Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se druhý den cítil naprosto v pořádku. V hlavě mi to začínalo třeštit, a to nevím, jestli stresem, chlastem nebo jsem se praštil při pádu, díky němuž mi Henri zachránil život. Byl jsem i jaksi slabý, možná to bude zase tím, že jsem si nedal pořádnou večeři. A to mluvím pouze o fyzickém stavu.

Ze stránky psychické, sotva jsem vykročil za práh dveří, už mi paranoidní část mě říkala, že beztak mě někdo sleduje, stojí za rohem, lítá kolem, připraven mě zabít. Nepomohlo ani to, že jsem jel do práce autem, jehož jsem ještě nestihl po ukončení služební jízdy odevzdat čumsu. Měl bych se cítit bezpečně, že se netlačím na nikoho, že mne nikdo nevidí, ale ta úleva z vlastního prostoru auta zmizela, jakmile si dupla má paranoidní stránka a poukázala na všechen hmyz venku, který mi mohl dovnitř vletět; hlodavce, kteří se mohli prokousat až do kabiny; chodce na ulicích, kteří by se mohli ve správném okamžiku vrhnout k mému autu a nasednout si jakoby nic.

Raději jsem zamknul.

Nepoznanou úlevou bylo usednutí si do křesla, v přítomnosti mých kolegů, živých bytostí, a vypití šálku kávy.

Kolegové byli pozorní a nějakým způsobem věděli, že se něco stalo, ale slušnost jim nedovolila otevřít zobáky, naštěstí, a stejně tak si nechali pro sebe otázky na můj služební výlet s Němcem za zády.

„Theo, jsi v pořádku?" šéf si dělal ještě starosti, ale rázným kývnutím jsem ho ujistil, že lépe mi být nemůže. Ne, v této situaci. Raději jsem dával dohromady záznamy z Brna, ať máme co s Henrim přednést.

Ten přišel až něco po deváté, a vypadal, jako by to přejelo auto.

Jelikož byla všechna místa obsazena, dáno nulovou absencí a sešlostí zaměstnanců v plném počtu, aktivně jsem mu nabídl místo své a papíry si šel přebírat jinam.

Asi jsem čekal hodně, třeba že poděkuje nebo tak, ale on si pouze položil svoji zadnici na předem vyhřáté místo a vrhl se do svých záležitostí.

Lucie se po mně zvědavě poohlédla, ale nechala si otázky pro sebe.

Dobře.

Třídil jsem dokumenty, vypisoval poznámky, ale osud tomu nedal, a tak jsem čím dál častěji mrkal na švába za opěradlem, jenž se občas otočil a natáhl pro čistý papír. A já zjistil, že mi na něm dnes něco nesedí.

Předklonil jsem se a zapřel do stehen.

„Pane Kolbe, zdáte se mi unavenější než já. A to já bych měl mít problém se spánkem," rejpnul jsem si do agenta obsazujícího můj počítač. Věnoval mi krátký, nevysvětlitelný pohled, a nadále se věnoval své práci.

Dobrá, no. Lucie se na mě už podruhé zvláštně podívala, začínal jsem mít podezření, že mě má za mimozemšťana.

Víš, Lucko, společní panáci dělají divy. Obzvlášť, když se ti podaří pak hosta přiotrávit. Přátelství zaručené!

A pak, s úderem desáté hodiny, Antonín Křepelka vyšel ze své kanceláře, vyzařujíc alfa feromony velitele smečky, opřel se o dřevěnou přepážku, která oddělovala jeho království od našeho venkova, a složil si ruce do kříže.

„Tak, Theo. Je potřeba, abys nás obeznámil s vaší cestou do Brna. Zvládneš to?"

„Jo, v pohodě," odvětil jsem sebejistě a už uchopil papíry, zprávy a další poznámky, abych dopodrobna, do posledního písmenka přednesl, co se na nich ukrývá. Henri nevěnoval proslovu pozornost, neměl z toho nic kromě ukázky českého jazyka jakožto zástupce rodiny slovanské řeči.

„Takže si myslíte, že s tím má něco společného naše předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky?" nevěřil šéf vlastním uším. Mrkl jsem na švába, jako bych se chtěl ujistit, že naše dedukce je správná, a to zrovna v okamžiku, kdy se i on zrovna zapojil duchem do naší konverzace. Aniž by věděl, o čem je řeč, stačilo propojit naše pohledy a já dokázal odhodlaně kývnout hlavou s hlasitým „Ano".

Proč mi to přijde jako situace hodna oltáře?

Rychle jsem odvrhnul své oči na mé kolegy, ve snaze vyčíst jejich reakce.

„Nevím co, nemám absolutně páru co, ale určitě něco ukrývala. A naši oběť musela vidět."

„Jo, jenže dokud nemáme pořádné důkazy, nemůžeme na ni ani ukázat prstem," zavrčel Tonda, nepříliš spokojený s faktem, že se do případu zapojuje tak vysoce postavená osoba. Co jedna, více! Přeci ten lobbista, ne? Taky to není obyčejný pacholek z papírového domečku.

„Takové jsme přinesli zprávy. Zbytek už víte," pokrčil jsem rameny, jelikož více nezmůžu.

Šéf se snažil sobě rozmasírovat obočí, ale bez úspěchu. Narovnal záda, skrčená kvůli svému dosavadnímu opírání, a jako Ježíš před svými apoštoly, byl připraven přednést motivační proslov. Sedl jsem si zase do křesla za mým stolem, teďka Henriho stolem, a naklonil se kupředu, připraven překládat každičké slovo.

„Jak víte, tedy, neměli byste, ale prostě... No, včera tady Thea přepadli. Stříleli po něm, a nebýt jeho kamaráda a tady pana Kolbeho, už bychom mu stáli na pohřbu. Děkujeme, pane Kolbe, za záchranu našeho Thea," věnoval mu potlesk jakožto válečnému hrdinovi, zatímco mě včera bezdůvodně zdrbal. Tomu říkám vlastenectví!

„To byla samozřejmost," odvětil hrubým hlasem Henri. Tonda však už házel velice nápadná gesta na Martina, který z útrob svého psacího stolu vytáhl dárkový balíček, krásně zakrytý průhledným celofánem a krvavě červenou stužkou s růží přes celou dlaň. Stoupl si a s úsměvem a poděkováním ho předával mému zachránci, který, s menšími rozpaky, svůj dar přebíral.

Zakoukl jsem, abych viděl přes ta mohutná švábova záda, co ten parchant dostal.

Musel jsem potlačit smích, ale jsem si jistý, že ho můj společník slyšel, jelikož nenápadně trhl rameny.

„Slibuji vám, Henri, že v tomhle prsty vážně nemám!" už jsem to nevydržel a uchechtával se, i přes vražedný pohled německého agenta.

„To doufám."

„Jestli chcete, abych vás zbavil břemena, můžu s vámi tu kávu vyměnit za něco jiného v stejné cenové relaci, dle vašeho výběru," zubil jsem se na Henriho, který netušil, jestli se má smát nebo brečet.

„To je dobré. Nechci nic. Tu kávu si vezměte," už mi chtěl nastavit ten celofánový balíček s lahví červeného vína, višněmi v rumu a půl kilovým balíkem kvalitní zrnkové kávy. Zastavil jsem ho, letmým přiložením ruky na tu jeho. Snažil jsem se ignorovat ten zvláštní pocit a zachoval svůj úsměv, když jsem nadále šeptal svoji nabídku.

„Teď ne, nechcete snad urazit šéfa, ne? Po práci."

„Ten dezert berte také."

„Děláte velkou chybu," olízl jsem si rty nad představou sladké čokolády rozpouštějící se na mém jazyku. Avšak z pohledu na mrzutého švába mi došlo, že mu chutě nenadělám, ať se budu snažit jakkoliv.

Samozřejmě, že celý náš soukromý tichý rozhovor byl naslouchán celou bandou. Když pracujete ve společné kanceláři, vždy je to jen „soukromí sbohem!" A zvědavé oči, kterých jsem se nezbavil od prvního vstupu do kanclu, byly každou chvílí více a více tázavější. Ať si Tonda broukal cokoliv dalšího, každý si rázem přál jenom jediné. Mít oči vzadu a uši natahovací jako nos princezny z pohádky Tři veteráni.

„...takže máme důvod se domnívat, že se jedná o útok mířený na nás, měniče. Takže proto chci, Igore, abys skočil jako pes na místo střelby, snad najdeš něco více. Musíme to zkusit, ať jsou šance jakékoliv. Dávejte si pozor, lidi."

Hromadné kývnutí hlavou mělo předstírat, že ti „lidi" dávali celou dobu pozor. Henri si uvědomil, že pan Křepelka přestal mluvit a naznačoval mi, že jako tlumočník stojím za houby.

„Šéf mluvil pouze o té střelbě. Posílá na místo činu Igora a to je vše. Čekáme na policii a probuzení Lukáše," stručně jsem shrnul dlouhé vyčerpávající minuty popadaného dechu do pár vět a uspokojil tak přednášejícího i posluchače.

A jako bych to přivolal - Tondovi už vyzváněl v kanclu telefon, z nemocnice. Lukáš nabyl vědomí.

Skoro jsem zalapal po dechu, když mi to Tonda sdělil. Na nic jsem nečekal a popadl brašnu, ještě předtím, než mě vůbec pozval na výslech. Šel bych za každou cenu, přes celé hory a lesy, přes vrčícího Igora i přes skupinu agentů, prostě přes kohokoliv a cokoliv, co by mi bránilo si s tím blbečkem promluvit.

„Kam se ženete?" zvedl zrak Henri od monitoru, ale já neměl čas mu něco říkat. Byl to až Martin, který se ohlédl dozadu, aby nadílku přeložil a vyšvihl tak na nohy i naši návštěvu.

„Chcete jít také?" podivoval jsem se, už v chodbičce na odchodu. Henri mlčky kývl. Dobrá, no. Každopádně, musím vyřešit, jak ty dva pak vyhodit pryč, abych s Lukášem mohl probírat i jiné záležitosti než střelbu.

Budova nemocnice ve mně vyvolávala nepříjemné pocity. Stále čerstvé. Myslel jsem si, že s pořádným spánkem a dopolednem stráveným v klasickém normálním prostředí bude vše, jak bylo předtím, ale než jsem stihl ubránit, dovolil jsem traumatu, aby do mě vstouplo, proniklo, a navždy poznamenalo. Jako kdybych jich už tak neměl dost.

Střelec usoudil, že ne.

Henri se neustále ohlížel, asi vyhlížel případného zločince. Když jsem však následoval cíle jeho ztracených pohledů, i za zapojení mého zraku jsme nic podezřelého nespatřili. A brzo se nám okolní krajina schovala a nahradili ji lékaři, sestřičky, pacienti.

Nechal jsem vše na vedoucím, to on tu vede spolupráci a podílí se na řízení operace. A tak, než jsem se nadál, už se naší trojčlenné skupinky ujal nějaký z doktorů a vedl nás za naším postřeleným. Mezitím shrnoval jeho zdravotní stav, který je naštěstí stabilizovaný a na dobré cestě, i návštěvu jeho rodičů těsně před námi.

Nakonec bylo na nás, abychom zaklepali, abychom vešli, abychom stáli tváří v tvář svědku celé události.

Zhluboka jsem se nadechl, nervozita byla neměřitelná. Jak se mám tvářit? Co mám říct? Absolutně jsem neměl tušení, v hlavě totálně vykouřeno. Přestože to já vykouřil jemu, tehdy, u mě v bytě.

A právě o tom tady mluvím!

Je možné, že jsem se třásl nebo se kousal do rtů, moje tělo bylo nějakou chvíli mimo moji kontrolu. A něco z toho upoutalo pozornost švába.

A stalo se něco mnohem více šokujícího, než že po mně stříleli, že jsem ojel octomilku, z níž se stal můj stalker, a otrávil jsem hosta kofeinem.

Henri totiž zvedl dlaň a dvakrát mě poplácal po rameni. Nato vkročil za Tondou do místnosti.

A já měl o to větší důvod stát stále na svém místě, s hubou otevřenou a srdcem bušícím tak moc, že by mě měli raději odvést na sál a píchnout mi nějaké sedativum.

Šup! Vzbuď se, Theo!

Virtuálně jsem si proplesknul tváře a doplnil pokoj o posledního návštěvníka.

Lukáš byl zrovna vzhůru, přestože napojen na přístroje jak součástka na elektrický obvod, a jakmile mě spatřil, dokonce se rozsvítil jak žárovka.

Já takovou chuť vyzařovat světlo neměl.

Postávali jsme, my tři z oficiálních organizací, a maturant zas lenošil na lehátku, všichni v naprostém tichu. Kdo promluví jako první? Lukáš je mimo provoz, to budeme rádi, když vůbec odpoví kýváním. Henri je Němec a má nejméně spojení s celou situací, přestože byl přítomen. Nemá v popisu práce to řešit. Tonda by měl zahájit nějaký oficiální představení, to jsem očekával, ale místo toho jsem si povšiml jeho oček, jak na mě mžurkají, jak mě pobízejí, jelikož to já tu znám oběť ze všech nejlépe.

A já nevěděl, co říci.

Ale situace se nelepšila a naopak, zacházela již do extrémního ztrapnění, takže jsem udělal krok kupředu a krátce se usmál.

„Ahoj, Lukáši."

„...ahoj," zachraptěl, přestože to neznělo tak strašidelně. Pravděpodobně návštěva jeho rodičů mu pomohla smočit si hrdlo a rozcvičit hlasivky, alespoň z části.

„Hele... tady je můj šéf a ředitel čumsa, Antonín Křepelka, a pak Henri Kolbe, agent z německého DAMMu. Přišli jsme za tebou kvůli té střelbě."

Lukáš ani nedutal, na druhou stranu se ani neohlédl po představených a neustále na mě upíral svůj zrak. Vsadím se, že představení bylo zbytečné a obě osoby dobře zná z mého pronásledování.

„Chceme vědět, co jsi ten den viděl. Včera," opravil jsem se hned. Jak jsem již řekl, celý incident mi přijde blízký i vzdálený, je těžké ho časově někam zařadit.

„Já... Nic moc," zamračil se.

Nic moc? Jakože jak, nic moc? Kruci, to se kochal mým zátylkem? Kecal se vší v mých vlasech?

„Pane Krejčí," Tonda profesionál šel do akce, „vím, že to bylo náročné. Máte za sebou operaci, ztratil mnoho krve. A střelba, to je prostě něco špatného, to by se tady nemělo dít, obzvlášť před mladými lidmi, jako jste vy. Moc vám děkuji, že jste zachránil tady Thea, přestože jste riskoval svůj vlastní život. A my chceme na oplátku dopadnout toho šmejda, který to udělal. Pomozte nám, prosím," jakmile nebyl šéf ve stavu akčního holuba s vysokým krevním tlakem, ale přepnul do svého meditačního režimu pivaře a dědečka Hříbečka, i ten největší padouch by se vyzpovídal a k tomu rozbrečel.

„Já... opravdu nic neviděl. Seděl jsem na Theově lemu trička. Za námi šel ten muž, s kapucí. Netuším, jak dlouho nás sledoval. Určitě ale šel za námi nějakých pár minut. Co Theo s panem Kolbem odbočili. Ano, určitě," šeptal, ale dostatečně zřetelně, že jsme ho slyšeli všichni. Ihned jsem vše přetlumočil Němci, který se chopil žezla.

Měl jsem dojem, že na něj Lukáš celkem nevlídně zírá. Ajej, cítím žárlivost ve vzduchu!

Snad nebyl... snad mě neviděl, jak jsem s Henrim házel po celé posteli. Jak jsem si jeho tělo spletl s večeří. Snad ne.

„Vzpomeňte si. Nevšiml jste si ho v davu? Třeba v přítomnosti ještě jiné osoby? Nebo přítomnost jiného zvířete? Nesedlo něco, kromě vás, na Theovo tělo?"

„Já nevím! Opravdu nevím! Snažím se si vzpomenout, ale nejde to, prostě nejde. Nezapomněl jsem, jen jsem nedával pozor. Chci vám pomoci, ale opravdu nemám jak."

„Je to důležité, pane Krejčí. Nějaké zvíře, hlodavec, moucha, brouk, cokoliv?"

„Vážně nevím! Víte, kolik toho ve vzduchu poletuje? A já seděl nahoře. Taky přece znáte, když máte výhled blokovaný velkým tělesem nebo polohou. Stejně tak já!"

Hups. Tohle mé hups však nepadlo ihned. Spíše po pár sekundách, kdy jsem si Lukášovu výpověď přehrál tak třikrát v mé mysli, než jsem našel to skryté přeřeknutí. Zalilo mě jak kýblem ledové vody. Semkl jsem pevně rty k sobě a odolával pohledu jak na Lukáše, tak především na Henriho, který se na mě tázavě podíval.

Ne, neodpovím, nic nevím. Lukáš mele sračky.

„Jak dlouho jste pronásledoval Thea?" Henri se chytl nabídnuté nitě a já uvažoval, jestli mám utéct dveřmi, nebo skočit z okna. A horší bylo, že i samotný provinilec na mě zamířil a hledal odpovědi.

No, ty já ti nedám, já nic nevím, kluku. To tys mi zavařil!

„Den," odpověděl nakonec.

„A jak jste zjistil, čím jsem?"

„Já..." začal, a opět si myslel, že mé čelo to má snad napsané na kůži. Snažil jsem se mu to nenápadně naznačit, dělal jsem, že čuchám, rozšiřoval přitom nozdry jako kůň. Ať je Lukáš prosím chytrý, vždyť chtěl jít na výšku! „...pach. Pachem."

No, moc důvěryhodně to nevypadalo, a tak bylo samozřejmé, že to Henriho rozhodně neuspokojilo.

„Na rozdíl od pana Šapíka, používám intenzivní parfémy, které schovají moji podstatu před metamorfy, jako jste vy. Takže ne, pachem to být nemohlo, pane Krejčí," kruci. Lukáš možná chytrý je, zato já jsem blbej jak holub - nic proti tobě, Tondo!

Z toho už se nedostaneme, musíme improvizovat, nejlépe mým zásahem.

„Asi to bude moje vina, Henri. Možná jsem se přeřekl, někdy, a Lukáš si dal věci dohromady."

Němec mlčel, koukal trochu nenávistně.

Tak, opět jsem si to posral. Co už. Asi nám přátelství není souzeno. Beru kafe a sbohem. Nejprve však musíme dořešit tuto záležitost.

Henri i Tonda se na střídačku snažili vyždímat z Lukáše první poslední, ale na nic jiného se nepřišlo. Poté přišla řada na vštípení falešného alibi, již tolikrát zmíněnou sázku přejít po ulici v rouše Adamově. A nakonec nastal čas odchodu. To zas já nemohl dovolit.

„Jděte, jděte napřed. Nebo rovnou do kanclu, jestli se vám nebude chtít čekat. Potřebuji si s Lukášem promluvit."

Tonda chápavě přikývl, zato Henri se jen naposledy ohlédl po mně a ležícím pacientovi, než se prudce otočil a zmizel z místnosti. Nechal mě lapat po jeho stínu, naprosto neúspěšně, jako tomu bylo doteď. Můžu se mu na to vytentovat!

„Theo?"

„Ehm, Lukáši," přikročil jsem k jeho posteli. Jeho ruce ležely volně, přímo nabádaly, aby je osoba jako já stiskla a soucitně mu je držela po čas srdceryvného rozhovoru. To já však nedokázal. Ne teď. Přestože to byly ty stejné ruce, které jsem olizoval, když jsem ho v baru pozval na tequillu; které jsem líbal shora dolů, když ležel pode mnou u mě na bytě.

„Henri odešel, přesto mám stejnou otázku jako on. Řekni mi. Jak dlouho?"

Lukáš si povzdychl. Co povzdychl. Vyhlédnul dokonce z okna! Hodlá mi odpovědět, nebo ne?

„Už... pár týdnů to bude."

„Pár týdnů? PÁR TÝDNŮ?"

Měl jsem co dělat, abych se udržel v sedě. Kdybych mu držel tu jeho pacinku, dávno by byla rozdrcená na náplň do párků. Zato rohovatění kůže jsem nezabránil a již jsem měl klouby pokryté tvrdou skořápkou.

„Cos... Cos všechno viděl?"

Klukovi došlo, že lhát nemá smysl. Spustil výčet míst, které na mém oblečení navštívil, některé události, kterých se v mém doprovodu účastnil. Neustále jsem si opakoval, že se nechal postřelit za mě, že mi zachránil život. Jinak jsem za sebe neručil.

„U mě doma taky, jo? Užíval sis to na našem slavnostním velikonočním obědu? A v Brně, na snídaních, v barech? Určitě jsi toho slyšel také hodně od mého ex, co?"

Provinilost v jeho obličeji se nedala měřit. Stejně jako míra mého vzteku, který mě naprosto oslepil a žádnou provinilost neviděl.

„Řekni, řekni žes nebyl v mým pokoji... A žes nebyl v jeho pokoji. Tu noc."

„Ne! Nebyl! Věř mi, Theo! Já tě možná sledoval, ale nejsem... nejsem žádný deviant nebo tak!"

„Deviant? Proč myslíš, že tě obviňuji z deviantství? Viděl jsi něco, cos neměl?"

„Theo, vážně! Já se snažil dodržovat tvé soukromí, já -"

„Cože? Dodržovat soukromí? Jo? A proč jsem teda měl měsíc na zádech zasranou octomilku?"

„Theo!" chňapl spolu s fňuky po mé paži, ale rychle jsem ho setřásl. Hodnoty přístroje začínaly divoce pípat. Ale co, bylo mi to u něčeho.

„Já tě opravdu... opravdu tě mám rád! Miluji tě! A vím, že ty ke mně taky nejsi lhostejný! Kolikrát jsi mě málem vytočil, napsal mi zprávu? Já to viděl! Já s tebou byl! Prosím, dej mi šanci! Chci, abys byl šťastný, šťastný se mnou!"

„Ne," kroutil jsem hlavou do jeho slz.

„Nebyl to dobrý způsob, jak se ti přiblížit, ale jinak bys mě nenechal! A já to s tebou nechci zahodit... Prosím, Theo... Dej mi šanci!"

„Ne... Ne... Nedám... Nemůžu!"

Lukáš však prosil nadále, s obličejem lesklým od slz jak právě naleštěné boty. Až doktoři samotní museli přijít toho kluka uklidnit a mě rázně vyhodit pryč, abych více nehněval jejich drahocenného pacienta.

Ta myšlenka, že jsem mu opravdu chtěl napsat...

S hlavou v oblacích, nebo spíše v pekle, dobloudil jsem až k hlavnímu vchodu. Dře si články prstů, aby z nich opadla ta rohovina, prošel jsem nepřítomně kolem Henriho a Tondy, aniž bych si to uvědomil. A co, ti se taky se mnou nebaví, takže co.

Proto mě překvapilo, když v autě neseděl nikdo, zatímco za mým zády šustily kameny jak pod buldozerem.

Beze slova jsem se usadil na zadní sedačku a vyhlížel z okna.

Že se na mě Henri čas od času podíval, to mi bylo stejně u prdele, jako smetí v kýblu na odpad.