Maroš mi ukradl z hodinky velký kus času, takže jsem nestihl zpracovat vše, co jsem chtěl. Nevadí. Nemůžu nechat našeho hosta dole čekat. Osvěžil jsem se deodorantem, zkontroloval, jestli mám moc výrazné kruhy pod očima z nevyspalosti nebo ne, a letěl dolů na náš sraz. Pan Kolbe tam ještě nebyl, takže jsem měl příležitost popadnout noviny a pročíst si, co to zas náš národ vyvádí za kraviny, co jsem to četl ráno v televizi.

A vážně.

Rakušané se vzbouřili proti výstavbě naší jaderné elektrárny, a upřímně, nemám jim to za zlé. Zemanova vláda se naopak snaží to protlačit do finální rovinky. Pak kdesi nějaká zpěvačka je těhotná a paparazzi netuší, s kterým z partnerů to čeká. Nějaké politické články, další politické články, reklama na nesmyslnou zdravotní pomůcku, kdejaké magické kameny a cosi; a nakonec to, na co byla upoutávka na titulce – náš ministr kultury je v hajzlu. Přesněji, Pavel Dostál při rozdělování dotací dal nemalou částku na opravy zámečku rodiny Steinbergů na jihu Čech. Peníze však neskončily u žadatele dotací, tedy pouze část, jelikož ta druhá část nějak cestovala mezi účty, až nakonec dorazila na účet exmanželky pana Dostála. Náhoda? Souhlasím s autorem článku – nemyslím si. Navíc, soudě podle velikosti dotované částky, tohle přesahuje vykalkulovanou potřebnou sumu. Tady si někdo dal hodně do kapsy.

Co říct, politici.

Výtah zrovna cinkl a oznámil přistání v přízemním patře, po otevření odkryl postavu pana Kolbeho, který v té tmavě modré košili a světlém saku vypadal mimořádně dobře.

Jeho přítelkyni mohu jen závidět.

Neříkal však, že domov je jen místo, kde přespí, nebo něco v tom smyslu? To nezní vůbec romanticky. Bylo by fajn z něj vydolovat informace, ale on zásadně o svém soukromí nemluví. Ani, když je napitý. To bude větší oříšek než náš případ s kočkou.

Ale zpět k práci.

Pozdravil jsem ho jen namátkově a okamžitě jsme se přesunuli k autu. Snažil jsem se plně soustředit na jízdu, na odbočky, kterými se vydat, na semafory, abych vychytal zelenou vlnu, na bezvýznamná jména ulic, která mi nic neříkají; jednoduše, jen abych předvedl, jak moc zaneprázdněný jsem. Aby nikdo z nás nenadhodil nějaké téma rozhovoru. Abych nemusel mluvit, jelikož jediné, co mi momentálně lítalo hlavou, byl poslední pohled na Maroše, který ani titulka s Pavlem Dostálem nevymazala z hlavy.

Když jsme však vyjely konečně za Brno, začal jsem si pohrávat se strategií, která fungovala výborně předevčírem. Zakecat se s Henrim tak, že můj ex už bude jen kouř ve vzduchu. Ano, tohle by fungovat mohlo.

Avšak, dnešek není včerejškem, ani dnem předtím. Asi jsem se neustále tvářil dost nepřítomně, což si pan Kolbe určitě vyložil tak, že mě stále honí svědomí a vina, a on sám od sebe jen tak nepromluví.

Tudíž, strategii škrtnout a začít počítat třeba značky, které jsem minul, nebo billboardy. Cokoliv, co zabaví těch pět procent mé funkční mozkové kapacity.

„Jsme tady. Chcete se přeměnit, nebo ne?"

„Bylo by to vhodné."

„Dobrá. Máte minutku," vystoupil jsem z auta a opřel se o něj, rozhlížel se po moderních domečcích, jejichž fasády vytvářely betonovou duhu. Neměřil jsem čas přesně, stačilo se ohlédnout a spatřit švába, jak přelézá své vlastní oblečení, poskládanou košili a pohozené kalhoty. Byl uzavřený v autě a neměl jak utéci ven.

Natáhl jsem mlčky ruku k sedačce spolujezdce, nabízel, ať vleze. Jako by se Henri lekl, zacouval, až narazil do zvednutého límečku.

„Jen lezte, honem," pobízel jsem, ale šváb se ani nehnul. Co to teď vyvádí? To má ke mně takovou averzi, že si ani nenechá pomoci?

„Hele, já vás chytat nebudu. Tak vlezte, nebo zůstaňte v autě," ztrácel jsem nervy, jelikož se to zvíře k ničemu nemělo. Až po výhružce pomalu a opatrně přicupkalo k mé ruce, hýbalo svými tykadly, každým v opačném směru, kroužilo jimi a tiše mě šlehalo po prstě. Poté nadzvedlo jednu z šesti nožek a chystalo se jí zachytit o můj prst. Jenže k tomu nedošlo. Neustále jej drželo ve vzduchu, ne a ne se dotknout.

Co to vyvádí?

Teprve až v následujícím momentu jsem si vybavil, co za kravinu jsem to včera řekl. Měl jsem sto chutí se plácnout do hlavy.

„Pane Kolbe. Henri. Já vím, co jsem včera řekl. A omlouvám se. Bylo to ve víru emocí, ale nemyslel jsem to tak. Tedy, ano, po těch zádech a noze to nebylo příjemné, ale neumíral jsem. Prosím, zapomeňte na to, co jsem řekl, ano?"

Mluvil jsem o zádech a nohách, měl jsem také připojit předloktí a paže. Ale pozdě. Nevadí. V první řadě musím napravit chyby a získat Henriho... alespoň důvěru. Alespoň něco, když už ne nic. A za dosažením tohoto cíle, musím se sakramentsky snažit, abych smazal veškeré resty, zkrotil svůj temperament a zjistil, kdo ta Sophie je.

Zdá se, že proběhl proces neutralizace a šváb ochotně naskočil na moji dlaň. Pokoušel jsem se tvářit normálně, i přes nehorázné šimrání šesti nožek a dvou dlouhých tykadel, a položil ho opatrně na asfalt.

„Tak, je to vaše."

Po zamčení auta jsem hbitě vykročil vpřed, šváb za mnou dobíhal jak pejsek na vodítku.

„Skočíme nejprve za největší podezřelou, za předsedkyní. Pak oběhnu ty, které jsem dopoledne nezastihl. Jestli chcete, můžete mě následoval, jestli ne, tak můžete šmejdit. Setkáme se u auta, ale klidně si dejte na čas, nespěcháme."

Sice, půl hodiny čekat opravdu nechci, má nová strategie být hodný mi nic jiného ani nenabízí. Trpělivost se musí stát mým novým jménem.

Vykročil jsem sebevědomě rovnou za paní Wagnerovou a již zvonil a vyčkával, až se zpoza té Berlínské zdi vynoří dáma ze včerejška. Netrvalo to dlouho. Doprovázel ji bláznivý křik dětí, kterým byla strčena do ruky kuličkovka. V okamžiku jsem dostal strach, aby netrefily právě mého miniaturního kolegu. Jak by se s takovou kuličkovkou popral? Nechci si to představovat. Nenápadně jsem mrkl ke svým nohám, avšak on se již dávno oháněl labyrintem trávy a zdolával vrcholky zdí.

„Ah, to jste vy, pane Šapíku?" několikrát zamrkala, když spatřila známou osobu před branou.

„Ano. Moc se omlouvám ze vyrušení."

„Jak... jak jste zjistil moji adresu?" rozhlížela se za mě, jestli neuvidí nějakého viníka, kdo její adresu práskl.

„K tomu se dostanu. Můžu na slovíčko?"

„Jen pojďte dál," sice mě pobídla dovnitř opevnění, nezdála se přesvědčená o správnosti tohoto kroku. Přesto jí nic jiného nezbývalo, jestli měla zůstat nadále vlídnou předsedkyní.

Prošel jsem zahradou jak z letáku. Tráva se zdála umělá, zářivě zelená, jak velikonoční osev, do něhož pak strčíte ty vajíčka a slepice a po posloužení účelu celé vyhodíte. Místo vajíček se však mezi stébly válel míč, bagr, panenka, no všelijaké hračky. Kraj pozemku a tudíž takový biologický plot zakrývající plot betonový tvořily husté do sebe zapletené větvičky tújí, křoviny s růžemi odstínů pudru a tvářenek, a v jednom místě dokonce střapce hrozna.

Byl jsem usazen na gauč větší než moje postel, ne, větší než moje a Ondrova postel dohromady. Kožený, kvalitní, žádné stopy po popraskání nebyly vidět. Nevědomky jsem přejížděl dlaní po jejím povrchu, sem a tam, a zkoumal, co to asi může být za značku.

Paní Wagnerová se usadila naproti mně.

„Dáte si kávu, nebo čaj?"

„Není třeba, jsem tu jen na skok, na pár otázek."

Paní Wagnerová, která doteď byla připravená každou chvíli vyskočit na nohy a zamířit do kuchyně, se konečně usadila pohodlněji.

„Tak, co potřebujete vědět?"

„Jak víte, jsem tu kvůli naší osobě zájmu, Friedrichu Donnerstagovi."

„Vždyť jsem vám říkala, že toho muže absolutně neznám."

„To ano, ale podle určitých svědectvích byl zahlédnut v blízkosti vašeho domu," mluvit s předsedkyní, naprostou inteligenční kapacitou, znalou práva, zákonů a spisovného jazyka, byla pro mne jak zkouška z maturity. Pokoušel jsem se působit dospěle a důležitě, v kontrastu s ní, u níž stačí, aby řekla tři slova normálním hlasem a dokázala by poručit celému komandu na bojišti.

„Co by tu dělal?"

„To mi řekněte vy. Máte s ním jako jediná spojení."

„Možná chodil za sousedy, už jste se jich ptali?" nadhazovala návrhy, přesto musím říct, že mi něco přestávalo sedět. A nevím co.

„Ano. Většiny. A ta ho neviděla, jiní si nebyli jistí. Avšak žádné přímé spojení s nimi není."

„Tak to se obávám, že vám nemohu pomoci."

„Jste si jistá?" snažil jsem se ji popíchnout.

„Řekněte mi, proč by za mnou měl chodit," zkřížila si ruce, a to je jasné nepřátelské znamení. Možná to nakonec nebyl dobrý nápad a měl bych stáhnout tykadla zpět do ulity.

„To nevím, to mi řekněte vy."

„A já říkám, že také nevím. Jestli si mě ten muž vytipoval a sledoval, jak to mám vědět, ha?" svůj kříž na hrudi ještě více utáhla.

„Neříkejte mi, že jste si ho nevšimla."

„Nevšimla," odvětila prostě. Ach jo. Musím zvednout laťku a zkusit to jinak.

„Paní Wagnerová, ten muž byl zavražděn. Jste předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, nemůžete se stát podezřelou z vraždy."

Po dlouhé době nevyhrkla nějakou svoji reakci téměř okamžitě, jak tomu bylo doteď, ale nechala si pár vteřin na vstřebání a promyšlení odpovědi. Zrovna do domu vtrhly obě děti, smály se, skoro popadaly dech. Pořád po sobě střílely jak při válce gangů. Jeden z nich měl dokonce kolem čela uvázanou stuhu místo šátku, druhé si zas spletlo růženec se zlatým křížem. Jako profesionálové, skrývaly se za stěny pokojů, za konstrukci schodů, všude.

Oba jsme se na ně dívali, na tváři úsměv a v srdci radost z té jejich nevinnosti.

„Toho muže jsem opravdu v životě neviděla," nakonec zakončila rozhovor paní Wagnerová, když se to kolem nás více utišilo a gangsteři se přesunuli na jinou lokalitu. „Jestli mě sledoval, to už neovlivním a nijak vám to ani nepotvrdím. A jestli mě hodláte z něčeho obvinit, tak přijďte, až budete mít reálné důkazy. Na shledanou."

A takto jsem byl vykopnut z baráku.

Musím se opravit. Taktně vykopnut z baráku.

Nevadí. Vyhlížel jsem švába, ale ten určitě zalezl kdo ví do jakého koutku, a tak jsem ještě obešel zbylé domy ve snaze zastihnout jejich majitele. U velké většiny se mi to podařilo, co se týče však rozpoznání tajemného cizince, skoro nic. Jeden nadhodil, že nějakého kapucáče spatřil, když vyjížděl do práce; více pozornosti mu však nevěnoval. Jeden chlapík byl dokonce ochotný ze své funkční kamery vytáhnout záběry v našem časovém okýnku, vypálit je na CD a zaslat nám je na centrálu. Měl jsem sto chutí ho políbit – ale k touze políbení Henriho se to nerovnalo ani zdaleka. Pokud samozřejmě není ve své zvířecí podobě.

Skončil jsem pak u auta, unavený, hladový, toužící po kapičce kafe, která by ochotně padla na můj jazyk a smočila ho svojí hořkou chutí, povzbudila mě všemi fenolickými látkami, zapnula veškeré receptory v mozku díky kofeinu a pohladila duši samotným uklidňujícím rituálem pití. Jenže, hádejte. Stojím u auta, kde nemám ani flašku s vodou, natož hrnek kávy, a možnost si něco dát u vyslýchaných jsem pohřbil rázným odmítnutím.

Cítil by šváb, že jsem si dal hrnek? Jak moc silné má smysly v lidské podobě? Hádám, že nic extra, když ani nedokáže ucítit mé zvíře. Na druhou stranu já dokážu rozpoznat jen savce, kvůli výrazným mazovým žlázám. Jinak bych s octomilkou do postele nevlezl, taky.

Co dál? Skončíme výslech, dáme si večeři a volná zábava až do rána, kdy vyrazíme zpět do Prahy?

Opíral jsem se o auto a přemýšlel, jak se neunudit k smrti a využít volné chvíle, abych napravil ty rozbouřené vztahy s naším milým hostem. A rázem to do mě trklo.

Neviděl jsem někde prospekt na Mendelovo muzeum? Mám pocit, že mi o něm pan Kolbe povídal. S tím, jak je zažraný do vědy a genetiky a tady těch věcí, si myslím, že by to nemusel být špatný nápad.

Čekání na opozdilce bylo ihned příjemnější, když jsem si představoval jeho nadšené oči, možná náznak úsměvu, který by vrhal střídavě na zářivé muzeum a na mě. A že jsem se načekal dlouho. Jako trest a možná zkoušku mě tam nechal stírat prach z kapoty dlouhých čtyřicet pět minut. Když se ta tečka ukázala přede mnou na zemi, neměl jsem sílu se usmívat ani pronášet jízlivé poznámky. Mlčky jsem ho nabral, sotva mu dal prostor pro nějaké váhání, argumenty či další, a přemístil ho bleskově na sedačku.

„Omlouvám se za zdržení," alespoň se omluvil, ačkoliv hleděl z okna a kontroloval ulici.

„Nějaké objevy?"

Pan Kolbe zavrtěl hlavou. Teprve poté se zaměřil na moji maličkost a hodnotil, jestli za mým znuděným tónem může naštvání, vyčerpání či oboje. To abych raději předešel nějakým předčasným závěrům. Rychle jsem zamumlal zmínku o jídle, ale netuším, jestli jsem situaci zachránil.

„Sledoval jsem paní Wagnerovou po vašem odchodě. Rozhodně byla její reakce podezřelá."

„Byla, rozhodně mi na ní něco nesedělo," přitakal jsem při řízení.

„Co jste se od ní dozvěděl?"

„Jen to, že určitě musela oběť znát, přestože neustále opakovala, že neví nic."

„A co vás k tomu vede, že lže?" tázal se Henri a přivolal mi tak déja vu. Kdysi bych tohle považoval za arogantní rýpání, což možná z části stále je, avšak již jsem dokázal dostat se do jeho kódu a rozšifrovat jej. A tak jsem svoji domýšlivost vyhodil z okna a nechal ji válet se po silnici, dokud ji nepřejede jiné vozidlo. Navíc mi přišlo, že naopak jeho otázky jsou cílené, aby ze mě – neinteligentního člověka – dostaly požadované informace.

„Nevím, co přesně. Jako předsedkyně má svoje chování dokonale pod palcem, takže je těžké v ní najít nějaké starosti, nějaké indicie. Ale i tak, neustále mluvila o tom samém, snažil se téma ukončit nebo mě vyhodit. A taky... Jo, je to matka, má děti; to se nebojí, že by ten muž byl nějaký stalker, že by chtěl unést její děti? Pamatujete si moji historku? Násilníci a kriminálníci jsou na každém rohu."

„Přesto ona nevyjádřila nějaký strach, že se v jejím okolí nacházel někdo takto podezřelý."

„Přesně," souhlasil jsem s Henrim, který mě ušetřil lámání mozku a dořekl myšlenku za mě.

„Ano, to je zvláštní. Ale nedá se to požadovat z důkaz."

„Jsem si vědom," utrousil jsem poníženě.

„Nebojte, i já nemám průkazná data. Ale po vašem odchodu, stejně jako v budově soudu, nemůžu říct, že je ta žena nevinná."

„To s vámi souhlasím, ale... V čem by jela? Chci říct – máme případ, máme vraždu, ale nemyslím, že by ho zavraždila ona. Co by jí to dalo?"

Odpovědi se mi nedostalo. Nevadí.