Nevím, kdy jsem zaspal. Nemám ponětí. Celou noc jsem prohonil – ne sobě, ne jemu, ale kvůli jeho horečce, do koupelny a zpět, že opravdu netuším, kdy jsem se ponořil do hlubokého spánku. Obzvlášť pak bylo podivné, že z té díry temna, v níž poletovalo moje vědomí a lapalo po závojích snů, jsem byl rázem přivolán do reality a do hotelového pokoje pouhým tichým zabručením Henriho Kolbe, který se začal vrtět jak mimino v zavinovačce a postupně se začal sám probouzet z toho divokého spaní.

Měl jsem dojem, jako bychom oči otevřeli v tom samém okamžiku. Rozespalý, několikrát zamrkal; vlasy rozcuchané všude dokola, až to bylo roztomilé na této věčně vážné osobě, a kdybych nebyl tak zničený, rád bych se nad tím zasmál. Ale provinilost předešlé noci byla bariéra, zeď, bylo to vězení s otevřenými dveřmi a já teď vyčkával, jestli si Henri něco vybaví a navždy zamkne chladnou mříž nebo ne.

Mlčel jsem a vyčkával rozsudek.

„Was... was ist passiert?"

Zdá se, že byl ze všeho tak mimo, až mluvil ve svém rodném jazyce.

„Was machst du hier, in meinem Zimmer?"

Promnul si obličej, obzvlášť oči. Rázem cukl obočím, hádám, že ho bolí hlava jak šílená. A já nebudu lhát, mě také.

„Co... co se stalo?"

„Co si pamatujete?" promluvil jsem, co jsem si pročistil hrdlo.

„Pili jsme, hodně jsme pili a... Proč jste tu vůbec spal?"

Znovu jsem si odkašlal a přemítal, co všechno říct nebo neříct. No, vím, co určitě neříct. Avšak jeho stav, to nebylo dáno jen alkoholem. To se nestalo ani mně, ani Ondrovi, ani nikomu jinému, ani při požití různých drog.

„Jak se cítíte?" možná něco chytl, možná to byla náhoda, jeho horečka. Třeba infekce nebo viróza nebo tak.

„Bolí mě hlava a... jsem nějak slabý. Proč, proč se ptáte?"

„Víte... Včera jsme to sice s pitím přehnali, ale rázem jste začal mít strašné horečky, musel jsem vás dát do sprchy. Několikrát. Nevěděl jsem, co dělat, jestli volat záchranku nebo co."

„Vážně?" Henri se sesunul do sedu a masíroval si spánky. Jen letmo přejel očima po své hrudi, nahé, vypracované, večer mnou olízané a pak několikrát osprchované; avšak zvyklý na své předváděčky, nevěnoval jí větší pozornost.

„Ano. Úplně jste hořel a ztratil vědomí."

Němec nahlas vzdychl a chtěl si položit nohy na zem, ale stačilo se pohnout a jakoby ho někdo porazil, zasekl se v půlce pohybu a předklonil s bolestivým obličejem. Rukou zakryl pupík, jak ho něco kopalo do žaludku jak do fotbalového míče.

„Chcete donést kýbl?"

Krátké pokývnutí bylo jasné. Vyskočil jsem a hnal se ulevit mu, a myslím, že akorát včas. Sotva jsem jej nastavil, Henri již vypustil ze sebe veškerou šťávu i zbytky bagety, všechny marinády tvořily mramorový efekt a zelené listy salátu v žaludeční kyselině ztratily veškerý chlorofyl. Se vytříbenými smysly koně, málem jsem strčil do toho kýblu hlavu i já a doplnil ho o můj příděl. Ale statečně jsem to držel v sobě. Alespoň v něčem mi byly propařené noci s Ondrou užitečné. Kocovina se zvládala pak levou zadní.

„Vodu? Donesu vám vodu," položil jsem kýbl na zem a utíkal pro skleničku, zatímco on se zdráhavým pohybem otáčel k oknu pokoje. Špičky prstů se otřely o koberec, přikrývka z něj kompletně sklouzla. Ano, spodky jsem mu sundal, nemůže spát s mokrými spodky! Tohoto si už vědom byl a chmátl zpět po peřině, ne urychleně nebo v panice. Asi stále rozdýchával tu hozenou šavli.

Vděčně se natáhl pro skleničku a jemně z ní usrkl. Zatímco v noci byl rudý jak západ slunce, jeho bledost nyní připomínala podzimní inverzi.

„Mám zavolat doktora?" otáčel jsem se, jen, abych s ním nebyl příliš dlouho v blízkém kontaktu. Kolbe však natáhl ruku, čímž mě okamžitě zastavil, a slabě zavrtěl hlavou.

„Jsem v pořádku."

„Já vám říkal, abyste si dal něco jiného. A koukejte, co vám ta bageta udělala. Kdo ví, jak čerstvé ty suroviny byly," zalamentoval jsem, jelikož jsem byl už naprosto bezradný v tom, co dělat.

Avšak z nějakého důvodu, v tom, co jsem řekl, našel Henri nějaký vyšší smysl. A i přes bolesti, křeče, všelico, najednou se narovnal jak pravítko, s vráskou mezi obočím hlubokou, jako by ho tak sekli sekyrou. Otočil se na mě, vážný, podezřívavý, téměř ani nemrkl, zatímco já mrkl víckrát než kolik má minuta sekund.

Řekl jsem něco... špatně?

„Theo," začal.

„Ano?"

„Jako každý metamorf, i já s sebou nesu určité výhody, pojící se s druhem zvířete, v nějž se proměňuji."

Pozorně jsem poslouchal.

„Není to jen velikost. Je to také odolnost. Zvýšená odolnost vůči záření, odolnost vůči různým druhům potravin. Snáším zkažené jakoby nic. Mohl bych spořádat kila plesnivého chleba, ale neudělá to se mnou nic."

„Ale –"

„To neznamená, že si nedokážu vychutnat dobré a nemohu být vybíravý," úplně mi přečetl myšlenky a předběhl mě s odpovědí. Zmlkl jsem lusknutím prstů. Takže bagetou to nebylo?

„Ale stejně, jako nesu výhody, tak i nevýhody. A to velice nebezpečného charakteru."

Zamračil jsem se, srdce mi bilo jak splašené. Co tím chce říct? Ví, čím to bylo? Co se mu stalo? Neodvážil jsem se ani si sednout, postával jsem, ani se nenahnul ke zdi, abych se opřel.

„Víte–? Ne, nejprve se zeptám. Co jste mi to objednal?"

„Co?"

„Co bylo v tom drinku, co jste mi objednal."

„Byl to Jäger. Jäger s Red Bullem."

Jakmile zaznělo složení toho koktejlu, Henri se okamžitě zamračil a schoulil tvář do dlaní. Ani masírování čela a očí nebylo dostatečné, aby to uklidnilo jeho náhlé rozrušení, náhlou vlnu paniky, jež se v něm vzbudila a řítila se od konců vlasů až po prsty na noze. Dokonce mi přišlo, že ještě více zbledl, po jeho opálené pokožce nebylo ani stopy.

A nebyl jediný. Sledovat jeho reakci, ihned jsem pochopil, kde tkvěla ta chyba. Čí to byla vina, že celou noc proležel v horečkách, že vypadá jak po otravě kyanidem. A srdce bijící rychleji než písty spalovacího motoru mi říkalo, že se nemýlím. Že to má co dělat se mnou. A jak postupně zrychlovalo, čekal jsem, kdy se zastaví a já umřu na infarkt.

Ačkoliv jsem byl na pokraji zhroucení, sotva jsem se mohl srovnávat se švábem, který momentálně disponoval zeleno fialovou barvou po celém těle. Ještě stále rozdýchával skutečnost, kterou mi zatím neprozradil. Občas se více naklonil nad kýbl, jak se mu navalila šťáva do krku.

„Henri... Jste v pořádku?" donutil jsem se promluvit, i přesto, že jsem očekával rozsudek smrti.

„Víte, Theo," zvedl hlavu, aby se mi zadíval do očí. Jeho pohled se mi křížil s tužebností této noci. Jakoby dost nestačilo, že jsem mu pravděpodobně způsobil ten záchvat, ještě jsem ho takto zneužil. Chtěl jsem skočit z okna. Doslova.

„Jak jsem řekl, každý metamorf nese nevýhody svého druhu. Pro vás je to virus západonilské horečky, slintavka a kulhavka; já jsem zase členovec, který je řízen speciálními feromony a proto je extrémně náchylný na některé chemické sloučeniny. Viděl jste někdy, co se stane s pavoukem, kterému je podán kofein? Kofein cílí na nervové receptory, stejně tak svalové, ovlivňuje vnímání jiných látek. U mnoho druhů členovců se efekt kofeinu projevuje různorodě, a ne vždy je to prozkoumané, a nebudu lhát, i na tuto tematiku a především na řád Blattodea nejsou publikace popisující přesné účinky."

Henri se odmlčel. Pravděpodobně musel zklidnit svůj žaludek a řádně se nadechnout, odhodit tu nevolnost, jež se ho opět zmocnila.

„Co jsme však vypozorovali v našem rodě v průběhu let, je obzvlášť negativní účinek kofeinu na naše vnímání, soustředěnost i tělesný stav. Dochází až ke ztrátě vědomí, nevolnosti, zimnici, kombinace různých příznaků. Pití kofeinu je pro nás tabu. A pokud navíc došlo ke smíchání s alkoholem, určitě musela nastat kompetice na receptorech, která to o to více zhoršila a zpomalila vylučování těchto látek z těla."

„Ale vždyť..." zamumlal jsem a včas se zastavil. Chtěl jsem namítnout, že vždyť kafe pije, je to typický Evropan, těm kafe koluje v žilách, stejně jako Rusům vodka a Američanům tuky. Ale když jsem si vybavil všechny situace, všechny momenty, kdy jsem jako poctivá sekretářka nabízel šálek kávy, přímo jej podstrčil švábovi pod nos, a on se ničeho ani nedotknul... Bylo to před mým nosem, přímo tu! A já blbec, zaslepen ani nevím čím, jsem si nevšiml této základní věci.

Já ho otrávil. Já otrávil Henriho.

Byl jsem to já. Já a moje ego.

Nevšímal jsem si ničeho, jen svojí hrdosti, a tak mi unikl tento zásadní postřeh. Pan Kolbe nikdy nepil kafe. Nikdy. Ani energiťák, ani se nepodíval směrem do kuchyňky, když jsem mu cokoliv takového nabízel. Pivo, to si dá. Ale cokoliv, co má v analytickém rozboru byť jen stopy kofeinu, to může směřovat rovnou do koše, nebo na záchod.

A místo toho, abych se dovtípil pravdy, já idiot mu předhodil zabijáckou kombinaci i pro normálního člověka, natož pro metamorfa s členovcovou podstatou. Jsem mizerný, jsem neschopný, nikdy ze mě nebude ani obyčejný schopný pracovník. Nezasloužím si jeho klidné vysvětlení.

Henri na mě hleděl, hleděl mi celou dobu do očí, přestože já pátral ve své hlavě, vybavoval si zážitky a snažil se držet pod uzdou narůstající provinilost, z níž se stalo monstrum o velikosti mrakodrapu. Ztratil jsem se sám v sobě, nechápal, jak jsem mohl být tak pitomý. Důkazy a obrazy bezvládného švába se prolínaly, a odpor k mojí osobě byl zabiják, držící nůž u mého krku.

Nedokázal jsem říct nic. Neodkázal jsem říct nic ani, když jsem si uvědomil, že jsem stále pod jeho dohledem. On také neřekl nic, přestože se mračil – ne, to je slabé slovo. Stejně jako kdysi v pokoji ubytovny, vyzařoval přímo nebezpečnou auru, vražednou, spalující. Jaký louh, to on je kyselina. On je přímo výbušná látka, semtex. Ne, semtex ne, ten určitě ne. Kdyby nebyl momentálně podepírán lůžkem, asi by mi skočil po krku.

Ukročil jsem dozadu a konečně se donutil i nějak pohnout rukama. Zmáčkl jsem líce a zakryl bradu, zakryt aspoň část sebe.

Kdyby se něco podobného stalo, kdykoliv, jsem si jist, že ačkoliv bych z toho byl dost na větvi, dokázal bych se obhájit. Říct něco ve stylu: „Ale já to nevěděl. On mi nic neřekl. Tak co."

Jenže nyní, když vím, že nejenže jsem ho otrávil, ale já ho málem zneužil, ožužlal části jeho těla jako lízátka, zrovna ty části, které na mě teď bez ostychu ukazuje; tolik sebevědomí jsem neměl.

„Já... Já..."

Marně jsem hledal slova. Zato nohy dozadu kráčet uměly.

„Já... Já se omlouvám, já... odpočiňte si a... dneska nic nedělejte. Já se opravdu omlouvám. Nechtěl jsem, tohle... opravdu jsem nechtěl," koktal jsem ke koberci, jelikož jsem neměl ani sílu na toho muže pohlédnout.

„Kdyby... kdyby něco jste chtěl... Napište mi."

Popadl jsem svou bundičku a vystřelil pryč z pokoje, pryč od pana Kolbeho, pryč od té obří chyby, kterou jsem udělal.

Velké stoly zaplavené všemožným jídlem mě pro jednou nelákaly. Prošel jsem kolem nich, jakoby bych byl obklopen holými stěnami a ne rohlíky, pomazánkami, salámy, sýry a ovocem. Popadl jsem hrnek a automaticky mířil k jediné věci, která mě zajímala – jen na pár sekund. Jakmile jsem se totiž dotkl kohoutku, abych si načepoval čerstvou ranní kávu, až se mi navalilo – a to jsem nebyl šváb. Tak jsem se posunul vedle a jako poslušný abstinent šálek naplnil ovocným čajem. Bezmyšlenkovitě jsem vzal dva rohlíky a kus šunky a už si sedl ke stolu, připraven jíst, přestože jsem ještě dlouhé minuty jen tak posedával a uspořádával myšlenky.

Počáteční šok mě už opouštěl, díky bohu, přesto žvýkat rohlík byl úkol na celou hodinu, obzvlášť s obrazy Henriho v různých rozpoloženích. Jeho opilý úsměv, jeho ranní rozcuchané vlasy, jeho spící obličej, zamračený, jelikož byl celý polit studenou vodou a prameny vlasů se mu nakrucovaly a lepily na čelo.

Jeho rty na těch mých, horko sálající z jeho úst, naše společné vzdychání, prsty svírající prostěradlo, zatímco se mi celý odevzdal.

Ne mně, Sophii.

Byla to chyba, byla to nehorázná chyba, že jsem si dovolil... Že jsem... Ale jak jsem si mohl vyložit některé jeho odpovědi? Počkat, a nebyl to on, kdo si mě přitáhl k sobě? Ale proč, Theo? Protože jeho vědomí zastínil kofein a alkohol.

Bylo to špatné. Bylo to příšerné. A nejhorší bylo uvědomění, zabíjecí uvědomění, že... Kdybych to neudělal, kdybych ho neměl naservírovaného na tácu, kdybych neochutnal jeho rty, jeho bříško; nikdy bych se nedozvěděl, jak moc ho chci v náruči. Představovat si někoho u ranního uvolnění je jedna věc, avšak podepírat ho, společně polemizovat nad otázkami, na které má vždy odpověď, rozesmávat ho, trávit spolu dlouhé dny; dokázal bych tu vyjmenovat tisíce věcí, které bych s ním chtěl dělat. Tisíce, miliony. Klidně bych se s ním i hádal, jelikož i naše hádky jsou rázem vyžehlené, jak když luskne prsty.

Ale ne, nemohu. A o to více toto uvědomění bolelo. Zatímco já chci udělat krok vpřed, a dokonce vidím, co mě na tom místě čeká, co mě volá a vábí mě; on udělal krok vzad. Ne, několik kroků. Odběhl do jiné země. Mimo můj dosah.

Protože já jsem muž. Jo, představte si to. Dole to tak vypadá a prsa také nemám. A on je také, to jsem si už ověřil a on se nebojí to veřejně dokazovat. To není na první pohled problém, přece jak fungoval můj vztah s Marošem? Jenže na hranicích do země, v níž se nyní šváb ukrývá, stojí záhadná Sophie, navlečená do obleku těžkooděnců, připravená mě tam nepustit za každou cenu.

Proč člověk vždy touží po něčem nedosažitelném?

Asi je to v jeho nátuře.

Zanechal jsem půlku nedojezeného rohlíku a donutil se zvednout, i s tím divokým gulášem v hlavě, rozhodnut začít pracovat. Předtím jsem však nabral nenápadně něco dietního, schoval to pod bundu a ještě se stavil do cizího pokoje jak nějaký zloděj. Že jsem si v kapse zapomněl jeho klíček mi došlo až při snídani, a rázem se to nehorázně hodilo. Tiše jsem se vetřel – Henri opět spal. Položil jsem kus sladkého pečiva na ubrousek a rychle se otočil, odhodlán zdrhnout jak nejrychleji to půjde.

Ale znáte zvědavost. Je to strašná vlastnost.

Takže, upoután spícím obličejem Henriho, přikročil jsem k němu blíže.

Už se nemračil, jen spal. A to klidně, soudě podle frekvence nádechů.

Ještě jsem si dovolil zvednout ruku, pomalu, abych rychlým pohybem neudělal nějaký náhlý zvuk. Mým cílem bylo poslední pohlazení, poslední změření teploty, jestli Henri třeba nehoří nebo tak. Ale soudě podle normálního odstínu, jenž se mu navracel do obličeje, zdá se, že se mu navrací zdraví. A dotyk na čele to jenom potvrdil. Sjel jsem dlaní po tváři, než jsem ji stáhl k sobě, klíček položil k mému dárečku z přízemí a konečně odešel.