Šimrán uskupením vousů, vzrušován návalem pocitů, které se mnou rázem hnuly; nebylo mi po vůli, abych se poslušně vyvlíknul z jeho sevření a odešel do svého pokoje. Ne, zas tak hodný chlapec nejsem. Proto jsem se vůbec nebránil jeho hře, jeho tisknutí na můj spodní ret, jeho planoucímu dechu, ani jeho dotykům jazyku, jenž po ochutnání vnějšku toužil i po vnitřku.

Kdy naposledy jsem se s někým tak vášnivě líbal? Ano, zažil jsem pár omylů v klubu. Ale žádný z nich nebyl naplněn tou nynější žádostivost, vyhrocenou dlouhými dny pouhého snění, jakousi deprivací a touhou po blízkosti dané osoby. To vše se projevilo na mé hladovosti a agresivitě, jakmile on sám pronikl dovnitř a třel o můj jazyk.

Neměl to dělat. Proč to dělá? Proč mě takto mučí? To ke mně opravdu něco cítí, jako já k němu?

A proč nemůžu svůj rozum soustředit právě na tyto debaty a dojít k jednoduchému závěru, že bych měl od toho Němce dát pracky pryč?

Proč se nemůžu soustředit absolutně na nic?

Proč mě jeho blízkost a intimita naprosto svázala a já nedokážu odmítnout?

Proč jej tisknu dolů a jeho dlaně na mých zádech měknou a hladí má žebra, mé lopatky, chytají za pas a bloudí jako slepec, snaže se mě poznat? Ne, to není o poznání, to je o nenabažení se dotyků.

Vlezl jsem za ním na postel a obkročmo nad něj klekl. Vůbec se mu nelíbilo, že bych se měl vzdálit, a okamžitě mě zase stáhl k němu, že jsem spadl na jeho hruď a jen pomalu se zvedal, abych ho nezavalil svou váhou.

Už tak jsem však tím pohybem ucítil tvrdost v jeho rozkroku, deroucí se skrze kalhoty obleku.

„Henri..." zašeptal jsem tužebně, mé zábrany rázem pryč.

Protože jsme oba byli napití, a Henri dokonce více než já, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jestli je to a čí vůle. Byl jsem už dávno zvyklý z návštěv klubů a z Ondrovy nadržené ruky, že řešit to nemá smysl. A že kdyby to lidé nechtěli, alkohol nealkohol, tak by to odmítli. Alkohol odkrývá skryté tužby, pomáhá jim vyplynout na povrch, pomáhá v jejich realizaci. To mi řekl, když jsem se zdráhal vyzvat mladíka k sobě domů. Bál jsem se, aby to neskončilo lítostí. Aby to byla naše vůle. Ondra mě s těmito slovy postrčil a ze mě se stal úplně jiný člověk. Sice ten kluk druhý den odešel a pak jsem ho už neviděl, spokojený jsem byl.

Jenže to také bylo dávno.

Bylo to po mém příchodu do Prahy, po splnění vojenské služby, po prvních pár týdnech v mé první práci, a pár dnech známosti s Ondrou. Já získal své první zkušenosti, které se rázem rozjely jak vozík na horské dráze, a zpomalil mě až vztah a následný rozchod s Marošem, díky kterému jsem zjistil, že není nad to se probudit ráno po probdělé noci, stále objímat toho člověka a vědět, že nikam neuteče a nestane se jen mlhavým oparem v paměti.

Možná je Henri také tím člověkem, kterého budu objímat, držet jeho koleno při řízení auta, chystat mu smažená vajíčka a popíjet šálek kávy v ranním klidu a švitoření ptáčků. Chtěl bych to. A teď je to dokonce možné.

Ani na chvíli jsem nepochyboval, prostor pro pochyby byl vytlačen Henriho naléhavým jazykem a pevnou hrudí, která toužila po přímém dotyku s mým tělem.

Jeho ústa byla jak výheň, tělo zase právě ukutý meč. Tenká bariéra mezi námi ve formě oblečení byla lehce překonána mými šikovnými prsty, kterými jsem už automaticky odepínal knoflík po knoflíku, zajížděl pod lem na jeho hořící kůži, a opět pokračoval dál.

Reakce na mé chladivé dotyky mě ještě více nabudily. Henri vzdychal, lapal po dechu, kroutil svým tělem, aby se mé dlaně otřely o co největší plochu.

Jakmile jsem sundal košili z jeho ramena, opustil jsem bezpečí jeho rtů a putoval na to holé místečko, o kterém jsem snil každou noc, že se ho dotknu, že ho ochutnám, že se mu na něj přisaji jak klíště a nenechám ho být. Henriho dlaně mi sjely na ramena, sám se prohnul jako luk, když jsem mezitím dráždil jeho prsa a vzbuzoval v švábovi pode mnou neskonalou rozkoš. Jeho prsty se mi zarývaly do trika, jako drápky se zachytávaly o bavlněnou látku.

„Baby..." hluboký chraplavý hlas, jaký jsem od něj ještě neslyšel, byl mojí drogou, přivádějící mě do extáze. A jak jsem si chtěl vychutnávat předmět mých erotických představ, nyní jsem se vrhl ještě dravěji na každý jeho kousíček, žhavý jako uhlík z pece, který jsem políbil, nasál a olízl.

Netušil jsem, jestli je to moje představa nebo skutečnost, ale byl sladký, tak sladký, jako med, jako lízátko z kolotočů, karamelky z Polska. Každou chvílí, každým okamžikem, co jsem se sunul níže, zacházel s jeho svalnatým prsem jako talířem od dezertu, sladkost na mém jazyku se stupňovala. Chtěl jsem ho celého sníst, úplně celého. Sundal jsem si tričko a pokračoval dál, v opojném pocitu opilosti a naprosté závislosti na tomto švábovi.

Bez trička mi jeho prsty na rameni přišly ještě pálivější, zato tělo pode mnou se stávala jahoda namočená v horké čokoládě, kterou jsem si vychutnával, užíval a se slastí vnímal tu spojitost chutí.

Nejvíce jsem si užíval jeho bříška, jazykem projížděl záhyby mezi jednotlivými svaly, čímž jsem ho lechtal, až se spokojeně vrtěl. Stále zaměřený na ten živý dezert, sundal jsem mu kalhoty a osvobodil trpící část jeho těla.

„Henri..." na jeho jméně bylo něco tak smyslného, nepopsatelného, žhavého, jako on sám.

Na mé volání odpověděl zaplaven rozkoší a chtíčem.

„Baby, udělej mi to..."

Vzhlédl jsem na jeho obličej, ten, který byl ještě před okamžikem uvolněný a klidný, nyní se opět objevila brázda mezi jeho obočím, rty žádostivě pootevřené.

Myslí to vážně?

Zproštěn jakýkoliv myšlenek, už jsem měl kalhoty dole, usazen mezi jeho nohama a skloněn nad ním jak šelma nad svojí kořistí, do které se jen zakousnout. A taky že se zakousla. Stejně jako naše jazyky se o sebe divoce třely, dolní orgány taky zažívaly naprosté potěšení v sevření mé ruky.

Mezitím a čistě automaticky, zatímco jsem nevnímal nic, než jen chtíč po této osobě a uspokojení, které přicházelo a vrcholilo; můj prst zatoulal do skryté jeskyňky a rozhodl se vyslat sondu před důkladnějším prozkoumáním.

Trochu cukl, skrčil nohy k sobě, přesto se nechal ovládat mou dominancí. Byl jak auto, po kterém jste vždy toužili. Které jste si vysnili a nikdy na něj neměli. Ve kterém jste chtěli jet, sešlápnout pedál, rozpálit to na nejvyšší otáčky, odpíchnout se od asfaltu a zmizet v kouři z kol. Chtěli jste vždy cítit tu vůni novoty, hladit kožený volant, usadit se na sedačkách s vyhříváním. Vnímat vítr ve vlasech, poznávat s ním nové krajiny a s hrdostí jej představovat ostatním. Pociťovat vibrace s jízdou spojené, pohodlí i občasný puch z ventilátorů, jež vás zahřívaly až do naprostého hoření.

To auto, na které jste se těšili, kterého si vážíte a ceníte, kontrolujete každou odřeninku každičkým dnem. S opatrností, s jemností, ale majetností, protože je vaše. Jen a jen vaše.

A Henri byl teď můj. Byl v mé náruči, toužící po mých dotycích, po mých polibcích, po tření našich těl, až mu unikaly spokojené vzdychy. A mně také, nebudu si nalhávat.

A ty jeho vzdychy o to více byly častější a hlasitější, když jsem svým prstem stimuloval určitou část jeho těla.

„Chceš, abych tě udělal?" zašeptal jsem se do jeho ucha, červeného jak uvařená krevetka.

Když šváb pocítil, že moje pohyby už nejsou tak rychlé, zapojil instinktivně svoji pánev, než odpověděl.

„Ano, baby... dej mi to..."

Políbil jsem ho na jeho ušní lalůček a s úsměvem se chystal na další krok.

„Baby..." šeptal, když jsem se zvedl a přerušil náš dotyk tam dole. Zato zlobivý prst nepřestal.

„Sophie..."

Ten přestal až teď.

„Sophie..."

Nebylo omylu.

Opustil jsem jeho tělo a jen klečel, sledoval ten chtivý výraz v jeho obličeji.

„Sophie?" zeptal jsem se, a veškerý Jӓger i Red Bull z mého těla rázem vyprchal. A řekl bych, že se mi do očí lily slzy. Nevím. Hleděl jsem na toho ležícího muže, nahého a vzrušeného, čekajícího na dívku, která tu však není. Kterou neznám. Která je asi jeho přítelkyně, a já... Já dělám tohle. Zneužívám. Snadno a sprostě.

Slzy byly opravdové.

„Sophie, baby, proč jsi přestala?"

Chtěl nahmátnout moji maličkost, nebo teda spíše Sophii, ale jí nikde nebylo. Zklamaně se svalil zpět na postel a vrtěl z nepříjemnosti, jelikož jeho spodek Sophii nutně potřeboval.

Sophii, ne mě.

A já si myslel...

Já si kurva myslel!

Nemyslel. Nechtěl jsem myslet. Jen jsem předpokládal a ani se nepozastavoval nad skutečností, nad nějakou jinou možností.

Ondra je svině, Ondra je...

Chtěl jsem na něj svalit veškerou vinu za to učení, které do mě hustil, kterým jsem se řídil. Ale pravdou bylo, že celá vina byla moje. Že jsem se nechal tak snadno ovládat. Že jsem se nevzepřel, jen občas, ale... A že jsem to dotáhl až sem, kdy tu osahávám a chtěl jsem – chtěl jsem proniknout do chlapa na pokraji vědomí, aniž bych věděl, jestli je ta afekce vzájemná. Z mé strany je rozhodně nesnesitelná.

Vycouval jsem z postele, ruku připláclou na rtech. Padaly na ni slané kapky z mých očí.

Henri stále vzdychal, nyní už byl opravdu z toho horka červený, kroutil se po celé posteli.

Trvalo pár minut, než jsem se sebral, než jsem se vnitřně aspoň trochu srovnal a uklidnil. Už jsem byl připraven na sebe navléct kalhoty, už jsem chtěl utéci a nejlépe odjet do Prahy, nechat ho tu napospas sebe samého.

Ale ten šok a následný rozbřesk v mé mysli mi dovolil konečně racionálně přemýšlet. A já si uvědomil, jak až neskutečný hlupák jsem byl. Vystřelil jsem rukou na jeho čelo, než jsem se váhavě vzdálil.

Sakra, vždyť on opravdu hoří! Jaký pak žár vášně, spíše vnitřní spalování orgánů!

Sice jsem ho opět osahával, tentokrát však za jiným účelem, a pociťoval, jak nejen jeho čelo, ale i tváře, hruď, břicho, nohy – vše bylo v jednom plamenu. Čím to...?

Neměl jsem moc času přemýšlet, ihned jsem ho chňapl a tahal ho díky své monstrózní síle do koupelny, opřel o zeď sprchy a stříkal na něj ledovou vodou, až jsem si sám připadal jako v sněhové vánici někde na Antarktidě.

Letmo jsem ho osušil, neměl jsem tu sílu být pečlivý a opět se dráždit nevhodnýma myšlenkama.

Svalil jsem ho na postel a kontroloval, jak to vypadá s jeho teplotou. Mezitím jsem si navlékl aspoň kalhoty, když už, a když jsem se zrovna nenatahoval k jeho čelu, tak jsem spočinul zadkem na židli, položené v co nejvzdálenějším koutě pokojíka. To, kdyby mě napadl opět nějaký pitomý nápad.

Rád bych řekl, že noc byla poté už klidná, ovšem opak je pravdou. Jakmile se do mé hlavy nasypal rozum, který byl v průběhu chlastání alkoholu někde na dovolené, tak se vrátil i se suvenýry – lítostí, strachem a úzkostí.

Litoval jsem svého přiblblého chování, přímo zvířecího než lidského, litoval jsem své opovážlivosti a nezodpovědnosti, litoval jsem svého neovladatelného chtíče a představ, které jsem si i přes neustálé potlačování pěstoval do enormních rozměrů. Bál jsem se, že si to bude pamatovat, že naše sblížení na úroveň tykání opět sesune dolů, nebo dokonce, že už se v životě neuvidíme. Bál jsem se také toho, proč je v tomto stavu, proč ho musím hodinu co hodinu koupat v ledové vodě, a jeho dosavadní vědomí už bylo úplně ztraceno. Což mě přivádí k úzkosti, jež mě ani na okamžik neopustila, stejně jako můj pohled neopustil Henriho spící obličej.