Nějak jsem si navykl vyzvedávat Henriho. Vždy jsem na něj čekal, s autem nebo bez, připravoval se na uzření jeho postavy v obleku, vyžehleného límečku svázaného kravatou či svůdně odepnutého na jeden knoflík; na jeho přísný pohled, se kterým se nejspíš už narodil, a pak si ho nevědomky vypěstoval do dnešní podoby.

Bylo pár situací, kdy na mě nedobrovolně čekal on, avšak určitě nepociťoval tu tichou nervozitu, jež mě donutila přešlapovat na místě a málem padnout z chodníku pod auto.

Jakmile nadešel ten okamžik, v němž prošel kolem recepce a již skrze prosklené dveře jsem spatřil jeho zamračenou rýhu mezi obočím, musel jsem se pousmát. Vážný už po ránu? Pane Kolbe, trochu slunce do toho života! Třeba to byl ten důvod, proč jsem vyčkával venku, na čerstvém vzduchu, v cestě vánku, jenž pomalu naznačoval přechod do letního období. Kromě nabrání vitamínu D především nechci skončit jako věčně zamračený děda, který pro nákup cigaret i novin posílá svoji manželku.

Ani džínsku jsem si na sebe nemusel dávat, jak příjemně bylo.

„Dobré ráno," přikročil jsem k němu a možná jsem trochu neudržel můj entusiasmus na uzdě, jak široce jsem se usmíval. Snad ho nevylekám a na poslední chvíli si to nerozmyslí.

Asi se tak už stalo.

Nervózně se rozhlížel kolem a mé koutky spadly jak zvadlá kytka.

„Víte co, ještě si odložím sako."

Dobrá, jsem v suchu.

Jakmile se dostavil dolů podruhé, bez saka a pouze s jedním stříkancem parfému, jako den předtím, už jsem přepnul do role průvodce a z původního Theodora Šapíka, opraváře a sekretářky, již nezbylo nic.

Chyběla mi vlaječka, kytička, nebo cokoliv, čímž bych na sebe mohl upozorňovat a razit si tak cestu skrze početné davy. A že jsme se jim nevyhnuli! Někdy jsem musel zapojit své koňské lokty, abych se procpal ke stánku nebo k pokladně, abych odehnal neuvědomělé turisty, jež si našli místečko zrovna na nejnevhodnější pozici, abych zastrašil potenciální kapsáře a odbyl otravné prodávající. Opravdu nevím, jak by se v této situaci Henri zatvářil, kdyby ode mě dostal předraženou růži. Vážně ne. A ani to nechci vědět.

Na druhou stranu, během výkladů nebo pouhých pochůzek, sledoval jsem jeho gesta, jeho charakteristické znaky, jeho ruce, jestli náhodou nemají prstýnek, který jsem mohl přehlédnout. Avšak naprosto holé, bez známky makroskopického kovu. Možná nějaké poletavé částice olova, kobaltu a arsenu na jeho pokožku usedlo, kdo ví.

Hodinky si však strážil a občas je zkontroloval.

Historický výklad prohlídky mi poskytl vhodnou dobu k rozebírání potenciálních řešení. Buď je Sophie jeho platonická láska – ale to bych byl hodně naivní. Nebo jeho oblíbená prostitutka. Nevylučuje to ani přítelkyni, a bohužel, ani manželku. Věřím, že s frekvencí, s jakou se šváb stává švábem, nemůže chudák riskovat, že by ztratil svatební prsten! Takže ho raději nenosí. Raději.

Měl jsem to na jazyku tolikrát, kruci tolikrát! Ale veškeré snahy zavrtat se do jeho soukromého života skončili trucem. A dnes to nechci pokazit. Dnešek je náš den, a sorry jako.

Dávno po obědě, při němž Kolbe nezapomněl poznamenat míru nasycení řízku tukem a jeho suché okraje a přesolenou strouhanku, také po svačince ve formě opékané klobásky ze stánku a kelímku piva, který si Henri i přes jeho sytost se mnou dal; oba dva jsme stáli na Karlově mostě, odpočívali, proměnili davy v pohyblivé šmouhy a ignorovali přehlídku turistů všemožného rázu. Henri se lokty opíral o šest set let staré kameny, já o ně otíral svůj zadek. Oba jsme hleděli na jiskřivou hladinu Vltavy, každý však na jinou stranu. Henri pozdravil loďku rodinek s dětmi, já jim pak zamával na rozloučenou. Slunce mi ohřívalo čelo, nebe připomínalo rozlitou barvu. Dlouho nebylo tak čisté, bez mráčků.

Nikdo z nás nepotřeboval mluvit. Poslouchali jsme melodie flašinetu, usrkávali zbylého pití. Občas mě zašimral pramen vlasů, on si občas promnul bradu. Byl to moment jak z filmu. Perfektní. Ale, jen přátelského rázu.

Než jsem si stihl pokazit náladu touto smutnou připomínkou, Henri se otočil, aby sjednotil výhled s tím mým.

„A kde přesně bydlíte? V centru, nebo na okraji?"

„Spíš na pomezí. Mám dobré spoje, ale přes město se i pětiminutová jízda může proměnit v hodinovou," odmlčel jsem se, nastala vhodná chvíle napít se z kelímku, „A jak jste spokojený? Lepší způsob trávení neděle, ne? Co jste vůbec plánoval?"

Henri si vyžádal chvíli na rozmyšlení, než mi odpověděl. Nezakrýval rozpaky, trochu nohou zavrtěl ve spáru mezi dlažbou a hlavu sklopil tak, až se skoro dotknul bradou výběžku hrudní kosti.

„Nesmějte se."

„Vynasnažím se."

„Plánoval jsem, ve své druhé podobě, hledat stopy ve městě."

„Takže... Taková turistická procházka, akorát... jako šváb? Měl jste říct, já vám stále nabízím své rameno!" nemohl jsem si pomoct, než si z něj utahovat. A i Henri ty mé srandičky bral mnohem lépe. Jen zakroutil hlavou a opět se otočil, aby se opřel o zábradlí mostu.

„Vzhledem k vaší fóbii ze švábů vás nebudu do něčeho takového nutit, to se nebojte. Ale je pravda, že bych to opravdu s pracovním nasazením přehnal. Už je to dlouho, co jsem jen tak odpočíval."

„Vidíte? Ke konci dne mi ještě poděkujete," šťouchl jsem do jeho paže. „Cožpak jste tak velký workoholik? Tušil jsem to, ale doufal, že přeci jen máte, jak to říct, svůj osobní koutek mimo práci, v němž rád lebedíte a kam se vracíte."

Mrkl jsem na souseda, abych si uvědomil, že jeho úsměv zmrzl, opadl v chladném stínu, do nějž se natočil.

Mám pocit, že je něco špatně. A ať se snažím jakkoliv, nedokážu se vyhnout píchnutí do citlivého místa, prostě to nejde. Mám se omluvit? Já však neřekl nic špatně, ne? Tak proč se najednou vzdálil a mezi námi vzrostla zeď z šest set let starých kamenů?

Kárat a dumat nad skrytou pravdou jsem nemusel dlouho. Jako kdyby ze sebe setřásl mouku po pečení cukroví, dal se brzy do kupy a opět to byl ten věčně mračící se Německý agent.

„Kromě práce nic nemám. Ani mít nemůžu. Byl jsem vychován pro práci v DAMMu. Ode dne, kdy jsem se narodil, bylo jasné, jak můj příběh skončí. Tohle nikdy nemůžete pochopit, Theodore."

Chtěl jsem namítnout: Omyl, můžu! Chápu! Ale nemohl jsem zabránit pocitu ukřivdění, protože jestli si myslí, že měl nejtragičtější odsud tady z celé Evropy, tak to se mýlí. Zatraceně mýlí. A tak jsem jen dopil naráz zbytek piva v kelímku, zamumlal „Když myslíte" a zvedl svoji prdel, připraven vyrazit.

„To byste nechtěl vidět. Ondra se snažil urvat tuhle značku, což mu samozřejmě nešlo. Ale pro takového koně jako já, co má vypito a chce zamachrovat, je to hračka. Takže šup, zvedl jsem ji, udělal s ní pár tanečních kreací, a pak ji něžně položil na chodník. Pak vysvětlujte, že za to může ten adrenalin!"

„Měl byste být opatrnější," smál se Kolbe, dokonce divoce popadal dech, jakoby to byly poslední nádechy umrlce. Rád bych se pokochal tímto nepřirozeným a nezvyklým obrazem, avšak sám jsem byl zaměstnaný svojí bránicí, takže analyzování vějíře počínajících vrásek u oka a zářivých zubů jsem musel odložit na jindy.

Opustili jsme nejrušnější části a klikatými uličkami jsem ho vedl na hotel. Samozřejmě jsem si dal záležet, abych trasu co nejvíce protáhl. Henri si toho pravděpodobně nevšiml, zatím. Naslouchal mým příběhům, které jsem rázem sypal jak písek v zimě na silnice, sám je prokládal svými inteligentními postřehy, poučil mě o mnoha faktech, historických poznatcích, a nadšeně obdivoval zachovalou architekturu Prahy. A to tu opravdu chtěl čmuchat jako šváb. Idiot.

Stále jsem však nevytáhl nic osobního, a vlastně, tento úkol jsem prozatím odložil. Alespoň dnes. Už jsem se spálil, potřebuju tu ránu zhojit.

Zrovna si rozepnul knoflíky na rukávu a vykasal si je k loktu. Snad nebylo nápadné, že jsem se celý umlčel, jak jsem pozoroval tvary jeho předloktí, bronzové odstíny a tmavé uhlazené chloupky.

„Ehm, není vám nošení košil nepohodlné? Víte, s tím množstvím přeměn, neustále si je skládat, aby pak nebyly pomačkané, teď ten materiál..."

„Neporovnávejte mé košile s vašimi," mrkl na mě. „A víte, že ty přeměny jsou především kvůli případu. Samozřejmě, také chápu, že kdybyste vy měl opět bojovat tím svým stylem, v košili by vám to nešlo."

„Hele, hele. Neurážejte můj bojový styl. Je to dostatečné a efektní a zachránilo nám to krk, ne?"

Pan Kolbe jen kráčel přímo uličkou, s úsměvem maminky, která už nemá sílu vysvětlovat synovi, kde jeho teorie váznou.

„Minule jste se mě ptal, nebo spíše pochválil, to mé dobré ovládání. Pravdou je, že od doby, co jsem měl zakázáno se přeměnit a vyrostl jsem do toho věku rvaček a tak, tak jsem se snažil získat si nějakou výhodu. Něco jako můj vlastní pěstní boxer. Na druhou stranu to nebylo tak těžké. Stačilo se naštvat a ono to šlo samo. Byl pak problém tu přeměnu zastavit. Koukejte," vyhrnul jsem si rukáv až k ramenu, abych odhalil tetování, o němž nemá ponětí ani má rodina.

Můj celý obvod paže byl sevřen černým proužkem, širokým asi půl centimetru, jak kovový pásek nebo šperk. Neměl konec ani začátek, navždy připevněn k mé kůži, k mému tělu. A nebyl jediný. Má druhá ruka je na tom stejně.

Henri se zastavil, dokonce přikročil blíže, aby se na tu nádheru pořádně podíval. Jestli třeba nepřehlídl nějaké ornamenty, nebo tajný vzkaz či magickou formulku v té černé tetovací barvě. Nečekaně uchytl paži do svého sevření a trochu s ní otáčel, zkoumal, jestli je ten proužek opravdu spojený v kruh, nebo někde přerušen. Jestli v tom není nějaký trik. Co já vím. Co jsem však cítil, byla jeho dlaň, trochu chladnější než mé tělo teplokrevného živočicha, jak pevně držela tu změť svalů, kostí a kůže, dokonce tak pevně, že se jeho prsty zanořily do podkožního ruku a byly jím obklopeny jak v mase kynutého těsta.

„Taková pomůcka. Pro lepší představivost, řekl bych," zakrýval jsem svou rozpačitost z jeho naprosto odměřeného aktu.

„Chytré, Theo. Spojit fyzický tréning s mentálním. Velice chytré," pustil moji ruku příjemně překvapen mojí vynalézavostí. „Ale na tom bojování musíte ještě zapracovat."

„Nechodil jsem od malička do kurzů karate."

„Jujutsu."

„Cože?"

„Jujutsu. To jsem se učil."

„Aha," pomalu jsem kýval hlavou, v duchu se zubil svojí šikovností, s níž jsem si mohl připsat další údaj do biografie Henriho Kolbe.

„Tak si říkám – abych se vyhnul vaší kritice. Co kdybyste mě učil vy? S Lucií jsem sice nedávno trénoval, ale to bylo krátce a po dlouhé době. Aspoň si mě pak nebudete tolik dobírat," nebo naopak, bude mít o spoustu důvodů více kritizovat. Asi si nevyberu. Je to jak loterie.

„Dobrá," příliš dlouho nad tím nepřemýšlel. „Dá se tu někde navštívit tělocvična?"

Moje radost však trvala jen krátký okamžik. Co to meleš, Theo? Trénovat s ním? Osahávat se až na holou kůži? Jsi si jistý, že to bez problému zvládneš?

Bojím se, že ne. Moje sebeovládání trvá pouze jen od prstů na ruce až k vytetovaným kruhům, a s čekací dobou u tatéra, nevím, jestli bych stihnul získat ještě jeden kroužek tam dolů. Raději zatáhnu tělo zpět do ulity.

„Ach, víte co, Henri, mně je nějak špatně... Já nemyslím... nemyslím, že je to dobrý nápad. Raději ne."

„Nemyslím hned, můžeme jindy," Henri naprosto přehlídl moji snahu zachránit si, nevím, svůj hezký obrázek v jeho očích, řekl bych. Musel jsem tedy přicházet s dalšími chabými výmluvami.

„To opravdu není dobrý nápad. Jsem háklivý na bradavice – tedy ne, že byste nějaké měl."

To už se upřímně zasmál a zvědavě na mě koukl. V tomto slunečním dni jeho pohled nabízel více zlatých odstínů než jindy. I téměř černé vlasy rázem nosily ohnivou korunu. Jeho úšklebek mi jasně říkal, že má hra je prokouknutá. A mé dětské pokusy vycouvat z návrhu jsou brány s rezervou.

„A doteď jste to zvládal jak?"

„Měl jsem ponožky, ale to je právě ono, své ponožky zvládnu, ale vám nechci smradit pod nosem," nadále jsem bojoval za své vymyšlené důvody, jen, abych bezpečně zamítl můj vlastní návrh.

Henri jen zavrtěl hlavou a rozhodl se mě více neřešit. Přesto ještě po chvilce dodal: „Kdybyste si to rozmyslel, tak se ozvete, ale berte na vědomí, že moc času nemáme."

Ano. Nemáme vlastně vůbec čas. Kdo ví, kdy Henri odjede. V úterý? Ve středu? Nebo už zítra? Stačí dohoda mezi ním a Tondou, nebo povolání zpět z DAMMu; a co mi zbyde? Jeho kapesník? Autogram? Jeho obrázek, u kterého budu masturbovat?

Víc ani nejde, uvědom si, Theo.

A jak jsem zamyšleně sestupoval mírný svah, snažil se nezakopnout o žulové krychličky natlučené těsně k sobě, doháněl bledou košili našeho návštěvníka a pokoušel se zahnat ty negativní myšlenky někam pryč, stalo se to.

Velice rychle, přímo bleskově. Ani jsem se nestačil zorientovat, probudit se do stavu čistého bdění; prostě to bylo mrknutí jedno, mrknutí druhé, a vše kolem mě se rázem změnilo v záběr z kriminálního seriálu.

Jako by mi něco drželo nohy pevně u země. Nutilo mě to stát, nehnout se, být absolutně přikovaný jak zábradlí ke schodišti. Ano, jsem občas dost líný člověk, ale i tak jsem uvědomělý, a hlavně vlastník zvířecích instinktů. Takže vždy, když jsem se ocitl v krizové situaci, nějak jsem se poddal svému zvířecímu já, jenž vědělo, jak zareagovat. A dost často mi to zachránilo krk, nebo někomu v mém okolí.

Teď tomu byl však opak.

Takže přestože jsem slyšel zvolání svého jména, slyšel jsem výstřel pistole, slyšel jsem druhé zvolání svého jména; nedokázal jsem absolutně nic. Nedokázal jsem se otočit, spatřit zdroj tohoto ruchu, ověřit si, jestli mě opravdu volá ta osoba. Nedokázal jsem se bránit, nebo ho včas zachytit, aby se nepraštil hlavou do tvrdé země.

Byl jsem absolutně neschopný. Absolutně vystrašený. Nebyl jsem připraven. Vím, mám za sebou vojenský výcvik, zkoušel jsem si to střelit vším možným do terče, to ano. Ale ta etapa je za mnou. A já jsem vždy preferoval spíše boj na blízko a zkoušky se zbraněmi jen protrpěl. Moje zařazení bylo navíc dost bezpečné. A k tomu nikdy, opakuji nikdy, jsem se nedostal do tak ostré situace.

Pohnulo se mnou až tělo Henriho, jenž se na mě svalilo a strhlo na stranu, skutálelo se až za popelnici, zatímco útočník vystřelil podruhé. V uších mi hučelo, jako bych si k oběma přiložil mušle a uzavřel se tak nadobro od světa. Ale tak to nesmí být, nesmí, musím se dát do kupy!

Pohlédl jsem bleskově na Henriho, který se ale plně věnoval sledování střelce. Sjel jsem očima po jeho krku, lesknoucího se od vrstvy potu, vlnícího se nepravidelným polykáním na sucho. Nakonec jsem sklopil oči až na jeho hruď, na jeho prsa, divoce se vypínající v zrychlené frekvencí nádechů.

A mezi tím vším jsem ucítil jeho parfém a sladkou vůni jeho švábího těla.

Musím se dát do kupy.

„Theo..." zašeptala postřelená postava metr opodál. Vyvlíkl jsem se ze sevření Němce a připlazil se k nahému Lukášovi.

„Vy ho znáte?" zeptal se Kolbe od boku.

„...Ano. Je to... známý."

„Dobrá. Jdu po střelci," vyskočil na nohy a dal se do sprintu. Jen rychlým omrknutím jsem si všiml chlápka v černém, jak již byl dávno otočen o sto osmdesát stupňů a snažil se zdrhnout před mým společníkem. Rychle zmizel z dohledu, když zabočil do jedné z místních kliky háky uliček.