Atmosféra na velitelství čumsa byla chladná jako tekutý dusík.

Usadil jsem se do křesla, ruce už čisté, bez jediné známky kopýtka. Byl jsem dokonce rychlejší než Henri, který přikročil k mému stolu, na chvíli zaváhal, jeho boty natočené špičkami ke mně, načež se mlčky posadil a mě nechal mnou.

Dobře dělá. Teď mi může pomoci jen jediné. Panák. Lépe dva.

Tonda stručně obeznámil kolegy s výpovědí Lukáše. Mezitím se Igor vrátil z pochůzky. Asi sedmdesát centimetrů vysoký pes – pardon, vlk – s popelavým kožichem a bělavým bříškem, si klíčemi schovanými v tlamě otevřel dveře, odplivl je ke kuchyňce na zem, a nakračoval si to mezi nás.

Zatímco Kolbe na něj hleděl poněkud překvapeně, možná i zděšeně, my ostatní jen zakroutili hlavou a nevšímali si toho chlupatého nadělení, jenž se packami snažilo roztáhnout svůj batoh, kam mu Martin strčil oblečení. Tesáky zachytil tričko i tepláky a bez dalšího zdržení ladně odtlapkal na záchody.

„Co, v životě jste neviděl vlka?" rýpnul jsem si. Avšak jak jsem měl do úsměvu daleko, vyzněla kvůli tomu moje poznámka příliš ironicky. A tak se stupnice naštvání toho švába zase o trochu navýšila.

Co už.

Bohužel, celý včerejší incident byl beze stop. Žádné stopy, a bohužel i naštěstí žádní svědkové. Igor skončil tak, jako Henri včera. A policie nedokáže nic, než jen strážit zraněného pacienta.

Skončila směna, sbalil jsem si saky paky a razil ven.

„Theo!" minul jsem akorát šéfa, který je většinou z nás nejrychlejší, co se týče opuštění kanceláře po uplynutí pracovní doby.

„Hm?"

„Dávej na sebe pozor, prosím tě."

Neodpověděl jsem, jen odkývl, že jeho slova ke mně doputovala, a to je tak vše.

Přestože bylo teplo, čistě z pocitu lepšího komfortu jsem si na sebe navlékl džínsku a zabalil se do ní jak do svěrací kazajky. Tu bych možná taky potřeboval.

„Theo."

Nebudu se ohlížet.

„Theodore."

Nechci se ohlížet.

„Pane Šapíku!"

Asi bych se měl ohlédnout, že?

Pan Kolbe byl neobvykle udýchaný, asi jsem mu přeci dal svojí rychlostí zabrat. Teď si můžeš říkat o koňské neohrabanosti co chceš, švábe!

„Co potřebujete?"

Neodpovídal nic. Naopak naznačoval zdviženým obočím, že já přece vím, o čem chce mluvit.

Sorry, švábe. Nevím.

„Spěchám. Jestli něco máte na srdci, sem s tím," snažil jsem se ho odbýt a konečně si dát svého vysněného panáka.

„Dnes. V nemocnici."

„A co tam?"

Henri si povzdychl. Někdy se mnou vyjednávat rozhodně není jednoduché, obzvlášť, když mě přepadne takovýto stav. Myslel jsem, že si již zvykl. Znělo to tak, v Brně. Očividně ne.

„Jak to bylo?"

„Cože?"

„Myslíte, že nevím, jak jste se snažil panu Krejčímu poradit?"

„Nevím, o čem to mluvíte."

„Nebylo to podle pachu. A domnívám se, že to ani nepadlo mezi řečí."

Švihal po mně ostrým pohledem, kterým se mi měl provrtat skrz moji tvrdou kůži až do nitra. Ale to se mu nepodaří. Neví, jak moc odolný jsem. A že jeho zbraně na mě již dávno neplatí.

„Takže, jak se to dozvěděl?"

„Pane Kolbe, házíte neopodstatněné domněnky. Hledáte něco, co není."

„Opravdu to byl jen den?"

„Co já vím!"

„Theodore!" Henriho šálek vzteku začal přetékat. Jaká náhoda, můj totiž také.

„A záleží na tom? Ha? Stejně se tady představujete jako šváb na potkání!"

„O to mi nejde! Já nejsem rozzlobený, že věděl, čím jsem. Ale, že lhal. Že lhal a nebyl sám. Něco tajíte."

Pobaveně jsem si odfrkl.

„Co bychom tak mohli tajit?"

„Nevím. Ale může to být esenciální pro případ. A já nedovolím, aby kvůli tomu vyšetřování padlo."

„Dobrá! Dobrá. Něco tajíme. Ano. Každý člověk něco tají. A nechci vědět, kolik toho tajíte vy. Ačkoliv toho musí být spoustu, soudě podle toho, že o sobě neřeknete ani slůvko. No a co. Je to osobní věc. Nemusí vás zajímat. A věřte mi, s případem to nemá absolutně nic společného. Spokojen? Super. Sbohem."

Otočil jsem se na patě a hnal se pryč, hnal se takovou rychlostí, že bych v rychlochůzi vyhrál i samotnou olympiádu.

A Henri postával v dáli, sám, a já nechtěl vědět, co se mu honí hlavou, jak moc jsem u něj klesl, jak moc mu mým jednáním ublížil.

Stejně je to jedno.

„Nechybí ti něco?" Ondra přišel pozdě z práce a našel mě v obýváku s flaškou Jägera.

„Kostky ledu?" vyplivl jsem to první, co mě napadlo. Můj spolubydlící to však vzal přes kuchyni, popadl další skleničku a odlil si z mé lahve.

„Já?"

Musel jsem si odfrknout, natož jsem si s ním přiťukl a hodil to do sebe.

„Co tě zas žere? Ten včerejší incident? Nějaký pokrok?"

Kéž by. Pouze jsem zavrtěl hlavou.

„Je to... komplikované."

„Nepovídej," poznamenal ironicky, ale ihned dal veškerou srandu stranou. Sledoval mě z boku, pozorně, soucitným pohledem, který rozpozná vše ukryté v nitru duše. Jakoby mi naprosto rozuměl, přestože věděl velké hovno. „Nemusíš mi to říkat, když nechceš."

„Spíš nemůžu... Ale co bych dal za to, aby... Já ani nevím. Potřebuji dovolenou."

„Nedávno jsi byl doma."

„Jo, ale to by chtělo Itálii, Řecko, nebo někde v jižní Asii. Co tomu říkáš, my dva, spoustu klubů, chlastu až do rána..."

„Jen utíkáš před problémy," naprosto mě prokoukl, i moji snahu zopakovat to, co jsem udělal, když jsem odjel do Prahy.

„Ale věř mi, já žádné problémy nemám. Já je vyřešil. Jo, vyřešil."

Lukášovi jsem snad dal najevo, že ho už nechci více vidět, střelec se chytí, Maroš si pracuje, kde chce, a Henri odjede do Německa. Takže o jakých problémech tu Ondra mluví?

„A přesto tu chlastáš a básníš o novém začátku. Je to tak?"

„Asi jo."

Ondra si podepřel hlavu, stále mě měl v hledáčku. Už jsem mu chtěl nalít, ale bleskově převzal flašku a udělal to sám.

„Hele, jestli tě straší ten střelec, tak si myslím, že jen tak po tobě nepůjde. Nebude riskovat. Já bych neriskoval. Policie je snad schopná dostatečně, ačkoliv..." vyměnil si se mnou pochybovačný pohled, protože vzhledem k tomu, že po tolika letech mu stále nezabásli dealera, o její schopnosti lze vést dlouhé diskuze. „Měl jsi kdyžtak požádat o ochranu. No a to, že nemůžeš najít pro svého ptáčka hnízdečko, s tím ti už nemůžu pomoci. Já se snažil dostatečně."

„Já vím," někdy mě až násilím tahal ven, abych si někoho našel, „což mě přivádí k tomu, že... Potkal jsem Maroše."

„Hm?"

„Dělá tam v baru. Prohodil jsem s ním pár slov."

„Není divu, že jsi takhle na sračky. Zrovna, když ses z toho úplně dostal, tak –"

„Já jsem v pohodě, vážně. Chtěl se ke mně vrátit, zkusit to znovu. Ale já nechtěl."

„A teď toho lituješ?" Ondra terapeut položil skleničku na stůl, aby ho nerozptylovala při mém naslouchání.

Lituji? To mě ani nenapadlo, popravdě. Bylo nám fajn, ale některé jizvy navždy zůstanou, a to na viditelném místě. A při každém pohledu na danou osobu, ta jizva by mi jen připomněla, co se stalo mezi námi. Jak jsem říkal předtím v Brně, opravdu jsem z toho venku. Ale i tak jsem nezabránil tomu, aby mě to rozhodilo natolik, že jsem se musel podělit o tyto informace s Ondrou.

„Ne. Vůbec ne. Ale jde o ty zasrané náhody, Ondro. Můj ex na služební cestě. K tomu znovu přijel ten Němec, zrovna TEN Němec. A ten kámoš, který se za mě nechal střelit, není jen kámoš."

„Óh, někdo, o kom nevím?" nalil jak sobě, tak mně. Bez jakýchkoliv zábran jsem pitíčko popadl a jako kdyby můj žaludek nehořel dostatečně, navýšil jsem dávku etanolu v krvi o další desetiny promile. Dneska skončím na podlaze, to mi věřte.

„Víš... Ten kluk, tehdy. Co se podobal na... Na Maroše."

„Aha, ten mladý holomek. A já myslel, že se ti pak už neozval. Nebo ty jemu. Nebo nějak tak."

„Tak to také bylo. Kdyby mě ten smrad nesledoval. Jako stalker. Opravdový stalker, Ondro."

Ondra se zasekl v půlce pohybu. Celý jeho klidný postoj, připomínající surfování na sametové vlně, nyní zamrzl, jako by se dotkl Mrazíkovy hole. Opět odložil skleničku a řádně se na mě koukl.

„Děláš si srandu?"

„Kéž by," povzdychl jsem si a má záda se ještě více prohnul ke koberci. „Ten týpek... sledoval mě a vletěl do dráhy té kulky. Schytal to."

Byl jsem rád, že jsem nemusel příliš lhát. S alkoholem je těžké neříkat pravdu, ale slovíčko vletěl je pravdivé jak zákon fyziky, takže jsem hezky obehrál sílu opilosti, až mě to udělalo pyšným na své schopnosti. No, já stejně díky své výdrži mám určité výhody.

Ondřej mě poplácal po rameni, kroutil hlavou s naprostým nepochopením.

„Ty jsi opravdu magnet na šílený záležitosti."

„Co už," pokrčil jsem rameny. Život neovlivníme, alespoň některé jeho aspekty. A tohle patřilo mezi ně. Moje zatracená smůla.

„A ten Němec? Povídej, nějaké pokroky?" už se zubil můj parťák v pití a zvedal zvědavě obočí. Sorry kámo, něco musí zůstat navždy nevyřčené.

„Má holku, myslím."

„Myslíš?"

„Strašně si stráží své soukromí. A to jsem zkoušel fakt hodně metod, od různých nenápadných otázek, opíječek –"

„Kdy jsi ho stihl opít? Počkat, neříkej mi, že –"

„Jo, byl jsem s ním."

Ondra se vyvalil na sedačku, zkřížil ruce, s úsměvem naslouchal těmto novinkám, které jsem před ním doteď tajil.

„Ale vážně, nic víc. Fakt ne. Přátelé, čistě. Pokud vůbec. Protože do sebe stejně furt skáčeme, že si vlastně ani nepamatuji, jestli jsme zažili nějaký den bez hádky nebo tak," uzavřel jsem kapitolu stejně rychle, jako načal, takže se Ondra rozvalil zbytečně.

„A dost k tomu. Šup, vypij to, kdo pokřtí náš záchod dřív, nemusí ho pak umývat."

Ondřej se hlasitě zasmál, ale výzvu bez námitek přijal. Sice mám větší výdrž, a on to věděl, začal jsem dříve, takže se dá říct, že naše startovací čáry byly vyrovnané. Úkolu jsme se zhostili oba úctyhodně.

A taky to tak druhý den vypadalo.

Henri také nedokázal zakrýt své kruhy pod očima, které z něj vytvářeli dokonalou pandu, když usedal k mému stolu.

„Vidím to, že dneska jsme na tom stejně," vysmál jsem se mu, samozřejmě to bral ze srandy. Veškeré včerejší resty byly úspěšně zapity a spláchnuty. Mimochodem, prohrál jsem. Odpoledne mě čeká štětka a radioaktivní čistící prostředek.

Henri Kolbe to však ze srandy vůbec nevzal. Vrhnul na mě ještě horší a podrážděnější pohled než včera, až mě vylekal, a já tedy od něj dal pro tento den ruce pryč.

„A co se vůbec stalo, zatímco jsem byl pryč? Včera jste toho moc neprobírali," mít kolegy je jak poslouchat rádio celý den. Nepřetržitý proud informací a novinek z naší země i ze světa. Vše, co chcete vědět, i nechcete.

„Slyšel jsem, že to s naší elektrárnou vypadá špatně," vzpomněl jsem si na úryvek titulku v televizi jedné babičky.

„Jo, to není žádná novinka," mávl nad tím Martin a vyťukával do klávesnice rytmus nějaké písničky.

„Dobře jim tak," zavrčel od stolu Igor, čímž vstoupil do konverzace, aby z ní zas ihned vystoupil.

„Zato náš ministr má namále," Lucii se nepodařilo skrýt její škodolibou stránku.

„Něco jsem slyšel. A četl."

„Je to průhledné jak facka. Snažili se ty peníze poslat přes pár účtů, ale že nakonec skončí u ministrovy exmanželky, to zasadilo hřebík do jeho rakvičky," pokračovala kolegyně.

„Vypadá to, že je nemine policejní vyšetřování, a ani jeho imunita mu pravděpodobně nepomůže udržet si pozici," dodal Martin.

„Takže bude nový ministr kultury?"

„Ten stejně nestál za nic," odfrkla si nemilosrdně Lucka.

„Který z politiků za něco stojí," Igor dneska zavrčel podruhé, což byl rekord. Nebyl jsem jediný překvapený.

„A kdo mu v tom pomáhal?"

„Nějaký podnikatel, majitel toho zámečku, na které žádal dotace. Říkali něco o dobrém vztahu mezi ním a ministrem, takže není divu, že u piva neprobírali pouze kulturu."

„Pche..."

Mé pobavení a živá konverzace pohnula Henriho nosem. Ohlédl se za mnou, dokonce otočil celou svojí židlí, aby se mohl zapřít do stehen, jak je u něj zvykem. Na jazyku ho svědil jednoduchý dotaz.

„Co se řešilo?"

„Nic k případu," odsekl jsem prudčeji, než jsem měl v úmyslu. Bylo to jednoduše to první, co mě napadlo, protože co jiného by Henri chtěl vědět, že? Když jsem však spatřil, jak se jeho vráska prohnula hlouběji a on sám se chystal naštvaně otočit zpět, píchlo mě svědomí. „Týkalo se to... naší politiky."

Když jsem si ověřil, že nebude trucovat a dělat ublíženého, dokonce jsem mu podrobně vysvětlit tu zapeklitou situaci. A Martin s Luckou k tomu opět přidávaly Kolbemu srozumitelné poznámky.

Celá tato scéna, připadalo mi, jako kdyby poprvé mezi nás opravdu patřil.

Haha. Theo. Vyzvracel jsi i svůj mozek?

On k nám patřit nebude. Nikdy.

A jako kdyby tato myšlenka byla předzvěstí toho, co mělo nastat.

Odpoledne Henrimu přišel mail. Od jeho kolegy, tam z Německa. Andreas či kdože, moc mě to nezajímalo. Zajímala mě spíše zpráva, kterou tato elektronická pošta přinesla.

Henri Kolbe má jet zpět do Berlína na velitelství.

„Proč?" byla má první otázka, dříve, než kdokoliv z kolegů stihl vůbec tuto zprávu zpracovat.

Henri se otočil k mému křesílku, a nechci si nic zas nalhávat, ale vážně mi přišlo, že se tvářil příjemně překvapeně. Na malou chvíli. Poté totiž celá zvážněl, jakože doopravdy, a opřel se zadkem o můj stůl. Ruce hodil do kříže na svá prsa, level autority sto procent.

„Andreas se domnívá, že ten útok na vás má něco dočinění s organizací, po které kolegové našeho týmu pátrají. Je to sice jen velice malá a nepřímá stopa, jen spojitosti. Ale možná vám to pomůže dopadnout střelce. Chce, abych přijel a řekl mi –"

„Počkat, počkat. Vy jste o tom napsal DAMMu?" zastavil jsem ho jasně rukou. Henri jen lehce naklonil hlavu, asi mu to nepřišlo divné.

„Theodore. Samozřejmě, že jsem to musel nahlásit. Byl jsem při útoku přítomen, týká se to i mě. Spoluprací to zvládneme nejrychleji a nejefektněji."

„Jasně, dobře," rozhodil jsem rukama, bylo mi to dostatečně vysvětleno. Dál jsem mlčel, ať šváb čekal na má slova jakkoliv.

„A to nemohou poslat zprávu?" vmíchala se do záležitosti Lucka, a rozhodně si servítky nebrala. Nabručená, nohu před nohu, naladěna na stejnou vlnu, jak já. Ta si Henriho pěkně ogriluje, jako pravý bratwurst.

„Je to soukromá záležitost. Andreas nechce riskovat, aby se informace dostaly na veřejnost, mimo jejich pracovní tým. Ani já jsem o něčem takovém neměl ponětí. Jestli jsou metamorfové přísně tajní, dokážete si představit, jak tajná taková teroristická organizace musí být," odpovídal na každou otázku logicky a srozumitelně, pro pochopení i takovými blbečky jako jsem já. Přesto jsem jeho argumenty nedokázal přijmout. Mých ublížených pohledů si nevšímal. Proč taky.

„A není ta stopa příliš, jak to říct, vlastně žádná? To pojedete zpět jen kvůli meetingu, abyste nám ty informace pak nemohl předat zpět?" Lucka špekáček obrátila, aby se propekl z obou stran.

„Bohužel, jinak to nejde. Věřím, že Andreasovy informace dokáží vnést do případu trochu světla. Protože je až podivně nelogický. Nějak se hnout musíme, a tady nesvedu nic."

Na tom něco pravdy bude. Za poslední dny jsme vlastně pořádně s případem nepohli. Získali sice něco, ale to se však pravděpodobně případu vůbec netýká. A zatáhli švába do život ohrožující situace. Není divu, že chce odejít.

Jestli ten mail není jenom zástěrka.

Tiše jsem vstal a šel si napustit vodu do hrnku. Stál jsem tam podezřele dlouho, voda se asi stihla obměnit hned třikrát. Teprve poté jsem se usadil zpět, nevšímaje si Kolbeho mrknutí, pouze svých myšlenek a divokých událostí posledních dnů.

Přišlo mi, že se vše seběhlo strašně rychle. Od Tondovy reakce, posledních papírovaček, loučení kolegů a pak chvíle, kdy jsem se měl rozloučit já. Aniž bych si byl vědom vlastních kroků, stačilo mrknout a již jsem stál u lesklého bavoráku. Jako před necelým týdnem, kdy toto fáro zaparkovalo před naši funkcionalistickou budovu, oslepil mě odraz slunečních paprsků v oknech, než jsem byl oslepen podruhé, a to Henriho přítomností.

„Tak... Gratuluji. Přežil jste to se mnou," zasmál jsem se a zakrýval mou psychickou nepřítomnost, ovládající mé tělo poslední hodinku dvě. Na druhou stranu, poznámka byla až strašidelně trefná. Málem jsem ho otrávil, pak ho málem postřelili, minule nás zbili; tolik akce si ani nepřál, beztak.

Opřel se rukou o střechu auta. Ne, prosím, nedělejte to! Chtělo se mi brečet. Takhle zbytečně zamastí čisté auto!

Asi mu došlo, kam mé zděšené oči na okamžik střelily, a sám tedy povolil danou ruku a posunul si ji blíže, přičemž mu uniklo pobavené odfrknutí.

„Kdo ví, co by mě u vás s tímto tempem čekalo v následujících dnech."

„Pravda," strčil jsem si ruce do kapes a nervózně přešlapoval.

„Henri..." zhluboka jsem se nadechl a zorničkami střílel všude možně, jen ne na osobu přede mnou. „Ještě jednou se omlouvám. Určitě se musíte těšit domů, kde vás nikdo nebude chtít otrávit. Tady jste si toho se mnou zažil nepříjemného až moc."

„Je pravda, že jste nasadil vysokou laťku," prudce jsem zvedl hlavu, jestli slyším dobře a rozumím správě tomu, co říká. To se chce rozejít ve špatném? Jak je libo, pane Kolbe!

„Ale některé zážitky byly celkem příjemné," dodal, a dokonce se ušklíbl. Co ušklíbl! Srdečně se na mě usmál! Nato pustil chladnou metalízu auta, poplácal mě po rameni a sklonil se ke kufru, kde chvíli šramotil všemi igelitkami, které tam měl narvané ještě z Německých marketů.

„Tady. Včera jste si to zapomněl," vytáhl balík kávy a strkal mi jej do náruče. „A schovejte to před kolegy."

„Děkuji. Rád bych pro vás taky něco měl, ale –"

„Ne, to je dobré. Raději ne," přerušil spěšně.

„Nedůvěřujete mému úsudku? Copak nevíte, že mám skvělý vkus?"

„Právě vašeho úsudku se bojím, Theo," mrkl. Počkat, on mě popichuje? Kdy se to sakra naučil?

„No, každopádně, dejte pak aspoň vědět, jestli jsou nějaké souvislosti nebo ne. Ale je blbost, aby tady byli, ti z té organizace, a hned napoprvé zacílili na mě. Kdo ví. Takže, když něco bude, tak super, a když ne, tak... Tak pozdravuje," usmál jsem se a rychle přehodil kafe do druhé ruky, abych mohl nastavit dlaň na rozlučku. Samozřejmě, byl bych radši, kdybych ho mohl obejmout, ale všichni velcí lidé byli skromní. Ježíš, Buddha, Matka Tereza. A já si také musím vystačit s tím, co mám. Vzpomínky a skrytá touha, nikdy nevyplněná. A pohled do očích plných odstínu přepáleného karamelu, sladkého jako jeho bříško. To je vše, co je a bude. Teď už nečekám, že by Henri přijel znova. Těžko.

Zmíněná osoba moji ruku pevně stiskla, koutky drže pod vousy zvlněné nahoru. Několikrát s mojí rukou potřásla, než se naše spojení ustálilo v jedné rovině, paralelní s rovinou našich pohledů. Chtěl jsem si užívat jeho dotyku déle, zahřát jeho pokožku na teplotu vyšší než rozpálená střecha. Jenže tento okamžik se až příliš natahoval, stával trapným a já porušoval své čerstvé předsevzetí, býti skromným. Vymotal jsem svoji dlaň, rozpačitě se usmál, zamumlal nějaké to „Bye" a odstoupil od auta, ať má prostor k vyjetí z parkovacího místa.

„Dávejte na sebe pozor," dodal těsně před zabouchnutím dveří.

Když bavorák vjel na rušnou silnici a zmizel z mého dohledu, rychle jsem si utřel slzu, která – kdo ví – jak se tam dostala.

Seber se, Theo. Je to jen další člověk v tvém životě. A to je vše.

S balíčkem kávy v ruce, vrátil jsem se do prázdné kanceláře vyzvednout si zapomenuté věci. Neodešel jsem hned. Ještě dlouhou půlhodinu jsem seděl, sám, na své židli, a vdechoval poslední výpary Henriho parfému. Poslední výpary, které vůbec ucítím.