„Theo..." zašeptal opět Lukáš a já se mu musel plně věnovat. Nadzvedl jsem jeho tělo do svého klína, aby neležel na chladné zemi, a sevřel mu ruku. Zakrvácenou. Já ji měl zakrvácenou. On také. Naše dlaně byly celé mazlavé a smrad železa prosytil vzduch jarního vánku. Červená barva stékala po jeho boku, jak se řinula z oblasti pod žebry. I jeho vlasy byly mokré, jak si obil hlavu o kachličky.

„Zavolejte někdo záchranku!" zvolal jsem, ale marně, sotva někdo v této uličce byl. Výstřely spíše lidi v nejbližším okolí odehnaly, než přivolaly. Hmatal jsem pro mobil, jenž mi málem vyklouzl a vypadl na zem. Už jsem ho viděl rozpadlý na všechny jeho součástky. Naštěstí jsem jej zachránil a vyťukával záchranku. Druhou rukou jsem pak opět sevřel Lukášovu dlaň.

„Co...? Prostě co? Proč? Co tu děláš? Co tu sakra děláš?" spustil jsem své koktání po ukončení hovoru.

„Já..." zakašlal a s tím rozprášil kapičky krve do okolí, „já tě sledoval. Promiň."

„Cože?" nevěřil jsem svým vlastním uším. Nemám na nich furt ty mušle?

„Sledoval jsem tě, Theo."

„Do prdele, proč?"

„Promiň mi to... Já... Já tě chtěl... poznat více. Vědět o tobě více... Aby ses pak... do mě taky zamiloval," šeptal, přerušovaně, jelikož mezitím polykal krev, jindy lapal po dechu. Přesto jsem ho slyšel zřetelně, rozuměl jsem mu každé slovo, ať bylo proloženo jakýmkoliv chrapotem, jakýmkoliv zasyčením. A i tak jsem to nechápal.

„Cože?"

„Já..." začal, avšak opět mu vlezlo něco do pusy, a mně došlo, že teď není vhodná chvíle. Přestože jsem cítil, jak se ve mně probouzí vztek, co vztek, chtěl jsem ho za to tady na místě uškrtit! Tak jsem mohl jenom držet tu osobu v náruči, vyčkávat tiše na záchranku, udržovat ho při vědomí a doufat, že nezemře dříve, než nadejde moje chvíle se pomstít.

„Pšt, nemluv, nech to být. Za chvíli tu bude sanitka a budeš v pohodě."

„Neopouštěj mě, Theo!"

„Neboj, budu tu s tebou," nemůžu nechat být někoho, kdo za mě schytal kulku.

„Já... se ti omlouvám, Theo..."

„Teď to nech být, hlavně se uklidni, ano?" a ty Theo taky. Musíš se zbavit toho třesu, musíš nemyslet na jeho stín za tvými zády, kdo ví jak dlouho.

Na to přijde čas.

Trochu mě zamrzelo, když jsem musel chrabrost a šlechetnost Lukáše přetvořit v sázku, abych nějak vysvětlil jeho tělo holé jako narozeného mimina; a donutil také záchranáře, aby mě vzali s sebou. Musím zavolat jeho rodičům, ale přednější bylo vůbec dovést Lukáše na sál a stabilizovat jeho stav.

„Jak vážné to je?" nezabránil jsem otázce ve voze, zatímco klukovi dali dýchací masku a snažili se zastavit krvácení. Nikdo mi však nebyl schopen odpovědět. A tak, s krvavými kalhoty a trikem, které mi chladily pokožku, jsem tiše sledoval celý pokus ho zachránit, vnímal pachy všelijakých chemikálií a desinfekcí, a hlavně železa. Ten mi ulpěl až na nose. Kdybych si jen v zrcadle všiml, že jsem si stihl upatlat erytrocyty špičku nosu.

Pípání přístrojů snímajících tlak a tep srdce zatím bylo pravidelné, přesto jsem byl stále jak vlákno pavučiny - pevně natáhnuté, ale lehce protržitelné. Nesmí umřít kvůli mně, nesmí! Jednoduše nesmí!

A jak jsem tak seděl, pevně sevřel kluzké pěsti plné potu a krve, a dokola si opakoval ty věty; vzpomněl jsem si na dávný příběh. Na stejnou situaci, jen o patnáct let dříve. Na dítě zanořené v trávě, bledé jak konvalinky v houští, na mé chlupaté ruce a matku s otcem, kteří ke mně utíkali jak o život. Jak vzali jeho tělo do náruče a odnesli pryč, aniž bych věděl, jak vážné to je.

„Zůstaňte v dosahu, přijde se vás policie vyptávat na ten výstřel," vyslovil někdo po mém boku, než jsem byl odstrčen na židli a Lukáš už dočista zmizel za dveřmi operačního sálu.

Policie. Bude se vyptávat. Střelba. Jak může někdo takhle střílet, za bílého dne? V Česku? Je to vůbec legální, aby běžný občan držel zbraň? Co ho to popadlo? Nějaký labilní mentál? A na koho mířil? Proč jako?

Složil jsem si hlavu do dlaní, nevědom si toho, že jsem si právě otiskl zbytek nezaschlé krve na celý můj obličej. Jen ten pach byl rázem intenzivnější, nic více jsem však nadělat nemohl.

Kolbe. Henri se za ním rozběhl. Snad je v pořádku! Vždyť nebyl ozbrojen!

Rychle jsem vytáhl mobil a už vyzváněl, nervózně si podupával nohou, tak rychle, jakoby to bylo způsobené nějakým nervovým toxinem.

Zvedni to, Henri, zvedni to!

Vytáčecí zvukový signál mě mučil. Takhle zní předzvěst smrti. Ticho na druhé straně telefonu, dlouhé umělé pípání. Až teď se mi pořádně sevřelo srdce. Takhle to přece nesmí skončit! Henri! Zvedni to, sakra!

Chňapl jsem po svém triku, stiskl ho. Imitoval jsem své srdce, které nemělo prostor se pořádně rozevřít. Jestli nebudou muset nakonec oživovat i mě.

„Theo," probudilo mě z čistého zoufalství jeho oslovení. Bleskově jsem mobil chytl i svou druhou rukou a vyskočil na nohy.

„Henri! Jste v pořádku?"

„Ano," odpověděl monotónně a z toho vyplývalo, že jsem si dělal starosti zbytečně, že on je nejspíš na pivě nebo čem a na jeho klíně sedí kočka v bikinách. Třeba.

„Chytl jste ho?"

„Ne."

„Aha..."

„A co vy? Kde jste?"

„Já jsem... Jsem v Nemocnici na Bulovce," až teď jsem se pořádně rozhlédl a našel indikační cedulky oznamující místo mého nervového zhroucení.

„Jel jste s postřeleným?"

„Ano," kývl jsem hlavou, přestože mé kývnutí viděly maximálně prázdné nemocniční zdi.

„Omlouvám se, že vás nedoprovodím. Trefíte to na hotel? Kdyžtak se poptejte nebo kupte mapu. Zítra... zítra se uvidíme v čumsu."

Položil jsem hovor dříve, než stačil něco říci. Cítil jsem, že to opět ztrácím. Možná za to mohl pohled na zasychající fleky na oblečení, nebo nohy, které se mi začínaly podlamovat při každém přešlapu.

Musel jsem se opat usadit a vyčkávat na verdikt.

Informace si státní orgány předaly rychle. Operace ještě neskončila a již se u mě objevily lakované boty a muž v uniformě, strkající mi odznak přímo pod nos.

Naštěstí to nebyl typ pana Kolbeho, s absencí empatie a jiných citových záležitostí. Jeho kolega mi donesl teplý čaj a dokonce deku, která bez mého vědomí skončila přehozená na mých ramenech. Dokázali se vcítit do pocitu člověka, jenž se z čisté náhody stane cílem střelby zbraní.

Jejich vyptávání bylo stručné, jasné, nezacházející do intimních detailů, nenaznačující podezřívavost vůči mé maličkosti. Snažil jsem se odpovědět co nejpravdivěji. Musel jsem však rychle vymyslet způsob, jakým ochránit naše identity, jakým zapojit Lukáše i Henriho do celé storky a zároveň vysvětlit jejich chování. Zásadní bylo, jestli Henriho zahrnout mezi nás, nebo ho zprostit přítomnosti a udělat z něj vzduch, aby neměl zbytečné problémy navíc. V celkové panice a zmatku jsem si nevšiml, jestli není ta ulička střežena kamerami, avšak jestli uvidí Henriho navíc, nebo bleskovou přeměnu Lukáše z neviditelné tečky kdesi na mých zádech na živoucího člověka, to už bylo jedno. Kdyby něco, od toho tu je Martin, aby tyto kamerové záběry zprznil a existenci měničů nechal skrytou pod pokličkou.

Zůstal jsem tedy u sázky, kterou Lukáš prohrál a nahý tak se mnou procházel pražskými uličkami. Neřešil jsem, jakou důvěryhodnost to zanechává nebo ne. Už jsem s tím přišel a nezbývá mi nic jiného než pokračovat. Dále jsem však postupoval dle skutečnosti. Že rázem proběhl první výstřel, který bohužel trefil nejmladšího parťáka, a já se ihned skrčil na stranu ke koši a vyhnul se tak druhému výstřelu. Dále jsem si všiml útočníka - popsal jsem ho, jak jen detailně jsem dokázal, což ve stavu šoku není úplně jednoduché.

Pak jsem zmínil, opět pravda, že utekl pryč. Pravděpodobně na sebe nechtěl upoutat pozornost. Konec. Tečka. Cítil jsem se hrdě, že jsem dokázal všechno takto odvyprávět, odpovědět na dotazy a nemuset předstírat nevědomost při otázce: „A proč na vás zaútočil?"

„Nevím."

Opravdu nevím. Nechápu to.

Vzali si pak na mě kontakt a opustili nemocnici. A Lukáš stále ležel na operačním sálu.

A výčitky svědomí se na mě hrnuly ze všech stran, od prvního momentu v klubu, kdy jsem si řekl, že ho sbalím, až po dnešní den, kdy se na poslední chvíli proměnil v člověka, aby mě uchránil před výstřelem ze zbraně. Viděl jsem ho už dvakrát nahého, bezbranného v mé náruči, vzdychajícího rozkoší i krvácejícího ze zranění. Brečel. Vždy ho rozbrečím. Co jsem to za člověka? Ten kluk míří na školu, na vysokou, a já mu tak zprznil život? Co je na mně tak úžasného, že se rozhodl trávit kdo ví kolik času ve své zvířecí podobě, i přes naše upozornění, že je to pro něj extrémně nebezpečné?

Ano... Co přesně viděl? Kdy se mnou byl a kdy ne? Rozpoznat jeho od zbytku octomilek je náročné a navíc, kdo by si pamatoval, kdy mu co poletovalo kolem stolu? Jestli je chytrý, navíc by na sebe tak neupozorňoval, abych ho neflákl rukou a nepraštil s ním o linku.

...Viděl mě a Henriho ten večer?

Mé emoce byly jak neustálé hody kostkou. Jednou padl vztek, pak lítost, pak nervozita, vztek, strach, a tak dále, dokolečka. Čas plynul, zaschlá krev přilepila kalhoty k mým stehnům. Kolem mě občas proběhli doktoři, sestřičky, záchranáři, lidé. Ale že bych byl schopný je vnímat, probudit se ze svého transu, to ne. A tak jsem dále seděl, jako socha, jako ten nepodstatný člověk.

„Theo," zazněla ozvěna v mé mysli. Musel jsem si odfrknout. Už jsem tak psychicky v prdeli, že slyším hlasy. Místo čekání na konec operace bych mohl využít čas k návštěvě psychiatrického oddělení.

„Theodore," že by to nebyla ozvěna? Na podlaze se opravdu nacházel pár bot, obutých bot, černých kožených oxfordek, lesklých jak hlava profesora Xaviera v komiksu X-Men.

Když jsem stopoval nohy, jež tyto boty nosily, a zvedal zrak, až mě z prudkého světla zabolely oči. Opravdu jsem neměl halucinace. Opravdu jsem trasoval černé kalhoty, bledou košili, stále ještě vykasanou, a rozepnutý knoflík u krku toho švába.

„Henri?"

Jmenovaná osoba se posadila vedle mě, vyjmula mi z rukou již prázdný kelímek čaje a vložila mi do nich zpět kelímek nový a plný. Výpary značily o vysoké teplotě, jakou ten drink má. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ten od policajtů dávno dopil.

S úžasem jsem vzhlédl na toho muže, na návštěvníka z Německa, jelikož právě on by měl být naším hostem, a ne aby se tady o mě staral. A jestli mě zrak nešálí a nejsem úplně šokem vymytý, to v jeho očích byla opravdová starostlivost, a ne pouhé gesto alá šel jsem kolem automatu a měl jsem žízeň, ale když jsem viděl vás, tak jsem se rozhodl vám darovat svůj drink.

Než jsem stihl ovládnout své emoce, už jsem trapně zaslzel, a mohl jsem jen promnout svůj obličej a odvrátit hlavu ke dveřím operačního sálu. Kolbe si to vyložil po svém.

„Jak je na tom?"

„On? ...nevím. Zatím nikdo nevyšel a je to už... Já ani nevím jak dlouho."

„Nebojte, věřím, že váš přítel bude v pořádku. Vypadalo to, že rána minula vitální orgány. Důležité je, aby nedošlo k průstřelu žaludku nebo hlavního toku vratného oběhu, to by mohlo zkomplikovat léčbu a urychlit vykrvácení. Co očekávám, je poškození ledviny, ale to již není tak vážné. Teď jde jen o to, aby nedostal infekci nebo šok z nedostatku krve."

Netuším, jestli jeho řeč měla uklidnit nebo vystrašit, ale slyšet jeho hlas bylo soběstačné samo o sobě. A když jsem nevěnoval pozornost klíčovým slovům spojeným se smrtí, tak mohu říct, že srdce se mi po dlouhé době dostalo do pravidelného rytmu.

„Kdyby byla nutná krevní transfúze, pro metamorfy to není nebezpečné, jelikož krevní buňky nejsou tak aktivními producenty killing faktoru, takže kromě nevolností by mu nemělo nic být. Je-li to však hmyz, jestli předpokládám správně, je dobré, aby dávali pozor na jeho tělesnou teplotu, aby nedošlo k hypodermii."

Začínal se dostávat do oblasti, kde ani pouhá síla jeho hlasu nebyla postačující, aby potlačila negativní zprávy nesoucí se z jeho úst. Tázavě, ne, přímo zděšeně jsem na něj vzhlédl, a myslím, že barva mé tváře srovnatelná s místními zdmi ho upozornila dostatečně. Ihned zmlkl, dokonce pevně sevřel rty, možná se i káral za svá slova.

Děkuji, děkuji.

Soustředil jsem se na výpary z čaje, na jejich magické tancování ve vzduchu, na nepředvídatelné pohyby vodních kapek difundujících do atmosféry. Na ticho a klid, které přinášely. Na nic jiného. A tak jsem skoro nepostřehl, že mě Henri opustil. Prostě se zvedl a zdrhl pryč, jen tak, bez pípnutí, bez vzkazu napsaného na již prázdné židli.

Copak jsem ho urazil? Opět? Neměl bych mít to právo nyní já? Jak jinak vysvětlit to, že beze slova vstal a zanechal mě opět samotného?

Už jsem neměl sílu házet truc. Už na tom nezáleželo. Sakra, nezáleželo na ničem. Jen na čaji, který chladl, už mohl mít teplotu rovnající se vodě v pračce, a přesto jsem ani necucl a neochutnal tu přeslazenou rozpustnou tekutinu.

Jako když se vyleká hejno holubů, přesně takto zašustělo vedle mě, když se Henri opět usadil, asi potřeboval vychladnout, podobně jako čaj. Nevím. Nezajímal mě. Nezajímalo mě nic.

„Theodore, nelekejte se. Nechte mě, prosím," nedořekl co. Nebyla to potřeba. Vytáhl kapesníček, kdo ví odkud, a polil ho vodou z flašky, pravděpodobně právě získané z jiného automatu.

Sotva jsem na něj natočil hlavu, z čisté zvědavosti, a on mi už uchytl bradu, trhal s ní, obracel podle potřeby, zatímco kapesníkem drhl pokožku mého obličeje. Chystal jsem se vypustit nějakou otázku, jakože co to má znamenat, ale pohled na rudou barvu, která přestupovala ze mě do toho kusu stoprocentní bavlny, mně odpověděl sám o sobě.

Rozhodně se nesnažil být jemný, naopak, drhl, co to šlo. Přesto tohle bylo to nejjemnější gesto, které vůči mně projevil. Naštěstí v této situaci nerozezná začervenání kůže a zčervenání rozpaky.

„Děkuji," vyslovil jsem, když se zdál být hotov. Místo odpovědi odebral kelímek čaje z mých rukou a položil jej za sebe na prázdnou sedačku. Jelikož jsem byl stále celkem mimo, ani bych si toho nevšiml. Uvědomění, že teplý plast nahradilo něco jiného, sice malinko chladnějšího, přesto stejně uklidňujícího, ke mně došlo až když vzal ten stejný kapesník, opět ho navlhčil a začal stírat krev z mých dlaní.

Hleděl jsem na jeho silné prsty, cítil jejich dotyky na těch mých. Každé spojení citlivých polštářků, každé otření špiček o mé dlaně, přejíždění po hřbetu, krouživé pohyby vyvolávající vzrušení doteď pohřbené na dně mé vnitřní propasti. Cítil jsem vše. Cítil a nevěřil, že se něco takového děje.

Henri ignoroval mé otupělé výrazy, pro něj to byla jednoduchá rutina ze mě udělat trochu civilizovanější osobu. Nakonec odhodil kapesník a opět mi podal čaj. Kdyby sám nesevřel zvenku svými dlaněmi ty mé, kelímek by propadl na nemocniční podlahu.