Než jsem stačil něco namítnout, dveře sálu se otevřely. Lukáš ležel napojen na přístroje, obličej zakrytý dýchací maskou, obklopen lékaři a asistenty, konečně doprovázen na pokoj, kde bude pokračovat jeho zotavení.

Téměř jsem vyskočil do stropu, chystal si tu důležitou otázku. Doktoři byli zřejmě překvapení, když mě spatřili vysedávat a netrpělivě čekat na výsledek operace, avšak odhadli, copak mi to sedí na jazyku. Takže než jsem promluvil nějaké slůvko, už se jeden odpojil od hloučku, aby se mi postavil čelem a vyrozuměl mě o Lukášově stavu.

„Ztratil hodně krve, ale podařilo se nám ho stabilizovat. Naštěstí střelná rána neprošla žádným kritickým místem. Týden si ho tu necháme, ale pak by měl být puštěn domů."

„To je... to je skvělé. Děkuji," nezabránil jsem slzám, které se mi nahrnuly do očí při poslechu těch hezkých vět.

„Už jste byl kontaktován policií kvůli výstřelu?"

„Ano. Ano. Jen... Kdy se asi probudí?"

Doktor se zhluboka nadechl, pravděpodobně takových otázek měl celkem dost, avšak přesto mi upřímně odpověděl.

„Alespoň osm hodin spát určitě bude. Je vyčerpaný a slabý. Návštěvy nejsou povolené, ne v jeho stavu."

„Nejde o mě, to ne. Týká se to případu. Policie bude chtít ho vyslechnout. A také mu přiřadit hlídku, nejspíš," raději jsem se vyptával dopředu, protože takový výsledek nejspíše vzejde z hovoru s Tondou.

„Policie bude muset počkat minimálně do zítřka. A co se týče hlídky, ať nejprve zavolají."

„Dobrá," odkývl jsem mu jeho oznámení a poté vše přetlumočil Henrimu. A pak ještě jednou Tondovi, který se brzy přiřítil jako větrná smršť, červenější než proteklá krev na sálu. Popadal dech a zapíral se do stehen, než nakonec usedl; a ještě si dávat dvě minuty načas, než začal zpovídat.

„Moc mě to mrzí, pane Kolbe, že se takováto věc stala ve vaší přítomnosti! Střelba! Proboha, kdo by tady u nás střílel?"

„Na to má Hen- pan Kolbe své teorie," opravil jsem se, raději. Nechtěl jsem mu svým tykáním strhávat na respektu mého vedoucího a celého čumsa. Krátce na mě pohlédl, trochu nesrozumitelně, než začal vysvětlovat a dedukovat, zatímco jsem překládal dopodrobna každé slovo, jenž opustilo prostor jeho úst.

Tonda si spleskl ruce k sobě jak stará bába.

„Kdo by tady mohl zabíjet měniče? To přece nejde, vždyť o nich téměř nikdo neví! A nestal se ani žádný průser, který by měl být důvodem nebo tak. Co si pamatuji, nic velkého jsme řešit nikdy nemuseli. Nemýlíte se?"

„Jestli se mýlí, tak tu ochranku přiděl mně, jelikož půjde po mně," poznamenal jsem, absolutně bez nadšení - kdo by byl nadšený, kdyby měl za zády zabijáka?

„Theo, prosím tě. Cos vyváděl, že se na tebe tak hrnou?"

„Já nic! Opravdu!"

Tonda semkl rty, asi mi úplně nevěřil.

Nechci říct, že bych byl nějaký svatoušek, ale můj jediný hřích je pravidelně se opíjet, občas si nezávazně vrznout, dobrá, s osobami stejného pohlaví - a to v posledních měsících ani pořádně nešlo, přesto si nemyslím, že bych přetáhl někomu chlapa nebo ukradl prachy.

Jsem v tomto opravdu nevinný!

„Raději ihned kontaktuji policii, snad spojíme své síly. A tobě bych měl taky přidělit stráž, Theo. Jestli šel primárně po tobě, může se objevit znovu."

„Já nechci žádnou uniformu za zadkem!" odmítl jsem téměř okamžitě. Omlouvám se, a chápu, že je to pro mé bezpečí, ale tohle opravdu nemám zapotřebí. Zrovna jsem se zbavil jednoho stalkera, nepotřebuji druhého.

„Kruci, Theo! Jde po tobě ozbrojený chlapík! Musíš se nějak chránit! Koukej, jak neváhal, aby to do tebe napálil, na veřejnosti!" Tondovi se opět zvedal tlak, a snad poprvé to bylo kvůli mně.

„Ale šéfe! Kde by mě snad mohl dostat? Jezdím veřejnou, nacpanou k prasknutí. Přes týden nikam nechodím, kromě práce a obchodu, o víkendu si dám pohov. Nepotřebuji tady strážníka," a nelákala mě ani představa, že bych měl nepřetržitý výhled na chlapíka v uniformě, ačkoliv před měsícem bych za to dal veškeré své úspory.

„O co se jedná?" skočil nám do naší hádky Henri, který, chudák, nerozuměl ani slovu.

„Tady šéf mi chce přiřadit ochranu," zakroutil jsem vyčerpaně hlavou. Až pozdě mi došlo, co za následek může mít takové vyzrazení Tondova plánu agentovi z Německa, ještě k tomu z oddělení zločinů.

„Není to špatní nápad, Theo."

„Je to špatný nápad. Hodně, hodně špatný."

„Je to to nejlepší, co v této chvíli můžeme udělat," nadále stál za Tondou.

„To rozhodně není," přesvědčoval jsem ho, „hele, Henri, mám rád své soukromí. Mám spolubydlícího, jehož soukromí musím také brát v úvahu. Nemůžu tady chodit s ocáskem, nechat ho žíznit a ani mu nedovolit se vychcat - ještě by chytl nějakou infekci. Prostě ne."

A veškeré plány ho nazývat před Tondou příjmením padly, jakmile se začalo drnkat na mé velice citlivé nervy. Očividně, jelikož jsem průhledný jako sklenka vodky - alespoň podle Henriho, i mému parťákovi z Brna tato skutečnost docvakla a umlčel se. Obočí mu zacvakalo, než se chytlo k sobě a nějakou sekundu takto drželo, než ho osvítil bůh ještě horším plánem.

„Mohu nad vámi držet dozor já."

„To nepřipadá v úvahu, Henri!" ihned jsem zamítl jeho geniální plán. Ihned, jak to šlo. Dříve, než jsem stihl zaváhat, nalákán společnými chvilkami, rozhovory a popíjením drinků u baru nebo doma u stolku. Stačilo by vzít jeho návrh hlouběji do mé mysli, a tyto barvité představy by mi svázaly jazyk a zavrtěly mým druhým mozkem tam dole. To nesmím riskovat. Ani náhodou. Nechci, aby se opakovala nějaká scéna z Brna.

Chci se dovědět, kdo je ta Sophie, kým je sám Henri Kolbe, co se nadále skrývá pod jeho zamračeným výrazem a svalnatým břichem a stát se v jeho světě někým, alespoň trochu důležitým. Tohle by mohla být ta vhodná chvíle. Být k němu připoután, dvacet čtyři hodin v kuse...

Ne. Ne a ne. Už teď jsem měl co dělat, abych potlačil chvění v kalhotách nad pouhou fantazií a tímto celým rozborem. Je prostě nebezpečné, každou chvilkou více, být v jeho přítomnosti. A rychlost, s níž se má náklonnost mění, je přímo exponenciální.

„Prostě ne," dodal jsem, podruhé, po mém odmlčení a zhodnocení těchto faktů, a zalepil tak švábovi pusu, než ji stačil otevřít.

„A co ten kluk, ten tvůj kámoš? Jak na tom je?"

„Už v pořádku," štěstí, že Tonda mě vytáhl z té zapeklité diskuze, přestože i o Lukášovi se mi nemluvilo nejlépe.

„Prosím tě, Theo, až se probudí, zdrb ho za tady toto, nemá se co přeměňovat, když je tak ohrožený tvor!"

„To udělám."

„Musím se pak domluvit s ochrankou, ať nám zavolá, jak se probudí, kvůli výslechu. No to je... To je strašné. Řešíme stále tu vraždu a teď abychom řešili ještě střelbu! Co si o nás v Německu pomyslí!"

Zasekl jsem se - opravdu je Tondova největší starost dobrý image tady před Henrim? Na druhou stranu, v březnu jsem na tom byl přeci stejně. Ale dnes je to jiné. Dnes si chci před ním zachránit už jen svoji vlastní tvář, a i to se mi nedaří.

„Tak jste si to už rozmyslel?" teďka ještě na mě stále střílí Henri se svým návrhem, který já nemohu schválit.

„Já..." vstal jsem a koukal střídavě z pupkatého staříka na švába v košili. Oba, překvapeni mým činem, očekávali, co mám na srdci.

„Musím domů."

A bez ohledu na ně, vykročil jsem z nemocnice.

„Theo! Theodore, stůjte!"

Němec mě zachytil za ruku ještě dříve, než jsem stihl vůbec zabočit na hlavní chodbu.

„Potřebuji domů," zopakoval jsem a snažil se ho setřásnout, přestože moji energii jsem si šetřil hlavně na nalezení východu než na zbavení se broučí osiny.

„A to se chcete domů dostat jak?"

„Hm?" nechápal jsem, na co naráží. Jak jinak? K němu jsem se dostal busem, domů se taky dostanu busem. Busem, metrem, tramvají, cokoliv, co bude po ruce.

Henri si povzdychl. Jeho obličej celý změkl, na setinu sekundy, možná tisícinu, ale já přesto byl schopný to zaregistrovat a uložit do své paměti. Proč to s ním tak hnulo? To mě lituje? Myslí si, že nejsem schopný se dostat po svých do vlastního bytu? Teda, do společného pronájmu? Cokoliv se mu honilo hlavou, rozhodně to neřešilo problém, proč mě zastavil na mém odchodu.

„Theo!" doháněl agenta udýchaný šéf. Co, on má taky nějaký problém? Nebo mě chtějí unést a nepustit domů, ať to stojí, co to stojí, kvůli bezpečí? Snad mě nikam nezamknou! Instinktivně jsem ukročil zpět, nachystán na úprk.

„Theo, prosím tě, takhle nikam nemůžeš. Ještě na tebe zavolají policii! Pojď, odvezu tě autem. A vás také, pane Kolbe," pohlédl na návštěvu, která jen mohla vydedukovat, co pán chtěl říci, a už mě tlačil zezadu pryč z této prokleté budovy.

A já si uvědomil, co to měli za starost. Přestože Henri smyl veškerou krev z mých dlaní a obličeje, nemohl vyprat mé oblečení, přelité rudohnědou vrstvou, lepkavou a stále stejně páchnoucí ostrým tónem.

Aha... Opravdu bych vypadal jak sériový vrah na útěku. Odevzdaně jsem se nechal vést, s hlavou skloněnou, s opět přivolanými vzpomínkami na krvácejícího Lukáše - zrovna, když se mi na pár dobrých minut podařilo je zahnat pryč.

„Vysadím vás po cestě, pane Kolbe," zamumlal Antonín Křepelka do předního skla. Henri po jeho boku však neodpověděl, nemohl. A já vysedával vzadu, koukal z okna a snažil se z těch tmavých šmouh zachytit alespoň nějaký obraz večerních pražských ulic. Neúspěšně.

„Theo?"

„Hm?" téměř jsem nadskočil na své sedačce.

„Pan Kolbe," připomněl mi důrazným pohledem skrze zpětné zrcátko.

„Ano, jasně," narovnal jsem se a chopil se role překladatele, sice malinko nepřítomného, ale lepšího než žádného.

„Nemusíte, vysaďte nejprve pana Šapíka," odvětil a sebral mi na vteřinu dech, takže se musel Tonda trochu načekat, než jsem mu odpověď přetlumočil.

„No, jak myslíte. Alespoň to vezmu okruhem."

„Theodore," Henri se ohlédl na zadní sedadla. Na mě. Na zamyšleného mě, naprosto nevnímajícího více jak jeden podnět, momentálně to bylo vrčení starého motoru. „Váš přítel bude v pořádku."

Odvrátil jsem zrak od popelnice na rohu ulice, jen abych spatřil Henriho tvář, opět trochu jinačí než běžně. Starostlivou. Ano...

Jeho rýha mezi obočím byla zvýrazněná, což indikuje většinou naštvání nebo zamyšlení. Jeho oči se schovávaly ve stínu obočí, přesto jsem si povšiml, že místo klasického přimhouření byly rozevřenější, vpouštěly na panenky více světla, jenž se odráželo a se všemi tóny nabitými ze zbarvení duhovky putovalo ke mně. Protože oči jsou okno do duše, že? A zdálo se mi, že se právě snažil alespoň trochu mi ozářit duši, která momentálně spočívala v nekonečné temnotě.

Kéž by seděl vedle mě.

A právě proto se nesmí za žádnou cenu stát mým strážcem. To by bylo pak jak ze špatného filmu.

„Já vím," ujistil jsem ho, že v tomto ohledu jsem už nějak v pořádku.

„Moji nabídku tedy odmítáte?"

„Ano. Teda, ano, jakože odmítám."

Henri jen semkl rty, ale nic více k tomu neříkal.

Tonda mě vysadil přímo ke vchodu, jako bych byl nějaká slavná hvězda, celebrita. Poděkoval jsem, jak jednomu, tak druhému, a ještě chvíli sledoval, jak se auto s Henrim vzdaluje a míří do rozptýleného světla pouličních lamp.

Když mě spatřil Ondra v tom mém stavu, šokem upustil plechovku s pivem a rozlil ji po koberci. Jen si mohu představovat, jak by se asi tvářili potenciální spolucestující v metru.

„Zatraceně, Theo, koho jsi zabil?" zvedl plechovku, stále v sedě.

Přestože jeho věta byla samozřejmě myšlená úplně jinak, pravdou je, že opravdu jsem málem zabil Lukáše.

„Nějak... byl jsem s kámošem na procházce a nějaký magor do nás střílel. Teda, jeho postřelil. Já se zachránil."

„A žije ten tvůj kámoš?" položil poloprázdnou plechovku na stůl a za tu celou dobu mě ani na okamžik nespustil z očí.

„Ano. Zatím. Vypadá to, že je stabilizovaný. Asi."

„Ty vole, Theo, ty máš prostě smůlu."

„To mi říkat nemusíš," přikročil jsem do obýváku, a chtěl jsem se usadit hned vedle něj, ale tvrdá slepená látka mě upozornila, že nejprve se jí musím zbavit, nejlépe vyhodit do kontejneru, a teprve pak odpočívat.

„A co to bylo za magora? Tady, v Praze? Snad vás neviděl, ty víš co. Tato země je promořena homofoby, a bohužel někteří z nich mají oprávnění na držení zbraně."

„Ne, tak to nebylo."

„Jsi si jistý?" rýpal do mě i v této situaci. Ondra. Co říct.

„Sotva jsem se ho dotknul," vybavil jsem si chvíli před útokem, Henriho po mém boku, jeho smích, jeho radost, ale i vzdálenost ode mě. Vzdálenost, která se nedá překonat. Natož, abych se ho dotkl.

„Tak pak nějaký ex?"

„Jestli by po mně měl jít nějaký ex, tak ty jsi už dávno kaput."

„Já mám dobrý instinkt na takový lidi. A ty ne. Naopak, jsi jak magnet na divný týpky a víš to."

„Nemusíš mi to připomínat," a vlastně celou moji historii tady v Praze.

„Takže možná to byl někdo z nich," pokrčil rameny a opřel se do sedačky. Soustředil se na televizi.

„To si nemyslím. Ale už to neřeš. To je věc policie. A já jsem vyřízený. Dám si jen panáka a spát."

„Souhlasím. Nalej mi také."