Je jasné, že den je málo na to, aby došlo k nějakému důkladnému pokroku. Sotva byly materiály odeslány, možná jsou zrovna na D1, kdo ví, jestli vůbec opustily Brno! Takže jsem položil telefon celkem skepticky, že jsem si dovolil doufat, že jsem toužil po novinkách. Prahu momentálně procházejí křížem krážem, avšak, co chtějí najít?

Jsme ve slepé uličce, honící se po nějakém duchovi. Jestli jsou němečtí agenti taková macha, jako pan Kolbe, tak k něčemu dojdeme možná až za pár let.

„Dobrý den," pozdravil jsem paní, která patří na seznam lidí, jež nám před měsícem zavolali na centrálu. Stará dáma, fialová zástěra jí zakrývala pletený svetr a volné tepláky. Šedohnědé vlasy se jí točily do spirál v důsledku trvalé. Z jejího bytu se linula vůně pečínky a smažené cibulky na sádle.

„Dobrý den," nejistě odvětila.

„Jmenuji se Theodor Šapík, pracuji pro Český úřad pro monitoring speciálních událostí a osob. Asi tak před měsícem jste nám volala v návaznosti na pohřešovaného pana Donnerstaga."

„Ach, ano! Pojďte dál!"

Byl jsem usazen na koženkový potah retro stylu, křiklavá oranžová dominovala celé kuchyni. Zavanula mě horká pára z vývaru, který bublal na plotně, hrající modrou barvou plamenů. Občas zajiskřil oranžově, když se do cesty připletla nějaká jiná látka.

Stará dáma rychle utíkala k hrnci, aby sebrala sítkem pěnu z vrchu a nemilosrdně s ním kydla do dřezu. V rohu kuchyně hrála televize, malá, dostatečně vypouklá, rozměry její obrazovky bych změřil i školním pravítkem. Občas přes ni přelítl vodorovný proužek, občas svislý. Chvílí moderátorce pořadu Sama doma uskočila hlava tak, že se téměř bouchla o hranu obrazovky. Musím říct, že jsem shledával těžko k uvěření, že se jedná už o barevný monitor.

„Chcete kávu? Čaj?" zvolala od plotny, kde přímo kouzlila a čarovala nad lektvary neznámého původu. A moje nedostatečná snídaně se začala projevovat.

„Ne, děkuji, nedělejte si starosti," za trest jsem si odepřel záchranu před přicházejícím kručením břicha a sledoval spodní pohyblivý proužek vět, jejichž obsah jsem se ze své vzdálenosti snažil rozluštit.

„Vážně ne?" ještě se ujistila a zamíchala halušky.

Starost od neznámé babičky nesla jakousi léčivou moc. Na okamžik jsem se zadíval na upřímný úsměv té paní a ujistil jí zakroucením hlavy.

„Opravdu není třeba," po dlouhé době jsem se upřímně usmál a opět spočinul na televizi.

Ministr kultury Pavel Dostál chycen v aféře podvodu s dotacemi. – Proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín se vyjádřila další rakouská strana. – Epidemiologové varují před vysokou aktivitou klíšťat. – V Jihlavě došlo k loupežnému přepadení.

Paní si sedla naproti a zastínila mi výhled.

„Tak, pane Šapíku, co chcete vědět?"

Vytáhl jsem naši fotečku a předložil ji hostitelce.

„Volala jste, jelikož jste ho rozpoznala. Jste si jistá, že jste viděla tohoto muže?"

Paní si přitáhla fotku blíže, to však nestačilo. Vzala ji do ruky, a jako objektiv mikroskopu, přibližovala ji a oddalovala, snažila se najít vhodnou polohu, v níž bude nejostřejší.

„Vyčkejte, dojdu si pro brýle," nakonec snahu vzdala a utekla pro své čočky v červených rámečcích. Teprve poté sebejistě pokývala hlavou, plna nadšení.

„Ano, je to on. Toho jsem tu viděla," ťukala prstem do kočky, div mi neroztrhla fotografii.

„A kde přesně? Prosím, vzpomeňte si na co nejvíce detailů. Kdy, kde, jak vypadal, co dělal, a tak," zněl jsem zoufale a nesnažil se to zakrýt. Zoufalý jsem byl. Dnes obzvlášť.

„No, viděla jsem ho asi dvakrát tady v sousedství. To tu zrovna byla pošťačka, takže jsem byla u branky a on šel směrem k hájům. A podruhé jsem zrovna obdělávala zahrádku, koupila jsem petunky, takové hezké barvy..."

„Připadal vám nějak zvláštní, nebo co vás na něm upoutalo?"

„Pane Šapíku, víte, jak to chodí. Tady je zvláštní každý cizinec, který se tu objeví. Byl navíc oblečen tak nějak ponuře, na to, že to byl mladý muž! Možná šel na návštěvu k někomu u hájků, nebo chtěl do lesa; tady totiž cestička dále pokračuje do pěkných lesů, hodně sem kvůli tomu jezdí houbaři."

„A ty hájky, to je co?"

„Ách, to my tak říkáme; když půjdete po ulici nahoru, ale ne doprava dál až na stanici, ale doleva, tak prostě směřujete k hájům."

„Děkuji," promasíroval jsem si nervózně palec, teď by se mi švábova pomoc hodila. Jestli tu náš zemřelý chodil, možná by agent ve své zvířecí podobě našel nějaké kočičí hovínka, chlupy, nebo dokonce stopy po tom Gebauerovi.

Ale ne. On odpočíval, léčil se z otrávení, způsobeným mnou. A ať byla paní jakkoliv milá, opět jsem skočil do studny plné viny.

„A ještě bych se zeptal, co kočky? Máte tu nějaké potulné kočky? Nebo v tom období, kdy se tu pan Donnerstag vyskytoval, nevšimla jste si obzvlášť nějakých?"

„Koček tu je dost. Zrovna sousedka si koupila nového kocoura, kvůli myším, ale to zvíře furt chodí ke mně do zahrádky a zanáší tam zadušené krysy."

„A nějaké mourovaté?"

„Všechny jsou mourovaté!" splácla paní ruce k sobě, až mě vylekala. „Teda, Mrkvičková shora má čistě bílou, takovou sněhově bílou, ale s černým ouškem."

Začínal jsem mít pocit, že rozhovor nikam nevede. Přesto jsem ještě prohodil pár slov, zeptal se na věci i mimo případ, především abych zabil čas a načerpal té domácké atmosféry, když už mě čeká budoucnost v džungli betonových panelů.

Nakonec jsem vyjádřil mé vřelé díky a rozloučil se s paní, abych ji nerušil od vaření oběda. Sice mi nabídla, že když počkám ještě půl hodinky, že mi dá aspoň vývar, ale musel jsem slušně odmítnout. Potřebuji se dostat do hájků a zapnout můj nos na nejvyšší otáčky, aby dokázal zachytit případné, pro člověka neviditelné, stopy.

Čekal jsem, že ta cesta k hájkům bude nějaká polňačka obklopená nejstaršími chatrčemi vesnice. Jak hluboce jsem se mýlil! Místo písku a bahna jsem dokonce přešel ze zalátované silnice plné výmolů a jiných ohryzků na krásnou novou asfaltku, ještě tmavou, jak byla nedávno položena. Asi jsem se ocitl někde úplně mimo, protože mi mozek nepobíral, jak se tato část mohla stát součástí této chudobné obce.

K hájkům nebylo prostě jen k lesíkům. Pravděpodobně původní pozemky družstva byly odkoupeny, převedeny na pozemky stavební a posloužily tak jako výborný základ pro dům, především pro mladé rodinky s dětmi a dobrou hypotékou. Velice dobrou hypotékou. Žádné malé bungalovy a plot z kůlů. Ne. Krásně zdobené kování zasazené do zdi obložené kameny, anglický trávník, oblouky a sloupy v antickém stylu, bohaté členění a terasy, samozřejmě krytá garáž nesměla chybět, stejně jako altánek pro grilovací večírky a vyhloubený bazén v zákrytu domu.

Český sen, nebo jak to nazvat. Fasády z veselých barev, pastelové odstíny, možná trochu tmavší, hrály na pozitivitu a harmonii. Někdo dokonce sekal trávník, asi mu vadily ty dva milimetry, o které od minulého sekání narostl.

Co tady kočičák mohl tak chtít? V tomto zapadákově, v této oáze uprostřed pouště?

To musím zjistit, ačkoliv to bude otrava na půl dne. Možná moje nevrlost způsobená hladem, únavou a psychickým vyčerpáním donutí lidi říct, co potřebuji.

Zvonil jsem dům od domů, zapisoval si jména do notýsku, ptal se na muže na fotce a na kočky v okolí. Na rozdíl od starší generace bydlící v původních domech, kterým jde o to zjistit co nejvíce z jejich okolí, tyto rodiny si naopak soukromí velice cení a pokouší se vyplnit každou skulinku mezi jejich pozemkem a ulicí, aby se naprosto uzavřeli do jejich soukromé bedny. Bylo tedy těžší z nich vydolovat, jestli viděli tu osobu nebo ne. K tomu jsem se v mnoho případech setkal s naprostou absencí lidí uvnitř, dáno otravováním v pracovní době. Dělal jsem si tečky, u koho bych se mohl zastavit ještě odpoledne, přestože to znamenalo, že se tu ještě jeden den zdržíme. A možná to je dobře. Šváb se alespoň plně zotaví, ačkoliv budu muset najít nějaký způsob, jak s ním opět normálně komunikovat.

Srdce mi poskočilo, když jsem zahlédl na zvonku známé jméno.

Wagnerovi.

No, naše předsedkyně má hezký baráček!

Nebylo překvapením, že ani ona nebyla doma, a její děti také museli ještě sedět ve škole. Byl jsem napjatý jak tažné lano, takhle mi zabránit přijít k cenným informacím! Nemohl jsem se soustředit pak na nic jiného, jak jsem procházel zbytek domečků a marně z nich tahal cokoliv, co by se hodilo k případu. Ale co už.

Sedl jsem do auta a navštívil poslední dva místa, než jsem se vrátil do hotelu na oběd.

Salon byl poloprázdný, klidný. Sedl jsem si ke stolu, sám, a vyčkával tiše na polívku. Měl bych se stavit za Henrim, jestli něco nepotřebuje. Jo, to bych měl. Ale jen z představy, že tam za ním přijdu, a on na mě bude opět zírat s tím jeho vražedným úmyslem; to jsem podstupovat nechtěl.

Povzdychl jsem si. Něco však udělat musím. A sice jsem z velké části pěkný zbabělec, když budu brát Henriho jako návštěvu, což on je, tak jako hostitel se o něj musím postarat, ať mě může nenávidět jakkoliv.

Jenže mně se za ním opravdu nechce. Čelit mu, tváří v tvář, ještě stále jsem se ze všeho nevzpamatoval. Stále ne...

Popadl jsem mobil, napadl mě nádherný kompromis. SMS zpráva byla napsána coby dup, přestože prst na tlačítku odeslat stagnoval, asi nějaká paréza. Než mě paréza opustila, už mi byl podstrčen steak, a tak jsem ten čin odeslání musel ještě odložit, jelikož žaludek mi přišel mnohem naléhavější než nějaký malý přístroj na baterky.

Jenže když i druhý chod zmizel, a to jsem se pokoušel jíst pomaleji, nešlo to nadále odkládat. I kdybych dostal dezert, musím tu zprávu odeslat.

Zavřel jsem oči a uslyšel známý zvuk. Zpráva odeslána. Hotovo.

Mohl bych zdrhnout pryč, mohl bych utéct na pokoj, ale přesto jsem vysedával, a dokonce si poručil nealko pivo. Zrak jsem nespustil z displeje malé Nokie.

Jsem zvědavý. Doufal jsem, že mi neodepíše a já opustím hotel a budu pokračovat ve vyšetřování.

Doufal jsem, že mi odepíše a bude vše jak dříve.

Měl jsem sto chutí poručit si ještě panáka.

Málem jsem převrátil skleničku, když mi zapípal mobil. Chňapl jsem po mobilu tak rychle, že jsem téměř neuhlídal sílu a praštil s ním o zem. Bylo štěstí, že jsem ho tak tak udržel a už odemykal obrazovku.

Jsem v pořádku. Oběd jsem už měl. Stavte se za mnou kvůli případu.

Aha. Takže já se starám celé dopoledne, jak to zvládá, jak musí umírat hlady, jak sotva dokáže dojít do koupelny napustit si vodu do skleničky, a on už poskakuje na přízemí a dokonce si dal oběd? Že já blbec!

Nechal jsem pivo nedopité, jak jsem se prudce zvedl a mířil za naším „marodem". Já mu dám, já mu –

Zastavil jsem se uprostřed chodby a letmo se opřel rukou o zeď. Nedám mu nic. Protože já za to můžu. A měl bych zatraceně dělat vše pro to, abych si to odčinil. Alespoň pro můj vlastní vnitřní klid. Pro mé svědomí. Když už.

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem klidně vykročil vpřed a zaklepal na dveře. Nečekal jsem dlouho. Bylo jasné, že mě Henri už očekával. Dveře se rozevřely a zvaly mě dovnitř, spolu s vlídnou rukou pana Kolbeho, ukazující do jeho apartmánu.

Neodvažoval jsem se mu podívat do očí. To bylo to poslední, co by mě napadlo. Naopak, skrčená hlava, nervózně jsem se drbal za zátylkem, koukal z okna na ulici lemovanou několika polorozpadlými budovami.

„Tak co jste zjistil?" Henri šel přímo na věc. Dobrá. Usedl jsem si na židli, zrovna na tu, na které jsem celou noc vyčkával a hlídal Henriho stav.

„Něco, co by vás mohlo zajímat," snažil jsem se ho nabudit, ale veškerá moje koketnost se rozpustila s dnešním ránem. A stejně by u Kolbeho neměla úspěch. Už tak jeho hlas, naladěn na čistě profesionální vlnu, bez známek nějaké předešlé přátelskosti, byl jako ostrý nůž do zad.

„Tak?"

„Byl jsem v okolí Brna, postupoval podle seznamu. Jedna paní, podle všeho, viděla našeho kočičáka projít kolem jejího domu. A ne jednou," vytáhl jsem zároveň můj notýsek s poznámkami, přestože česká slova se mohla zdát švábovi jako směs hieroglyfů. „Tak jsem to tam prošmejdil. Zdá se, že náš zavražděný navštěvoval paní Wagnerovou."

Dovolil jsem si vzhlédnout. Naštěstí zrovna pan Kolbe koukal do stolu, na moje poznámky. Samozřejmě, že to byl pouze ten neurčitý bod, na který upřel svůj zrak, zatímco naslouchal mému vyprávění. Zdál se mnohem barevnější než ráno; porovnávat ho s nocí už vůbec nemůžu. Asi se opravdu dal do kupy. I jeho postoj byl pevný, stabilní, s narovnanými zády nastavoval prsa schované pod ležérní košilí. Žádný oblek, jen tmavě modrá bavlna, která na něm obzvlášť vynikla. Když jsem domluvil, zamračil se.

„Otázkou je, co tam dělal."

„Ano. Neprošel jsem všechny baráky, dost lidí zrovna pracovalo, takže jsem měl v plánu to tam znovu projít odpoledne, a hlavně se pověnovat naší předsedkyni."

„Dobrá," otočil se a už otvíral skříň, kam stihl za ten krátký pobyt naskládat všechno oblečení. Sako měl na sobě, ani jsem nestihl mrknout.

„A jste si jistý, že jste v pořádku?" váhavě jsem podotkl. Než stačil nějak reagovat, rychle jsem dodal, „stejně je vyslechnout můžu jen já a to přece zvládnu. Takže odpočívejte, zbytečně se nepřemáhejte..."

Můj hlas zmizel ve ztracenu, jak trhl hlavou a věnoval mi pohled chladnější než ledovce na rovníku. Dobře, budu mlčet.

„Tak já... já se ještě stavím na pokoj a vyplním nějaké zprávy, za hodinku dole?" vyskočil jsem na nohy a balil své právě vybalené saky paky, abych co nejrychleji opustil jeho pokoj. Nechci brnkat na jeho špatnou strunu zbytečně dlouho. Budu rád, když zvládneme společné vyšetřování.

Momentálně jsem si vůbec nepřipadal jako kyselina, ale kostička másla, co seděla příliš dlouho na stole pod přímým slunečním zářením.

„Pane Šapíku," zaznělo, když jsem prošel kolem něj. To tak, ještě abych se zastavil, když mě nazývá příjmením, hlubokým tónem.

„Počkejte."

Sorry.

„Theodore!" zvýšil hlas, zrovna když jsem chňapl po klice a zmáčkl ji kolmo k zemi, div neurval.

„Ano?" ohlédl jsem se, ale jen, abych nastavil svůj obličej.

„Říkal jsem, že čekejte."

Udělal několik kroků kupředu a já se tedy nemohl vyhnout přímému kontaktu. Srdce mi bušilo jak po injekci adrenalinu, jak jsem se natáčel celým svým tělem a byl nucen upřít oči na ty jeho.

Co dělat? Co? Kdyby do mě někdo zrovna žďuchl, asi bych sebou hodil na zem jak kus balvanu. Rozptýlené světlo se odráželo o všemožné povrchy a vnášelo do jeho očí krystalky jaspisu, roztroušené podél vzoru jeho panenek. Mračil se, jeho řasy splývaly s linií obočí. Nemysli Theo, nemysli, jak sebou cukal při tvých pohybech!

Semkl jsem rty k sobě. Verdiktu se nevyhnu, ať chci nebo ne. Tak pojďme si ho vyslechnout!

Jenže bylo ticho. Henri nejspíš, stejně jako já, analyzoval můj obličej, měřil míru mého utrpení – snad dostatečně vyobrazeného, počítal prasklinky na mých rtech, co já vím. Rozhodně ale nemluvil. A o to horší to bylo.

Když už moje tělo reflexně cuklo, jak se snažilo probudit se z kamenného stavu, Henri si nahlas povzdechl a promnul vyčerpaně obličej. Trochu mi připomínal typickou matku, co už má dost svého děcka. S rozdílem, že já nejsem děcko.

„Theodore," začal, ale už tišeji a překvapivě – normálně. „Neberte... Neberte si to už za vinu. Je pravda, že jsem nikdy vysloveně neřekl, že kofein nekonzumuji. Nemohl jste to vědět. Je to spíše moje nezodpovědnost, že jsem si nehlídal, co jím a piju."

Ačkoliv to řekl, mně se rozhodně neulevilo. A neuleví se, i kdyby mi omluvil i prdnutí do obličeje. Navíc, stejně mi přišlo, že zní poněkud nuceně. Že to říká pouze z pracovní povinnosti. Že mi rozhodně, dle osobního uvážení, neodpustil.

„Nedělejte si starosti s tím, jak se cítím. Jsem už v pořádku. Máme tu případ a na něj se musíme soustředit. Ano?"

Jen jsem kývl hlavou. Vypadalo to, že jsme se navzájem pochopili. Ačkoliv nepochopili.

Jenže když Kolbe spatřil, že se tvářím nadále jako mučedník těsně před svojí smrtí, povzdychl si podruhé. Tentokrát povolil i napjatá záda a posadil se na postel.

„Posaďte se ještě na chvíli," poukázal opět na židli a já raději nerebeloval.

„Dobrá," uchytl si bradu a mnul po svých vousech, jakoby do nich vmasíroval kondicionér.

„Říct, že vám to nemám za zlé, by byla hodně velká lež," začal, a mně najednou spadl kámen ze srdce. Což bylo docela ironické, ten šutr naopak měl narůst o dobrých pět centimetrů! Ale šlo mi o to, že mluvil opravdu o tom, co měl na duši. Že jsme se nedostali do toho fiktivního světa slušných frází a falešných úsměvů. Takže ano, v tomto ohledu jsem byl rád. A ta momentální radost byla tak velká, že přebyla jeho zlost. S tou zlostí jsem se už před nějakou dobou smířil.

„Ale nezlobím se na vás tak, jak si myslíte. Už ne. Byla to prostě špatná náhoda. Navíc, už nic nezměníme," zapřel si lokty o stehna a dlaně spojil k sobě, zatímco mluvil.

„Nechci, aby to znělo jako vymlouvání, Henri, ale kdybych to věděl –!"

„Já vím," přerušil mé naléhání. „Já vím. Řekněme, že každý je na něco alergický. Jste na něco alergický?"

„Já?" překvapeně jsem zamrkal a trvalo pár sekund, než mi došlo, že se Henri ptal. Ptal se mě. A v momentálním rozpoložení bylo nemyslitelné, abych vydal nějakou srozumitelnou odpověď. „Jo, na některé lidi."

Kdybych to vyslovil jako vtip, Henriho bych akorát naštval. Avšak v mé vyhukanosti jsem odpověděl seriózně, zcela seriózně. Proto nastal pravý opak a Henrimu, jenž si užíval mé naprosté bezradnosti, cukaly koutky úst nenápadně nahoru.

„Ondra je alergický na arašídy," vyhrkl jsem náhle, a okamžitě si vzpomněl na moment, kdy jsem ho taky málem dostal do nemocnice. Maroš byl alergický na včelí štípnutí.

„Vidíte, u každého je to něco. Tak teď si prosím pamatujte i tu moji alergii."

„To nezapomenu."

„Opovažte se."

Odfrkl jsem si a do obličeje se mi vnesl úsměv, aniž bych mu to dovolil a vpustil ho do centrály na řízení mimiky.

„Navíc, musím vám poděkovat za vaši starost."

„Prosím?"

Henri, který si teď chvilku hrál s dlaněmi, vzhlédl a hluboce se mi zadíval do očí. Byly upřímné, zavalené teplými pocity, které jsem si od něj nezasluhoval.

„Děkuji, že jste se o mě staral a dohlížel na mě. Kdo ví, jak by to dopadlo, jak bych dopadl, kdybyste mi nesrážel horečku dolů."

„To bylo samozřejmé, nemohl jsem vás jen tak nechat..."

„Děkuji," utnul mě i mé snahy to okecat.

Nemáš za co děkovat. Kdybys věděl... projelo mi hlavou, avšak nato jsem se zmátořil. Nemá smysl se utápět v minulosti. To hlavní jsme překonali, zbytek vědět nepotřebuje. Musím být tím Theem, co zastupuje čumso a odvádí přitom skvělou práci. Tak.

„No, stejně musím sepsat zprávy, jinak mě šéf sežere, až uvidí ty nedodělky. Takže, o půl třetí?"

„Ano."

Opustil jsem místnost a odcházel jako nový člověk.

Zdálo se, že den už nemůže být lepší. A že tím největším peklem jsem si už prošel. Úspěšně. Nepopáleně. To jsem si tedy myslel.

Kdyby se výtah nerozevřel a v něm nebyla postava mého ex.

Kolem mě se mihla slečna, jež zrovna vystoupila a zapříčinila tak naše již druhé trapné setkání. Já však jedu dolů, já počkám, nastoupit nemá smysl. Avšak Maroš měl zřejmě něco na srdci, a na poslední chvíli zastavil dveře před zajetím do sebe a vyskočil na stejnou podlahu, na níž jsem stál.

„Ahoj, Theo," slabě vydechl, než se pokusil o úsměv. Předevčírem viděl pouze mé rysy, osvětlené ojedinělými lampami. Nyní, za plného dne, jarního odpoledne, nemohl jsem být jasnější.

„Ahoj."

„Nečakal som, že ťa opäť stretnem."

„Já taky ne," odsekl jsem, neudělal ani krůček dopředu. Jako bych si od něj udržoval nějaký minimální odstup, nějaké dva metry.

„Idem zrovna na smenu, ale... ešte mám čas. Nechceš... Nechceš na kávu alebo tak?"

Nechci. Nechci a ještě jednou nechci. Ale pocit, že mi dluží odpovědi, že já sobě dlužím poslední sbohem, mě donutil pokývnout hlavou a následovat ho nahoru do podniku. Cesta výtahem už nemohla být pomalejší. V tichu jsem slyšel zřetelně každý jeho nádech, každý jeho výdech, dokonce zašustění řas, když mrkl, sevření hrdla, když polkl. Výstup byl pro mne osvobozením větším než jak Rudou armádou za druhé světové války.

Aniž by si odložil věci do šatny, už vyběhl za pult a začal mlet zrna na šálek kávy. V tu chvíli mi moje ranní abstinence od kofeinu nepřišla na mysl, mlčky jsem se usadil za pult a čekal, až se mi dostane hrnku.

„Skočím sa len prezliecť, dakoj prídem," zamumlal a zmizel na několik dobrých minut, než se znovu objevil se zástěrou uvázanou v pase. Usadil se vedle mě, což mi zrovna příjemné nebylo, a už přede mnou vystavoval své široké dětské oči.

„Hovoril si, že si tu pracovne. To ťa povýšili? Si v marketingu, alebo ako?"

„Odešel jsem," odvětil jsem a pofoukal kávu.

„To už nerobíš vo firme?"

„Ne. Už tomu je rok."

„Aha," zakoukal se na povrch barového pultu.

„A co ty? Spokojený, že studuješ tady? Opravdu jsi musel takhle utéct?"

Marošův nevinný pohled rázem zastřela lítost. Ne, lítost mi tu neukazuj. Tys to ukončil a hotovo.

„Hej, som, ale... Chýbal si mi."

„To neříkej," odsekl jsem a soustředil se na kávu, snažil se, přestože jeho slova byla jak dávka vakcíny, a ta se nesla spolu s proudem krve žilami a tepnami po celém těle.

„Je to pravda."

„No a? O co ti jde? Uvědomil sis svoji chybu? Předtím jsem ti nebyl dostatečně dobrý a nyní co? Nesnesou ti modré z nebe? Nepřispívaj ti, chudáčkovi studentovi? Nemaj ho dost velkého nebo co?"

„Chcel som sa s tebou len porozprávať," zamumlal ublíženě. Ano, to on umí. Vždy se dotknout mého srdce, zkrotit mě, abych si uvědomil své špatnosti a snažil se je napravit. Ale ne, tentokrát se nedám.

„Tak mluvme. Mluvíme. Nebo o čem jsi chtěl mluvit?" pokrčil jsem rameny, byl jsem jedno ucho. Ironicky.

„Prepáč."

„Není už co prepáčit."

„Myslím to vážne."

„A co tím chceš napravit, Maroši? Už spolu nejsme, už spolu nejsme hodně dlouho. Nerozuměli jsme si, rozešli jsme se. Co více chceš?"

Maroš si povzdychl. Rukama si přejel po stehnech.

„Vieš, mal som zlé obdobie. Od mojej poslednej návštevy doma, rodičia na mňa stále naliehali, nech im predstavím frajerku, že by som sa mal usadiť, že teraz všeci z mojej rodiny sa len vydávajú a ja... Ja tam bol sám, Theo. Ja tam bol sám. A ty nikde. Chcel som... Chcel som žiť normálne. To musíš chápať. Chcel som byť pre nich pýchou, nie sklamaním."

„Aha, takže vztah se mnou... to bylo jen zklamání. Já jsem byl zklamáním. Styděl ses za mě, a tak jsi se rozhodl, že si radši najdeš ženušku. A úspěšně?"

„Mýlil som sa, Theo. Odpusť mi," natáhl ruce a sevřel mé dlaně, přestože riskoval, že bych mu je mohl kdykoliv popálit kávou v hrnku. Ale já mu je nepopálil. Ne. Hleděl jsem na ně, na ty jeho štíhlé dlaně, na jemné dotyky po hřbetu, na tisíce vzpomínek s nimi spojených. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych zahnal jakékoliv známky slz v očích.

„Viem, že čas vrátiť nejde, ale... Môžem to tu všetko nechať. Študovať budem na diaľku. Chcem byť s tebou, Theo. Len s tebou."

Na tyto slova jsem čekal hodně dlouho. Tak dlouho, že už je ani nepotřebuji slyšet.

Opatrně jsem sundal jeho ruce z těch mých.

„To říkáš teď, ale kdybych se tu neobjevil? Už sis dal takovou námahu se odstěhovat z Prahy, tak co teď, ha? Já už nebudu skákat, jak ty pískáš, Maroši."

„Bál som sa. Neodvážil som sa pred tebou ukázať, po tom všetkom..."

„Přesně. A proto, po tom všem, už je opravdu konec. Myslel jsem, že... Myslel jsem si, naivně, že si přátelsky povíme, jak se každýmu vede, ale marně. Já to nedokážu, a ty to nemáš v úmyslu," zvedl jsem se a rychle do sebe hrkl poslední zbytky kávy. „Káva byla dobrá. Sbohem."

Možná jsem se choval hnusně. Asi ano. Ale stačilo by, abych projevil jen kousek laskavosti, a byl bych opět strhnut minulostí a tím, co mezi námi bylo.

Avšak možná, možná by tomu tak nebylo. Dnes jsem jiný, než kým jsem byl před rokem. Dnes na mě čeká německý agent v přízemí, takový chladný čumák, který je však mimořádně rád, že jel do Brna zrovna se mnou. Který mě nazval kyselinou a sebe zásadou. A který vypadá s rozcuchanými vlasy jako kokršpaněl hledící na jídelní stůl. A který mě sám od sebe políbil, přestože o tom nemá ani páru a pravděpodobně ve mně viděl svoji přítelkyni.