Jakmile nastalo pondělí, nikdo z nás ani nedutal. Vše bylo připravené. Igorovo křeslo prázdné. Lucka si na sebe nevzala tílko, ale normální tričko, a dokonce bez výstřihu. Nervózně jedla semínka slunečnice, nevědoma si toho, že za sebou nechává neskutečný bordel. Martin si hrál. Na pozadí plochy měl dokument, který si plánoval otevřít, jakmile návštěva zaklepe na dveře. A já? Já měl za úkol každé dvě hodiny udělat novou filtrovanou kávu, aby byla teplá a čerstvá. Role sekretářky jsem se tu ujal dokonale.

Už jsem dělal druhou kávu. Návštěva stále nikde. Ani jsem nečekal, že by přišla tak brzo. Jestli vyjeli z Berlína, kdo ví, jak dlouho to sem trvá.

Místo zvonku a klepání však začal hrát Lucčin mobil.

„Prosím, Horní," představila se, a mezi obočím jí vyrašila rýha obav. Následovala změť „ano" a „ne" v různém pořadí a náhodně, jako kdyby to byla odpověď podle hodu kostkou. Každopádně, vráska se jí začala prohlubovat, a dokonce po nás začala házet znepokojivé pohledy. Z toho nevěstí nic dobrého.

„Ano, hned tam budu," zakončila hovor a loktem se opřela o hranu stolu, mobil stále svírajíc v ruce.

„Lucko, co se děje?" Martin se přisunul židličkou.

„Volali mi ze školky. Anička chytla neštovice. Musím ji vyzvednout a Kačku ze školy taky. Ach jo, zrovna dnes."

„A přijdeš ještě?" naléhal jsem, přestože jsem odpověď už předem znal.

„A jak asi? S děckama? Manžel je na služebce, vrátí se až ve středu."

„Takže..."

„Takže Tonda nebude moc nadšený," dokončil za mě větu Martin a soucitně sledoval siluetu jediné ženy v našem kanclu, jak jde oznámit šéfovi tu smutnou novinu.

„To nebude," semkla rty, zhluboka se nadechla a už klopala na dřevěnou zeď. Ta ji v mžiku pohltila a vyplivla až po pár dlouhých minutách, během nichž jsme slyšeli i nějaké křiky. Nakonec však odešla, pobalila si věci, vysvětlila co a jak a už jsme ji neviděli.

„To je den. Igorem hnou hormony, Lucka má nemocné děti. Co si pomyslí?"

„Že si může vybrat stůl?" tím jsem ale situaci neodlehčil. Uklidil jsem za Lucii její semínkový bordel a za odměnu ukradl kuličku Raffaella.

Už se blížil oběd. Rozhodli jsme se nejít všichni naráz, kdyby náhodou mezitím došla návštěva. Avšak naše obavy byly zbytečné. Stále nikdo.

„Jen ať nepřijdou, jen ať nepřijdou. Snad uvízli v koloně, doufám, že jsou aspoň tři bouračky po cestě, a přijdou až zítra, ne, až ve středu, jak se vrátí Lucka," mumlal pro sebe náš šéf, když nakračoval do svého kumbálku.

Martin jen vrtěl hlavou a zasedával k svému počítači. Mně se už třásly ruce, chystal jsem se zrovna na oběd! Ani jsem se nezeptal Martina, co mají za meníčko. Automaticky jsem stoupal a popadával svoji kabelu s penězi, když v tu chvíli – puk. Martinova obrazovka naprosto ztmavla. Počítač se vypnul. A to ten chlapík sotva dotkl klávesnice.

„Kruci písek," zamumlal, teda spolu s dalšími cizojazyčnými nadávkami. Přesto ale seděl, nehnul se a hleděl na temnou díru před ním.

„Theo?" zvolal na mě, když jsem byl už u dveří. Ano, všiml jsem si toho, že mu spadl počítač, ale mám sakra hlad. Pořádný hlad. Nějak jsem doufal, že se stihnu odplížit pryč. Nestihl.

„Po obědě."

„A co když mezitím přijdou?"

„Pracuj na jiném."

„Nemám tam dokumenty," namítal, a ačkoliv tento chlapík byl většinu času klidná voda, dneska byl extrémně znepokojený. Na šéfa však neměl.

Promnul jsem si dlaněmi obličej. V břichu mi kručelo, že bych snědl i trávu. Proč, prosím, proč?

Ale tomu se stejně nevyhnu. Vždyť hlavní důvod mého přijetí byla moje škola a IT zkušenosti. Takhle jim můžu opravit cokoliv a kdykoliv. Jsem takový neoficiální soukromý opravář.

Takže jsem neměl úplně právo odmítnout.

„Doneseš mi alespoň něco z kantýny?" vracel jsem se zpět, jen abych viděl Martina na nohách a v mikině, na cestě obstarat mi stravu. Jako by to očekával. Dobrá.

Vytáhl jsem Martinův počítač ze skřínky a pokoušel se ho zapnout. Nic. Žádný blik, žádný cink, ticho a tma. Už to mi prozrazovalo, že to bude asi na novou součástku. Ale nemohu si být jistý. Sundal jsem kryt. Trochu sálal teplem, myslím, že bych měl v nejbližší době koupit funkčnější větrák. Kontroloval jsem každý slot, každé připojení, dokonce i napětí v kabelech a všech možných věcičkách. Základní deska se na mě usmívala, vypadala z vrchu jako městečko s množstvím továren, destilerek a čistírnou odpadních vod.

Měl jsem to štěstí, že jak Lucčin, tak Igorův počítač byl nyní vypnutý a volný, a tak mi nic nebránilo ve zkoušení jednotlivých částí a jejich funkčnosti. Mezitím přišel Martin a odložil mi zabalený oběd do kuchyňky.

„Cos mi koupil?" ani jsem nevzhlédl od práce. Martin se přikutálel, opřel se o stůl a chvíli na mě tiše hleděl. Já vím, měl jsem hlavu téměř přimontovanou k základní desce.

„Řízek se salátem."

„Dík," zamrmlal jsem a makal dál. Martin se zatím svalil do křesla. Téměř se převrhlo dozadu a skoro s ním spadlo. „Hele, vypadá to na vadnou desku. Ale ještě jsem to úplně nezkontroloval. Můžu ti kdyžtak prozatím vše připojit na Luciin počítač, nebo si teda půjčit její desku. Aspoň dokud z Tondy nevyprosím peníze na novou. Možná bych mohl skočit pro ni už dneska. Stejně budeš potřebovat nový větrák a možná k tomu ještě něco přihodím."

„To zní dobře," kývl Martin a já zvedl hlavu od práce.

„Může teda být?"

„Jo, určitě," souhlasil ještě jednou. I tak jsem ale potřeboval nejprve projet vše, což mi zabralo další pěknou hodinku. V břiše mi už hlasitě kručelo. Martin to postřehl.

„Nejdeš se najíst?"

„Ještě chvilku, už to skoro mám."

Sotva mi tato slova vyletěla z úst, už se ozýval zvonek. Byl to jako alarm, jako siréna každou první středu v měsíci. Rázem jsme oba ztuhli, chlupy na zádech svíraly s kůží pěkný pravý úhel. Trvalo pěknou chvíli, než se Martin sebral, vstal a poptal se, kdo to dole je. Když okamžitě přepnul na angličtinu, už mi bylo jasné, že přišla očekávaná návštěva.

Úžasné. Roztahané počítače, rozmontované, otevřené, jak pacienti opuštění v průběhu operace.

Nemělo smysl něco uklízet. Tak jsem nad tím jen mávl rukou a montoval dál. Během chvilky se už naše dveře otevřely, jak Martin vyhlížel návštěvu a poslouchal kroky zpoza druhé strany. Neviděl jsem přesně, byl jsem schoulený za stoly a stejně bych do chodbičky odsud neviděl. Zato jsem cítil, to určitě. Pánský parfém, beztak hodně drahý, nezvyklý v českých ulicích. To bych si jej pamatoval. Dostal se dovnitř spolu s vánkem, promořil celou kancelář. A vsadím se, že i takový pták jako Tonda, zavřený ve svém dřevěném koutku, jej ucítil.

Jak kroky duněly a osoby se dostávaly blíže, vykoukl jsem na ty, kteří měli přijet. Byl jsem překvapen, že se jednalo jen o jednu osobu. Muže. A docela dost pohledného. Ten typ přitažlivého businessmana, který ohýbá každou sekretářku. Nebo herce, který právě přišel na udělování Zlatých glóbů. S černými vlasy, o ždibec tmavší pokožkou, než naši pivaři, měl v sobě něco z Toma Cruise, něco z Antonia Banderase. Stačil jeden pohled a už jsem viděl, jak tasí meč a ryje do našich stolů Z. Věnoval té trosce na zemi jen letmý a chladný pohled, více nebylo třeba. Byl naváděn Martinem do kanclíku, zatímco mi můj kolega naznačil, že už je čas na tu kávu.

Káva. No sakra. Už pár hodin leží. Ale novou chystat teda nebudu, na to jim kašlu. Sebral jsem se a nalil tři šálky, ještěže náš kávovar udržuje mok stále teplým. Zlaté české ručičky, které tento jednoduchý stroj vytvořily.

Zaklepal jsem a rovnou vešel. Trojice mužů se na mě podívala. Dva typičtí čeští pupkaři, jeden jakoby z jiné dimenze. Jako muž v černém. A ten muž v černém si mě divně přeměřoval, když jsem jim pokládal všechno na stůl, opravdu jak nějaká sekretářka. V čumse je neuvěřitelná pracovní variabilita. Člověk je přijat a v pozici má napsáno Referent, přesto tu opravuje počítače, vaří kávu, občas si hraje na detektiva a ve volných chvílích zase hry anebo luští křížovky.

Jakmile byla povinnost vykonána, konečně jsem se mohl najíst. Sám jsem byl překvapen, jak rychle celá porce zmizela. Ale že bych se cítil plnější, to říct nemůžu. A to ten řízek byl pořádně vysmažený. Až příliš.

Vrátil jsem se k práci opraváře. Už jsem finišoval. Stačilo zmáčknout vypínač a šup, vše se rozsvítilo jak vánoční stromeček. Dobrá, konečně na to můžu dát kryt.

Zrovna celá parta vycházela ze dveří. Rázem na mě Tonda ukázal a hrdě mě představil – Martin vše překládal. Zato já překladatele nepotřeboval, když se ten Němec udiveně podíval na šéfa s otázkou: „On není jen technik?"

Já jsem vše v jednom, dávej si bacha!

Teprve pak ke mně přikročil a zdvořile podal ruku, ačkoliv chladný pohled v jeho očích nezmizel. Možná za to mohla ta trvale usazená rýha mezi jeho tmavým obočím, která tam sídlila, i když mluvil s šéfem o příjemné cestě. Možná až moc tmavé oči, karamelové hnědé – trochu přepálený karamel. Nebo obočí posazené tak nízko, že vrhalo na oči stín. Co mě ale těšilo, byl fakt, že i takového Ramba jako je on jsem zdolal ve své výšce, o pár dobrých palců. Co palců, celou píď! Děkuji rodičům, že mě jako malého tahali často za uši.

Přistihl jsem ho, jak očkama mihnul po tom mém technickém bordelu všude kolem. Teprve pak mi ruku pevně stiskl.

„Henri Kolbe. Šváb."

Eh?

Zakoukl jsem za něj na mé kolegy, které to asi nepřekvapovalo, protože se se svojí podstatou cizinci dávno svěřili.

„Theodor Šapík. Těší mě."

Ano. Mě těší, že jsem se s ním seznámil. Na rozdíl od něj, pro kterého fráze nice to meet you neexistuje. Asi ji vyškrtli z německých učebnic cizího jazyka.

Němec se trochu zaseknul. Nepustil moji ruku. Jeho tvrdý stisk mě donutil se až zapotit.

Eh?

Opět jsem zakoukl, ale kolegové svého benjamínka zachránit neplánovali. A ten šváb, ten Henri cosi, ten mě nespouštěl z pohledu. Trochu mě to dostávalo do horké kaše. Vyvlíkl jsem s námahou svou ruku a abych zachránil situaci, mávl jsem kolem sebe na ten bordel.

„Zrovna dnes jsme měli problémy s technikou, za to se omlouvám."

„Theo, pojď dovnitř, potřebujeme něco probrat."