Těch pár dní v Brně i v Praze s Henrim bylo jako ta divná, šílená jízda na tripu, které nevěříte, jelikož je příliš nereálná, a tak ji začínáte považovat za sen. Za pouhý, pouhoučký sen. Zapomínáte nepodstatné scenérie, situace, slova, ale necháváte si drobné detaily, sice pouhých pár, avšak dražších než takový byt v Praze. Já měl taky těch pár detailů. Především ten výraz jeho očí, když se na mě pod ztlumenou lampou soustředěně díval, přechod mezi jeho pokožkou a smrštěnou bradavkou, po němž jsem klouzal jazykem, výhled na jeho řasy zespoda, jak se chvějí, dotyky na mých rukou, které otíral svým kapesníčkem.

Sečteno, podtrženo – tyhle detaily opravdu nemohou být reálné. A tak jsem se na ně snažil nemyslet, ani když jsem ráno vstával, ani když jsem se nudil cestou do práce, ani při odpočítávání posledních minut do konce směny, ani při domácím popíjení piva.

Co však reálné bylo, tak určitě pocit zbraně u mého temene, mířící, neustupující, že jsem cítil reálný chlad, každým momentem.

Celé dva týdny jsem se nikde nezdržoval, omezil jsem piva s partou pouze na ty, kde jsem zaručeně byl doprovozen domů svým spolubydlícím, hadry jsem chodil nakupovat jen do centra, vyhýbal se kritickým časům metra, kdy nikdo není přítomen, a obecně, úroveň mého životního stylu padla o několik metrů dolů.

Bál jsem se, samozřejmě. Kdo by se nebál?

Také jsem byl extrémně obezřetný, když kolem mě mihla muška.

Nejhorší bylo, že já ji nikdy nemohl přímo zabít. Kdyby to byl náhodou Lukáš, nebyl bych najednou vrahem? Vědomě? Kvůli zatracené mušce? Propuštěn z nemocnice už byl, kdo ví, co ho napadne, až se plně zotaví...

Byl jsem jak ve vězení, horším než kdysi doma.

Na trzích se již ve velkém objevovaly třešně, zrovna jsem si tu hrál na Marfušu. Šup do pusy, pecku vyplivnout. Do pusy a vyplivnout. A k tomu mi hrály televizní noviny, jelikož mezi sedmou a osmou hodinou si člověk jiný program nevybere.

Ondra mi ukradl velkou hrst z misky, přestože riskoval zasrání sedačky šťávou z ovoce, a vesele můj postup imitoval.

„Tak co, už zabásli toho tvého střelce?"

„Co vím, tak ne," dokonce ani ty slíbené informace z Německa k nám nedorazily. Asi to byl planý poplach, ostatně, jako jsme si to všichni mysleli. Pouze pozvánka domů. Vždyť já ho tady nedržel!

„Dělá ta policie vůbec něco? Do kdy tu máš sedět na bobku jak ustrašený králík?"

„Co já vím..."

„Docela na tebe serou."

„Nejsou stopy, co ti říct, Ondro. Jsem rád, že se vůbec nepokoušel o nějaký opětovný útok. Asi se fakt jednalo jen o nějakého jednorázového maniaka."

„Snad jo," přestože se nezdálo, že by tomu věřil.

„Vidíš, že policie má na práci mnohem důležitější věci, jako je nahánění politiků do ohrady," ukázal jsem rovnou na televizní reportáž, přičemž si Ondra jen pobaveně odfrkl.

„Takže, jak to bylo? Ministr kultury je z kola ven, kdo další?"

„Ministr pro místní rozvoj," dodal jsem mu potřebnou informaci a poukázal na vtipnou aférku, kdy si ten týpek na tajňačku domluvil s developery prodej pozemku pro výstavbu bytového komplexu a nákupního centra, jen aby si mohl v budoucnu po odstoupení z funkce strkat do kapsy budoucí podíl z provozu. Nepočítal, že odstoupení bude mnohem dříve, než si myslel. Pozor na tajné nahrávky, to ho nikdo nevaroval?

Ondřej jen zavrtěl hlavou, vyvalil se pohodlně na gauč s nohama na stůl a pomalu přežvýkával třešně.

„Česko jde do háje," shrnul jsem zprávy jednou větou, načež můj spolubydlící jen souhlasil.

„Mnohem rychleji, než si myslíš."

„Až mě to děsí," zamumlal jsem a popadl další bobuli.

A nejen Česko jde do háje, čumso také. Krásná idylka pohodové práce se hroutí jako domeček z karet. Nebo postavené domino. Stačí fouknout a vše jde dolů.

„Theo!" volala mi na druhý den Lucka. Stejně jako den předtím, i dnes jsem konzumoval třešně a zajídal jimi hořké zprávy z Česka i ze světa. Ondra se flákal v hospodě, já s ním nešel. Měl jsem proč.

„Igor... Igor byl postřelen!"

„Cože?" třešně mi upadly z rukou a skutálely se po sedačce až pod stůl. Ani jsem neměl sílu je lovit, vyskočil jsem na nohy a oběma dlaněmi si držel mobil pevně u ucha, aby mi z šoku nespadl i on.

„Volal mi před chvílí Tonda. Víš, jak se rád probíhá lesy. Ten jeho pach by nepřehlédl ani nachlazený, natož střelec. Takže ho sledoval a postřelil!"

„Je... je v pořádku?"

„...naštěstí je. Cítil, že někdo za ním jde. Bohužel to schytal do zadku, když se před ním snažil jako vlk utéct."

Typický Igor. Jenže mě to stejně neupokojilo.

„A kde teď je? V jakém stavu? Mám tam přijet?"

„V klidu, Theo. Zrovna za ním jedu. Je na veterinární pohotovosti. Ten chytrák si rychle strčil do huby Tondovu adresu a číslo, asi pro případ takových situací, abychom se to nějak dozvěděli."

„Budete ho převážet do normální nemocnice?"

Lucie si na druhém konci telefonu povzdechla.

„Kdo ví. S tím, jak známe Igora, ten bude rád, pokud takhle zůstane do konce svého života."

„Jedu... jedu za tebou. Dej mi adresu."

„Ne Theo, zůstaň, kde jsi. Jsi doufám doma, že? Volám ti právě kvůli tomu. Ať tě ani nenapadne vyjít z domu. Je to možná jeho způsob, jak tě vylákat mezi lidi, na dostřel."

„Co by sakra po mě ten chlap chtěl, ha? Vůbec ho neznám, nikomu jsem nic neudělal, tak proč?"

„Kdo ví."

„A neměla by ses taky stranit? Jsi taky měnička."

„Jo, ale s povolením držet zbraň, kluku," šibalsky na mě mrkla, nebo alespoň na telefon, a zabila veškeré mé protesty.

„Otevři si chlast, třeba. Popros Ondru, ať tě zítra alespoň doprovodí na zastávku. Že mu to nařizuju. Pak vše probereme dopodrobna. Jasný?"

Co jsem mohl namítnout? Před komandérovským tónem Lucie bude poslušné i mimino, dokonce by bez problému zkrotila i tyranosaura. Poslušně jsem hačal zpět a bezvládně si nechal vypadnout mobil vedle, na špinavý potah gauče.

V hlavě jsem měl jen zmatek, a nebudu lhát, strach umocněný faktem, že i nejlepší čichač z nás, Igor, se takhle nechal střelit do zadku. Jak se mám před střelcem ochránit já, ha? Já, který prošel vojnou s odřenýma ušima, který se úspěšně vyhýbal všem akcím a raději pracoval s rádii a elektronikou, ke které mám vztah lepší než k většině lidí?

K tomu jsem cítil jakousi zodpovědnost. Ne, lépe odpovědnost – za to, že dostali Igora. Jako kdyby byl už druhou obětí kvůli mně. Je to naprosto nepochopitelné, tento můj myšlenkový pochod. Je jasný, že se svět netočí kvůli mně, Igor je měnič, je prostě potenciální cíl. Ale v Praze je spousta měničů, proč zrovna on? Kvůli tomu, že pracujeme spolu? Opravdu je to snaha mě vylákat z tohoto alkoholového doupěte?

Ale zase, kruci, Igore, ty idiote! Víš, že tady řádí nějaký extrémistický maniak, a ty si jdeš zaběhat do lesů, abys mohl sundat roucha lněná a nahradit je pořádným kožichem! A koukej, jak to pak dopadá! Ty blbečku!

Nemusel jsem se příliš snažit a už jsem byl na něj naštvaný jak manželka na muže záletníka. No nepodvedl nás svým jednáním?

Ach jo.

Ale ten vztek, který mě zaměstnal na celý večer, byl furt lepší než strach, že se ten útočník dostane ke mně domů a už mě kompletně oddělá. Ví, kde bydlím? Má schopnost se sem dostat a strčit do mě kudlu, jako to udělali tomu kočičákovi? Je možné, že zrovna tento útočník je opravdu tím, kdo to vše zahájil tou vraždou?

Jak ve mně stupňovala panika a hysterie, najednou bylo vše propojené, vše souviselo se vším. A když jsem se dostal ke konspiračním teoriím, že to Henri je tím, kdo likviduje nepohodlné osoby, jež mu nepadly do oka, už jsem měl dost. Nalil do sebe dva panáky, vyvolal číslo na telefonu a šel spát.

„Tak povídej, jak je na tom Igor?" ani jsem si neodložil kabelu a již jsem střílel po Lucii otázku. Zrovna kontrolovala svá kvítka, jestli mají dostatečnou vlhkost. Ale jelikož podléhají její přehnané péči, vlhké byly dostatečně a na její prst se nalepila vrstvička hlíny. Rychle ji sešmudlila z prstu a otočila se k mému stolu.

„Je v pořádku, Theo. Vyjmuli mu kulku a má to sešité, ale už se probudil, psal mi to dneska ráno Tonda. Navíc, zaplatil mu k tomu nadstandartní služby u veterináře, takže nemusí být v klícce jako zbytek zvířat, a taky místo granulí bude dostávat vařené maso. Teď se z toho už jen musí dostat a rozchodit to."

„A má nějakou ochranu?"

„Co?" Lucka hned nepochopila, co jsem tím myslel.

„Nenařídil Tonda nějaké bodyguardy, jako je chtěl nastrčit mně?"

„Střelec hádám nebude očekávat, že jeho postřelený bude hospitalizován u veterináře, takže myslím, že Igor se tímto celkem chrání sám," vměstnal se do rozhovoru Martin. Moc mě však neuklidnil.

„Theo, buď bez obav. Toho útočníka najdeme. Počasí nám naštěstí přálo, takže jsem ještě včera vystopovala místo činu. Zachytila jsem i stopy pachu, ačkoliv smíšené s cigaretovým kouřem. Pravděpodobně pak nasedl do auta, a my víme kde. Martin zrovna čeká na telefonát od policie, jestli mají nebo nemají záběry z kamer, nebo jestli neobdrží nějaké výpovědi svědků."

Musel jsem se ještě jednou nedůvěřivě rozhlédnout po mých kolezích, kteří jen křečovitě drželi na tváři úsměv, aby ve mně nevyvolávali zbytečný strach. Nežral jsem jim to, ani náhodou, ale abych naopak nestresoval je, odkývl jsem zprávu a věnoval se svýmu. Martin mi poslal další sbírku snímků na zpracování.

„A do Německa... to pošlete?" zeptal jsem se váhavě, a možná tím překvapil Lucii, jež se plně vrhla do spisů a výpovědí.

„Hm?"

„Jestli to dáte vědět DAMMu?"

„Jo, Martin jim má psát, aby věděli, že je to furt v pohybu. Jestli je to ta jejich jakási organizace, tak už by nám mohli dát menší echo."

„Aha," odkývl jsem a opřel se lokty o stůl, přemítal, jestli na nás Kolbe nezapomněl nebo ne. A jaká bude jeho reakce. Určitě mu ujedou nervy a začne na Igora nadávat. Pošle náš všechny do háje, v duchu. Ale pak si uvědomí, že je jeho práce nám pomoci, a tak bude muset zatnout zuby a...

A co? Jestli náhodou mu po druhé návštěvě nepřetekla trpělivost.

Vsadím se, že jo. A že jestli, náhodou, sem někdo přijede, rozhodně to nebude ten šváb. Rozhodně.

Se starostlivým Tondou na krku, který každou chvílí kontroloval stav jak mě, tak Igora, jsem byl neskutečně rád, že jsem se dostal domů. A že jsem fungoval ještě dobrých pár dní. Ačkoliv mé nervy se pomalu začínaly hroutit, podobně jako naše vláda.

Na Igora, naštěstí, žádný další útok nebyl proveden. Jak říkám, štěstí. Hojilo se mu to dobře, že měl už být propuštěn domů. Tonda však zaplatil nějaké dny péče veterináře navíc, aby se Igor ještě více zhojil. Kdyby byl puštěn domů v tomto stavu a podobě, asi by si ani neotevřel ledničku. Ano, mohl by se přeměnit zpět, ale kdo ví, jak by dopadly stehy. A o psa, ještě k tomu velice inteligentního, se nikdo z čumsa navíc starat nechtěl. A tak tento úděl padl na sympatického a milého veterináře, který, z mého pohledu, nebyl vůbec k zahození. A v bílém plášti mu to obzvlášť slušelo.

Ačkoliv těsně předtím, než jsem mohl své fantazii pustit uzdu a nechat ji konat, zkonstruovat živý obraz pana veterináře u mě v obýváku, přidělit jí ruce, jimiž by mohla z jeho postavy sundat plášť i košili pod ním; mě ta má milovaná paní fantazie varovala, že pan veterinář je příliš vysoký a má až moc vybledlé vlasy sluncem, že mu rozhodně chybí ty polštářky na hrudi a že místo sladké vůně na sobě nese mixlý pach veškeré zvěře, o níž se stará.

Snažil jsem se bojovat, jelikož jsem dávno ztratil jakoukoliv naději, přesto se mi v hlavě ozýval ten známý hlas, jeho Theo a smyslné baby, a co říct, byl jsem prostě v prdeli.

Před očima jsem měl celé galaxie, třpytivé díky milionům hvězd, jež jsou v různém stádiu života; od mladých, vodíku plných žhavých koulí, červených obrů i bílých trpaslíků. V pokoji byla tma, přestože dovnitř prosvítaly lampy z venku a vnášely to správné světlo, které zajišťuje, že v bytě nikdy nehodím o nábytek hubu. Odráželo se o alkohol, který však nebyl jedinou tekutou věcí na stole. Opřený, s mírně roztaženýma nohama, užíval jsem si ten moment uklidnění, odpoutání se od života, zapomnění starostí, jednoduše, nabíral jsem novou životní energii. Snažil se nedepkařit, že tohle mi měl dělat někdo jiný, ne já sám.

Vstal jsem, aby setřel ten svinčík dříve, než jej uvidí Ondra. Mohl bych lehce zapomenout, a pak se jen snažit vysvětlit ty zaschlé skvrny na stole!

Vkročil jsem zpět do obýváku a ubrousek mi upadl na zem.

A kurva.

Stál jsem přikovaný k prahu. Mé srdce bylo hlasité, dunělo přes celý byt. Pohánělo krev v krevním oběhu k rychlejšímu okysličení svalů, aby nebyly ihned vyčerpané, až prchnu. Pokud prchnu. Tělo sice bylo akční, ale nějak ne v souladu s nervovým systémem, který stagnoval. Protože místo toho, abych ihned vylétl z bytu ven, poháněn ohněm za zadkem; nervové dráhy byly blokované a já tak stále neudělal ani krok vpřed, ani krok vzad – kruci, já ani nemrkl!

Zato ta mužská silueta uprostřed pokoje, nahá jak sportovci ve sprše, se neváhala pohnout. Bez ostychu, bez zaváhání, s vražednými úmysly, tichými nášlapy se blížila ke mně, zatlačovala mé sebevědomí a vzbuzovala vzpomínky na mé dětství, na moji rodinu, matku a otce. Na naše společné chvíle, na poskakování na klínu Giorga, na ochutnání prvního piva. Na můj první polibek, první utrpení a bolest, ale i radost a naději. Naději, která byla, a teď rozhodně není, když se můj život chýlí ke konci.