„Děkuji... A děkuji i za to předtím. Že jste mě zachránil. Zachránil mi život."

„Větší podíl na záchraně má váš přítel."

Svými slovy strčil uklidnění z útesu, jelikož mi připomněl mé zadlužení tomu klukovi na sále.

„Jak jste se poznali?"

„My? V klubu..."

„Zajímavé. Myslel jsem, že přes vaši organizaci."

„Ne, to ne, ačkoliv... nebýt čumsa, sám bych nevěděl, že je metamorf."

„Přátel, kteří pro vás riskují svůj život, si važte," vyslovil moudro, sice mířené na Lukáše, já si však vybavil jeho pevné ruce, které mě strhly pryč, abych také neskončil na sále. Nebo ještě hůře, na márnici.

„On..." není můj přítel. Není. Je to pouze kluk, kterého jsem jednu noc využil pro své vlastní potěšení, a to vlastně kvůli vám, protože svým sex appealem jste ve mně probudil nějakou dobu pohřbenou šelmu.

To jsem mu samozřejmě říct nemohl. Ale přesto vyčetl můj komplikovaný pohled a pochytil, že vše není úplně v pořádku.

„Něco není v pořádku?"

To kruci není. Nic není v pořádku! Ale vím, na co se tážete.

„On... Nejsme zas tak dobří přátelé. Vlastně se..." už jsem chtěl říct sotva známe, ale on se do mě asi zabouchl a stal se mým hmyzím stalkerem, jenže tím bych vyvolal akorát podezření. Další otázky. Musel bych vyklopit svou pravdu. A to nechci. Ne.

„Takhle. Celkem jsem ho poslední dobou ignoroval, tak se asi rozhodl mi viset za zadkem, a koukejte, jak dopadl."

„Mohu se zeptat, co je to za zvíře?"

Vzhlédl jsem na Henriho, příjemně překvapen, kam se poděl ten zarputilý agent, který nás v březnu navštívil. Ten by se nezatěžoval s nějakou ohleduplností, s obalem, do níž větu strčit, aby nebyla příliš ostrá. Ale dnes, hlavně teď... Jeho opatrnost, jeho ohleduplnost. Píchla mě vlna lítosti, tentokrát však z úplně jiného důvodu.

Že podobně jako Lukáš, i já se asi zamiloval, a svou vysněnou osobu nikdy nebudu moci mít.

Henri, sice máš své mouchy, a já vlastně taky, ale klidně si těch much přines celé hejno, má náruč ti bude vždy otevřená. Protože vím, že v mé náruči uděláš vše, abys tu nemilou společnost redukoval.

Tím samozřejmě nemám nic proti Lukášovi a octomilkám!

A tím se dostáváme k odpovědi na jeho otázku.

„On je... taková ta muška, která poletuje kolem ovoce, hlavně banánů a tak," zrovna jsem si nemohl vybavit, jak se ta potvora řekne anglicky. Ale dorozuměli jsme se, to určitě.

„Nezodpovědné. Theo, už od minulé návštěvy jsem si řekl, že do vaší organizace nebudu strkat prsty. Je to váš stát, vaše zákony a pravidla. Avšak snad víte, jak citliví jsou tito drobní živočichové. Že vaše organizace nebyla dostatečně rázná, aby poučila metamorfa-"

„Henri," přerušil jsem ho dříve, než stačil udělal chybu větší, více rozvést svůj proslov v mířené nadávky. „To já jsem ho poučoval. A myslel jsem, že dostatečně. Očividně ne... A... ty fotky kocoura, ty špatné, ty jsou také moje chyba. A zpočátku jsem vás opravdu neměl rád. A vlastně, v čumsu pracuji jen kvůli snadnosti té práce. Nyní to neplatí. A nejsem žádný agent, nejsem žádný specialista, a vlastně tam ani nemám co dělat! A... Já to opravdu nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě sledoval, aby takhle před mě skočil. Já nechtěl ani doma... Nechtěl... Řekněte mi, co tu vlastně dělám?"

Henri mlčel. Sledoval mé selhání, které už bylo znuděno skrýváním se za oponou, muselo vyskočit na parket a předvést takovou kreaci, že jsem si znovu musel setřít slzu a popotáhnout nudli. Urychleně jsem se napil čaje a ještě jednou promnul obličej, nyní čistý a již čistou rukou.

Zarazil jsem se a zíral na svou dlaň, před chvílí vymáchanou v koupeli Báthoryové, nyní očištěnou jak Janem při křtu.

„Je to dospělý člověk. Je to jeho volba, jestli vás poslechnout nebo ne," promluvil po chvíli.

„Nesnažte se být rázem milý. Oba víme, jaký je váš názor, a jaká je pravda. Posral jsem to."

„A co hodláte teď dělat?"

„Hm?"

„Jaké kroky zvažujete? Zatím jsme tu mluvili o vás, o vašem příteli, ale ne o střelci."

„Střelec..." v duchu jsem věděl, že se mě snaží rozptýlit prací, protože to dosud vždy fungovalo senzačně. Ale i přes to vědomí, nebyl jsem dost silný vzdorovat. Nechal jsem se unášet na vlně Henriho nápadů.

„Byla tu policie," začal jsem a spolu s pomalým usrkáváním čaje vykládal o jejich dotazech, o zatajení Henriho přítomnosti, o mém a Lukášově alibi - což Henrimu chtě nechtě zvedlo koutky úst, jelikož tak pitomou výmluvu určitě v životě neslyšel.

„Nesmějte se, nic lepšího mě opravdu v tom momentu nenapadlo," odolával jsem nutkání zakopat se do zdejší márnice a ještě hlouběji.

„Nesměji se. Naopak, je to velice originální a vysvětluje to vše."

Co zmůžu? Jen jsem se ušklíbl nad jeho snahami mi zvednout náladu.

„No, a teď povídejte vy. Co ten střelec?"

Při mé otázce se Kolbe předklonil a zapřel lokty do stehen. Spojenými špičkami prstů si podepíral bradu, zatímco hleděl před sebe a vyprávěl své zážitky.

„Muž nechtěl riskovat, takže po druhém výstřelu se rozběhl pryč. Snažil se mě setřást v uličkách a v davech, ale..."

„Ale?" vyzvídal jsem.

„Theodore. Řeknu to takto. Existují pouze dva důvody, proč na vás ten útočník střílel. Buď máte hodně nepřátel, což pochybuji, nebo cílil náhodně jen z jednoho jednoduchého důvodu a samotné vaše postřelení není tak důležité jako vyšší princip."

Přemýšlení nad útokem pro mne nebylo možné, jelikož jsem celou jeho dramatickou pauzu přemítal nad referencí na český poválečný film. Omlouvám se, že to tak nechávám na vás, pane Kolbe! Avšak ten šváb mě měl za tak krátkou dobu dokonale přečteného, že si jen povzdychl nad marností mé inteligence a střihl prsty do svých vousů.

„Ten muž si stihl po cestě zapálit cigaretu. A ne jednu. Linul se za ním silný dým. Podle něj se dal ještě nějak stopovat, stačilo následovat ten puch, kdyby nevkročil do hospody a v tom zakouřeném prostředí jsem ho nadobro ztratil. Jestli vyšel ven nebo ne, nerozeznal bych to. Kdybych ho potkal na ulici, i ve své švábí podobě, také bych ho nepoznal. Dokonale skryl svůj pach, přebyl ho. A je nemožné pro nás ho vystopovat při čistém spoléhání se na zvířecí smysly."

„Takže je to slepá ulička?"

„To není úplně to, co jsem vám chtěl sdělit. Theo, ten útočník - myslím, že jeho cílem jste nebyl vy sám, ale to, že jste metamorf."

„Cože?" málem mi vypadl kelímek z ruky.

Henri se opřel o opěradlo židličky, které bohužel nedosahovalo ani k jeho hrudním obratlům, a tak se jeho košile otřela o omítku zdi jak... Radši nic.

„Jeho chování, způsob, jakým se nám ztratil z dohledu. Fakt, že mířil na vás. Také si nemyslím, že by poznal vašeho přítele, když jsme ho nezaregistrovali ani my sami."

„Počkat, jaký fakt? Proč nemířil i na vás?"

„Theo, co jsem vám říkal tehdy v autě?"

„V autě?" zopakoval jsem, než jsem se donutil zapátrat ve všech společných chvílích v autě, vybavit si všechny konverzace, ty pohodové i ty mířící k hádkám; všechna slova, jež jsem se snažil vypálit si navždy do paměti, nebo jindy naopak naprosto ignorovat, stejně jako samotného arogantního švába.

Asi bych se měl stydět za to, jak dlouho mi to trvalo, přesto jsem se správnou odpovědí nakonec přišel a shrábnul výhru za sto tisíc. Haha.

„Myslíte to o tom parfému? Že si ho tolik stříkáte," Henri souhlasně přikývl, „abyste se chránil a skryl před jinými?"

„Ať se vám to líbí nebo ne, a ať jsem se snažil vám jít vstříc v tomto ohledu jakkoliv, měl byste se taky začít výrazně stříkat. A nejlépe i změnit značku, aby obsahovala pestřejší spektrum vonných látek a také vydržela na textilii déle."

To nevím, jestli zvládnu...

„Teď jsme měli štěstí - relativní, že nechtěl riskovat svou identitu a bezpečí, a když se mu nepovedl přímý útok na vás, raději utekl pryč. Možná mu stačilo, že sice minul, zasáhl však jiného metamorfa. Toho na vašich zádech."

„Ale přece, nemohl mě poznat hned a pak zaútočit, nebo jo? Možná je to savec, má dobrý čich i jako člověk, ale zase... Sám víte, jak je cigaretový kouř strašně zabijácký."

„Uvažujete správně, ale vzpomeňte si na pana Donnerstaga. Ten právě místo výrazných parfémů pravděpodobně používal právě pach cigaret."

„Fuj," nemohl jsem si odpustit znechucené odplivnutí. Imaginární. Plivat v nemocnici by se nemělo.

„Je však pravda, že pokud vás rozpoznal již tento den, v blízkou chvíli, musel nás nějakou dobu sledovat. Hlídat si moment, než se vzdálíme od davů a budete ve vhodné pozici na dostřel."

„To by snad... mohl vědět Lukáš. Musel vidět, určitě."

„Jeho výslech je na místě. A je potřeba ho provést ještě před příchodem policie. Musíte sehrát své alibi a vysvětlit mu situaci. Je vhodné, aby se chránil, podobně jako vy. Jestli se odhalil, nemůžeme vyloučit, že by se útočník pro něj vrátil."

„Ale tak snad ho nenajde? Vždyť kolik je tu nemocnic, a běžní lidé nemají přístup k lůžkům, ne?"

Henri mlčel. Jeho cukající rýha mezi obočím však vypovídala o množství myšlenek a záležitostí, které rozebírá, pitvá, studuje a jež ho znepokojují každou chvíli více. On však nedovolil, aby se byť jedna z jeho obav dostala na holé světlo. Bránil jim pěkně, s vráskou soustředění jako neprostupnou zdí, jíž nezničí ani houf tanků, ani řádný buldozer.

„Co vám nesedí?"

Šváb na mě pohlédl. S výrazem, jako kdyby byl pohlazen andělskou dlaní, vráska se mu čerstvě vyplnila botoxem, pootevřel ústa, avšak nepípnul ani slůvko.

„Sem s tím."

„Přemýšlel jsem, jestli ten útočník v tom byl sám či ne."

„Jak to myslíte?"

„Jestli opravdu bylo jeho prvotním cílem z osobní motivace postřelit vás, jakožto metamorfa. Jestli to byl opravdu on, kdo vás poznal, nebo mu za zády stojí ještě někdo. Někdo, kdo vás rozeznal od lidí a pouze mu dal signál."

„Předpokládáte, že to bude nějaká organizovaná skupinka?"

„Jen jsem to navrhl," opět se zapřel do stehen a hrál si se svými prsty.

„Ale máte recht, to ano," ostatně, jako bych dokázal přijít s něčím lepším.

„Říkal jste, že policie to nebere jako cílenou střelbu?"

„Netuším," jak mám vědět, co si z mého výslechu a všeho možného vyvodí.

„Zavolejte vašemu nadřízenému, ať kontaktuje policii a přeřadí tento případ k vám."

„Ale my na to nemáme kapacity, tohle je..."

„Cílem jsou s nejvyšší pravděpodobností metamorfové a celé by se to mohlo opakovat. Chcete vaši věc nechat v rukách lidí, kteří nemají ani tušení o tom, co jsou metamorfové schopni? Ohrozit tak další nevědomé metamorfy?"

Nechtěl jsem věřit, že je ta věc tak velká. Přišlo mi, že to Henri zbytečně nafukoval, ale na druhou stranu, v jeho slovech nějaká pravda byla. Rozhodně to nebyl výstřel jen z prdele, nikdo si nechtěl zkusit novou hračku v centru Prahy na párku nějakých týpků. A je pravda, Tonda by se o tom měl dozvědět.

Zdá se, že mé tělo poslušně poslouchalo Henriho na slovo, a už se snažilo rukou dostat do mé kapsy, aby vytáhlo zmíněný přístroj a vytočilo šéfa o tomto svátečním dnu. Snad není z těch typů, co si mimo práci mobil vypínají a že mi to zvedne. Nejlépe hned.

„Ahoj Theo, co se děje?" holub vyslyšel mé prosby. V průběhu třetího vytáčení byl elektronický pípot přerušen a nahrazen jeho pohodovým hlasem.

„Šéfe..." začal jsem, váhavě zkontroloval Henriho, zatímco si v duchu připravoval, co říci. Jak říci. Avšak už můj počáteční hlas mě zradil, a náš obyčejně lhostejný a nezaujatý vedoucí si toho výjimečně všiml.

„Theo, co s tebou je? Něco se stalo s panem Kolbem? Přijeli jste už do Prahy, ne snad?"

„Nic, nic se neděje. Je v pohodě, zdravý, sedí zrovna vedle mě."

„Pozdravuj ho," neodpustil si Tonda vyjádření známky pozornosti, aby si udělal v sousední krajině očko.

„Jasně, jasně... ale o to tu teď nejde."

„Tak to už vyklop, proč voláš, v neděli večer? Jsi nemocný nebo co?"

„Šéfe... zrovna před chvílí, zrovna před... pár hodinami, na nás zaútočili."

„COŽE? KDO? CO?" jakmile jsem vyslovil pravdu, přestože tím nejjemnějším tónem a snad s dostatečnou předehrou, sesypaly se na mě otázky, těžké jako naskládané pneumatiky z věže, dopadaly na mé ušní bubínky a téměř je protrhly. Já nechci ohluchnout, prostě nechci!

Představoval jsem si stupnici a kuličku ve skleném sloupci, a již po Tondově první jednoslovné otázce ta kulička vystřelila nahoru jak blesk, a držela se tam, skákala ještě více, stejně jako Tondův krevní tlak, který ho div neposlal do nemocnice.

Musel jsem ho nechat se vyřvat, nebyl schopen mě pustit ke slovu.

„Nebojte, Henri je naprosto v pořádku. Naopak, zachránil mě, protože, jak se podle jeho teorie zdá, ta střelba byla mířena na mě."

„STŘELBA? Jak střelba? Kruci Theo, co se to stalo? Jste oba v pořádku, nezranění?"

K mému překvapení, nezeptal se, od kdy nazývám našeho hosta křestním jménem. To si nechá asi až na společné pivo a panáka.

„Nechci vás obtěžovat, o víkendu, ale-"

„Nic se neděje, hochu, tohle je vážná věc! Hned se oblékám a jdu za vámi! Kde jste?"

„V Nemocnici na Bulovce. Pak mi zavolejte, ať se snáze najdeme."

„Hned tam budu!"

„A ještě něco," rychle jsem vyhrkl, než stačil položit telefonát. „Ví o tom policie. Bylo by fajn-"

„Mám to, Theo, neboj."

„Dobrá."

Určitě znáte ten pocit, když položíte hovor a ještě nějakou minutu zíráte na telefon s myslí prázdnou jak holá zeď? Také jsem si chtěl užít této post-telefonické apatie, ale Henri už střílel od boku otázky a já jen mohl schovat Nokii a promnout si znaveně obličej.

Nakonec se tu sejde celé čumso a bude to!

„Jede sem," odpověděl jsem mu a složil si ruce do klína.

„To bude tak nejlepší."

„Ale!"

Než jsem stačil něco namítnout, dveře sálu se otevřely.