Jel jsem směr Brno, koupit si párek v rohlíku a vzít Henriho do muzea. To zní jako plán.

Co jsem za své ojedinělé návštěvy Brna pochopil, je, že ty nejvíce reprezentativní místa města jsou zároveň těmi nejméně reprezentativními. Na Hlavním nádraží je narkomanské doupě, celá budova nádraží slouží jako noclehárna pro lidi bez domova, každý rožek té budovy je pak samostatný pisoár, a to jsem stále na jednom místě. Pokud svítí slunce, vyrazí lidi dát si šlofíka na lavičky jednotlivých zastávek, které slouží zároveň jako kadibudky bez kulatého otvoru. Pokud se rozhodneme jít na autobusové nádraží, musíme projít kolem obchodního domu, jehož okolí je pak plno těch, kteří se už do budovy vlakového nádraží nevešli; dále se pak vyhnout padajícím cihlám z rozpadající se bývalé továrny, a spatříme další množství volných lůžek, jen si vybrat!

Mendlovo náměstí, kde se nachází Mendelovo muzeum, je důležitý dopravní uzel, kde se to jen hemží linkami všelijakých čísel, od jednociferných až po trojciferné. Velká travnatá plocha u paneláků je výborná pro pikniky bezdomovců, a jestli se vám v noci náhodou podaří usnout někde v okolí, buďte si jisti, že vaše doklady a mobil skončí v dobrých rukách.

Ironií je, že toto přírodní ohnisko nákazy žloutenky je hned vedle nemocnice; že tito ateisti nonstop nadávající na Boha, Krišnu i politiky jsou hned vedle kláštera, a že tato přehlídka všech možných kultur je hned za rohem Brněnského výstaviště.

Zatnul jsem zuby a objel zrovna hlouček lidí s dvěma vlčáky a zaparkoval poblíž paneláků.

Pan Kolbe už nějakou dobu sledoval, že nejedu, kam bych měl. Když jsem vypnul motor, asi mě začínal podezřívat z únosu.

„Pojďte, chci vám něco ukázat."

A sice jsem mu nechtěl ukázat Mendlovo náměstí, může to brát jako bonus.

Mé koňské smysly utrpěly ránu pěstí, jakmile jsem otevřel dveře auta. Místní pivovar si zrovna upustil a já tak musel vdechovat ten podivný pach připomínající hnijící kvasinky na medu. Dokonce i Henri nakrčil nosem a vrhl po mně takový výraz, že jsem se chtěl opravdu zahrabat hluboko do země. Myslel si totiž, že si z něho opět střílím, že chci opět provést nějaký naschvál.

Já nejsem takové dítě, opravdu!

Koupil jsem si ve stánku buchtu, abych měl alespoň něčím zaplnit tu díru v břiše, a vedl pána za dřevěný plot, pryč od lidí.

Dostat se na dvorek kláštera bylo jak ocitnout se v jiné dimenzi. Tráva zelenější než kiwi, stromy vrhající příjemný stín na naše postavy, nízké bělavé budovy ohraničující zbylé tři strany.

„Co tady děláme? Něco s případem?"

„Ne. S případem to nemá nic společného," zavrtěl jsem hlavou a vedl ho dál, hledal vchod do muzea.

Nakonec jsem ho našel.

Nejednalo se o monstrózní prosklené dveře, osvětlený nápis a blikající šipečky. Žádných pět schodů na červený koberec, obří prostory, do nichž by se člověk vešel na výšku třikrát. Ne. Nízká ohrada skrývala drobné dveře, k nimž naopak vedly tři schůdky dolů.

Myslím, že Henri to už začal chytat, ale jistý si byl až při vstupu do haly, kde si mohl přečíst i anglické titulky a popisky. Rovnou jsem koupil dva lístky a slečna mi podstrkávala materiály.

„To nebude s průvodcem?"

„Průvodci jsou pouze na objednání a pro větší skupiny. Omlouvám se, ale nemohu vám poradit jinak. Vše má však popis, a to jak v angličtině, tak v češtině. Nebude problém se při prohlídce orientovat."

„Díky," otočil jsem se a zasekl v půlce kroku, jelikož se na mě Henri díval, upřeně a možná i dojatě. Netajil se svým úsměvem, přestože jeho nadzvednuté obočí vyžadovalo vysvětlení, co mě to proboha napadlo.

No co, zubil jsem se jak malé dítě, když jsem mu podávat anglického průvodce muzeem.

„Je to ten správný Mendel, o kterém jste mi říkal, ne? Akorát mi musíte vysvětlit ty hrášky všude."

Henri převzal letáček, ale jeho noha ani necukla.

„Theodore, říkal jsem vám, že se už nemusíte trápit."

„Co? Jak trápit? Já se netrápím."

„Jestli je tohle snaha, jak si to napravit, tak vám to neberu."

Nedával jsem najevo vnitřní zklamání a pokoušel se to zakecat logickým vysvětlením.

„Hele, jsme v Brně, a sice jsme mohli třeba na Petrov nebo Špilberk," ačkoliv pak by to už bylo jasné rande, jelikož právě tam se slétávají všechny holubičky, „tak pro vás bude nejcennější návštěva tady muzea. No ne?"

Henri semkl rty a zhluboka se nadechl. Asi nemá smysl mi nějak oponovat, obzvlášť mé perfektní obhajobě.

„Vážím si toho," pokývl hlavou a již zamířil do vstupních dveří výstavy.

Následoval jsem ho, spokojeně, jak moucha krávu.

Mně tato výstava toho moc neříkala. Koukal jsem se z dálky na kopie různých dokumentů, úryvky z Mendelova zápisníku, nějaké počty a cosi, a spoustu hrášků všude kolem. Zato Henri důkladně pročítal popisky, dokonce ve svém rodném jazyce, soustředěně zkoumal artefakty a občas se ušklíbl.

Opatrně jsem se za ním přišoupl, ale zase ne tak, abych ho nevyděsil, a chvíli sdílel pohled s něčím pod sklem. Nebyl jsem z toho moc chytrý.

„Co to vlastně je?"

„Tohle?" ohlédl se za mnou, nevyjadřoval nějaké překvapení nebo diskomfort, že jsem své přišoupnutí opravdu přehnal a stál tak píď dvě od jeho zad.

„Tohle jsou data, zaznamenané počty různých morfologií rostlin hrachu a jejich semen. Na základě těchto statistik, které sbíral po dobu deseti let, dokázal vyslovit základní zákony dědičnosti, daleko před objevem DNA. Ty jsem vám už vysvětloval, ale klidně to zopakuji," jelikož při opětovném ohlédnutí spatřil můj přiblblý výraz, dal si jedna a jedna dohromady.

„Vidíte? Zaznamenával počet rostlin s květy bílými a růžovými, jestli plod měl tvar kulatý nebo hranatý, jestli byla barva zelená nebo žlutá. Pozoroval, že křížením dvou rostlin, homozygotů, které se liší v jednom znaku, vzniká generace uniformní ve sledovaném znaku. Zjistil, že ta varianta v dceřiné generaci je dominantní, zatímco ta druhá, zaniklá, je recesivní. Avšak křížením dceřiné generace mezi sebou dá za vznik nové generaci, v níž se již opět objevuje recesivní varianta, a to v poměru tři ku jedné. Z pozorování vyslovil závěr, že každý znak je dán dvojicí alel, které se v gametách segregují. Tedy, při tvoření pohlavních buněk jde do každé buňky jen jedna alela ze dvou."

„Recesivní znak se projeví jen tehdy, když se opět setkají dvě recesivní alely. Takže, posuňte se tam," ukázal na jiný papír, který mi momentálně sloužil jako tabule výkladu, „Koukejte. Měl kulaté hrášky, tedy homozygota RR. A pak hranaté rr, tedy nesoucí recesivní znak. Alely segregovaly. Takže každé to písmenko šlo do jedné pohlavní buňky. Při oplodnění hrachu dochází ke splynutí pohlavních buněk, takže buňka R splynula s buňkou r a vzniká heterozygot Rr, nesoucí obě varianty znaku. Jelikož je kulatost znak dominantní, všichni potomci budou mít kulaté hrášky. Pokud ale dojde k dalšímu křížení, každý z té generace vytvoří pohlavní buňky R a r. Tak jaké jsou možné kombinace? Buď se dominantní alela setká s další dominantní, tedy RR, nebo dominantní narazí na recesivní, tedy Rr, avšak stále se jedná o fenotyp kulatých hrášků. A v posledním případě se recesivní může setkat s recesivní, vzniká homozygot rr a projeví se znak hranatých plodů."

„Aha, aha," pokyvoval jsem hlavou a musím říct, že mi to bylo mnohem jasnější než tehdy u drinku, kdy se snažil kreslit vodou po stole.

„Je vám to srozumitelné?"

„Naprosto," a to jsem nelhal.

„Rád bych vám toto schéma napasoval na dědičnost metamorfů, ale do té dráhy je zapojeno mnohem více genů a nebude snadné to takto znázornit."

„Ne, tohle stačí," usmál jsem se, a myslím, že i dost přesvědčivě. Takže Henri, přestože ještě chvíli váhal, nakonec opustil tabuli a hnal se dál. Tentokrát mě více zapojoval, a přestože by to on měl obdržet výklad od průvodce, přečíst si ho v letáčku, on sám nadšeně vyprávěl a tlumočil, co tím chtěl zřizovatel muzea říci – ne, co chtěl sám Mendel před těmi sto padesáti lety říci.

Nebudu lhát, spíše mě bavil jeho obličej, jehož sledováním jsem strávil polovinu času celé výstavy. Opět jsem odkryl nějakou jeho část a byl nehorázně rád, že mi ji dovolil odhalit. Že ho vysvětlování baví natolik, až zapomněl na vlastní zábrany, na svůj výcvik a profesi. Že jsem zapálil jiskru v jeho očích, která doteď byla vychladlá jak krb v opuštěném domě na Sibiři.

„Myslím, že tady s tímhle bych klidně prošel zkouškou."

„Hm?" proklouzl dveřmi ven na čerstvý vzduch, kam jsem ho následoval.

„Váš výklad. A i to nadšení. Říkal jste, že jste si jen nabral předměty, proč se tomu však nevěnujete více?"

„Nebuďte absurdní," odvětil po několika krocích, co mu můj návrh ležel hlavě, a razil cestu z klášterních prostor na zašpiněné náměstí. Pak dlouhé minuty nepromluvil.

Než jsem se stihl pořádně zamyslet nad tím, co jsem sakra udělal zas špatně, už byla potřeba jet dát si poslední večeři. Doslova, řekl bych. Poslední špageta z místní restaurace, poslední kapka boloňské omáčky. Poslední záběry na sklopené řasy švába, jak se naklánějí nad talíř s jídlem, jak se chvějí při každém mrknutí.

„Je sice večer, ale nechcete se projít, kouknout na nějaké památky? Sám jsem spoustu neviděl..." ztrácel jsem naději již během samotného vyslovování otázky. Henri vrtěl hlavou, utřel si ubrouskem ústa a odložil jej na stranu. Teprve teď se mi zadíval do očí, teprve teď mi věnoval svoji drahocennou pozornost.

„Děkuji za nabídku, Theodore, ale jsem už unaven, obzvlášť po celém dni."

„Jasně, nic se neděje," zavrtal jsem se do jídla. Špagety se rozcházely na všechny strany, zdrhaly před mojí vidličkou. „Takže zítra ráno? Odhlásit se můžeme až do desíti, ale raději bych vyrazil dříve."

„Souhlasím."

Trochu jsem byl zaražen, překvapen rychlostí reakce i její chladností.

„Dobrá. O půl deváté u recepce," zakončil jsem prudce konverzaci. Nasrat.

Abych neseděl doma, tedy na pokoji, tak jsem vyrazil samozřejmě na drink dva. Nebyl mi po ruce ani Henri, ani Ondra, takže jsem si připadal jak osamělá ovečka na kopečku, ke které se řítí vlci a ona bezmocně mečí o pomoc.

Mně nepomůže nikdo. Ani barman, ani žádný z hostů. S tím jsem byl smířen už při opuštění hotelu. Pomohl mi pouze třiceti procentní alkohol a procházka rozpadlými ulicemi. Minul jsem bezdomovce, zavrčel na mě pes, vylekal jsem krysu a všude poletovaly mušky, především kolem lamp. Večer úplně ztracený, podobně jako já. Žádné spasení.

Ani si nepamatuji, že jsem ulehl do postele. Jenom, že ráno jsem vystřelil jak kulka ze zbraně, abych rychle naházel hadry, ani jsem nestihl sprchu a řítil se k recepci. Henri již na mě čekal, vysedával pohodlně v křesle a neustále kontroloval hodinky. Zas tak jsem se nezdržel, ne snad?

Bylo na mně, abych zaplatil státními penězi náš pobyt, takže jsem se rovnou vrhl k sympatické dámě. A protože jsem meškal, tak pak rychle vyklouzl ven k autu. Ani jsem se nesnažil kufr nějak urovnat a už jsem držel klíček a chystal se nastartovat, ačkoliv Henri teprve zvedl své zavazadlo a vkládal ho do zadní části auta. Jeho usednutí na sedačku spolujezdce bylo doprovázeno závanem parfému, přestože už to nebyla ta pěst do nosu, na níž jsem byl zvyklý.

Počkat, zvyklý? Na něco tak strašného se zvyknout nedá!

Přesto jsem nezabránil udivenému pohledu, jejž jsem se okamžitě snažil zakrýt, jakmile švábovi došlo, že na něj někdo nepřirozeně dlouho zírá.

Má to být jeho forma toho, jak se mi omluvit a usmířit se?

To mu nežeru!

Šlápl jsem na pedál, že jsem ho málem protlačil až do Austrálie, a už se viděl na bytě, sám, ve známém prostředí, obklopen známým pachem starého nábytku, alkoholu a kouře z Ondrových cigaret, které si stále i přes mé protesty rád zapaluje.

A šváb také mlčel téměř celou D1.

„Někde v přehrádce bych měl mít papíry s vaším hotelem. Kdyžtak se tam prosím podívejte, v hlavě to zrovna nemám," poroučel jsem za jízdy, jelikož jsem se již dostal na hlavní třídu a budovy kolem mě rostly jak houby po dešti. Za chvíli na nás nedosahovalo ani dopolední slunce, jen hnědá a šedá socialistické architektury. A stín zakrývající celou silnici pronikl i do mého srdce, kde se pojil s mým vnitřním stínem a rázem mi bylo tak na pivo a telku.

Když pan Kolbe ohlásil, kam ho to Lucka poslala, nemukl jsem ani hlásku, jen vytočil volant a snažil se dostat na cílovou destinaci, shodou okolností stejnou, jako před tím měsícem.

„Kdybyste nebyl spokojený s hotelem, tak dejte vědět, jinak vám tam s takovou brzy vyhradí vlastní pokoj."

„To nehrozí."

„Jestli –" sekl jsem se. Chtěl jsem říci, jestli nám budete posílat další agenty na černo a ti tu pak udělají borčus, tak se tomu nevyhnete.

Jenže mé uvědomělé já tuto větu včas vyhodnotilo jako nevhodnou do dané situace, a tak jsem jen zamkl ústa a odolával jejich otevření, ačkoliv jsem si nutně potřeboval navlhčit rty. Praskaly mi jak stará omítka.

„Jestli?"

„Nic."

„Něco jste říct chtěl," zkřížil si ruce a když jsem využil momentu, abych mu jasně zopakoval, že prostě nic, byl jsem ohromen faktem, že se pan Kolbe mírně usmíval.

A já myslel, že je nasraný. Já tedy rozhodně byl. Jsem. Stále.

„Jestli tam nemaj dobré jídlo, jděte někam do restaurace," zamaskoval jsme fádně můj přeřek a tímto uzavřel kapitolu.

„Nebojte, já si poradím."

„A nenechejte se obrat o peníze, místní podniky jsou dost drahý."

„Je mi to jasné," pobaveně pokyvoval hlavou a setřásával to napětí mezi námi, jenž se doteď pohodlně vozilo na zadní sedačce. Žádné takové. Nepřispěješ na benál, jdi do prdele. Pan Kolbe se mnou souhlasil a konečně to napětí vykopl ven na rušné ulice. A co souhlasil, on mi pomohl. Vzal si toho černého pasažéra na starost a nechal mě si užívat pocitu svobody.

Takže, když už jsme v bezpečné zóně a také se blížíme k hotelu, mohl bych se pokusit ještě jednou vstoupit na tenký led? Nevím, jestli byl předtím opravdu unavený, jestli na něj dolehla ta otrava, nebo jsem ho naštval, ale opakování je matka moudrosti.

„Co vůbec plánujete na zítřek?"

„Hm?"

„Je neděle, práce padá, tak co chcete ten den dělat?"

Místo Henriho mi odpovědělo auto, které agresivně zavrčelo, jak jsem šlápl na plyn a vjel do křižovatky. Dokonce se za mnou vytvořil obláček kouře, jak z animáku Jen počkej, zajíci. Snad nejsem ten vlk, který si dělá chutě na chudáčka zajíčka – švába po mém boku! Opět jsem musel přehodnotit své úmysly.

Zkontroloval jsem spolujezdce, jenž na mě zvědavě hleděl a čekal, co ze mě vypadne. Tak jo. Nádech a vyklop to.

„Napadlo mě, že by nebylo na škodu projít se po památkách. V Brně to padlo, ale tam stejně nic není. Zato Praha je známá svým historickým centrem."

Henri si povzdechl.

„Vážně se nemusíte tolik snažit."

„Já se nesnažím, opravdu. Mě to napadlo, z vlastní iniciativy. A vsadím se, že vám Lucie kvůli tomu také zavolá. Takže program už máte zajištěný. Teď si jen můžete vybrat společníka."

„Ještě jsem s programem nesouhlasil."

„To chcete být celý den zavřený?"

Žádné odpovědi se mi nedostalo.

„Nebo jít sám? Znáte to tu vůbec? Ještě zabloudíte."

Šváb si odfrkl, ale nic nenamítal. Čekal jsem, že vysloví něco o jeho skvělém německém orientačním smyslu, který nemá téměř žádný člověk, a pošle tak moje slova do prdele.

Zatočil jsem do jednosměrky a jel téměř krokem, abych to nehodil do vystrčených zadků zaparkovaných aut.

„Víte, Theo, brouci a především švábi jsou ovlivňováni magnetickým polem. Takže –" Co jsem říkal?

„Jste chodící kompas."

Pan Kolbe se zasmál.

„To úplně ne, ačkoliv... Nebo ano, můžete to tak říci."

Na to jsem mu nedokázal odpovědět. Naprosto splnil mé očekávání a já jsem pro dnešek skončil. Vysadit ho a sbohem.

„Ale dobrá, přijímám vaši nabídku."

„Vážně?" až sem tím nadšením trhl volantem a opravdu to málem napálil do lesklé audiny. Měl jsem co dělat, abych vyrovnal auto a uklidnil svoje bušící srdce, které připomínalo rytmus hitovky od Scootera.

Henri se jen pousmíval, a to stačilo nad všechna slova.

„D-dobře. Tak jo. Tak... Zítra teda," pokoušel jsem se dostat ze svého zaskočení, ale jak vidíte, moc se mi to nedařilo. A Henri se mi akorát více a více vysmíval.

„Nechám vás se vyspat, takže... Můžu vás vyzvednout kolem desáté?"

„Ano."

A tím jsem se dostal k vrcholu dnešního štěstí a raději ho více nepokoušel. Pozval jsem Henriho na celodenní rande, přestože o tom nemá ani páru, a nemohl se dočkat, až se s tou novinkou pochlubím Ondrovi.

Ačkoliv jsem už v hlavě slyšel jeho posvátná slova: „Když neví, že na něj máš zálusk, tak je to zbytečný. A vůbec, jsi si jistý, že nenalíváš víno do prasklého poháru?"

Ano. Nejspíš nalévám. Nejspíš je jediným tmelem na tyto díry naše tajemná Sophie a já mám štěstí, že se mnou Henri vůbec komunikuje. A že jsem mohl zažít alespoň jednu společnou noc, jeho vášnivé polibky a najít si k němu cestu skrze to houští a ostnaté dráty, které měl kolem sebe postavené, když k nám poprvé přijel.

To mi musí stačit. To, a zítřejší túra po památkách, doplněná o společné jídlo, chlast a určitě záživnou konverzaci.

Přišel jsem domů, vyřízený jak prase na porážce. Ondra se nejspíše někde flákal, takže o to více byl byt prázdnější a klidnější, až mi přišlo, že něco chybělo. Zvykl jsem si na jeho přítomnost, mnohdy otravnou, jindy vděčnou; že jsem teď byl jak v bytě duchů. Začínal jsem mít hlad – bodejž by ne, naposledy jsem měl snídani a teď je už skoro jedna hodina! Lednice však zela prázdnotou. Ondřej si pravděpodobně řekl, že nemá smysl vařit jen pro jednoho, a tak si chodí do hospod a restaurací a já se tu svíjím bolestmi a umírám. Chňapl jsem po banánu na lince, až jsem vylekal mušku, co si pochutnávala na kvasícím cukru, a svalil se na gauč. Kufr na mě koukal z rohu, házel na mě psí očka, ať už ho zbavím těch propocených hadrů a smradlavých ponožek uvnitř. Já si však řekl, že si vybalování nechám hezky na zítřejší ráno. Počkat, to jdu na rande. Tak večer.

Kam zajít na jídlo? Mám si koupit nudle, nebo skočit na pár burgerů? Dlouho jsem nebyl v restauraci, co otevřeli za rohem. Doufal jsem, že mé dilema vyřeší obrazovka televize, ale ta na mě uvalovala svoji černou plochu, ani nemrkla, ani mi nenaznačila, co by mě zasytilo k naprosté spokojenosti.

Zrovna někdo začal venku hulákat jak smyslů zbavený. Nedivil bych se, kdyby množství promile v jeho krvi přesáhlo počet prstů na ruce, doplněné o jednoho dva jointy marijánky. Nadávky a nesmyslná slova se linula do bytu, jakoby ten podivín seděl vedle mě. Asi za to může ponechaná ventilačka na balkonových dveřích. Chtěl jsem vykouknout ven, ale z okna byl výhled k ničemu. A bohužel, ani balkon nepomohl, jelikož ta osoba zrovna zalezla za roh. Tak nic, žádné divadlo nebude. Pozdravil jsem akorát berušku na zábradlí a definitivně se rozhodl pro pořádnou porci, nejlépe svíčkové, a alespoň jedno pivo k tomu.

___________

Pozn. autorky:

Ehm, tohle je typické genetické schémátko dělení alel a jací potomci vznikají. 

Dominantní znak R se projevuje vždy, recesivní znak r jen když je v kombinaci rr.

Když dominantní homozygot RR a recesivní homozygot rr mají dětičky, do každého dítěte jde buď alela R nebo r. Vzniká fenotypově (vzhledově) stejná uniformní generace F1. Když se tato generace kříží navzájem, vzniká druhá generace, v němž už může vzniknout kombinace rr a tak se tento znak projevuje v poměru 3:1.