník po střelbě nastoupil, bylo kradené. Do několika dnů se našlo, prosto jakýchkoliv důkazů. Ani zmínky pachu. A muže neviděli, měl zakrytý obličej."

„Výpovědi svědků?"

„Nebyly k ničemu," povzdechla si Lucka a našpulila rty soustředěním.

„A případ pana Donnerstaga?"

Toho se již chopil Martin, který měl mimo jiné za úkol za poslední dva měsíce zanalyzovat záběry z kamer a vytvořit časovou osu a mapu míst, kde byl mrtvý spatřen. Vzalo mu to dost času, musel vycházet z pouhých předpokladů a jen zmínek o pár pixelech. Vytáhl ze skříně tabuli, trochu mu ujely magnety a sklouzly dolů, takže to vypadalo dost neuspořádaně. Sám jsem jeho výtvor řádně neviděl. Nechtěl, aby mu někdo pomáhal a narušoval tok výbojů na axonech jeho neuronů. Jednoduše řečeno, abych mu v tom nedělal guláš.

Byl soustředěn především na Prahu, bokem pak poznamenaná vzdálenější místa. Při pohledu na Brno a soud do mě píchlo svědomí. Nezabránil jsme kousnutí se do rtu a okamžitému pohlédnutí na švába, jenž byl však zaujat tou monstrózní tabulí.

„Jak můžete vidět, jeho hlavní kroky vedly na ulici s panem Kudrnou. Aliciny včelky ho mají v hledáčku, kdyby udělal něco podezřelého, ihned nám dá vědět. Avšak zatím nic. Z osobního života si dopřál pouze jídlo, občas běhal, občas zašel do posilovny. Jinak trávil svůj čas v kočičí podobě. Zdržoval se především na těchto ulicích Prahy. Většinu jste sám navštívil, ostatní jsme obhlídli my. Podle výpovědí si nikdo nevšiml ničeho neobvyklého, dokonce ani samotné kočky."

„A paní Wagnerová?"

„Mrtvo. Máme spis jejích případů v daném období, avšak nic podezřelého jsme nenašli, žádné spojení se sledovanými. Toho materiálu je příliš a je nemožné to důkladně projít."

Pan Kolbe nechal záda spadnout do opěradla. Bylo mu jasné, že jeho prvotní zhodnocení „čumso je na nic" bylo špatné a opravdu děláme svoji práci tak nějak normálně. I pod jeho dozorem je těžké tento případ rozlousknout.

„Vy jste zmiňoval nějaké včely?"

„Ano, naše pracovnice, zodpovědná především za vyhledávání neevidovaných metamorfů a další výpomoci. Je hodně náchylná na onemocnění, takže pracuje z domova," Lucie popsala okolnosti okupující naši věčně nepřítomnou kolegyni.

„Aha..."

„A ti Protektoři, máte představu, jak je dopadnout? Máme kontaktovat policii a předat jim tyto informace? Jestli se nejedná o metamorfy, tato záležitost se týká i nich," Tonda se poškrábal na bradě a snažil se rozlousknout, jak co nejelegantněji nás ochránit a zároveň se do toho moc nenamočit.

„Není třeba."

Hm? Takže promiň, šéfe, vypadá to, že budeme makat až do noci. Snad nám zaplatíš přesčasy.

„DAMM se o to postará."

„DAMM? Postará? Jako promiňte, pane Kolbe, ale tady na náš tým útočí neznámí cizinci z jakési zločinecké organizace a vy nechcete, abychom se chránili? Jak DAMM může vědět všechno? To zas máme čekat, až nám oznámí, že se můžeme nadechnout?"

Tondův tlak stoupal rychle jako ryska rtuti teploměru strčeného do vroucí vody.

Henri se odrazil od opěradla a zapřel se do stehen. Sice jsem ho viděl jen z profilu, i tak si živě dokázal představit, jakou sílu asi mají jeho oči vyčuhující zpod hustého obočí.

„Nebojte se, pane Křepelko. Je to v zájmu vás všech."

„Pche!" šéfík se otřepal a jen cukal hlavou do boků. Místo holuba připomínal spíš sovu.

„Už se na tom pracuje. Činy Protektorů jsou v poslední době častější, a obzvlášť zde u vás je výrazně zvýšená jejich aktivita. Pokud budeme spolupracovat, dokážeme je rozbít jak zevnitř, tak zvenčí."

„To byste nás ale nejdříve musel nechat," zamrmlal šéf a naznačil rukou Martinovi, ať si ta slova nechá radši pro sebe.

Henri však vycítil, co měl asi šéf na srdci, a jen pozvedl hlavu, požaduje vysvětlení jeho myšlenky.

Trochu jsem si pobaveně odfrkl. Rázem mi ty jejich přestřelky mezi nimi přišly jak divadelní představení. Místo strachu a respektu jsem odolával otevření si piva nebo coly a hození popkornu do mikrovlnky. Ach, Theo, Theo... kam to s tebou spěje!

Ej, tak teďka vysvětlení požadoval Henri u mě. Jen jsem se omluvně zazubil a dělal, že se nic nestalo.

„A co je tedy vaším plánem?"

„Původně jsem měl po odpočinku pokračovat na cestě dál, ale vzhledem k stavu mého vozidla se zde chvíli zdržím."

...nemám mu přestřihnout rovnou nějaké kabely, aby se zde zdržel o něco déle?

Než jsem stihl zkonstruovat takovýto škodolibý plán, kterým mu výlet v Praze o něco prodloužit, a tím pádem i naše společné chvíle; mé zodpovědné já švihlo po této stránce bičem a úplně ji uzemnilo. Naopak, aby toho nebylo málo, ještě mu podstrčilo důležitý fakt – on se tu nezdrží ani na den. Nebo, možná na den. Ale žádná dobrodružství nebudou. Prostě ne.

Tohle bylo horší než kdejaká forma fyzického mučení.

A vrátilo mě to do reality, na niž jsem se dlouho před jeho příchodem připravoval.

Že prostě přijde, zabije zlosyna, zachrání krásnou dívku, přesněji krásného mládence – mě, a odejde do zapadajícího slunce. Tak to bývá. Tak to má Spiderman, tak to má Batman, Superman, každý ze superhrdinů. Tak mi tu nefňukej, Mary Jane.

„Hotel máte zarezervovaný na pět dnů, můžete se tu zdržet, jakkoliv dlouho budete chtít," usmála se Lucie a tímto oficiálně zahájila Henriho pobyt v Praze.

„Servisy mají již zavřeno, ale hned ráno můžete hodit auto do specializovaného na BMW. Dám vám adresu," otočila se ke svému monitoru a již klikala a ťukala.

Tonda si odkašlal. Asi byl tento rozhovor pro něj příliš náročný. Aniž bych na něj vzhlédl, subtilně jsem se usmíval, zaostřen na důlek v Henriho stehně, na pokrčený rukáv saka, zakrývající vystouplé žíly na předloktí, očima šplhaje nahoru, na vykukující manžety, objímající jeho zápěstí, až k robustním dlaním, jejichž dotek mi tak chyběl.

DAMM neDAMM, špionáže a další sračky, asi to není úplně můj šálek kávy. Nemusí mě to tolik zajímat. Nemusím být zapletený do jejich maškary. Stačí dát výpověď a budu svobodný člověk. Takže přestože mi Gebauer pěkně zamotal hlavu, a já mu plně věřím, také věřím Henrimu. To je důsledek té poblázněnosti, s tím jako oběť nic nenadělám.

Náš boss Antonín Křepelka asi něco chytl. Opět zakašlal, až jsem se probudil ze svých snů a ošklivě na něj mrkl. Setkal jsem se však s vybízejícím pohledem, posunky, kterými mi naznačoval něco... Něco, co bych měl vědět. Když začala jeho hlava cukat k Lucii, čekající na načtení webové stránky, asi mi docvaklo, co tím chce holub říci.

Už jsem se lekl, že přišel na něco jiného.

„Ehm, já se o to postarám. Doprovodím vás na hotel a zítra ráno se stavím a navedu vás do servisu. Nemějte obavy. Pak se svezeme sem. Může to tak být?" zářil jsem svojí upřímnou upřímností, ne jak kdysi, faleš tlustá jako stěna.

Henri měl podezření, určitě musel mít podezření, ale jelikož se to podezření netýkalo případu, ale pouze české pohostinnosti, ušklíbl se a souhlasil s návrhem.

A já přemýšlel, jaký dárek koupit Tondovi, za laskavé darování mi pár společných chvilek s Henrim navíc.

Jelikož se Henri dostavil tak pozdě, naše pracovní doba se již chýlila ke konci. Probírali jsme ještě případ, nějaké osobní věci – ale jen z naší strany, protože tento Němec zásadně svůj osobní život neprozrazuje – útok na Igora i nápady na letní dovolenou. Několikrát se pokoušeli členové týmu vytáhnout více informací o tom, jakým způsobem si DAMM s těmito Protektory poradí, stejně jako kam má namířeno, avšak bez úspěchu. Málo slov, ale dobře mířených, vždy pomohlo Henrimu se vynořit z bazénu, do nějž ho čumso strkalo a snažilo se ho utopit. Tajnůstkář, jako vždy. Snad takto tajemný nebude, až spolu usedneme do jeho auta.

„Takže vy jste neměl ani v plánu se tu nějak zdržet," znovu jsem zopakoval, co vyplynulo z dneška snad tisíckrát.

Henri na mě od volantu jen krátce pohlédl. Alespoň mi to nedalo dojem chladnokrevné odpovědi.

„Ne. Mé rozkazy jsou jiné."

„Aha..." rozkazy z DAMMu. A Henri, nevinný jujutsu ovládající vojáček, je jen bezmyšlenkovitě plní. Jak ho můžu podezřívat? Jak?

„Doufali jsme, že tu alespoň pár dní pobudete," navázal jsem, a vysloužil si Henriho překvapený pohled. Aha. Takže i on sám si je vědom, jaký pocit z něj má náš šéf, Igor a zbytek. Zajímavé však je, že přestože se neustále tváří jako kus balvanu v adršpašských skalách, přede mnou si dovoluje odhalit trochu života. To mě těší.

„Já tedy doufal," dodal jsem, a vysloužil si za tuto formu maskování skutečnosti jeho krátký smích.

„Theo, to je v pořádku."

Chtěl jsem namítnout, že to myslím vážně, ale nechtěl jsem být přehnaně nápadný.

„Nepřemýšlejte moc nad tím, čím vás pan Křepelka zaúkoloval."

„Cože?" zarazil jsem se, než mi docvaklo, co tím tady pán chce říci.

„Aha, ne, víte, tak to není. Tedy je, ale... On to navrhl. Já souhlasil. Žádný rozkaz nebo tak nepadl. Naopak. Chci toho využít a pozvat vás na skleničku, pokud budete chtít."

Šváb zrovna zastavil na červenou. Spustil jednu ruku z volantu, tvářil se poněkud skepticky.

„Dobrá, vím, že naše setkání jsou tak padesát na padesát, stejně tak společné skleničky, ale Henri, do třetice, když už jste tady. Hm?"

Kde beru tu odvahu, to jsem nevěděl. Že by nějaká koňská síla? Nebo popud Gebauera a toho smítka zvědavosti, které mě stále nutilo i přes opuštění tohoto myšlenkového pochodu z Henriho dostat něco více? Chci načerpat pocitu bezpečí v jeho přítomnosti? Či se jedná o rozlučkovou skleničku, kdy si řekneme sbohem a naše cesty se již nezkříží?

„Slibuji, že vám objednám jenom vaše Diplomático a že nebudeme sedět dlouho. Musíte být unaven z cesty. A po takové skleničce se vám bude spát mnohem lépe."

Pobaven mými argumenty, jen zakroutil hlavou, typicky, a šlápl na plyn. Souhlas, ale ani přímé odmítnutí, jsem z něj nedostal.